Věže půlnoci

KAPITOLA 19 Hovor o dracích

Mat si natáhl hrubý hnědý kabát. Knoflíky byly mosazné, ale jinak byl kabát bez ozdob. Byl ušitý z pevné vlny a bylo v něm pár děr od šípů, které měly Mata správně zabít. Jednu z děr lemovala skvrna od krve, ale ta už byla téměř vypraná. Byl to pěkný kabát. Když ještě žil v Dvouříčí, dobře by za takový kabát zaplatil.

S pohledem upřeným do zrcadla ve svém novém stanu si promnul tvář. Konečně si oholil ty zatracené vousy. Jak Perrin vydrží to příšerné svědění? Ten chlap musí mit místo kůže smirkový papír. No nic, Mat si v případě potřeby najde jiný způsob, jak se zamaskovat.

Několikrát se při holení řízl. Ale nebylo to tím, že by snad zapomněl, jak se o sebe postarat. Nepotřeboval sluhu, aby za něj dělal, co mohl udělat sám. Přikývl si, nasadil si klobouk a z kouta stanu popadl ašandarei, krkavci na čepeli jako by vzrušeně očekávali nastávající bitvy. „To máte teda zatraceně pravdu,“ prohlásil Mat, přehodil si ašandarei přes rameno a vyšel ze stanu. Popadl ranec a pověsil si ho na druhé rameno. Ode dneška bude trávit noci ve městě.

Kráčel ležením a kývl na pozdrav kolemjdoucímu oddílu Rudých paží. Zdvojnásobil hlídky. Dělal si starosti s gholamem, ale také se spoustou vojenských táborů v okolí. Polovinu tvořili žoldnéři, polovinu vazalové těch či oněch méně významných urozených pánů, kteří přišli složit hold královně – a podezřele dorazili až poté, co boj skončil.

Všichni do posledního tvrdili, že jsou Elain nepochybně upřímně oddaní, a vysvětlovali, že ji jejich muži celou dobu podporovali. Jejich slova nejspíš vyznívala poněkud hluše, protože Mat měl solidní svědectvi od tří různých opilců v krčmě, že Elain hojně používala cestování, aby naverbovala obránce. Bylo jednodušší předstírat opožděný příjezd, když jste reagovali na písemnou zprávu.

„Mate! Mate!“

Mat se zastavil na cestičce před svým stanem, když se k němu přihnal Olver. Chlapec si zvykl nosit na paži červenou pásku jako Rudé paže, ale pořád se oblékal do hnědých kalhot a kabátu. Pod jednou paží nesl srolovaný herní plán na Hady a lišky a přes druhou měl přehozený tlumok.

Setalle stála poblíž společně s Lussinem a Edderem, dvěma Rudými pažemi, které Mat určil, aby chlapce hlídaly. Brzy odejdou do města.

„Mate,“ lapal Olver po dechu. „Ty odjíždíš?“

„Teď nemám čas s tebou hrát, Olvere,“ řekl Mat a položil si ašandarei do ohbí lokte. „Musím sejít setkat s královnou.“

„Já vím,“ řekl Olver. „Myslel jsem, že když jedeme do města oba, mohli bychom jet společně a plánovat. Mám pár nápadů, jak porazit hady a lišky! Ukážeme jim, Mate! Ať shořím, ale to teda zatraceně ano!“

„Kdo tě učí takhle mluvit?“

„Mate,“ řekl. „Tohle je důležitý. Musíme mít plán! Vůbec jsme nemluvili o tom, co uděláme.“

Mat se v duchu proklel za to, že výpravu za záchranou Moirain probíral v Olverově doslechu. Klukovi se to nebude líbit, až odjedou bez něj.

„Potřebuju přemýšlet o tom, co povím královně,“ řekl Mat a promnul si bradu. „Ale myslím, že máš pravdu, plán je důležitý. Proč nejdeš o svých nápadech říct Noalovi?“

„Už jsem řek,“ přikývl Olver. „A Tomovi. A Talmanesovi.“

Talmanesovi? Ten s nimi do věže nepojede! Světlo, jak moc o tom Olver všude vykládá?

„Olvere,“ řekl Mat a dřepl si, aby si s chlapcem hleděl přímo do očí, „nesmíš o tom všude vykládat. Nechceme, aby příliš lidí vědělo, co podnikneme.“

„Neřekl jsem to nikomu, komu nevěříme, Mate,“ řekl Olver. „Nedělej si starosti. Většinou to byly Rudý paže.“

Bezva, pomyslel si Mat. Co si budou vojáci myslet o tom, že jejich velitel má v úmyslu vyrazit a bojovat s tlupou stvoření z pohádek pro děti? Mat doufal, že budou Olverovy poznámky považovat za fantazírování malého kluka.

„Prostě buď opatrný,“ řekl Mat. „Zítra se zastavím ve vašem hostinci a můžeme si zahrát a promluvit si o tom. Dobře?“

Olver přikývl. „Dobře, Mate. Ale… krev a zatracenej popel!“ Obrátil se a odešel.

„A přestaň klít!“ zavolal za ním Mat a pak zavrtěl hlavou. Než bude Olverovi dvanáct, ti zpropadení vojáci ho úplně zkazí.

Mat si opět přehodil oštěp přes rameno a pokračoval v chůzi. V přední části tábora našel na koních Toma a Talmanese, společně s oddílem padesáti Rudých paží. Tom měl na sobě výstředni vínově rudé kalhoty a kabát se zlatým vyšíváním na rukávech, košili s bílými krajkovými manžetami a na krku hedvábnou vázanku. Knoflíky zlatě zářily. Knír měl zastřižený a hladce učesaný. Všechno oblečení bylo nové, včetně černého pláště, zevnitř lemovaného zlatém.

Mat ztuhl. Jak se ten chlap tak dokonale převtělil ze starého potulného kejklíře v královského dvořana? Světlo!

„Podle tvého výrazu vidím, že můj vzhled je působivý,“ řekl Tom.

„Krev a zatracenej popel!“ vykřikl Mat. „Co se stalo? Udělalo se ti špatně po zkažený klobásce k snídani?“

Tom si shrnul plášť dozadu a ukázalo se, že má pod ním na boku harfu. Vypadal jako dvorní bard! „Usoudil jsem, že když se – po všech těch letech – objevím v Caemlynu, měl bych vypadat přiměřeně.“

„Není divu, že každý den zpíváš za peníze,“ řekl Mat. „Lidi v těch krčmách mají až moc peněz.“

Talmanes zvedl obočí – od něj to bylo totéž, jako by se zašklebil. Občas působil tak zakaboněně, že by vedle něj i bouřkové mraky vypadaly vesele. Také byl oblečený vybraně, v oděvu tmavě kobaltové a stříbrné barvy. Mat se dotkl manžet. Mohl si vzít nějakou krajku. Kdyby tu byl Lopin, přichystal by správné šaty, aniž by ho o to Mat musel žádat. Trocha krajky člověku prospěla. Vypadal pak slušně.

„Tohle sis oblékl na audienci u královny, Mate?“ zeptal se Talmanes.

„Samozřejmě.“ Slovo mu vylétlo z pusy dřív, než se nad ním stačil zamyslet. „Je to dobrý kabát.“ Vydal se k Okovi a vzal ho za uzdu.

„Možná dobrý na šerm,“ opáčil Talmanes.

„Elain je teď královna Andoru, Mate,“ řekl Tom. „A královny jsou zvláštní cháska. Měl bys jí projevit úctu.“

Já jí zatraceně projevuju úctu,“ prohlásil Mat, podal oštěp jednomu z vojáků a pak se vyšvihl do sedla. Vzal si oštěp zpátky a pak Oka obrátil tak, aby viděl na Torna. „Tenhle kabát je pro sedláka dobrej až až.“

„Už nejsi sedlák, Mate,“ ozval se Talmanes.

„To teda jsem,“ řekl Mat paličatě.

„Ale Musenge ti říkal…“ začal Tom.

„Spletl se,“ řekl Mat. „Z chlapa se najednou nestane zatracený šlechtic jenom proto, že se s někým ožení.“

Tom s Talmanesem si vyměnili pohled.

„Mate,“ řekl Tom. „Vlastně to přesně takhle funguje. Je to po pravdě jeden z mála způsobů, jak se stát šlechticem.“

„Takhle to možná děláme my,“ prohlásil Mat. „Ale Tuon je ze Seančanu. Kdo ví, jak to dělají tam? Všichni víme, jak divní umějí být. Dokud si s ní nepromluvíme, nemůžeme nic vědět.“

Tom se zamračil. „Podle toho, co říkala, jsem si jistý, že…“

„Nemůžeme nic vědět, dokud si s Tuon nepromluvíme,“ zopakoval Mat, tentokrát hlasitěji. „Do té doby jsem Mat. Už žádné další nesmysly s tím princem kdovíjakým.“

Tom vypadal zmateně, ale Talmanesovy rty se v koutcích nepatrně stočily vzhůru. Ať ten chlap shoří. Mat si začínal myslet, že celá ta jeho vážná povaha je jenom divadýlko. Ze by se ve skutečnosti v duchu potají smál?

„No, Mate,“ řekl Talmanes, „tvoje chování nikdy nedávalo valný smysl, tak proč bychom to měli čekat teď? Tak pojeďme, ať se setkáme s královnou Andoru. Určitě se nejdřív nechceš poválet v blátě?“

„Budu v pohodě,“ odvětil Mat suše a stáhl si klobouk níž, zatímco mu jeden z vojáků přivazoval tlumok dozadu na sedlo.

Pobídl Oka patami a celý průvod vyrazil na teď už známou cestu do Caemlynu. Mat si většinu cesty procházel v hlavě svůj plán. V kožené složce měl založené Aludřiny papíry, které obsahovaly i její požadavky. Všechny zvonaře v Caemlynu, velké množství bronzu a železa a přísady za tisíce korun. A tvrdila, že je to minimální množství, které potřebuje.

Jak, pod Světlem, Mat zatracenou Elain Trakandovnu přesvědčí, aby mu to všechno poskytla? Bude se muset hodně usmívat. Elain ale už předtím prokázala, že je vůči jeho úsměvům odolná, a královny nebyly jako obyčejní lidé. Většina žen vám úsměv oplatila nebo se na vás zamračila, takže jste věděli, na čem jste. Elain vypadala jako ten typ, co se na vás usměje, a pak vás klidně hodí do basy.

Pro jednou by bylo milé, kdyby ho jeho štěstí mohlo zavést někam, kde si může vychutnat dýmku a hru v kostky, na koleně mu bude sedět hezké děvče a on se nebude starat o nic jiného. Místo toho se oženil se seančanskou výše urozenou a chystal se u andorské královny doprošovat o pomoc. Jak se do takovýchto situací dostával? Někdy měl pocit, že Stvořitel musí být jako Talmanes. Tváří se vážně, ale potají se skvěle baví a Matovi se chechtá.

Jejich průvod míjel početná ležení na pláních kolem Caemlynu. Všichni žoldnéři se měli zdržovat alespoň jednu ligu od města, ale vojska urozených pánů mohla tábořit blíž. Tím se Mat ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Mezi žoldnéři a vlastními věrnými vojáky vždycky vládlo napětí, a když byli žoldnéři od Caemlynu tak daleko, běžně docházelo k potyčkám. Banda byla přímo uprostřed.

Provedl pár rychlých výpočtů na základě kouřů táborových ohňů, které viděl ve spirálách stoupat do vzduchu. V oblasti bylo přinejmenším deset tisíc žoldnéřů. Měla Elain tušení, jaký bublající kotel jí tu vře? Příliš velké teplo, a celá tahle zatracená věc překypí!

Matův průvod přitahoval pozornost. Jednoho z mužů nechal nést zástavu Bandy Rudé ruky a jeho muži už si získávali pověst. Podle Matových výpočtů byli nejsilnější skupinou – ať už žoldnéřskou, nebo patřící některému urozenému pánovi – před hradbami Caemlynu. Byli organizovaní a ukáznění jako pravidelná armáda a velel jim osobní přítel Draka Znovuzrozeného. Jeho muži se nedokázali ubránit tomu, aby se tím nechvástali, ačkoli Mat by byl mnohem raději, kdyby byli zticha.

Míjeli hloučky mužů, zvědavě čekajících podél cesty, aby zahlédli „urozeného pána Mata“. Mat upíral pohled před sebe. Pokud čekají nějakého floutka v honosném kabátě, tak budou zklamaní! I když si možná mohl vzít lepší kabát. Tenhle byl tuhý a límec ho škrábal.

Podle toho, jak ukazovali prstem, se samozřejmě zdálo, že si nejeden člověk myslí, že „urozený pán Mat“ je Talmanes, nejspíš proto, jak byl oblečený. Zatracený popel!

Rozhovor s Elain nebude snadný. Mat měl ale v rukávu eso, o němž doufal, že bude stačit, aby Elain překousla náklady, které s sebou Aludřin návrh nese. Ačkoli víc se bál, že Elain zjistí, co Mat dělá, a bude se toho chtít zúčastnit. A když se žena chtěla něčeho „zúčastnit“, znamenalo to, že tomu chce velet.

Minuli rozrůstající se vnější město a blížili se k bráně v bělošedých caemlynských hradbách. Vojáci na něj mávli, ať pokračuje. Mat se na pozdrav dotkl klobouku a Tom okázale zamával malému davu, který se tam shromáždil. Jásali. Skvělé. Prostě zatraceně skvělé.

Pochod Novým Městem byl prost zvláštních událostí, až na to, že je sledovaly další davy. Poznal by někdo podle těch obrázků jeho tvář? Mat se chtěl vyhnout hlavním tepnám, ale caemlynské úzké uličky byly jako klikaté bludiště. Oddíl padesáti jezdců byl příliš velký, než aby jimi projížděl.

Konečně projeli zářivě bílými hradbami Vnitřního Města, kde byly ulice širší, ogiery vystavené budovy méně namačkané na sobě a méně lidí. Tady míjeli hloučky ozbrojenců včetně gardistů v bílé a červené. Mat před sebou rozeznával jejich ležení, jehož stany a řady kolíků pro koně zakrývaly šedé dlažební kameny.

Caemlynský palác byl jako další městečko uvnitř města ve městě. Měl nízkou opevněnou hradbu, a přestože se jeho věže zvedaly do výšky, podobal se vojenské pevnosti víc než Sluneční palác. Zvláštní, že si toho nevšiml, když byl mladší. Kdyby Caemlyn padl, tento palác by se dokázal udržet i sám. Potřebovali ale za hradbou další kasárna. Tenhle tábor na nádvoří byl směšný.

Mat si jako doprovod vzal Toma, Talmanese a deset Rudých paží. U vchodu do paláce čekal vysoký muž ve vyleštěném kyrysu, se třemi zlatými uzly na rameni pláště. Byl to mladý muž, ale způsob, jakým stál – uvolněně, a přesto ve střehu, s rukou na hlavici meče – naznačoval, že se jedná o zkušeného vojáka. Skoda, že měl takovou hezkou tvářičku. Život v armádě ho o ni nejspíš nakonec připraví.

Muž na Mata, Toma a Talmanese kývl. „Urozený pán Cauthon?“ zeptal se Mata.

„Jenom Mat.“

Muž zvedl obočí, ale nic neřekl. „Jmenuji se Charlz Guybon. Zavedu tě k Jejímu Veličenstvu.“

Poslala Matoví jako doprovod samotného Guybona. Měl vysokou hodnost, byl druhý nejvyšší velitel armády. To bylo nečekané. Měla z něj Elain strach, nebo mu prokazovala poctu? Možná chtěl Guybon sám Mata poznat. Ona by Matovi poctu neprokázala, ne poté, co ho tak dlouho nechala čekat na audienci! Milé přivítání pro starého kamaráda. Jeho podezření se potvrdilo, když se s nimi Guybon nevydal do Velkého sálu. ale dolů do klidné části paláce.

„Hodně jsem o tobě slyšel, pane Cauthone,“ řekl Guybon. Vypadal jako jeden z těch škrobených vojáků. Vážný, možná až příliš. Jako luk, který nemá dostatečnou pružnost.

„Od koho?“ zeptal se Mat. „Od Elain?“

„Většinou řeči, co kolují po městě. Lidé o tobě rádi mluví.“

Vážně? pomyslel si Mat. „Půlku toho, co říkají, jsem neudělal,“ zabručel, „a ta druhá půlka nebyla zatraceně moje vina.“

Guybon se zasmál. „Co ta historka o tom, jak jsi devět dní visel na stromě?“

„To se nestalo,“ řekl Mat a potlačil touhu potáhnout za šátek na krku. Devět dní? Odkud se to vzalo? Nevisel ani devět zatracených minut! Devět vteřin bylo příliš dlouho.

„Taky se říká,“ pokračoval Guybon, „že nikdy neprohraješ v kostkách ani v lásce a že tvůj oštěp nikdy nemine cíl.“

„Kéž by ty druhé dvě byly pravda. Ať shořím, kéž by byly.“

„Ale v kostkách vždycky vyhráváš?“

„Skoro vždycky,“ řekl Mat a stáhl si krempu klobouku. „Ale o tom se moc nešiř, nebo už si nikdy nezahraju.“

„Povídá se, že jsi zabil jednoho ze Zaprodanců,“ poznamenal Guybon.

„To není pravda,“ řekl Mat. Kde se vzalo tohle?

„A ty historky o tom, že jsi bojoval v souboji o čest s králem aielských nájezdníků? Opravdu jsi Drakovi Znovuzrozenému získal věrnost Aielů?“

„Zatracenej popel,“ řekl Mat. „Zabil jsem Kuladina, ale nebylo to v žádným souboji! Narazil jsem na něj na bojišti a jeden z nás musel umřít. A zatraceně jsem to nehodlal být já.“

„Zajímavé,“ řekl Guybon. „Myslel jsem, že tohle by mohla být pravda. Přinejmenším je to jedna z mála historek, co se mohla stát. Na rozdíl od…“ Hlas se mu vytratil.

„Co?“ zeptal se Mat. Minuli křižovatku chodeb, kde se shlukli sloužící, a když kolem Mat s ostatními procházeli, pokukovali po nich a něco si mezi sebou šeptali.

Guybon se zatvářil váhavě. „Určitější to musel slyšet.“

„Pochybuju.“ Ať shoří! Co to bude příště? Šířili tyhle klepy vojáci z Bandy? O některých z těch věcí nevěděli ani oni!

„No, povídá se, že jsi vstoupil do říše smrti, abys ji vyzval a žádal odpovědi na své otázky,“ řekl Guybon a zatvářil se ještě rozpačitěji. „A že ona ti dala ten oštěp, který držíš, a předpověděla ti tvoji vlastní smrt.“

Mata zamrazilo. Tohle bylo tak blízko pravdě, až ho to děsilo.

„Hloupost, já vím,“ řekl Guybon.

„Jasně,“ přikývl Mat. „Hloupost.“ Pokusil se zasmát, ale bylo z toho zakašlání. Guybon ho zvědavě pozoroval.

Světlo, uvědomil si Mat, on si myslí, že se té otázce vyhýbám! „Jsou to samozřejmě jenom drby,“ řekl Mat rychle. Možná příliš rychle. Krev a zatracenej popel!

Guybon se zamyšleným výrazem přikývl.

Mat chtěl změnit téma, ale nevěřil si natolik, aby otevřel pusu. Viděl, že se stále víc a víc palácových sloužících zastavuje, aby sledovali jejich průvod. Měl chuť nad tím klít, ale pak si všiml, že mnozí z nich se zřejmě soustředí na Torna.

Tom býval dvorním bardem právě zde, v Caemlynu. Nemluvil o tom, ale Mat věděl, že se s královnou rozešel ve zlém. Od té doby žil Tom fakticky ve vyhnanství a do Caemlynu se vracel, jen když neměl na vybranou.

Nyní byla Morgasa mrtvá, takže, jak se zdálo, toto byl Tomův návrat z vyhnanství. Nejspíš proto se oblékl tak vybraně. Mat opět sklopil pohled k vlastnímu kabátu. Ať shořím, měl jsem si obléct něco lepšího.

Guybon je dovedl k vyřezávaným dřevěným dveřím, zobrazujícím řvoucího andorského lva. Tiše zaklepal, počkal na vyzvání a pak Matovi pokynul ke dveřím. „Královna tě přijme ve svém obývacím pokoji.“

„Tome, ty půjdeš se mnou,“ řekl Mat. „Talmanesi, ty hlídej vojáky.“ Šlechtic se zatvářil schlíple, ale Elain Mata nepochybně uvede do rozpaků a on nechtěl, aby byl Talmanes u toho. „Představím tě později,“ slíbil mu Mat. Zatracení urozenci. Kdeco považovali za urážku své cti. Mat by s radostí počkal venku!

Přistoupil ke dveřím a zhluboka se nadechl. Bojoval v tuctech šarvátek a bitev, aniž ho to vyvedlo z rovnováhy. A teď se mu třásly ruce. Proč měl pocit, jako když bez jediného kousku zbroje kráčí přímo do pasti?

Elain. Královna. Ať shoří, ale tohle bude bolet. Otevřel dveře a vešel dovnitř.

Okamžitě Elain spatřil. Seděla vedle krbu a držela šálek něčeho, co vypadalo jako mléko. V šatech tmavě rudé a zlaté barvy přímo zářila. Nádherné plné rudé rty, které by Mat s radostí políbil, kdyby ovšem nebyl ženatý muž. Její rudozlaté vlasy jako by se ve světle ohně třpytily a měla růžové tváře. Zdálo se, že trochu přibrala. O tom se raději nezmiňovat. Nebo ano? Když jste se ženě zmínili, že se změnila, někdy ji to rozzlobilo, ajindy ji rozzlobilo, když jste si toho nevšimli.

Byla hezká. Samozřejmě ne tak jako Tuon. Elain byla příliš bledá, příliš vysoká a měla příliš mnoho vlasů. Rozptylovalo ho to. Ale i tak byla hezká. Zdálo se, že její na královnu škoda. Byla by z ní skvělá obsluha v krčmě. No ano. Někdo musí dělat královnu.

Mat zalétl pohledem k Birgitte, která byla jedinou další osobou v místnosti. Ona vypadala stejně. Tak jako vždy, se zlatým copem a vysokými botami, jako hrdinka ze zatracených příběhů. Což přesně byla. Bylo milé ji zase vidět; byla to jediná žena, co znal, která se na něj neoboří za to, že říká pravdu.

Tom vešel dovnitř vedle něj a Mat si odkašlal. Ona od něj bude očekávat formálnost. No, nebude sejí klanět nebo šoupat nohama a…

Elain vyskočila z křesla. Rozběhla se přes pokoj, zatímco Birgitte zavírala dveře. „Tome, jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“ Elain ho sevřela v objetí.

„Ahoj, drahoušku,“ řekl Tom laskavě. „Slyšel jsem, že se tobě i Andoru daří dobře.“

Elain brečela! Zmatený Mat si sňal klobouk. Jistě, Elain s Torném si byli blízcí, ale Elain teď byla královna. Elain se obrátila k Matoví. „Ráda tě vidím, Mate. Nemysli si, že koruna zapomněla na služby, které jsi mi poskytl. Za to, že jsi Torna přivedl do Andoru, u tebe máme další dluh.“

„Ehm, no,“ řekl Mat. „Víš, Elain, to vážně nic nebylo. Ať shořím. Jsi královna! Jaké to je?“

Elain se zasmála a konečně Torna pustila. „Ty to ale se slovy umíš, Mate.“

„Nebudu se ti klanět nebo tak něco,“ varoval ji. „Nebo se obtěžovat s tím ‚Veličenstvem‘.“

„To bych ani nečekala,“ řekla Elain. „Samozřejmě pokud nebudeme na veřejnosti. Chci říct, před lidmi musím zachovávat dekorum.“

„To bude asi pravda,“ souhlasil Mat. Dávalo to smysl. Podal Birgitte ruku, ale ta se uchechtla, objala ho a poplácala po zádech jako starého kamaráda, s nímž se sešla nad džbánkem piva. A možná právě to byli. Bez toho piva.

Trochu piva by si dal.

„Pojďte, posaďte se,“ vybídla je Elain a pokynula ke křeslům u ohně. „Mrzí mě, že jsem tě nechala čekat tak dlouho, Mate.“

„To nic,“ řekl. „Máš spoustu práce.“

„Je to trapné,“ řekla. „Jeden z mých správců vás hodil do jednoho pytle se žoldnéřskými oddíly. Je tak těžké je všechny sledovat! Jestli chceš, dám ti povolení utábořit se blíž města. Obávám se, že uvnitř hradeb není pro Bandu dost místa.“

„To nebude třeba,“ řekl Mat a usadil se v jednom z křesel. „Dovolit nám přesunout se blíž je dostatečná laskavost. Děkuju ti.“ Tom se posadil a Birgitte dala přednost stání, i když se k nim připojila u krbu, kde se opřela o stěnu.

„Vypadáš dobře, Elain,“ řekl Tom. „Je s dítětem všechno v pořádku?“

„S dětmi,“ opravila ho Elain. „Budou to dvojčata. A ano, všechno je v pořádku. Až na to, že do mě při každé příležitosti šťourají a píchají.“

„Počkat,“ řekl Mat. „ Cože? “ Znovu se podíval Elain na břicho.

Tom obrátil oči v sloup. „Copak vůbec neposloucháš, když hraješ ve městě kostky?“

„Poslouchám,“ zamumlal Mat. „Obvykle.“ Vrhl po Elain vyčítavý pohled. „Ví o tom Rand?“

Zasmála se. „To doufám, a že ho to moc nepřekvapí.“

„Ať shořím!“ řekl Mat. „On je otec!“

„Otázka otcovství mých dětí je ve městě předmětem určitých spekulací,“ řekla Elain vážně. „A Koruna dává přednost tomu, aby to zatím byly spekulace. Ale dost už o mně! Tome, musíš mi všechno vyprávět. Jak jsi unikl z Ebú Daru?“

„Zapomeň na Ebú Dar,“ vyštěkla Birgitte. „Co je s Olverem? Našli jste ho?“

„Našli,“ potvrdil Tom. „A je v pořádku, i když se obávám, že ten chlapec je odsouzen k životu vojáka.“

„To není špatný život,“ řekla Birgitte. „Co, Mate?“

„Může být hůř,“ řekl a stále se snažil vyrovnat se situací. Jak to, že když se stala královnou, není Elain najednou tak panovačná? Uniklo mu něco? Vlastně teď působila mile!

Tedy, to nebylo úplně fér. Občas bývala milá i předtím. Jenom se to prostě střídalo s okamžiky, kdy Mata komandovala. Zjistil, že s úsměvem poslouchá, jak Tom líčí podrobnosti jejich útěku a zajetí Tuon, následované cestováním se zvěřincem mistra Luky. Protože ho vytáhl z klobouku skvělý vypravěč, zněl příběh mnohem působivěji, než jaký byl ve skutečnosti. Když Mat Torna poslouchal, skoro se považoval za hrdinu.

Nicméně těsně předtím, než se Tom dostal k vyprávění o Tuoniných svatebních slovech, si Mat odkašlal a skočil mu do řeči. „A porazili jsme Seančany, uprchli do Murandy a konečně našli Aes Sedai, která nás průchodem dostala sem. Mimochodem, viděla jsi v poslední době Verin?“

„Ne,“ odpověděla Elain. Tom Mata pobaveně sledoval.

„Proklatě,“ řekl Mat. Tím přišel o možnost, že by mu pomohla dostat se průchodem k věži Gendžei. S tím si bude lámat hlavu později. Vytáhl z opasku koženou obálku, otevřel ji a vytáhl Aludřiny papíry. „Elain,“ řekl. „Musím s tebou mluvit.“

„Ano, v dopise ses zmínil o ‚zvonařích‘. Do jakého maléru ses to dostal, Matrime Cauthone?“

„To vůbec není fér,“ řekl a rozložil papíry. „Já se do malérů nedostávám. Kdybych…“

„Nebudeš zase mluvit o tom, jak mě zajali v Tearském Kameni, že ne?“ zeptala se a zvedla oči ke stropu.

Zarazil se. „Samozřejmě že ne. To už se stalo strašně dávno. Sotva si to pamatuju.“

Zasmála se a byl to pěkný zvuk, který rozezněl pokoj. Cítil, jak rudne. „Každopádně nejsem v maléru. Jenom potřebuju nějaké zdroje.“

„Jaké zdroje?“ zeptala se Elain, která zvědavě sledovala, jak na stolku vedle jejího křesla rozkládá papíry. Birgitte se sklonila.

„No,“ podrbal se Mat na bradě. „Ve městě jsou tři zvonaři; buduje potřebovat. A budeme potřebovat nějaké prášky. Jsou rozepsané na tomhle papíru. A… budeme potřebovat trochu kovu.“ Trhl sebou a podal jí jeden z Aludřiných seznamů.

Elain si stránku přečetla a zamrkala. „Zbláznil ses?“

„Občas si myslím, že možná ano,“ odpověděl. „Ale ať shořím, myslím, že tohle za to bude stát.“

„Co je to?“ zeptala se Elain, zatímco Birgitte si pročetla jeden z papírů a pak ho Elain podala.

„Aludra jim říká draci,“ řekl Mat. „Tom povídal, žes ji znala?“

„Ano, znala,“ řekla Elain.

„Takže tohle jsou odpalovací trubky, jako ty na její ohňostroje. Jenomže jsou vyrobené z kovu a velké. A místo, aby odpalovaly noční květy, odpalují tyhle kusy železa, velké jako hlava.“

„Proč by chtěl někdo odpalovat kusy železa do vzduchu?“ zeptala se Elain a ještě víc svraštila čelo.

„Ne do vzduchu,“ řekla Birgitte a rozevřela oči. „Odpálíš je na nepřátelskou armádu.“

Mat přikývl. „Aludra tvrdí, že každý z těchhle draků by dokázal odpálit železnou kouli na míli daleko.“

„Mateřský mlíko v hrnku!“ vyhrkla Birgitte. „To nemyslíš vážně.“

„Ona ano,“ řekl Mat. „A já jí věřím. Měla bys vidět, co už vyrobila, a ona tvrdí, že tohle bude její mistrovské dílo. Podívej, tady ukazuje draky, jak ze vzdálenosti jedné míle ostřelují městské hradby. S padesáti draky a dvě stě padesáti vojáky by hradbu, jako je ta kolem Caemlynu, dokázala rozbořit za pár hodin.“

Elain vypadala bledě. Věřila mu? Rozzlobí se na něj, že plýtvá jejím časem?

„Vím, že to v Poslední bitvě nebude moc k užitku,“ řekl Mat spěšně. „Trolloci nemají hradby. Ale podívej se na tohle. Nechal jsem ji, ať navrhne rozptýlené střely. Vystřel na linii trolloků ze vzdálenosti čtyř set kroků a jeden z těchhle draků odvede práci za padesát lučištníků. Ať shořím, Elain, ale budeme v nevýhodě. Stín na nás vždycky může poslat víc trolloků, než kolik my máme vojáků, a zabít ty zatracené bestie je dvakrát těžší, než zabít člověka. Potřebujeme nějakou výhodu. Pamatuju si…“

Zarazil se. Právě se chystal říct, že si pamatuje trollocké války, což by nebyl dobrý nápad. Tak mohl člověk vyvolat trapné klepy. „Podívej,“ řekl. „Já vím, že to zní neskutečně, ale musíš tomu dát šanci.“

Zvedla k němu oči a… znovu brečela? Co provedl?

„Mate, nejraději bych ti dala pusu,“ prohlásila. „Přesně tohle jsem potřebovala!“

Mat zamrkal. Cože?

Birgitte se uchechtla. „Nejdřív Norry, teď Mat. Měla by sis dávat pozor, Elain. Rand bude žárlit.“

Elain si odfrkla a znovu pohlédla na plány. „Zvonařům se to nebude líbit. Většina řemeslníků se těšila, až se po obléhání vrátí k běžné práci.“

„No, to nevím, Elain,“ řekla Birgitte. „Kdysi jsem pár řemeslníků znávala. Sice si stěžujou na královská privilegia během války, ale když jim to Koruna vynahradí, jsou ve skutečnosti spokojení. Za pravidelný přísun práce je člověk vždycky rád. Kromě toho na něco takového budou zvědaví.“

„Budeme to muset držet v tajnosti,“ řekla Elain.

„Takže to uděláš?“ zeptal se překvapeně Mat. Ani nepotřeboval svůj tajný úplatek!

„Samozřejmě budeme nejdřív potřebovat důkaz, že to funguje,“ řekla Elain. „Ale jestli tahle zařízení, tihle draci, budou fungovat z poloviny tak dobře, jak tvrdí Aludra… no, byla bych blázen, abych na to neposlala všechny lidi, co můžu!“

„To je od tebe opravdu šlechetný,“ řekl Mat a poškrábal se na hlavě.

Elain zaváhala. „Šlechetné?“

„Postavit je pro Bandu.“

„Pro Bandu… Mate, tohle bude pro Andor!“

„Tak počkat,“ řekl Mat. „To jsou moje plány.“

„A moje zdroje!“ prohlásila Elain. Narovnala se a náhle se chovala rozvážněji. „Jistě chápeš, že Koruna může při rozmísťování těchhle zbrani nabídnout větší jistotu a kontrolu.“

Tom se stranou zubil.

„Co tebe tak rozveselilo?“ chtěl vědět Mat.

„Nic,“ řekl Tom. „Tvoje matka by na tebe byla pyšná, Elain.“

„Děkuju ti, Tome,“ řekla a věnovala mu úsměv.

„Na čí straně jsi?“ zeptal se Mat.

„Na všech,“ odpověděl Tom.

„To není žádná zatracená strana,“ řekl Mat a pak se znovu podíval na Elain. „Stálo mě spoustu námahy a přemýšlení, abych ty plány z Aludry dostal. Nemám nic proti Andoru, ale pokud jde o tyhle zbraně, nevěřím nikomu kromě sebe.“

„A kdyby Banda byla součástí Andoru?“ zeptala se Elain. Náhle skutečně zněla jako královna.

„Banda není závislá na nikom,“ řekl Mat.

„To je obdivuhodné, Mate,“ řekla Elain, „ale dělá to z vás žoldáky. Myslím, že si Banda zaslouží něco víc, něco lepšího. Kdybyste měli oficiální podporu, měli byste přístup ke zdrojům a pravomocem. Mohli bychom vám v Andoru poskytnout pověření a vlastní velící strukturu.“

Skutečně to znělo lákavě. Trochu. Ale na tom nezáleželo. Nemyslel si, že až se Elain dozví o jeho vztahu k Seančanu, uvítá jeho přítomnost ve své říši. Měl v úmyslu se nakonec nějak k Tuon vrátit. I kdyby jenom proto, aby zjistil, co k němu doopravdy cítí.

Neměl v úmyslu poskytnout Seančanům přístup k drakům, ale ani neměl chuť dát je Andoru. Naneštěstí musel přiznat, že neexistuje způsob, jak Andor přimět, aby mu je postavil, aniž by zemi zbraně i poskytl.

„Nechci pro Bandu pověření,“ řekl Mat. „Jsme svobodní muži a tak se nám to líbí.“

Elain vypadala ztrápeně.

„Ale byl bych ochotný se s tebou o draky podělit,“ řekl Mat. „Část pro nás, část pro tebe.“

„A co kdybych,“ řekla Elain, „postavila a vlastnila všechny draky – ale slíbila, že je může používat jenom Banda? Žádné jiné jednotky by k nim neměly přístup.“

„To by od tebe bylo laskavé,“ řekl Mat. „Aleje to nějak podezřelé. Bez urážky.“

„Bylo by pro mě lepší, kdyby je urozené rody neměly, alespoň ne hned. Nakonec se rozšíří. Tak to je se zbraněmi vždycky. Postavím je a slíbím, že je dám Bandě. Žádné pověření, jenom smlouva, kterou vám je dlouhodobě pronajmu. Můžete kdykoli odejít. Ale když to uděláte, necháte draky tady.“

Mat se zamračil. „To mi připadá, jako když mi kolem krku omotáváš řetěz, Elain.“

„Jenom navrhuju rozumná řešení.“

„Až ty začneš být rozumná, sním svůj klobouk,“ řekl Mat. „Bez urážky.“

Elain se na něj podívala a zvedla obočí. Ano, stala se z ní královna. Jenom tak.

„Chci právo si při odchodu pár těch draků nechat,“ řekl Mat. „Čtvrtina pro nás, tři čtvrtiny pro tebe. Ale uzavřeme tu smlouvu, a dokud pro tebe budeme pracovat, budeme je používat jenom my. Jak jsi řekla.“

Zamračila se ještě víc. Ať shoří, ale Elain rychle pochopila, jak mocné zbraně draci jsou. Nemohl připustit, aby teď začala váhat. Potřebovali, aby se draci ihned začali vyrábět. A on nehodlal dovolit, aby Banda přišla o možnost je získat.

Mat si v duchu povzdechl, natáhl se, rozvázal si řemínek vzadu na krku a vytáhl zpod košile svůj medailon s liščí hlavou. Jakmile si ho sundal, cítil se víc nahý, než kdyby se skutečně svlékl. Položil ho na stůl.

Elain se na medailon podívala a Mat viděl, jak sejí v očích toužebně zablesklo. „K čemu to je?“

„Je to úplatek,“ řekl Mat, opřel se lokty o kolena a předklonil se. „Pokud budeš souhlasit, že ještě dneska začneme s výrobou prototypu draka, na jeden den ti ho půjčím. Je mi jedno, co s ním uděláš – studuj ho, třeba si o něm napiš zatracenou knihu, nos ho. Ale zítra mi ho vrátíš. Chci tvoje slovo.“

Birgitte tiše hvízdla. Elain ten medailon chtěla dostat do ruky od chvíle, kdy zjistila, že ho Mat má. Samozřejmě! Stejně jako každá zatracená Aes Sedai, kterou Mat potkal.

„Uzavřu s Bandou přinejmenším jednoletou smlouvu,“ řekla Elain, „s možností prodloužení. Zaplatíme vám totéž, co jste dostávali v Murandy.“

Jak o tom věděla?

„Můžeš smlouvu vypovědět,“ pokračovala, „pokud mi o tom řekneš měsíc předem – ale nechám si čtyři draky z pěti. A všichni muži, kteří budou chtít vstoupit do andorské armády, musí dostat možnost.“

„Chci jednoho ze čtyř,“ řekl Mat. „A nového sluhu.“

„ Cože? “ zeptala se Elain.

„Sluhu,“ řekl Mat. „Víš, aby se mi staral o šaty. Vybereš ho lip než já.“

Elain si prohlédla jeho kabát a pak jeho vlasy. „Toho,“ řekla, „ti poskytnu bez ohledu na to, jak dopadne zbytek vyjednávání.“

„Jednoho ze čtyř?“ zeptal se Mat.

„Necháš mi ten medailon na tři dny.“

Otřásl se. Tři dny, když je gholam ve městě. Tohle ho zabije. 1 půjčit jí ho na jeden den bylo riskantní. Ale nenapadalo ho nic jiného, co by mohl nabídnout. „Co si vůbec myslíš, že s tou věcí dokážeš udělat?“ zeptal se.

„Zkopírovat ji,“ řekla Elain nepřítomně, „když budu mít štěstí.“

„Vážně?“

„Nebudu to vědět, dokud šiji neprostuduju.“

Matoví se náhle před očima vynořila děsivá představa, jak všechny Aes Sedai na světě nosí tenhle medailon. Vyměnil si pohled s Torném, kterého to nejspíš překvapilo stejně.

Ale co na tom záleželo? Mat neuměl usměrňovat. Doteď si dělal starosti, že když Elain medailon prozkoumá, mohla by vymyslet způsob, jak se ho jedinou silou dotknout i tehdy, když ho nosí. Ale jestli jen chtěla vyrobit kopii… tak to se mu ulevilo. A zaujalo ho to.

„Chtěl jsem se zmínit ještě o jedné věci, Elain,“ řekl. „Je tady gholam. Ve městě. Zabíjí lidi.“

Elain zachovala klid, ale podle toho, že promluvila ještě formálněji, poznal, že ji ta zpráva dělá starosti. „Pak se ujistím, abych ti medailon vrátila včas.“

Udělal obličej. „Dobře,“ řekl. „Tři dny.“

„Výborně,“ odvětila. „Chci, aby Banda začala ihned. Brzy pocestuju do Cairhienu a mám pocit, že budou lepší oporou než královnina garda.“

Takže o to/z/e tu šlo! Elain se chystala získat Sluneční trůn. Tak to vypadalo jako způsob, jak jeho muže dobře využít, přinejmenším než je Mat bude potřebovat. Je to lepší, než aby tady posedávali, lenivěli a vyvolávali šarvátky se žoldnéři.

„Souhlasím,“ řekl Mat, „ale Elain, Banda musí být volná pro Poslední bitvu, jak bude Rand chtít. A Aludra musí dohlížet na draky. Mám tušení, že bude trvat na tom, že jestli Banda odejde z Andoru, ona zůstane s tebou.

„Proti tomu nic nemám,“ řekla s úsměvem Elain.

„Myslel jsem si to. Ale jen aby bylo jasno, až do našeho odchodu bude mít draky pod kontrolou Banda. Nesmíš tu technologii prodat nikomu jinému.“

„Někdo ji napodobí, Mate,“ řekla.

„Kopie nebudou tak dobré jako ti Aludřini,“ řekl Mat. „To ti slibuju.“

Elain si jej prohlížela a její modré oči ho posuzovaly a hodnotily. „Pořád bych byla raději, kdyby Banda byla plnoprávnou součástí andorské armády.“

„No, já bych chtěl mít klobouk ze zlata, lítající stan a koně, co maj diamantovej trus. Ale oba se budeme muset spokojit s něčím rozumnějším, že?“

„Nebylo by nerozumné…“

„Museli bychom tě poslouchat, Elain,“ odvětil Mat. „To nedopustim. Některé bitvy za to nestoji a já budu rozhodovat o tom, kdy moji muži riziko podstoupí. Tak to je.“

„Nelíbí se mi, když mám muže, kteří mě kdykoli můžou opustit.“

„Víš, že je nebudu držet zpátky jen tobě na truc,“ řekl Mat. „Udělám, co je správný.“

„Co budeš považovat za správné,“ opravila ho.

„Takovou volbu by měl mít každý,“ odpověděl.

„Jen málokdo ji využije moudře.“

„Ale stejně ji chceme,“ řekl Mat. „Požadujeme ji.“

Téměř nepozorovaně zalétla pohledem k plánům a medailonu na stole. „Máte ji,“ řekla.

„Platí,“ přikývl, vstal, plivl si do dlaně a natáhl ruku.

Zaváhala, ale pak vstala, plivla do své a podala mu ji. S úsměvem jí potřásl.

„Věděls, že bych tě mohla požádat, abys vytáhl proti Dvouříčí?“ zeptala se. „To proto jsi požadoval právo odejít, když budeš chtít?“

Proti Dvouříčí? Proč by to, pod Světlem, chtěla udělat? „Nemusíš s nima bojovat, Elain.“

„Uvidíme, k čemu mě Perrinovo vojsko donutí,“ odpověděla. „Ale teď o tom nemluvme.“ Podívala se na Torna, pak sáhla pod stůl a vytáhla svinutý list papíru, ovázaný stužkou. „Prosím. Chci slyšet víc o tom, co se s vámi dělo cestou z Ebú Daru. Povečeříte dnes večer se mnou?“

„Bylo by nám potěšením,“ řekl Tom a vstal. „Že ano, Mate?“

„Asi ano,“ řekl Mat. „Pokud může přijít i Talmanes. Jestli mu nedovolím se s tebou setkat, rozerve mi krk, Elain. Při představě večeře s tebou protancuje celou cestu zpátky do tábora.“

Elain se zasmála. „Jak si přeješ. Nechám sloužící, aby vám ukázali pokoje, kde si můžete do večera odpočinout.“ Podala Tomovi svinutý papír. „Tohle prohlášení vydám zítra, když budeš souhlasit.“

„Co je to?“ nakrčil Tom čelo.

„Andorský dvůr nemá pořádného dvorního barda,“ řekla. „Myslela jsem, že bys mohl mít zájem.“

Tom zaváhal. „Je to pro mě pocta, ale nemůžu to přijmout. Teď ještě budu muset něco udělat a nemůžu být připoutaný ke dvoru.“

„Nemusíš být k němu připoutaný,“ řekla Elain. „Budeš mít volnost přicházet a odcházet, jak se ti zlíbí. Ale když budeš tady v Caemlynu, budeš tím, čím jsi.“

„Já” vzal si roličku papíru. „Zvážím to, Elain.“

„Výborně.“ Zašklebila se. „Obávám se, že mám teď schůzku s porodní bábou, ale uvidíme se u večeře. Ještě jsem se nezeptala, co měl Matrim na mysli, když o sobě v tom dopise mluvil jako ženatém muži. Očekávám plné hlášení! Žádná cenzura!“ S mazaným úsměvem se podívala na Mata. „Cenzura znamená ‚vynechané části‘, Mate. Pro případ, že bys to zatraceně nevěděl.“

Nasadil si klobouk. „To jsem věděl.“ Jak že to slovo bylo? Kultura? Světlo, proč se o tom sňatku v dopise zmiňoval? Aha, ano. Doufal, že to u Elain vyvolá takovou zvědavost, aby se s ním chtěla setkat.

Elain se zasmála a pokynula jim k východu. Tom ji před odchodem otcovsky políbil na tvář – ještě že otcovsky! Mat o těch dvou slyšel pár věcí, kterým nechtěl věřit. Přinejmenším proto, že Tom byl tak starý, že by mohl být její dědeček.

Mat otevřel dveře a chystal se odejít.

„A Mate,“ dodala Elain. „Pokud si potřebuješ půjčit peníze na nový kabát, Koruna ti může dát půjčku. Vzhledem ke svému postavení by ses opravdu měl oblékat lépe.”

„Nejsem žádnej zatracenej urozenec!“ obrátil se k ní.

„Ještě ne,“ řekla. „Nemáš Perrinovu drzost přivlastnit si titul. Postarám se, abys nějaký dostal.“

„To by ses neopovážila,“ řekl.

„Ale…“

„Podívej,“ řekl, když se k němu v chodbě připojil Tom. „Jsem pyšný na to, kdo jsem. A tenhle kabát mám rád. Je pohodlný.“ Zaťal pěsti a odmítl se poškrábat u límce.

„Když to říkáš,“ řekla Elain. „Uvidíme se u večeře. Budu muset přivést Dyelin. Moc se s tebou chce setkat.“

S těmi slovy Birgitte zavřela dveře. Mat na ně chvíli pomstychtivě zíral a pak se obrátil k Tomovi. Talmanes s vojáky čekali kousek dál v chodbě, z doslechu. Někdo z palácových sloužících jim přinesl horký čaj.

„To šlo dobře,“ usoudil Mat a dal si ruce v bok. „Bál jsem se, že nezabere, ale myslím, že jsem ji zasekl pěkně dobře.“ Přestože ty zatracené kostky mu stále rachotily v hlavě.

Tom se zasmál a poplácal ho po rameni.

„Co je?“ chtěl vědět Mat.

Tom se jenom uchechtl a pak pohlédl na svitek, který držel v druhé ruce. „A tohle bylo taky nečekané.“

„No, Andor nemá dvorního barda,“ řekl Mat.

„Ano,“ přikývl Tom a pročítal svitek. „Aleje tam taky napsaná milost za všechny zločiny – známé či neznámé – kterých jsem se snad v Andoru nebo Cairhienu dopustil. Rád bych věděl, kdo jí řekl…“

„Řekl co?“

„Nic, Mate. Vůbec nic. Do večeře s Elain zbývá pár hodin. Co říkáš, co kdybychom ti zašli koupit nový kabát?“

„Dobře,“ souhlasil Mat. „Myslíš, že kdybych o ni požádal, mohl bych taky dostat jednu takovou milost?“

„Potřebuješ ji?“

Mat pokrčil rameny a společně se vydali chodbou. „Ničemu neublíží, když má člověk jistotu. A jaký kabát mi vůbec chceš koupit?“

„Neřekl jsem, že platit budu já.“

„Nebuď takový skrblík,“ řekl Mat. „Já zaplatím za večeři.“ A zatracenej popel, Mat věděl, že nějak zaplatí.