Věže půlnoci

KAPITOLA 57 Králík k večeři

Mat dopadl na hrbolatou zem, oslepený zábleskem světla. S nadávkami se na měkké půdě opřel o ašandarei. Cítil listí, hlínu a hnijící dřevo. Ve stínu bzučel hmyz.

Bělost vybledla a Mat uviděl, že stojí venku před věží Gendžei. Napůl očekával, že se objeví v Rhuideanu. Zdálo se, že oštěp ho vrátil do jeho světa v místě, kde do věže vstoupil. Tom seděl na zemi a podpíral Moirain, která mrkala a rozhlížela se.

Mat se obrátil k věži a ukázal vzhůru. „Vím, že se díváte!“ řekl nadšeně. Dokázal to. Dokázal se zatraceně dostat ven živý! „Porazil jsem vás, vy mizerné oškrabky z bot! Já, Matrim Cauthon, jsem přežil vaše pasti! Cha!“ Zvedl ašandarei nad hlavu. „A to vy jste mi dali cestu ven! Tu hořkost si sežvýkejte k obědu, vy zatracení, proklatí, prolhaní pancharti!“

Rozzářený Mat zarazil kopí ratištěm do země vedle sebe. Přikývl. Na Matrima Cauthona si nikdo nepřijde. Lhali mu, vykládali mi nejasná proroctví a vyhrožovali mu, a pak ho pověsili. Ale nakonec Mat vyhrál.

„Kdo byl ten další?“ zeptal se zezadu Moirainin tichý hlas. „Ten, kterého jsem viděla, ale nepoznala?“

„Ten se ven nedostal,“ zašeptal Tom.

To Matoví pokazilo náladu. Za vítězství zaplatili cenu, strašlivou cenu. Zatracené Světlo, Mat celou dobu cestoval s legendou?

„Byl to přítel,“ řekl Tom tiše.

„Byl to skvělý chlap,“ prohlásil Mat, obrátil se a vytáhl ašandarei z hlíny, do které ho předtím zarazil. „Až o tom budeš psát baladu, Tome, určitě zdůrazni, že to on byl hrdina.“

Tom na Mata pohlédl a pak vědoucně přikývl. „Svět bude chtít vědět, co se tomu muži stalo.“ Světlo. Když nad tím Mat tak přemýšlel, Torna vůbec nepřekvapilo, že slyší, že Noal je Jain Dalekokroký. Věděl to. Kdy na to přišel? Proč Matoví nic neřekl? To je Tom tedy pěkný kamarád.

Mat jen zavrtěl hlavou. „No, jsme venku, ať tak nebo onak. Ale Tome, až budu chtít příště zatraceně vyjednávat, připliž se za mě a přetáhni mě po hlavě něčím velkým, těžkým a tupým. A pak se toho chop sám.“

„Tvoje žádost je zaznamenána.“

„Přesuňme se kousek dál. Nelíbí se mi, když se ta zatracená věž nade mnou tak tyčí.“

„Ano,“ řekla Moirain, „dalo by se říct, že se živí emocemi. I když já bych to nenazvala ani tak ‚živením se‘, jako spíš ‚užíváním si‘ emocí. K přežití to nepotřebují, ale činí jim to velké potěšení.“

Seděli v zalesněné prohlubni kousek od věže, vedle louky u Arinelle. Hustý baldachýn větví ochlazoval vzduch a zakrýval jim výhled na věž.

Moirain seděla na zemi, stále zabalená v Tomově plášti, a zády se opírala o spadlý kmen. Držela plášť zevnitř zavřený, aby jí zakrýval celé tělo s výjimkou tváře a těch tmavých kudm. Podobala se ženě víc, než si Mat pamatoval – v jeho vzpomínkách byla jako socha. Vždy bez výrazu, tvář jako z naleštěného kamene, oči jako tmavě hnědé topazy.

Teď tu seděla s bledou kůží, zrudlými lícemi a vlnitými vlasy, které jí přirozeně padaly kolem obličeje. Byla přitažlivá, až na tu bezvěkou aessedaiovskou tvář. Přesto se v té tváři odráželo víc emocí, než si Mat vzpomínal, něžný výraz při pohledu na Torna, slabé chvění v hlase, když mluvila o době strávené ve věži.

Pohlédla na Mata a v očích stále měla hodnotící pohled. Ano, byla to stejná Moirain. Pokorná, sklíčená. Z nějakého důvodu mu proto připadala silnější.

Tom foukal na váhavý plamínek, který do vzduchu vychrlil pramen kouře a pak zhasl. Dřevo bylo nejspíš příliš mokré. Tom zaklel.

„To nic, Tome,“ řekla Moirain. „Budu v pořádku.“

„Nenechám tě nastydnout hned potom, co jsme tě vysvobodili z toho místa“ prohlásil Tom. Vytáhl škrtátko, ale dřevo náhle zajiskřilo a pak se vzňal oheň a pohltil příliš mokrý troud.

Mat se podíval na Moirain, která měla ve tváři soustředěný výraz.

„Vida,“ řekl Tom a zasmál se. „Na to jsem málem zapomněl…“

„To je všechno, na co se teď sama vzmůžu,“ řekla Moirain a zašklebila se. Světlo. Šklebila se Moirain předtím? Na to byla příliš pyšná, nebo ne? Nebo si ji Mat pamatoval špatně?

Moirain. Mluvil o zatracené MoiraM Přestože do věže vstoupil s jasným úmyslem Moirain zachránit, připadalo mu neuvěřitelné, že s ní mluví. Bylo to jako mluvit s…

Nu, jako s Birgitte Stříbrný luk nebo Jainem Dalekokrokým. Mat se usmál a potřásl hlavou. Co byl tohle za svět a jaké zvláštní místo v něm měl!

„Co tím myslíš, Moirain?“ zeptal se Tom, který plameny přikrmil několika klacíky. „To je všechno, na co se vzmůžeš?“

„Aelfinnové a Eelfinnové,“ vysvětlila klidným hlasem. „Vychutnávají si silné emoce a libují si v nich. Účinky ta’veren jsou pro ně z nějakého důvodu ještě opojnější. Ajsou i jiné věci, které mají rádi.“

Tom na ni se svraštěným čelem pohlédl.

„Moje síla, Tome,“ vysvětlila. „Když se na mně krmili, střídavě Aelfinnové i Eelfinnové, slyšelajsem je, jakna sebe štěkají a syčí. Zdá se, že Aes Sedai pro sebe moc často nemívají. Když vysávali moji schopnost usměrňovat, krmili se dvojnásob – mým žalem nad tím, co ztrácím, a samotnou silou. Moje schopnosti se prudce snížily.

Tvrdili, že Lanfear zabilo, když ji vysáli příliš rychle, i když myslím, že se mě možná snažili vyděsit. Jednou, když mě probudili, byl tam nějaký muž. Řekl, že já nejsem ta, kterou chce.“ Zaváhala a pak se zachvěla. „Občas jsem si přála, aby mě vysáli rychle a ukončili můj život.“

V malém táboře zavládlo ticho, přerušované jen praskáním ohně. Tom bezmocně hleděl na Moirain.

„Netvař se tak žalostně, Tome Merriline,“ řekla Moirain s úsměvem. „Cítila jsem strašné věci, ale takové okamžiky zoufalství zažívají všichni lidé. Věřila jsem, že přijdeš.“ Vysunula ruku z pláště – odhalila štíhlé bledé rameno a klíční kost – a natáhla se k němu. Po chvilce váhání její ruku uchopil a stiskl.

Moirain pohlédla na Mata. „A ty, Matrime Cauthone. Už nejsi obyčejný kluk ze statku. Bolí tě to oko hodně?“

Mat pokrčil rameny.

„Kdybych mohla, to zranění bych ti vyléčila,“ řekla Moirain. „Ale dokonce i kdybych byla tak silná jako dřív, nemohla bych ti nahradit oko.“ Podívala se dolů, pustila Tomovu ruku a zvedla paži. „Máte ten angrial?“

„Ano,“ přikývl Tom a vylovil z kapsy ten podivný náramek. Nasadil jí ho na paži.

„S tímhle,“ řekla Moirain, „budu alespoň dost silná, abych sňala bolest. Dali mi ho, abych mohla natáhnout víc síly a jejich krmení bylo šťavnatější. Vlastně jsem o něj požádala, jako o jedno z mých tří přání. Neuvědomila jsem si, že ho nakonec použijí proti mně.“

„Oni ti dali tvoje tři přání?“ zeptal se Mat a zamračil se.

„Prošla jsem ter angrialem,“ řekla. „Starodávná smlouva platila pro nás obě, i když vzhledem ke zničeným dveřím už se nešlo vrátit tak snadno. Podle… předchozích událostí jsem věděla, že bez ohledu na to, oč budu žádat nebo jak pečlivě požadavky zformuluji, neuniknu, pokud pro mě nepřijdete. Takjsem je využila, jak to jen šlo.“

„O co jsi žádala?“ zeptal se Mat. „Kromě angrialů!“

Usmála se. „To si prozatím nechám pro sebe. Máš mé díky, mladý Matrime. Za můj život.“

„Tak to myslím, že jsme vyrovnaní,” řekl. „Zachránilas mě před životem v Dvouříčí. Ať shořím, jestli si od té doby pořádně neužívám.“

„A tvoje zranění?“

„Tak moc nebolí.” Ve skutečnosti v něm tepala bolest. Opravdu, opravdu velká bolest. „Není nutný, abys na to plýtvala silama.“

„Vidím, že se jediné síly pořád bojíš.“

Naježil se. „Bojím?“

„Řekla bych, že máš k té ostražitosti dobrý důvod.“ Odvrátila pohled. „Ale nezapomínej, že ty nejméně příjemné události v našich životech jsou občas pro naše dobro.“

Ano, stále to byla Moirain. Rychlá v poučování a moralizování. Ale možná měla právo – po tom, čím si prošla – poučovat druhé o utrpení. Světlo! Ona věděla, čím bude muset projít, a stejně Lanfear do toho ter’angrialu zatáhla? Možná, že skutečný hrdina tady nebyl Mat, a možná ani Noal.

„Takže co teď?“ zeptal se Tom a usadil se zpátky na pařez. Teplo ohně bylo příjemné.

„Musím najít Randa,“ řekla Moirain. „Bude potřebovat moji pomoc. Věřím, že si během mé nepřítomnosti vedl dobře?“

„To nemám tušení,“ řekl Mat. „Je napůl šílenej a celý zatracený svět si jde vzájemně po krku.“ Zavířily barvy. Rand obědvá s Min. Mat obraz rozehnal.

Zvedla obočí.

„Ale,“ přiznal Mat, „podařilo se mu skoro všechny nasměrovat k Poslední bitvě. A Verin tvrdí, že se mu podařilo očistit poskvrnění saidínu.“

„Požehnané Světlo,“ zašeptala Moirain. „Jak?“

„Nevím.“

„To všechno mění,“ řekla a její úsměv se prohloubil. „Napravil, co kdysi pokazil. ‚Drak na nás přivolal bolest a Drak tu ránu vyléčil.’“

„Mat pořád říká, že bychom měli uspořádat nějakou slavnost, nebo tak něco,“ poznamenal Tom. „1 když možná chce jenom dobrou výmluvu, aby se mohl opít.“

„Řek bych, že to je jistý,” dodal Mat. „Každopádně má Rand napilno. Elain říká, že brzo chystá nějaké setkání s panovníky, kterým vládne.“

„Takže Elain je královna?“

„Ano. Její matku zabil Rahvin,“ řekl Mat.

„Tos mi říkal.“

„Já? Kdy?“

„To už je hodně dávno, Matrime,“ odpověděla s úsměvem.

„Aha. No, Rand s ním skoncoval. Takže to je dobré.“

„A ostatní Zaprodanci?“ zeptala se Moirain.

„Nevím,“ řekl Mat.

„Mat měl moc práce, než aby to sledoval,“ dodal Tom. „Trávil čas svatbou s císařovnou Seančanu.“

Moirain překvapeně zamrkala. „Udělal jsi co?“

„Byl to omyl,“ řekl Mat nepřesvědčivě a svěsil ramena.

„Omylem ses oženil se seančanskou císařovnou?“

„Mají divný svatební zvyky,“ řekl Mat a stáhl si klobouk. „Divní lidi.“ Nuceně se zasmál.

„ Ta’veren, “ řekla Moirain.

Tak nějak věděl, že to řekne. Světlo. Ale bylo dobré mít ji zpátky. Mata překvapilo, jak moc to tak cítí. Kdo by si to byl pomyslel? On a náklonnost k Aes Sedai?

„Nu,“ řekla, „vidím, že si musím poslechnout hodně příběhů. Ale teď je nutné najít Randa.“

Taky věděl, že se pokusí ujmout velení. „Najdeš ho, Moirain, ale já mám v Caemlynu nějakou práci. Nechci se s tebou hádat a tak, ale tak to prostě je. Měla bys tam jít taky. Elain ti pravděpodobně víc než kdo jiný bude schopná s Randem pomoct.“

Zatracené barvy. Jako by mít jedno oko nebylo už tak dost zlé, ještě se mu před ním zjevovaly tyhle zatracené obrazy pokaždé, když na Randa…

Světlo spal ty obrazy!

Moirain při pohledu na to, jak třepe hlavou a rudne, zvedla obočí. Nejspíš vypadal, jako by měl záchvat.

„Uvidíme, Matrime,“ řekla a pak pohlédla na Torna, který stál s balíčky čaje v ruce. Mat si napůl myslel, že se pokusí uvařit vodu ve vlastních dlaních, jenom aby měl pro Moirain trochu teplého čaje. Tom na ni hleděl a ona opět natáhla ruku.

„Nejdražší Tome,“ řekla. „Chtěla bych tě za manžela, pokud mě ty budeš chtít za manželku.“

„ Cože? “ řekl Mat a vstal. Zvedl si ruku k čelu a málem si srazil klobouk. „Cos to řekla?“

„Ticho, Mate,“ řekl Tom. Moiraininu nabízenou ruku nepřijal. „Víš, že jsem nikdy neměl ženy, co dokážou usměrňovat jedinou sílu, moc v lásce, Moirain. Víš, že to mě v minulosti brzdilo.“

„Teď už moc síly nemám, nejdražší Tome. Bez tohoto angrialu bych nebyla dost silná ani na to, aby mě v Bílé věži povýšili na přijatou. Pokud si to přeješ, zahodím ho.“ Natáhla druhou ruku, takže stěží zůstávala zakrytá. Stáhla si angrial.

„To si nemyslím, Moirain,“ řekl Tom, klekl si a uchopil ji za ruce. „Ne, já tě o nic neoloupím.“

„Ale s ním budu velice silná, silnější než předtím, než mě zajali.“

„Tak budiž,“ řekl. Nasadil jí náramek zpátky na zápěstí. „Ožením se s tebou hned tady, jestli si to přeješ.“

Široce se usmála.

Mat tam jen ohromeně stál. „A kdo vás zatraceně oddá?“ vyhrkl. „Je nad slunce jasnější, že to nebudu já, to vám teda povídám.“

Oba se na něj podívali, Tom nevýrazně, Moirain s náznakem úsměvu. „Chápu, proč tě ta seančanská žena musela mít, Mate,“ poznamenala. „Jsi vážně romantik.“

„Já jenom…“ Sundal si klobouk, neobratně ho držel a těkal pohledem z jednoho na druhého. „Já jenom – ať shořím! Jak jsem Zo/z/e mohl přehlídnout? Strávil jsem s várna dvěma většinu času, co jste byli spolu! Kdy jste se začali mít rádi?“

„Nedíval ses dvakrát pozorně,“ řekl Tom. Obrátil se zpátky k Moirain. „Předpokládám, že mě budeš chtít i za strážce.“

Usmála se. „Mého předchozího gaidina si doufám už přivlastnila jiná.“

„Já tu práci vezmu,“ řekl Tom, „i když budeš muset vysvětlit Elain, proč je její dvorní bard něčí strážce.“ Zaváhal. „Myslíš, že můžou jeden z těch plášťů, co mění barvy, udělat se záplatama?“

„No, vidím, že vy dva jste se zatraceně zbláznili,“ řekl Mat. „Tome, neřekls mi kdysi, že dvě nej bolestivější místa, kde můžeš být, jsou Tar Valon a Caemlyn? A teď se střemhlav ženeš z kopce, na konci kterého budeš žít v jednom nebo druhém!“

Tom pokrčila rameny. „Lidi se mění.“

„Nikdy jsem v Tar Valonu netrávila příliš času,“ řekla Moirain. „Myslím, že si společné cestování užijeme, Tome Merriline. Pokud přežijeme nadcházející měsíce.“ Pohlédla na Mata. „Neměl bys strážcovské pouto tak snadno zavrhovat, Mate. Požehnání, které s sebou nese, bude v této době lidem velmi k užitku.“

Mat si znovu nasadil klobouk. „To může bejt pravda, ale já se nikdy v žádným polapit nenechám, zatraceně. Bez urážky, Moirain. Mám tě docela rád. Ale spojit se se ženou? To se Matrimu Cauthonovi nestane.“

„Vážně?“ zeptal se pobaveně Tom. „Neusoudili jsme, že kdyby se tvoje Tuon rozhodla učit, byla by schopná usměrňovat?“

Mat ztuhl. Zatracený popel. Tom měl pravdu. Ale usměrňování by z ní udělalo marath’damane. Něco takového by neudělala. Nemusel se bát.

Nebo snad ano?

Jeho myšlenky se mu nejspíš musely odrazit v obličeji, protože Tom se uchechtl a Moirain opět usmála. Oba ale brzy přestalo bavit si s Matem pohrávat a ponořili se do tichého hovoru. Láska v jejich očích byla skutečná. Oni vážně jeden druhého milovali. Světlo! Jak to Mat mohl přehlédnout? Připadal si jako chlápek, co si na koňské dostihy přivedl prase.

Rozhodl se ztratit a nechat ty dva o samotě. Vypravil se prozkoumat oblast, kde se měl objevit jejich průchod. To by tedy raději měl. Neměli žádné zásoby a Matovi se nelíbila představa, že by si museli zastavit nějakou loď a tu dlouhou cestu do Caemlynu plout.

Přes louku k břehům Arinelle to nebylo daleko. Když tam došel, postavil Noalovi malou mohylu, smekl před ní klobouk a pak se posadil, aby čekal a přemýšlel.

Moirain byla v bezpečí. Mat přežil, i když mu v tom zatraceném důlku pulsovala příšerná bolest. Pořád si nebyl jistý, jestli ho mají Aelfinnové a Eelfinnové omotaného provázky, ale vydal se do jejich doupěte a vyšel z něj v pořádku. Alespoň z větší části.

Přišel o oko. Co to udělá s jeho bojovými schopnostmi? To mu dělalo větší starosti než cokoli jiného. Tvářil se statečně, ale uvnitř se třásl. Co si Tuon bude myslet o manželovi s chybějícím okem? Manželovi, který se možná nebude schopný sám bránit?

Vytáhl nůž a nadhodil ho. Pak hojen tak bez ohlédnutí hodila za sebe. Uslyšel tiché zapištění, otočil se a uviděl na zemi králíka, probodnutého bez míření hozeným nožem.

Usmál se a pak se obrátil zpátky k řece. Tam si všiml čehosi, co se zachytilo mezi dvěma velkými kameny u břehu. Byl to převrácený hrnec s měděným dnem, téměř nepoužitý, jenom na bocích párkrát promáčknutý. Musel ho upustit někdo, kdo cestoval proti proudu řeky.

Ano, možná nebude schopný odhadovat vzdálenost a nebude tak dobře vidět. Ale štěstí stejně fungovalo lépe, když jste se nedívali.

Usmál se ještě víc, pak zvedl králíka – toho stáhne a udělá k večeři – a vylovil z řeky hrnec.

Moirain přece jenom dostane svůj čaj.