Věže půlnoci

KAPITOLA 5 Dopisy

Gawyn pospíchal chodbami Bílé věže a nohama v těžkých botách dusal po tmavomodrém koberci na rudých a bílých dlaždicích. Zrcadlové lampy odrážely světlo a vypadaly jako stráže.

Sleete svižně kráčel vedle něj. Navzdory světlu lamp vypadala Sleetova tvář zpola zahalená ve stínu. Možná za to mohlo jeho dvoudenní strniště – což bylo u strážce zvláštní – nebo dlouhé vlasy; čisté, ale neostříhané. Nebo možná jeho rysy. Nepravidelné, jako nedokončená kresba, s ostrými liniemi, rozdělenou bradou, hákovitým nosem, který mu kdysi zlomili, a vyčnívajícími lícními kostmi.

Pohyboval se pružně jako strážci, ale vyzařovalo z něj cosi prvotního, víc než z ostatních. Spíše než lovec, pohybující se lesem, to byl tichý predátor, ukrývající se ve stínech, kterého kořist nikdy nespatří, dokud se nezablýsknou zuby.

Došli na křižovatku, kde stálo několik Chubainových mužů a střežilo jednu ze síní. Na bocích jim visely meče a na sobě měli bílé tabardy se znakem plamene Tar Valonu. Jeden zvedl ruku.

„Já můžu dál,“ řekl Gawyn. „Amyrlin…“

„Sestry ještě neskončily,“ odpověděl strážný nepřátelsky.

Gawyn zaťal zuby, ale nedalo se nic dělat. Společně se Sleetem ustoupili a čekali, dokud-konečně! -nevyšlyzhlídanémístnostitřiAes Sedai. Vypadaly znepokojeně. Vydaly se pryč, následované dvěma vojáky, kteří nesli něco zabaleného v bílé látce. Tělo.

Oba strážní konečně zdráhavé ustoupili a nechali Gawyna se Sleetem projít. Ti rychle prošli chodbou a vstoupili do malé studovny. U dveří Gawyn zaváhal a ohlédl se do chodby. Zahlédl několik přijatých, jak vykukují zpoza rohu a něco si šeptají.

Tato vražda znamenala, že už byly zabity čtyři sestry. Egwain měla plné ruce práce s tím, že se snažila zabránit adžah, aby si opět přestala vzájemně věřit. Varovala všechny, aby si dávali pozor, a řekla sestrám, aby nechodily samy. Černé adžah znaly Bílou věž velmi dobře a jeho členky zde žily celé roky. Pomocí průchodů mohly vklouznout do chodeb a spáchat vraždu.

Alespoň tak znělo oficiální vysvětlení těch smrtí. Gawyn si jím ale nebyl tak jistý. Se Sleetem v patách vklouzl do místnosti.

Byl tam i samotný Chubain. Hezký muž na Gawyna pohlédl a svěsil koutky úst. „Urozený pane Trakande.“

„Kapitáne,“ odpověděl Gawyn a prohlížel si místnost. Měla asi tři krát tři kroky a u zadní stěny stál jediný stůl a nezapálená pánev na žhavé uhlí. V rohu hořela bronzová stojací lampa a téměř celou podlahu pokrýval kulatý koberec. Pod stolem se na něm rozlévala skvrna tmavé tekutiny.

„Opravdu si myslíš, že najdeš něco, co sestry nenašly, Trakande?“ zeptal se Chubain se založenýma rukama.

„Hledám jiné věci,“ odpověděl Gawyn a popošel vpřed. Klekl si, aby koberec prozkoumal.

Chubain si odfrkl a pak vyšel do chodby. Věžová garda bude místo hlídat, dokud nedorazí sloužící, aby ho uklidili. Gawyn měl pár minut.

Sleete přistoupil k jednomu z gardistů hned za dveřmi. Většinou se k němu nechovali tak nepřátelsky jako ke Gawynovi. Ten pořád nepřišel na to, proč jsou na něj takoví.

„Byla sama?“ zeptal se Sleete skřípavým hlasem.

„Ano,“ řekl gardista a zavrtěl hlavou. „Měla poslechnout radu amyrlin.“

„Kdo to byl?“

„Kateri Nepue z bílého adžah. Byla sestrou už dvacet let.“

Gawyn, který se dál plazil po podlaze a zkoumal koberec, zabručel. Čtyři sestry ze čtyř různých adžah. Dvě podporovaly Egwain, jedna podporovala Elaidu a jedna byla neutrální a vrátila se teprve nedávno. Všechny byly zabity v různých patrech Věže a v různých denních dobách.

Rozhodně to vypadalo jako práce černých adžah. Nehledaly konkrétní cíle, jen ty, které se právě naskytly. Ale jemu to nepřipadalo správné. Proč se pomocí cestování v noci nepřesunout do obydlí sester a nezabít je ve spánku? Proč z míst, kde byly ženy zabity, nikdo necítil usměrňování?

Sleete pozorně zkoumal dveře a zámek. Když Egwain Gawynovi řekla, že pokud chce, může se podívat na místa vražd, zeptal se, jestli s sebou může vzít Sleeta. V případech, kdy Gawyn se strážcem předtím pracoval, se ukázalo, že Sleete je nejen pečlivý, ale i diskrétní.

Gawyn pokračoval v pátrání. Egwain byla z něčeho nervózní, tím si byl jist. Nebyla v otázce těch vražd zcela otevřená. V koberci, na dlaždicích ani na nábytku ve stěsnané místnosti nenašel žádné zářezy nebo škrábance.

Egwain tvrdila, že vrazi se dovnitř dostávají průchodem, ale on pro toto tvrzení nenašel jediný důkaz. Pravda, o průchodech toho ještě moc nevěděl a údajně bylo možné nechat je viset nad zemí, takže nic nepoškodily… Ale proč by se o to černé adžah staraly? Kromě toho byla místnost tak mrňavá, že mu připadalo, že by bylo velice těžké dostat se dovnitř, aniž by zanechaly nějaké stopy.

„Gawyne, pojď sem,“ řekl Sleete. Menší muž stále klečel u dveří.

Gawyn se k němu připojil. Sleete několikrát zasunul zástrčku. „Je možné, že ty dveře někdo otevřel násilím,“ řekl tiše. „Vidíš ten škrábanec tady na zástrčce? Tenhle typ zámku můžeš otevřít tak, že dovnitř zasuneš tenký šperhák, zatlačíš na zástrčku a pak se opřeš do kliky. Dá se to udělat velice tiše.“

„Proč by černé adžah potřebovaly páčit dveře?“ zeptal se Gawyn.

„Možná cestovaly do chodby a pak šly pěšky, dokud neuviděly pode dveřmi světlo,“ řekl Sleete.

„Tak proč neudělaly průchod na druhé straně?“

„Usměrňování by mohlo ženu uvnitř varovat,“ řekl Sleete.

„To je pravda,“ přiznal Gawyn. Podíval se na krvavou skvrnu. Stůl byl postavený tak, že ten, kdo u něj seděl, byl otočený zády ke dveřím. Z takového uspořádání Gawyna svědily lopatky. Kdo by postavil stůl takhle? Aes Sedai, která si myslela, že je v naprostém bezpečí, a chtěla sedět tak, aby ji nic zvenčí nerušilo. Zdálo se, že Aes Sedai mají navzdory vší své prohnanosti pozoruhodně nevyvinutý pud sebezáchovy.

Nebo možná prostě jen neuvažovaly jako vojáci. Takové věci řešili jejich strážci. „Měla strážce?“

„Ne,“ odpověděl Sleete. „Už jsem se s ní setkal. Žádného neměla.“ Zaváhal. „Žádná ze zavražděných sester strážce neměla.“

Gawyn se na Sleeta podíval a zvedl obočí.

„Dává to smysl,“ řekl Sleete. „Ať už je vrah kdokoli, nechtěl strážce upozornit.“

„Ale proč zabíjel nožem?“ zeptal se Gawyn. Všechny čtyři byly zabity takto. „Černé adžah nemusejí poslouchat tři přísahy. Mohly k zabití použít sílu. Je to mnohem přímější a jednodušší.“

„Ale také by riskovaly, že na sebe oběť nebo lidi kolem upozorní,“ poznamenal Sleete.

Další dobrý postřeh. Ale stejně, něco na těch vraždách nedávalo smysl.

Nebo se možná honil za přízraky a snažil se najít něco, čím by mohl prospět. Jedna jeho část si myslela, že kdyby v téhle věci dokázal Egwain pomoct, možná by ji to obměkčilo. Třeba by mu odpustila, že ji během seančanského útoku zachránil z Věže.

Vzápětí vešel dovnitř Chubain. „Věřím, že jsi měl dost času, urozený pane,“ řekl škrobeně. „Sloužící přišli uklidit.“

Nesnesitelný chlap! pomyslel si Gawyn. Musí se ke mně chovat takhle pohrdavě? Měl bych…

Ne. Gawyn se přinutil ovládnout. Kdysi to nebývalo ani zdaleka tak těžké.

Proč se k němu Chubain choval tak nepřátelsky? Gawyn se přistihl, jak uvažuje, jak by se s takovým mužem vypořádala jeho matka. Gawyn o ní nepřemýšlel často, neboť to s sebou přinášelo myšlenky na al’Thora. Tomu vrahovi dovolili, aby z Bílé věže odešel. Egwain ho měla v hrsti a nechala hojit.

Pravda, al’Thor byl Drak Znovuzrozený. Ale ve svém srdci se Gawyn chtěl al’Thorovi postavit s mečem v ruce a prohnat mu ocel tělem, Drak nedrak.

Al’Thor by tě pomocíjediné síly rozerval na kusy, řekl si. Chováš se jako pitomec, Gawyne Trakande. Nenávist k al’Thorovi v něm však stále doutnala.

Přistoupil k nim jeden z Chubainových gardistů, promluvil a ukázal na dveře. Chubain vypadal otráveně, že vypáčený zámek nenašli oni. Věžová garda nebyla policejní sbor – sestry to nepotřebovaly, a stejně uměly takové vyšetřování provádět lépe. Gawyn však poznal, že Chubain si přeje vraždy zastavit. Chránit Věž a její obyvatele bylo součástí jeho povinností.

Takže jemu i Gawynovi šlo o totéž. Chubain se však choval, jako by šlo o nějakou jejich osobní soutěž. Ačkolijeho strana byla při rozkolu ve Věži v podstatě poražena Bryneovou stranou, napadlo Gawyna. A pokud on ví, jsem jedním z Bryneových oblíbenců.

Gawyn nebyl strážce, ale přesto se přátelil s amyrlin. Večeřel s Brynem. Jak to asi Chubainovi připadalo, zvlášť teď, když dostal Gawyn svolení zkoumat vraždy?

Světlo! pomyslel si Gawyn, když po něm Chubain vrhl nepřátelský pohled. On si myslí, že se snažím získat jeho pozici. Myslí si, že chci být vrchní kapitán věžové gardy!

Celá ta představa byla k smíchu. Gawyn mohl být první kníže mečů – měl být první kníže mečů – velitel andorských vojsk a ochránce královny. Byl syn Morgasy Trakandovny, jedné z nejvlivnějších a nejmocnějších vladařek, jaké kdy Andor měl. Vůbec po postavení toho muže netoužil.

Chubainovi to tak ale nepřipadalo. Pokořený zničujícím seančanským útokem musel mít pocit, že je jeho postavení v ohrožení.

„Kapitáne,“ řekl Gawyn, „můžu si s tebou promluvit mezi čtyřma očima?“

Chubain si Gawyna přeměřil podezíravým pohledem a pak kývl směrem k chodbě. Společně odešli. Nervózní sloužící čekali venku, připraveni uklidit krev.

Chubain si založil ruce a přeměřil si Gawyna. „O čem si přeješ mluvit, můj pane?“

Často zdůrazňoval postavení. Klid, řekl si Gawyn. Pořád se styděl za to, jak si vynutil vstup do Bryneova tábora. Uměl se chovat lépe. Život s molodci, zmatek a stud z událostí kolem rozkolu Věže, to vše ho změnilo. Po té cestě už dále kráčet nemohl.

„Kapitáne,“ řekl Gawyn, „oceňuju, že jsi mi dovolil prohlédnout si místnost.“

„Neměl jsem moc na vybranou.“

„To si uvědomuju. Ale stejně ti děkuju. Pro mě je důležité, aby amyrlin viděla, že pomáhám. Když najdu něco, co sestry přehlédly, mohlo by to pro mě hodně znamenat.“

„Ano?“ řekl Chubain a oči se mu zúžily. „To by asi mohlo.“

„Možná mě konečně přijme za svého strážce.“

Chubain zamrkal. „Svého… strážce?“

„Ano. Kdysi se zdálo být jisté, že se se mnou spojí, ale teď… no, když ti pomůžu s tímhle vyšetřováním, možná to zmírní její hněv vůči mně.“

Zvedl ruku a stiskl Chubainovi rameno. „Nezapomenu na tvoji pomoc. Oslovuješ mě urozený pane, ale můj titul pro mě teď nic neznamená. To jediné, co chci, je stát se Egwaininým strážcem a chránit ji.“

Chubain svraštil čelo. Pak přikývl a zdálo se, že se uvolnil. „Slyšel jsem, o čem mluvíš. Hledáš stopy průchodů. Proč?“

„Nemyslím si, že tohle je práce černých adžah,“ řek! Gawyn. „Myslím, že by to mohl být šedý muž nebo nějaký jiný zabiják. Co třeba temný druh, který patří k palácovým sloužícím? Chci říct, podívej se, jak ty ženy umírají. Nožem.“

Chubain přikývl. „Taky se našly nějaké známky zápasu. Zmínily se o tom sestry, které prováděly vyšetřování. Knihy smetené ze stolu. Myslely si, že to udělala umírající žena, když se zmítala.“

„Zajímavé,“ řekl Gawyn. „Kdybych já byl černá sestra, použil bych jedinou sílu, bez ohledu na to, že by to ostatní mohly vycítit. Ženy ve Věži usměrňují neustále; nebylo by to podezřelé. Znehybnil bych ženu tkanivem, jedinou silou bych ji zabil a unikl dřív, než by to někomu začalo připadat divné. Žádný zápas.“

„Snad,“ souhlasil Chubain. „Ale zdá se, že amyrlin si je jistá, že je to práce černých sester.“

„Promluvím s ní a zjistím proč,“ řekl Gawyn. „Prozatím bys měl možná navrhnout těm, kdo provádějí vyšetřování, že by bylo moudré vyslechnout služebnictvo? Vysvětlit jim to?“

„Ano… myslím, že to bych mohl.“ Muž přikývl a už nevypadal tak ohroženě.

Ustoupili stranou a Chubain mávl na sloužící, aby šli dál a uklidili. Sleete vyšel ven a vypadal zamyšleně. Zvedl něco, co držel sevřené v prstech. „Černé hedvábí,“ řekl. „Nedá se zjistit, jestli pochází od útočníka.“

Chubain vlákna uchopil. „Zvláštní.“

„Nezdá se pravděpodobné, že by se černá sestra prozradila tím, že si oblékne černou,“ řekl Gawyn. „Ale obyčejnějšímu vrahovi by se mohly tmavé barvy hodit, aby se schoval.“

Chubain zabalil vlákna do kapesníku a zastrčil šije do kapsy. „Odnesu je Seaine Sedai.“ Vypadal, že to na něj udělalo dojem.

Gawyn kývl na Sleeta a společně odešli.

„Bílá věž je v poslední době plná vracejících se sester a nových strážců,“ řekl Sleete polohlasem. „Jak by se někdo – jakkoli potajmu – dostal v černém oblečení do horních pater, aniž by upoutal něčí pozornost?“

„Sedí muži se prý umějí vyhnout pozornosti,“ řekl Gawyn. „Myslím, že tohle je další důkaz. Chci říct, že mi připadá divné, že ty černé sestry nikdo ve skutečnosti neviděl. Jen toho hodně předpokládáme.“

Sleete přikývl, zatímco sledoval trojici novicek, které sem přišly zírat na gardisty. Všimly si, že je Sleete sleduje, něco si zaštěbetaly a odpelášily pryč.

„Egwain ví víc, než říká,“ prohlásil Gawyn. „Promluvím s ní.“

„Pokud tě přijme,“ řekl Sleete.

Gawyn podrážděně zabručel. Sešli po několika schodištích do patra, kde se nalézala pracovna amyrlin. Sleete zůstával s ním – jeho Aes Sedai, zelená jménem Hattori, jej zřídkakdy pověřovala nějakými úkoly. Stále měla vyhlédnutého Gawyna jako strážce; Egwain ho tak dráždila, že Gawyn napůl zvažoval, že dovolí, aby se s ním Hattori spojila.

Ne. Ve skutečnosti ne. Miloval Egwain, ačkoli ho rozčilovala. Nebylo snadné dojít k rozhodnutí, že se kvůli ní vzdá Andoru, o molodcich nemluvě. Přesto se s ním stále odmítala spojit.

Došel k její pracovně a přistoupil k Silvianě. Žena seděla u svého úhledně uklizeného stolu kronikářky v předpokoji před Egwaininou pracovnou. Prohlédla si Gawyna nečitelným pohledem Aes Sedai. Měl pocit, že ho nemá ráda.

„Amyrlin píše důležitý dopis,“ řekla Silviana. „Můžeš počkat.“

Gawyn otevřel pusu.

„Žádala, aby ji nikdo nerušil,“ řekla Silviana. „Můžeš počkat.“

Gawyn vzdychl, ale přikývl. Mezitím Sleete zachytil jeho pohled a naznačil, že odchází. Proč Gawyna vůbec doprovázel? Byl to zvláštní muž. Gawyn se s ním mávnutím ruky rozloučil a Sleete zmizel v chodbě.

Předpokoj byla velkolepá místnost s tmavě rudým kobercem a kamennými stěnami zdobenými dřevem. Ze zkušenosti věděl, že žádné z křesel není pohodlné, ale bylo zde okno. Gawyn k němu zamířil, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, položil ruce na parapet a zahleděl se přes pozemky Bílé věže. Takto vysoko byl vzduch svěžejší a čistší.

Pod sebou viděl nové cvičiště pro strážce. Staré rozkopali, když si Elaida začala stavět palác. Nikdo si nebyl jistý, co s tou stavbou hodlá Egwain udělat.

Na cvičišti vládl čilý ruch, postavy zápasily, běhaly, šermovaly. S přílivem uprchlíků, vojáků a žoldnéřů se objevovali mnozí, kteří si mysleli, že by z nich mohli být strážci. Egwain otevřela pozemky všem, kdo chtěli cvičit a zkusit se předvést, neboť měla v úmyslu zatlačit na to, aby v průběhu příštích několika týdnů byly pozvednuty všechny ženy, které jsou připravené.

Gawyn strávil několik dní výcvikem, ale duchové mužů, které zabil, jako by dole byli skutečnější. Cvičiště bylo součástí jeho předchozího života, než se všechno pokazilo. Ostatní molodci se k tomu životu snadno – a šťastně – vrátili. Jisao, Rajar, Durrent a většina jeho dalších důstojníků už byla vybrána za strážce. Nebude trvat dlouho a z jeho jednotky nic nezůstane. Až na samotného Gawyna.

Vnitřní dveře klaply, následované tlumenými hlasy. Gawyn se obrátil a spatřil Egwain, oblečenou v zelené a žluté, jak míří promluvit si se Silvianou. Kronikářka k němu zalétla pohledem a on měl dojem, že na její tváři zahlédl náznak zamračení.

Egwain si ho všimla. Její tvář zůstala aessedaiovsky klidná – tak rychle jí to začalo jít! – a on si připadal nemotorně.

„Dnes ráno došlo k dalšímu úmrtí,“ řekl tiše a zamířil k ní.

„Vlastně to bylo včera v noci.“

„Musím s tebou mluvit,“ vyhrkl Gawyn.

Egwain si vyměnila pohled se Silvianou. „Tak dobře,“ řekla Egwain a odplula zpátky do pracovny.

Gawyn ji následoval, aniž se na kronikářku podíval. Amyrlinina pracovna byla jednou z nej nádhernějších místností ve Věži. Stěny byly obložené světlým dřevem, vyřezávaným do podoby fantastických, úžasně propracovaných výjevů. Mramorový krb, podlaha z tmavě rudého kamene otesaného do kosočtverců. Na Egwainině velkém vyřezávaném stole stály dvě lampy. Měly podobu žen, vztahujících ruce vzhůru, kterým mezi dlaněmi hořel plamen.

Najedná ze stěn byly knihovny s policemi plnými knih, seřazených-jak se zdálo – spíše podle barev a velikostí než podle témat. Knihovny byly zdobené a přinesli je sem, aby ozdobily amyrlininu pracovnu, než si Egwain výzdobu vybere sama.

„Co máš tak zásadního?“ zeptala se Egwain a posadila se za stůl.

„Vraždy,“ řekl Gawyn.

„Co s nimi?“

Gawyn zavřel dveře. „Ať shořím, Egwain. Musíš mi předvádět amyrlin pokaždé, když spolu mluvíme? Nemůžu čas od času vidět Egwairf!“

„Ukazuju ti amyrlin,“ řekla Egwain, „protože ty ji odmítáš přijmout. Až to uděláš, možná se můžeme pohnout dál.“

„Světlo! Naučila ses mluvit jako jedna z nich.“

„To proto, že jsem jedna z nich,“ řekla. „Tvůj výběr slov tě prozrazuje. Amyrlin nemůžou sloužit ti, kdo odmítají uznat její autoritu.“

„Já tě uznávám,“ řekl Gawyn. „Uznávám, Egwain. Ale není důležité mít lidi, kteří tě znají jako tebe, a nějako titul?“

„Pokud vědí, kdy je čas na poslušnost.“ Její tvář získala mírnější výraz. „Ještě nejsi připravený, Gawyne. Je mi líto.“

Zaťal zuby. Zachovej klid, řekl si. „Dobrá. Tak tedy o vraždách. Uvědomili jsme si, že žádná ze zabitých žen neměla strážce.“

„Ano, o tom jsem dostala hlášení,“ řekla Egwain.

„Nicméně,“ řekl, „to mě přimělo zamyslet se v širších souvislostech. Nemáme dost strážců.“

Egwain svraštila čelo.

„Připravujeme se na Poslední bitvu, Egwain,“ řekl Gawyn. „A přesto některé sestry nemají strážce. Spousta sester. Některé ho měly, ale když zemřel, nikdy se nespojily s dalším. Jiné ho především nikdy nechtěly. Nemyslím si, že si to můžeme dovolit.“

„A co bys chtěl, abych udělala?“ zeptala se a založila si ruce. „Rozkázala ženám, aby si strážce vzaly?“

„Ano.“

Zasmála se. „Gawyne, takovou moc amyrlin nemá.“

„Tak přesvědč sněmovnu, ať to udělá.“

„Nevíš, co říkáš. Výběr a spojení se strážcem je velice osobní a niterné rozhodnutí. Žádná žena by k tomu neměla být nucena.“

„No,“ řekl Gawyn, který se odmítal nechat zastrašit, „rozhodnutí jít do války je taky velice ‚osobní’ a ‚niterné’ – a přesto do ní svolávají muže po celé zemi. Někdy nejsou city tak důležité jako přežití.

Strážci drží sestry naživu a brzy bude každá Aes Sedai životně důležitá. Přijdou legie a legie trolloků. Každá sestra na bitevním poli bude mít větší cenu než stovka vojáků a každé léčení dokáže zachránit tucty životů. Aes Sedai představují přínos, který patří celému lidstvu. Nemůžeš dovolit, aby kolem pobíhaly bez ochrany.“

Egwain se stáhla, snad před vášní v jeho hlase. Pak nečekaně přikývla. „Možná je v těch slovech… moudrost, Gawyne.“

„Přednes to sněmovně,“ řekl Gawyn. „V jádru je to tak, Egwain, že když se sestra se strážcem nespojí, je to sobecké. To pouto dělá z muže lepšího vojáka a my budeme potřebovat každou výhodu, kterou se nám podaří získat. Taky to pomůže zabránit vraždám.“

„Uvidím, co se dá udělat,“ řekla Egwain.

„Mohla bys mi ukázat hlášení, které ti sestry dávají?“ zeptal se Gawyn. „Myslím o těch vraždách?“

„Gawyne,“ řekla, „dovolila jsem ti účastnit se vyšetřování, protože jsem si myslela, že by mohlo být užitečné, když všechno prozkoumá ještě někdo další. Kdybych ti ty hlášení dala, jenom by tě to ovlivnilo, abys došel ke stejným závěrům jako ony.“

„Pověz mi alespoň tohle,“ řekl. „Vyjádřily sestry obavu, že by to nemusela být práce černého adžah? Že by ten vrah mohl být šedý muž nebo temný druh?“

„Ne, nevyjádřily,“ odpověděla Egwain, „protože my víme, že vrahem není ani jeden z nich.“

„Ale včera večer ty dveře někdo vypáčil. A vrah ženy zabíjí nožem, ne jedinou silou. Nikde nejsou žádné stopy po průchodech nebo…“

„Vrah má přístup k jediné síle,“ řekla Egwain velice obezřetně. „A možná nepoužívá průchod.“

Gawyn přimhouřil oči. To znělo jako slova ženy, která obchází přísahu nelhat. „Ty máš tajnosti,“ řekl. „Nejen přede mnou. Před celou Věží.“

„Občas jsou tajnosti nutné, Gawyne.“

„Nemůžeš mi je svěřit?“ Zaváhal. „Mám strach, že ten vrah půjde po tobě, Egwain. Nemáš strážce.“

„Ona po mně nepochybně nakonec půjde.“ Pohrávala si s čímsi na stole. Vypadalo to jako obnošený starý řemen, takový, co se používá k trestání zločinců. Zvláštní.

Ona? „Prosím, Egwain,“ řekl. „Co se děje?“

Chvíli si ho prohlížela a pak si povzdechla. „Tak dobře. Řekla jsem to ženám, které provádi vyšetřování. Snad bych to měla říct i tobě. V Bílé věži je jedna ze Zaprodanců.“

Spustil ruku k meči. „Cože? Kde! Držíte ji v zajeti?“

„Ne,“ řekla Egwain. „Ona je ten vrah.“

„Ty to víš?“

„Vím, že tady Mesaana je; snila jsem, že to tak je. Schovává se mezi námi. No tak, čtyři mrtvé Aes Sedai? Je to ona, Gawyne. Je to jediná možnost, která dává smysl.“

Spolkl otázky, které se mu draly na jazyk. O snění toho věděl jen málo, ale byl si vědom, že ona to nadání má. Povídalo se, že je to jako věštění.

„Neřekla jsem to celé Věži,“ pokračovala Egwain. „Bojím se, že kdyby věděly, že jedna z ostatních sester je ve skutečnosti Zaprodanec, zase by nás to rozdělilo jako za Elaidy. Všechny bychom se navzájem podezíraly.

Už tak je to zlé, když si myslí, že černé sestry používají cestování k páchání vražd, ale alespoň nepodezřívají jedna druhou. A možná si Mesaana bude myslet, že si neuvědomuju, že je to ona. Tohle je to tajemství, které jsi tak moc chtěl vědět. Nehonime černou sestru, ale jednoho ze Zaprodanců.“

Byla to hrozivá představa – ale o nic hrozivější než to, že Drak Znovuzrozený kráčí po zemi. Světlo, Zaprodankyně ve Věži vypadala uvěřitelněji, než Egwain jako amyrlinin stolec! „Vypořádáme se s tím,“ prohlásil mnohem sebevědoměji, než se cítil.

„Pověřila jsem několik sester, aby prozkoumaly život všech ve Věži,“ řekla Egwain. „A další pátrají po podezřelých slovech nebo činech. Najdeme ji. Ale nevím, jak ženám zajistit větši bezpečí, aniž bychom nevyvolali ještě nebezpečnější paniku.“

„Strážci,“ prohlásil Gawyn rozhodně.

„Budu o tom přemýšlet, Gawyne. A teď je tu jedna věc, kterou od tebe potřebuju.“

„Pokud je to v mých silách, Egwain.“ Popošel o krok k ní. „To přece víš.“

„Vážně?“ zeptala se suše. „Dobře. Chci, abys v noci přestal hlídat moje dveře.“

„Cože? Egwain, to ne!“

Zavrtěla hlavou. „Vidíš? Tvoje první reakce je se mi postavit.“

„Povinností strážce je postavit se – v soukromí – když jde o jeho Aes Sedai!“ To ho naučil Hammar.

„Ty rae/sz můj strážce, Gawyne.“

To ho umlčelo.

„Kromě toho,“ pokračovala Egwain, „bys jednu ze Zaprodanců jen sotva mohl zastavit. Tuhle bitvu vybojují sestry a já si dávám velký pozor na ochrany, které stavím. Chci, aby moje komnaty vypadaly lákavě. Pokud se na mě pokusí zaútočit, možná se mi ji podaří překvapit útokem ze zálohy.“

„Chceš sama sebe použít jako návnadu?“ Gawyn to stěží dokázal vyslovit. „Egwain, to je šílené!“

„Ne. Je to zoufalé. Gawyne, ženy, za které jsem odpovědná, umírají. Vraždí je v noci, v době, kdy – jak sám říkáš – budeme potřebovat každou z nich.“

Poprvé její maskou proniklo vyčerpání, unavený tón a lehce nahrbená záda. Složila před sebou ruce a náhle vypadala sešle.

„Pověřila jsem sestry, aby prozkoumaly všechno, co o Mesaaně dokážeme najit,“ pokračovala Egwain. „Ona není válečník, Gawyne. Je to organizátorka, plánovačka. Když sejí budu moct postavit, můžu ji porazit. Ale nejdřív ji musíme najít. Vydat se všanc je jenom jeden z mých plánů – a máš pravdu, je to nebezpečné. Ale přijala jsem rozsáhlá opatření.“

„To se mi vůbec nelíbí.“

„Tvůj souhlas není nutný.“ Změřila si ho. „Budeš mi muset věřit.“

„Já ti věřím,“ řekl.

„Vše, o co žádám, je, abys to projednou ukázal.“

Gawyn zaťal zuby. Pak sejí uklonil a vyšel z pracovny a neúspěšně se pokusil při zavírání příliš nebouchnout dveřmi. Když míjel Silvianu, vrhla po něm nesouhlasný pohled.

Z pracovny zamířil na cvičiště, přestože se tam necítil příjemně. Potřeboval cvičit s mečem.

Egwain si dlouze povzdechla, opřela se a zavřela oči. Proč bylo při jednání s Gawynem tak těžké ovládat city? Nikdy si nepřipadala coby Aes Sedai tak mizerná, jako při rozhovorech s ním.

V jejím nitru vřelo tolik emocí, jako když se rozlijí a smíchají různá vína: vztek na jeho paličatost, planoucí touha po jeho objetí, zmatek z vlastní neschopnosti upřednostnit jedno z toho před druhým.

Gawyn se jí uměl dostat pod kůži a proniknout do srdce. Ta jeho vášeň byla strhující. Obávala se, že kdyby se s ním spojila, nakazilo by ji to. Fungovalo to takhle? Jaké to bylo, být spojená, cítit emoce toho druhého?

Chtěla to s ním mít, to spojení jako ostatní. A fry/o důležité, aby měla lidi, na které se mohla spolehnout, že se jí v soukromí postaví. Lidi, kteří ji znali jako Egwain, a nějako amyrlin.

Ale Gawyn byl ještě příliš neukázněný, příliš nedůvěřivý.

Pročetla si svůj dopis novému králi Tearu, v němž vysvětlovala, že Rand hrozí rozbitím zámků. Její plán, jak ho zastavit, bude záviset na tom, zda získá podporu od lidí, kterým věřil. Hlášení o Darlinu Sisnerovi, která měla, si odporovala. Některá říkala, že je jedním z Randových největších příznivců, zatímco jiná tvrdila, že je jedním z Randových největších odpůrců.

Prozatím odložila dopis stranou a pak si zapsala pár poznámek o tom, jak sněmovně předložit otázku strážců. Gawyn měl skvělé argumenty, ačkoli zacházel příliš daleko a předpokládal příliš mnoho. Obrátit se na ženy, které nemají strážce, s prosbou, aby si nějakého vybraly, vysvětlit všechny výhody a poukázat na to, jak by to mohlo zachránit životy a pomoct porazit Stín… to bude vhodné.

Z konvice na kraji stolu si nalila trochu mátového čaje. V poslední době se kupodivu tolik nekazil a tento šálek chutnal docela dobře. Neprozradila Gawynovi další důvod, proč ho požádala, aby v noci nehlídal u jejích dveří. Když věděla, že je tam venku, jen pár kroků od ní, měla problém usnout. Bála se, že uklouzne a půjde za ním.

Silvianin řemen její vůli nikdy nezlomil, ale Gawyn Trakand… měl nebezpečně blízko k tomu, aby to dokázal.

Graendal poslův příchod předvídala. Dokonce i zde, v nejtajnějším z jejích úkrytů, nebyl jeho příchod nečekaný. Vyvolení se před Velikým pánem nemohli schovat.

Tento úkryt nebyl palác, přepychové sídlo nebo starodávná pevnost. Byla to jeskyně na ostrově, který nikoho nezajímal, v oblasti Arythského oceánu, kam nikdy nikdo nepřiplouval. Pokud věděla, nikde poblíž neleželo nic hodného pozornosti.

Bydlení bylo prostě příšerné. O celé místo, které tvořily jen tři komnaty, se staralo šest jejích méně zajímavých mazlíčků. Vchod zakryla kamenem a jedinou cestu dovnitř a ven představoval průchod. Vodu brali z pramene, jidlo ze zásob, které tady nashromáždila už předtím, a vzduch dovnitř pronikal škvírami. Bylo to vlhké a ubohé místo.

Jinými slovy, byl to přesně ten typ místa, kde by ji nikdo nečekal. Všichni věděli, že Graendal nesnese nedostatek přepychu. To byla pravda. Ale to nej lepší na tom, když jste byli předvídatelní, bylo, že vám to umožňovalo činit nečekané.

Nic z toho naneštěstí naplatilo na Velikého pána. Graendal polehávala na lehátku ze žlutého a modrého hedvábí a sledovala, jak se před ní otevírá průchod. Posel byl muž s plochou tváří a tmavě opálenou kůží, oblečený v černé a červené. Nemusel nic říkat – jeho přítomnost byla zpráva. Jedna z jejích mazlíčků – nádherná černovlasá žena s velkýma hnědýma očima, která kdysi bývala tairenskou vznešenou paní – zírala na průchod. Vypadala vyděšeně. Graendal se cítila podobně.

Zavřela ve dřevě vázanou kopii Plamene ve sněhu, kterou držela, a vstala. Na sobě měla šaty z tenkého černého hedvábí, zdobené stužkami ze streithu. Prošla průchodem a dávala si záležet, aby působila sebevědomě.

Moridin stál ve svém paláci z černého kamene. V místnosti nebyl žádný nábytek; pouze krb, v němž hořel oheň. Veliký pane! Oheň, v tak teplý den? Zachovala klid a nezačala se potit.

Obrátil se k ní a v očích mu plavaly černé vločky saa. „Víš, proč jsem tě povolal.“ Nebyla to otázka.

„Vím.“

„Aran’gar je mrtvá, přišli jsme o ni – a to poté, co Veliký pán jeji duši posledně přestěhoval. Jeden by si mohl myslet, že si z těchhle věcí děláš zvyk, Graendal.“

„Žiju, abych sloužila, Nae’blisi,“ řekla. Sebevědomí’! Musí vypadat sebevědomě.

Na nepatrný okamžik zaváhal. Dobře. „Jistě nenaznačuješ, že se z Aran’gar stal zrádce.“

„Cože?“ zeptala se Graendal. „Ne, jistěže ne.“

„Tak jak to, cos udělala, posloužilo?”

Graendal si na obličej nalepila výraz ustaraného zmatku. „Vždyťjsem poslouchala příkaz, který jsem dostala. Nejsem tady proto, aby se mi dostalo pochvaly?“

„To ani zdaleka,“ řekl Moridin suše. „Tvůj předstíraný zmatek na mě nezabere, ženo.“

„Není předstíraný,“ odpověděla Graendal, zatímco si připravovala lež. „Ačkoli jsem nečekala, že Veliký pán bude ztrátou jedné z Vyvolených potěšen, zisk za tu cenu očividně stál.“

„Jaký zisk?“ zavrčel Moridin. „Nechala ses překvapit a hloupě připravit o život jednu z Vyvolených! Ze všech lidí bychom se právě na tebe měli být schopní spolehnout, že o al’Thora neklopýtneš.“

Nevěděl, že Aran’gar spoutala a nechala zemřít; myslel si, že to byla chyba. Dobře. „Nechala překvapit?“ řekla dotčeně. „Nikdy jsem… Moridine, jak sis mohl myslet, že bych mu dovolila, aby mě omylem našel!“

„Tys to udělala záměrně?“

„Samozřejmě,“ prohlásila Graendal. „V podstatě jsem ho k Natrinově mohyle musela dovést za ruku. Luis Therin nebyl nikdy moc dobrý, když došlo na to, aby viděl skutečnosti, které měl přímo před nosem. Moridine, copak to nechápeš? Jak bude Luis Therin reagovat na to, co udělal? Zničil celou pevnost, vlastně miniaturní město, se stovkami obyvatel? Zabíjet nevinné, aby dosáhl svého cíle? Vyrovná se s tím tak snadno?“

Moridin zaváhal. Ne, o tomhle neuvažoval. V duchu se usmála. Moridinovi by al’Thorovy činy dávaly dokonale smysl. Byly nejlogičtějším, a tudíž nej rozumnějším způsobem, jak cíle dosáhnout.

Ale sám al’Thor… ten měl mysl plnou snů o cti a poctivosti. Pro něj nebude snadné se s tou událostí vyrovnat, a když o něm bude mluvit jako o Luisi Therinovi, Moridinovi to tím jen zdůrazní. Tyto činy al’Thora rozervou, zatnou mu spáry do duše a nechají jeho srdce otevřené a krvácející. Bude mít noční můry a vinu si ponese na ramenou jako jho vrchovatě naloženého vozu.

Matně si vzpomínala, jaké to bylo, udělat těch prvních pár kroků ke Stínu. Cítila někdy tu hloupou bolest? Naneštěstí ano. Všichni Vyvolení to tak neměli. Semirhage byla už od začátku zkažená až do morku kostí. Ostatní se však ke Stínu dobrali různými cestami. Včetně Išamaela.

V Moridinových očích viděla tyto tak vzdálené vzpomínky. Kdysi si nebyla jistá, co je ten muž zač, ale nyní už ano. Tvář měl jinou, ale duše byla stejná. Ano, přesně věděl, co al’Thor cítí.

„Rekls mi, ať mu přinesu bolest,“ řekla Graendal. „Řekls mi, ať mu způsobím trýzeň. Tohle byl nejlepší způsob. Aran’gar mi pomohla, ačkoli když jsem navrhla, ať uteče, neudělala to. Ona svým problémům vždycky čelila příliš agresivně. Ale jsem si jistá, že si Veliký pán dokáže najít jiné nástroje. Riskovali jsme, a zaplatili za to. Ale zisk… Kromě toho si Luis Therin myslí, že jsem mrtvá. To je velká výhoda.“

Usmála se. Nebylo v tom příliš velké potěšení. Spíš trocha uspokojení. Moridin se zamračil a pak zaváhal a pohlédl stranou. Na nic. „Mám tě nechat odejít bez trestu, prozatím,“ řekl nakonec, ačkoli se nezdálo, že by ho to těšilo.

Bylo to spojení přímo s Velikým pánem? Pokud věděla, všichni Vyvolení v tomto věku si pro své rozkazy museli chodit za ním do Šajol Ghúlu. Nebo alespoň vydržet návštěvu té odporné stvůry Šaidara Harana. Nyní se zdálo, že Veliký pán mluví přímo s Nae’blisem. Zajímavé. A znepokojivé.

Znamenalo to, že konec je blízko. Na zaujetí příslušného postoje nebude zbývat moc času. Ona se stane Nae’blisem, a až skončí Poslední bitva, bude vládnout tomuto světu jako svému.

„Myslím,“ řekla Graendal, „že bych měla…“

„Budeš se od al’Thora držet dál,“ přerušil ji Moridin. „Nebudeš potrestána, ale nevidím ani důvod, proč tě chválit. Ano, al’Thorovi to možná ublížilo, ale stejně jsi svůj plán zpackala a připravila nás o užitečný nástroj.“

„Jistě,“ řekla Graendal hladce, „budu sloužit tak, jak to Velikého pána potěší. Stejně jsem nechtěla navrhnout, že budu postupovat proti al’Thorovi. Pokládá mě za mrtvou, a tak bude nej lepší ponechat ho prozatím v nevědomosti, zatímco budu pracovat jinde.“

„Jinde?“

Graendal potřebovala vítězství, přesvědčivé vítězství. Prošla si několik plánů, které vymyslela, a vybrala ten, který měl nejvyšší pravděpodobnost úspěchu. Nemohla vystoupit proti al’Thorovi? Dobře. Přinese Velikému pánovi něco, po čem dlouho touží.

„Perrin Aybara,“ řekla Graendal. Když musela své úmysly odhalit Moridinovi, cítila se odkrytá. Raději si své pletichy nechávala pro sebe. Nicméně pochybovala, že bude schopná z tohoto setkání odejít, aniž mu to řekne. „Přinesu ti jeho hlavu.“

Moridin se obrátil k ohni a ruce si založil za zády. Pozoroval plameny.

Šokované si uvědomila, že jí po čele stéká pot. Cože? Dokázala se horku a chladu vyhnout. Co se dělo? Zůstávala soustředěná… jen to prostě nefungovalo. Ne tady. Ne v jeho blízkosti.

To ji hluboce znepokojovalo.

„Je důležitý,“ řekla Graendal. „Proroctví…“

„Já proroctví znám,“ řekl Moridin tiše. Neobrátil se. „Jak bys to provedla?“

„Moji špehové našli jeho armádu,“ řekla Graendal. „Už jsem uvedla do pohybu nějaké plány, co se ho týkají, jen tak pro jistotu. Pořád mám ty zplozence Stínu, které jsem dostala, aby vyvolávali chaos, a připravila jsem past. Když al’Thor o Aybaru přijde, zlomí ho to, zničí.“

„Udělá to víc než to,“ řekl Moridin polohlasně. „Ale nikdy se ti to nepodaří. Jeho muži mají průchody. Unikne ti.“

„Já…“

„Unikne ti,“ zopakoval tiše Moridin.

Po tváři a pak na bradu jí stekl čůrek potu. Nedbale si ho utřela, ale na čele sejí stále perlil pot.

„Pojď,“ řekl Moridin, odvrátil se od krbu a vydal se k chodbě venku.

Graendal jej následovala, zvědavě, ale s obavami. Moridin ji zavedl k nedalekým dveřím, zasazeným ve stejné zdi z černých kamenů. Otevřel je.

Graendal vešla za ním. Úzká místnost byla lemovaná policemi. A na nich ležely tucty – možná stovky – předmětů síly. Vnitřní temnoto! pomyslela si. Kde jich tolik sebral?

Moridin došel na konec místnosti, kde se chvíli probíral předměty na polici. Ohromená Graendal vstoupila dovnitř. „Je to šokové kopí?“ zeptala se a ukázala na dlouhý tenký kus kovu. „Tři poutači hole? Rema’kar? Ty kusy..

„To není důležité,“ řekl a vybral jeden z předmětů.

„Kdybych se jenom mohla..

„Nemáš daleko ke ztrátě přízně, Graendal,“ řekl a obrátil se k ní. V ruce držel dlouhý kovový bodec, stříbřitý a zakončený velkou, zlatě vykládanou hlavicí z kovu. „Tyhle jsem našel jenom dva. Druhý teď dělá něco užitečného. Ty můžeš použít tenhle.“

„Snový bodec?“ zeptala se a vytřeštila oči. Jak moc nějaký chtěla! „Ty jsi našel dva?’”

Poklepal na konec bodce a ten mu zmizel z ruky. „Budeš vědět, kde ho najít?“

„Ano,“ řekla s narůstající lačností. Tohle byl předmět obrovské síly. Dal se využít tolika způsoby.

Moridin popošel vpřed a zachytil její pohled. „Graendal,“ řekl tiše a nebezpečně. „K tomuto znám klíč. Nepoužiješ ho proti mně nebo jiným Vyvoleným. Pokud ano, Veliký pán se to dozví. Nechci dál podporovat ten tvůj očividný zvyk, ne dokud nebude Aybara mrtvý.“

„Já… samozřejmě.“ Náhleji byla zima. Jak tady mohla cítit zimu, á přitom se stále potit?

„Aybara umí chodit světem snů,“ řekl Moridin. „Půjčím ti další nástroj, muže se dvěma dušemi. Ale ten je můj, stejně jako bodec. Stejně jako ty. Rozumíš?“

Přikývla. Nemohla si pomoci. V místnosti jako by se setmělo. Jeho hlas… zněl, jen náznakem, jako hlas Velikého pána.

„Dovol ale, ať ti řeknu toto,“ pokračoval Moridin, natáhl pravou ruku a uchopil ji za bradu. „Pokud uspěješ, Veliký pán bude potěšen. Velice potěšen. To, čeho ti bylo dáno střídmě, na tebe bude v slávě navršeno.“

Olízla si suché rty. Moridin, stojící před ní, náhle získal vzdálený výraz.

„Moridine?“ zeptala se váhavě.

Nevšímal šijí, pustil její bradu a přešel na konec místnosti. Ze stolu zvedl silný svazek zabalený ve světle hnědé kůži. Nalistoval jednu stránku a okamžik si ji pročítal. Pak ji mávnutím pozval k sobě.

Obezřetně to učinila. Když si přečetla, co na stránce stojí, ohromilo ji to.

Vnitřní temnoto! „Co je to za knihu?“ podařilo sejí nakonec vypravit. „Odkud jsou tahle proroctví?“

„Znám je už dlouho,“ řekl Moridin tiše a stále přitom hleděl do knihy. „Ale není moc dalších, kteří je znají, dokonce ani Vyvolení ne. Muži a ženy, kteří je pronesli, byli odděleni a drženi o samotě. Světlo se o těch slovech nikdy nesmí dozvědět. My jejich proroctví známe, ale oni se nikdy nedozvědí o všech našich.“

„Ale tohle…“ řekla, když si pasáž znovu přečetla. „Tohle říká, že Aybara zemře!“

„Každé proroctví se dá vyložit mnoha způsoby,“ řekl Moridin. „Ale ano. Tato věštba slibuje, že Aybara zemře naší rukou. Přineseš mi hlavu tohohle vlka, Graendal. A až to uděláš, dostaneš cokoli, oč požádáš.“ Prudce knihu zavřel. „Ale pamatuj na má slova. Selži, a ztratíš to, co jsi získala. A mnohem víc.“

Mávnutím ruky jí otevřel bránu; její chabá schopnost dotýkat se pravé síly – která jí nebyla odňata – jí umožnila vidět, jak se zkroucené tkanivo zabodlo do vzduchu a rozervalo díru ve vzoru. V ní se chvěl vzduch. Věděla, že povede zpátky do tajné jeskyně.

Beze slova prošla skrz. Nevěřila si, že dokáže promluvit, aniž by sejí třásl hlas.