Věže půlnoci

KAPITOLA 35 Správná věc

„Rozumíš, co máte dělat?“ zeptala se Egwain cestou ke svým komnatám v Bílé věži.

Siuan přikývla.

„Pokud se ukážou,“ řekla Egwain, „nenecháte se zatáhnout do boje.“

„Nejsme děti, matko,“ řekla Siuan suše.

„Ne, jste Aes Sedai – které jsou na tom s posloucháním příkazů skoro stejně špatně.“

Siuan po ní vrhla bezvýrazný pohled a Egwain svých slov zalitovala. Byla nemístná; Egwain byla nervózní. Uklidnila se.

Několika různými způsoby se pokusila Mesaanu vylákat, ale až doposud nic nezabralo. Egwain by přísahala, že skoro cítí, jak ji ta ženská v Tel’aran’rhiodu sleduje. Yukiri a její skupina se dostaly do slepé uličky.

Nezbývalo jí než doufat v dnešní schůzku. Taji musí vytáhnout. Egwain už nezbýval čas – monarchové, které přesvědčila, se už dali do pohybu a Randovy síly se shromažďovaly.

Dnes večer. Musí se to stát dnes večer.

„Běž,“ řekla Egwain. „Promluv s ostatními. Nechci, aby došlo k nějakým hloupým chybám.“

„Ano, matko,“ zabručela Siuan a odvrátila se.

„A Siuan,“ zavolala za ní Egwain.

Bývalá amyrlin se zarazila.

„Dej na sebe dnes večer pozor,“ řekla Egwain. „Nechci tě ztratit.“

Na takové obavy Siuan často reagovala nerudně, ale dnes večer se usmála. Egwain zavrtěla hlavou a pospíšila si do svých komnat, kde našla čekající Silvianu.

„Gawyn?“ zeptala se Egwain.

„O něm nic nového,“ odvětila Silviana. „Dnes odpoledne jsem za ním poslala posla, ale ten se nevrátil. Myslim, že Gawyn schválně odkládá odpověď, aby dělal potíže.“

„Když nic jiného, tak je to rozhodně paličák,“ řekla Egwain. Bez něho se cítila nechráněná. Což bylo překvapujicí, protože mu výslovně přikázala držet se od jejích dveří dál. A teď si dělala starosti, že tam není?

„Dej zdvojnásobit moji stráž a ujisti se, že další vojáci budou rozmístěni pobliž. Pokud se moje ochrany spustí, budou dělat rámus.“

„Ano, matko,“ řekla Silviana.

„A pošli za Gawynem dalšího posla,“ řekla. „Se zdvořileji formulovaným dopisem. Požádej ho, ať se vrátí; nerozkazuj mu to.“ Vzhledem k tomu, že znala Silvianin názor na Gawyna, byla si Egwain jistá, že původní dopis byl příkrý.

S těmi slovy se Egwain zhluboka nadechla, pak zamířila do svých pokojů, prověřila ochrany a připravila se ke spánku.

Neměl bych se cítit tak vyčerpaný, pomyslel si Perrin, když sesedal z Tanečníka. Nedělal jsem nic jiného, než mluvil.

Soud ho tížil. Zdálo se, že tíží celé vojsko. Perrin si je prohlížel, když se vraceli do tábora. Byla s nimi Morgasa, stranou od ostatních. Faile ji po celou zpáteční cestu pozorovala a byl z ní cítit vztek, ale neřekla ani slovo. Alliandre s Berelain si držely odstup.

Morgasa ho odsoudila, ale po pravdě řečeno ho to moc nezajímalo. Odrazil bělokabátníky; teď musí své lidi odvést do bezpečí. Morgasa projížděla táborem a hledala Líni a pantátu Gilla. Společně s ostatními zajatci se bezpečně vrátili, jak Galad Damodred slíbil. Kupodivu s nimi poslal i zásoby a vozy.

Soud tedy skončil vítězstvím. Zdálo se ale, že Perrinovi lidé to tak nevidí. Vojáci se rozdělili do skupinek a vmísili se zpátky do tábora. Moc toho nenamluvili.

Gaul vedle Perrina zavrtěl hlavou. „Dva stříbrné hroty.“

„Co to znamená?“ zeptal se Perrin, zatímco předával Tanečníka pacholkovi.

„To se tak říká,“ odvětil Gaul a pohlédl k obloze. „Dva stříbrné hroty. Dvakrát jsme vyrazili do bitvy a nenašli žádné nepřátele. Ještě jednou a ztratíme čest.“

„Je lepší, když nepřítele nenajdeme, Gaule,“ řekl Perrin. „Je lepší, když se neprolívá krev.“

Gaul se zasmál. „Neříkám, že chci ukončit sen, Perrine Aybaro. Ale podívej se na svoje muže. Cítí to, co říkám. Neměl bys s oštěpy tančit bezdůvodně, ale také bys neměl příliš často žádat, aby se muži připravili zabíjet, a pak jim nedat žádného protivníka.“

„Budu to dělat tak často, jak se mi zlíbí,“ zabručel Pen in, „pokud to znamená vyhnout se bitvě. Já..

Na zemi zaduněla kopyta a vítr k němu donesl Faileinu vůni právě ve chvíli, kdy se k ní obracel.

„No to ses vážně vyhnul bitvě, Perrine Aybaro,“ řekl Gaul, „a další jsi přivolal. Kéž najdeš vodu a stín.“ Odběhl, zatímco Faile sesedala.

Perrin se zhluboka nadechl.

„Tak dobře, manželi,“ řekla, když k němu rázovala. „Vysvětlíš mi, co přesně sis myslel, že děláš. Necháš ho, ať nad tebou vynese rozsudek? Slíbils, se mu podvolíš? Neměla jsem dojem, že jsem si vzala pitomce!“

„Já nejsem pitomec, ženská,“ zahřměl. „Pořád mi vykládáš, že musím vést. No, tak dneska jsem tvoji radu poslechl!“

„Poslechl a udělal špatný rozhodnutí!“

„Žádný správný nebylo!“

„Mohls nás nechat s nima bojovat.“

„Chtějí bojovat v Poslední bitvě,“ řekl Perrin. „Každý bělokabátník, kterého bychom zabili, by znamenal o jednoho muže méně pro boj s Temným. Já, moji chlapi, bělokabátníci – ve srovnání s tím, co se blíží, na žádným z nás nezáleží! Museli zůstat naživu a my taky. A tohle byl jediný způsob!“

Světlo, připadalo mu tak špatné na ni křičet. Přesto ji to ve skutečnosti trochu uklidnilo. Vojáci kolem kupodivu začali přikyvovat, jako by nedokázali pochopit pravdu, dokud ji nevykřičel do světa.

„Chci, aby ses ujala velení ústupu,“ řekl Perrin Faile. „Past ještě nespustila, ale jsem pořád nervóznější. Něco nás sleduje; sebrali nám průchody a mají v úmyslu se postarat, abychom byli mrtví. Teď vědí, že s bělokabátníkama nebudeme bojovat, což znamená, že brzo zaútočí. Možná dneska večer; když budeme mít štěstí, počkají do zítřejšího rána.“

„S touhle hádkou jsme ještě neskončili,“ varovala ho.

„Co se stalo, stalo se, Faile. Dívej se dopředu.“

„Tak dobře.“ Stále z ní byl cítit hněv a krásné tmavé oči jí zuřivě plály, ale ovládala se.

„Jdu do vlčího snu,“ řekl Perrin a pohlédl k okraji tábora, kde stál jejich stan. „Buď tu kopuli zničím, nebo najdu způsob, jak Zabíječe přinutit, ať mi prozradí, jak znovu získat cestování. Připrav lidi na pochod a aša’manové ať počítají a po každé stovce zkusí průchod. Jakmile začnou fungovat, dostaň naše lidi odtud.“

„Kam?“ zeptala se Faile. „Do Jehannahu?“

Perrin zavrtěl hlavou. „Příliš blízko. Nepřítel by to tam mohl sledovat. Andor. Vezmi je do Caemlynu. Vlastně ne. Do Bílého Mostu. Držme se stranou od míst, která by kdokoli mohl čekat. Kromě toho se nechci objevit na Elainině prahu s armádou dřív, než ji budu moct varovat.“

„Dobrý plán,“ řekla Faile. „Pokud se obáváš útoku, měli bychom nejdřív přesunout nevojáky, místo abychom poslali pryč vojsko a nechali nás bez ochrany.“

Perrin přikývl. „Ale začni je přesouvat okamžitě, jakmile začnou průchody fungovat.“

„A když neuspěješ?“ Faile začínala znít odhodlaně. Vystrašeně, ale odhodlaně.

„Pokud se mi nepodaří brány do hodiny znovu spustit, vyraž s nimi na pochod směrem k okraji okruhu, kde Neald zjistil, že dokáže bránu vytvořit. Nemyslím si, že to bude fungovat; myslím, že Zabíječ prostě přesune kopuli tak, abychom byli stále pod ní. Ale aspoň něco.“

Faile přikývla, ale cítil z ní váhavost. „Takhle budeme v pohybu místo utáboření. Bude mnohem snadnější nás přepadnout.“

„Já vím,“ řekl Perrin. „Proto nesmím selhat.“

Vzala ho do náruče a položila mu hlavu na hruď. Voněla tak nádherně. Jako Faile. To pro něj bylo vymezení nádherného. „Říkals, že je silnější než ty,“ zašeptala.

„Je.“

„Můžu udělat něco, čím bych ti pomohla se mu postavit?“ zeptala se jemně.

„Když je budeš hlídat, zatímco budu pryč, pomůže to.“

„Co se stane, když tě zabije, zatímco tam budeš?“

Perrin neodpověděl.

„Jinak to nejde?“ zeptala se.

Odtáhl se od ní. „Faile, jsem si docela jistý, že je to urozený pán Luk. Jejich pachy jsou jiné, ale taky je na nich cosi podobného. A když jsem předtím Zabíječe ve vlčím snu zranil, to zranění nesl Luk.“

„A to mě má uklidnit?“ zeptala se s úšklebkem.

„Všechno se to vrací. Skončíme s Maldenem a ocitneme se co by kamenem dohodil od zbytku bělokabátníků, se kterýma jsou i Byar s Bornhaldem. Zabíječ se znovu objeví ve vlčím snu. Ten muž, co jsem ti o něm říkal, Noam, ten, co byl v kleci. Vzpomínáš si, kde jsem ho našel?“

„Říkals, žes honil Randa. Přes…“

„Ghealdan,“ dokončil Perrin. „Stalo se to ani ne týden cesty odtud.“

„Zvláštní shoda náhod, ale…“

„Žádná náhoda, Faile. Ne když jde o mě. Jsem tady z nějakého důvodu. On je tady z nějakého důvodu. Musím tomu čelit.“

Přikývla. Obrátil se, aby vyrazil k jejich stanu, a vyprostil svou ruku z její. Moudré mu připravily čaj, který mu pomůže usnout, aby tak mohl vstoupit do vlčího snu.

Nastal čas.

„Jaks ho mohl nechat odejít?“ řekl Byar, který rukou svíral hlavici meče a bílý plášť za ním povlával. Společně s Bornhaldem a Galadem procházeli středem ležení.

„Udělal jsem, co bylo správné,“ řekl Galad.

„Nechat ho jít nebylo správné!“ prohlásil Byar. „Nemůžeš věřit..

„Dítě Byare,“ řekl Galad pomalu. „Tvoje chování se mi zdá stále víc neukázněné. Znepokojuje mě to. Tebe by mělo taky.“

Byar zavřel pusu a už nic neřekl, i když Galad viděl, jakou námahu mu dá držet jazyk za zuby. Za Byarem mlčky kráčel Bornhald a vypadal velmi rozrušeně.

„Věřím, že Aybara svoji přísahu dodrží,“ řekl Galad. „A pokud ne, mám teď právoplatný důvod ho pronásledovat a vykonat trest. Není to nej lepší situace, ale v jeho slovech byla moudrost. Já věřím, ie se Poslední bitva blíží, a jestli ano, nastal čas se proti Stínu sjednotit.“

„Můj pane velící kapitáne,“ řekl Byar klidnějším hlasem, „se vší úctou, ten muž patří Stínu. Nebude bojovat po našem boku, ale proti nám.“

„Pokud je to pravda,“ odvětil Galad, „pořád budeme mít možnost postavit se mu na bitevním poli. Rozhodl jsem se, dítě Byare.“ Dokráčel k nim Harneš a zasalutoval. Galad přikývl. „Dítě Hameši, dej strhnout tábor.“

„Můj pane velící kapitáne? Takhle pozdě?“

„Ano,“ řekl Galad. „Vydáme se do tmy a pro jistotu se od Aybary vzdálíme. Nechte tady zvědy a ujistěte se, že se nás nepokouší sledovat. Zamíříme do Lugardu. Tam můžeme verbovat a zásobit se a pak pokračovat dál k Andoru.“

„Rozkaz, můj pane velící kapitáne,“ řekl Harneš.

Když Harneš odešel, obrátil se Galad k Byarovi. Vychrtlý muž mu zasalutoval a pak odkráčel, ale v očích měl nebezpečně rozmrzelý pohled. Galad se zastavil mezi stany a s rukama za zády sledoval posly, kteří roznášeli jeho rozkazy po táboře.

„Jsi tichý, dítě Bornhalde,“ řekl po chvíli. „Taky se ti moje činy nelíbí tak jako dítěti Byarovi?“

„Nevím,“ odpověděl Bornhald. „Tak dlouho jsem věřil, že mi Aybara zabil otce. Ale když vidím, jak se Jaret chová, když si vzpomenu, jak to popisoval… neexistuje žádný důkaz. Nelíbí se mi, že to musím přiznat, Galade, ale nemám důkaz. Ale zabil Lathina a Yamwicka. Zabil děti, takže je temný druh.“

„Já jsem taky zabil jedno z dětí,“ připomněl Galad. „A označili mě za to za temného druha.”

„To bylo jiné.“ Zdálo se, že Bornhalda něco trápí; něco, co neříkal nahlas.

„No, to je pravda,” řekl Galad. „Nenamítám nic proti tomu, že by měl být Aybara potrestán, ale dnešní události mě nezvykle znepokojily.“

Zavrtěl hlavou. Najít odpovědi mělo být snadné. Vždycky přišel na správnou věc. Nicméně pokaždé, když měl dojem, že ohledně Aybary podnikl správné kroky, zjistil, že v něm narůstají nechutné obavy.

Život není tak snadný jako hod mincí, říkala jeho matka. Jedna strana či druhá… tvoje prosté iluze…

Ten pocit se mu nelíbil. Ani trochu.

Perrin se zhluboka nadechoval. Ve vlčím snu kvetly květiny, dokonce i když na obloze zuřila bouře v barvách stříbra, černi a zlata. Pachy byly tak nesourodé… Pečící se třešňový koláč. Koňský hnůj. Olej a mazadlo. Hořící dřevo. Arrath. Tymián. Kočičí kapradí. Stovka dalších bylin, které nedokázal pojmenovat.

Jen velmi málo se jich hodilo na louku, kde se objevil. Ujistil se, že se neobjeví na místě, kde ve vlčím snu ležel jeho tábor; tím by se dostal příliš blízko k Zabíječi.

Pachy byly pomíjivé. Mizely příliš rychle, jako by zde nikdy doopravdy nebyly.

Hopsale, vyslal.

Jsem tady, Mladý býku. Vlk se objevil vedle něj.

„Je to cítit zvláštně.“

Pachy splývají, vyslal Hopsal. Jako vody tisíce potoků. Není to přirozené. Není to dobré. Tohle místo se začíná rozpadat.

Perrin přikývl. Přesunul se a objevil se po kolena zabořený v lopuchových listech těsně vedle fialové kopule. Hopsal se objevil napravo od něj. Pod tlapami mu praskal plevel.

Kopule se tyčila nad ním, zlověstná a nepřirozená. Foukal vítr, třásl větvemi stromů a vlnila se v něm tráva. Oblohu neslyšně křižovaly blesky.

Je tady vyslal Hopsal. Pořád.

Perrin přikývl. Dostával se Zabíječ do vlčího snu stejně jako Perrin? A unavoval ho čas strávený uvnitř stejně jako Perrina? Zdálo se, že muž toto místo nikdy neopouští.

Něco hlídal. Ve vlčím snu musela existovat nějaká cesta, jak kopuli zneškodnit.

Mladý býku, přicházíme. To se ozvala Dubová tanečnice. Její smečka, nyní pouze tříčlenná, se blížila. Jiskra, Nespoutaný a samotná Dubová tanečnice. Rozhodli se přijít sem, místo aby se připojili k vlkům, běžícím na sever.

Trojice se objevila za Hopsalem. Perrin se na ně podíval a vyslal pocit starosti. Tohle bude nebezpečné. Vlci můžou umřít.

Jejich vzkazy byly neústupné. Zabíječ musí padnout za to, co provedl. Společně jsme silní. Mladý býk by tak nebezpečnou kořist neměl lovit sám.

Souhlasně přikývl a nechal si v ruce objevit kladivo. Společně se přiblížili ke kopuli. Perrin do ní pomalým, odhodlaným krokem vkráčel. Odmítl cítit slabost. Byl silný. Kopule nebyla nic než vzduch. Věřil, že svět je takový, jaký si přeje.

Klopýtl, ale prodral se dovnitř kopule. Krajina tu působila o něco temněji. Starší stromy s matnější kůrou, vadnoucí sadec tmavší zelené či hnědé barvy. Hopsal se smečkou se kopulí pohybovali vedle něj.

Vydáme se doprostřed, vyslal Perrin. Jestli je tady nějaké tajemství, které se dá odhalit, nejspíš bude tam.

Pomalu se pohybovali křovím a shluky stromů. Perrin upřel vůli na okolí a listy přestaly šustit a býlí nevydávalo žádné zvuky, když se o něj otíral. To bylo přirozené. Takové by věci měly být. Takže takové byly.

Doprostřed to bude daleko, takže se Perrin začal přesouvat vpřed. Ne skoky nebo kroky; prostě přestal být na jednom místě a objevil se na jiném. Maskoval svůj pach, přestože Zabíječ nebyl vlk.

Z toho se musí stát moje výhoda, pomyslel si Perrin, když se přibližovali stále víc ke středu. Je zkušenější než já. Ale já mám v sobě vlka. Tohle místo je náš sen. On je vetřelec. Jakkoli je obratný, není jeden z nás.

A proto vyhraju.

Perrin něco zavětřil; sílící špatnost ve vzduchu. Společně s vlky se připlížil k vysokému úbočí a pak nahlédli za velkou puklinu v zemi. Přímo před nimi, snad padesát kroků od nich, rostl trs starších stromů. Když zvedl hlavu, usoudil, že už musejí být velice blízko středu kopule. Pomocí vlčího přesouvání během několika minut překonali vzdálenost, která by zabrala několik hodin chůze.

Tady to je, vyslal Perrin. Podíval se na Hopsala. Vlkův pach byl zakrytý, ale on už začínal znát vlky dost dobře na to, aby z Hopsalova pohledu a způsobu, jakým stál s lehce přikrčenými předními tlapami, poznal, že má starosti.

Něco se změnilo.

Perrin nic neslyšel. Nic nevětřil. Ale něco cítil, nepatrné chvění v zemi.

Běžte! vyslal a zmizel. Objevil se deset kroků daleko a viděl, jak se do úbočí v místě, kde předtím stál, zarazil šíp. Střela rozštípla velký kámen a až po černé opeření se zabodla do skály a hlíny.

Skrčený Zabíječ vstal a obrátil se, aby se na Perrina, stojícího nedaleko, podíval. Jeho oči vypadaly černé, ostře řezaná tvář zastíněná a vysoké tělo svalnaté a nebezpečné. Tak jako často se usmíval. Vlastně se šklebil. Na sobě měl kožené kalhoty a tmavě zelenou košili s vyhrnutými rukávy a v ruce svůj strašlivý luk z tmavého dřeva. Neměl toulec; vytvářel si šípy podle toho, jak je potřeboval.

Perrin mu hleděl do očí a popošel vpřed, jako by ho vyzýval. To stačilo, aby to odvedlo pozornost od vlků, kteří na něj zaútočili zezadu.

Zabíječ zaječel a obrátil se, když do něj Nespoutaný narazil. Vzápětí tam Perrin byl a udeřil kladivem. Zabíječ se rozplynul a Perrin udeřil jen do země, ale zachytil pach místa, kam Zabíječ zmizel.

Sem? Pach patřil stejnému místu, na němž stál Perrin. Polekaně zvedl hlavu a spatřil Zabíječe, jak se vznáší ve vzduchu hned nad ním a nasazuje šíp na tětivu.

Vítr, pomyslel si Perrin. Je tak silný!

Šíp vylétl, ale nečekaný poryv ho smetl stranou. Zabodl se do země těsně vedle Perrina. Ani sebou necukl, zvedl ruce a v nich se objevil jeho vlastní luk. Už natažený, se založeným šípem.

Zabíječ vytřeštil oči a Perrin vystřelil. Zabíječ zmizel a objevil se na zemi kousek od něj – a shora na něj skočil Hopsal a strhl ho k zemi. Zabíječ hrdelně zaklel a zmizel.

Tady, vyslal Hopsal a ukázal mu úbočí.

Vzápětí tam Perrin byl, s kladivem ruce a smečkou po boku. Zabíječ jednou rukou zvedl meč a druhou nůž, zatímco na něj Perrin se čtveřici vlků zaútočili.

Perrin udeřil jako první a s řevem máchl kladivem. Zabíječ se ponořil do země, jako by byla tekutá, a tím se vyhnul úderu. Vrazil nůž vpřed – a ve spršce šarlatové krve probodl Dubové tanečnici hruď a zároveň se zhoupl stranou a sekl Jiskru přes tvář.

Dubová tanečnice neměla čas zavýt; zhroutila se k zemi a Zabíječ zmizel, když se po něm Perrin znovu rozehnal kladivem. Kňučící Jiskra vyslal utrpení a paniku a zmizel. Přežije. Ale Dubová tanečnice byla mrtvá.

Zabíječův pach byl opět cítit tímto místem. Perrin se otočil, aby udeřil kladivem do Zabíječova meče, který se ho snažil zezadu probodnout. Zabíječ po něm opět vrhl překvapený pohled. Muž vycenil zuby, stáhl se a obezřetně sledoval zbývající dva vlky, Hopsala a Nespoutaného. Zabíječ krvácel z paže v místě, kam ho Hopsal kousl.

„Jak je ta kopule vytvořená. Luku?“ zavolal Perrin. „Ukaž mi to a běž. Nechám tě odejít.“

„Drzá slova, vlče,“ zavrčel Zabíječ. „Na někoho, kdo se právě díval, jak zabíjím jednu z jeho smečky.“

Nespoutaný zuřivě zavrčel a skočil vpřed. Ve stejnou chvíli zaútočil i Perrin, ale zem se jim zatřásla pod nohama.

Ne, pomyslel si Perrin. Stál pevně, zatímco Nespoutaný byl sražen k zemi.

Zabíječ udělal výpad a Perrin zvedl kladivo, aby jeho útok odrazil – ale Zabíječova zbraň se změnila v kouř a prošla přímo skrz a na druhé straně se opět zhmotnila. Perrin se s vyjeknutím pokusil stáhnout, ale čepel ho sekla do hrudi, prořízla se košilí a zanechala šrám od jedné paže k druhé. Ucítil planoucí bolest.

Perrin zalapal po dechu a klopýtl vzad. Zabíječ udeřil, ale něco na něj shora narazilo. Hopsal. Prošedivělý vlk znovu srazil Zabíječe k zemi, vrčel a tesáky se mu blýskaly.

Zabíječ zaklel a vlka odkopl. Hopsal s bolestivým zakňučením odlétl asi šest kroků daleko. Vedle nich Nespoutaný zastavil otřesy země, ale zranil si tlapu.

Perrin ze sebe setřásl bolest. Zabíječ byl v ovládání tohoto světa silný. Pokaždé, když Perrin udeřil kladivem, zlenivělo, jako by zhoustl samotný vzduch.

Když Zabíječ zabil Dubovou tanečnici, usmíval se. Perrin se rozzuřeně vrhl vpřed. Zabíječ stál na nohou a ustupoval po úbočí dolů ke stromům. Perrin se hnal za ním, nevšímaje si svého zranění. Nebylo tak vážné, aby ho zastavilo, i když si na něm představil obvaz a šaty spravené a pevně obepínající hruď, aby zastavily krvácení.

Vešel mezi stromy těsně po Zabíječi. Větve se jim splétaly nad hlavou a z temných stínů švihaly šlahouny. Perrin se je nenamáhal odrážet. Popínavé rostliny se takhle nechovaly. Nemohly se ho dotknout. A vskutku, jakmile se k němu přiblížily, uvadly a znehybněly.

Zabíječ zaklel a pak se začal pohybovat ráznými kroky, až se za ním táhla rozmazaná čára. Perrin jej následoval a sám zrychloval.

Perrin se nerozhodl klesnout na všechny čtyři vědomě, ale během jediného úderu srdce tak učinil a hnal se za Zabíječem, jako když lovil bílého jelena.

Zabíječ byl rychlý, ale byl to jen člověk. Mladý býk byl součástí samotné země, stromů, křoví, kamenů, řek. Prolétal lesem jako vítr údolím, držel se Zabíječem krok, přibližoval se k němu. Každý kmen, který se Zabíječi objevil v cestě, představoval překážku, ale pro Mladého býka to byla jen součást stezky.

Mladý býk skočil stranou a při obrátce se tlapami odrazil od stromu. Vznášel se přes kameny a skály, skákal z jedné na druhou a ve vzduchu po něm zůstávala jen rozmazaná čmouha.

Poprvé byl ze Zabíječe cítit strach. Zmizel, ale Mladý býk jej následoval a objevil se na poli, kde tábořilo vojsko, ve stínu velkého kamenného meče. Zabíječ se ohlédl přes rameno, zaklel a opět zmizel.

Mladý býk šel za ním. Na místo, kde rozbili tábor bělokabátníci.

Na malou náhorní plošinu.

Do jeskyně zavrtané v úbočí.

Doprostřed jezírka. Mladý býk lehce běžel po hladině.

Kamkoli Zabíječ šel, následoval jej, a každým okamžikem se dostával blíž. Nebyl čas na meče, kladiva či luky. Tohle byl lov a tentokrát byl lovcem Mladý býk. On…

Skočil doprostřed pole a Zabíječ tam nebyl. Cítil však, kam muž odešel. Vydal se za ním a objevil se na jiném místě stejného pole. Všude kolem cítil pach různých míst. Cože?

Perrin se zastavil a jeho nohy v těžkých botách zaskřípaly o zem. Zmateně se otočil. Zabíječ musel rychle proskočit několika různými místy na stejném poli a tak zmást stopu. Perrin se snažil určit, který pach sledovat, ale všechny se rozplynuly a promísily.

„Ať shoří!“ řekl.

Mladý býku, ozvalo se volání. Jiskra. Vlk byl zraněný, ale neuprchl, jak Perrin předpokládal. Vyslal obraz stříbrného prutu, dvě dlaně vysokého, který trčel ze země uprostřed trsu sadců.

Perrin se usmál a poslal se tam. Zraněný vlk, který stále krvácel, ležel vedle onoho předmětu. Očividně šlo o nějaký ter’angrial. Zdálo se, že je vyrobený z tuctů a tuctů jemných kovových drátků, spletených jako cop. Byl asi dvě dlaně dlouhý a zaražený špičkou do měkké hlíny.

Perrin ho vytáhl ze země. Kopule nezmizela. Převracel prut v ruce, ale neměl ponětí, jak se kopule zbavit. Silou vůle se pokusil změnit prut na něco jiného, na klacík, a ohromilo ho, když byl odmrštěn. Vypadalo to, jako by předmět jeho mysl skutečně odstrčil.

Je to tady ve svojí skutečnosti, vyslal Jiskra. Snažil se něco sdělit, že ten předmět je nějak skutečnější než většina věcí ve snovém světě.

Perrin neměl čas nad tím přemýšlet. Nejdůležitější pro něj bylo odstranit kopuli, pokud to půjde, z místa, kde táboří jeho lidé. Poslal se na místo, kde vstoupil do kopule.

Jak doufal, střed kopule se přesunul s ním. Stál na místě, kde vstoupil, ale okraje kopule změnily polohu a střed se přemístil tam, kde stál Perrin. Kopule stále vládla obloze a táhla se daleko všemi směry.

Mladý býku, vyslal Jiskra. Jsem volný. Ta špatnost je pryč.

Běžte, vyslal Perrin. Vezmu to a zbavím se toho. Každý vyrazte jiným směrem a zavyjte. Zmátněte Zabíječe.

Vlci odpověděli. Jedna Perrinova část, lovec v jeho nitru, byla rozčílená, že nedokázal Zabíječe porazit přímo. Ale tohle bylo důležitější.

Pokusil se přesunout na daleké místo, ale nešlo to. Zdálo se, že přestože drží ter’angrial stále je spoután pravidly kopule.

Místo toho se tedy přesunul, jak daleko to šlo. Neald říkal, že z jejich tábora jsou to k okraji asi čtyři ligy, takže se Perrin přesunul takhle daleko na sever, pak znovu a znovu. Obrovská kopule se přemisťovala s ním a její střed se mu vždy objevil přímo nad hlavou.

Vezme hrot někam do bezpečí, někam, kde ho Zabíječ nedokáže najít.