Věže půlnoci

KAPITOLA 10 Po poskvrnění

„Sěmi výpočty souhlasím,“ řekl Elyas, který kráčel vedle Perrina. Zamyšlený Grady v černém kabátu šel na druhé straně. Montem al’San a Azi al’Thone – dnešní Perrinovi strážci – se jim drželi v patách. Bylo časné ráno. Perrin se tvářil, že kontroluje hlídky, ale ve skutečnosti jen chtěl být v pohybu. Přesunuli tábor na vyvýšenou louku vedle Jehannahské silnice. Byl na ní dostatek vody a ležela dostatečně blízko cesty, aby bylo možné mít ji pod kontrolou, ale zároveň dost daleko, aby se tábor dal dobře bránit.

Najedná straně louky ležela před remízkem starodávná socha. Už kdysi dávno se převrátila na bok a nyní byla z větší části pohřbená, ale jedna paže se zvedala ze země a držela jílec meče. Čepel byla zaražená do země.

„Neměl jsem Gilla s ostatními posílat napřed,“ řekl Perrin. „Tak je mohla sebrat první kolemjdoucí armáda.“

„Tohles nemohl čekat,“ řekl Elyas. „Ani to, že se zdržíš. Kde bys je nechal? Zezadu se blížili Šaidové, a kdyby naše bitva u Maldenu neproběhla dobře, Gill s ostatními by zůstali v pasti mezi dvěma skupinama znepřátelených Aielů.“

Perrin si pro sebe zavrčel. Nohy v těžkých botách se mu bořily do promáčené země. Nesnášel pach rozdupaného stojícího bahna, který se misii s hnijícími rostlinami. Nebylo to zdaleka tak hrozné jako choroba Momy, ale zdálo se mu, že celé zemi už k tomu chybí jenom pár kroků.

Přiblížili se ke strážnímu stanovišti. Hlídku tam drželi dva muži – Hu Barran a Darl Coplin. Samozřejmě tu budou další zvědové: dvouříčští muži na stromech, Děvy hlídkující v okolí. Perrin se však naučil, že když kolem tábora rozmístí několik stráží, dá to všem uvnitř pocit řádu.

Stráže mu zasalutovaly, i když Darl jen lajdácký. Muži vydávali zvláštní směsici pachů – lítost, mrzutost, zklamání. A rozpaky. To poslední bylo slabé, ale bylo to tam. Dosud měli v čerstvé paměti Perrinovo údajné laškování s Berelain a zdálo se, že návrat Faile jejich neklid ještě posílil. V Dvouříčí trvalo dlouho, než ze sebe člověk setřásl pověst nevěmíka.

Perrin na ně kývl a pak pokračoval v chůzi. Na formální kontroly si moc nepotrpěl. Když muži věděli, že každý den projde kolem, dodržovali rozkazy. Většinou. Včera v noci musel spícího Berina Thanea probudit šťouchnutím boty a vždycky si dával pozor, jestli z nich neucítí vůni pálenky. U Joriho Congara by jej nepřekvapilo, kdyby si během hlídky sem tam přihnul.

„Dobrá,“ řekl Perrin. „Bělokabátníci mají naše lidi a zásoby.“ Zašklebil se při pomyšlení na to, jak zrní koupené v So Haboru plní bělokabátnická břicha. „Mohli bychom se tam proplížit a osvobodit je?“

„Nechápu, proč bychom se měli někam plížit,“ ozval se zezadu Grady. „Promiň, můj pane, ale řekl bych, že z toho děláš větší problém, než to ve skutečnosti je.“

Perrin se na ošlehaného muže ohlédl. „Jsou to bělokabátníci, Grady. Ti jsou vždycky velkej problém.“

„Nebudou mít nikoho, kdo by dokázal usměrňovat jedinou sílu.“ Grady pokrčil rameny a při chůzi si založil ruce za záda. Vzhledem k černému kabátu, špendlíku a stále vojáčtějšímu chování stále méně vypadal jako sedlák. „Nealdovi už je lip. Společně bychom do těchhle dětí mohli bušit tak dlouho, až by nám daly, co chceme.“

Perrin přikývl. Ani trochu se mu nelíbila představa nechat aša’many beztrestně řádit. Pach spáleného masa, vznášející se ve vzduchu, rozervaná a poničená země. Pach Dumajských studní. Nicméně si nemohl dovolit další zdržení, jako byl Malden. Pokud nebude jiná možnost, ten rozkaz vydá.

Ale ještě ne. Když jde o ta’veren, neexistují žádné náhody. Vlci, bělokabátníci. Věci, kterým nějaký čas unikal, se vracely, aby ho pronásledovaly. Vyhnal děti z Dvouříčí. Mnozí z mužů, kteří tam tehdy byli s ním, jej nyní následovali zde.

„Možná na to dojde,“ řekl Perrin Gradymu, aniž se zastavil. „Ale možná ne. Máme větší armádu než oni, a když jsme konečně sundali ten zatracený prapor s vlčí hlavou, možná jim nedojde, kdo jsme. Neseme vlajku královny Ghealdanu a oni procházejí Alliandřiným územím. Nejspíš zahlédli zásoby, které mají naši lidi na vozech, a rozhodli seje ‚ochránit’. Trochu si s nima popovídáme, možná je trochu zastrašíme, a to by mohlo stačit, abychom je přesvědčili, ať nám naše lidi vrátí.“

Elyas přikývl a zdálo se, že Grady souhlasí, přestože sám sebe Perrin nepřesvědčil. Bělokabátníci ho pronásledovali už od té doby, co opustil Dvouříčí. Nikdy to s nimi nebylo snadné.

Měl pocit, jako by nastal čas. Čas skoncovat s problémy, které s nimi má, ať tak či onak.

Pokračoval v obhlídce a dorazil do aielské části ležení. Kývl na dvojici Děv, které s uvolněnou ostražitostí posedávaly na stráži. Nevstaly ani mu nezasalutovaly – což mu vyhovovalo – ale pozdravily ho kývnutím hlavy. Tím, jak naplánoval a posléze provedl útok na Šaidy, v jejich očích zjevně získal velké ji.

Aielové drželi vlastní hlídky a on neměl důvod je kontrolovat. Stejně je ale do svých pochůzek zahrnul. Připadalo mu, že pokud hodlá navštívit ostatní části tábora, měl by zajít i sem.

Grady se náhle zastavil a prudce se obrátil ke stanům moudrých.

„Co je?“ zeptal se Perrin naléhavě a očima přejížděl okolí. Neviděl nic neobvyklého.

Grady se usmál. „Myslím, že se jim to povedlo.“ Vyrazil do aielského ležení, nevšímaje si zamračených pohledů, které po něm Děvy vrhaly. Kdyby tady nebyl Perrin, klidně by ho mohly vyhodit, aša’man neaša’man.

Neald, pomyslel si Perrin. Dělal s Aes Sedal na kruzích. Jestli Grady v tkanivu něco viděl…

Perrin jej následoval a brzy došli ke kruhu stanu moudrých uprostřed aielského tábora, které stály kolem vyschlé — snad vysušené tkanivy – a udusané země. Tam seděli Neald, Edarra a Masuri. Fager Neald byl mladý Muranďan s knírem zakrouceným do špiček. Na límci černého kabátu neměl žádné špendlíky, ačkoli ho nejspíš povýší hned, jak se skupina vrátí z výpravy. Od chvíle, kdy jejich cesta začala, velice zesílil.

Stále byl pobledlý následkem hadích uštknutí, která utrpěl, ale vypadal mnohem lépe než před pár dny. Usmíval se, zíral do vzduchu před sebe a bylo z něj cítit překypující veselí.

Ve vzduchu se otevřel velký průchod. Perrin zabručel. Zdálo se, že průchod vede zpátky na místo, kde tábořili před několika týdny – otevřený, ničím nezajímavý prostor.

„Funguje to?“ zeptal se Grady a klekl si vedle Nealda.

„Je to nádhera, Jure,“ řekl Neald tiše. V hlase neměl ten svůj obvyklý chvástavý podtón. „Já… cítím saidar. Je to, jako když jsem teď nějak úplnější.“

„Usměrňuješ ho?“ zeptal se Perrin.

„Ne. Nemusím. Můžu ho použít.“

„Použít? Jak?“ zeptal se dychtivě Grady.

„Já… těžko se to vysvětluje. Tkaniva jsou saidinu, ale zdá se, že je dokážu posílit saidarem. Když dokážu udělat vlastní průchod, tak to vypadá, že dokážu zvýšit sílu – a velikost – pomocí toho, co mi půjčí ženy. Světlo! Je to úžasný. Měli jsme to udělat už před měsícema.“

Perrin pohlédl na obě ženy, Masuri a Edarru. Ani jedna nevypadala tak rozjásaně jako Neald. Masuri se tvářila, jako by jí bylo nevolno, a páchla strachem. Z Edarry cítil zvědavost a ostražitost. Grady se zmínil, že jak se zdá, vytvořit takto kruh vyžaduje, aby muži převzali nad ženami kontrolu.

„Pak tedy brzo pošleme průchodem zvědy do Cairhienu,“ řekl Perrin a hladil kovářský hlavolam, který měl v kapse. „Grady, dohodni to s Aiely a vytvořte průchody, jak budou chtít.“

„Ano, můj pane,“ řekl Grady a promnul si ošlehanou tvář. „Nejspíš bych se místo obhlídky měl naučit tuhle techniku. 1 když s tebou nejdřív chci o něčem mluvit. Jestli máš čas.“

„Jak chceš,“ řekl Perrin a poodešel od skupinky. Přistoupilo k nim několik dalších moudrých, aby sdělily Nealdovi, že teď jsou na řadě ony, aby s ním zkusily vytvořit kruh. Vůbec se nechovaly tak, jako by tomu Neald velel, a on je rychle poslechl. Kolem Aielů chodil po špičkách od chvíle, kdy jedné z Děv řekl něco až příliš rozpustilého a skončil hraním dívčiny hubičky.

„O co jde, Grady?“ zeptal se Perrin, jakmile trochu poodešli.

„No, zdá se, že s Nealdem už je nám docela dobře, abychom otvírali průchody,“ řekl Grady. „Přemýšlel jsem, jestli bych mohl…“ Zdálo se, že váhá. „No, jestli bych si mohl na odpoledne odskočit do Černé věže, abych se viděl s rodinou.“

Pravda, pomyslel si Perrin. Má manželku a syna. Aša’man o nich moc nemluvil. Vlastně moc často nemluvil o ničem.

„To nevím, Grady,“ řekl Perrin a vzhlédl k obloze pokryté temnými mraky. „Před náma jsou bělokabátníci a pořád nemůžeme s jistotou říct, jestli nás ti Šaidové nepředběhnou a nepokusí se nás napadnout ze zálohy. Vůbec se mi nelíbí představa, že tu nebudeš, dokud nebudu vědět, že jsme někde v bezpečí.“

„Nemuselo by to být nadlouho, můj pane,“ řekl Grady naléhavě. Perrin občas zapomínal, jak mladý ten muž je, jen o šest či sedm let starší než on sám. V tom černém kabátě a s do tmava opálenou tváří vypadal o tolik starší.

„Najdeme na to vhodnou chvíli,“ řekl Perrin. „Brzy. Nechci nic pokazit, dokud nebudeme vědět, co se od našeho odchodu stalo.“ Informace mohly být velmi důležité. To ho naučil Balwer.

Grady přikývl a vypadal smiřeně, přestože mu Perrin nedal žádnou konkrétní odpověď. Světlo! Dokonce i aša’manové začínali být cítit jako lidi, kteří ho pokládali za svého pána. Když to všechno začalo, byli nad vším tak povznesení…

„Nikdy předtím sis s tím nedělal starosti, Grady,“ pokračoval Perrin. „Změnilo se něco?“

„Všechno,“ řekl Grady tiše. Perrin krátce pocítil jeho pach. Naději. „Změnilo se to před pár týdnama. Ale ty o tom samozřejmě nevíš. Nikdo to neví. S Fagerem jsme si nejdřív nebyli jistí, ani jestli bychom to měli někomu říct, protože to zní jako přelud.“

„Nevím co?“

„Poskvrnění, můj pane. Je pryč.“

Perrin svraštil čelo. Mluvilo z Gradyho šílenství? Grady ale nebyl cz’Zz’Z šílenstvím.

„Stalo se to ten den,“ řekl Grady, „když jsme viděli něco na severu. Můj pane, vím, že to zní neuvěřitelně, aleje to pravda.“

„Zní to jako něco, v čem by mohl mít prsty Rand,“ řekl Perrin a před ním zavířily barvy. Zahnal je. „Když to říkáš, věřím ti, Grady. Ale co to má společného s Černou věží a tvojí rodinou? Chceš jít zjistit, jestli s tím ostatní aša’manové souhlasí?“

„Ti budou souhlasit,“ odvětil Grady. „Jde o to… no, můj pane, já jsem prostej muž. Na přemýšlení mám Soru. Já dělám, co je třeba, a to je všechno. A připojit se k Černý věži bylo něco, co se muselo udělat. Když mě zkoušeli, věděl jsem, co se stane. Věděl jsem, že to mám v sobě. Víš, můj otec to v sobě taky měl. Nemluvíme o tom, ale bylo to tam. Červené ho našly, když byl mladý, hned potom, co jsem se narodil.

Když jsem se připojil k urozenýmu pánu Drakovi, věděl jsem, co se se mnou stane. Ještě pár roků a bude po mně. Klidně jsem je mohl strávit bojem. Urozený pán Drak mi řekl, že jsem voják, a voják se nemůže vyhýbat povinnostem. Takže jsem až doteď nežádal o povolení se vrátit. Potřebovals mě.“

„A to se změnilo?“

„Můj pane, poskvrnění je pryč. Nezešílím. To znamená… no, vždycky jsem měl důvod bojovat. Ale teď mám taky důvod žz’Z.“

Perrin se muži zahleděl do očí a pochopil. Jaké to muselo být? Vědět, že se nakonec zblázníte a budou vás muset popravit. Nejspíš vaši kamarádi, kteří to nazvou milosrdenstvím.

Tohle Perrin celou dobu v aša’manech cítil, to byl důvod, proč se drželi stranou a často vypadali tak zasmušile. Všichni ostatní bojovali o život. Aša’manové… ti bojovali, aby zemřeli.

Tak se cítí Rand, napadlo Perrina a sledoval, jak barvy opět zavířily a objevil se jeho kamarád. Projížděl na velkém černém koni městem s rozbahněnými ulicemi a hovořil s Nyneivou, která mu jela po boku.

Perrin potřásl hlavou a obraz zahnal. „Dostaneme tě domů. Grady,“ slíbil. „Než přijde konec, budeš s ní moct strávit nějaký čas.“

Grady přikývl a zalétl pohledem k obloze, když se ze severu ozvalo hluboké hřmění. „Chci s ní jenom mluvit, víš? A chci zase vidět malého Gadrena. Už toho kluka ani nepoznám.“

„Určitě to je moc hezký kluk, Grady.“

Grady se zasmál. Bylo to zvláštní, ale příjemné, slyšet ho se smát. „Hezkej? Gadren? Ne, můj pane, na svůj věk je možná velkej, ale hezkej je asi jako pařez. Ale stejně ho mám opravdu moc rád.“ Pobaveně zavrtěl hlavou. „Ale měl bych už jít a učit se od Nealda ten trik. Děkuju, můj pane.“

Perrin s úsměvem sledoval, jak odchází, zatímco do tábora přiběhla jedna z Děv. Ohlásila se moudrým, ale mluvila dost nahlas, aby ji slyšel i Perrin. „Po cestě jede k táboru nějaký cizinec. Jede pod vlajkou příměří, ale má na sobě oblečení jako ty děti Světla.“

Perrin přikývl a shromáždil své stráže. Jak pospíchal k čelní straně ležení, objevil se Tam a zařadil se vedle něj. Dorazili právě ve chvíli, kdy se bělokabátník přiblížil k prvním strážním stanovištím. Muž jel na zářivě bílém valachovi a nesl dlouhou tyč s bílou vlajkou. Na bílém oděvu – kroužkové košili a tabardu, zahalených pláštěm – měl na prsou znak zlatého slunečního kotouče.

Perrin ucítil nepříjemné bodnutí. Toho muže poznával. Dain Bornhald.

„Přišel jsem si promluvit se zločincem Perrinem Aybarou,“ oznámil Bornhald hlasitě, když zastavil koně.

„Jsem tady, Bomhalde,“ zavolal Perrin a popošel vpřed.

Bornhald na něj pohlédl. „/s/ to ty. Světlo nám tě přineslo.“

„Pokud vám zároveň nedoneslo třikrát nebo čtyřikrát větší vojsko, než teď máte,“ zakřičel Perrin, „pak vážně pochybuju, že vám to bude co platný.“

„Zajali jsme lidi, kteří ti přísahali věrnost, Aybaro.“

„No, tak je můžete nechat vrátit k nám do tábora a my zase půjdeme.“

Mladý bělokabátník zamračeně obrátil koně na bok. „Máme spolu nedokončené záležitosti, temný druhu.“

„Není třeba, aby se to zvrhlo, Bomhalde,“ řekl Perrin. „Jak to vidím já, pořád si můžeme jít po svých.“

„Děti by raději zemřely, než aby opomenuly spravedlnost,“ řekl Dain a pak si odplivl. „Ale vysvětlení nechám na panu velícím kapitánovi. Chce se s tebou setkat osobně. Dostal jsem rozkaz přijít a říct ti, že na tebe čeká u cesty kousek odtud. Chtěl by, aby ses s ním sešel.“

„Myslíš, že napochoduju do tak očividné pasti?“ zeptal se Perrin.

Bornhald pokrčil rameny. „Přijď, nebo nechoď. Můj pan velicí kapitán je čestný muž a přísahá, že se bezpečně vrátíš – což je víc, než bych temnému druhovi poskytl já. Pokud máš Aes Sedai, můžeš šije přivést, aby ses cítil v bezpečí.“ S těmi slovy Bornhald obrátil koně a tryskem odjel.

Perrin zamyšleně stál a sledoval ho, jak mizí.

„Neuvažuješ vážně o tom, že bys tam šel, že ne, synku?“ zeptal se Tam.

„Raději bych měl jistotu, komu čelím,“ řekl Perrin. „A žádali jsme o vyjednávání. Možná se domluvíme na návratu našich lidí. Ať shořím, Tame. Než na ně zaútočíme, musím to alespoň zkusit.“

Tam vzdychl, ale přikývl.

„Zmiňoval se o Aes Sedai,“ řekl Perrin, ale ne o aša’manech. Vsadím se, že toho o nich moc nevědí. Zajdi za Gradym, ať se oblíkne jako někdo z Dvouříčí, a řekni mu, aby se mi společně s Gaulem a Sulin ohlásili. Zeptej se Edarry, jestli se k nám taky připojí. Ale neříkej o tom mojí ženě. Nás pět půjde napřed a uvidíme, jestli se s námi bělokabátníci opravdu setkají v míru. Když se něco pokazí, Grady bude připravený dostat nás ven průchodem.“

Tam přikývl a pospíšil si pryč. Perrin nervózně čekal, dokud se Tam nevrátil s Gaulem, Sulin a Edarrou. Grady dorazil o pár minut později, oblečený v hnědém vlněném plášti a zelených šatech vypůjčených od jednoho z dvouříčských mužů. Nesl dlouhý luk, ale pohyboval se jako voják, s rovnými zády a očima bystře se rozhlížejícíma po okolí. Vznášel se kolem něho opar nebezpečí, který by kolem sebe žádný obyčejný vesničan neměl. Perrin doufal, že se tím jeho přestrojení nepokazí.

Šestice vyrazila z tábora a naštěstí se zdálo, že se Faile nedozvěděla, co se děje. Kdyby šlo o delší vyjednávání nebo rozhovory, vzal by ji Perrin s sebou, ale měl v úmyslu se vrátit rychle a chtěl být schopen jednat, aniž by si o ni musel dělat starosti.

Šli pěšky a našli bělokabátníky kousek cesty od tábora. Vypadalo to, že je jich tam jenom asi tucet a postávali blízko malého stanu, vztyčeného vedle silnice. Byli proti větru, což Perrina trochu uklidnilo. Zachytil pach hněvu a znechucení, ale nepřipadalo mu to jako past.

Když se s ostatními přiblížili, z malého stanu vyšel někdo v bílé. Vysoký muž měl hezkou tvář a krátké tmavé vlasy. Většina žen by zřejmě prohlásila, že je krásný. Byl cítit… lépe než ostatní bělokabátníci. Kolem těch se vznášel divoký pach, jako když má zvíře vzteklinu. Z jejich vůdce byl cítit klid a žádný odpor.

Perrin pohlédl na své společníky.

„Nelíbí se mi to, Perrine Aybaro,“ řekla Edarra, které se rozhlížela kolem. „Na těchhle dětech je něco špatného.“

„Z těch stromů by nás mohli zasáhnout lučištníci,“ zabručel Tam a kývl ke vzdálenému hájku.

„Grady, držíš sílu?“ zeptal se Perrin.

„Jasně.“

„Buď připravený, jenom pro jistotu,“ řekl Perrin a pak vyrazil směrem ke skupince bělokabátníků. Jejich velitel si Perrina prohlížel s rukama založenýma za zády. „Zlaté oči,“ řekl muž. „Takže je to pravda.“

„Ty jsi pan velící kapitán?“ zeptal se Perrin.

„Ano.“

„Co chceš za to, že pustíš moje lidi, které držíš?“

„Moji muži mi pověděli, že už ses o takovou výměnu jednou pokusili,“ řekl velitel bělokabátníků. „A že jsi je podvedl a zradil.“

„Unesli nevinné lidi,“ odvětil Perrin. „A na oplátku žádali můj život. No, vzal jsem si své lidi zpátky. Nenuť mě, abych tu udělal totéž.“

Vůdce bělokabátníků přimhouřil oči. Bylo z něj cítit zamyšlení. „Udělám, co je správné, Zlatooký. Bez ohledu na cenu. Moji muži mi řekli, že jsi před pár lety zavraždil několik dětí a nikdy se ti nedostalo spravedlivého trestu. Že vedeš nájezdy trolloků na vesnice.“

„Na tvé muže není příliš spolehnutí,“ zavrčel Perrin. „Chci formálnější vyjednávání, kde se posadíme a promluvíme si. Ne něco narychlo spíchnutého.“

„Pochybuji, že to bude třeba,“ řekl velitel bělokabátníků. „Nepřišel jsem sem vyjednávat. Prostě jsem tě jenom chtě! vidět na vlastní oči. Chceš osvobodit svoje lidi? Postav se mému vojsku na bitevním poli. Udělej to a já zajatce propustím bez ohledu na výsledek. Zjevně to nejsou vojáci. Nechám je jít.“

„A když odmítnu?“ zeptal se Perrin.

„Tak to neprospěje… jejich zdraví.“

Perrin zaskřípal zuby.

„Tvoje armáda se utká s naší pod Světlem,“ řekl velitel bělokabátníků. „Takové jsou naše podmínky.“

Perrin zalétl očima vedle sebe. Grady se setkal s jeho pohledem a v očích měl očividnou otázku. Stačila by pouhá myšlenka a mohl bělokabátnického velitele na místě zajmout.

Perrin byl v pokušení. Přišli však proto, že jim bělokabátníci slíbili bezpečí. On mír neporuší. Místo toho se obrátil a odvedl své lidi zpátky do tábora.

Galad sledoval, jak Aybara odchází. Ty zlaté oči byly zneklidňující. Dosud Byarovu přesvědčování, že ten muž není pouhý temný druh, ale zplozenec Stínu, příliš nevěřil. Nicméně když hleděl do těch očí, nebyl si Galad už takjistý, že nad těmito tvrzeními může mávnout rukou.

Bornhald vedle něj vydechl. „Nevěřím, že jsi to chtěl udělat. Co kdyby si Aes Sedai přivedli Jediné síle bychom se nedokázali ubránit.“

„Neublížily by mi,“ řekl Galad. „A kromě toho, kdyby mě Aybara tady dokázal zabít pomocí jediné síly, mohl by mi totéž udělat i v našem ležení. Ale pokud je takový, jak tvrdíš ty a dítě Byar, hodně si dává záležet na tom, jak vypadá. Nevedl trolloky proti Dvouříčí přímo. Předstíral, že lidi brání.“ Takový muž by si počínal prohnaně. Galadovi nehrozilo nebezpečí.

Chtěl Aybaru vidět ná vlastní oči a byl rád, že k tomu došlo. Ty oči… už samy o sobě byly téměř důvodem k odsouzení. A Aybara zareagoval na zmínku o zavražděných bělokabátnících a ztuhl. Kromě toho tu ještě bylo to, co mu jeho muži pověděli o tom, že je spojený se Seančany a má s sebou muže, co dokážou usměrňovat.

Ano, tenhle Aybara byl nebezpečný muž. Galadovi dělalo starosti, že by se tu měl se svým vojskem pustit do boje, ale Světlo bude stát na jejich straně. Lepší bude tohohle Aybaru porazit hned, než čekat a postavit se mu v Poslední bitvě. Rychle učinil rozhodnutí. Správné rozhodnutí. Budou bojovat.

„Pojďte,“ řekl Galad a mávl na muže rukou. „Vraťme se do tábora.“