Věže půlnoci

KAPITOLA 21 Otevřená brána

„Myslely jsme, že nejlepší bude,“ řekla Seonid, „nechat jednu z nás, ať podá plné hlášení. Shromáždila jsem informace od ostatních, abych ti je přednesla.“

Perrin roztržitě přikývl. S Faile po boku seděl na polštářích ve velkém stanu. Zase tu bylo plno.

„V Cairhienu samozřejmě stále vládne zmatek,“ začala Seonid. Prakticky založená zelená měla ráda stručnost. Nebyla zlá nebo nepříjemná, ale dokonce i její vztahy s vlastními strážci připomínaly vztahy zámožného sedláka k čeledínům. „Sluneční trůn je už příliš dlouho neobsazený. Všichni vědí, že ho Drak Znovuzrozený slíbil Elain Trakandovně, ale ona měla co dělat, aby si zajistila ten svůj. Zprávy řikají, že se jí to konečně povedlo.“

Pohlédla na Perrina, aby zjistila, co on na to, a byla z ní cítit spokojenost. Poškrábal se ve vousech. Tohle bylo důležité a on tomu musí věnovat pozornost. Ale jeho mysl stále odbíhala k úvahám a výcviku ve vlčím snu. „Takže Elain je královna. To musí mít Rand radost.“

„O reakci urozeného pána Draka není nic známo,“ pokračovala Seonid, jako by si odškrtla další položku na seznamu. Moudré nic neříkaly – ani se na nic neptaly; seděly v hloučku na polštářích jako hřeby na dveřním závěsu. Děvy už jim to pravděpodobně všechno pověděly.

„Jsem si poměrně jistá, že urozený pán Drak je v Arad Domanu,“ pokračovala Seonid. „Mluví o tom různé zdroje – ačkoli se vedou řeči o tom, že je na mnoha různých místech. Ale dobýt Arad Doman dává smysl z taktického hlediska a tamní neklid ohrožuje stabilitu v Hraničních státech. Nevím jistě, jestli je pravda, že tam poslal Aiely.“

„Poslal,“ řekla Edarra prostě. Žádné další vysvětlení nenabídla.

„Ano,“ řekla Seonid. „Koluje spousta řečí o tom, že má v úmyslu se se Seančany setkat v Arad Domanu. Myslím, že bude chtít, aby tam kmeny byly a pomohly mu.“

To vyvolalo vzpomínky na Malden. Perrin si představil bojující damane a moudré, jedinou sílu protínající řady vojáků, krev, hlínu a oheň vířící ve vzduchu. Bylo by to jako u Dumajských studní, jenže horší. Otřásl se. Nicméně ze svých vizí – které se při Seonidiných slovech objevily – věděl, že Rand je tam, kde žena říká.

Seonid pokračovala a hovořila o obchodu a zdrojích jídla v Cairhienu. Perrin se přistihl, jak přemýšlí o té zvláštní fialové zdi, kterou viděl ve vlčím snu. Pito,nče, pokáral se přísně. Dávej pozor! Světlo! Vážně je špatný vůdce. Nečinilo mu potíže běžet v čele vlků, když ho nechali lovit. Proč nedokáže dělat totéž pro vlastní lidi?

„Tear sbírá vojsko,“ řekla Seonid. „Povídá se, že urozený pán Drak králi Darlinovi přikázal shromáždit vojáky pro válku. Mimochodem, Tear teď zjevně má krále. Zajímavý zvrat. Někteří tvrdí, že Darlin potáhne na Arad Doman, jiní zase, že to vojsko musí být pro Poslední bitvu. A další trvají na tom, že al’Thor má v úmyslu nejdřív porazit Seančany. Všechny tři možnosti vypadají věrohodně, a dokud do Tearu nezajedu sama, nedokážu říct nic dalšího.“ Upřela na Perrina pohled a on z ní cítil naději.

„Ne,“ odmítl Perrin. „Ještě ne. „Rand není v Cairhienu, ale zdá se, že Andor je stabilizovaný. Jako nejrozumnější mi připadá se tam vydat a promluvit si s Elain. Bude pro nás mít informace.“

Z Faile ucítil obavy.

„Urozený pane Aybaro,“ řekla Seonid, „myslíš, že tě královna uvítá? S praporem Manetherenu a titulem urozeného pána…“

Perrin se zamračil. „Oba ty prapory jsem sňal a Elain to pochopí, jakmile jí to vysvětlím.“

„A moji vojáci?“ ozvala se Alliandre. „Nejspíš se budeš chtít nejdřív zeptat, než na andorskou půdu přesuneš cizí vojsko.“

„Vy nepůjdete,“ odpověděl Perrin. „Už jsem ti to říkal, Alliandre. Vy budete v Jehannahu. Dostaneme vás tam, jakmile se vypořádáme s bělokabátníky.“

„Takže už ses ohledně nich rozhodl?“ zeptala se Alliandre a s dychtivým vzrušením se předklonila.

„Dožadujou se bitvy,“ řekl Perrin. „A ignorujou moje žádosti o další vyjednávání. Mám v úmyslu jim boj dopřát.“

Začali o tom hovořit, i když se to brzy změnilo v debatu o tom, co znamená, že je v Tearu král. Nakonec si Seonid odkašlala a nasměrovala rozhovor zpátky ke svému hlášení.

„O Seančanech se v Cairhienu hodně mluví,“ řekla. „Zdá se, že se vetřelci soustředí na zajištění svých území včetně Altary. Nicméně stále se rozpínají na západ a na Almothské pláni se bojuje.“

„Rozpínají se směrem k Arad Domanu,“ řekl Arganda. „Tam se skutečně chystá bitva.“

„S největší pravděpodobností,“ přikývla Seonid.

„Pokud přichází Poslední bitva,“ řekla Annoura, „byla by výhoda mít Seančany za spojence.“ Se zkříženýma nohama seděla na vyšívaném modrožlutém hedvábném polštáři a vypadala zamyšleně.

„Oni spoutali moudré,“ prohlásila Edarra a její příliš mladá tvář potemněla. Páchla nebezpečím. Zuřivým, ale chladným, jako je člověk cítit, než se rozhodne zabít. „Nejen Saidky, které si svůj osud zasloužily. Pokud bude se Seančany uzavřeno spojenectví, skončí, jakmile bude Kar’a’karnova práce u konce. Už nyní mnoho mých lidí mluví o krevní mstě vůči těmhle vetřelcům.“

„Pochybuju, že by Rand chtěl, abyste spolu válčili,“ řekl Perrin.

„Rok a den,“ řekla Edarra prostě. „Moudré není možné vzít jako gai’šainy, ale Seančani možná mají jiné zvyky. Nicméně jim dáme rok a den. Jestliže poté na naši žádost zajatce nepropustí, poznají naše oštěpy. Nic víc od nás Kar’a’karn žádat nemůže.“

Ve stanu zavládlo ticho.

„Každopádně,“ odkašlala si Seonid, Jakmile skončíme s Cairhienem, sejdeme se s těmi, kdo šli do Andoru, aby ověřili, co se povídá.“

„Počkat,“ řekl Perrin. „Do Andoru?“

„Moudré se rozhodly poslat tam Děvy.“

„To nebylo v plánu,“ zavrčel Perrin s pohledem upřeným na moudré.

„Ty nám nevelíš, Perrine Aybaro,“ řekla Edarra klidně. „Potřebovaly jsme vědět, jestli jsou Aielové stále ve městě a jestli je tam Kar’a’karn. Když jsme tvoje aša’many požádaly o průchod, vyhověli nám.“

„Děvy mohl někdo zahlídnout,“ zabručel. Pravda, řekl Gradymu, aby Aielům vytvářel průchody, kdy ho požádají, ačkoli měl na mysli načasování odchodů a návratů. Měl být přesnější.

„Ale nezahlédl.“ Seonid zněla podrážděně, jako kdyby mluvila s hloupým děckem. „Alespoň ne nikdo, s kým nechtěly mluvit.“ Světlo! Zdálo se mu to, nebo se Seonid a ostatní začínaly tak moc podobat moudrým? Tak tohle všechny dělaly v aielském ležení? Učily se být ještě paličatější? Světlo jim všem pomoz.

„Každopádně,“ pokračovala Seonid, „od nás bylo moudré Caemlyn navštívit. Řečem se nedá věřit, zvlášť ne, když se povídá, že v té oblasti působí jeden ze Zaprodanců.“

„Jeden ze Zaprodanců?“ zeptal se Gallenne. „V Andoru?“

Perrin přikývl a mávnutím ruky požádal o další šálek horkého čaje. „Rand říkal, že to byl Rahvin, i když já jsem byl v době bitvy v Dvouříčí.“ V Perrinově hlavě zavířily barvy. „Rahvin se vydával za jednoho z místních šlechticů, muže jménem Gabral, nebo Gabil, nebo tak nějak. Využil královnu – přiměl ji, ať se do něj zamiluje, nebo tak něco – a pak ji zabil.“

Podnos s tlumeným zazvoněním dopadl na zem.

Porcelánové šálky se roztříštily a čaj se rozprskl do vzduchu. Perrin se se zaklením prudce obrátil a několik Děv vyskočilo na nohy a sevřelo nože.

Maighdin tam stála s pažemi přitisknutými k bokům a ohromeným výrazem. Na zemi před ní ležel upuštěný tác.

„Maighdin?“ řekla Faile. „Jsi v pořádku?“

Sluncovlasá služebná se s omámeným výrazem otočila k Perrinovi. „Byl bys tak laskav, můj pane, a zopakoval, co jsi říkal?“

„Cože?“ zeptal se Perrin. „Ženská, co se děje?“

„Řekl jsi, že se jeden ze Zaprodanců usadil v Andoru,“ řekla Maighdin klidným hlasem. Podívala se na něj stejně ostře, jako to dělávaly Aes Sedai. „Jsi si jistý tím, cos slyšel?“

Perrin se znovu posadil a poškrábal se na bradě. „Jak jen to jde. Už je to nějakou dobu, ale vím, že o tom byl Rand přesvědčený. V andorském paláci bojoval s někým, kdo ovládal jedinou sílu.“

„Jmenoval se Gaebril,“ řekla Sulin. „Byla jsem tam. Z čistého nebe udeřil blesk a nebylo pochyb o tom, že je to jediná síla. Byl to jeden ze Zaprodanců.“

„V Andoru byli tací, co tvrdili, že o tom Kar’a’kam mluvil,“ dodala Edarra. „Říkal, že Gaebril používal na mokřiňany v paláci zakázaná tkaniva, křivil jim mysl a nutil, aby si mysleli a dělali, co chtěl.“

„Maighdin, co se děje?“ zeptal se Perrin. „Světlo, ženská, už je mrtvý! Nemusíš se bát.“

„Musíte mě omluvit,“ řekla Maighdin. Vyšla ze stanu a tác a rozbitý bělostný porcelán nechala rozházený na zemi.

„Později se o ni postarám,“ řekla rozpačitě Faile. „Rozrušilo ji, když zjistila, že žila tak blízko jednoho ze Zaprodanců. Pochází z Caemlynu.“

Ostatní přikývli a jiní sluhové vyrazili uklidit nepořádek. Perrin si uvědomil, že už žádný čaj nedostane. Hlupáku, pomyslel si. Většinu života sis nemohl poroučet čaj. Nezabije tě, když si teď mávnutím ruky nemůžeš nechat dolít.

„Přejděme dál,“ řekl a uvelebil se na polštářích. Na těch zatracených věcech si nikdy nedokázal úplně udělat pohodlí.

„S hlášením jsem hotová,“ řekla Seonid a demonstrativně si nevšímala služebné, která před ní uklízela porcelánové střepy.

„Trvám na svém předchozím rozhodnutí,“ řekl Perrin. „Vypořádat se s bělokabátníky je důležité. Potom se vydáme do Andoru a já si promluvím s Elain. Grady, jak se ti vede?“

Ošlehaný aša’man v černém kabátě vzhlédl z místa, kde seděl. „Z nemoci už jsem se plně zotavil, můj pane, a Neald je na tom skoro stejně dobře.“

„Pořád vypadáš unaveně,“ poznamenal Perrin.

„To jsem,“ řekl Grady, „ale ať shořím, je mi lip, než mi častokrát bývalo na poli, než jsem odešel do Černé věže.“

„Je načase začít část uprchlíků posílat tam, kam patří,“ řekl Perrin. „S pomocí těch kruhů můžeš udržet průchod otevřený dýl?“

„Nejsem si úplně jistý. Zapojení do kruhu taky unavuje. Možná i víc. Ale s pomocí žen dokážu vytvářet mnohem větší průchody, dost široké, aby jima projely dva vozy.“

„Dobře. Začneme tím, že pošleme prosté lidi domů. Každý člověk, kterého pošleme zpátky tam, kam patří, bude jako kámen, co mi sundají ze zad.“

„A co když nebudou chtít jít?“ zeptal se Tam. „Spousta z nich začala s výcvikem, Perrine. Vědí, co přichází, a raději by tomu čelili tady – s tebou – než aby se krčili doma.“

Světlo! Copak v tomhle táboře nejsou žádní lidé, kteří by se chtěli vrátit k rodinám? „Určitě je i pár takových, co se vrátit chtějí.“

„Pár,“ řekl Tam.

„Nezapomeň,“ ozvala se Faile, „že slabé a staré už poslali pryč Aielové.“

Arganda přikývl. „Zaskočil jsem k těm oddílům. Pořád víc a víc gaťšainů se vzpamatovává z ochromení, a když se tak stane, jsou drsní. Stejně drsní jako mnoho vojáků, co znám.“

„Někteří budou chtít jít zkontrolovat rodinu,“ řekl Tam, „ale jen když jim dovolíš se vrátit. Vidí tu oblohu. Vědí, co přichází.“

„Prozatím pošleme zpátky ty, kdo chtějí jít a zůstat doma,“ řekl Perrin. „S ostatníma se můžu vypořádat až potom, co skoncuju s bělokabátníky.“

„Výborně,“ ozval se Gallenne dychtivě. „Máš plán útoku?“

„No,“ řekl Perrin, „Myslím, že když budou tak hodní a seřadí se, pustíme se do nich s lučištníky a usměrňovači a zničíme je.“

„S tím plánem souhlasím,“ řekl Gallenne, „pokud budou moji muži moct zaútočit a vypořádat se s tou chátrou, co zbude.“

„Balwere,“ řekl Perrin. „Napiš bělokabátníkům. Pověz jim, že budeme bojovat a že by měli vybrat místo.“

Jakmile to vyslovil, pocítil zvláštní váhavost. Zabít tolik vojáků, kteří by mohli bojovat proti Stínu, mu připadalo jako obrovské plýtvání. Neviděl však způsob, jak se tomu vyhnout.

Balwer přikývl a Perrin z něj ucítil zuřivost. Co bělokabátníci Balwerovi provedli? Vyschlý tajemník jimi byl fascinován.

Lidé se začali rozcházet. Perrin přistoupil k otevřené straně stanu a sledoval, jak jednotlivé skupiny odcházejí. Alliandre s Argandou zamířili ke své části ležení. Faile šla po boku Berelain; ty dvě si kupodivu vykládaly. Jejich pachy prozrazovaly hněv, ale slova zněla přátelsky. Co mají za lubem?

Po upuštěném tácu zůstalo na zemi uvnitř stanu jen pár mokrých skvrn. Co se to s Maighdin dělo? Podobné výstřední chování ho znepokojovalo; až příliš často jej následovala nějaká ukázka moci Temného.

„Můj pane?“ zeptal se nějaký hlas, který si nejdřív tiše odkašlal. Perrin se obrátil, neboť si uvědomil, že Balwer čeká za ním. Tajemník stál se sepjatýma rukama a vypadal jako hromádka klacíků, na které děti navlékly starou košili a kabát.

„Ano?“ zeptal se Perrin.

„Když jsem byl na návštěvě u učenců v Cairhienu, náhodou jsem zaslechl pár… hmm… zajímavých věcí.“

„Sehnal jsi ty zásoby?“

„Ano, ano. Mám jich docela dost. Prosím, věnuj mi chvilku. Věřím, že to, co jsem zaslechl, tě bude zajímat.“

„Tak mluv,“ řekl Perrin a vešel zpátky do stanu. Poslední lidé už odešli.

Balwer promluvil tichým hlasem. „Nejdřív, můj pane, vypadá to, že děti Světla se spojily se Seančany. Teď už se to všeobecně ví a já se obávám, že vojsko před námi tam umístili, aby…“

„Balwere,“ přerušil ho Perrin, „vím, že bělokabátníky nenávidíš, ale tuhle novinu jsi mi opakoval už půltuctukrát.“

„Ano, ale…“

„O bělokabátnících už nechci nic slyšet,“ zarazil ho Perrin zvednutím ruky. „Leda by to byly konkrétní novinky o vojsku před námi. Máš něco takového?“

„Ne, můj pane.“

„Tak dobrá. Chtěl jsi mi říct ještě něco jiného?“

Balwer nedal najevo podrážděnost, ale Perrin cítil jeho nespokojenost. Světlo ví, že bělokabátníci se měli hodně z čeho zodpovídat, a Perrin neměl Balwerovi jeho nenávist za zlé, ale začínalo to být únavné.

„Tak tedy, můj pane,“ pokračoval Balwer, „troufl bych si tvrdit, že ty historky o tom, že Drak Znovuzrozený chce se Seančany uzavřít příměří, jsou víc než jen pouhé klepy. Několik zdrojů naznačuje, že jejich vůdkyni nabídl mír.“

„Ale co se mu to stalo s rukou?“ zeptal se Perrin, který z mysli zahnal další Randův obraz.

„Prosím, můj pane?“

„To nic,“ řekl Perrin.

„Navíc,“ pokračoval Balwer a sáhl si do rukávu, „mezi cairhienskými chmatáky, kapsáři a berky koluje znepokojující množství tohoto.“ Vytáhl list papim s obrázkem Perrinova obličeje. Podoba byla děsivě přesná. Perrin si papír zamračeně vzal. Nebylo na něm nic napsáno. Balwer mu podal další, stejný jako první. Následoval třetí papír, s obrázkem Mata.

„Kdes to vzal?“ zeptal se Perrin.

„Jak jsem říkal, můj pane,“ pokračoval Balwer, „v určitých kruzích kolují. Očividně slibují velké sumy peněz komukoli, kdo dodá tvoji mrtvolu, ačkoli jsem nedokázal přijít na to, kdo bude platit.“

„A tohle všechno jsi zjistil, když jsi byl na návštěvě u učenců v Randově škole?“ zeptal se Perrin.

Písař s úzkou tváří nedal najevo žádné emoce.

„Co jsi opravdu zač, Balwere?“

„Tajemník. S jistou mírou schopnosti vypátrat tajemství.“

„S jistou mírou? Balwere, nevyptával jsem se tě na minulost. Myslím, že člověk si zaslouží šanci začít znova. Ale teď jsou tu bělokabátníci, a ty jsi s nima nějak spojený. Musím vědět jak.“

Balwer stál nějakou dobu mlčky. Zvednuté stěny stanu šelestily ve větru.

„Můj předchozí zaměstnavatel byl muž, ke kterému jsem choval úctu, můj pane,“ řekl Balwer. „Děti Světla ho zabily. Některé z nich měmo/ná poznají.“

„Ty jsi pro tu osobu špehoval?“ zeptal se Perrin.

Koutky Balwerových úst se zřetelně stočily dolů. Promluvil ještě tišeji. „Prostě si jen dobře pamatuju fakta, můj pane.“

„Ano, v tom jsi hodně dobrý. Tvé služby jsou mi velmi k užitku, Balwere. Jen se ti to snažím říct. Jsem rád, že jsi tady.“

Z muže byla cítit spokojenost. „Smím-li to říct, můj pane, je osvěžující pracovat pro někoho, kdo moje informace nepovažuje prostě jenom za prostředek k tomu, aby zrazoval a kompromitoval lidi kolem sebe.“

„No, vzhledem k situaci bych ti měl nejspíš začít lip platit,“ řekl Perrin.

Z Balwera zavanula panika. „To nebude nutné.“

„Mohl bys žádat vysokou mzdu od kteréhokoli urozeného pána nebo kupce!“

„Malicherní, bezvýznamní lidi,“ řekl Balwer a prsty mu zacukaly.

„Ano, ale stejně si myslím, že bys měl dostat vyšší plat. Je to prosté. Když si do kovárny vezmeš učedníka a neplatíš mu dost, udělá dojem na tvoje pravidelné zákazníky, a jakmile si to bude moct dovolit, otevře si přes ulici vlastní kovárnu.“

„Ale ty to nechápeš, můj pane,“ řekl Balwer. „Peníze pro mě nic neznamenají. Informace… ty jsou důležité. Fakta a odhalení… jsou jako valouny zlata. Mohl bych ty valouny dát obyčejnému bankéři, aby je proměnil v mince, ale raději je dám mistru řemeslníkovi, aby vytvořil něco krásného.

Prosím, můj pane, dovol mi zůstat obyčejným tajemníkem. Víš, jeden z nejjednodušších způsobů, jak si zjistit, jestli někdo není tím, čím se zdá, je ověřit si jeho mzdu.“ Zasmál se. „Tím způsobem jsem objevil nejednoho špeha nebo zabijáka, to ano. Není třeba platit. Příležitost pracovat s tebou je sama o sobě odměnou.“

Perrin pokrčil rameny, ale přikývl a Balwer odešel. Perrin vyšel ze stanu za ním a obrázky si strčil do kapsy. Znepokojovaly ho. Vsadil by se, že jsou i v Andoru, kde je rozšiřují Zaprodanci.

Poprvé ho napadlo, jestli bude potřebovat armádu, aby byl v bezpečí. Byla to zneklidňující představa.

Vlna zvířeckých trolloků se převalila přes vrcholek kopce a poslední opevnění. Chrochtali a vyli, tlapami se silnými prsty rvali tmavou saldejskou půdu a svírali meče, kopí s háky na konci, kladiva, kyje a další ohavné zbraně. Některým odletovaly od tlam s trčícími kly sliny, zatímco jiní zírali obrovskýma, až příliš lidskýma očima, posazenýma nad hrozivými zobany. Černou zbroj zdobily ostny.

Ituraldeho muži mu neústupně stáli po boku na zadním svahu kopce. Nařídil zrušit dolní tábor a ustoupit podél břehu řeky na jih, kam až to půjde. Mezitím se armáda stáhla z opevnění. Hrozně nerad se vzdával vyvýšeného postavení, ale kdyby je během útoku tlačili z tohoto příkrého kopce dolů, bylo by to smrtící. Měl kam ustupovat, takže když teď bylo opevnění ztraceno, využil toho.

Rozmístil svá vojska na úpatí kopce poblíž místa, kde předtím stál dolní tábor. Domanští vojáci měli ocelové klobouky a svá takřka dva a půl sáhu dlouhá kopí zarazili koncem do země a drželi je ocelovými hroty směrem k valící se vlně trolloků. Klasické obranné postavení: tři řady kopiníků a štítonošů, kopí skloněná směrem k vrcholku svahu. Když první řada kopí zabila trolloky, kopiníci ustoupili, vytáhli kopí a nechali druhou řadu postoupit vpřed a zabíjet. Pomalý, opatrný ústup, řada za řadou.

Dvojitá řada lučištníků vzadu začala střílet šípy a do zplozenců Stínu narážela jedna vlna za druhou a zanechávala na svahu těla. Ta se valila dolů, některá ještě s vřískotem, a rozstřikovala kolem sebe tmavou krev. Větší množství netvorů však postupovalo dál, přes těla svých bratrů, a snažilo se dostat ke kopiníkům.

Přímo před Ituraldem zemřel nabodnutý na kopí trollok s orlí hlavou. Tvor měl zobák lemovaný ostny a jeho hlava – s dravčíma očima – seděla na býčí šíji a okraj jejího peří pokrývala nějaká tmavá olejovitá hmota. Umírající netvor zaskučel hlubokým, jen vzdáleně ptačím hlasem a nějak se mu podařilo vyslovit hrdelní slova v jazyce trolloků.

„Vydržte!“ zařval Ituralde, který obrátil koně a projel s ním kolem řady kopiníků. „Držte formaci, Světlo vás spal!“

Trolloci se valili dolů ze svahu a umírali na kopích. Bude to jen dočasný odklad. Trolloků bylo příliš mnoho a dokonce i střídající se řady kopiníků budou nakonec přemoženy. Byla to jen zdržovací taktika. Zbytek vojska za nimi zahájil ústup. Jakmile řady prořídnou, břímě obrany převezmou aša’manové, kteří kopiníkům získají čas k ústupu.

Pokud na to aša’manové seberou sílu. Tlačil na ně tvrdě. Možná až příliš. Neznal hranice jejich možností, jako je znal u běžných vojáků. Kdyby dokázali zastavit postup trolloků, jeho armáda by se stáhla na jih. Ústup je povede kolem Maradonu, kde by mohli být v bezpečí, ale nepustí je dovnitř. Ti uvnitř odmítli všechny Ituraldeho pokusy o diskusi. „Vetřelcům nepomáháme,“ zněla pokaždé odpověď. Zatracení pitomci.

Alespoň že trolloci nejspíš Maradon obklíčí a oblehnou, což Ituraldemu a jeho mužům poskytne čas, aby se stáhli do lépe bránitelného postavení.

„Vydržte!“ vykřikl Ituralde znovu, když jel kolem místa, kde tlak trolloků začínal přinášet výsledky. Na vrcholku jednoho z opevnění opatrně číhala smečka trolloků s vlčí hlavou, zatímco jejich druhové před nimi útočili. „Lučištníci!“ řekl Ituralde a ukázal rukou.

Následovalo krupobití šípů, které trolloky s vlčí hlavou, kterým Dračí spřísahanci v Ituraldeho armádě začali říkat „mozky“, zasypaly. Trolloci měli vlastní tlupy a organizaci, ale jeho muži často nazývali jednotlivce podle význačných rysů. „Rohy“ říkali kozlům, „zobany“ jestřábům, „paže“ medvědům. Ti s vlčími hlavami často patřili k těm chytřejším; někteří Saldejci tvrdili, že je slyšeli mluvit lidským jazykem, aby s nepřáteli vyjednávali neboje oklamali.

Ituralde toho teď o trollocích věděl hodně. Svého nepřítele jste museli znát. Naneštěstí u trolloků byly velké rozdíly v inteligenci i osobnostech. A existovalo mnoho trolloků, kteří sdíleli fyzické rysy různých skupin. Ituralde by přísahal, že viděl zvrácenou ohavnost s jestřábím peřím, ale kozlími rohy.

Trolloci na vrcholku opevnění se pokusili uhnout šípům z cesty. Velká smečka hromotluckých bestií za nimi je s řevem sehnala z kopce. Obvykle – pokud neměli hlad – byli trolloci zbabělá stvoření, ale když je vybičovali k zuřivosti, bojovali dobře.

Za touto první vlnou půjdou mizelci. Jakmile lučištníkům dojdou šípy a trolloci zlomí odpor mužů dole. Ituralde se na to netěšil.

Světlo, pomyslel si. Doufám, že jim dokážeme utéct. Aša’manové čekali v dálce na jeho rozkaz. Kéž by je měl blíž. Ale nemohl to riskovat. Byli příliš cenní, než aby je ztratil kvůli zbloudilému šípu.

Ituralde doufal, že přední řady trolloků budou důkladně pobity kopiníky a jejich pokroucené mrtvoly se nakupí před kopími – a trolloci za nimi budou klopýtat a padat na krvavé ostatky vlastních druhů. Ituraldeho zbývající Saldejci zpustoší každého, kdo pronikne útokem aša’manů. Pak by se kopiníci měli být schopní stáhnout a následovat zbytek ustupující armády. Jakmile budou za Maradonem, mohli by použít průchody a přesunout se na další pozici, kterou vybral, zalesněný průsmyk asi deset lig na jih.

Jeho muži by měli být schopni uniknout. Měli by. Světlo, jak strašně se mu protivilo, když byl nucen velet při takto příliš rychlém ústupu.

Zůstaň pevný, řekl si, zatímco pokračoval v jízdě a vykřikoval rozkazy vydržet. Bylo důležité, aby slyšeli jeho hlas. Ten kluk je Drak Znovuzrozený. Splní své sliby.

„Můj pane!“ vykřikl nějaký hlas. Ituraldeho stráž se rozestoupila a nechala k němu přijet mladého chlapce, který lapal po dechu. „Můj pane, poručík Lidrin!“

„Padl?“ zeptal se naléhavě Ituralde.

„Ne, můj pane. On je…“ Chlapec se ohlédl přes rameno. V nedaleké řadě kopiníků se vojáci vysouvali směrem k vlně trolloků, místo aby ustupovali.

„Co to při Světle je?“ řekl Ituralde a patami pobídl Rozbřeská. Bílý valach vyrazil vpřed a Ituraldeho stráž a mladý posel se k němu za dunění kopyt připojili.

Navzdory válečné vřavě slyšel Lidrinův křik. Mladý domanský důstojník stál před řadou kopí a s řevem útočil na trolloky mečem a štítem. Lidrinovi muži se k němu protlačili, aby ho bránili, což do řad kopiníků vneslo zmatek.

„Lidrine, ty pitomče.“ Ituralde zarazil koně.

„Pojďte!“ zařval Lidrin a zvedl proti trollokům meč. Hlasitě se zasmál, hlas napůl šílený, tvář pocákanou krví. „Pojďte! Postavím se vám všem. Můj meč žízní!“

„Lidrine!“ zaječel Ituralde. „Lidrine!“

Muž se ohlédl. Oči měl vytřeštěné šíleným veselím. Ituralde už něco takového viděl, v očích vojáků, kteří bojovali příliš dlouho a příliš tvrdě. „Umřeme, Rodele,“ zavolal Lidrin. „A takhle je vezmu s sebou! Alespoň jednoho nebo dva! Přidej se ke mně!“

„Lidrine, vrať se a…!

Muž si ho nevšímal, obrátil se zpátky a vyrazil.

„Dostaňte jeho muže zpátky,“ zaječel Ituralde a mával rukou. „Zavřete řadu kopiníků! Rychle. Nemůžeme…“

Trolloci se vrhli vpřed. Lidrin se smíchem padl ve spršce krve. Nápor na jeho muže byl příliš silný a oni se v polovině rozdělili. Kopinici se znovu seřadili, ale narazila do nich pěst trolloků. Někteří trolloci padli.

Většina ne.

Při pohledu na díru v obraně začaly nejbližší nestvůry vřískat a výt. Vyškrábaly se přes těla na úpatí kopce a vrhly se na kopiníky.

Ituralde zaklel a pak pobídl Rozbřeská vpřed. Ve válce, stejně jako při sedlačení, jste se někdy museli zapojit a brodit se po kolena v bahně. S řevem narazil do trolloků. Jeho stráž jela s ním a uzavřela trhlinu. Vzduch se změnil v hřmící bouři kovu řinčícího o kov a bolestivého sténáni.

Rozbřesk frkal a tančil, zatímco Ituralde se oháněl mečem. Válečnému koni se nelíbilo, že je tak blízko zplozenců Stínu, ale byl dobře vycvičený. Byl to dar jednoho z Bašereho mužů. Tvrdil, že generál v Hraničních státech potřebuje zviře, které už s trolloky bojovalo. Ituralde teď onomu vojákovi v duchu žehnal.

Byl to krutý boj. První řada kopiníků a ti za nimi začali ustupovat. Ituralde krátce zaslechl Ankaerův hlas, jak se ujímal velení a řval na muže, aby se zařadili zpátky. Zněl zoufale. To bylo zlé.

Ituralde udeřil Volavkou na pařezu jezdeckou bojovou figurou – a sekl trolloka s býčí hlavou do krku. Kolem se rozstříkla smrdutá nahnědlá krev a tvor pozadu spadl na nestvůru s kančí hlavou. Na vrcholku kopce se vztyčila vysoká rudá korouhev, zobrazující kozlí lebku na pozadí hořícího ohně. Znak bandy ghob’hlinů. Ituralde obrátil koně, uskočil z cesty strašlivému úderu sekery a pak pobídl koně vpřed a vrazil meč trollokovi do boku. Vedle něj zemřeli Whelbom a Lehynen, dva z jeho nejlepších mužů, když ho bránili z boku. Světlo spal trolloky!

Celá řada se rozpadala. On a jeho muži nestačili, bylo jich příliš málo, ale většina jeho vojska už se stáhla. Ne, ne, ne! pomyslel si Ituralde, který se snažil vyprostit z boje a ujmout se velení. Ale kdyby ustoupil, trolloci by pronikli skrz.

Bude to muset riskovat. Na takové potíže byl připravený.

Trubka zatroubila k ústupu.

Ituralde ztuhl a s hrůzou poslouchal, jak se strašidelný zvuk rozléhá po bojišti. Trubky neměly zaznít, pokud jim nedá rozkaz on nebo člen jeho stráže! Bylo to brzo, příliš brzo.

Někteří další trubači zaslechli signál a přidali se k němu, i když jiní ne. Viděli, že je na to příliš brzy. To naneštěstí bylo horší. Znamenalo to, že polovina kopiníků začala ustupovat, zatímco druhá polovina držela pozice.

Rady kolem Ituraldeho se roztříštily a muži se rozprchli, jak se přes ně vyrojili trolloci. Byla to katastrofa, největší katastrofa, jaké se kdy Ituralde účastnil. Prsty mu ochably.

Pokud padneme, zplozenci Stínu zničí Arad Doman.

Ituralde zařval, trhl otěžemi a tryskem se hnal pryč od valících se trolloků. Zbývající vojáci z jeho stráže ho následovali.

„Helmke, Kutarisi!“ zaječel na dva ze svých mužů, statné vysoké Domance. „Dostaňte se k Durhemově jízdě a řekněte jim, ať při prvni vhodné příležitosti zaútočí na střed! Kappre, běž k Alinovým jezdcům. Rozkaž jim zaútočit na trolloky na východním křídle. Sorrentine, běž za aša’many! Chci, aby trolloci shořeli!“

Jezdci tryskem odjeli. Ituralde se rozjel na západ, do míst, kde se kopiníci stále drželi. Začal sbírat jednu ze zadních řad a posílat ji k místu, kde se obrana prohýbala. Téměř se mu to podařilo. Ale pak se objevili myrddraalové, klouzali řadami trolloků jako hadi, útočili s kluzkou rychlostí a na bojiště se snesla letka draghkarů.

Ituralde bojoval o život.

Na bojišti kolem něj vládl strašlivý chaos: řady se rozpadly, trolloci volně pobíhali a hledali snadnou kořist a myrddraalové se je místo toho snažili nahnat do útoku na pár zbývajících formací kopiníků.

Vzduchem létal oheň, jak se aša’manové zaměřili na trolloky, ale jejich střely byly menší a slabší než před pár dny. Muži vřískali, zbraně řinčely, nestvůry řvaly a všechno halil kouř pod oblohou, zataženou až příliš-ěemými mračny.

Ituralde ztěžka oddechoval. Jeho stráže padly. Přinejmenším viděl zemřít Stavena a Retta. A co ostatní? Neviděl je. Tolik umírajících. Tolik. V očích měl pot.

Světlo, pomyslel si. Alespoň jsme je přinutili bojovat. Udrželi jsme se déle, než jsem pokládal za možné.

Na severu stoupaly sloupy kouře. Nu, alespoň jedna věc se podařila – aša’man Tymoth odvedl svou práci. Druhá sada obléhacích strojů hořela. Někteří z jeho důstojníků tvrdili, že poslat jednoho z aša’manů pryč je šílenství, ale při téhle katastrofě by jeden usměrňovač navíc nic neznamenal. A až trolloci zaútočí na Maradon, to, že ty katapulty nebudou mít, bude znamenat velký rozdíl.

Rozbřesk padl. Trolločí oštěp, určený Ituraldemu, zasáhl příliš nízko. Kůň vřískal, zbraň mu trčela z krku a po potem zbrocené kůži stékala krev. Nebyl to první kůň, o něhož Ituralde přišel, a věděl, že se má odvalit stranou, ale tentokrát byl příliš vyvedený z rovnováhy. Cítil, jak mu při dopadu v noze prasklo.

Zaťal zuby, odhodlaný nezemřít vleže na zádech, a přinutil se posadit. Pustil meč – přestože to byl meč s volavkou – a plynulým pohybem zvedl zlomené odhozené kopí a vrazil ho blížícímu se trollokovi do hrudi. Ratiště pokryla tmavá páchnoucí krev, zalila Ituraldemu ruce, trollok zavřískl a zemřel.

Vzduchem se rozlehlo hřmění. Na tom nebylo nic divného – z těchhle mraků téměř pořád hřmělo, často ve strašidelném nesouladu s blesky.

Ituralde zabral, použil kopí jako páku a odstrčil trolloka stranou. Pak ho zahlédl myrddraal.

Ituralde se se zaťatými zuby natáhl po meči, ale věděl, že právě spatřil svého vraha. Jedna z těchhle věci dokázala zabít tucet mužů. Postavit se mu se zlomenou nohou…

Stejně se pokusil potácivě zvednout na nohy. Nepovedlo se mu to a s klením spadl dozadu. Ta věc se kradla vpřed, jako by tekla, a Ituralde zvedl meč a připravil se na smrt.

Do mizelce se zabodl tucet šípů.

Netvor klopýtl a Ituralde zamrkal. Hřmění sílilo. Ituralde se nadzvedl a ohromilo ho, když spatřil tisíce neznámých jezdců, kteří ve formaci útočili řadami trolloků a hnali netvory před sebou.

Drak Znovuzrozený! On přišel!

Ale ne. Muži nesli saldejskou vlajku. Ohlédl se. Brány Maradonu byly otevřené a Ituraldeho unaveným mužům, kteří přežili, bylo dovoleno vbelhat se dovnitř. Z cimbuří létal oheň – jeho aša’manům umožnili vylézt nahoru, aby získali výhodné vyvýšené postavení nad bojištěm.

Skupina dvaceti jezdců se oddělila, myrddraala srazila a podupala. Poslední muž ve skupině seskočil ze sedla a udeřil stvůru sekerou. Útočníci po celém bitevním poli trolloky sráželi, zasahovali šípy a probodávali je kopími.

A přesto… Přes bývalé Ituraldeho opevnění se valilo stále víc a víc trolloků a hnalo se ze svahu. Ale saldejská podpora, otevřené brány a ničivé útoky aša’manů budou stačit. Zbytky Ituraldeho armády prchaly do bezpečí. Byl pyšný, když spatřil Barettala a Konnela – poslední ze své stráže – jak k němu v zakrvácených uniformách pěšky klopýtají přes bojiště. Jejich koně byli nepochybně mrtví.

Zasunul meč do pochvy a vytáhl koni oštěp z krku. Opřel se o něj a podařilo se mu vstát. Dojel k němu jeden ze saldejských jezdců, muž s hubenou tváří, hákovitým nosem a huňatým černým obočím. Měl krátký zastřižený vous a pozvedl k Ituraldemu zakrvácený meč. „Jsi naživu.“

„Jsem,“ řekl Ituralde, když dorazily dva muži z jeho strážce. „Ty tomuhle vojsku velíš?“

„Prozatím,“ řekl muž. „Jmenuju se Yoeli. Dokážeš jet?“

„Lepší než zůstat tady.“

Yoeli natáhl ruku a vytáhl Ituraldeho za sebe do sedla. Ituraldeho noha prudce a bolestivě zaprotestovala, ale neměli čas čekat na nosítka.

Další dva jezdci vzali k sobě na koně Ituraldeho stráže a brzy všichni tři tryskem jeli k městu.

„Světlo vám požehnej,“ řekl Ituralde. „Ale trvalo vám to dost dlouho.“

„Já vím.“ Yoeliho hlas zněl nezvykle zachmuřeně. „Doufám, že za to stojíš, vetřelče, protože moje dnešní činy mě nejspíš budou stát život.“

„Cože?“

Muž neodpověděl. Prostě jen Ituraldeho na hřmících kopytech odvezl do bezpečí města – tedy pokud se to dalo za bezpečí považovat, neboť město bylo nyní v obležení několikasettisícové armády zplozenců Stínu.

Morgasa vyšla z tábora. Nikdo ji nezastavil, i když se na ni někteří divně dívali. Prošla zalesněným severním okrajem. Byly to duby, rostoucí daleko od sebe, aby měly jejich mohutné široké koruny prostor. Procházela pod jejich větvemi a zhluboka se nadechovala vlhkého vzduchu.

Gaebril byl jeden ze Zaprodanců.

Nakonec našla místo, kde malý horský potůček vtékal do pukliny mezi dvěma skalami a vytvářel klidné průzračné jezírko. Vysoké skály se kolem něj tyčily jako pradávný rozbitý trůn, postavený pro patnáct sáhů vysokého obra.

Stromy měly listí, přestože mnohé vypadaly nezdravě. Po obloze přešla vrstva tenčích mraků, která dovolila prstům slunečních paprsků natáhnout se ze zataženého nebe dolů. Rozptýlené paprsky zářily průhlednou vodou a vytvářely na dně jezírky skvrny světla. Mezi těmi se mrskaly malé rybky, jako by světlo zkoumaly.

Morgasa jezírko obešla a usadila se na plochém balvanu. V dálce byly slyšet zvuky tábora. Křik, zatloukání kůlů, vozíky rachotící po cestičkách.

Zirala do jezírka. Bylo něco ohavnějšího, než když si z vás někdo jiný udělal figurku? Když vás přinutil tančit na provázcích jako dřevěnou loutku? V mládí se dobře obeznámila s tím, jaké to je, klanět se vrtochům ostatních. To byl jediný způsob, jak mohla stabilizovat svou vládu.

Taringail se jí pokoušel manipulovat. Po pravdě řečeno, většinou byl úspěšný. Byli zde i další. Tolik lidí, kteří ji postrkovali tím či oním směrem. Deset let strávila tím, že se podbízela každé frakci, která byla právě nejsilnější. Deset let si pomalu budovala spojenectví. Fungovalo to. Nakonec byla schopná manévrovat sama. Když Taringail zemřel při lovu, mnozí si šeptali, že ho její smrt osvobodila, ale ti, kteří jí byli blízcí, věděli, že už ušla dlouhou cestu, aby se jeho nadvlády zbavila.

Přesně si vzpomínala na den, kdy odvrhla posledního z těch, kdo se pokládali za skutečnou moc v pozadi trůnu. Toho dne se ve svém srdci stala skutečnou královnou. Přísahala, že už nikdy nepřipustí, aby jí někdo znovu manipuloval.

A pak, po mnoha letech, přišel Gaebril. A po něm Valda, který byl horší. S Gaebrilem si alespoň neuvědomovala, co se děje. To její rány znecitlivělo.

Zvuky kroků na spadlých větvičkách jí ohlásily návštěvníka. Světlo, přicházející shora, zmatnělo, jak se tenčí mraky posunuly dál. Sluneční paprsky vybledly a rybky se rozprchly.

Kroky se zastavily vedle jejího balvanu. „Odcházím,“ promluvil Tallanvorův hlas. „Aybara dovolil svým aša’manům otvírat průchody, nejdřív do některých vzdálených měst. Půjdu do Tearu. Povídá se, že tam zase mají krále. Sbírá vojsko, aby s nim bojoval v Poslední bitvě. Chci se k nim přidat.“

Morgasa vzhlédla a upřela pohled před sebe mezi stromy. Nebyl to skutečný les. „Říkají, žes byl stejně soustředěný jako Zlatooký,“ řekla tiše. „Žes neodpočíval, že sis sotva našel čas na jídlo, že jsi všechen čas trávil hledáním způsobu, jak mě osvobodit.“

Tallanvor neřekl nic.

„Tohle pro mě nikdy žádný muž neudělal,“ pokračovala. „Taringail ve mně viděl figurku, Tom krásku, kterou je třeba dobývat a milovat, a Gareth královnu, které má sloužit. Ale žádný z nich mě neproměnil v celý svůj život, ve své srdce. Myslím, že Tom a Gareth mě milovali, ale jako něco, co je třeba držet a pečovat o to, a pak pustit. Nemyslela jsem, že ty bys mě někdy pustil.“

„Nepustím,“ řekl Tallanvor tiše.

„Odcházíš do Tearu. Přestože jsi říkal, že nikdy neodejdeš.“

„Mé srdce zůstává tady,“ řekla. „Dobře vím, co to je milovat z povzdálí, Morgaso. Dělal jsem to už celé roky před tím, než začala tahle bláznivá cesta, a budu to dělat i dál. Moje srdce mě zradilo. Možná mi nějaký trollok prokáže službu a vyrve mi ho z hrudi.“

„Taková hořkost,“ zašeptala.

„Dala jsi víc než dostatečně najevo, že má pozornost není vítaná. Královna a prostý voják. Čiré bláznovství.“

„Už ne královna,“ řekla.

„Titulem ne, Morgaso. Jen v hlavě.“

Shora se snesl list a dopadl do jezírka. Laločnatý, světle zelený list, který měl mít před sebou ještě dlouhý život.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptal se Tallanvor. „Ta naděje. Naděje, kterou si dovoluju cítit. Cestovat s tebou, chránit tě. Myslel jsem si, že to možná pochopíš. Že možná budeš ráda. A zapomeneš na něj.“

„Na něj?“

„Gaebrila,“ obořil se na ni Tallanvor. „Vidím, že na něj pořád myslíš. Dokonce i po tom, co ti udělal. Já nechám své srdce tady, ale tys to svoje nechala v Caemlynu.“ Koutkem oka viděla, jak se odvrátil. „Ať už jsi v něm viděla cokoli, já to nemám. Jsem jenom prostý, obyčejný pitomý gardista, který nedokáže říkat správná slova. Lísala ses ke Gaebrilovi, a on si tě v podstatě nevšímal. Taková je láska. Zatracenej popel, vlastně jsem s tebou dělal skoro totéž.“

Nic neřekla.

„Takže,“ řekl, „to je důvod, proč musím odejít. Teď jsi v bezpečí a na ničem jiném nezáleží. Světlo mi pomoz, ale tohle je poraď to jediné, na čem mi záleží!“

Vyrazil pryč a pod nohama mu praskaly větvičky.

„Gaebril byl jeden ze Zaprodanců,“ řekla.

Praskání větviček ustalo.

„Ve skutečnosti to byl Rahvin,“ pokračovala. „Zmocnil se Andoru použitím jediné síly a nutil lidi dělat, co řekl.“

Tallanvor zasyčel a větvičky opět začaly praskat, jak spěchal zpátky k ní. „Víš to jistě?“

„Jistě? Ne. Ale dává to smysl. Nemůžeme ignorovat, co se ve světě děje, Tallanvore. Počasí, to, jak se v jediném úderu srdce kazí jídlo, postup tohohle Randa al’Thora. On není žádný falešný Drak. Zaprodanci musejí být znovu volní.

Co bys dělal, kdybys byl jedním z nich? Vybudoval vojsko a dobýval? Nebo bys prostě nakráčel do paláce a vzal si za manželku královnu? Pokřivil jí mysl tak, že tě nechá dělat, co chceš? Získal bys zdroje celé země, a to vše s minimálním úsilím. Sotva bys musel hnout prstem…“

Zvedla hlavu a zahleděla se do dálky. K severu. K Andoru. „Říkají tomu nátlak. Temné, ohavné tkanivo, které svůj cíl připraví o vůli. Nemám ani vědět, že existuje.

Říkáš, že na něj myslím. To je pravda. Myslím na něj a nenávidím ho. Nenávidím sebe za to, co jsem mu dovolila udělat. Ajedna část mého srdce ví, že kdyby se tady objevil a něco ode mě chtěl, dala bych mu to. Nedokázala bych si pomoct. Ale to, co k němu cítím – to, co spojuje moji touhu a moji nenávist jako dva prameny v copu – to není láska.“

Obrátila se a pohlédla dolů na Tallanvora. „Já vím, co je láska, Tallanvore, a Gaebril tu moji nikdy neměl. Pochybuju, že tvor jako on by mohl lásku pochopit.“

Tallanvor jí pohlédl do očí. Ty jeho byly tmavě šedé, něžné a průzračné. „Ženo, zase jsi mi dala tu zrůdnou naději. Dávej si pozor na to, co ti leží u nohou.“

„Potřebuju čas k přemýšlení. Upustil bys, prozatím, od záměru odejít do Tearu?“

Uklonil se. „Morgaso, pokud ode mě něco chceš – cokoli - stačí ti jen požádat. Myslel jsem, že jsem to řekl jasně. Nechám své jméno vymazat ze seznamu.“

Odešel. Morgasa se za ním dívala, a navzdory nehybným stromům a klidnému jezírku před ní zuřila v její mysli bouře.