Věže půlnoci

KAPITOLA 45 Shledání

Elain se probudila ve své posteli a rozespale mžourala. „Egwain?“ řekla zmateně. „Co je?“ poslala Egwain. Tvůj bratr se vrátil právě včas. Poslední vzpomínky na sen se rozpouštěly jako med v teplém čaji, ale Egwainina slova zůstávala pevně uchycena v Elainině mysli. Had padl,

Elain se posadila a pocítila ohromnou záplavu úlevy. Celou noc strávila tím, že se snažila usměrnit dost silně, aby její snový ter’angrial fungoval, ale neúspěšně. Když zjistila, že Birgitte vyhodila Gawyna – zatímco Elain seděla uvnitř, vzteklá, že se není schopna zúčastnit schůzky s Egwain – rozčílila se.

Nu, jak se zdálo, Mesaana byla poražena. A co to bylo s jejím bratrem? Usmála se. Možná že on a Egwain už svoje problémy vyřešili.

Závěsy dovnitř nakouklo ranní slunce. Elain se opřela a skrze pouto s Randem ucítila mocný proud tepla, který se objevil. Světlo, byl to tak úžasný pocit! Ve chvíli, kdy to ucítila, se pokrývka mraků kolem Andoru roztrhala.

Od zkoušky draků uběhl asi týden a ona pověřila všechny zvonaře z celé své země, aby začali pracovat na jejich výrobě. V těchto dnech jste v Caemlynu mohli slyšet neustále tentýž zvuk, opakované dunění, jak se členové Bandy v kopcích za městem cvičili v používání těch zbraní. Dosud dovolila pro výcvik používat jen pár zbraní; různá družstva se při jejich používání střídala. Větší množství jich pak shromáždila v bezpečí tajného skladiště v Caemlynu.

Znovu začala uvažovat o snovém vzkazu. Dychtila dozvědět se podrobnosti. Nu, Egwain pravděpodobně nakonec pošle průchodem zprávu.

Dveře zaskřípaly a dovnitř nahlédla Melfane. „Veličenstvo?“ zeptala se malá žena s kulatou tváří. „Je všechno v pořádku? Měla jsem pocit, že slyším výkřik bolesti.“ Od chvíle, kdy zrušila příkaz, aby Elain zůstávala v posteli, se porodní bába rozhodla spát v předpokoji Elaininy ložnice, aby na ni mohla pečlivě dohlížet.

„To byl výkřik radosti, Melfane,“ řekla Elain. „Přivítání nádherného rána, které nás navštívilo.“

Melfane se zamračila. Elain se snažila v ženině společnosti chovat vesele, aby ji přesvědčila, že už nepotřebuje odpočívat na lůžku, ale s tím posledním to možná trochu přehnala. Elain si nemohla dovolit vypadat, jako že se k veselí nutí. Dokonce i kdyby ano. Nesnesitelná ženská.

Melfane vešla dál a roztáhla závěsy – jak vysvětlila, slunce dělá těhotným ženám dobře. V poslední době bylo součástí péče o Elain i to, že bez přikrývek seděla na posteli a koupala se v záři jarního slunce. Zatímco Melfane pracovala, Elain uvnitř ucítila malý záchvěv. „Ach! To byl další. Kopou, Melfane. Pojď si sáhnout!“

„Já to ještě neucítím, Veličenstvo. Ne, dokud nebudou silnější.“ Začala s každodenní rutinou. Poslechla si Elainino srdce, pak dítěte. Melfane stále nevěřila, že to budou dvojčata. Potom Elain prohlédla a prošťouchala a provedla všechny zkoušky ze svého tajného seznamu otravných a zahanbujících věcí, které lze ženám provádět.

Konečně si Melfane dala ruce v bok a změřila si Elain, která si zavazovala noční košili. „Myslím, že ses v poslední době příliš přepínala. Chci, abys řádně odpočívala. Dcera mojí sestřenice Tess před necelýma dvěma lety porodila a dítě při narození sotva dýchalo. Světlu díky, že přežilo, ale ona předchozího dne pracovala na poli až do večera a pořádně nejedla. Jen si to představ! Dobře se o sebe starej, moje královno. Tvoje děti ti za to budou vděčné.“

Elain uvolněně přikývla. „Počkat!“ vyhrkla a posadila se. „Děti? “

„Ano,“ řekla Melfane cestou ke dveřím. „Ve tvém lůně bijí dvě srdce tak jistě, jako že já mám dvě ruce. Nemám ponětí, jaks to věděla.“

„Ty jsi slyšela tlouct jejich srdce!“ vykřikla nadšeně Elain.

„Ano, jsou tam, jasné jako slunce.“ Melfane zavrtěla hlavou, odešla a poslala dovnitř Naris a Sefanii, aby Elain oblékly a učesaly.

Elain to celé snášela jako u vytržení. Melfane tomu věřila! Nedokázala se ubránit úsměvu.

O hodinu později seděla usazená ve svém malém salonku, jehož všechna okna byla dokořán, aby pustila dovnitř sluneční světlo, a popíjela horké kozí mléko. Pan Norry vešel na hubených nohách dovnitř, zpoza uší mu trčely chomáče vlasů, tvář měl dlouhou a špičatou a pod paží držel kožené desky. Doprovázela jej Dyelin, která se ranních schůzek obvykle neúčastnila. Elain na ni zvedla obočí.

„Mám informaci, o kterous žádala, Elain,“ řekla Dyelin a nalila si trochu ranního čaje. Dnes byl moruškový. „Doslechla jsem se, že Melfane slyšela tlukot srdcí?“

„To opravdu slyšela.“

„Gratuluji, Veličenstvo,“ řekl pan Norry. Otevřel složku a začal na vysokém úzkém stolku vedle jejího křesla rozkládat papíry. V Elainině společnosti se jen málokdy posadil. Dyelin si sedla do jednoho z dalších pohodlných křesel u krbu.

O jaké informace Elain ženu žádala? Nevzpomínala si na nic určitého. Tato otázka odváděla její pozornost, zatímco Norry procházel denní hlášení o nejrůznějších armádách v oblasti. Měl i seznam šarvátek mezi jednotlivými žoldnéřskými oddíly.

Také mluvil o potížích s jídlem. Navzdory tomu, že ženy z rodinky otevíraly průchody do Randových zemí na jihu, aby odtud mohli přivážet zásoby – a navzdory nečekaným zásobám jídla, které ve městě nacházeli – Caemlynu jídlo docházelo.

„A nakonec, co se našich, ehm, hostů týče,“ řekl Norry. „Dorazili poslové s očekávanými odpověďmi.“

Ani jeden ze tří rodů, jejichž příslušnice byly zajaty, si nemohl dovolit zaplatit výkupné. Statky Arawnů, Sarandů a Mamů kdysi patřily k nejvýnosnějším a nejrozsáhlejším v Andoru – a nyní byly rody na mizině, jejich truhlice prázdné, pole suchá a holá. A Elain dva z nich nechala bez vedení. Světlo, to byl ale binec!

Norry pokračoval. Dostala dopis od Talmanese, který souhlasil, že přesune několik kumpanií vojáků z bandy Rudé ruky do Cairhienu. Nařídila Norrymu, aby mu poslal list její pečetí, který dá vojákům oprávnění „poskytnout pomoc při znovunastolení pořádku“. Což byl samozřejmě nesmysl. Nastolovat pořádek nebylo třeba. Ale pokud se Elain někdy skutečně pokusí získat Sluneční trůn, musí v tom směru podniknout nějaké předběžné kroky.

„O tomhle jsem si chtěla promluvit, Elain,“ řekla Dyelin, když Norry začal sbírat papíry a pečlivě je skládal. Světlo jim pomoz, kdyby se některá z těch vzácných stránek roztrhla nebo se na ní udělala skvrna.

„Situace v Cairhienu je… složitá,“ řekla Dyelin.

„A kdy nebyla?“ zeptala se Elain s povzdechem. „Máš informace o tamním politickém ovzduší?“

„Je to pěkná šlamastyka,“ řekla Dyelin prostě. „Musíme si promluvit o tom, jak zvládneš řídit dvě země, z toho jednu v nepřítomnosti.“

„Máme průchody,“ řekla Elain.

„Pravda. Ale musíš vymyslet způsob, jak převzít Sluneční trůn, aniž by to vypadalo, že Andor Cairhien spolkne. Tamní šlechta by tě možná přijala jako svou královnu, ale jen tehdy, když se uvidí jako rovné Andořanům. Jinak ve chvíli, kdy zmizíš z dohledu, vyraší intriky jako kvásek v misce s teplou vodou.“

„Oni si budou s Andořany rovni,“ namítla Elain.

„Pokud dovnitř nakráčíš s armádou, neuvidí to tak,“ řekla Dyelin. „Cairhieňané jsou hrdí lidé. Když si představí, že žijou poražení pod nadvládou andorské koruny…“

„Žili pod Randovou nadvládou.“

„Se vším respektem, Elain,“ řekla Dyelin, „on je Drak Znovuzrozený. Ty ne.“

Elain se zamračila, ale co na to mohla namítnout?

Pan Norry si odkašlal. „Veličenstvo, rada urozené paní Dyelin nevychází z marných spekulací. Já jsem, ehm, něco zaslechl. Protože vím o tvých zájmech v Cairhienu…“

Ve shromažďování informací byl stále lepší. Už z něj udělala opravdového mistra špeha!

„Veličenstvo,“ pokračoval Norry tlumenějším hlasem. „Šíří se zvěsti, že se brzy přijdeš zmocnit Slunečního trůnu. Už se mluví o povstání proti tobě. Jsem si jistý, že jde jenom o plané spekulace, ale…“

„Cairhieňané si dovedou představit Randa jako císaře,“ řekla Dyelin. „Ne cizího krále. To je něco jiného.“

„No, nemusíme přesouvat armády, abychom získali Sluneční trůn,“ řekla Elain zamyšleně.

„Já… tím si nejsem jistý, Veličenstvo,“ řekl Norry. „Ty řeči jsou dosti rozšířené. Zdá se, že jakmile urozený pán Drak oznámil, že trůn dostaneš ty, začaly v zemi působit určité živly – velice nenápadně – které tomu chtějí zabránit. Kvůli té šeptandě se mnoho lidí bojí, že cairhienské šlechtě vezmeš jejich tituly, a místo toho je dáš Andořanům. Jini tvrdí, že ze všech Cairhieňanů uděláš druhořadé občany.“

„Nesmysl,“ řekla Elain. „To je prostě směšné!“

„Očividně,“ souhlasil Norry. „Ale koluje spousta drbů. Mají sklony, ehm, narůstat jako šlahouny. Je to velice rozšířený názor.“

Elain zaskřípala zuby. Svět se brzy změní na místo pro ty, kteří uzavřeli silná spojenectví, svázané krevními a papírovými pouty. Měla větší šanci, že sejí podaří Cairhien a Andor sjednotit, než kterákoli jiná královna za celá pokolení. „Víme, kdo ty řeči rozdmýchává?“

„Zjistit to je velice složité, má paní,“ řekl Norry.

„Kdo z toho bude mít největší prospěch?“ zeptala se Elain. „Tam bychom po zdroji měli pátrat nejdřív.“

Norry pohlédl na Dyelin.

„Kdokoli by z toho mohl mít prospěch,“ řekla Dyelin, zatímco si míchala čaj. „Řekla bych, že nejvíc by to prospělo těm, kdo by měli největší šanci, že sami získají trůn.“

„Ti, kteří vzdorovali Randovi,“ navrhla Elain.

„Možná,“ řekla Dyelin. „A možná ne. Těm nejsilnějším ze vzbouřenců věnoval Drak velkou pozornost a mnozí z nich byli buď obráceni, nebo zničeni. Takže bychom měli nejspíš podezřívat jeho spojence – ty, kterým věří nejvíc, nebo ty, kteří mu nejhlasitěji prohlašovali věrnost. Koneckonců, mluvíme o Cairhienu.“

Daes dae’mar. Ano, dávalo by smysl, kdyby Randovi spojenci bránili jejímu nástupu na trůn. Kdyby se ukázalo, že je Elain neschopná, ti, kterým Rand prokazoval přízeň, by měli největší šanci na trůn. Nicméně tito lidé by také své šance podkopali, kdyby vyjádřili podporu cizímu vládci.

„Myslím,“ řekla Elain zamyšleně, „že ti, kdo mají k trůnu nej blíž, budou ti uprostřed. Každý, kdo se nestavěl proti Randovi, takže si nevysloužil jeho hněv. Ale také někdo, kdo ho z celého srdce nepodporoval – někdo, koho je možné považovat za vlastence, který po mém selhání zdráhavé zakročí a chopí se moci.“ Zadívala se na své dva společníky. „Sežeňte mi jména všech, kdo v poslední době získal velký vliv, urozený pán či paní, kdo odpovídá těmhle podmínkám.“

Dyelin a pan Norry přikývli. Nakonec bude muset zřejmě vybudovat rozsáhlejší špionážní síť, a ani jeden z těchto dvou nebyl na její vedení ten pravý. Norry by příliš bil do očí a už měl dost jiných povinností. Dyelin byla… nu, Elain si nebyla jistá, co Dyelin je.

Dyelin, která si, jak se zdálo, dala za úkol dělat Elain náhradní matku, toho hodně dlužila. Hlas zkušenosti a moudrosti. Ale nakonec bude Dyelin muset o něco ustoupit. Ani jedna z nich si nemohla dovolit povzbuzovat zdání, že Dyelin představuje skutečnou moc na pozadí.

Ale Světlo! Co by bez té ženy dělala? Elain se obrnila proti náhlému přívalu pocitů. Krev a zatracenej popel, kdy konečně překoná tyhle výkyvy nálad? Královna si nemohla dovolit, aby ji někdo viděl, jak fňuká!

Elain si utřela oči. Dyelin moudře mlčela.

„Tohle bude nej lepší,“ prohlásila Elain rozhodně, aby odvedla pozornost od svých zrádných očí. „Pořád si dělám starosti s invazí.“

Dyelin na to neřekla nic Nevěřila, že Česmal mluvila o konkrétní invazi do Andoru; měla za to, že černá sestra mluvila o vpádu trolloků do Hraničních států. Birgitte tu zprávu brala vážněji a posilovala vojenské jednotky na andorských hranicích. Nicméně Elain by přesto velice ráda ovládla Cairhien; pokud se trolloci chystali táhnout na Andor, sousední říší by vedla jedna z cest, kterou by mohli použít.

Než mohl rozhovor pokračovat, dveře do chodby se otevřely a Elain by polekaně vyskočila, kdyby necítila, že je to Birgitte. Strážkyně nikdy neklepala. Vešla dovnitř s mečem u pasu – nosila ho zdráhavé – a v kalhotách zastrčených do po kolena vysokých černých bot. Kupodivu ji následovaly dvě postavy v pláštích a s tvářemi zakrytými kápěmi. Norry při pohledu na tu výstřednost ustoupil a zvedl ruku k hrudi. Všichni věděli, že Elain v malém salonku nerada přijímá návštěvy. Pokud sem Birgitte někoho přivádí…

„Mate?“ zkusila Elain hádat.

„To sotva,“ řekl známý hlas, pevný a jasný. Větší z postav si sundala kápi a odhalila dokonale krásnou mužskou tvář. Měl hranatou čelist a soustředěné oči, které si Elain z dětství dobře pamatovala – většinou když si všiml, že provádí nějaké nepravosti.

„Galade,“ řekla Elain, překvapená vřelostí, kterou k nevlastnímu bratrovi cítí. Vstala a vztáhla k němu ruce. Většinu dětství na něj byla z toho či onoho důvodu naštvaná, ale Z>y/o příjemné vidět, že je živý a v pořádku. „Kde jsi byl?“

„Hledal jsem pravdu,“ řekl Galad a zkušeně se uklonil, ale nepřistoupil k ní a nevzal ji za ruce. Narovnal se a pohlédl vedle sebe. „Našel jsem, co jsem nečekal. Pořádně se nadechni, sestro.“

Elain se svraštěným čelem sledovala, jak si druhá, menší postava stahuje kápi. Elainina matka.

Elain zalapala po dechu. Byla to ona! Ta tvář, ty zlaté vlasy. Ty oči, které v dětství na Elain tak často hleděly, odhadovaly ji, posuzovaly – nejen jako rodič posuzuje dceru, ale jako královna posuzuje svou následnici. Elain cítila, jak sejí srdce rozbušilo v hrudi. Její matka. Její matka byla naživu.

Morgasa byla naživu. Královna stále žila.

Morgasa pohlédla Elain do očí a pak je – kupodivu – sklopila. „Veličenstvo,“ řekla s úklonou, aniž se pohnula od dveří.

Elain ovládla své myšlenky, svou paniku. Byla královna, nebo by byla bývala královna, nebo… Světlo! Usedla na trůn a byla přinejmenším dědička. Ale teď její matka vstala ze zatracených mrtvých?

„Prosím, posaď se,“ slyšela se Elain říkat a pokynula Morgase ke křeslu vedle Dyelin. Elain potěšilo, když viděla, že Dyelin se s tím šokem nevyrovnává o nic lépe než ona. Seděla, rukama svírala šálek čaje tak pevně, až jí zbělely klouby, a valila oči.

„Děkuji ti, Veličenstvo,“ řekla Morgasa a popošla vpřed. Galad se k ní připojil a chlácholivě položil Elain ruku na rameno. Pak si přinesl křeslo z druhé strany místnosti.

Morgasa hovořila zdrženlivějším tónem, než si Elain pamatovala. A proč stále Elain oslovovala tím titulem? Královna dorazila potají, s nasazenou kápí. Elain matku pozorovala, a jak si sedala, dala si jednotlivé kousky skládačky dohromady. „Ty ses vzdala trůnu, že?“

Morgasa důstojně přikývla.

„Světlu díky,“ řekla Dyelin a s rukou na prsou hlasitě vydechla. „Bez urážky, Morgaso. Ale na okamžik jsem si představila válku mezi Trakandovnou a Trakandovnou!“

„K tomu by nedošlo,“ řekla Elain prakticky ve stejnou chvíli, kdy její matka pronesla něco podobného. Jejich pohledy se setkaly a Elain si dovolila úsměv. „Našly bychom… rozumné uspořádání. Tohle bude stačit, i když jsem určitě zvědavá na to, za jakých okolností k tomu došlo.“

„Zadržovaly mě děti Světla, Elain,“ řekla Morgasa. „Starý Pedron Niall byl ve většině ohledů slušný muž, ale jeho nástupce nikoli. Nenechala bych se využít proti Andoru.“

„Zatracení bělokabátníci,“ zamumlala Elain pod vousy. Světlo, copak oni vážně říkali pravdu, když psali, že mají Morgasu v moci?

Galad na ni upřel pohled a zvedl obočí. Položil křeslo, které si přinesl, a pak si rozepnul plášť a odhalil zářivě bílou uniformu pod ním, se slunečními paprsky na prsou.

„Ach ano, jistě,“ prohlásila Elain popuzeně. „Na to jsem málem zapomněla. Schválně.“

„Děti měly odpovědi, Elain,“ řekl, když si sedal. Světlo, on ji tak rozčiloval! Ráda ho viděla, ale rozčiloval

„Nechci o tom mluvit,“ řekla Elain. „Kolik bělokabátníků s tebou přišlo?“

„Do Andoru mě doprovodilo celé vojsko dětí,“ odpověděl Galad. „Jsem jejich velící kapitán.“

Elain zamrkala a pak zalétla pohledem k Morgase. Starší Trakandovna přikývla. „No,“ řekla Elain, „vidím, že mám hodně co dohánět.“

Galad to vzal jako žádost – uměl být velice doslovný – a pustil se do vysvětlování, jak svou pozici získal. Mluvil o tom docela podrobně a Elain čas od času zalétla pohledem k matce. Morgasin výraz byl nečitelný.

Když Galad dovyprávěl, zeptal se na válku o nástupnictví. Rozhovory s Galadem bývaly často takové: výměna, spíše formální než přátelská. Kdysi ji to rozčilovalo ale tentokrát zjistila, že – navzdory tomu, co by chtěla – jí vlastně chyběl. Takže mu naslouchala se zalíbením.

Nakonec hovor utichl. Měla by s ním ještě o čem mluvit, ale umírala touhou promluvit si jen s matkou. „Galade,“ řekla Elain, „ráda bych si ještě promluvila. Mohl bys dnes přijít na časnou večeři? Do té doby si můžeš odpočinout ve svých starých komnatách.“

Přikývl a vstal. „To by bylo příjemné.“

„Dyelin, pane Norry,“ řekla Elain „To, že je má matka naživu, způsobí určitou… choulostivou státní situaci. Bude třeba oficiálně zveřejnit její abdikaci, a to rychle. Pane Norry, úřední dokument nechám na tobě. Dyelin, prosím, informuj o této novině moje nejbližší spojence, aby je to nezastihlo nepřipravené.“

Dyelin přikývla. Pohlédla na Morgasu – Dyelin nepatřila k těm, které královna v dobách Rahvinova vlivu zahanbila, ale nepochybně se k ní ty historky donesly. Pak Dyelin s Galadem a panem Norrym odešli. Jakmile se dveře zavřely, Morgasa se ohlédla na Birgitte; ta byla jedinou další osobou v místnosti.

„Věřím jí jako sestře, matko,“ řekla Elain. „Občas nesnesitelné starší sestře, ale přesto sestře.“

Morgasa se usmála, pak vstala, vzala Elain za ruce a vtáhla ji do objetí. „Dcero moje,“ řekla se slzami v očích. „Podívej se, cos dokázala! Skutečná královna!“

„Dobřes mě učila, matko,“ řekla Elain. Odtáhla se. „A jsi babička! Nebo brzo budeš!“

Morgasa svraštila čelo a přejela ji pohledem. „Ano, od pohledu jsem si to myslela. Kdo…?“

„Rand,“ zarděla se Elain, „ačkoli se to obecně neví a já bych byla ráda, aby to tak zůstalo.“

„Rand al’Thor,“ řekla Morgasa a zamračila se. „To je…“

„Matko,“ přerušila ji Elain a vzala jeji ruce do své. „Je to dobrý muž a já ho miluju. To, cos slyšela jsou přehnané nebo nepřátelské drby.“

„Ale on je… Elain, muž, který umí usměrňovat, Drak Znovuzrozený!“

„A stále muž,“ řekla Elain, která vzadu v mysli cítila ten hřejivý uzel emocí. „Jen muž, bez ohledu na to všechno, co se od něj žádá.“

Morgasa sevřela rty do tenké čárky. „Zdržím se soudů. Přestože mám v určitém směru pořád pocit, že jsem měla toho kluka nechat hodit do palácového žaláře ve chvíli, kdy jsme ho našli plížit se po zahradách. Řeknu ti, už tehdy se mi nelíbilo, jak se na tebe dívá.“

Elain se usmála a pak pokynula zpátky ke křeslům. Morgasa se posadila a Elain si tentokrát sedla přímo naproti ní, aniž pustila její ruce. Z Birgitte, která se opírala o stěnu na opačné straně místnosti a jedno koleno měla ohnuté tak, že chodidlo spočívalo na dřevěném obložení, ucítila pobavení.

„Co je?“ zeptala se Elain.

„Nic,“ odvětila Birgitte. „Je hezké vás vidět, jak se k sobě chováte jako matka s dítětem, nebo alespoň žena se ženou, místo toho, abyste na sebe zíraly jako dva kůly.“

„Elain je královna,“ řekla Morgasa škrobeně. „Její život náleží jejímu lidu a můj příchod mohl ohrozit její následnictví.“

„Pořád by mohl věci zamotat, matko,“ podotkla Elain. „Tvůj příchod by mohl otevřít staré rány.“

„Budu se muset omluvit,“ řekla Morgasa. „Možná nabídnout odškodnění.“ Zaváhala. „Měla jsem v úmyslu zůstat mimo, dcero. Nejlepší by bylo, kdyby mě ti, kdo mě nenávidí, stále považovali za mrtvou. Ale…“

„Ne,“ řekla Elain rychle a stiskla jí ruce. „Tohle je nejlepší. Prostě k tomu jenom budeme muset přistoupit obratně a opatrně.“

Morgasa se usmála. „Jsem na tebe pyšná. Budeš úžasná královna.“

Elain se musela přinutit nezářit. Její matka poklonami nikdy neplýtvala.

„Ale než budeme pokračovat, pověz mi,“ řekla Morgasa váhavěji. „Slyšela jsem zprávy, že Gaebril byl…“

„Rahvin,“ přikývla Elain. „Je to pravda, matko.“

„Nenávidím ho za to, co provedl. Vidím ho, jak mě využívá a vráží kolíky do srdcí a věrnosti mých nejdražších přátel. A přesto, zcela v rozporu se zdravým rozumem, ho jedna moje část touží znovu spatřit.“

„Použil na tebe nátlak,“ řekla Elain měkce. „Jiné vysvětlení není. Budeme muset zjistit, jestli to někdo z Bílé věže nedokáže vyléčit.“

Morgasa zavrtěla hlavou. „Ať to bylo cokoli, teď už je to slabé a dá se to zvládnout. Našla jsem si jiného, kterému můžu věnovat svoji přízeň.“

Elain svraštila čelo.

„Vysvětlím ti to později,“ řekla Morgasa. „Nejsem si jistá, že tomu už sama úplně rozumím. Nejdřív se musíme rozhodnout, co uděláme s mým návratem.“

„To je snadné,“ odvětila Elain. „Budeme slavit!“

„Ano, ale…“

„Ale nic, matko,“ řekla Elain. „Vrátila ses nám! Město, celá země budou slavit.“ Zaváhala. „A potom ti najdeme nějaké významné postavení.“

„Něco, co mě odvede z hlavního města, abych nemohla vrhat nešťastné stíny.“

„Ale povinnost, která je důležitá, aby to nevypadalo, jako že jsem tě odstranila někam na louku.“ Elain udělala obličej. „Možná bychom ti mohli svěřit správu západní čtvrtiny říše. Hlášení o tom, co se tam děje, se mi zrovna nelíbí.“

„Dvouříčí?“ zeptala se Morgasa. „A urozený pán Perrin Aybara?“

Elain přikývla.

„Perrin je zajímavý muž,“ řekla Morgasa zamyšleně. „Ano, tam bych snad mohla být k užitku. Už mezi námi zavládlo určité porozumění.“

Elain zvedla obočí.

„Zasloužil se o můj bezpečný návrat k tobě,“ řekla Morgasa. „Je to poctivý a čestný muž. Ale navzdory dobrým úmyslům taky vzbouřenec. Pokud se spolu dostanete do křížku, nebude to pro tebe lehké.“

„Tomu bych se raději vyhnula.“ Zašklebila se. Nejjednodušší způsob, jak se s tím vypořádat, by bylo najít ho a nechat popravit, ale to samozřejmě nehodlala udělat. 1 když nad hlášeními soptila tak, že si skoro přála, aby mohla.

„Tak na tom začneme pracovat.“ Morgasa se usmála. „Pomůže ti, když si poslechneš, co se se mnou dělo. Ach ano, a Lini je v bezpečí. Nevím, jestli sis o ni dělala starosti nebo ne.“

„Po pravdě řečeno, nedělala,“ přiznala Elain a trochu se zastyděla. „Připadá mi, že Lini by neublížilo ani zřícení samotné Dračí hory.“

Morgasa se usmála a pak začala líčit svůj příběh. Elain užasle a s nemalým vzrušením poslouchala. Její matka žila. Světlo buď požehnáno, v poslední době se toho tolik pokazilo, ale přinejmenším jedna věc dopadla dobře.

V noci byla Trojí země klidná a tichá. Většina zvířat byla aktivní v době soumraku či úsvitu, kdy nebylo ani strašlivé horko, ani mráz.

Aviendha seděla se zkříženýma nohama na malém skalním výběžku, hleděla dolů na Rhuidean v zemích Jenn Aielů, kmene, jenž není. Kdysi býval Rhuidean zahalen ochrannou mlhou. To bylo před tím, než přišel Rand. Narušil město třemi velice důležitými, velice znepokojivými způsoby.

První byl nejprostší. Rand zahnal mlhu. Město setřáslo svou kopuli jako algai’d’siswai odhalující si tvář. Nevěděla, jak Rand tu přeměnu způsobil; pochybovala, že to ví sám. Ale tím, že město odhalil, ho navždy změnil.

Druhý způsob, kterým Rand město změnil, bylo, že do něj dostal vodu. Vedle města leželo veliké jezero a voda se třpytila v přízračném měsíčním světle, pronikajícím mraky nahoře. Lidé tomu městu říkali Tsodrelle’Aman. Slzy Draka, přestože by se mu mělo říkat Slzy Aielů. Rand al’Thor netušil, kolik bolesti způsobí tím, co odhalí. Tak to s ním chodilo. Jeho činy byly často tak nevinné…

Třetí způsob, jakým Rand město zničil, byl nejvážnější. Aviendha ho pomalu začínala chápat. Nakomina slova jí dělala starosti a znervózňovala ji. Probudila v ní zastřené vzpomínky, věci z možných budoucností, které Aviendha viděla v kruzích během své první návštěvy Rhuideanu, ale její mysl si na ně nedokázala zcela vzpomenout, alespoň ne přímo.

Obávala se, že Rhuidean již brzy pozbude na významu. Kdysi bývalo nejdůležitějším účelem města ukázat moudrým a kmenovým náčelníkům tajnou minulost jejich lidu. Připravit je na den, kdy budou sloužit Drakovi. Ten den nadešel. Tak kdo by měl nyní do Rhuideanu chodit? Posílat aielské vůdce skrz skleněné sloupy by znamenalo připomínat jim řo/z, které už začali vyrovnávat.

Aviendhu z toho úplně svědilo pod kůží. Nechtěla si tyto otázky připouštět. Chtěla pokračovat v tradici. Nedokázala však otázky vyhnat z hlavy.

Rand způsobil tolik problémů! Přesto ho milovala. Určitým způsobem jej milovala pro jeho nevědomost. Ta mu umožňovala se učit. A milovala jej pro ten pošetilý způsob, jakým se snažil chránit ty, kdo o ochranu nestáli.

A nejvíc ze všeho jej milovala pro jeho touhu být silný. Aviendha vždy chtěla být silná. Naučit se cestu oštěpu. Bojovat a vysloužit si ji. Být nejlepší. Cítila ho, daleko od sebe. V tomto směru si byli podobní.

Nohy ji bolely od běhu. Promnula šije výhonkem rostliny segade, ale stále cítila, jak tepou. Boty měla položené vedle sebe na kameni, společně s jemnými vlněnými punčochami, které jí dala Elain.

Byla unavená a měla žízeň – dnes v noci se bude postit a rozjímat a pak si před cestou do Rhuideanu znovu naplní měch z jezera. Teď seděla, přemýšlela a připravovala se.

Život Aielů se měnil. Přijmout změnu, které jste se nemohli vyhnout, bylo známkou síly. Když byla během nájezdu poničena držba a vy jste ji znovu postavili, už nikdy nebyla stejná. Využili jste příležitosti spravit, co šlo – dveře, které při otvírání skřípají, křivou podlahu. Vystavět ji přesně tak, jak bývala, by ale byla pošetilost.

Možná že tradice – jako navštěvování Rhuideanu, a dokonce i samotné přebývání v Trojí zemi – bude nakonec nutno znovu prověřit. Ale prozatím Aielové nemohou mokřiny opustit. Byla tu Poslední bitva. A pak také Seančané, kteří mnoho Aielů zajali a z moudrých udělali damane’, to se nesmělo dovolit. A Bílá věž stále trvala na tom, že všechny aielské moudré, které umějí usměrňovat, jsou divoženky. S tím bude také třeba něco udělat.

A ona sama? Čím víc o tom přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že se nemůže vrátit ke starému životu. Musí být s Randem. Pokud on přežije Poslední bitvu – a ona měla v úmyslu tvrdě bojovat, aby to zajistila — bude pořád mokřiňanský král. A pak tu byla Elain. Aviendha a ona budou sestry-ženy, ale Elain by nikdy neopustila Andor. Bude čekat, že Rand zůstane s ní? Znamenalo by to, že Aviendha bude muset také?

Bylo to tak znepokojivé, pro ni i její lid. Tradice by se neměly zachovávat jen proto, že to jsou tradice. Síla nebyla silou, když neměla účel či cíl.

Prohlížela si Rhuidean, to velkolepé, majestátní kamenné místo. Většina měst jí svou zkažeností odpuzovala, ale Rhuidean byl jiný. Klenuté střechy, napůl dokončené monolity a věže, pečlivě rozvržené obytné části. Z fontán nyní proudila voda, a přestože rozlehlé části stále nesly jizvy toho, jak zde Rand bojoval, většinu už uklidily rodiny, které zde žily, Aielové, kteří neodešli do války.

Nebudou zde žádné krámky. Žádné pouliční hádky, žádné vraždy v uličkách. Rhuidean už možná neměl svůj význam, ale zůstane místem míru.

Půjdu dál, rozhodla se. Projdu mezi skleněnými sloupy. Možná byly její obavy oprávněné a cesta měla nyní už mnohem menší význam, ale byla upřímně zvědavá na to vidět, co viděly ostatní. Kromě toho, znát svou minulost bylo důležité, abyste pochopili budoucnost.

Moudré a kmenoví náčelníci toto místo navštěvovali po staletí. Vraceli se s vědomostmi. Možná jí město ukáže, co dělat s vlastními lidmi a vlastním srdcem.