Věže půlnoci

KAPITOLA 9 Krev ve vzduchu

Mat se okamžitě přikrčil. Jeho instinkt mu zachránil život, neboť mu cosi prolétlo nad hlavou.

Překulil se stranou, a jak se dotkl hlavou země, narazil do čehosi mokrého. „Vražda!“ zařval. „Vražda v táboře! Zatracená vražda!“

Něco se pohybovalo směrem k němu. Ve stanu vládla naprostá tma, ale slyšel to. Mat klopýtl, ale opět při něm stálo štěstí a něco zasvištělo kousek od něj.

Mat dopadl na zem, převalil se a vymrštil ruku na bok. Nechal tam…

Tady je! Zvedl se vedle svého lůžka a rukou sevřel dlouhou dřevěnou rukojeť. Vyskočil zpátky na nohy, zvedl ašandarei, pak se obrátil a sekl – ne po postavě, která se pohybovala stanem směrem k němu, ale do stěny.

Látka se snadno roztrhla a Mat s oštěpem s dlouhou čepelí vyskočil ven. Druhou rukou se natáhl po koženém řemínku kolem krku, až si v tom chvatu poškrábal kůži. Vytáhl medailon s liščí hlavou a zabočil do houští vedle stanu.

Z nedaleké lucerny na křižovatce táborových cestiček se linulo slabé světlo. V něm Mat rozeznal postavu, která vyklouzla z trhliny ve stanu. Postavu, které se obával. Gholam vypadal jako člověk, štíhlý, s pískovými vlasy a nevýraznými rysy. To jediné, co bylo na té věci nápadné, byla jizva najejí tváři.

Gholam měl vypadat neškodně a tuctově. Většina lidí, kteří by ho zahlédli v davu, by si ho nevšimla. Až do chvíle, kdy by jim vyrval hrdlo.

Mat couvl. Jeho stan stál nedaleko úbočí a on ustupoval směrem k němu. Zvedl medailon s liščí hlavou a koženým řemínkem ho pevně přivázal na bok čepele svého ašandarei. Nebylo to dokonalé, ale vyzkoušel si to. Medailon byl jediná věc, o níž věděl, že gholamovi dokáže ublížit. Pracoval rychle a při tom stále křičel o pomoc. Vojáci nebudou proti téhle věci k ničemu, ale gholam se předtím zmínil, že dostal rozkaz příliš na sebe nepoutat pozornost. Takže by ho pozornost mohla zahnat.

Gholam zaváhal a zalétl pohledem k ležení. Pak se obrátil zpátky k Matoví a postoupil kupředu. Pohyboval se plynule, jako když se hedvábí vlní ve větru. „Měl bys být pyšný,“ zašeptal. „Ten, kdo mě teď ovládá, tě chce víc než kohokoli jiného. Ostatních si nemám všímat, dokud neokusím tvoji krev.“

V levé ruce držel tvor dlouhou dýku. Z pravé mu kapala krev. Mata zamrazilo. Koho zabil? Koho dalšího zamordoval místo Matrima Cauthona? Myslí mu opět prolétl obrázek Tylin. Její mrtvolu neviděl; ten výjev zůstával na jeho fantazii. Mat měl naneštěstí hodně dobrou představivost.

Obraz v hlavě a krev, kterou cítil ve vzduchu, ho přiměly udělat tu největší pitomost. Zaútočil.

Se zaječením se Mat ve tmě vrhl vpřed a máchl ašandarei. Ten tvor byl ale rychlý. Bylo to, jako by jeho zbrani odplul z cesty.

Obešel ho jako kroužící vlk a jeho kroky bylo na uschlé trávě stěží slyšet. Udeřil jako blesk a Mata zachránilo jen bezděčné uskočení dozadu. Škrábal se křovím a mával ašandarei. Zdálo se, že tvor si na medailon dává pozor. Světlo, bez něj by už na zemi ležela Mátová krvácející mrtvola!

Tvor se na něj znovu vrhl jako tekutá temnota. Mat se divoce rozmáchl & gholama zasáhl spíš díky štěstí než čemukoli jinému. Když se dotkl netvorovy ruky, medailon zasyčel. Do vzduchu se vznesl pach spáleného masa a gholam ustoupil.

„Ať shoříš, nemusels ji zabíjet,“ zaječel na něj Mat. „Mohls ji nechat být. Nechtěls ji; chtěls mě!“

Věc se prostě jen zazubila ohavně černou pusou s křivými zuby. „Pták musí létat. Člověk musí dýchat. Já musím zabíjet.“ Gholam se začal krást vpřed a Mat poznal, že je v průšvihu. Poplašný křik se nyní ozýval velice hlasitě. Trvalo to jen pár okamžiků, ale ještě chviličku a dorazí pomoc. Už jen chviličku…

„Řekli mi, že mám zabít všechny,“ promluvil gholam tiše. „Abych tě vylákal. Toho muže s knírem, toho starého, co minule zasáhl, tu malou ženu s tmavou kůží, co ji máš rád. Všechny, pokud tě teď nedostanu.“

Světlo toho gholama spal; jak se ta věc dozvěděla o Tuon? Jak? To nebylo možné!

Tak ho to polekalo, že stěží stačil zvednout ašandarei, když po něm gholam skočil. Mat zaklel a uhnul stranou, ale pozdě. Tvorův nůž se mihl vzduchem. Pak sebou zbraň škubla a odlétla mu z prstů. Mat sebou trhl a pak ucítil, jak se kolem něj cosi ovinulo a strhlo zpátky z dosahu gholamova útoku jeho.

Tkanivo vzduchu. Teslyn! Stála před jeho stanem a ve tváři měla masku soustředění.

„Tkanivem se ho nedokážeš přímo dotknout!“ zaječel na ni Mat, když ho její tkanivo vzduchu postavilo kousek od gholama. Kdyby ho zatraceně dokázala zvednout dost vysoko, byl by spokojený! Ale nikdy neviděl, že by Aes Sedai někoho zvedla víc než asi krok do vzduchu.

Klopýtavě se vrhl stranou a gholam skočil za ním. Pak mezi nimi prolétlo cosi velkého a přinutilo to gholama plynule uhnout. Předmět – židle! – narazil do úbočí vedle něj. Gholam se prudce obrátil, když do něj narazila velká lavice a srazila ho dozadu.

Matoví se podařilo získat rovnováhu a podíval se na Teslyn, která neviditelným tkanivem vzduchu sahala do jeho stanu. Chytrá ženská, pomyslel si. Tkanivo se gholama nemohlo dotknout, ale to, co pomocí tkaniva házela, ano.

Nezastaví ho to. Mat viděl, jak ten tvor vytáhl nůž, který měl zaražený do hrudi; tvářil se při tom stejně nezúčastněně, jako by se tvářil člověk, který si z oblečení smetá obtížný hmyz. Nyní však na cestičky vybíhali vojáci s kopími, meči a štíty. V celém táboře se svítilo.

Gholam upřel na Mata zlobný pohled a pak se vrhl směrem do tmy za hranicemi tábora. Mat se obrátil a ztuhl, když spatřil dvě Rudé paže, které se blížícímu se gholamovi postavily se skloněným kopím. Gorderan a Fergin. Oba muži přežili Ebú Dar.

„Ne!“ zaječel Mat. „Nechte to…“

Příliš pozdě. Gholam nezúčastněně proklouzl mezi kopími, popadl každého muže jednou rukou za krk a pak stiskl prsty v drtivém sevření. Zakroutil rukou, vyrval jim kus masa a oba muži upadli. Vzápětí gholam zmizel ve tmě.

Ať shoříš! pomyslel si Mat, který se chystal vrhnout za ním. Vykuchám tě a…

Ztuhl. Krev ve vzduchu. Zevnitř jeho stanu. Málem na to zapomněl.

Olver! Mat se prodral zpátky ke stanu. Uvnitř vládla tma, ale znovu na něj zaútočil pach krve. „Světlo! Teslyn, můžeš…“

Před ním se objevila koule světla.

Záře její koule stačila na to, aby osvětlila strašlivý výjev uvnitř. Matův sluha Lopin ležel mrtvý a podlahu stanu smáčela velká četná louže jeho krve. Další dva muži – Riddern a Will Reeve, Rudé paže, které střežily vchod do jeho stanu – leželi zhroucení na jeho kavalci. Měl si všimnout, že nejsou na svém místě. Pitomec!

Mat pocítil bodnutí lítosti. Lopin, který teprve nedávno začal vypadat, že se vzpamatoval z Naleseanovy smrti. Ať shoří, byl to dobrý chlap! Nebyl dokonce ani voják, jenom sluha, spokojený, že se má o koho starat. Teď měl Mat mizerný pocit, že si na něj stěžoval. Bez Lopinovy pomoci by nikdy nedokázal z Ebú Daru uniknout.

A čtyři Rudé paže, z nichž dva muži přežili Ebú Dar a gholamův předchozí útok.

Měljsem poslat zprávu, napadlo Mata. Měl jsem vyvolat poplach v celém táboře. Bylo by to k něčemu? Gholam dokázal, že ho prakticky není možné zastavit. Mat měl podezření, že kdyby to bylo nutné, dokázal by při pokusu dostat se k Matovi sejmout celou Bandu. Zabránil mu v tom pouze příkaz jeho pána, aby nepoutal pozornost.

Po Olverovi nebylo ani stopy, ačkoli měl kluk spát na lůžku v rohu. Kousek od toho se rozlévala kaluž Lopinovy krve a Olverova pokrývka začínala zezdola prosakovat. Mat se zhluboka nadechl a začal ta jatka prohledávat, převracel přikrývky a nahlížel za cestovní nábytek s obavou, co by mohl najít.

Dorazili další nadávající vojáci. V táboře zavládla pohotovost; ozývalo se varovné troubení rohů, rozsvěcovaly se lucerny, řinčela zbroj.

„Olver,“ řekl Mat vojákům, kteří se shlukli u vchodu. Prohledal celý zatracený stan! „Viděl ho někdo?“

„Myslím, že byl s Noalem,“ řekl Slone Maddow, muž s odstávajícíma ušima. „Byli…“

Mat se protlačil ze stanu a pak se rozběhl táborem k Noalovu stanu. Dorazil právě ve chvíli, kdy bělovlasý muž vyšel ven a poplašeně se rozhlížel.

„Olver?“ zeptal se Mat, když ke staršímu muži doběhl.

„Je v bezpečí, Mate,“ řekl Noal a udělal obličej. „Omlouvám se-nechtěl jsem tě vyděsit. Hráli jsme Hady a lišky a kluk usnul u mě na podlaze. Přehodil jsem přes něj pokrývku; v poslední době vždycky zůstával dlouho vzhůru a čekal na tebe, tak jsem si řek, že nejlepší bude ho nebudit. Měl jsem ti dát vědět.“

„ Omlouváš se? “ řekl Mat a prudce Noala objal. „Jsi zatraceně úžasnej chlap. Zachránils mu život!“

O hodinu později seděl Mat s Torném a Noalem uvnitř kejklířova malého stanu. Místo střežil tucet Rudých paží a Olvera poslali spát do Teslynina stanu. Chlapec neměl tušení, jak málo stačilo, aby byl zabit. Mat doufal, že se to ani nikdy nedozví.

Mat měl znovu na krku medailon, i když si musel sehnat novou koženou šňůrku. Ašandarei tu předchozí rozřezalo. Bude muset přijít na nějaký lepší způsob, jak ji k němu přivazovat.

„Tome,“ řekl Mat tiše. „Ta stvůra ti vyhrožovala, a tobě taky, Noale. O Olverovi nic neříkala, ale zmínila Tuon.“

„Jak se o ní ta věc dozvěděla?“ zeptal se Tom a přitom se škrábal na hlavě.

„Stráže našly za táborem další mrtvolu. Derryho.“ Derry byl voják, který před pár dny zmizel; Mat předpokládal, že zběhl. Občas se to stávalo, ačkoli v Bandě to nebylo pravidlem. „Je mrtvý už několik dní.“

„Zabil ho tak dávno?“ svraštil čelo Noal. Měl shrbená ramena a nos ve tvaru velké ohnuté papriky, vyrůstající přímo uprostřed obličeje. Vždycky Matoví připadal… zchátralý. Ruce měl tak sukovité, že to vypadalo, jako by na nich neměl nic než klouby.

„Musel ho vyslýchat,“ řekl Mat. „Zjistit, s kým trávím čas a kde stojí můj stan.“

„Je toho ta věc schopná?“ zeptal se Tom. „Připadala mi spíš jako honící pes.“

„Věděl, kde mě najít v Tylinině paláci,“ řekl Mat. „Dokonce i když jsem zmizel, šel do jejích komnat. Takže se buď někoho zeptal, nebo všechno sledoval. Nikdy se nedozvíme, jestli Derryho mučil, nebo jestli na něj Derry prostě jenom narazil, když se plížil po táboře a špehoval. Ta věc je ale chytrá.“

Gholam ale po Tuon skutečně nepůjde, že ne? Vyhrožování přátelům byl nejspíš jen způsob, jak Mata vyvést z rovnováhy. Konec konců ta věc dneska v noci ukázala, že má stále rozkazy nevyvolávat přílišnou pozornost. Mata to moc neutěšilo. Jestli ta stvůra ublíží Tuon…

Existoval jediný způsob jak zajistit, aby se to nestalo.

„Takže co uděláme?“ zeptal se Noal.

„Uspořádáme na to hon,“ řekl Mat tiše, „a tu zatracenou věc zabijeme.“

Noal s Torném seděli mlčky.

„Nedovolím, aby nás to honilo až k věži Gendžei,“ řekl Mat.

„Ale dá se to zabít, Mate?“ zeptal se Tom.

„Všechno se dá zabít,“ řekl Mat. „Teslyn dokázala, že když je dost chytrá, dokáže tomu pomocí jediné síly ublížit. Budeme to muset udělat podobně.“

„Co?“ zeptal se Noal.

„To ještě nevím,“ řekl Mat. „Chci, abyste vy dva pokračovali s přípravami tak, abychom mohli k věži Gendžei vyrazit hned, jak nám to přísaha Verin dovolí. Ať shořím, pořád si potřebuju promluvit s Elain. Chci, aby se začalo dělat na Aludřiných dracích. Budují muset napsat další dopis. Tentokrát naléhavější.

Pro teď uděláme nějaké změny. Začnu přespávat ve městě. Každou noc v jiný hospodě. Postaráme se, ať o tom Banda ví, takže jestli nás gholam špehuje, dozví se to. Nebude nutný, aby útočil na naše muže.

Vy dva se taky budete muset přestěhovat do města. Dokud tohle neskončí… nebo nebudeme on nebo já mrtví. Otázka je, co s Olverem. Ta věc se o něm nezmiňovala, ale…“

V Tomových a Noalových očích zahlédl porozumění. Mat opustil Tylin, a ta teď byla mrtvá. Nehodlal Olverovi udělat totéž.

„Budeme muset vzít kluka s náma,“ řekl Tom. „Buď to, nebo ho poslat pryč.“

„Předtím jsem slyšel, jak se spolu baví Aes Sedai,“ řekl Noal a poškrábal se na tváři kostnatým prstem. „Plánujou odejít. Možná bychom ho mohli poslat s nima?“

Mat se zašklebil. Vzhledem k tomu, jak Olver mlsně pošilhával po ženských, by ho Aes Sedai ještě ten den pověsily za palce. Mata překvapovalo, že už se to nestalo. Jestli někdy přijde na to, které Rudé paže kluka učí, aby se k ženám choval takhle…

„Pochybuju, že bychom ho dokázali přinutit odejít,“ řekl Mat. „Už první noc by jim zmizel a objevil se zpátky u nás.“

Tom souhlasně přikývl.

„Budeme ho muset vzít s sebou,“ řekl Mat. „Ať zůstane v hostincích ve městě. Možná že…“

„Matrime Cauthone!“ Pronikavý jekot se ozval před Tomovým stanem.

Mat vzdychl, kývl oběma na pozdrav a vstal. Vyšel ze stanu a zjistil, že si Joline se svými strážci vynutila průchod mezi Rudými pažemi a málem už roztáhla stanovou chlopeň a nakráčela dovnitř. Když se Mat vynořil, prudce se zastavila.

Několik mužů se tvářilo zahanbeně, že ji pustili dovnitř, ale nebylo možné jim to vyčítat. Zatracené Aes Sedai si zatraceně dělaly, co zatraceně chtěly.

Ta žena sama o sobě byla vším, čím Teslyn nebyla. Štíhlá a hezká, oblečená v bílých šatech s hlubokým výstřihem. Často se usmívala, ačkoli při pohledu na Mata to byl úsměv se sevřenými rty, a měla velké hnědé oči. Ten typ očí, které mohly muže pohltit a pokusit se ho utopit.

Přestože byla tak pěkná, Mat o ní neuvažoval jako o vhodném protějšku pro některého ze svých kamarádů. Nikdy by Joline nepřál někomu, koho má rád. Vlastně byl příliš slušný, než aby ji přál většině svých nepřátel. Nejlepší bude, když zůstane s Fenem a Blaerikem, svými strážci, kteří byli podle Mátová názoru blázni.

Oba byli Hraničáři – jeden Šajnarec, druhý Saldejec. Fenovy šikmé oči byly tvrdé. Vždycky to vypadalo, že hledá někoho, koho by zamordoval; každý rozhovor s ním byl jako zkouška, zda splňujete jeho podmínky. Blaerikova kadeř na temeni dorůstala, ale stále byla příliš krátká. Mat by se zmínil, že se pozoruhodně podobá jezevčímu ocasu, přilepenému k hlavě, ale neměl chuť se dát dnes zapíchnout. Už tak to byla proklatě mizerná noc.

Joline si založila ruce pod prsy. „Zdá se, že tvá hlášení o tomhle… tvorovi, který tě pronásleduje, byla přesná.“ Zněla pochybovačně. Ztratil pět dobrých chlapů, a ona zněla pochybovačně. Zatracená Aes Sedai.

„A dál?“ zeptal se. „Víš něco o gholamovfí“

„Vůbec nic,“ odpověděla. „Přes to všechno se ale musím vrátit do Bílé věže. Zítra odjíždím.“ Zatvářila se váhavě. „Chtěla bych se tě zeptat, jestli bys mi na cestu půjčil pár koní. Jakékoli, co můžeš postrádat. Nebudu vybíravá.“

„Nikdo ve městě ti žádnýho neprodá, co?“ zabručel Mat.

Její tvář získala ještě vyrovnanější výraz.

„No dobře,“ řekl Mat. „Tentokrát jsi alespoň požádala hezky, i když vidím, jak to pro tebe bylo těžký. Už jsem nějaké slíbil Teslyn. Taky ti nějaké dám. Bude to stát za to, když se vás zatracených ženských zbavím.“

„Děkuju ti,“ řekla plně ovládaným hlasem. „Nicméně chci ti dát radu. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se často pohybuješ, by ses možná měl naučit ovládat svůj jazyk.“

„Vzhledem k tomu, v jaký společnosti se až příliš často pohybuju,“ řekl Mat, „je zatracenej zázrak, že nekleju víc. A teď už běž, Joline. Musím napsat dopis Jejímu zatracenýmu Veličenstvu královně Elain Škrobené.“

Joline si odfrkla. „V tom dopise budeš taky klít?“

„Jasněže ano,“ zamumlal Mat a obrátil se zpátky k Tomovu stanu. „Jak jinak by uvěřila, že je opravdu ode mě?“