Věže půlnoci

KAPITOLA 37 Temnota ve věži

Gawyn seděl na lavičce v zahradách caemlynského paláce. Uplynulo několik hodin od chvíle, co poslal Egwainina posla pryč. Na obloze visel kulatý měsíc. Občas kolem prošli sloužící, aby se podívali, jestli Gawyn něco nepotřebuje. Zdálo se, že si o něj dělají starosti.

Chtěl jen pozorovat oblohu. Už to byly celé týdny, co mohl něco takového dělat. Ochlazovalo se, ale nechal si kabát svlečený, přehozený přes opěradlo lavičky. Vzduch byl příjemný – z nějakého důvodu mu připadal jiný než stejný vzduch pod zataženou oblohou.

Poslední světlo soumraku bledlo a hvězdy na obloze zářily jako váhavé děti, které teď, když denní vřava umlkla, vykukují ven. Bylo tak příjemné je zase vidět. Gawyn zhluboka dýchal.

Elain měla pravdu. Velká část Gawynovy nenávisti k al’Thorovi pramenila z pocitu marnosti. Možná ze žárlivosti. Al’Thor hrál roli, která se víc blížila tomu, co by si pro sebe Gawyn vybral. Řídit státy, velet armádám. Když se podíval na jejich životy, kdo na sebe vzal úlohu prince a kdo roli ztraceného ovčáka?

Možná Gawyn Egwaininým požadavkům vzdoroval, protože chtěl velet, být tím, kdo koná hrdinské činy. Kdyby se stal jejím strážcem, musel by ustoupit a pomáhat jí změnit svět. Pomáhat udržet naživu někoho skvělého byla čest. Velká čest. Co bylo cílem velkých činů? Uznání, které přinášely, nebo lepší životy, které vytvářely?

Ustoupit. Obdivoval muže jako Sleete pro jejich ochotu to udělat, ale nikdy je nechápal. Ne doopravdy. Nemůžu ji nechat, aby to dělala sama, pomyslel si. Musím jí pomáhat. Z jejího stínu.

Protože ji miloval. Ale také proto, že to bylo nejlepší. Když se dva bardové pokoušeli najednou zahrát dvě různé písně, oba dělali rámus. Ale jestliže jeden ustoupil a dělal druhému doprovod, pak mohla být hudba krásnější, než když hrál každý sám.

A v té chvíli to konečně pochopil. Vstal. Nemohl jít za Egwain jako princ. Musel za ní jít jako její strážce. Musel ji střežit, sloužit jí. Postarat se, aby byla její přání splněna.

Bylo načase se vrátit.

Navlékl si kabát a vydal se po cestičce do paláce. Když procházel kolem žab v jezírku, ustávaly ve zpěvu svých serenád a se šplouchánim skákaly do vody. Pak vstoupil do budovy. Ke komnatám jeho sestry to nebylo daleko. Bude vzhůru; v poslední době měla se spánkem problémy. V posledních pár dnech často před ulehnutím rozprávěli nad šálkem horkého čaje. U jejích dveří jej však zastavila Birgitte.

Znovu se na něj zamračila. Ano, nelíbilo se jí, že místo něj musí sloužit jako hlavní kapitán. Teď to chápal. Připadal si trochu nemístně, když k ní teď přistupoval. Žena zvedla ruku. „Dneska večer ne, princátko.“

„Vracím se do Bílé věže,“ řekl. „Rád bych se s ní rozloučil.“

Chtěl jít dál, ale Birgitte se mu rukou opřela do hrudi a jemně ho odstrčila. „Můžeš odjet ráno.“

Málem sáhl pro meč, ale zarazil se. Světlo! Bývaly časy, kdy na všechno nereagoval takto. Stal se z něj pitomec. „Zeptej se jí, jestli mě přijme,“ řekl zdvořile. „Prosím.“

„Mám svoje rozkazy,“ řekla Birgitte. „Kromě toho by s tebou nemohla mluvit. Spí.“

„Jsem si jistý, že by se ráda nechala vzbudit.“

„Není to tenhle spánek,“ řekla Birgitte. Vzdychla. „Má to co dělat se záležitostma Aes Sedai. Jdi spát. Ráno pro tebe bude tvoje sestra nejspíš mít zprávu od Egwain.“

Gawyn se zamračil. Jak by…

Sny, uvědomil si. To měly Aes Sedai na mysli, když mluvily o tom, že je Egwain učí chodit ve snech. „Takže Egwain taky spí?“

Birgitte si ho přeměřila. „Zatracenej popel, nejspíš už jsem i tak řekla příliš mnoho. Padej k sobě.“

Gawyn odešel, ale nešel do svých komnat. Počká si na okamžik slabosti, napadlo ho, když si vzpomněl, co říkala sul’dam. A když udeří, zanechá takovou zkázu, že bys nevěřil, že jediný člověk dokáže…

Okamžik slabosti.

Vyrazil pryč od Elaininých pokojů a hnal se chodbami paláce k místnosti určené pro cestování, kterou Elain zřídila. Naštěstí tam měla službu jedna z žen – oči měla kalné, ale čekala zde pro připad, že by bylo třeba poslat naléhavou zprávu. Gawyn tmavovlásku nepoznával, ale zdálo se, že ona jeho ano.

Zívla a na jeho žádost otevřela průchod. Proběhl jím a vyběhl v místě určeném pro cestování v Bílé věži. Průchod za ním okamžitě zmizel. Gawyn sebou škubl a se zaklením se obrátil. Málem se zavřel s ním uvnitř! Proč ho ta žena nechala zavřít tak náhle a nebezpečně? Jen o zlomek vteřiny dřív a přišel by o nohu, pokud by se nestalo ještě něco horšího.

Neměl čas. Otočil se a běžel dál.

Egwain, Leana a moudré se objevily v místnosti dole ve Věži, kde na ně čekal hlouček znepokojených žen. Bylo to strážní stanoviště, které Egwain určila jako místo, kam se v nouzi stáhnout.

„Hlášení!“ dožadovala se.

„Sevan a Karlinja jsou mrtvé, matko,“ řekla Saerin zachmuřeně. Strohá hnědá těžce oddychovala.

Egwain zaklela. „Co se stalo?“

„Byly jsme uprostřed té hry a probíraly falešný plán na uklidnění Arad Domanu, jak jsi nařídila. A pak…“

„Oheň,“ zachvěla se Morvrin. „Vyšlehl skrz zdi. Usměrňující ženy, několik z nich s neuvěřitelnou silou. Viděla jsem tam Alviarin. A další.“

„Nyneiva je pořád tam nahoře,“ dodala Brendas.

„Ženská paličatá,“ řekla Egwain a pohlédla na tři moudré. Přikývly. „Pošlete Brendas ven,“ řekla a ukázala na bílou s klidnýma očima. „Až se probudíš, běž a probuď ostatní, co tu jsou, aby nebyly v nebezpečí. Nech tady Nyneivu, Siuan, Leanu a mě.“

„Ano, matko,“ řekla Brendas.

Amys udělala něco, díky čemu její postava vybledla.

„Vy ostatní,“ řekla Egwain, Jděte někam, kde je bezpečno. Pryč z města.“

„Dobře, matko,“ řekla Saerin. Zůstala však na místě.

„Co je?“ zeptala se Egwain.

„Já…“ Saerin se zamračila. „Nemůžu jít. Děje se něco divného.“

„Nesmysl,“ obořila se na ni Bair. „To…“

„Bair,“ řekla Amys. „Nemůžu odejít. Něco vážně není v pořádku.“

„Obloha je fialová,“ řekla Yukiri, která vyhlédla z malého okna. „Světlo! Vypadá to jako kopule, která zakrývá Věž a město. Kdy se to stalo?“

„Děje se tu něco hodně špatného,“ řekla Bair. „Měly bychom se probudit.“

Egwain sebou trhla, když Amys náhle zmizela. Vzápětí byla zpátky. „Podařilo se mi odejít na místo, kde jsme byly předtím, ale nemůžu opustit město. Nelibí se mi to, Egwain al’Tere.“

Egwain se zkusila odeslat do Cairhienu. Nefungovalo to. Vyhlédla z okna s pocitem strachu a zároveň odhodláním. Ano, obloha nad nimi byla fialová.

„Probuďte se, jestli musíte,“ řekla moudrým. „Já budu bojovat. Je tady jedna z Duší Stínu.“

Moudré mlčely. „Půjdeme s tebou,“ řekla nakonec Melain.

„Dobře. Vy ostatní odsud zmizte. Jděte do Hudebníkovy cesty a zůstaňte tam, dokud se neprobudíte. Melain, Amys, Bair, Leano, my se vydáme na místo výš tady ve Věži, do místnosti s dřevěným obložením a postelí s nebesy s tylovými závěsy. Je to moje ložnice.“

Moudré přikývly a Egwain se tam odeslala. Na nočním stolku stála lampa; tady v Tel’aran’rhiodu nesvítila, přestože cítila, že ve skutečném světě ano. Moudré a Leana se objevily kolem ní. Jejich příchod zvedl vánek, který rozvlnil lehounké závěsy kolem její postele.

Věž se otřásla. Boj pokračoval.

„Buďte opatrné,“ řekla Egwain. „Lovíme nebezpečné nepřátele, kteří to tady znají lip než vy.“

„Budeme,“ odvětila Bair. „Slyšela jsem, že Duše Stínu se považují za pány tohohle místa. No, uvidíme.”

„Leano,“ řekla Egwain, „zvládneš to?“ Egwain byla v pokušení poslat ji pryč, ale ona a Siuan v Tel’aran’rhiodu strávily nějaký čas. Určitě byla zkušenější než většina ostatních.

„Budu si dávat pozor, matko,“ slíbila. „Ale bude jich víc než nás. Potřebujete mě.“

„Dohodnuto,“ řekla Egwain.

Čtyři ženy zmizely. Proč nemohly odejít z Věže? Znepokojovalo ji to, ale také to bylo užitečné. Znamenalo by to sice, že je tady uvězněná…

Ale jak doufala, Mesaana také.

Z hřebenu střechy se rozlétlo pět holubů. Perrin se otočil. Zabíječ stál za ním a byl cítit jako kámen.

Muž s tvrdýma očima vzhlédl k odlétajícím ptákům. „Tvoji?“

„Jako varování,“ odvětil Perrin. „Domyslel jsem si, že ořechové skořápky na zemi prohlédneš.“

„Chytré,“ řekl Zabíječ.

Za ním se táhlo velkolepé město. Doteď Perrin nevěřil, že by nějaké město mohlo být tak nádherné jako Caemlyn. Ale pokud nějaké takové existovalo, byl to Tar Valon. Celé město bylo jedno velké umělecké dílo, téměř všechny budovy zdobily oblouky, věžičky, rytiny nebo jiné ozdoby. Zdálo se, že umělecky jsou uspořádány dokonce i dlažební kostky.

Zabíječ střelil očima k Perrinově opasku. Tam, v měšci, který si na něj Perrin vytvořil, byl ter’angrial. Hrot vyčníval ven a stříbřité drátky se navzájem proplétaly ve složitém copu. Perrin se znovu pokusil tu věc zničit tím, že si to představil, ale byl odmrštěn. Rány kladivem ji ani neohnuly. Ať to bylo cokoli, vytvořili to tak, aby to podobným útokům odolalo.

„Hodně ses toho naučil,“ řekl Zabíječ. „Měl jsem tě zabít už před měsíci.“

„Myslím, žes to zkusil,“ řekl Perrin, zvedl kladivo a opřel si ho o rameno. „Kdo doopravdy jsi?“

„Muž ze dvou světů, Perrine Aybaro. Který oběma těm světům patři. Budu snový bodec potřebovat zpátky.“

„Přibliž se a zničím ho,“ řekl Perrin.

Zabíječ si odfrkl a vyrazil vpřed. „Na to nemáš sílu, kluku. Na to nemám sílu dokonce ani já.“ Bezděky pohlédl Perrinovi přes rameno. Na co?

Dračí hora, pomyslel si Perrin. Musí se bát, že jsem tam měl namířeno a chtěl tu věc hodit dovnitř. Naznačovalo to tedy způsob, jak by Perrin mohl ter’angrial zničit? Nebo se ho Zabíječ jenom snažil zmást?

„Netlač na mě, kluku,“ řekl Zabíječ, a zatímco stále kráčel vpřed, v rukou se mu objevily meč a nůž. „Už jsem dneska zabil čtyři vlky. Dej mi bodec.“

Čtyři? Ale Perrin ho viděl zabít jenom jednoho. Snaží se mě popíchnout.

„Myslíš, že ti uvěřím, že když ti ho dám, tak mě nezabiješ?“ zeptal se Perrin. „Kdybych ti ho dal, musel bys hojit umístit zpátky do Ghealdanu. Víš, že bych tě tam prostě sledoval.“ Perrin zavrtěl hlavou. „Jeden z nás dvou musí umřít, tak to prostě je.“

Zabíječ zaváhal a pak se usmál. „Víš, Luk tě nenávidí. Hluboce nenávidí.“

„A ty ne?“ svraštil Perrin čelo.

„O nic víc než vlk nenávidí jelena.“

„Ty nejsi vlk,“ řekl Perrin a tiše zavrčel.

Zabíječ pokrčil rameny. „Tak to teda skoncujme.“ Vrhl se vpřed.

Gawyn se vřítil do Bílé věže; vojáci ve službě mu sotva stačili zasalutovat. Hnal se kolem stojacích lamp, rozmístěných po dvojicích proti sobě. Vždy jen jedna z dvojice byla zapálená, aby se šetřilo olejem. Když doběhl k rampě mířící vzhůru, zaslechl za sebou kroky.

Prudce se obrátil a se zasvištěním tasil. Mazone s Celarkem se zastavili. Bývalí molodci teď na sobě měli uniformu věžové gardy. Pokusí se ho zastavit? Kdo ví, jaké rozkazy jim Egwain nechala?

Zasalutovali.

„Chlapi?“ zeptal se Gawyn. „Co to děláte?“

„Pane,“ řekl Celark, hubenou tvář zakrytou stíny, které vrhalo ostrůvkovité světlo lamp. „Když kolem tebe proběhne důstojník a tváří se takhle, neptáš se, jestli nepotřebuje pomoc. Prostě jdeš za ním!“

Gawyn se usmál. „Pojďte.“ Hnal se vzhůru a oba muži ho s tasenými meči následovali.

Egwaininy komnaty byly kus cesty nahoře, a když dorazili do správného patra, Gawynovi bušilo srdce a prudce oddechoval. Proběhli třemi chodbami; pak Gawyn zvedl ruku. Rozhlédl se po okolních tmavých zákoutích. Bylo některé z nich dostatečně hluboké, aby se v nich mohl ukrývat Krvavý nůž?

Nemůžeš mít světlo bez stínu…

Nahlédl za roh, za nímž byly Egwaininy dveře; stál v podstatě na stejném místě, kde byl, když jí předtím pokazil plány. Dělal teď totéž? Jeho dva gardisté se drželi těsně za ním a čekali na rozkaz.

Ano. Dělal totéž, co předtím. A přesto se něco změnilo. Ochrání ji, aby mohla vykonat velké věci. Bude hrdě stát v jejím stínu. Bude dělat, oč ho požádá – ale postará se, aby za každou cenu byla v bezpečí.

Protože to strážce dělá.

Začal se krást vpřed a svým mužům pokynul, ať ho následují. Připadalo mu, že temnota v tom stíněném výklenku jeho pozornost neodpuzuje tak, jak tomu bylo předtím. Dobré znamení. U dveří se zastavil a opatrně je vyzkoušel. Byly odemčené. Zhluboka se nadechl a vklouzl dovnitř.

Nespustil se žádný poplach; žádná past nesklapla a nevymrštila ho do vzduchu. Na stěnách zářilo několik lamp. Uslyšel slabý zvuk a vzhlédl. Visela tam služebná, zmítala se, třeštila oči a pusu měla zacpanou neviditelným proudem vzduchu.

Gawyn zaklel, prohnal se pokojem a rozrazil dveře Egwaininy ložnice. Její postel, stojící u vzdálené stěny, byla zakrytá bílými tylovými závěsy a na nočním stolku vedle hořela lampa. Spala? Nebo…

Natáhl ruku k jejímu krku, ale když se za ním ozvalo tiché žuchnutí, prudce švihl mečem a vykryl ránu, která mu mířila na záda. Ze stínů vyskočil nejeden, ale dva rozmazané temné tvary. Střelil pohledem po Egwain; neviděl žádnou krev, ale nepoznal, jestli dýchá nebo ne. Vyrušil jeho příchod vrahy včas?

Neměl čas si to ověřovat. Provedl Kvítky jabloně ve větru a začal křičet. Jeho muži přistoupili ke dveřím a tam ohromeně ztuhli.

„Sežeňte pomoc!“ vykřikl Gawyn. „Běžte!“

Tmavý Mazone se obrátil a chystal se poslechnout, zatímco Celark se s odhodlaným výrazem vrhl do boje.

Krvavé nože se přesouvaly a vlnily. Gawynovi se podařila Kočka na rozpáleném písku, aby je vyzkoušel, ale všechny údery zasahovaly jen vzduch. Už ho bolely oči z toho, jak se snažil postavy sledovat.

Celark zaútočil zezadu, ale stejně bezúspěšně jako Gawyn. Gawyn zatínal zuby a bojoval zády k posteli. Musí je udržet od Egwain, dokud nedorazí pomoc. Kdyby dokázal…

Obě postavy se náhle otočily a společně se vrhly na Celarka. Muž měl stěží čas zaklít, než ho do krku zasáhl meč a vytryskla jasná krev. Gawyn znovu zařval, provedl Ještěrku v tmí a sekl zabijáky po zádech.

Jeho útok opět minul. Vypadalo to, že se netrefil jen o vlásek. Celark se s chrčením zhroutil na podlahu, v jeho krvi se odráželo světlo lamp a Gawyn se nemohl přesunout vpřed, aby ho bránil. Ne aniž by přestal krýt Egwain.

Jeden ze zabijáků se obrátil zpátky ke Gawynovi, zatímco druhý usekl Celarkovi hlavu úderem, který se – navzdory přítmí – hodně podobal Řece podemílající břeh. Gawyn ustoupil a snažil se nedívat se na padlého muže. Bránit. Musí ji bránit, jen dokud nedorazí pomoc. Popošel na bok.

Seančané byli ostražití; věděli, že jednoho z nich předtím zahnal. Měli ale velkou výhodu. Gawyn si nebyl jistý, že dokáže čelit dvěma najednou.

Ano, dokážeš, napomenul se přísně. Když selžeš, Egwain umře.

Zahlédl ve vedlejší místnosti nějaký pohyb? Mohla snad dorazit pomoc? Gawyn ucítil příval naděje a přesunul se kousek stranou. Odtamtud pak na podlaze spatřil Mazoneho krvácející tělo.

Do místnosti vklouzla třetí stínová postava, zavřela za sebou dveře a zamkla. Proto ti druzí dva váhali. Chtěli počkat, až dorazí jejich spojenec.

Všichni tři zaútočili společně.

Perrin vypustil vlka.

Projednou si nedělal starosti s tím, co mu to udělá. Dovolil si být, a když bojoval, svět kolem něj jako by se spravil.

Snad proto, že se skláněl před jeho vůlí.

Mladý býk seskočil ze střechy v Tar Valonu, mocné zadní nohy ho vymrštily do vzduchu, pouzdro s ter’angrialem připevněné na zádech. Přelétl nad ulicí a přistál na bílé mramorové střeše lemované seskupeními soch. Převalil se, vztyčil se v lidské podobě – s ter’angrialem uvázaným u pasu – a máchl kladivem.

Zabíječ zmizel těsně předtím, než kladivo dopadlo, a pak se objevil vedle Perrina. Rozmáchl se a Perrin se přesunul těsně vlevo. Přesouvali se sem a tam, kroužili kolem sebe, oba mizeli a vzápětí se objevovali a snažili se protivníkovi uštědřit úder.

Perrin ten kruh narušil a poslal se na místo vedle jedné z velkých soch na střeše; nabubřele vyhlížejícího generála. Ohnal se po ní kladivem a zesílil úder. Úlomky sochy se rozlétly k Zabíječi. Zabiják vlků se objevil a čekal, že Perrin bude vedle něj. Místo toho ho zasáhla bouře kamení a prachu.

Zabíječ zařval, když ho pořezaly kamenné úlomky. Jeho plášť byl v okamžení pevný jako ocel a úlomky kamene se od něj odrazily. Švihl jím dozadu a celá budova se začala třást. Perrin zaklel a seskočil právě ve chvíli, kdy se propadla střecha.

Perrin se vymrštil, a než přistál na nedaleké střeše, změnil se ve vlka. Zabíječ se objevil před ním s nataženým lukem. Mladý býk zavrčel a představil si vanoucí vítr, ale Zabíječ nevystřelil. Prostě tam stál, jako by…

Jako by byl jenom socha.

Perrin zaklel a otočil se právě ve chvíli, kdy mu kolem pasu prolétl šíp a těsně ho minul. Skutečný Zabíječ stál kousek od něj; zmizel a pozoruhodně dokonalou sochu, kterou vytvořil, aby Perrina zmátl, zde nechal.

Perrin se zhluboka nadechl a nechal si z čela zmizet pot. Zabíječ se na něj mohl vrhnout z kteréhokoli směru. Postavil si za zády zeď a obezřetně se rozhlížel po střeše. Nad hlavou se mu otřásala kopule. Už si na to zvykl – pohybovala se společně s ním.

Ale on se nehýbal.

Vyděšeně pohlédl dolů. Váček byl pryč – šíp, který Zabíječ vystřelil po jeho pasu, ho odřízl. Perrin se vrhl k okraji střechy. Pod ním běžel Zabíječ s váčkem v ruce po ulici.

Z uličky vyskočil vlk, narazil do Zabíječe a srazil ho k zemi. Hopsal.

Vzápětí tam byl i Perrin a zaútočil. Zabíječ vychrlil nadávku, zmizel zpod Hopsala a objevil se na konci ulice. Začal prchat, až po něm zbývala jen rozmazaná čára.

Perrin se hnal za ním a Hopsal se k němu připojil. Jak jsi mě našel? vyslal Perrin.

Jste dvě hloupá vlčata, vyslal Hopsal. Velmi hlasitá. Jako vrčící kočky. Je snadné vás najít.

Záměrně Hopsalovi neukázal, kde je. Poté, co viděl zemřít Dubovou tanečnici… no, tohle byl Perrinův boj. Když byl teď ter’angrial mimo Ghealdan a jeho lidé unikali pryč, nechtěl riskovat životy dalších vlků.

Ne snad, že by Hopsal odešel, kdyby mu řekl. Perrin znovu zavrčel a s vlkem po boku se hnal za Zabíječem.

Egwain se krčila u stěny široké chodby, lapala po dechu a z čela jí stékal pot. Naproti ní vychládaly kapky kamene roztaveného ohněm.

V chodbě zavládlo ticho. Na stěnách mihotavě svítilo několik lamp. Oknem viděla nahoře mezi Věží a temnými mraky fialovou oblohu. Připadalo jí, že bojuje už hodiny, ačkoli to nejspíš bylo jen patnáct minut. Neměla ponětí, kde jsou moudré.

Za pomoci tkaniva proti odposlouchávání, které tlumilo její kroky, se začala plížit vpřed, dokud nedorazila k rohu a nenakoukla za něj. Oběma směry tma. Egwain se opatrně a odhodlaně kradla vpřed. Věž je její území. Cítila se napadená, stejně jako když přišli Seančané. Nicméně se ukazovalo, že tento boj se od bitvy se Seančany velice liší. Tehdy byl nepřítel smělý a nebylo těžké ho najít.

Pod dveřmi před ní se objevilo slabé světlo. S připravenými tkanivy se vplížila do místnosti. Stály tam dvě ženy, šeptem spolu rozmlouvaly a držely koule světla. Evanellein a Mestra, dvě z černých sester, které z Bílé věže uprchly.

Egwain vypustila ohnivou kouli, která Mestru pohltila ve žhnoucím pekle. Evanellein vyjekla a Egwain použila trik, který ji naučila Nyneiva-představila si, že je Evanellein otupená, neschopná myslet, neschopná reagovat.

Ženiny oči ztratily výraz a otevřela pusu. Přestože to bylo rychlejší než tkaniva, Egwain zaváhala. A co teď? Zabít ji, zatímco je bezbranná? Při té představě se jí obrátil žaludek. Mohla bych ji zajmout. Jít a…

V místnosti se objevil někdo další. Nově příchozí měla honosné černé šaty se stříbrným lemováním. Kolem ní vířila temnota, tvořená třepotajícími se stuhami, a vlnila sejí suknice. Výsledek byl nepřirozený a působivý; možný jen tady, v Tel’aran’rhiodu.

Egwain ženě pohlédla do očí. Velkých a modrých, zasazených ve strohé tváři, lemované po bradu dlouhými černými vlasy. V očích byla moc a Egwain okamžitě věděla, komu čelí. Proč bojovat? Nemohla…

Egwain cítila, jak se její mysl mění a začíná tuto představu přijímat. V záchvatu paniky se tomu postavila a v okamžiku prozření se odeslala pryč.

Objevila se ve svých komnatách, zvedla si ruku k hlavě a posadila se na postel. Světlo, ta žena ale byla silná.

Za ní se něco ozvalo; v místnosti se někdo objevil. Egwain se s připravenými tkanivy vymrštila na nohy. Stála tam Nyneiva, oči rozšířené vzteky. Natáhla ruce před sebe a začala vytvářet tkaniva, ale pak se zarazila.

„Do zahrad,“ řekla Egwain, která svým pokojům nedůvěřovala. Neměla sem chodit; Mesaana bude tohle místo znát.

Nyneiva přikývla a Egwain zmizela a objevila se v dolní věžové zahradě. Nad hlavou sejí táhla podivná fialová kopule. Co to bylo a jak to sem Mesaana dostala? Nyneiva se objevila vzápětí.

„Pořád jsou tam nahoře,“ zašeptala Nyneiva. „Právě jsem zahlídla Alviarin.“

„Já viděla Mesaanu,“ řekla Egwain. „Málem mě dostala.“

„Světlo! Jsi v pořádku?“

Egwain přikývla. „Mestra je mrtvá. Taky jsem viděla Evanellein.“

„Tam nahoře je tma jako v hrobce,“ zašeptala Nyneiva. „Myslím, že to udělaly ony. Siuan s Leanou jsou v pořádku; viděla jsem je před chvílí, jak se drží spolu. Těsně předtím se mi podařilo trefit Notori poryvem ohně. Je mrtvá.“

„Dobře. Černé adžah ukradly devatenáct ter’angrialů. To nám může poskytnout odhad, s kolika černými adžah musíme bojovat.“ Proti ní, Siuan, Nyneivě, Leaně a třem moudrým stála přesila – ale zdálo se, že černé adžah nemají s Tel’aran’rhiodem mnoho zkušeností.

„Vidělas moudré?“

„Jsou nahoře.“ Nyneiva se zašklebila. „Zdá se, že si to užívají.“

„Tomu věřím,“ řekla Egwain. „Chci, abychom my dvě zůstaly spolu. Budeme se objevovat zády k sobě na křižovatkách a rychle se rozhlédneme po světle nebo lidech. Když uvidíš černou, zaútoč. Pokud někdo uvidí tebe, řekni ‚běž‘ a skočíme zpátky sem.“

Nyneiva přikývla.

„První křižovatka je ta před mým pokojem,“ řekla Egwain. „Chodba na jižní straně. Zaplavím ji světlem; buď připravená. Odtamtud skočíme o jednu chodbu dál, ke dveřím schodiště pro služebnictvo. A pak po řadě dál.“

Nyneiva rázně přikývla.

Svět kolem Egwain zmizel. Objevila se v chodbě a okamžitě si to místo představila osvětlené a zaměřila na ně svou vůli. Celý prostor zalilo světlo. U stěny se krčila žena s kulatou tváří, oblečená v bílém. Sedore, jedna z černých sester.

Sedore se s rozzuřeným výrazem prudce otočila a kolem ní vyskočila tkaniva. Egwain byla rychlejší a vytvořila sloup ohně těsně předtím, než Sedore vypustila vlastní. Egwain nepracovala s tkanivy. Jen s ohněm.

Egwain spatřila, jak černá vytřeštila oči, když se kolem ní rozhučel oheň. Sedore zavřeštěla, ale zmlkla, když ji oheň pohltil. Její kouřící, spálená mrtvola se zhroutila na podlahu.

Egwain ulehčené vydechla. „Někdo na tvojí straně?“

„Ne,“ řekla Nyneiva. „Kohos to trefila?“

„Sedore.“

„Vážně?“ obrátila se Nyneiva. Sedore bývala žlutou přísedící.

Egwain se usmála. „Další chodba.“

Skočily a zopakovaly svou taktiku a zaplavily chodbu světlem. Nikdo tam nebyl, takže pokračovaly dál. Další dvě chodby byly prázdné. Egwain se právě chystala odejít, když nějaký hlas zasyčel: „Hloupé děcko! Tvůj vzorec je očividný.“

Egwain se prudce otočila. „Kde…“

Zmlkla, když spatřila Bair. Letitá moudrá si změnila oblečení a dokonce i samotnou kůži, aby splývala s bilými zdmi a dlaždicemi. Prakticky neviditelná se krčila ve výklenku.

„Neměla bys…“ začala Bair.

Stěna vedle nich vybuchla ven a rozlétly se z ní kusy kamene. Za ní stálo šest žen, které uvolnily tkaniva ohně.

Jak se zdálo, čas plížení skončil.

Perrin vylezl na vrcholek hradby, obklopující pozemky Bílé věže, a se zaduněním seskočil. Vlčí sen zůstával nezvyklý; nyní nejen že cítil zvláštní pachy, ale také slyšel zvláštní zvuky. Hřmění zevnitř Věže.

Hnal se za Zabíječem, který přeběhl pozemky a pak vyběhl vzhůru po vnější zdi samotné Věže. Perrin jej následoval a rozběhl se nahoru do vzduchu. Zabíječ se držel těsně před ním, váček s ter’angrialem přivázaný u pasu.

Perrin vytvořil dlouhý luk. Natáhl tětivu a ztuhl na místě, na stěně Věže. Vystřelil, ale zabiják vlků vyskočil vzhůru a propadl oknem do Věže. Šíp mu prolétl nad hlavou.

Perrin skočil k oknu a dovnitř. Hopsal se vrhl za ním, zanechávaje po sobě jen rozmazanou čáru. Ocitli se v ložnici se závěsy z modrého brokátu. Dveře se zabouchly a Perrin se vrhl za Zabíječem. Nenamáhal se dveře otevírat; roztříštil je kladivem.

Zabíječ se hnal chodbou.

Zrz ním, vyslal Perrin Hopsalovi. Odříznu ho.

Vlk se rozběhl za Zabíječem. Perrin vyrazil doprava a chodbou. Pohyboval se rychle, stěny se míhaly kolem něj.

Minul chodbu, která vypadala plná lidí. Tak ho to překvapilo, že ztuhl a chodba kolem něj se zakymácela.

Byly to Aes Sedai a bojovaly. V chodbě bylo světlo a z jednoho konce na druhý létal oheň. Zvuky, které předtím slyšel, nebyly přeludy. A, pomyslel si, ano…

„Egwain?“ zeptal se Perrin.

Stála přitisknutá zády k nedaleké stěně a pozorně hleděla chodbou. Když promluvil, obrátila se k němu a zvedla ruce. Cítil, jak ho něco popadlo. Jeho mysl okamžitě zareagovala a vzduch odstrčila.

Když sejí nepodařilo ho chytit, Egwain sebou škubla.

Popošel vpřed. „Egwain, neměla bys tady být. Tohle místo je nebezpečné.“

„ Perrine? “

„Nevím, jak ses sem dostala,“ řekl Perrin. „Ale musíš odejít. Prosím.“

„Jaks mě zastavil?“ vyptávala se. „Co tady děláš? Jsi s Randem? Řekni mi, kde je.“

Mluvila teď s takovou autoritou. Vypadala téměř jako jiná osoba, o desítky let starší než ta dívka, kterou znával. Perrin otevřel pusu, aby jí odpověděl, ale Egwain ho přerušila.

„Na tohle nemám čas,“ řekla. „Je mi lito, Perrine. Vrátím se pro tebe.“ Zvedla ruku a on ucítil, jak se jeho okolí mění. Objevily se provazy a spoutaly ho.

Pobaveně pohlédl dolů. Ve chvíli, kdy si představil, že jsou provazy příliš volné, z něho sklouzly.

Egwain zamrkala a sledovala, jak provazy padají na zem. „Jaks…“

Z nedalekého pokoje někdo vyrazil ven, vysoká žena se štíhlou šíjí a havraními vlasy, oblečená v hladkých bílých šatech. Usmála se, zvedla ruce a před ní se objevilo světlo.

Perrin nepotřeboval vědět, co dělá. Byl vlk; on byl vládcem tohoto místa. Tkaniva nic neznamenala. Představil si, jak ho ženin útok míjí; věděl, že to tak dopadne.

Z ženy vyrazil tenký proud žhavého bílého světla. Perrin před sebe a Egwain zvedl ruku. Světlo zmizelo, jako by jej zastavila jeho dlaň.

Egwain se obrátila, stěna nad ženou vybuchla a dolů se snesla sprška kamení. Jeden úlomek ženu tvrdě zasáhl do hlavy a srazil na zem. Světlo, po takové ráně byla nejspíš mrtvá.

Z Egwain ucítil úžas. Obrátila se k němu. „Odřivous? Tys zastavil odřivous? To by nemělo dokázat nic. “

„Je to jenom tkanivo,“ řekl Perrin a natáhl se k Hopsalovi. Kde byl Zabíječ?

„To není jenom tkanivo, Perrine. Je to…“

„Promiň, Egwain,“ řekl. „Promluvíme si později. Buď tady opatrná, Nejspíš už víš, že je to nutný, ale i tak. Je to tu nebezpečnější, než tušíš.“

Obrátil se, rozběhl se pryč a nechal za sebou prskající Egwain. Zdálo se, že sejí podařilo stát se Aes Sedai. To bylo dobře; zasloužila si to.

Hopsale? vyslal. Kde jsi?

Jedinou odpovědí mu byla náhle k němu vyslaná strašlivá bolest.

Gawyn bojoval o život proti třem živoucím stínům z temnoty a oceli.

Boj s nimi si žádal všechny jeho schopnosti a protivníci jej půltucetkrát zasáhli do paží a nohou. Použil Běsnící smršť a zachránil si životně důležité orgány. Stěží.

Kapky jeho krve pošpinily tylový závěs na Egwainině posteli. Pokud jeho protivníci už Egwain zabili, jejich předstírání, že ji stále ohrožují, bylo rozhodně velice přesvědčivé.

Byl stále slabší a unavenější. Při pohybu zanechávaly jeho boty krvavé stopy. Bolest necítil. Jeho pohyby začínaly být pomalé. Ještě chvilku a dostanou ho.

Pomoc nepřišla, ačkoli byl od křiku celý ochraptělý. Pitomče! pomyslel si. Musíš víc přemýšlet a míň se řítit rovnou do nebezpečí! Měl vyburcovat celou Věž.

Jediný důvod, proč byl stále naživu, byl ten, že trojice si počínala opatrně a snažila se ho utahat. Ta sw/ ‘dam naznačila, že jakmile padne, jejich řádění se prožene celou Bílou věží. Aes Sedai to zastihne naprosto nepřipravené. Tahle noc by mohla skončit větší katastrofou než celý původní seančanský útok.

Trojice vyrazila vpřed.

Ne! pomyslel si Gawyn, když se jeden z nich pokusil o Řeku podemílající břeh. Skočil vpřed, vyhnul se dvěma čepelím a máchl zbraní. Jako zázrakem se skutečně trefil a místností se rozlehl výkřik. Po zemi se rozprskla krev a jedna stínová postava padla.

Zbývající dvě zamumlaly nějaké kletby a všechno předstírání, že ho chtějí unavit, bylo to tam. Protivníci se na něj vrhli a v temné mlze se zableskly jejich zbraně. Vyčerpaný Gawyn dostal další zásah do ramene a pod kabátem mu po paži stékala krev.

Stíny. Jak mohl člověk bojovat proti stínům? Bylo to nemožné!

Kde je světlo, musí být i stín…

Dostal poslední zoufalý nápad. S výkřikem skočil stranou a strhl z Egwaininy postele polštář. Čepele prořízly okolní vzduch a on se otočil, praštil polštářem po lampě a zhasl ji.

Místnost se ponořila do tmy. Žádná světla. Žádné stíny.

Rovnocennost.

Temnota vše vyrovnávala a v noci jste nerozeznali barvy. Neviděl krev na pažích, neviděl černé stíny nepřátel nebo bílou Egwaininy postele. Slyšel ale, jak se muži pohybují.

Zvedl čepel k zoufalému úderu, odhadl, kam se Krvavé nože pohnou, a použil Kolibříka líbajícího medovou růži. Už ho nerozptylovaly jejich zamlžené postavy a jeho úder zasáhl a zabořil se do masa.

Zakroutil mečem a vytrhl ho. V místnosti se neozýval jiný zvuk než pád muže, kterého zasáhl. Gawyn zatajil dech a v uších mu bušil. Kde je poslední vrah?

Z vedlejší místnosti sem nepronikalo žádné světlo; Celark padl vedle dveří a ležel mu v cestě.

Gawynovi už se třásly nohy. Ztratil příliš mnoho krve. Kdyby měl něco, čím by mohl hodit, a odpoutat tak pozornost… ale ne. Při pohybu by mu šustily šaty, a to by ho prozradilo.

Takže se zaťatými zuby dupl nohou, zvedl meč, aby si chránil krk a modlil se ke Světlu, aby útok směřoval nízko.

Stalo se a čepel se mu zabořila hluboko do boku. Zasténal, ale okamžitě ze všech sil udeřil. Jeho meč zasyčel a s krátkým škubnutím zasáhl cíl. Následovalo žuchnutí; useknutá hlava se odrazila od zdi, doprovázená ránou, když se mrtvola zřítila na zem.

Gawyn se sesunul a opřel o postel. Z boku mu stříkala krev. Začínal ztrácet vědomí, ačkoli v temném pokoji se to nedalo snadno poznat.

Natáhl se tam, kde – jak si pamatoval – měla Egwain ruku, ale byl už příliš slabý, než aby ji našel.

Vzápětí spadl na podlahu. Poslední, na co myslel, bylo, že stále neví, jestli je či není mrtvá.

„Veliká paní,“ řekla Katerina, klečící před Mesaanou, „nemůžeme najít tu věc, kterou popisuješ. Půlka našich žen po tom pátrá, zatímco druhá polovina bojuje s těmi červy, co kladou odpor. Ale nikde to není!“

Mesaana si založila ruce na břiše a zvažovala situaci. Ledabylá zpráskala Kateřinu po zádech provazy větru. Selhání muselo být vždy potrestáno. Zásadovost byla klíčem při každém způsobu výcviku.

Bílá věž nad ní duněla, ačkoli ona tady byla v bezpečí. Zaměřila na tuto oblast svou vůli a vytvořila novou místnost pod základy, vytesanou ve skalní kapse. Děti, které bojovaly nahoře, se očividně domnívaly, že to s tímhle místem umějí dobře, ale byly to jen děti. Ona navštěvovala před svým uvězněním Tel’aran’rhiod celé století.

Věž opět zarachotila. Mesaana opatrně zvažovala situaci. Aes Sedai se nějak podařilo získat snový bodec. Jak takový poklad našly? Mesaana měla na jeho ovládnutí téměř takový zájem jako na ovládnutí té dětské amyrlin, Egwain al’Vere. Schopnost znemožnit vytváření průchodů do svého útočiště… Nu, byl to životně důležitý nástroj, zvlášť když jste se rozhodli obrátit proti jiným Vyvoleným. Byl účinnější než ochrany, chránil vaše sny před nežádoucím vniknutím a bránil všem formám cestování do nebo ven z dané oblasti, ledaže jste to dovolili.

Ovšem když byl na místě snový bodec, ani ona nemohla přesunout boj s těmi dětmi nahoře na vhodnější, pečlivě vybrané místo. Nepříjemné. Ale ne, nenechá se touto situací vyvést z míry.

„Vraťte se nahoru a všechno soustřeďte na zajetí té ženské Egwain al’Vere,“ řekla Mesaana. „Ta bude vědět, kde to zařízení je.“ Ano, teď jí to bylo jasné. Jediným činem dosáhne dvou vítězství.

„Ano… paní…“ Katerina se stále krčila a řemeny vzduchuji mrskaly po zádech. Ach ano. Mesaana zběžně mávla rukou a tkanivo rozpustila. Když to dělala, něco ji napadlo.

„Chvilku tady počkej,“ řekla Kateřině. „Umístím na tebe tkanivo…“

Perrin se objevil na samotném vrcholku Bílé věže.

Zabíječ držel Hopsala za zátylek. Vlk měl bok probodnutý šípem; po tlapě mu stékala krev. Přes střechu zavál vítr, zachytil krev a rozstříkl ji po kamenech.

„Hopsale!“ Perrin udělal krok vpřed. Stále cítil Hopsalovu mysl, třebaže slabou.

Zabíječ vlka bez námahy zvedl vzhůru. Namířil nůž.

„Ne,“ řekl Perrin. „Máš, cos chtěl. Prostě běž.“

„A cos to předtím říkal?“ zeptal se Zabíječ. „Že budeš vědět, kam jdu, a půjdeš za mnou? Na téhle straně se dá poloha snového bodce určit příliš snadno.“

Ledabyle vlka shodil z Věže.

„NE!“ zavřískl Perrin. Vrhl se ke kraji, ale Zabíječ se objevil před ním, popadl ho a zvedl dýku. Skok je oba smetl z Věže a Perrinovi se při pádu zvedl žaludek.

Pokusil se odeslat pryč, ale Zabíječ ho svíral a velice se snažil udržet ho na místě. Na okamžik se zatřásli, ale stále padali.

Zabíječ byl tak silný. Páchl špatně, jako zatuchlost a vlčí krev. Nožem se snažil Perrina bodnout do krku a Perrin nemohl dělat nic lepšího, než zvednout paži a snažit se rány vykrýt, když si svoji košili představil tvrdou jako ocel.

Zabíječ zatlačil silněji. Perrin na okamžik pocítil slabost, a jak se Zabíječem padali, rána na jeho hrudi tepala. Nůž Perrinovi prořízl rukáv a zabodl se mu do předloktí.

Perrin zaječel. Vítr byl tak hlasitý. Byly to pouhé vteřiny. Zabíječ nůž vytrhl.

Hopsale!

Perrin zařval, kopl po Zabíječi, odstrčil ho a vyprostil se z jeho sevření. S paží planoucí bolestí se obrátil ve vzduchu. Zem se neuvěřitelně rychle přibližovala. Silou vůle se přesunul jinam, objevil se těsně pod Hopsalem, vlka chytil a narazil do země. Kolena se mu podlomila; zem kolem něj roztříštila. Ale Hopsala bezpečně položil.

Z oblohy přilétl černě opeřený šíp, probodl Hopsalovi hřbet, projel celým jeho tělem a zasáhl Perrina do stehna, které měl pod vlkem.

Perrin zařval a ucítil, jak se jeho bolest mísí s náhlou vlnou utrpení od Hopsala. Vlkova mysl bledla.

„Ne!“ vyslal Perrin a v očích se mu zaleskly slzy.

Mladý’ býku… vyslal Hopsal.

Perrin se pokusil odeslat pryč, ale mysl měl zamlženou. Brzy přiletí další šíp. Věděl to. Podařilo se mu odkulit z cesty, když zasáhl zem, ale noha už ho neposlouchala a Hopsal byl tak těžký. Perrin znovu klesl na zem, pustil vlka a odvalil se.

Zabíječ dopadl kousek od něj s dlouhým hrozivým černým lukem v ruce. „Sbohem, Aybaro.“ Zabíječ zvedl luk. „Vypadá to, že dneska zabiju pět vlků.“

Perrin zíral vzhůru na šíp. Vše bylo rozmazané.

Nemůžu opustit Faile. Nemůžu opustit Hopsala.

Neopustím!

Když Zabíječ vystřelil, Perrin si zoufale představil sebe sama, jak je silný, a ne slabý. Cítil, jak je jeho srdce zase plné síly a energie mu proudí v žilách. Zaječel a v hlavě se mu rozjasnilo natolik, aby se dokázal nechat zmizet a objevil se za Zabíječem.

Rozmáchl se kladivem.

Zabíječ se nenuceně otočil a odrazil kladivo neuvěřitelně silnou paží. Perrin klesl na koleno a noha jej stále bolela. Zalapal po dechu.

„Nemůžeš se vyléčit,“ řekl Zabíječ. „Existují způsoby, ale prostě si představit, že jsi v pořádku, nepomáhá. Ale vypadá to, že jsi přišel na to, jak si doplnit krev, což je užitečné.“

Perrin cosi ucítil. Hrůzu. Byla jeho vlastní?

Ne. Ne, tam. Za Zabíječem byly otevřené dveře do Bílé věže. Uvnitř vládla temnota. Nejen stín, temnota. Perrin s Hopsalem cvičil dost, aby poznal, co to je.

Noční můra.

Zabíječ otevřel pusu, aby něco řekl. Perrin zavrčel a celou vahou se vrhl vpřed a narazil do něj. Noha mu zavřískla bolestí.

Překotili se přímo do temnoty noční můry.