Věže půlnoci

KAPITOLA 50 Volba nepřátel

Elain ustaraně seděla s rukama v klíně a naslouchala vzdálenému dunění. Úmyslně zvolila trůnní sál místo méně formální audienční komnaty. Dnes si musela počínat jako královna.

Trůnní sál byl působivý, s majestátními sloupy a bohatým zdobením. Po obou stranách místnosti hořely zlaté stojací lampy, jejichž řady přerušovaly pouze sloupy. Před nimi stáli gardisté v bílé a červené se zářivě vyleštěnými kyrysy. Mramorové sloupy doplňoval tlustý karmínový koberec, v jehož středu byl vetkaný zlatý andorský lev. Koberec vedl k Elain, která měla na hlavě Růžovou korunu. Oblékla si šaty v tradičním stylu, nikoli podle poslední dvorské módy; rukávy byly široké, s manžetami upravenými tak, aby mířily dolů ke zlatém vyšívané špici v jeji dlani.

Stejný vzor se objevoval i na živůtku, který byl dostatečně vysoký, aby byl cudný, ale zároveň dostatečně hluboký, aby všem připomínal, že Elain je žena. Stále neprovdaná. Její matka si v počátcích své vlády vzala za muže Cairhieňana. Někdo by možná uvažoval, zda Elain udělá totéž, aby upevnila svou vládu v Cairhienu.

Zaznělo další vzdálené zadunění. Zvuk střílejících draků jí začínal být důvěrně známý. Nepodobal se tak zcela hřmění – byl hlubší a pravidelnější.

Elain učili nervozitu skrývat. Nejprve její učitelé a pak Aes Sedai. Bez ohledu na to, co si jistí lidé myslí, Elain Trakandovna se v případě nutnosti dokáže ovládat. Držela ruce v klíně a nutila se mlčet. Dát najevo nervozitu by bylo horší než hněv.

Dyelin seděla v křesle nedaleko trůnu. Majestátní žena měla zlaté vlasy rozpuštěné na ramena a tiše pracovala s vyšívacím rámem. Dyelin tvrdila, že ji to uklidňuje a poskytuje to zaměstnání rukám, zatímco mysl pracuje. Elainina matka nebyla přítomna. Dnes by mohla představovat příliš velké rozptýlení.

Elain si nemohla dovolit stejný luxus jako Dyelin. Ona se musela ukazovat jako vůdce. „Vůdcovství“ se naneštěstí často projevovalo tím, že seděla na trůnu, upírala oči před sebe a zatímco čekala, působila odhodlaně a velitelsky. Ukázka už určitě skončila?

Další zadunění. Asi ne.

Ze salónku vedle trůnního sálu slyšela tichý hovor. Ellavy rodů, které se stále nacházely v Caemlynu, dostaly královské pozvání na setkání s královnou, na němž budou probírat zdravotnická opatření pro ty, kdo zůstávají za městem. Schůzka začne v pět, ale pozvánky naznačovaly, že hlavy rodů mají dorazit o dvě hodiny dříve.

Zpráva měla vyznít jasně. Elain dnes učiní nějaký důležitý krok a zve hlavy rodů dřív, aby si mohly užít trochu schváleného špehování. V salonku měli pozvaní šlechtici dostatečný přísun pití, masa a ovoce. Hovor, který zaslechla, byly nejspíš úvahy nad tím, co hodlá odhalit.

Kdyby jen věděli! Elain stále držela ruce v klíně. Dyelin dál vyšívala a pohoršené si pro sebe mlaskla, když vypárala špatný steh.

Po téměř nesnesitelném čekání hřmění draků ustalo a Elain ucítila, že se Birgitte vrací do paláce. Poslat ji s oddílem byl ten nejlepší způsob, jak vědět, kdy se vracejí. Dnešní načasování muselo být naprosto dokonalé. Elain vydechovala a nadechovala se, aby se uklidnila. Teď. Birgitte je už určitě v paláci.

Elain kývla na kapitána Guybona. Bylo načase přivést vězně.

Vzápětí vstoupil oddíl gardistů, který s sebou vedl tři osoby. Potahující Arymilla byla navzdory zajetí stále při těle. Starší žena byla hezká, nebo by mohla být, kdyby na sobě měla něco lepšího než hadry. Velké hnědé oči měla vytřeštěné hrůzou. Jako by si myslela, že by ji Elain ještě pořád mohla nechat popravit.

Elenia se ovládala lépe. Stejně jako ostatním, i jí svlékli honosné šaty; místo nich na sobě měla rozedranou košili, ale umyla si tvář a zlaté vlasy učesala do úhledného drdolu. Elain své vězně netýrala hlady ani jinak. Přestože to byli její nepřátelé, nezradili Andor.

Elenia si Elain prohlížela. V prohnané tváři měla zamyšlený a chladně uvažující výraz. Věděla, kam zmizela armáda jejího manžela? To vojsko bylo jako skrytý nůž v Elaininých zádech. Žádný zvěd nedokázal zjistit jeho polohu. Světlo! Vršily se problémy na problémy.

Třetí žena byla Naean Arawn, hubená bledá žena, jejíž černé vlasy ztratily v zajetí většinu lesku. Tahle vypadala zlomeně ještě dřív, než ji Elain zajala, a od zbývajících dvou žen se držela dál.

Všechny tři dostrkali pod stupínek s trůnem a přinutili pokleknout. V chodbě se cairhienští šlechtici hlučně vraceli z ukázky draků. Budou předpokládat, že se k Elaininu vystoupení připletli náhodou.

„Koruna bere na vědomí Naean Arawn, Elenii Sarand a Arymillu Mamě,“ pronesla Elain hlasitě. To utišilo hovory venku -jak ten, který vedli andorští šlechtici v salonku, tak ten cairhienský venku v chodbě.

Z celé trojice se jen Elenia odvážila vzhlédnout. Elain na ni upřela kamenný pohled a žena zrudla a opět sklopila oči. Dyelin odložila vyšívání a pozorně vše sledovala.

„Koruna o vás třech velice přemýšlela,“ oznámila Elain. „Po své pomýlené válce proti Trakandům jste zůstaly na mizině a vaši dědicové a potomci odmítli žádosti o výkupné. Vaše vlastní rody vás opustily.“

Její slova se rozléhala velkolepým trůnním sálem. Ženy před ní se ještě víc sklonily.

„Koruna tak čelí hlavolamu,“ řekla Elain. „Jsou s vámi jenom potíže a obtěžujete nás. Některé jiné královny by vás možná nechaly ve vězení, ale podle mne to páchne nerozhodností. Odčerpávaly byste moje zdroje a lidi by si šeptali o tom, jak vás osvobodit.“

V sále zavládlo ticho, přerušované jen chraptivým oddechováním vězňů.

„Tato koruna nemá sklony k nerozhodnosti,“ prohlásila Elain. „Dnešního dne jsou rody Sarand, Marne a Arawn zbaveny titulů a majetku a jejich půda propadá koruně jako náhrada za jejich zločiny.“

Elenia zalapala po dechu a zvedla k ní oči. Arymilla zasténala a sesypala se na koberec se lvem uprostřed. Naean nereagovala. Vypadala ohromeně.

Ze salonku se okamžitě ozvalo mumlání hlasů. Tohle bylo horší než poprava. Když byli šlechtici popraveni, byli alespoň popraveni se svými tituly – poprava byla svým způsobem uznáním nepřítele hodného toho jména. Titul a země přešly na dědice a rod přežil.

Ale tohle… tohle bylo něco, o co by se kdy pokusilo jen málo královen. Kdyby měli ostatní šlechtici za to, že Elain zabírá pro trůn půdu a peníze, sjednotili by se proti ní. Tušila, o čem se ve vedlejší místnosti hovoří. Základy její moci byly vratké. Její spojenci, kteří před obléháním stáli při ní a sami čelili možnosti popravy, by se teď nyní klidně mohli začít vyptávat.

Nejlepší bude vyřešit to rychle. Elain pokynula a gardisté vytáhli tři vězeňkyně na nohy a odvedli je stranou. Dokonce i vzpurná Elenia vypadala ohromeně. Toto prohlášení bylo v podstatě rozsudkem smrti. Ty tři při nejbližší příležitosti spáchají sebevraždu, než aby čelily svým rodům.

Birgitte poznala svou narážku. V čele hloučku cairhienských šlechticů vešla dovnitř. Pozvali je, aby jim předvedli novou andorskou zbraň k „obraně proti Stínu“, a byla to směsice nejrůznějších lidí. Nejdůležitější z nich byl pravděpodobně buď Bertom Saighan nebo Lorstrum Aesnan.

Bertom byl malý, docela hezký muž. Ačkoli Elain se nelíbilo, jak si Cairhieňané holí a pudrují čela. Na opasku měl velký nůž – meče byly ve společnosti královny zakázány – a zdálo se, že ho Elainino zacházení s vězni znepokojuje. Což by mělo. Jeho sestřenici, Colavaere, Rand potrestal podobně, i když to nedopadlo na celý její rod. Raději se oběsila, než by čelila té hanbě.

Její smrt přinesla Bertomovi povýšení, a ačkoli si dával velký pozor, aby proti Randově vládě nevystupoval veřejně, Elaininy zdroje ho jmenovaly jako jednoho z těch, kdo Randa v Cairhienu v soukromí nejvíc kritizují.

Lorstrum Aesnan byl tichý, hubený muž, který chodil s rukama za zády a měl sklony dívat se na špičku nosu. Stejně jako ostatní ve skupině měl tmavé oblečení podle cairhienské módy a na kabátu pruhy v barvách svého rodu. Důležité postavení získal po Randově zmizení z Cairhienu. Zoufalá doba přispívala k rychlým povýšením a tento muž proti Randovi nepodnikl příliš rychle nějaké kroky, ale také se s ním ani nespojil. Toto neutrální postavení mu dalo moc a někteří si šeptali, že uvažuje, že se zmocní trůnu.

Kromě těchto dvou byli přítomní Cairhieňané houfem různorodé další šlechty. Ailil Riatin nebyla hlavou svého rodu, ale od chvíle, kdy zmizel její bratr – zmizení, které stále více a více vypadalo jako smrt – se chopila moci. Rod Riatinů byl velice mocný. Štíhlá žena středního věku byla na Cairhieňanku vysoká a měla na sobě tmavě modré, barevně prokládané šaty, tvarované obručemi v suknicích. Její rodina nedávno držela Sluneční trůn, byť krátce, a o ní se vědělo, že Elain hlasitě podporuje.

Za těmi důležitějšími se pak shlukli urozený pán a paní Osiellin, urozený pán a paní Chuliandred, urozený pán a paní Hamarašle a urozený pán Mavabwin. Všichni měli průměrnou moc a všichni – z toho či onoho důvodu – pravděpodobně pro Elain představovali překážku. Byl to hlouček pečlivě načesaných vlasů a napudrovaných čel, širokých šatů žen a kabátů a kalhot mužů a krajkových manžet.

„Mí urození pánové a paní,“ řekla Elain a postupně jmenovala všechny rody. „Líbila se vám naše ukázka?“

„To vskutku ano, Veličenstvo,“ řekl hubený Lorstrum a elegantně sklonil hlavu. „Ty zbraně jsou poměrně… zajímavé.“

Očividně z ní chtěl vymámit informace. Elain v duchu žehnala svým učitelům, že trvali na tom, aby rozuměla hře rodů. „Všichni víme, že se Poslední bitva rychle blíží,“ řekla Elain. „Domnívala jsem se, že by Cairhien měl být obeznámen se silou svého největšího a nejbližšího spojence. V blízké budoucnosti přijde doba, kdy se na sebe budeme muset navzájem spoléhat.“

„To jistě ano, Veličenstvo,“ řekl Lorstrum.

„Veličenstvo,“ ozval se Bertom a předstoupil. Malý muž si založil ruce. „Ujišťuji tě, že Cairhien je nadšený ze síly a stability Andoru.“

Elain si ho přeměřila pohledem. Nabízel jí podporu? Ne, zdálo se, že taky doluje informace, že chce vědět, jestli se Elain prohlásí za uchazečku o Sluneční trůn. Její úmysly by už měly být zřejmé – vyslání části Bandy do města byl očividný tah, pro lstivé Cairhieňany téměř až moc očividný.

„Kéž by byl Cairhien stejně stabilní,“ řekla Elain opatrně.

Několik z nich přikývlo, nepochybně v naději, že má Elain v úmyslu nabídnout trůn někomu z nich. Kdyby Andor někoho z nich podpořil, zaručilo by mu to vítězství. A v osobě královny či krále by získala příznivce.

Někdo jiný by takovou hru možná sehrál. Ona ne. Ten trůn bude její.

„Získat trůn je velice choulostivá záležitost,“ řekl Lorstrum. „V minulosti se ukázalo, že je to… nebezpečné. Takže mnozí váhají.“

„Vskutku,“ odvětila Elain. „Nezávidím Cairhienu nejistotu, kterou v posledních měsících zažívá.“ A je to tady. Elain se zhluboka nadechla. „Tváří v tvář síle v Andoru by si člověk mohl myslet, že očividně nastal čas na vytváření silných spojenectví. Trůn vlastně nedávno získal několik ne bezvýznamných majetků. Napadá mě, že tyto majetky nemají žádné správce.“

Všechno utichlo. Šepot ve vedlejší místnosti zmlkl. Slyšeli správně? Nabídla právě Elain statky v Andoru šlechtě?

Zakryla úsměv. Někteří to pomalu začínali chápat. Lorstrum se lstivě usmál a nepatrně na ni kývl.

„Cairhien a Andor spolu dlouho udržují vztahy,“ pokračovala Elain, jako by ji to napadlo právě teď. „Naši urození páni se žení s vašimi urozenými paními a máme řadu pokrevních pout a dobrých vztahů. Domnívám se, že moudrost několika cairhienských urozených pánů by pro můj dvůr byla velkým přínosem a možná mě poučila o mém dědictví z otcovy strany.“

Upřela pohled na Lorstruma. Zabere? Jeho země v Cairhienu byly malé a jeho vliv prozatím velký – ale to se mohlo změnit. Majetky, které zabavila třem vězeňkyním, patřily k těm nejzáviděníhodnějším v její zemi.

Musel to pochopit. Kdyby se cairhienského trůnu zmocnila silou, lid a šlechta by se proti ní vzbouřily. A pokud byla její podezření oprávněná, byla to částečně Lorstrumova vina.

Ale co kdyby části cairhienské šlechty dala majetky v Andoru? Co kdyby mezi jejich zeměmi vytvořila řadu spojení? Co kdyby dokázala, že jim nesebere jejich tituly – ale místo toho bude ochotná dát některým z nich větší državy? Bude to stačit, aby dokázala, že nemá v úmyslu ukrást půdu cairhienské šlechty a rozdat ji vlastním lidem? Uklidní to jejich obavy?

Lorstrum jí pohlédl do očí. „Vidím velké možnosti spojenectví.“

Bertom uznale přikývl. „Také se domnívám, že by se to dalo zařídit.“ Žádný z nich by se svých zemí samozřejmě nevzdal. Prostě měli v plánu získat majetky v Andoru. Výnosné.

Ostatní si vyměnili pohledy. Urozené paní Osiellin a urozenému pánovi Mavabwinovi to došlo jako prvním. Oba promluvili zároveň a nabízeli spojenectví.

Elain uklidnila bušící srdce a opřela se. „Už mám jen jeden volný majetek,“ řekla, „ale mám za to, že by se dal rozdělit.“ Část dá také Ailil, aby si u ní udělala oko a odměnila její podporu. A teď druhá část plánu. „Urozená paní Sarand,“ promluvila Elain směrem k zadní části sálu.

Elenia ve svých hadrech předstoupila.

„Koruna je milosrdná,“ řekla Elain. „Andor ti nemůže odpustit utrpení a bolest, kterou jsi způsobila. Jiné země však takové vzpomínky nemají. Pověz mi, kdyby to koruna dala příležitost získat novou půdu, využila bys ji?“

„Novou půdu, Veličenstvo?“ zeptala se Elenia. „O jaké půdě to mluvíš?“

„Sjednocení Andoru a Cairhienu by nabídlo mnoho příležitostí,“ řekla Elain. „Možná jsi slyšela o spojenectví koruny a Ghealdanu. Možná jsi slyšela o nově obdělávané půdě na západu říše. Toto je doba velkých příležitostí. Kdybych tobě a tvému manželovi našla nové místo v Cairhienu, kde byste se mohli usadit, přijali byste nabízené?“

„Já… určitě bych to zvažovala, Veličenstvo,“ řekla Elenia se zábleskem naděje.

Elain se obrátila ke cairhienským urozeným pánům. „Aby cokoli z tohoto vstoupilo v platnost,“ řekla, „budu potřebovat oprávnění hovořit za Andor i za Cairhien. Jak dlouho myslíte, že by mohlo trvat zařídit to?“

„Vrať mě jedním z těch zvláštních portálů do mé země,“ řekl Lorstrum, „a dej mi hodinu.“

„Já potřebuji jen půl hodiny, Veličenstvo,“ vložil se do toho Bertom a po očku pohlédl na Lorstruma.

„Jednu hodinu,“ řekla Elain a zvedla ruce. „Připravte se pořádně.“

„Tak dobrá,“ řekla Birgitte, když se dveře do menší komnaty zavřely. „Co se to, ve jménu Temného zatracené levačky právě stalo?“

Elain se posadila. Fungovalo to! Nebo to tak alespoň vypadalo. Po tvrdém Lvím trůnu představovalo polstrované křeslo úlevu. Dyelin se posadila napravo od ní; Morgasa nalevo.

„Co se stalo,“ řekla Morgasa, „je, že moje dcera je skvělá.“

Elain se vděčně usmála. Birgitte se však zamračila. Elain cítila její zmatek. Byla jediná, kdo s nimi v místnosti byl; musejí čekat hodinu, než uvidí skutečné výsledky Elaininých plánů.

„Tak dobře,“ řekla Birgitte. „Takžes kus andorský země dala cairhienské šlechtě.“

„Jako úplatek,“ dodala Dyelin. Nevypadala tak přesvědčeně jako Morgasa. „Chytrý tah, Veličenstvo, ale nebezpečný.“

„Nebezpečný?“ řekla Birgitte. „Krev a popel, vysvětlí prosím někdo tomuhle pitomci, proč je uplácení skvělé nebo chytré? Těžko ho objevila zrovna Elain.“

„Byl to víc než jen dar,“ vysvětlila Morgasa. Začala ženám v místnosti nalévat čaj, což se k ní vůbec nehodilo. Elain si nevzpomínala, že by kdy předtím matku viděla nalévat čaj. „Hlavní překážka, která Elain stála v cestě k získání Cairhienu, byla, že by na ni pohlíželi jako na dobyvatelku.“

„Ano, a co?“ zeptala se Birgitte.

„Vytvořila mezi oběma zeměmi pouta,“ řekla Dyelin a vzala si od Morgasy šálek černého tremalkingského čaje. „Tím, že jim dá půdu v Andoru, dává najevo, že nehodlá cairhienskou šlechtu ignorovat nebo ožebračit.“

„Navíc,“ doplnila Morgasa, „nebude sama tak vyčnívat. Kdyby získala trůn, získala by i země, které mu náleží – a stala by se jedinou osobou, která má državy v obou zemích. Teď bude jednou z mnoha.“

„Aleje to nebezpečné,“ zopakovala Dyelin. „Lorstrum neustoupil kvůli úplatku.“

„Ne?“ svraštila čelo Birgitte. „Ale…“

„Dyelin má pravdu,“ řekla Elain, upíjejíc čaj. „Ustoupil, protože viděl, že mu nabízím možnost získat oba trůny.“

V místnosti zavládlo ticho.

„Zatracenej popel,“ zaklela nakonec Birgitte.

Dyelin přikývla. „Vytváříš si nepřátele, kteří by tě mohli svrhnout, Elain. Kdyby se ti něco stalo, je velká pravděpodobnost, že Lorstrum nebo Bertom by se mohli pokusit získat obě země.“

„Na to spoléhám,“ řekla Elain. „Právě teď jsou to dva nejmocnější šlechtici v Cairhienu, zvlášť proto, že Dobraine se nevrátil, ať už ho Rand vzal kamkoli. Když budou tihle dva aktivně podporovat myšlenku společného monarchy, opravdu máme šanci.“

„Budou tě podporovat jenom proto, že vidí šanci, že se jim podaří získat oba trůny pro sebe!“ řekla Dyelin.

„Je lepší si nepřítele vybrat, než žít v nevědomosti,“ řekla Elain. „Podstatně jsem omezila počet svých soupeřů. Viděli draky a začali závidět. Pak jsem jim nabídla možnost nejen získat k těmto zbraním přístup, ale zdvojnásobit svoje bohatství. A navíc zárodek možnosti, že jednoho dne by z nich mohl být král.“

„Takže se tě pokusí zabít,“ řekla Birgitte ploše.

„Snad,“ odvětila Elain. „Nebo se mě pokusí podkopat. Ale až za mnoho let-řekla bych, že tak za deset. Udeřit teď by znamenalo riskovat, že se země znovu rozpoltí. Ne, nejdřív si zajistí postavení a užijou si bohatství. Teprve poté, co si budou jistí, že je všechno zabezpečené – a že už nedávám takový pozor – začnou jednat. Naštěstí jsou dva, což mi umožní je poštvat proti sobě. A pro tuto chvíli máme dva horlivé spojence – muže, kteří si horoucně přejí, aby moje snaha o získání Slunečního trůnu skončila úspěchem. Podají mi korunu na stříbrném podnose.“

„A vězeňkyně?“ zeptala se Dyelin. „Elenia a ty další dvě? Máš opravdu v úmyslu najít jim půdu?“

„Ano,“ odpověděla Elain. „To, co jsem pro ně udělala, je vlastně velmi laskavé. Když to vyjde, koruna převezme jejich dluhy a pak jim umožní nový začátek v Cairhienu. Bude dobré, když tam andorská šlechta získá statky, i když jim nejspíš budu muset dát půdu z mých vlastních cairhienských držav.“

„Ty se necháš úplně obklíčit nepřáteli,“ zavrtěla hlavou Birgitte.

„Jako obvykle,“ řekla Elain. „Naštěstí mám tebe, abys na mě dávala pozor, že ano?“

Usmála se na strážkyni, ale věděla, že Birgitte cítí její nervozitu. Tato hodina čekání bude skutečně dlouhá.