Věže půlnoci

KAPITOLA 29 Hrozivé tušení

„Co Perrin plánuje, co myslíte?“ zeptala se Berelain, která kráčela po boku Faile a Alliandre.

Faile neodpověděla. Pozdní odpoledne bylo zalité měkkým světlem vzdáleného slunce, zahaleného mraky. Blížila se noc a slunce klesalo k obzoru, který bude brzy vypadat, jako by plál. Za dva dny se Perrin vydá k soudu. Věděla, že ho odložil proto, aby aša’manové měli víc času vypořádat se s podivným problémem s průchody.

Armáda se zvětšovala, jak k nim proudili stále další lidé. Hlášení zvědů naznačovala, že vojsko bělokabátníků rovněž sílí. Pomaleji, ale sílí. V době, jako byla tato, byla armáda symbolem síly a – přinejmenším – jídla.

Vodou z potoka poblíž Perrinova tábora se sytil trs stromů. Byly tak zvláštní – jejich kořeny sahaly do vody, kmeny měly jako plovoucí sklo, které při ponoření do vody tvrdne. Nic podobného v Saldeii nerostlo. Vypadalo to, že tady stačí dva špatné kroky a skončíte v bažině.

„Žádná odpověď?“ zeptala se Berelain. V poslední době se zdála duchem nepřítomná. „Přemýšlela jsem. Možná by bylo dobré poslat k bělokabátnickému vojsku vyslance. Myslíte, že by mi Perrin dovolil jít a promluvit si s nimi? Možná bych se za něj mohla osobně přimluvit.“

Neustále se k tomu vracela. „Ne,“ řekla Faile. „Víš, že už se ohledně toho soudu rozhodl, Berelain.“

První našpulila rty, ale už nenaléhala. Trojice pokračovala v chůzi, doprovázená deseti Děvami. Kdysi by si Faile možná na jejich pozornost stěžovala. To bylo předtím, než ji tak nečekaně a snadno zajali.

V dálce viděla malou skupinu uprchlíků, jak opouští tábor a pěšky míří na jihovýchod. Než se to s průchody pokazilo, poslali asi deset tisíc lidí na cairhienský venkov. Všichni dostali příkaz být zticha. Perrin ještě nechtěl, aby se vědělo, kde je. Ženy budou mlčet, ale muži budou samozřejmě šířit drby; vždycky to tak bylo.

Jen málo lidí vědělo, že průchody selhaly; Perrin rozhlásil, že potřebuje aša’many při síle pro případ, že dojde k boji s bělokabátníky. Byla to v podstatě pravda. Někteří uprchlíci přesto požádali o povolení odejít s tím, že půjdou pěšky. Těm dala Faile nějaké zlato či nějaký ten Sevannin šperk a popřála jim všechno nej lepší. Překvapilo ji, kolik se jich chce vrátit do domovů, které ležely v Seančany ovládaných zemích.

Navzdory odchodům se Perrinovo vojsko každým dnem zvětšovalo. Faile s doprovodem minula velkou skupinu, která cvičila s mečem. Uprchlíků, kteří se rozhodli vycvičit, bylo nyní asi pětadvacet tisíc. Cvičili až do pozdního odpoledne a Faile stále ještě slyšela, jak Tam štěká rozkazy.

„Tak tedy,“ pokračovala Berelain v úvahách. „Co Perrin udělal Proč zařídil ten proces? Něco od těch bělokabátníků chce.“ Obešla sukovitý strom. První, stejně jako mnozí jiní, viděla v Perrinových činech mnohem víc, než v nich skutečně bylo. Pobavilo by ho, kdyby věděl, jaké intriky mu přisuzují.

A ona tvrdí, že mu rozumí, pomyslela si Faile. Perrin nebyl ani náhodou hloupý, ani nebyl tak jednoduchý muž, za jakého se občas prohlašoval. Plánoval, přemýšlel a byl opatrný. Ale také byl přímočarý. Uvážlivý. Když něco řekl, myslel to vážně.

„Souhlasím s Berelain,“ prohlásila Alliandre. „Měli bychom prostě zmizet, vydat se pryč. Nebo vzít ty bělokabátníky útokem.“

Faile zavrtěla hlavou. „Perrina trápí, když si lidé myslí, že provedl něco špatného. Dokud budou bělokabátníci trvat na tom, že je vrah, nebude jeho jméno čisté.“ Choval se jako zabedněný pitomec, ale bylo na tom něco ušlechtilého.

Dokud ho to nezabije. Nicméně právě pro ten smysl pro čest ho milovala. Měnit ho by bylo nerozumné, takže se musela ujistit, že ho ostatní nebudou zneužívat.

Tak jako vždy, když probírali bělokabátníky, získaly Berelaininy oči zvláštní výraz a zalétla pohledem – snad mimoděk – směrem, kterým tábořilo jejich vojsko. Světlo. Nehodlá se znovu ptát, jestli by si s nimi nemohla jít promluvit? Už přišla s tuctem různých důvodů, proč by měla.

Faile si všimla početné skupiny vojáků, kteří se snažili vypadat nenápadně, zatímco obcházeli ležení a drželi krok s Faile a strážemi při jejich procházce. Perrin jí chtěl poskytnout dobrou ochranu.

„Tenhle mladý velící kapitán,“ ozvala se Alliandre lenivě. „Vypadá v té bílé uniformě docela pozoruhodně, nemyslíte? Když se přenesete přes to zářící slunce na jeho plášti. Takový překrásný muž.“

„Opravdu?“ řekla Berelain. Kupodivu seji do tváří vkradla červeň.

„Vždycky jsem slýchala, že Morgasin nevlastní syn je hezký muž,“ pokračovala Alliandre. „Ale nečekala jsem, že bude tak… ryzí.“

„Jako socha vytesaná z mramoru,“ zašeptala Berelain, „pozůstatek z věku pověstí. Dokonalá věc, kterou tu zanechali. Abychom ji uctívali.“

„Ujde,“ nakrčila Faile nos. „Osobně dávám přednost vousatým obličejům.“

Nebyla to lež – milovala vousaté tváře a Perrin byl pohledný. Měl v sobě jakousi hřmotnou sílu, která byla dost přitažlivá. Ale tenhle Galad Damodred byl… no, nebylo fér srovnávat ho s Perrinem. Bylo by to jako srovnávat vitrážové okno se sekretářem, vyrobeným mistrem truhlářem. Obě věci byly skvělou ukázkou řemesla a bylo těžké je vzájemně porovnávat. Ale okno nepopiratelně zářilo.

Berelain měla nepřítomný výraz. Damodred ji rozhodně uchvátil. Stalo se to tak rychle. Faile Berelain řekla, že když si najde jiného muže, kterému bude věnovat pozornost, pomůže to proti těm klepům, ale velitele bělokabátníků? Copak se ta ženská úplně zbláznila?

„Takže co uděláme?“ zeptala se Alliandre, když obcházely jižní stranu tábora, v polovině cesty k místu, odkud vyšly.

„S bělokabátníky?“ zeptala se Faile.

„S Maighdin,“ řekla Alliandre. „S Morgasou.“

„Nemůžu se ubránit pocitu, že zneužila moji laskavost,“ řekla Faile. „Po tom, čím jsme si společně prošly, mi neřekla, kdo je?“

„Zdá se, že ses rozhodla jí moc nevěřit,“ řekla Berelain.

Faile neodpověděla. Přemýšlela o tom, co řekl Perrin, a nejspíš měl pravdu. Faile by se na ni neměla zlobit. Pokud Morgasa opravdu utíkala před jedním ze Zaprodanců, byl zázrak, že je stále naživu. Kromě toho sama Faile při prvním setkání s Perrinem lhala o tom, kdo je.

Ve skutečnosti měla vztek, protože Morgasa bude Perrina soudit. Opovažovala se Perrina soudit. Služebná Maighdin možná mohla být vděčná, ale královna Morgasa bude na Perrina nahlížet jako na soupeře. Povede Morgasa opravdu tenhle soud spravedlivě, nebo využije možnost pošpinit muže, který se pozdvihl na urozeného pána?

„Cítím se stejně jako ty, má paní,“ řekla Alliandre tiše.

„A to je jak?“

„Podvedená,“ odpověděla Alliandre. „Maighdin byla naše přítelkyně. Myslela jsem, že ji znám.“

„Na jejím místě byste udělaly přesně totéž,“ řekla Berelain. „Proč něco prozrazovat, když nemusíte?“

„Protože jsme byly přítelkyně,“ řekla Alliandre. „Po tom, čím jsme si společně prošly, se ukáže, zeje to Morgasa Trakandovna. Nejen nějaká královna – ale tahle královna. Ta žena je legenda. A byla tady s námi a servírovala nám čaj. Mizerně.“

„Musíš přiznat,“ řekla Faile zamyšleně, „že s tím čajem se zlepšovala.“

Faile si sáhla na krk a dotkla se šňůrky, na níž visel Rolanův kámen. Nenosila ho každý den, ale dělala to dost často. Byla Morgasa celou tu dobu, kterou strávily mezi Šaidy, falešná? Nebo byla v určitém smyslu opravdovější? Když se nemusela chovat podle žádných titulů, nebyla nucena být „legendární“ Morgasa Trakandovna. Nebylo by pravděpodobnější, že se za takových podmínek projeví pravá podstata daného člověka?

Faile sevřela šňůrku. Morgasa neobrátí tenhle soud proti Perrinovi jen ze zášti. Ale bude soudit poctivě. Což znamená že Faile musí být připravená a přichystat…

Nedaleko se rozezněl vřískot.

Faile okamžitě zareagovala a prudce se obrátila k lesu. Instinktivně očekávala, že z křoví vyskáčou Aielové, aby zabíjeli a brali zajatce, a na okamžik propadla naprosté panice.

Výkřiky se však ozývaly zevnitř tábora. Zaklela, otočila se, ale ucítila, jakji něco tahá za opasek. Polekaně se podivala dolů a spatřila, jak sejí z opasku vytahuje nůž a vylétá do vzduchu.

„Bublina zla!“ řekla Berelain a klopýtla stranou.

Faile se přikrčila a vrhla na zem, zatímco její nůž prolétl vzduchem k její hlavě. Těsněji minul. Když se Faile zvedla do dřepu, s leknutím uviděla, že Berelain hledí na dýku, která se – jak se zdálo podle Berelaininy potrhané halenky – prodrala ven z pochvy ukryté uvnitř jejího rukávu.

V táboře za Berelain vypukla vřava. Uprchlíci, kteří poblíž cvičili, prchali všemi směry, a jejich meče a oštěpy poletovaly vzduchem o své vůli. Vypadalo to, jako by všechny zbraně v ležení náhle ožily a povstaly, aby zaútočily na své pány.

Pohyb. Faile uhnula stranou, když na ni opět letěl její nůž, ale bělovlasá postava v hnědém chytila zbraň ve vzduchu a pevně sevřela. Sulin se převalila, držela zbraň ze všech sil a se zaťatými zuby ji vytrhla ze vzduchu a udeřila s ní o kámen, až se čepel odlomila od jílce.

Nůž se přestal hýbat. Sulininy oštěpy se však vyprostily ze svého místa na jejích zádech, roztočily se a hrotem ukázaly na ni.

„Uteč!“ řekla Děva, otočila se a pokusila se čelit všem třem oštěpům najednou.

„Kam?“ zeptala se Faile a zvedla ze země kámen. „Zbraně jsou všude.“ Berelain zápasila se svou dýkou. Popadla ji, ale bojovala s ní a kroutila rukama ze strany na stranu. Alliandre obklíčily tři nože. Světlo! Faile se náhle považovala za šťastnou, protože si dnes vzala jen jeden.

Několik Děv se vrhlo Alliandre na pomoc, házely po nožích kameny a vyhýbaly se oštěpům, které na ně nalétávaly. Berelain zůstala sama.

Se skřípěním zubů – připadala si napůl jako blázen, že pomáhá ženě, kterou nesnáší – k ní Faile přiskočila, položila ruce na Berelaininy a přidala svou sílu k síle první. Společně zkroutily dýku stranou k zemi, kde se jim podařilo ji zabodnout do země. Když to udělaly, kupodivu se přestala hýbat.

Faile ji váhavě pustila a pak pohlédla na rozcuchanou Berelain. Žena si tiskla pravou ruku do levé dlaně, aby zastavila krev z říznutí, které utrpěla. Kývla na Faile. „Děkuju ti.“

„Co to zastavilo?“ zeptala se Faile s bušícím srdcem. Z celého tábora se ozýval křik. Klení. Řinčení zbraní.

„Hlína?“ navrhla Berelain a klekla si.

Faile zabořila prsty do hlíny. Otočila se a s úlekem si všimla, že jedna z Děv leží na zemi, i když ostatní srazily několik létajících oštěpů. Faile hodila hrst hlíny na jeden, který se stále míhal kolem.

Jakmile se hlína oštěpu dotkla, zbraň spadla. Sulin to uviděla a oči v zahalené tváři sejí rozšířily. Pustila kameny, které držela, zvedla hrst půdy a hodila si ji nad hlavu na oštěp, který jí mířil na srdce.

Hlína ho zastavila a spadl na zem. Nedaleko od nich měli vojáci, kteří je sledovali, aby Faile a ostatní hlídali, větší potíže. Shlukli se do kruhu, pomocí štítů odráželi útočící zbraně a s vyděšenými výrazy se krčili.

„Rychle!“ řekla Faile Děvám a zabořila obě ruce do půdy. „Rozhlaste to! Ať ostatní vědí, jak zbraně zastavit!“ Hodila prsť na dýky vedle Alliandre, srazila dvě najednou a pak se rozběhla k vojákům poblíž.

„Nemusíš se omlouvat, Galade,“ řekla Morgasa tiše. „Nemohls vědět, co se v pevnosti Světla děje. Byl jsi ligy a ligy daleko.“

Seděli v jeho stanu v křeslech postavených proti sobě a na stěnách zářilo sluneční světlo pozdního odpoledne. Galad seděl předkloněný a ruce měl sevřené před sebou. Vypadal tak zamyšleně. Vzpomínala si na první dojem, který na ni tak kdysi dávno, když se provdala za jeho otce, udělal. Malé dítě bylo prostě součástí dohody, a i když ho Morgasa adoptovala, vždycky se obávala, že se necítí tak milovaný jako jeho sourozenci.

Galad byl vždycky tak vážný. Neváhal poukázat na to, že někdo udělal něco špatně. Ale na rozdíl od ostatních dětí – obzvlášť Elain – své vědomosti nepoužíval jako zbraň. Měla si toho všimnout. Měla si uvědomit, že ho bělokabátníci budou přitahovat svou představou černobílého světa. Mohla ho připravit lépe? Ukázat mu, že svět není černobílý – že dokonce není ani šedý. Byl plný barev, které se někdy nehodily do žádné škály morálky.

Vzhlédl, ruce stále sevřené a oči ustarané. „Obvinil jsem Valdu neprávem. Když jsem za ním šel, řekl jsem mu, že požaduji soud pod Světlem, protože tě zneužil a zabil. Půlka nebyla pravda. Udělal jsem něco ve chvíli, kdy jsem se přinejmenším částečně mýlil. Ale stejně jsem rád, že jsem ho zabil.“

Zatajil sejí dech. Valdu pokládali za jednoho z nejlepších žijících šermířů. A Galad ho porazil v souboji? Tenhle mladík? Ale už to nebyl mladík. Galad si zvolil a pro ni nebylo lehké ho kvůli těm volbám soudit. V určitém směru se jí zdály obdivuhodnější než ty její.

„Udělals dobře,“ řekla. „Valda byl had. Jsem si jistá, že stál za Niallovou smrtí. Galade, prokázal jsi světu službu.“

Přikývl. „Za to, co ti udělal, si smrt zasloužil. Ale stejně budu muset vydat prohlášení.“ Vstal, v chůzi si založil ruce za zády a jeho bílé šaty jako by ve světle zářily. „Vysvětlím, že moje obvinění z vraždy bylo chybné, ale že za svá další provinění si Valda stejně zasloužil smrt. Strašná provinění.“ Na okamžik se zastavil. „Kéž bych to byl věděl.“

„Nemohl jsi nic udělat, synu,“ řekla. „Za své zajetí jsem si mohla sama. Za to, že jsem věřila svým nepřátelům.“

Galad mávl rukou. „Pokud to, cos slyšela, je pravda, nešlo Gaebrilovi vzdorovat. Co se týče tvého zajetí, nevéřz/rz jsi svým nepřátelům. Valda tě zradil, stejně jako nás všechny. Děti nikdy nejsou nepřáteli člověka, který kráčí ve Světle.“

„A Perrin Aybara?“ zeptala se.

„Zplozenec Stínu.“

„Ne, synu. Některé věci, co dělá, se mi nelíbí, ale přísahám, že je to dobrý člověk.“

„Pak to soud prokáže,“ řekl Galad.

„Dobří lidé mohou dělat chyby. Když s tím budeš pokračovat, mohlo by to skončit tak, jak si nikdo z nás nepřeje.“

Galad ztuhl a zamračil se. „Matko, naznačuješ, že by mu mělo být dovolit uniknout trestu za svůj zločin?“

„Pojď,“ pokynula mu. „Posaď se. Z toho tvého přecházení se mi točí hlava.“

Možná získal postavení velícího kapitána teprve nedávno, ale už to vypadalo, že se při přijímání rozkazů štětí. Ale posadil se.

Kupodivu se opět cítila jako královna. Galad ji během těch těžkých měsíců neviděl. Uvažoval o nijako o staré Morgase, takže v jeho společnosti se skutečně cítila jako stará Morgasa. Téměř.

Niall ji držel jako vězně, ale respektoval ji a ona si začínala myslet, že by ho také mohla respektovat. Co se stalo s hrací deskou, na níž s Niallem tak často hráli? Vůbec sejí nelíbila představa, že se při seančanském útoku rozbila.

Stane se z Galada velící kapitán, jako byl Niall, nebo snad někdo lepší? Královna v jejím nitru, královna, která se znovu probudila, chtěla najít způsob, jak zněj dostat jeho světlo a potlačit stín.

„Galade,“ řekla. „Co uděláš?“

„Se soudem?“

„Ne. Se svojí armádou.“

„Budeme bojovat v Poslední bitvě.“

„Obdivuhodné,“ řekla. „Ale víš, co to znamená?“

„Znamená to bojovat po boku Draka Znovuzrozeného.“

„A Aes Sedai.“

„Pokud je to ve jménu vyššího dobra, můžeme nějakou dobu sloužit po boku čarodějnic.“

Zavřela oči a vydechla. „Galade, poslouchej se. Říkáš jim čarodějnice? Odešel jsi se k nim vycvičit, možná se stát strážcem!“

„Ano.“

Otevřela oči. Působit tak opravdově. Ale takový mohl být i ten nejvíc smrtící a divoký pes. „Víš, co udělaly Elain, matko?“ zeptal se.

„Myslíš to, jak ji ztratily?“ Morgasa se kvůli tomu stále hněvala.

„Posílaly ji pryč plnit úkoly,“ řekl znechuceným hlasem. „Bránily mi, abych se s ní viděl, nejspíš proto, že byla v nebezpečí. Setkal jsem se s ní později, mimo Věž.“

„Kde byla?“ zeptala se dychtivě Morgasa.

„Tady na jihu. Moji muži říkají Aes Sedai čarodějnice. Někdy přemýšlím, jak daleko od pravdy to je.“

„Galade…“

„Ne všechny ženy, které vládnou jedinou silou, jsou přirozeně zlé,“ řekl. „V tom se tradice dětí mýlí. Cesta Světla to netvrdí; jen říká, že pokušení používat jedinou sílu může lidi zkazit. Věřím, že ženy, které nyní vládnou Bílé věži, zanechaly úkladů a sobeckých intrik.“

Přikývla, neboť si nepřála se o tomto dohadovat. Světlu díky, že zde není Elaida, aby ty úvahy slyšela!

„Tak či onak,“ řekl, „budeme bojovat po jejich boku, po boku Draka Znovuzrozeného i tohoto Perrina Aybary, bude-li to nutné. Boj proti Stínu převáží vše ostatní.“

„Tak nám dovol, ať se k tomu boji připojíme,“ řekla. „Galade, zapomeň na ten proces! Aybara má v úmyslu část armády rozpustit a zbytek poskytnout al’Thorovi.“

Pohlédl jí do čí a pak přikývl. „Ano. Ted’ vidím, že tě vzor dovedl ke mně. Půjdeme s tebou. Poté, co tenhle soud skončí.“

Vzdychla.

„Nevybral jsem si to já,“ řekl Galad a opět vstal. „Aybara sám ten soud navrhl. Toho muže tíží svědomí a odepřít mu tuto možnost by nebylo správné. Nechrne ho, ať nám i sobě prokáže nevinu. Pak můžeme jít dál.“ Zaváhal, pak natáhl ruku a dotkl se meče v bílé pochvě na toaletním stolku. „A když budeme pokračovat bez něj, pak bude odpočívat ve Světle poté, co zaplatí za své zločiny.“

„Galade,“ řekla, „víš, že mezi lidmi z Perrinova tábora, které jsi zajal, byla i Líni.“

„Mohla se ozvat, odhalit se mi. Propustil bych ji.“

„A přesto to neudělala. Slyšela jsem, že jsi v podstatě vyhrožoval, že zajatce popravíš, pokud Perrin nebude bojovat. Opravdu bys to udělal?“

„Jejich krev by padla na jeho hlavu.“

„Linina krev, Galade?“

„Já… všiml bych si jí mezi nimi a postaral se o její bezpečí.“

„Takže ostatní bys zabil,“ řekla Morgasa. „Lidi, kteří neudělali nic špatného, kteří se neprovinili ničím jiným, než tím, že se nechali Aybarou oklamat?“

„K těm popravám by nikdy nedošlo. Byla to jenom hrozba.“

„Lžeš.“

„Pche! O co tady jde, matko?“

„Donutit tě přemýšlet, synu,“ řekla Morgasa. „Způsobem, který jsem měla podporovat už dřív, místo abych tě nechala tvým prostým iluzím. Život není tak snadný jako hod mincí, jedna strana či druhá. Povídala jsem ti někdy o soudu s Thamem Felmleyem?“

Galad s podrážděným výrazem zavrtěl hlavou.

„Poslouchej mě. Byl to vážený caemlynský zedník. V počátcích mé vlády byl obviněn z vraždy svého bratra. Byl dost známý a šlo o poměrně důležitý případ, takže jsem ho soudila sama. Na konci ho pověsili.“

„Vhodný konec pro vraha.“

„Ano,“ řekla Morgasa. „Vrah ovšem naneštěstí unikl. Ve skutečnosti tu vraždu spáchal jeden z jeho dělníků. Přišlo se na to až o dva roky později, když toho muže zatkli pro jinou vraždu. Když jsme ho věšeli, vysmál se nám. Felmley byl celou dobu nevinný. Skutečný vrah ho během původního procesu usvědčil.“

Galad mlčel.

„Je to jediný případ,“ pokračovala Morgasa, „kdy s jistotou vím, že jsem někoho nechala oběsit omylem. Takže mi řekni, Galade. Měla bych viset za svoju chybu, když jsem odsoudila nevinného?“

„Dělalas, cos mohla, matko.“

„A stejně je ten muž mrtvý, muž, který si to nezasloužil.“

Galad vypadal ustaraně.

„Děti rády mluví o tom, že je chrání Světlo,“ řekla Morgasa, „o tom, že vede jejich úsudek a lidi ke spravedlnosti. Tak to nefunguje, Galade. Valda prohlašoval, že má požehnání Světla, a páchal strašné věci. A já jsem doufala v pomoc Světla a neprávem jsem někoho zabila.

Neříkám, že je Aybara nevinný. Ještě jsem neslyšela dost. Ale chci, abys to pochopil. Někdy může dobrý člověk udělat něco špatného. Občas je vhodné ho potrestat. Ajindy trest nikomu neposlouží a nejlepší je nechat hojit dál a učit se. Takjako jsem já šla dál a učila se poté, co jsem učinila tak mizerné rozhodnutí.“

Galad svraštil čelo. To bylo dobré. Nakonec zavrtěl hlavou a tvář se mu vyjasnila. „Uvidíme, co přinese soud. To bude…“

Ozvalo se zaklepání na kůl před stanem. Galad se obrátil a znovu zamračil. „Ano?“

„Můj pane velící kapitáne,“ řekl jeden z bělokabátníků, zvedl chlopeň a vešel do stanu. Byl to hubený muž s propadlýma očima, pod nimiž měl černé kruhy. „Právě jsme dostali zprávu od toho tvora Aybary. Žádá, aby se den soudu odsunul.“

Galad vstal. „Z jakého důvodu?“ chtěl vědět.

„Tvrdí, že v jejich ležení došlo k nějakým potížím,“ řekl bělokabátník. „Něco o zraněných, o které je třeba se postarat. Můj pane velící kapitáne… zjevně je to trik. Nějaký úskok. Měli bychom na ně zaútočit, nebo jim přinejmenším tohle nesmyslné oddalování odmítnout.“

Galad zaváhal. Pohlédl na Morgasu.

„Není to trik, synu,“ řekla. „To ti můžu přísahat. Jestli Aybara tvrdí, že potřebuje víc času, říká ti pravdu.“

„Pche,“ řekl Galad a mávnutím ruky poslal posla pryč. „Zvážím to. Společně s tím, cos říkala, matko. Možná bych trochu víc času na přemýšlení… uvítal.“

„Usměrňovači říkají že pracujou tak tvrdě, jak to jen jde,“ vysvětlil Gaul, který po Perrinově boku kráčel ležením, když společně kontrolovali různé jeho části. „Ale říkají, že může trvat celé dny, než se postarají o všechny.“

Slunce se sklánělo k obzoru, ale pro mnoho z nich, kteří budou ošetřovat raněné, to nejspíš bude dlouhá noc. Zraněných byly tisíce, přestože většina zranění – naštěstí – nebyla vážná. Nějaké lidi ztratili. Příliš mnoho, možná tolik, kolik podlehlo hadím uštknutím.

Perrin zabručel. Sám Gaul měl ruku v závěsu; odrazil svoje oštěpy, jen aby ho málem zabil jeden z vlastních šípů. Nastavil mu předloktí. Když se na to Perrin zeptal, Gaul se zasmál a řekl, že už je to spousta let, co se střelil vlastním šípem. Aielský humor.

„Odpověděli nám bělokabátníci?“ zeptal se Perrin Aravine, která kráčela po jeho druhém boku.

„Ano,“ řekl. „Ale nic konkrétního. Jejich velitel řekl, že ‚pouvažuje‘ o tom, zda nám dopřeje víc času.“

„No, on není ten, kdo o tom bude rozhodovat,“ řekl Perrin, který vešel do mayenerské části ležení, aby zkontroloval Berelaininy lidi. „Nebudu riskovat bitvu, když mám čtvrtinu mužů zraněných a moji aša’manové jsou k smrti unavení z léčení. K tomu soudu půjdeme, až řeknu, a jestli s tím Damodred nesouhlasí, může prostě jít do toho a zaútočit na nás.“

Gaul souhlasně zabručel. Nesl si oštěpy, ale Perrin si všiml, že jsou přivázané pevněji než obvykle. Aravine nesla lucernu, ačkoli ji ještě nebylo třeba zapálit. Také očekávala, že budou dlouho vzhůru.

„Dejte mi vědět, až se Tam s Elyasem vrátí,“ řekl Perrin Gaulovi. Perrin je každého zvlášť poslal, aby zašli do okolních vesnic a ujistili se, že tamním lidem – těm, kteří nevstoupili do kolemjdoucí armády – bublina zla neublížila.

Berelain se dala dohromady a měla zavázanou ruku. Hlášení mu podala osobně ze svého stanu, sdělila mu, kolik jejích vojáků bylo zraněno, a přednesla seznam jmen lidí, o které přišla. Z jejího tábora jich bylo jen šest.

Když Perrin odcházel ze stanu, zívl, a pak Aravine poslal zkontrolovat Aes Sedai. Gaul odběhl, aby pomáhal přenášet zraněné, a Perrin pokračoval k Alliandřině části ležení sám.

Jeho kladivo se ho nepokusilo zabít. Pokud věděl, byla to jediná zbraň, která někomu patřila a na bublinu zla nereagovala. Co to znamenalo?

Zavrtěl hlavou a pak se zamyšleně zarazil, když uslyšel, jak k němu po cestičce někdo běží. Zachytil Tamův pach a obrátil se, aby blížícího se hřmotného muže přivítal.

„Perrine, synu,“ řekl Tam, který po běhu popadal dech. „Právě se stalo něco neobvyklého.“

„Bublina zla zasáhla vesnici?“ zeptal se znepokojeně Perrin. „Byl někdo zraněný?“

„Ne, ne,“ řekl Tam. „Tohle ne. Vesnice byla v pořádku. Ani si nevšimli, že by se něco dělo. Jde o něco jiného.“ Tam byl cítit nezvykle. Zamyšleně, ustaraně.

Perrin se zamračil. „Co je? Co se děje?“

„Já… no, musím jít, synu,“ řekl Tam. „Odejít z tábora. Nevím, kdy se vrátím.“

„Je to…“

„S bělokabátníky to nemá nic společnýho,“ řekl Tam. „Řekli mi, že toho nemůžu moc říct. Ale týká se to Randa.“

Barvy zavířily. Rand procházel chodbami Tearského Kamene. Tvářil se zachmuřeně. Nebezpečně.

„Perrine,“ řekl Tam. „Myslím, že tohle je něco, co musím udělat. Týká se to Aes Sedai a já teď musím odejít. Nemůžu ti říct nic dalšího. Přinutily mě to slíbit.“

Perrin pohlédl Tamovi do očí a spatřil tam upřímnost. Přikývl. „Tak dobře. Potřebuješ pomoc? Někoho, kdo by šel s tebou, ať už jdeš kamkoli?“

„Budu to v pořádku,“ řekl Tam. Byly z něj cítit rozpaky. Co se to dělo? „Pokusím se ti sehnat nějakou pomoc, synku.“ Položil Perrinovi ruku na rameno. „Vedeš si tu dobře. Jsem na tebe pyšný a tvůj otec by byl taky. Drž se. Uvidíme se v Poslední bitvě, pokud ne dřív.“

Perrin přikývl. Tam se spěšně vydal ke svému stanu, snad aby si zabalil.

Bylo těžké vypadat královsky, když vás na caemlynské hradby vynášeli a nosítkách, ale Elain dělala, co mohla. Dostat to, co jste chtěli, bylo někdy důležitější než vypadat královsky.

Odpočinek na lůžku! Pro královnu! Nu, aby nad ní Melfane pořád nepostávala, Elain jí slíbila, že nebude vstávat. Ale o tom, že zůstane v ložnici, neřekla nic.

Čtyři gardisté nesli na ramenou její nosítka. Elain seděla v bezpečí mezi područkami, oblečená v karmínové róbě, vlasy pečlivě učesané, na hlavě Růžovou korunu Andoru.

Byl dusný den, oteplilo se, ale oblohu stále zakrývaly temné mraky. Na okamžik se cítila provinile, že nutí muže ve slavnostních uniformách, aby ji v tomto horkém, časně letním dni nesli. Tito muži by však v jejím jménu vyjeli do bitvy; trochu teplého počasí jistě snesou. Koneckonců, jak často měli gardisté tu čest nést svou královnu?

Birgitte kráčela vedle nosítek a pouto naznačovalo, že se baví. Elain se obávala, že se tento výlet pokusí zarazit, ale ona se místo toho smála! Birgitte musela dojít k závěru, že dnešní činnosti – i když Melfane to jistě rozčílí – nepředstavuje pro Elain nebo její děti žádné skutečné nebezpečí. Pro strážkyni to znamenalo, že bude mít příležitost vidět Elain promenovat se městem a vypadat jako blázen.

Elain sebou trhla. Co řeknou lidi? Královna na nosítkách, kterou nesou k vnější hradbě? Nu, drby Elain neodradí od toho, aby první zkoušku sledovala na vlastní oči, a nenechá se šikanovat tyranskou porodní bábou.

Z hradby měla skvělý výhled. Po její levici se rozkládala pole vedoucí k Aringillu; napravo leželo rušné město. Pole byla příliš hnědá. Hlášení z jiných částí království byla zoufalá. Na devíti polích z deseti se nic neurodilo.

Elainini nosiči ji donesli k jedné z věží v hradbě a pak narazili na překážku, když si uvědomili, že tyče nosítek jsou příliš dlouhé, aby se s nimi vytočili na schodišti uvnitř věže; ukázka měla proběhnout na jejím vrcholku. Naštěstí právě pro takové situace existovala náhradní krátká držadla. Odstranili tyče, vyměnili je za držadla a pokračovali dál.

Zatímco ji nesli nahoru, rozptylovala se úvahami o Cairhienu. Všechny tamní urozené rody tvrdily, že dychtivě očekávají chvíli, kdy přijede a usedne na trůn, ale přesto jí žádný nenabídl víc než jen chabou podporu. Daes dae’mar byla v plném proudu a rozestavování pozic pro Elainin nástup – nebo pro to, že se jí nastoupit nepovede – začalo ve chvíli, kdy se Rand zmínil, že chce, aby zem získala ona.

V Cairhienu vždy stovka různých politických větrů vanula stovkou různých směrů. Neměla čas poznat všechny různé frakce před tím, než usedne na trůn. Kromě toho když měli za to, že hraje hru, mohli ji považovat za někoho, koho lze porazit. Musela najít způsob, jak se Slunečního trůnu zmocnit, aniž by se příliš zapletla do politiky tamních rodů.

Elainina nosítka zaskřípala a překonala okraj vížky. Na vrcholku věže stála Aludra s jedním z prototypů svých draků. Bronzová roura byla poměrně dlouhá a zasazená v dřevěné konstrukci. Byla to jen maketa na ukázku. Druhý, fungující drak byl postavený na vrcholku vedlejší věže v hradbě. Bylo to dost daleko, takže Elain nebude v nebezpečí, kdyby se něco pokazilo.

Zdálo se, že štíhlou Taraboňanku vůbec nezajímá, že královně cizí země předvádí zbraň, která může změnit svět; vypadalo to, že jediné, co Aludra chce, je pomstit se Seančanům, nebo tak to alespoň Mat vysvětloval. Elain s tou ženou strávila nějaký čas při cestování s Lukovým cirkusem, ale pořád si nebyla jistá, nakolik sejí dá důvěřovat. Požádá pana Norryho, aby na ni dával pozor.

Samozřejmě za předpokladu, že draci budou fungovat. Elain vrhla další pohled po lidech dole. Teprve pak si uvědomila, jak je vysoko. Světlo!

Jsem v bezpečí, napomenula se. Minino viděni. Ne že by něco takového řekla Birgitte, už ne. A měla v úmyslu přestat tolik riskovat. Tohle nebylo riskování. Vážně ne.

Odvrátila se dřív, než sejí zmocnila závrať, a prohlédla si draka důkladněji. Měl tvar velkého bronzového zvonu, třebaže delšího a užšího. Jako obrovská váza, položená na bok. Elain dostala od rozčílených caemlynských zvonařů nejeden dopis. Aludra trvala na tom, že budou rozkazy prováděny přesně a přinutila muže třikrát znovu trubku odlít.

Včera pozdě v noci se městem rozlehlo hlasité prásknutí. Jako by se někde zřítila kamenná zeď nebo udeřil blesk. A dnes ráno dostala Elain od Aludry zprávu.

První zkouška úspěšná, stálo v ní. Sejdi se se mnou dnes na městské hradbě, abych ti to předvedla.

„Veličenstvo,“ ozvala se Aludra. „Jsi… v pořádku, ano?“

„Nic mi není, Aludro,“ řekla Elain a snažila se zachovat si důstojnost. „Drak je připravený?“

„Ano,“ řekla Aludra. Měla na sobě dlouhé hnědé šaty a rozpuštěné černé vlnité vlasy jí sahaly až k pasu. Proč dnes nemá copy? Zdálo se, že šperky Aludru nezajímají, a Elain ji nikdy neviděla nějaké nosit. Stálo u ní pět mužů z Matový Bandy Rudé ruky a jeden z nich nesl něco, co vypadalo jako jakási komínová štětka. Další držel kovovou kouli a třetí malý dřevěný soudek.

Podobný hlouček viděla Elain i na sousední věži. Nčkdo tam zvedl klobouk do vzduchu a zamával jí. Jak se zdálo, Mat chtěl vše sledovat z věže s fungujícím drakem. Potřeštěnec. Co když ta věc vybuchne jako noční květ?

„Takže začneme s ukázkou,“ řekla Aludra. „Tihle muži ti ukážou, co se děje na druhé věži.“ Upřela na Elain pohled a zaváhala. „Myslím, že bychom měli Její Veličenstvo podepřít, aby mohla ukázku sledovat.“

O pár minut později našli menší krabice, které umístily pod nosítka, a zvedli Elain tak, aby viděla přes cimbuří. Připadalo jí, že na vzdáleném úbočí bylo něco postaveno, ačkoli to bylo příliš daleko, než aby Elain rozeznala, co. Aludra vytáhla několik dalekohledů a po jednom podala Elain a Birgitte.

Elain si zvedla dalekohled k oku. Krejčovské figuríny. Aludra jich asi padesát seřadila na kopci. Světlo! Kde jich tolik sehnala? Elain nejspíš dostane několik mnohomluvných stížností od švadlen z celého města.

Mat sliboval, že to bude stát téměř za jakoukoli cenu. Ovšem, to byl Mat. Nebyl zrovna nejspolehlivější.

On není ten, komu Stín sebral neocenitelný ter’angrial, připomněla si. Zašklebila se. V měšci nosila další kopii liščí hlavy. Byla to jedna ze tří, které dosud vyrobila. Když už je odsouzena k pobytu na lůžku, alespoň ten čas může nějak využít. Bylo by to mnohem méně rozčilující, kdyby dokázala důsledně usměrňovat.

Všechny tři kopie medailonu s liščí hlavou fungovaly stejně jako ta první. Když měla jeden z nich u sebe, nedokázala usměrňovat, a mocné tkanivo je mohlo překonat. Skutečně potřebovala získat zpátky originál, aby ho mohla dál studovat.

„Vidíš, Veličenstvo,“ řekla Aludra škrobeně, jako by nebyla zvyklá něco předvádět, „že jsme se pokusili zrekonstruovat podmínky, za nichž bys mohla draky použít, ano?“

Až na to, že místo padesáti krejčovských panen budeme mít sto tisíc trolloků, pomyslela si Elain.

„Měla bys sledovat vedlejší věž,“ pokynula Aludra rukou.

Elain obrátila dalekohled, aby se podívala na vedlejší věž. Viděla tam pět příslušníků Bandy, oblečených v uniformách, jak tam čekají u dalšího draka. Mat hleděl dovnitř té věci, přímo do roury.

„Tihle se s draky trochu učili zacházet,“ pokračovala Aludra. „Ale nejde jim to tak, jak bych si přála. Ale prozatím budou stačit, ano?“

Elain sklonila dalekohled, zatímco muži odtáhli maketu draka zpátky — byla posazená na kolech — a trochu ji pootočili k obloze. Jeden ze svého soudku nasypal dovnitř nějaký černý prach, pak druhý dovnitř nacpal jakýsi chuchvalec. Následoval muž s dlouhou holí, kterou zarazil do roury. To, co držel, nebyla komínová štětka, ale jakýsi nástroj určený k pěchování.

„To vypadá jako prášek uvnitř nočního květu,“ poznamenala Birgitte. Byla z ní cítit ostražitost.

Aludra po ní střelila pohledem. „A jak víš, co je uvnitř nočního květu, Maerion? Uvědomuješ si, jak nebezpečné je ho otvírat, ano?“

Birgitte pokrčila rameny.

Aludra se zamračila, ale když se jí nedostalo odpovědi, zhluboka se nadechla a uklidnila. „To zařízení je naprosto bezpečné. Ke střelbě jsme připravili druhého draka, takže nehrozí žádné nebezpečí, ano? Ale nehrozilo by ani tak. Odlitek je kvalitní a moje výpočty dokonalé.“

„Elain,“ řekla Birgitte, „pořád si myslím, že by bylo lepší, kdybychom to sledovaly z nižší hradby. Dokonce i když tady toho vedle nás nezapálí.“

„Po tom všem, čím jsem si prošla, abych se dostala sem nahoru?“ zeptala se Elain. „Ne, díky. Aludro, můžeš pokračovat.“

Birgittiny rozmrzelosti si nevšímala. Opravdu si Aludra myslí, že tou svojí železnou koulí dokáže zasáhnout jednu z těch krejčovských panen? Bylo to daleko a koule byla tak malá, stěží širší než natažená dlaň. Vložila Elain všechnu námahu do něčeho, co bude fungovat hůř než katapult? Tenhle drak vypadal, že by mohl dokázat vrhnout kouli dál, ale kameny z katapultů byly mnohonásobně větší.

Muži dokončili práci. Poslední z nich přiložil malou pochodeň k zápalné šňůře, trčící z koule, a spustil ji do roury; pak rouru otočili tak, aby mířila rovně ven.

„Vidíš?“ řekla Aludra a poplácala draka. „Tři muži jsou nejlepší. Čtyři pro jistotu, pro případ, že jeden padne. Práci by dokázal odvést i jeden, kdyby musel, ale bylo by to pomalé.“

Aludra vytáhla červený praporek a muži ustoupili dozadu. Zvedla ho do vzduchu a dala znamení druhému družstvu na vedlejší věži. Elain se na ně podívala dalekohledem. Jeden nesl malou pochodeň. Mat vše zvědavě sledoval.

Aludra sklonila praporek. Voják přitiskl hořící pochodeň na bok draka.

Následující výbuch byl tak hlasitý že Elain nadskočila. Rána byla ostrá jako zahřmění a v dálce slyšela něco, co připomínalo ozvěnu výbuchu. Zvedla si ruku k hrudi a připomněla si, že musí dýchat.

Kus úbočí vybuchl v mohutné spršce prachu a hlíny. Zem jako by se zachvěla! Bylo to, jako by Aes Sedai roztrhla zemi pomocí tkaniva, ale jedinou sílu vůbec nepoužili.

Aludra vypadala zklamaně. Elain zvedla dalekohled k oku. Rána krejčovské panny minula o dobrých dvacet kroků, ale vyrvala v zemi pět kroků širokou díru. Způsobila to koule, která vybuchla jako noční květ? Tohle zařízení nebylo prostě jen vylepšený katapult nebo trebuchet; bylo to něco jiného. Něco schopného zarazit železnou kouli do země takovou silou, že v ní vyrvala díru, a pak možná sama vybuchla.

Mohla by tyhle draky rozestavit po celé hradbě! Kdyby z nich vystřelili najednou…

Aludra znovu zvedla praporek; Elain dalekohledem sledovala, jak muži na vedlejší věži vyčistili a pak znovu nabili rouru. Mat se držel za uši a mračil se, což na Elainině tváři vyvolalo úsměv. Opravdu to měl sledovat z jeji věže. Nové nabití zabralo velmi málo času, možná tři minuty. A Aludra říkala, že se chce postarat o to, aby to šlo rychleji?

Aludra sepsala řadu pokynů a po poslovi je odeslala mužům. Mírně upravili drakovu pozici. Mávla praporkem; Elain se připravila na další výbuch, ale stejně nadskočila, když přišel.

Tentokrát byla rána přesná a zasáhla řady krejčovských panen přímo uprostřed. Jejich roztrhané zbytky se rozlétly do vzduchu. Zásah jich pět nebo šest zničil a dobrý tucet srazil k zemi.

Se schopností vystřelit co dvě minuty, zasáhnout tak daleko a způsobit takovou zkázu by se mohlo jednat o smrtící zbraně. Možná stejně smrtící jako damane. Birgitte stále hleděla dalekohledem, a i když se tvářila netečně, Elain cítila její úžas.

„Libí se ti ta zbraň?“ zeptala se Aludra.

„Líbí se mi, Aludro,“ řekla Elain s úsměvem. „Opravdu se mi líbí. Zdroje celého města jsou vaše, zdroje celého Andoru. V Andoru máme několik dalších zvonařů.“ Pohlédla na ohňostrůjkyni. „Ale musíš ty plány a nákresy držet v tajnosti. Pošlu s tebou gardisty. Nemůžu si dovolit, aby některý ze zvonařů začal uvažovat o tom, jestli má cenu odejít z domova a prodat informace našim nepřátelům.“

„Pokud se to nedostane k Seančanům,“ prohlásila Aludra, „je mi to jedno.“

„No, mně není,“ řekla Elain. „A já jsem ten, kdo se postará o to, aby ty věci byly řádně využité. Potřebuju, abys mi to odpřisáhla, Aludro.“

Žena si povzdechla, ale udělala to. Elain neměla v úmyslu použít zbraně proti nikomu jinému než trollokům a Seančanům. Ale bude se ohledně své země cítit mnohem bezpečněji s vědomím, že je má k dispozici.

Při těch úvahách se usmála a bylo pro ni velice těžké potlačit vzrušení. Birgitte konečně sklonila dalekohled. Působila… vážně.

„Co je?“ zeptala se Elain, zatímco si gardisté předávali její dalekohled a zkoumali zkázu. Měla nějak divně stažený žaludek. Snědla k obědu něco špatného?

„Svět se právě změnil, Elain,“ řekla Birgitte a zavrtěla hlavu, až se jí dlouhý cop lehce zhoupl. „Právě se velice změnil. Mám hrozivé tušení, že je to jenom začátek.“