Věže půlnoci

KAPITOLA 33 Dobrá polévka

Siuanina polévka byla překvapivě dobrá.

Snědla další lžíci a zvedla obočí. Bylo to prosté jídlo – zeleninový vývar s kousky kuřete – ale když většina potravin chutnala přinejlepším zvětrale, připadalo jí jako zázrak. Zkusila suchar. Žádní moli? Úžasné!

Nyneiva právě zmlkla a před ní stála její vlastní kouřící miska. Poté, co byla pozvednuta, složila dnes ráno přísahy. Společně byly v amyrlinině pracovně, kam otevřenými okenicemi proudilo zlaté světlo a na podlaze ležely nové koberce v zelené a zlaté barvě.

Siuan se v duchu pokárala za to, že se nechala polévkou rozptýlit. Nad Nyneivinou zprávou bylo třeba se zamyslet. Hovořila o době, kterou strávila ve společnosti Randa al’Thora, a především o očištění. Siuan se samozřejmě doslechla o tom, že byl saidín očištěn; během rozkolu navštívil tábor vzbouřenců jeden z aša’manů. Zůstávala skeptická, ale teď už nemělo smysl to popírat.

„Tedy,“ řekla amyrlin, Jsem velice vděčná za tohle obsáhlejší vysvětlení, Nyneivo. Díky očištění saidínu už není představa aša’manů a Aes Sedai, kteří se spojují, tak znepokojivá. Kéž by o tom Rand chtěl mluvit při našem setkání.“ Pronesla to vyrovnaně, ačkoli Siuan věděla, že na muže, kteří se spojují se ženami, hledí asi s takovým nadšením jako kapitán na oheň v podpalubí.

„Snad,“ řekla Nyneiva a svěsila koutky úst. „Pokud na tom záleží, Rand nesouhlasil s tím, aby k sobě muži ženy připoutávali.“

„Nezáleží na tom, jestli s tím souhlasil, nebo ne,“ odpověděla Egwain. „Aša’manové jsou jeho odpovědnost.“

„Jako jsou Aes Sedai, které ho spoutaly a bily, tvoje, matko?“ zeptala se Nyneiva.

„Snad zděděná po Elaidě,“ řekla Egwain a nepatrně přimhouřila oči.

Bylo správné, že přivedla Nyneivu zpátky, pomyslela si Siuan a znovu ujedla polévky. Je zneklidňující, jak často se staví na jeho stranu.

Nyneiva si povzdechla a zvedla lžíci, aby se pustila do jídla. „Nechtěla jsem tě vyzývat, matko. Jenom ti chci ukázat, jak uvažuje. Světlo! Spousta z toho, co dělal, obzvlášť v poslední době, se mi nelíbila. Ale chápu, jak došel tam, kde je.“

„Ale změnil se,“ řekla Siuan zamyšleně. „Sama jsi to řekla.“

„Ano,“ odpověděla Nyneiva. „Aielové říkají, že objal smrt.“

„Taky jsem to od nich slyšela,“ řekla Egwain. „Ale dívala jsem se mu do oči a změnilo se ještě něco jiného, něco nevysvětlitelného. Muž, kterého jsem viděla…“

„Nevypadal jako někdo, kdo zničí Natrinovu mohylu?“ Při pomyšlení na to se Siuan zachvěla.

„Muž, kterého jsem viděla, by takové místo nepotřeboval ničit,“ řekla Egwain. „Ti uvnitř by ho prostě následovali. Sklonili by se před jeho přáními. Protože je.“

Trojice umlkla.

Egwain potřásla hlavou a usrkla polévku. Chvíli mlčela a pak se usmála. „No, vidím, že polívka je dobrá. Možná nejsou věci tak zlé, jak jsem myslela.“

„Přísady dorazily z Caemlynu,“ poznamenala Nyneiva. „Slyšela jsem, jak o tom mluví služebné.“

„Aha.“

Další ticho.

„Matko,“ promluvila opatrně Siuan. „Ženy si stále dělají starosti s těmi úmrtími ve Věži.“

„Souhlasím, matko,“ řekla Nyneiva. „Sestry na sebe hledí s nedůvěrou. Dělá mi to starosti.“

„To už jste mohly vidět dřív,“ řekla Egwain. „Během Elaidiny vlády.“

„Pokud to bylo horší než tohle,“ řekla Nyneiva„ jsem ráda, že jsem to neviděla.“ Sklopila pohled ke svému prstenu s Velkým hadem. V poslední době to dělala často. Tak jako se rybář s novým člunem často díval k přístavu a usmíval se. Navzdory všem svým stížnostem byla Aes Sedai, a přesto, že už prsten nosí dlouho, ji očividně uspokojilo, že úspěšně prošla zkouškou a složila přísahy.

„Bylo to strašné,“ řekla Egwain. „A nemám v úmyslu dovolit, aby se to vrátilo. Siuan, musíme uvést plán do pohybu.“

Siuan se zašklebila. „Učila jsem ostatní. Ale nemyslím si, že je to dobrý nápad, matko. Jsou stěží vycvičené.“

„O co jde?“ zeptala se Nyneiva.

„Aes Sedai,“ řekla Egwain. „Pečlivě vybrané ženy, které dostaly ter’angrial. Siuan jim ukazuje, jak funguje Tel’aran’rhiod.“

„Matko, to místo je nebezpečné.“

Egwain spolkla další lžíci polévky. „Věřím, že to vím lip než většina ostatních. Ale je to nutné; musíme ty zabijáky vylákat ke střetu. Zorganizuju ve světě snů ‚tajnou’ schůzku se svými nejvěrnějšími Aes Sedai a možná naznačím, že se zúčastní i další důležití lidi. Siuan, spojila ses s hledačkami větru?“

„Ano,“ odvětila Siuan. „Ovšem chtějí vědět, co jim nabídneš za to, že budou souhlasit, že se s tebou sejdou.“

„Zapůjčení snového ter’angrialu bude stačit,“ řekla Egwain suše. „Všechno nemusí být obchod.“

„Pro ně často ano,“ řekla Nyneiva. „Ale o to nejde. „Ty na tuhle schůzku pozveš hledačky větru, abys nalákala Mesaanu?“

„Ne tak úplně,“ řekla Egwain. „Sejdu se s hledačkami větru ve stejnou dobu na jiném místě. A taky s některými moudrými. S tolika, aby to Mesaaně napovědělo – za předpokladu, že má špehy, kteří sledují další skupiny usměrňujících žen – že nás ten den v Tel’aran’rhiodu opravdu chce sledovat.

Ty a Siuan povedete jednání ve věžové sněmovně, ale bude to jen zástěrka, která má Mesaanu nebo její pochopy vylákat z úkrytu. Pomocí ochran – a sester, které to budou tajně sledovat – budeme schopné je chytit do pasti. Siuan pro mě pošle okamžitě poté, co past sklapne.“

Nyneiva se zamračila. „Je to dobrý plán, až na jednu věc. Nelíbí se mi, že by ses měla vystavovat nebezpečí, matko. Dovol mi, ať ten boj vedu já. Dokážu to.“

Egwain si Nyneivu prohlížela a Siuan spatřila něco z té skutečné Egwain. Hloubavé. Troufalé, ale chladně uvažující. Také viděla Egwaininu únavu, tíhu odpovědnosti. Siuan ten pocit dobře znala.

„Uznávám, že tvoje obavy jsou oprávněné,“ řekla Egwain. „Od chvíle, kdy mě Elaidini nohsledi u Tar Valonu polapili, přemýšlím nad tím, jestli do věcí nezasahuju příliš přímo, jestli se příliš nezakrytě nevystavuji! nebezpečí.“

„Přesně,“ řekla Nyneiva.

„Nicméně,“ pokračovala Egwain, „zůstává prostou skutečností, že jsem to já, kdo má s Tel’aran’rhiodem největší zkušenosti. Vy dvě jste šikovné, to je pravda, ale já mám více zkušeností. V tomto případě nejsem jen vůdkyní Aes Sedai, jsem nástroj, který musí Bílá věž použít.“ Zaváhala. „Snila jsem o tom, Nyneivo. Pokud tady Mesaanu neporazíme, všechno by mohlo být ztraceno. Všechno Zwrfe ztraceno. Není čas na to, abychom chránili některý z našich nástrojů, bez ohledu na to, jak je cenný.“

Nyneiva sáhla po copu, ale ten jí teď sahal jen k rameni. Zaskřípala zuby. „Možná máš pravdu. Ale nelíbí se mi to.“

„Aielští snílci,“ řekla Siuan. „Matko, říkalas, že se s nimi sejdeš. Mohli by být ochotní nám pomoct? Kdybych věděla, že jsou poblíž, aby na tebe dali pozor, cítila bych se ohledně tvého boje mnohem klidnější.“

„Ano,“ odpověděla Egwain. „Dobrý nápad. Než se sejdeme, spojím se s nimi a požádám je o to, jen tak pro jistotu.“

„Matko,“ ozvala se Nyneiva. „Možná by Rand…“

„Tohle je záležitost Věže, Nyneivo,“ přerušila ji Egwain. „Postaráme se o to.“

„Tak dobrá.“

„A teď,“ pokračovala Egwain, „musíme vymyslet, jak rozšířit ty správné klepy, aby Mesaana nedokázala odolat a přišla poslouchat…“

Perrin narazil na probíhající noční můru. Vzduch se kolem něj ohnul a městské domy – tentokrát cairhienské, s rovnou střechou – zmizely. Cesta mu změkla pod nohama, jako by byla rozbahněná, a pak se změnila na tekutinu.

Šplouchl do oceánu. Zase voda? pomyslel si otráveně.

Oblohu proťal temně rudý blesk a po moři se rozlily vlny krvavého světla. Každý záblesk odhaloval tmavá stvoření, číhající pod vlnami. Mohutní tvorové, v zachvívajícím se rudém světle blesků ďábelští a zlověstní.

Lidé se tiskli k troskám toho, co dříve bývala loď, vřískali hrůzou a volali své milované. Muži na polámaných prknech, ženy, které se snažily držet děti nad vodou, zatímco je zalévaly obrovské vlny, v nichž poskakovala mrtvá těla jako pytle zrní.

Věci pod vlnami udeřily, chňapaly po lidech na hladině a za šplouchání ploutví a blýskání zubů, ostrých jako břitva, je stahovaly do hlubin. Voda brzy bublala rudou barvou, která nepocházela z blesků.

Tuhle noční můru měl někdo s mimořádně pokřivenou představivostí.

Perrin se do ní odmítal nechat zatáhnout. Potlačil strach a nezačal plavat k jednomu z prken. Není to skutečné. Není to skutečné. Není to skutečné.

Navzdory tomu, že to chápal, jedna jeho část věděla, že v těchhle vodách zemře. V těch děsivých, krvavých vodách. Útočilo na něj sténání ostatních a on toužil pokusit se jim pomoct. Věděl, že nejsou skuteční. Jsou to jenom výplody fantazie. Ale bylo to těžké.

Perrin se začal zvedat z vody a vlny se měnily zpátky na pevnou zem. Pak ale vykřikl, když se mu cosi otřelo o nohu. Vzduch pročísl blesk. Žena vedle něj sjela pod hladinu, tažená neviditelnými čelistmi. Vyděšený Perrin byl náhle opět ve vodě a během jediného úderu srdce se vznášel na zcela jiném místě, jednu ruku přehozenou přes kus trosek.

Tohle se občas stávalo. Pokud na okamžik zaváhal – pokud se neubránil tomu, aby noční můru považoval za skutečnou – vtáhla ho do sebe a přesunula tak, aby zapadl do její strašlivé mozaiky. Nedaleko od něj se ve vodě něco pohybovalo a on začal polekaně plavat pryč. Jedna se vzdouvajících se vln ho zvedla do vzduchu.

Není to skutečné. Není to skutečné. Není to skutečné.

Voda byla tak studená. Jeho nohy se opět něco dotklo a Perrin zaječel a pak se začal dusit, protože spolkl plnou pusu slané vody.

NENÍ TO SKUTEČNÉ!

Stál v Cairhienu, ligy a ligy od oceánu. Tohle byla ulice. Pod nohama měl pevnou dlažbu. Z nedalekého pekařství se linula vůně pečícího se chleba. Ulici lemovaly řady malých jasanů s tenkými kmínky.

S řevem se držel této skutečnosti, zatímco se lidé kolem něj drželi trosek. Perrin zaťal pěsti a soustředil se na realitu.

Pod nohama weZ dlažební kostky. Ne vlny. Ne vodu. Ne zuby a ploutve. Pomalu se opět vynořil z oceánu. Vyšel z něj, položil nohu na hladinu a pod botou ucítil pevný kámen. Druhá noha ji následovala. Stál na malém plovoucím kruhu kamenů.

Nalevo od něj se z vody vynořilo cosi obrovského, napůl ryba a napůl stvůra, s tlamou tak obrovskou, že by do ní mohl vejít vzpřímený člověk. Zuby byly velké jako Perrinova ruka, třpytily se a kapala z nich krev.

Nebylo to skutečné.

Tvor vybuchl a změnil se v mlhu. Sprška Perrina zasáhla a okamžitě uschla. Kolem něj se noční můra ohýbala a bublina reality se roztahovala od něj ven. Tma, chladné vlny i ječicí lidé splývali jako mokrá malba.

Nebyly tu žádné blesky – neviděl, jak mu osvětlují víčka. Neozývalo se hřmění. AfesVyšeZ, jak duní. Nebyly tu vlny, ne uprostřed vnitrozemského Cairhienu.

Perrin prudce otevřel oči a celá noční můra se rozpadla a zmizela jako námraza vystavená jarnímu slunci. Znovu se objevily domy, vrátila se ulice, vlny ustoupily. Oblohu opět zahalila vřící černá bouře. V jejích hlubinách se blýskaly blesky, jasné a bílé, ale hřmění se neozývalo.

Hopsal seděl na ulici kousek od něj. Perrin se k vlkovi vydal. Samozřejmě tam mohl okamžitě skočit, ale nelíbila se mu představa, že si všechno usnadňuje. Po návratu do skutečného světa by se mu to vrátilo.

Sílíš, Mladý býku, vyslal Hopsal pochvalně.

„Ale stejně mi to trvá příliš dlouho,“ řekl Perrin a ohlédl se. „Pokaždý, když tam vejdu, mi pár minut trvá, než získám kontrolu. Musím být rychlejší. V boji se Zabíječem by pár minut mohlo stejně dobře znamenat věčnost.“

Nebude tak silný jako tyhle.

„Ale i tak bude silný dost,“ řekl Penin. „Měl celé roky na to, aby se naučil vlčí sen ovládat. Já jsem sotva začal.“

Hopsal se zasmál. Mladý býku, začal jsi první den, co jsi sem přišel.

„Ano, ale s výcvikem jsem začal jen před pár týdny.“

Hopsal se nepřestával smát. Svým způsobem měl pravdu. Perrin strávil dva roky přípravami, kdy po nocích navštěvoval vlčí sen. Stále se však potřeboval naučit co nejvíc. V určitém směru byl za odložení soudu vděčný.

Ale nemohl ho odkládat příliš dlouho. Poslední lov byl tady. Mnoho vlků běželo na sever; Perrin cítil, jak ho míjejí. Běželi k Morně, k Hraničním státům. Přemisťovali se ve skutečném světě i ve vlčím snu, ale ti tady se tam přímo nepřesouvali. Běželi ve smečkách.

Poznal, že se k nim Hopsal touží připojit. Zůstával však tady, stejně jako někteří jiní.

„Pojď,“ řekl Perrin. „Najdeme další noční můru.“

Růžová pěšina rozkvetla.

Bylo to neuvěřitelné. V tomhle strašném létě toho vykvetlo tak málo, a to, co ano, zase uvadlo. Ale růžová pěšina kvetla – a zuřivě! Stovky červených květů, ovíjejících se po pergolách. Z květu na květ létal nenasytný hmyz, jako by se sem slétly všechny včely z města.

Gawyn se od hmyzu držel dál, ale vůně růží byla tak výrazná, až měl pocit, jako by se v ní koupal. Až dokončí procházku, budou jeho šaty nejspíš vonět celé hodiny.

Elain poblíž jedné z laviček vedle malého jezírka s lekníny hovořila s několika rádci. Její těhotenství už bylo vidět a celá zářila. Ve zlatých vlasech sejí odráželo sluneční světlo jako v zrcadle; ve srovnání s nimi vypadala Růžová koruna Andoru, kterou měla na hlavě, téměř nevýrazně.

V těchto dnech měla často spoustu práce. Vyslechl důvěrná hlášení o zbraních, které staví, o zbraních, které, jak se domnívala, mohly být stejně mocné jako zajaté damane. Podle toho, co slyšel, pracovali caemlynští zvonaři dnem i nocí. Caemlyn se připravoval na válku a ve městě vládla horečnatá aktivita. Neměla na něj čas nějak často, ale byl rád i za to, co šlo.

Když se přiblížil, usmála se na něj, a pokynem ruky poslala sloužící na chvíli pryč. Došla k němu a sestersky ho políbila na tvář. „Vypadáš zamyšleně.“

„To je v poslední době můj častý neduh,“ řekl. „Ty vypadáš duchem nepřítomně.“

„To je v poslední době můj častý neduh,“ řekla. „Pořád je spousta práce a já se nemůžu rozpůlit.“

„Pokud potřebuješ…“

„Ne,“ řekla a vzala ho za ruku. „Musím s tebou mluvit. A řekli mi, že každodenní procházka po zahradě prospěje mému zdraví.“

Gawyn se usmál a nadechl se vůně růží a bláta kolem jezírka. Vůně života. Při chůzi vzhlédl k obloze. „Nedokážu uvěřit, kolik tady máme slunečního světla. Skoro jsem sám sebe přesvědčil, že to neustálé přítmí je něco nepřirozeného.“

„To nejspíš je,“ řekla ledabyle. „Před týdnem se zatažená obloha v Andoru rozjasnila, ale jenom kolem Caemlynu, nikde jinde.“

„Ale… jak?“

Usmála se. „Rand. Něco udělal. Myslím, že byl na vrcholku Dračí hory. Apak…“

Den jako by náhle potemněl. „Zase al’Thor,“ zaprskal Gawyn. „Pronásleduje mě dokonce i tady.“

„Dokonce i tady?“ zeptala se pobaveně. „Mám dojem, že v těchhle zahradách jsme se s ním setkali poprvé.“

Gawyn neodpověděl. Pohlédl na sever a prohlédl si tamní oblohu. Visela tam zlověstná temná mračna. „On je otec, je to tak?“

„Kdyby byl,“ řekla bez zaváhání, „pak by bylo moudré to tajit, nemyslíš? Děti Draka Znovuzrozeného budou terče.“

Gawynovi se udělalo zle. Měl to podezření od prvního okamžiku, kdy zjistil, že je těhotná. „Ať shořím,“ řekl. „Elain, jaks mohla? Po tom, co udělal naší matce!“

„Nic jí neudělal,“ řekla Elain. „Můžu vytahovat jednoho svědka za druhým, kteří to potvrdí, Gawyne. Matka zmizela před tím, než Rand Caemlyn osvobodil.“ Když o něm mluvila, měla v očích láskyplný pohled. „Něco se s ním děje. Cítím to, cítím, jak se mění. Očišťuje. Rozhání mraky a dává květům rozkvést.“

Gawyn zvedl obočí. Myslela si, že květy rozkvétají díky al’Thorovi! Jistě, láska dokázala člověka přimět, aby si myslel divné věci, a když muž, o němž mluvila, byl Drak Znovuzrozený, snad se nějaká nerozumnost dala čekat.

Došli k jezírku. Vzpomínal si, jak v něm jako dítě plaval, a pak to za to pěkně schytal. Ne od matky, od Galada, přestože matka na Gawyna upřela přísný, zklamaný pohled. Nikomu neprozradil, že plaval jenom proto, že ho Elain do jezírka strčila.

„Nikdy na to nezapomeneš, co?“ zeptala se Elain.

„Na co?“ zeptal se.

„Myslel jsi na ten den, kdy jsi během matčina setkání s rodem Farahů spadl do jezírka.“

„Spadl? Strčilas mě!“

„Nic takového jsem neudělala,“ prohlásila Elain upjatě. „Předváděl ses a balancoval na kůlech.“

„A ty jsi zatřásla molem.“

„Vešla jsem na něj,“ řekla Elain. „Rázně. Jsem energická osoba. Mám rázný krok.“

„Rázný… to je nestydatá lež!“

„Nejenom zacházím s pravdou tvořivě. Teď jsem Aes Sedai. Máme pro to nadání. A teď, svezeš mě v loďce, nebo ne?“

„Já… svezu? Kdy tě to napadlo?“

„Právě teď. Neposloucháte?“

Gawyn zmateně zavrtěl hlavou. „Dobře.“ Za nimi zaujalo několik gardistek svá postavení. Vždycky se držely poblíž a často je vedla vysoká žena, která se snažila vypadat jako Birgitte z příběhů. A možná skutečně vypadala jako Birgitte – nosila stejné jméno a sloužila jako hlavní kapitán.

Ke gardistkám se připojila skupina sloužících a poslů. Poslední bitva se blížila a Andor se připravoval – a mnoho z těch příprav naneštěstí vyžadovalo Elaininu pozornost. Gawyn slyšel podivnou historku o tom, jak asi před týdnem vynesli Elain v její posteli až nahoru na městskou hradbu. Prozatím z ní nedokázal vytáhnout, jestli je to pravda, nebo ne.

Mávl na Birgitte, která se na něj zamračila, když se s Elain vydal k malé loďce na jezírku. „Slibuju, že ji tam nehodím,“ zavolal Gawyn. Pak tišeji dodal: „I když bych mohl veslovat ‚rázně’ a převrátit nás.“

„Ale zmlkni,“ řekla Elain, zatímco se usazovala. „Voda v jezírku by dětem neprospěla.“

„Když už o nich mluvíme…“ začal Gawyn, palcem u nohy loďku odstrčil a pak nasedl. Dokud se neposadil, loďka se povážlivě otřásala. „… neměla by ses procházet, abys ‚prospěla svému zdraví‘?“

„Řeknu Melfane, že jsem musela využít příležitosti, abych napravila nezdárného bratra. Když někoho pořádně seřváváš, projde ti spousta věcí.“

„A to se chystáš udělat? Seřvat mě?“

„Ne nezbytně.“ Mluvila vážně. Gawyn zasunul vesla a ponořil je do vody. Jezírko nebylo velké, stěží dost na to, aby na něm loďka vůbec mohla být, ale plavba mezi vodoměrkami a motýly přinášela klid.

„Gawyne,“ řekla Elain, „proč jsi přišel do Caemlynu?“

„Je to můj domov,“ řekl. „Proč bych sem neměl chodit?“

„Během obléhání jsem o tebe měla strach. Hodil by ses mi v boji. Ale byl jsi pryč.“

„Už jsem ti to vysvětloval, Elain! Zapletl jsem se do politiky Bílé věže, nemluvě o zimním sněhu. Pálí mě, že jsem nemohl pomoct, ale ty ženské mě měly v hrsti.“

„Víš, teď jsem jedna z ‚těch ženských‘ i já.“ Zvedla ruku, na jejímž prstu měla prsten s Velkým hadem.

„Ty jsi jiná,“ řekl Gawyn. „Ovšem máš pravdu. Me/jsem tady být. Ale nevím, jaké další omluvy ode mě čekáš.“

„Nečekám žádné omluvy,“ řekla Elain. „Gawyne, nekárala jsem tě. I když by ses mi určitě hodil, poradili jsme si. Taky jsem si dělala starosti s tím, že uvízneš mezi obranou Věže a ochranou Egwain. Zdá se, že to se taky vyřešilo. Takže se ptám. Proč jsi sem přišel teď? Copak tě Egwain nepotřebuje?“

„Zjevně ne,“ odpověděl Gawyn a s loďkou couvl. Na kraji jezírka tady rostla mohutná vrba, jejíž větve visely dolů jako copy a houpaly se nad jezírkem. Zvedl vesla mimo větve a loďka se uklidnila.

„Dobře, řekla Elain. „Nebudu to z tebe páčit – alespoň ne teď. Vždycky jsi tady vítaný, Gawyne. Kdybys požádal, udělala bych z tebe hlavního kapitána, ale nemyslím, že to chceš.“

„Proč to říkáš?“

„No, většinu času, co jsi tady, trávíš poflakováním v zahradě.“

„Já se nepoflakuju. Přemýšlím.“

„Aha, ano. Vidím, že i ty ses naučil zacházet s pravdou tvořivě.“

Tiše si odfrkl.

„Gawyne, netrávíš čas s kamarády nebo známými z paláce. Neujal ses role prince nebo hlavního kapitána. Místo toho jenom… přemýšlíš.“

Gawyn se zahleděl přes jezírko. „Netrávím čas s ostatními, protože to jediné, co chtějí vědět, je, proč jsem tady nebyl při obléhání. Pořád se vyptávají, kdy tady zaujmu svoje postavení a povedu tvoje armády.“

„To je v pořádku, Gawyne. Nemusíš být hlavní kapitán, a když budu muset, zvládnu to i bez prvního knížete mečů. I když musím přiznat, že Birgitte je na tebe docela naštvaná, že se nechceš stát hlavním kapitánem.“

„Tak proto se na mě tak mračí?“

„Ano. Ale ona si poradí; vlastně je v té práci dost dobrá. A pokud je někdo, koho bych chtěla, abys chránil, je to Egwain. Zaslouží si tě.“

„A co když jsem se rozhodl, že ji nechci?“

Elain se natáhla a položila mu ruku na paži. Její tvář – lemovaná zlatými vlasy a završená ladící korunou – vypadala ustaraně. „Gawyne. Co se ti stalo?“

Zavrtěl hlavou. „Bryne si mysli, že jsem si příliš zvykl na úspěch a nevím, co dělat, když se události začnou obracet proti mně.“

„A co si myslíš ty?“

„Myslím, že je pro mě dobré, když jsem tady,“ řekl Gawyn a zhluboka se nadechl. Po cestičce kolem jezírka kráčelo několik žen, vedených rusovláskou se zářivými vlasy s bílými prameny. Dimana byla cosi jako neúspěšná studentka z Bilé věže. Gawyn si nebyl jistý, jaká je přesně povaha rodinky a jejich vztah s Elain.

„To, že jsem tady,“ řekl, „mi připomnělo, jaký můj život býval dřív. Zvlášť osvobozující je zbavit se Aes Sedai. Nějakou dobu jsem si byl jistý, musím být s Egwain. Když jsem opustil molodce, abych jel za ní, měl jsem pocit, že to je nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. Ale vypadá to, že už mě nepotřebuje. Tak moc se stará o to, aby byla silná, aby byla amyrlin, že nemá místo pro nikoho, kdo se nesklání před všemi jejími vrtochy.“

„Pochybuju, že je to tak hrozné, jak říkáš, Gawyne. Egwain… no, ona musí vypadat silně. Kvůli svému mládí a způsobu, jakým ji pozvedly. Ale není domýšlivá. Ne víc, než je nutné.“

Elain ponořila prsty do vody a polekala zlatou rybičku. „Cítila jsem se stejně, jako se musí cítit ona. Tvrdiš, že chce někoho, kdo sejí bude klanět a šoupat nohama, ale vsadila bych se, že to, co doopravdy chce – co doopravdy potřebuje – je někdo, komu může naprosto věřit. Někdo, komu může zadávat úkoly a pak se nemusí starat o to, jak budou splněny. Má obrovské zdroje. Peníze, vojáky, opevnění, služebnictvo. Ale ona je jenom jedna, takže pokud si všechno vyžaduje její přímou pozornost, je to, jako by žádné zdroje neměla.“

„Já…“

„Tvrdíš, že ji miluješ,“ řekla Elain. „Řekls mi, že jsi jí oddaný, že bys pro ni umřel. No, takových lidí má Egwain celé armády, stejně jako já. Výjimečný je člověk, který dělá, co mu řeknu. Nebo ještě lépe člověk, který dělá, co ví, že bych mu řekla, kdybych měla možnost.“

„Nejsem si jistý, že dokážu být takový,“ řekl Gawyn.

„Proč ne? Myslela bych si, že ze všech mužů, kteří jsou připravení podporovat ženu se sílou, to budeš právě ty.“

„S Egwain je to jiné. Nedokážu vysvětlit proč.“

„Tak pokud se chceš oženit s amyrlin, musíš se rozhodnout.“

Měla pravdu. Rozčilovalo ho to, ale měla pravdu. „Už o tom nemluvme,“ řekl. „Všiml jsem si, že jsme změnili téma a nemluvíme o al’Thorovi.“

„Protože už o něm nebylo co říct.“

„Musíš se od něho držet dál, Elain. Je nebezpečný.“

Elain mávla rukou. „Saidín je očištěný.“

„Jasně, že on to bude tvrdit.“

„Nenávidíš ho,“ řekla Elain. „Slyším ti to v hlase. Tady nejde o matku, že ne?“

Zaváhal. V tom, jak změnit téma, začala být vážně dobrá. Byla to královna v ní, nebo Aes Sedai? Skoro člun obrátil k molu. Ale tohle byla Elain. Světlo, bylo tak příjemné mluvit s někým, kdo mu opravdu rozuměl.

„Proč nenávidím al’Thora?“ řekl. „No, jde o matku. Ale nejen o ni. Nenávidím to, co se z něj stalo.“

„Drak Znovuzrozený.“

„Tyran.“

„To nevíš, Gawyne.“

„Je to ovčák. Co mu dává právo svrhávat trůny a měnit svět tak, jak to dělá?“

„Hlavně když ty ses zatím krčil ve vesnici?“ Pověděl jí většinu z toho, co se s ním za posledních pár měsíců dělo. „Zatímco on dobýval země, tys byl nucen zabíjet svoje kamarády a pak tě tvoje amyrlin poslala na smrt.“

„Přesně.“

„Takže je to žárlivost,“ řekla Elain tiše.

„Ne. Nesmysl. Já…“

„Co bys udělal, Gawyne?“ zeptala se Elain. „Vyzval bys ho na souboj?“

„Možná.“

„A co by se stalo, kdybys vyhrál a proklál ho mečem, jaks chtěl? Odsoudil bys nás všechny k záhubě, jen abys uspokojil chvilkovou vášeň?“

Na to neměl odpověď.

„To není jenom žárlivost, Gawyne,“ řekla Elain a vzala mu vesla. „To je sobectví. Teď si nemůžeme dovolit být krátkozrací.“ Navzdory jeho námitkám začala s člunem veslovat nazpátek.

„Tohle,“ řekl, „mi říká žena, která osobně zaútočila na černé adžah?“

Elain zrudla. Poznal, že si přeje, aby se o tom byl nikdy nedozvěděl. „Bylo to nutné. A kromě toho jsem řekla ‚my‘. Ty a já máme stejný problém. Birgitte mi pořád vykládá, že se musím naučit chovat umírněněji. A ty se kvůli Egwain budeš muset naučit totéž. A ona tě potřebuje, Gawyne. Možná si to neuvědomuje; možná je přesvědčená, že musí nést tíhu celého světa sama. Plete se.“

Loďka narazila do mola. Elain vytáhla vesla a natáhla ruku. Gawyn vystoupil a pak jí pomohl na molo. Laskavě mu stiskla ruku. „Ty to vyřešíš,“ řekla. „Zbavuju tě povinnosti být mým hlavním kapitánem. Prozatím nejmenuju nového prvního knížete mečů, ale můžeš si ten titul ponechat a dočasně tě uvolním z plnění povinností. Pokud se občas ukážeš při oficiálních příležitostech, nemusíš si dělat starosti s ničím dalším, co bych snad od tebe chtěla. Okamžitě to dám ve známost a uvedu, že v předvečer Poslední bitvy musíš plnit jiné povinnosti.“

„Já… děkuju,“ řekl, ačkoli si nebyl jistý, že to tak cítí. Až příliš se to podobalo Egwaininu trvání na tom, že nemusí hlídat její dveře.

Elain mu ještě jednou stiskla ruku, pak se obrátila a vyšla ke svému doprovodu. Gawyn sledoval, jak s nimi klidně hovoří. Zdálo se, že je každým dnem královštější; bylo to jako sledovat rozkvétat květinu. Přál si, aby byl býval v Caemlynu a sledoval to celé od začátku.

Když se obrátil, aby pokračoval v procházce po růžové pěšině, usmíval se. Tváří v tvář dávce Elainina vrozeného optimismu bylo těžké zůstávat zklamaný. Jenom ona dokázala muže označit za žárlivce tak, že se mu to líbilo.

Procházel vonící cestičkou a na krku cítil sluneční paprsky. Kráčel místy, kde si s Galadem jako děti hráli, a myslel na matku, jak se s Brynem prochází zahradami. Vzpomínal si na její starostlivé pokyny, když udělal chybný krok, a na její úsměv, když se choval tak, jak by princ měl. Ty úsměvy byly jako východ slunce.

Tohle místo bylo její. Žila dál, v Caemlynu, v Elain – která sejí každou hodinou víc a víc podobala – v bezpečí a síle andorského lidu. Zastavil se u jezírka, přesně na tom místě, kde ho Galad jako dítě zachránil před utopením.

Možná měla Elain pravdu. Možná neměl al’Thor s Morgasinou smrtí nic společného. A pokud snad přece ano, Gawyn to nikdy nebude schopný dokázat. Ale na tom nezáleželo. Rand al’Thor byl už tak odsouzený zemřít v Poslední bitvě. Tak proč ho dál nenávidět?

„Ona má pravdu,“ zašeptal Gawyn a sledoval vážky, tančící nad hladinou. „Skončili jsme, al’Thore. Od téhle chvíle se o tebe nestarám.“

Bylo to, jako by mu někdo sňal z ramen obrovské břemeno. Gawyn dlouze, uvolněně vydechl. Teprve když ho Elain zprostila povinností, si uvědomil, jak velkou vinu za svou nepřítomnost v Andoru cítil. Ta také zmizela.

Nastal čas soustředit se na Egwain. Sáhl do kapsy, vytáhl vrahův nůž, podržel ho ve slunečním světle a prohlížel si červené kameny. Bylo jeho povinností Egwain chránit. 1 kdyby ho proklínala, nenáviděla a vypověděla; nestály by ty tresty za to, kdyby se mu povedlo zachránit jí život?

„Při hrobě mé matky,“ ozval se za ním ostrý hlas. „Kdes vzal tohlel“

Gawyn se prudce otočil. Ženy, které předtím zahlédl, stály na cestičce za ním. Vedla je Dimana s prokvetlými vlasy a vráskami kolem očí. Neměla práce se sílou tyto známky stárnutí potlačit?

Byly s ní dvě další ženy. Jedna kyprá mladá s černými vlasy, druhá statná ve středním věku. Promluvila ta druhá; měla velké, nevinně vyhlížející oči. A vypadala vyděšeně.

„O co jde, Marille?“ zeptala se Dimana.

„Ten nůž,“ řekla Marille a ukázala na Gawynovu ruku. „Marille už takový viděla!“

„Já už jsem takový viděla,“ opravila ji Dimana. „Jsi osoba, ne věc.“

„Ano, Dimano. Mnohokrát se omlouvám. Marille… já už tu chybu znovu neudělám, Dimano.“

Gawyn zvedl obočí. Co se s tou ženou dělo?

„Odpusť jí, můj pane,“ řekla Dimana. „Marille strávila dlouhou dobu jako damane a přizpůsobit sejí působí potíže.“

„Ty jsi Seančanka?“ zeptal se Gawyn. Jistěže. Měl jsem si všimnout přízvuku.

Marille důrazně přikývla. Bývalá damane. Gawyna zamrazilo. Tuhle ženu vycvičili, aby pomocí síly zabíjela. Třetí žena zůstávala zticha a vše zvědavě sledovala. Nevypadala zdaleka tak podřízeně.

„Měly bychom jít dál,“ řekla Dimana. „Není pro ni dobré, když vidí věci, které jí připomínají Seančan. Pojď, Marille. Myslím, že je to jenom trofej, kterou urozený pán Trakand získal v boji.“

„Ne, počkejte,“ řekl Gawyn a zvedl ruku. „Ty tu čepel poznáváš?“

Marille pohlédla na Dimanu, jako by žádala o svolení odpovědět. Žena z rodinky utrápeně přikývla.

„Je to krvavý nůž, můj pane,“ řekla Marille. „Nezískal jsi ho v boji, protože lidi nad Krvavými noži nevítězí. Ti se nedají zastavit. Padnou jen tehdy, když se proti nim obrátí jejich vlastní krev.“

Gawyn svraštil čelo. Co to bylo za nesmysl? „Takže tohle je seančanská zbraň?“

„Ano, můj pane,“ řekla Marille. „Nosí ji Krvavé nože.“

„Myslel jsem, žes říkala, že tohle je krvavý nůž.“

„To je, ale to jsou i ti, kdo je nosí. Zahalení nocí, vyslaní z vůle císařovny – kéž žije věčně – aby zahubili její nepřátele a zemřeli v jejím jménu a slávě.“ Marille sklopila oči. „Marille moc mluví. Omlouvá se.“

„Já se omlouvám,“ řekla Dimana s náznakem podráždění v hlase.

„Já se omlouvám,“ zopakovala Marille.

„Takže tyhle… Krvavé nože,“ řekl Gawyn. „Jsou toseančanštízabijáci?“ Ucítil mráz až v kostech. Je možné, že za sebou nechali sebevražedné vojáky, aby zabíjeli Aes Sedai? Ano. Dávalo to smysl. Vrah nepatřil k Zaprodancům.

„Ano, můj pane,“ odpověděla Marille. „Viděla jsem jeden z těch nožů viset v komnatách mojí paní; patřil jejímu bratrovi, který ho nosil se ctí, dokud se jeho krev neobrátila proti němu.“

„Jeho rodina?“

„Ne, jeho krev.“ Marille se ještě víc schoulila.

„Pověz mi o nich,“ řekl Gawyn naléhavě.

„Zahalení nocí,“ řekla Marille, „vyslaní z vůle císařovny – kéž žije věčně – aby zahubili její nepřátele a zemřeli v…“

„Ano, ano,“ řekl Gawyn, „To už jsi říkala. Jaké metody používají? Jak to, že se dokážou tak dobře ukrýt? Co víš o tom, jak tenhle zabiják udeří?“

Marille se při každé otázce choulila stále víc a začala fňukat.

„Urozený pane Trakande!“ ozvala se Dimana. „Ovládej se.“

„Marille toho moc neví,“ řekla damane. „Marille se omlouvá. Prosím, potrestej ji za to, že neposlouchala lépe.“

Gawyn se zarazil. Seančané s damane zacházeli hůř než se zvířaty. Marille jistě neřekli nic určitého o tom, co tyhle Krvavé nože dokáží. „Kde jste tyhle damane vzali?“ zeptal se Gawyn. „Zajali jsme nějaké seančanské vojáky? Musím s některým mluvit; nejlíp s důstojníkem.“

Dimana našpulila rty. „Tyhle zajali v Altaře a poslali nám jenom damane.“

„Dimano,“ ozvala se druhá žena. Neměla seančanský přízvuk. „A co ta sul’dam Kaisea byla níže urozená.“

Dimana se zamračila. „Kaisea je… nespolehlivá.“

„Prosím,“ řekl Gawyn. „Mohlo by to zachránit životy.“

„Tak dobře,“ řekla Dimana. „Počkej tady. Přivedu ji.“ Se svými dvěma svěřenkami zamířila k paláci a nechala nervózního Gawyna čekat. Za pár minut se vrátila, následovaná vysokou ženou ve světle šedých šatech bez pásku či vyšívání. Dlouhé černé vlasy měla spletené do copu a zdálo se, že je pevně rozhodnutá držet se přesně jeden krok za Dimanou – což ženě z rodinky, která se snažila mít druhou ženu na očích, dělalo starosti.

Došly ke Gawynovi a sn/ T/o/w – bylo to k neuvěření – klesla na kolena a s hlavou v hlíně se přitiskla k zemi. Úklona v sobě měla uhlazenou eleganci; Gawyn měl z nějakého důvodu dojem, jako by se mu vysmívala.

„Urozený pane Trakande,“ řekla Dimana, „toto je Kaisea. Nebo alespoň trvá na tom, abychom jí tak říkali.“

„Kaisea je dobrá služebnice,“ řekla žena bezvýrazně.

„Vstaň,“ vyzval ji Gawyn. „Co to děláš?“

„Kaisee řekli, že jsi královnin bratr; patříš k urozeným této země a já jsem nízká damane.“

„Damane? Ty jsi sul’dam.“

„Už ne,“ řekla žena. „Musím být uvázána, veliký urozený pane. Postaráš se o to? Kaisea je nebezpečná.“

Dimana kývla stranou, aby naznačila, že by si měli promluvit mezi čtyřma očima. Gawyn s ní poodešel kousek dál po růžové pěšině a nechal Kaiseu ležet na zemi.

„Ona je sul’dam?“ zeptal se Gawyn. „Nebo je to damane?“

„Všechny sul’dam je možné naučit usměrňovat,“ vysvětlila mu Dimana. „Elain si myslí, že až bude tato skutečnost odhalena, podkope to celou jejich společnost, takže chtěla, ať se soustředíme na to, abychom sul’dam naučily jejich moc využívat. Mnohé odmítají přiznat, že vidí tkaniva, ale pár nám přiznalo pravdu. Do poslední trvají na tom, že bychom z nich měli udělat damane.“

Kývla na Kaiseu. „Tahle nám dělá největší starosti. Myslíme si, že se záměrně snaží naučit tkaniva, aby mohla způsobit „nehodu‘ a použít proti nám naše vlastní argumenty – když s jedinou silou spáchá nějaké násilí, může prohlásit, že od nás byla chyba nechat ji na svobodě.“

Žena, kterou bylo možné naučit pomocí jediné síly zabíjet, kterou nevázaly tři přísahy a která byla rozhodnutá dokázat, že je nebezpečná? Gawyn se zachvěl.

„Většinou ji držíme pod vlivem ločidla,“ řekla Dimana. „Neříkám ti to proto, abych tě vyděsila, ale abych tě varovala, že na to, co říká a dělá, se možná nedá spolehnout.“

Gawyn přikývl. „Děkuj u.“

Dimana ho odvedla zpátky, kde sul’dam stále zůstávala na zemi. „Jak ti může Kaisea posloužit, veliký urozený pane?“ Její činy vypadaly jako parodie na Marilieinu podřízenost. To, co Gawyn původně považoval za výsměch, výsměch vůbec nebyl – byla to nedokonalá snaha někoho, kdo se narodil jako urozený, napodobovat nízko postaveného.

„Už jsi někdy nějaký viděla?“ zeptal se Gawyn nenuceně a vytáhl krvavý nůž.

Kaisea zalapala po dechu. „Kde jsi to našel? Kdo ti to dal?“ Téměř okamžitě se přikrčila, jako by si uvědomila, že vypadla z role.

„Pokusil se mě s tím zabít vrah,“ řekl Gawyn. „Bojovali jsme a on unikl.“

„To není možné, veliký urozený pane,“ řekla Seančanka už trochu klidnějším hlasem.

„Proč to říkáš?“

„Protože kdybys bojoval s jedním z Krvavých nožů, veliký urozený pane, byl bys mrtvý. Jsou to nejlepší zabijáci v celé říši. Bojují naprosto nemilosrdně, protože jsou už mrtví.“

„Sebevražední vojáci,“ přikývl Gawyn. „Máš o nich nějaké informace?“

Na Kaiseině tváři se zračily protichůdné pocity.

„Když se postarám o to, aby tě uvázali?“ zeptal se Gawyn. „Tak mi odpovíš?“

„Můj pane!“ vykřikla Dimana. „Královna to nikdy nedovolí!“

„Zeptám sejí,“ řekl Gawyn. „Nemůžu ti slíbit, že tě uvážou, Kaiseo, ale můžu ti slíbit, že se za tebe u královny přimluvím.“

„Jsi mocný a silný, veliký urozený pane,“ řekla Kaisea. „A vskutku moudrý. Pokud to uděláš, Kaisea ti odpoví.“

Dimana na Gawyna upřela zlobný pohled.

„Mluv,“ řekl Gawyn sul’dam.

„Krvavé nože nežijí dlouho, řekla Kaisea. „Jakmile dostanou úkol, nedopřejí si odpočinku. Císařovna, kéž žije věčně, jim zaručí schopnosti, ter’angrialy v podobě prstenů, které je změní na velké válečníky.“

„Díky nim jsou jejich postavy nejasné,“ řekl Gawyn. „Když jsou blízko stínu.“

„Ano,“ řekla Kaisea, zjevně překvapená tím, že to Gawyn ví. „Nelze je porazit. Ale nakonec je zabije jejich vlastní krev.“

„Jejich vlastní krev?“

„Jejich služba je otráví. Jakmile dostanou úkol, často nevydrží déle než pár týdnů. Přežijí nanejvýš měsíc.“

Rozrušený Gawyn zvedl nůž. „Takže musíme jenom vydržet déle než oni.“

Kaisea se zasmála. „To se nestane. Než zemřou, postarají se o to, aby splnili svůj úkol.“

„Tenhle zabíjí lidi pomalu,“ řekl Gawyn. „Jednoho každých pár dní. Zatím jenom hrstku.“

„Zkoušky,“ řekla Kaisea. „Zkoumá silné a slabé stránky, zjišťuje, kde může bez povšimnutí udeřit. Pokud jich zemřelo jenom pár, pak jsi ještě neviděl plnou moc Krvavého nože. Nenechávají po sobě ‚hrstku’ mrtvých, ale tucty.“

„Pokud ho nezastavím,“ řekl Gawyn. „Jaké mají slabiny?“

Kaisea se opět zasmála. „Slabiny? Veliký urozený pane, neříkala jsem, že jsou to nejlepší válečníci Seančanů, posílení a podporovaní přízní císařovny, kéž žije věčně?“

„Dobře. Tak co ten ter’angriall Pomáhá vrahovi, když je ve stínu? Jak můžu zařídit, aby přestal fungovat? Třeba zapálit hodně pochodní?“

„Nemůžeš mít světlo bez stínu, veliký urozený pane,“ řekla žena. „Když vytvoříš více světla, vytvoříš i více stínů.“

„Musí existovat způsob.“

„Kaisea si je jistá, že pokud nějaký existuje, veliký urozený pane, najdeš ho.“ V ženině odpovědi zněla arogance. „Může Kaisea něco navrhnout? Považuj se za šťastlivce, že jsi boj s Krvavým nožem přežil. Nemohl jsi být jeho či její skutečný cíl. Bylo by moudré se schovat, dokud neuplyne měsíc. Dovol císařovně – kéž žije věčně – dosáhnout cíle, a žehnej osudu, že se ti dostalo znamení, které ti umožnilo uniknout a přežít.“

„To by stačilo,“ řekla Dimana. „Věřím, že ses dozvěděl, cos chtěl, urozený pane Trakande?“

„Ano, děkuji ti,“ řekl znepokojeně Gawyn. Stěží si všiml, když Kaisea vstala a žena z rodinky odvedla svou svěřenku pryč.

Považuj se za šťastlivce, že jsi přežil… Nemohl jsi být jeho skutečný cíl…

Gawyn potěžkal vrhací nůž v ruce. Cílem byla očividně Egwain. Z jakého jiného důvodu by Seančané vyčerpali tak mocnou zbraň? Možná si mysleli, že její smrt Bílou věž srazí.

Musí Egwain varovat. I když se za to na něj rozčílí, i když to bude překážet tomu, co chce, musí jí tuhle informaci dodat. Mohla by jí zachránit život.

Pořád tam ještě stál a uvažoval, jak Egwain oslovit, když ho našla služebná v červené a bílé livreji. Měla tácek a na něm zapečetěnou obálku. „Můj pane Gawyne?“

„Co je to?“ zeptal se Gawyn, vzal si dopis a pomocí krvavého nože ji nahoře otevřel.

„Z Tar Valonu,“ uklonila se služebná. „Přišel průchodem.“

Gawyn rozložil silný list papíru uvnitř. Poznal Silvianin rukopis.

Gawyne Trakande, stálo tam. Amyrlin velice pohoršilo, když zjistila, že jsi odešel. Nedostal jsi příkaz k opuštění města. Požádala mne, ať ti pošlu tuto zprávu a vysvětlím ti, že jsi měl na zahálení v Caemlynu dost času. Žádá si tvou přítomnost v Tar Palonu a máš se vrátit co nejrychleji.

Gawyn si dopis přečetl a pak ještě jednou. Egwain na něj vřískala, zejí pokazil plány, v podstatě ho skoro vyhodila z Věže, a pohoršilo ji, že odjel z města? A co čekala, že udělá? Skoro se rozesmál.

„Můj pane?“ zeptala se služebná. „Přeješ si odeslat odpověď?“ Na podnose ležel papír a pero. „Naznačili, že nějakou čekají.“

„Pošlete jí tohle,“ řekl Gawyn a hodil krvavý nůž na podnos. Náhle byl tak rozzlobený a všechny myšlenky na návrat se mu vykouřily z hlavy. Zatracená ženská!

„A povězte jí,“ dodal po chvíli, „že ten vrah je Seančan a má zvláštní ter’angrial, díky kterému je těžké ho ve stínech vidět. Nejlepší bude zapálit nějaké lampy navíc. Ostatní vraždy byly zkoušky, aby posoudil naši obranu. Ona je jeho skutečný cíl. Zdůrazněte, že ten zabiják je velice, velice nebezpečný – ale ne ten, kdo si myslela, že to je. Pokud potřebuje důkaz, může si přijít promluvit s některým ze Seančanů tady v Caemlynu.“

Služebná vypadala rozpačitě, ale když neřekl nic dalšího, odešla.

Pokusil se svůj vztek ovládnout. Nevrátí se, ne teď. Ne když by to vypadalo, že se připlazil na její rozkaz. Měla svoje „pečlivě přichystané plány a pasti“. Tvrdila, že ho nepotřebuje. Tak se bez něj bude muset chvíli obejít.