Věže půlnoci

KAPITOLA 32 Bouře světla

Maradon hořel. Z tuctů budov stoupaly divoké zkroucené sloupy dýmu. Díky pečlivému rozplánování města se oheň nešířil příliš rychle, ale úplně ho to nezastavilo. Lidské bytosti a troud. Hořely společně. Ituralde se krčil v pobořeném domě, nalevo od něj trosky, napravo malý oddíl Saldejců. Palác opustil už před nějakou dobou; hemžilo se to v něm zplozenci Stínu. Nacpal ho vším olejem, který dokázali sehnat, a pak ho aša’manové zapálili a zabili stovky trolloků a mizelců, uvězněných uvnitř.

Vyhlédl z okna svého současného úkrytu. Přísahal by, že za oknem zahlédl kus modré oblohy, ale skrz popel a závoj kouře ve vzduchu to bylo těžké říct. Okolní budovy hořely tak prudce, že cítil žár i skrz kámen.

Využíval kouř i oheň. Na bojišti mohlo téměř vše představovat výhodu. V tomto případě, jakmile se Yoeli smiřil s tím, že je město ztracené, ho přestali bránit. Teď ho používali jako vražedné pole.

Ulice vytvářely bludiště, ve kterém se Ituralde – s pomoci Saldejců – vyznal, zatímco jeho nepřátelé ne. Každá střecha představovala hřeben, který poskytoval výhodu vyšší pozice, každá ulička únikovou cestu, každé otevřené náměstí možnou past.

Trolloci a jejich velitelé udělali chybu. Předpokládali, že Ituralde se snaží město bránit. Spletli se. Záleželo mu jen na tom, aby jim způsobil co největší škody. Takže jejich předpoklady využil proti nim. Ano, jejich armáda byla obrovská. Ale každý, kdo se někdy snažil zabíjet krysy, věděl, že na velikosti kladiva nezáleží, pokud se krysy umějí schovat.

Zčernalou ulicí před Ituraldeho domem se váhavě přesouvala banda netvorů. Trolloci po sobě opatrně chňapali a hulákali. Někteří větřili, ale kouřjim narušoval čich. Vůbec si Ituraldeho a jeho malého oddílu uvnitř domu nevšimli.

Na opačném konci ulice se ozval klapot kopyt. Trolloci se rozkřičeli a tlupa se rozběhla vpřed a dolními konci oštěpů s ohavnými ozubci tloukla do dlažebních kostek. Zaútočit na ně by pro jízdu znamenalo smrt. Trolloci se učili větší opatrnosti.

Ale neučili se dost. Objevila se jízda, představovaná jedním mužem, který vedl houf zraněných a vyčerpaných koní. Odpoutání pozornosti.

„Teď,“ řekl Ituralde. Lučištníci kolem něj vyskočili na nohy a začali z oken střílet na trolloky. Mnoho jich zemřelo; ostatní se obrátili a vrhli se do útoku.

A z boční ulice vyjeli opravdoví útočící jezdci – koně měli kopyta obalená hadry, které tlumily zvuk – jejichž příjezd kryla hlasitější kopyta zraněných koní. Saldejci se prohnali skrz trolloky, dupali a zabíjeli.

Lučištníci zahalekali a vytáhli meče a sekery, aby zraněné trolloky dorazili. Světlu díky, nebyl s nimi žádný mizelec. Ituralde vstal a tvář si před kouřem chránil vlhkým kapesníkem. Jeho únava – dosud hluboko pohřbená – se znovu začínala vynořovat na povrch. Bál se, že až ho zasáhne naplno, omdlí. To by nebylo dobré pro morálku.

Ne, pomyslel si, schovávat se v kouři, zatímco tvůj domov hoří, vědět, že tě trolloci pomalu obkličují… to je špatné pro morálku.

Jeho muži dorazili pěst trolloků a pak se rychle přesunuli k další předem vybrané budově, kde se mohli ukrýt. Ituralde měl asi třicet lučištníků a kumpanii jezdců, kterou přesouval mezi pěti nezávislými bandami nepravidelných jednotek, podobných této. Mávnutím ruky poslal své muže zpátky do úkrytu, zatímco mu zvědové předávali informace. Dokonce i s pomocí zvědů bylo těžké získat o situaci ve velkém městě dobrou představu. Měl matné ponětí, kde se nachází nejsilnější odpor, a posílal jim rozkazy, jak to jen šlo, ale boj probíhal na příliš rozlehlém území, než aby ho dokázal účinně koordinovat. Doufal, že je Yoeli v pořádku.

Aša’manové byli pryč, když podle jeho rozkazu unikli mrňavým průchodem – tak malým, že se jím dalo jedině proplazit – který vytvořil Antail. Od chvíle, kdy odešli – už to byly celé hodiny – nebylo ani stopy po „zachráncích“, kteří měli dorazit. Než je aša’manové opustili, poslal průchodem zvěda na ten hřeben, kde měli hlídat poslední jezdci. Zvěd našel jen prázdný tábor, v němž hořel nikým nehlídaný oheň.

Ituralde se připojil ke svým mužům v novém úkrytu a kapesník – nyní špinavý od sazí – nechal na klice, aby zvědové věděli, kde se ukrývá. Jakmile se dostal dovnitř, ztuhl, protože venku něco zaslechl.

„Ticho,“ nařídil mužům. Ztlumili řinčící zbroj.

Kroky. Spousta kroků. To byla určitě tlupa trolloků; jeho muži měli rozkazy pohybovat se tiše. Kývl na vojáky a zvedl šest prstů. Plán číslo šest. Čekali v úkrytu a doufali, že bestie projdou kolem. Pokud ne – kdyby se zdržely nebo začaly prohledávat okolní domy – jeho oddíl by se vyřítil ven do útoku.

Byl to nejriskantnější z jeho plánů. Jeho muži byli vyčerpaní a jezdce poslal k jinému oddílu obránců. Ale lépe zaútočit, než se nechat najít nebo obklíčit.

Ituralde se přesunul k oknu, čekal, poslouchal, mělce dýchal. Světlo, byl tak unavený! Oddíl venku jednotným krokem pochodoval kolem rohu. To bylo divné. Trolloci nepochodovali tak pravidelně.

„Můj pane,“ zašeptal jeden z jeho mužů. „Nejsou tam žádný kopyta.“

Ituralde ztuhl. Muž měl pravdu. Z únavy už hloupl. V té armádějsou jich stovky, pomyslel si. Vstal, přes všechnu snahu zakašlal, a otevřel dveře. Vyšel ven.

Ituraldeho muži se nahrnuli za ním a ulicí se prohnal poryv větru. Vítr na okamžik rozptýlil kouř a odhalil početný pěší oddíl ve stříbřitém brnění a s kopími v rukou. Na okamžik vypadali jako duchové – zářili v přízračném zlatém světle, přicházejícím shora, ve slunci, které neviděl už měsíce.

Když jej a jeho muže uviděli, začali nově příchozí křičet a dva jejich důstojníci přijeli až k nim. Byli to Saldejci. „Kde je váš velitel?“ zeptal se jeden. „Rodei Ituralde?“

„Já…“ Ituralde se rozkašlal. „To jsem já. Kdo jste vy?“

„Světlo budiž požehnáno,“ řekl jeden z mužů a obrátil se zpátky k ostatním. „Pošlete zprávu urozenému pánovi Bašeremu! Našli jsme ho!“

Ituralde zamrkal. Ohlédl se na svoje muže, špinavé a s tvářemi černými od sazí. Mnoho z nich mělo ruku zavěšenou na pásce. Začal se dvěma stovkami. Nyní jich bylo padesát. Měli by slavit, ale většina z nich seděla se zavřenýma očima na zemi.

Ituralde se rozesmál. „Teď? Drak posílá pomoc teď?“ Klopýtl, pak se posadil a upřel pohled na hořící oblohu. Smál se a nedokázal přestat. Brzy mu po tvářích začaly téct slzy.

Ano, tam nahoře svítilo slunce.

Když ho vojáci dovedli do dobře bráněné části města, Ituralde se už trochu uklidnil. Tady nebyl kouř zdaleka tak hustý. Al’Thorovy jednotky – vedené Davramem Bašerem – nejspíš obsadily většinu Maradonu. Toho, co z něj zbylo. Hasili ohně.

Bylo tak divné vidět vojáky v zářivé zbroji, upravených uniformách, s čistými obličeji. Nahrnuli se dovnitř se spoustou aša’manů a Aes Sedai a armádou, která – prozatím – byla dost velká na to, aby zplozence Stínu vytlačila zpátky do opevnění na kopcích nad řekou. Al’Thorovi muži ho zavedli do vysoké budovy uvnitř města. Zdálo se, že vzhledem k tomu, že palác je vypálený a převážně v troskách, vybrali si tohle místo jako velitelské stanoviště.

Ituralde už celé týdny vedl vyčerpávající válku. Al’Thorovi vojáci vypadali skoro až příliš čistě. Jeho muži umírali, zatímco tihle se umývali, spali a jedli teplé večeře?

Nech toho, napomenul se, když vcházel do budovy. Bylo až příliš snadné obviňovat ostatní, když se v boji nedařilo. Tihle muži nemohli za to, že v poslední době měli snazší život než on.

S námahou vyšel po schodech a přál si, aby ho nechali na pokoji. Pořádně se vyspat, umýt se – a pak se může sejít s Bašerem. Ale ne, to by nešlo. Boj ještě neskončil a al’Thorovi muži budou potřebovat informace. To mu jen selhával rozum a myslelo mu to pomalu.

Došel do nejvyššího patra a následoval Bašereho vojáky do místnosti vpravo. Stál tam Bašere v nablýskaném kyrysu bez přilby a s rukama založenýma za zády hleděl z okna. Měl jeden z těch přerostlých saldejských knírů a olivové kalhoty, zastrčené do po kolena vysokých bot.

Bašere se otočil a škubl sebou. „Světlo! Vypadáš jako sama smrt, chlape!“ Obrátil se k vojákům. „Měl by být ve stanu u felčarů! Přiveďte někdo aša’mana!“

„Jsem v pořádku,“ prohlásil Ituralde a přinutil se mluvit přísným hlasem. „Zaručuju ti, že vypadám hůř, než se cítím.“

Vojáci zaváhali a podívali se na Bašereho. „Tak dobře,“ řekl ten muž, „alespoň mu přineste židli a něco, čím si utře obličej. Chudáku; měli jsme sem dorazit už dávno.“

Venku Ituralde slyšel zvuky vzdálené bitvy. Bašere si vybral vysokou budovu, z níž mohl boj sledovat. Vojáci přinesli židli a Ituralde – bez ohledu na to, jak chtěl před druhým generálem vypadat silný – se s povzdechem posadil.

Sklopil oči a ohromilo ho, jak má špinavé ruce, jako by čistil komín. Nepochybně měl tvář pokrytou sazemi a zbrázděnou čůrky potu a nejspíš i zaschlou krvi. Šaty mu roztrhal výbuch, který zničil hradbu, nemluvě o narychlo ovázané ráně na paži.

„Tvoje obrana města byla naprosto ohromující, urozený pane Ituralde,“ řekl Bašere. Mluvil formálně – Saldeia a Arad Doman nebyli nepřátelé, ale dvě silné země nemohly sdílet hranici, aniž by mezi nimi občas nepřátelství nevypuklo. „Počty mrtvých trolloků ve srovnání s počty mužů, které jsi měl… a s tak velkou dírou v hradbě… Dovol, ať řeknu, že to na mě udělalo dojem.“ Bašereho tón naznačoval, že takovou chválu nerozdává jen tak.

„Co je s Yoelim?“ zeptal se Ituralde.

Bašere se zatvářil zachmuřeně. „Moji muži našli malý oddil, který bránil jeho mrtvolu. Zemřel statečně, i když mě překvapilo, že městu velí on a Torkumen – můj vzdálený bratranec a muž, který by měl město řídit – je zamčený ve svých komnatách a opuštěný tam, kde se k němu trolloci mohli dostat.“

„Yoeli byl dobrý chlap,“ řekl Ituralde škrobeně. „Jeden z nej statečnějších, jaké jsem měl tu čest poznat. Zachránil mi život a pustil moje muže do města navzdory Torkumenovým rozkazům. Je to zatracená škoda, že jsme ho ztratili. Zatracená škoda. Bez Yoeliho by se Maradon neudržel.“

„I tak se drží jenom stěží,“ řekl Bašere střízlivě.

Ituralde zaváhal. Je to královnin strýc – tohle město je nejspíš jeho domov.

Oba muži na sebe hleděli, jako staří vlci, vůdci soupeřících smeček, kteří kolem sebe zlehka krouží. „Mrzí mě tvoje ztráta,“ řekl tiše.

„Město je na tom tak dobře,“ řekl Bašere, „díky tobě. Nezlobím se, člověče. Jsem smutný, ne naštvaný. A pokud jde o Yoeliho, věřím ti. Upřímně řečeno jsem Torkumena nikdy neměl rád. Prozatím jsem ho nechal v pokoji, kde jsme ho našli – naštěstí pořád naživu – ačkoli to od královny pěkně schytám za to, co se mu stalo. Vždycky ho měla ráda. Pche! Obvykle má lepší úsudek.“

Když Bašere mluvil o Torkumenovi, kývl stranou, a Ituralde si překvapeně uvědomil, že dům poznává. Patřil Torkumenovi a Yoeli sem Ituraldeho přivedl toho prvního dne, kdy se dostal do města. Dávalo smysl zvolit si ho za velitelské stanoviště – stál dostatečně blízko severní hradbě, aby z něj byl dobrý výhled ven, ale zároveň dostatečně daleko od výbuchu, aby přežil, na rozdíl od radnice.

Nu, kdyby trolloci Torkumena dostali, patřilo by mu to. Ituralde se opřel a zavřel oči, zatímco se Bašere radil se svými důstojníky. Bašere byl schopný muž, to bylo jasné. Velice rychle město vyčistil; jakmile si trolloci uvědomili, že musejí bojovat s větším vojskem, město opustili. Ituralde byl pyšný na to, že to částečně byla jeho houževnatost, která je přiměla tak rychle utéct.

Ituralde dál naslouchal. Většina Bašereho vojáků se do města dostala průchody poté, co poslali jednoho zvěda najít bezpečná místa, kde je vytvořit. Pouliční boj jim neposlouží tak dobře jako Ituraldemu; jeho taktika náhlých rychlých výpadů byla zaměřená na to, aby způsobila co nejvíc škody dřív, než je zabijí. Byla to taktika prohrávajícího.

Trolloci se stáhli zpátky na opevnění, ale nezůstanou tam dlouho. Jak tam tak seděl se zavřenýma očima a snažil se zůstat vzhůru, slyšel, jak Bašere a jeho kapitáni dospěli ke stejně pochmurnému závěru jako on sám. Maradon byl ztracený. Zplozenci Stínu vyčkají do noci a pak se zase vyrojí.

Po tom všem prostě utečou? Po tom, co Yoeli při obraně města padl? Po tom, co Rajabiho zabil draghkar? Po tom, co Ankaera a Rossina zabili během šarvátek ve městě? Po všem tom krveprolití konečně uviděli přicházející pomoc jen proto, aby se ukázalo, že nestačí?

„Možná bychom je mohli z toho návrší vytlačit,“ řekl jeden z Bašereho mužů. „Vyčistit to opevnění.“

Neznělo to příliš optimisticky.

„Synu,“ řekl Ituralde a přinutil se otevřít oči. „Držel jsem ten kopec proti přesile celé týdny. Vaši lidi ho vybudovali dobře a problém s dobře vybudovaným opevněním je, že ho váš nepřítel může využít proti vám. Při útoku ztratíte muže. Hodně mužů.“

V místnosti zavládlo ticho.

„Takže odejdeme,“ řekl Bašere. „Naeffe, budeme potřebovat průchody.“

„Ano, urozený pane Bašere.“ Muž s energickou tváří a štíhlou postavou měl černý kabát a na límci draci špendlík aša’manů.

„Malaine, sežeň jezdce a seřaď je venku; ať to vypadá, jako bychom se chtěli pokusit o útok na opevnění. To je zaměstná a budou čekat. Odsuneme raněné a pak necháme jízdu se rozjet opačným směrem do…“

„Při Světle a mojí naději na znovuzrození!“ vykřikl náhle nějaký hlas. Všichni v místnosti se ohromeně otočili; takovou kletbu jste neslyšeli každý den.

U okna stál mladý voják a hleděl ven dalekohledem. Bašere zaklel, pospíšil si k oknu a ostatní se shlukli kolem a několik z nich si také vzalo dalekohledy.

A co se děje teď? napadlo Ituraldeho, který navzdory únavě vstal a také se rychle vydal k oknu. S čím by tak mohli přijít? S dalšími draghkary? Temnými psy?

Vyhlédl z okna a někdo mu podal dalekohled. Zvedl ho, a jak předpokládal, dům byl dost vysoký, aby z něj bylo vidět za městskou hradbu a na vražedné pole za ní a dál. Věže na hřebeni kopce byly plné havranů. Dalekohledem viděl plné úbočí trolloků, kteří obsadili horní tábor, věže a opevnění.

Za kopcem se průsmykem valila hrůzostrašná armáda trolloků, mnohonásobně početnějši než ta, která útočila na Maradon. Vlna nestvůr se zdála nekonečná.

„Musíme jít,“ řekl Bašere a sklonil dalekohled. „Hned.“

„Světlo!“ zašeptal Ituralde, který sklonil dalekohled. „Jestli se tahle armáda přes nás dostane, nic v Saldeii, Andoru nebo Arad Domanu ji nedokáže zastavit. Prosím, řekni mi, že urozený pán Drak uzavřel se Seančany mír, jak slíbil?“

„V tomhle,“ ozval se za ním tichý hlas, „stejně jako v mnoha jiných věcech, jsem selhal.”

Ituralde se prudce obrátil a spustil ruku s dalekohledem. Do místnosti vešel vysoký muž s narudlými vlasy – muž, u nějž měl Ituralde pocit, že se s ním dosud nesetkal, navzdory známé tváři.

Rand al’Thor se změnil.

Drak Znovuzrozený měl stejné sebevědomí, stejně přímý postoj, stejné chování očekávající poslušnost. A přesto se zároveň vše zdálo jiné. To, jak stál; už ne mírně podezíravý. To, jak si Ituraldeho starostlivě prohlížel.

Ty oči, chladné a necitelné, kdysi Ituraldeho přesvědčily, aby tohoto muže následoval. Ty oči se také změnily. Předtím v nich Ituralde nepostřehl moudrost.

Nebuď pitomec, napomenul se Ituralde, to, jestli je člověk moudrý, nepoznáš z toho, že se mu podíváš do očí.

A přesto to poznal.

„Rodele Ituralde,“ řekl al’Thor, popošel vpřed a položil mu ruku na paži. „Nechal jsem tady tvoje muže uvíznout a čelit obrovské přesile. Prosím, odpusť mi,“

„Rozhodl jsem se sám,“ řekl Ituralde. Kupodivu cítil menší únavu než jen před pár okamžiky.

„Prohlédl jsem si tvoje muže,“ řekl al’Thor. „Zbylo jich tak málo, a jsou ztrhaní a zbití. Jak jsi tohle město udržel? To, cos dokázal, je zázrak.“

„Dělám, co je třeba udělat.“

„Musel jsi ztratit spoustu přátel.“

„Já… Ano.“ Co jiného odpovědět? Odbýt to by znamenalo je zneuctít. „Wakeda padl dneska. Rajabi… no, toho dostal draghkar. Ankaer. Vydržel až do dnešního odpoledne. Nikdy se nedozvěděl, proč ten trubač zatroubil dřív. Rossin to zjišťoval. Taky je mrtvý.”

„Musíme z tohohle města vypadnout,“ řekl Bašere naléhavě. „Je mi to líto, chlape. Maradon je ztracený.“

„Ne,“ řekl al’Thor tiše. „Stín tohle město nedostane. Ne po tom, co tihle muži dokázali, aby ho udrželi. Já to nedovolím.“

„Úctyhodný postoj,“ řekl Bašere, „ale nemůžeme…“ Hlas se mu vytratil, když se na něj al’Thor podíval.

Ty oči. Tak vášnivé. Téměř jako by svítily. „Oni se tohohle města nezmocní, Bašere,“ řekl al’Thor a v jeho tichém hlase zaznělo hněvivé ostří. Mávl rukou na stranu a ve vzduchu se otevřel průchod. Dunění bubnů a vřískot trolloků náhle zazněly blíž. „Už mě unavuje nechávat je, aby ubližovali mým lidem. Stáhni vojáky.“

S těmi slovy al’Thor prošel průchodem. Do místnosti vběhla dvojice aielských Děv a on nechal průchod otevřený dostatečně dlouho, aby mohly proskočit za ním. Pak ho nechal zmizet.

Bašere na to ohromeně zíral s otevřenou pusou. „K ďasu s ním!“ řekl nakonec a znovu se obrátil k oknu. „Myslel jsem, že tyhle věci už nebude dělat!“

Ituralde se k Bašeremu připojil, zvedl dalekohled a zahleděl se obrovskou dírou v hradbě ven. Al’Thor, oblečený v hnědém plášti, tam procházel se dvěma Děvami v patách po podupané zemi.

Ituralde měl dojem, že slyší trolločí vytí. Jejich bubny duněly. Spatřili tři osamělé lidi.

Trolloci se vrhli vpřed a hnali se k nim. Stovky. Tisíce. Ituralde vyvalil oči. Bašere utrousil tichou modlitbu.

Al’Thor zvedl ruku a dlaní napřed ji napřáhl proti přílivu zplozenců Stínu.

A ti začali umírat.

Začalo to ohnivými vlnami, podobnými těm, které používali aša’manové. Jenže tyto byly mnohem větší. Plameny v řadách trolloků propalovaly strašlivé pruhy smrti. Kopírovaly terén, šplhaly se do kopce i dolů do zákopů a plnily je ohněm rozžhaveným doběla, spalujícím a ničivým.

Oblohou zavířila mračna draghkarů a snesla se na al’Thora. Vzduch nad ním zmodral, vybuchla ledová tříšť a úlomky se rozprskly vzduchem jako šípy z luků celého praporu lučištníků. Bestie vřískaly v nelidské agónii a jejich mršiny padaly na zem.

Z Draka Znovuzrozeného vybuchlo světlo a síla. Byl jako celá armáda usměrňovačů. Zemřely tisíce zplozenců Stínu. Všude vyskakovaly smrtonosné průchody, útočily bojištěm a zabíjely stovky nepřátel.

Aša’man Naeff, který stál vedle Bašereho, zalapal po dechu. „Nikdy jsem neviděl tolik tkaniv najednou,“ zašeptal. „Ani je nedokážu všechny rozeznat. On je bouře. Bouře Světla a proudů síly!“

Nad městem se začala tvořit a vířit mračna. Zvedl se vyjící vítr a shora udeřil blesk. Hřmění přehlušilo dunění bubnů, jak se trolloci mamě snažili dostat k al’Thorovi, šplhajíce přitom přes hořící mršiny svých bratrů. Vířící bílé mraky narazily do černé vroucí bouře a smísily se s ní. Kolem al’Thora kroužily poryvy větru a lomcovaly jeho pláštěm.

Sám muž jako by zářil. Byl to odraz pruhů ohně nebo snad blesků? Al’Thor se zdál být jasnější než tohle všechno a zvednutou ruku držel proti zplozencům Stínu. Jeho Děvy se mu po boku krčily u země, oči upřené vpřed, těla zapřená proti silnému vichru.

Trychtýře vířících mraků se proháněly mezi trolloky a přes hřeben kopce a zvedaly netvory do vzduchu. Za nimi se vztyčily obrovské smrště masa a ohně. Nestvůry pršely dolů a padaly jedna na druhou. Ituralde to s úžasem sledoval a chloupky na pažích i vlasy mu vstávaly. Samotný vzduch byl plný energie.

Nedaleko se ozvalo zavřeštění. Uvnitř domu, v jednom z nedalekých pokojů. Ituralde se od okna neodvrátil. Musel tenhle nádherný, strašlivý okamžik zkázy a síly sledovat.

Příval trolloků se rozpadl a bubny zaváhaly. Celé legie se obrátily a prchaly, draly se přes sebe do kopce a utíkaly zpět k Morně. Někteří vytrvali – byli příliš rozzuření, příliš vyděšení z těch, kteří je poháněli, nebo příliš hloupí, aby utekli. Bouře zkázy jako by dosáhla vrcholu, blýskalo se v rytmu vyjícího větru, hučících vln spalujícího ohně a zvonících úlomků ledu.

Bylo to mistrovské dílo. Strašlivé, ničivé, nádherné mistrovské dílo. Al’Thor zvedl ruku k obloze. Vítr zrychlil, blesky se zvětšily, ohně plály silnějším žárem. Trolloci vřískali, sténali, vyli. Ituralde se roztřásl.

Al’Thor sevřel ruku v pěst, a vše skončilo.

Poslední z trolloků, zmítaných větrem, padali z nebe jako listí, které na okamžik uchopil prolétající větřík. Vše utichlo. Plameny uhasly, černé a bílé mraky se rozplynuly a objevila se modrá obloha.

Al’Thor spustil ruku. Pláň před ním byla pokrytá hromadami a hromadami mrtvol. Desítky tisíc doutnajících mrtvých trolloků. Přímo před al’Thorem se vytvořila hromada sto kroků široká a půldruhého kroku vysoká, mohyla mrtvých, kteří se k němu skoro dostali.

Jak dlouho to trvalo? Ituralde si uvědomil, že nedokáže odhadnout čas, i když podle slunce uplynula přinejmenším hodina. Možná víc. Připadalo mu to jako vteřiny.

Al’Thor se obrátil k odchodu. Děvy se roztřeseně zvedly a klopýtaly za ním.

„Co to bylo za jekot?“ zeptal se Naeff. „Ten, co se ozval blízko, v domě. Slyšeli jste ho?“

Ituralde se zamračil. Co to bylo? Přešel místnost a další, včetně několika Bašereho důstojníků, ho následovali. Mnozí jiní však zůstali v místnosti a zírali na bojiště, očištěné ledem a ohněm. Bylo to zvláštní, ale Ituralde na vršku kopce neviděl jedinou zřícenou věž. Působilo to, jako by al’Thorovy útoky z nějakého důvodu působily jen na zplozence Stínu. Opravdu mohl být člověk tak přesný?

Chodba za dveřmi byla prázdná, ale Ituralde už tušil, odkud vřískot přišel. Zamířil ke dveřim urozeného pána Torkumena; Bašere je odemkl a vešli dovnitř.

Pokoj vypadal prázdný. Ituralde pocítil bodnutí strachu. Co když ten muž utekl? Tasil meč.

Ne. V koutě vedle postele se choulila postava, vybrané oblečení zmačkané, kabátec smáčený krví. Ituralde sklonil meč. Urozený pán Torkumen neměl oči. Vypadalo to, že šije vyloupl psacím brkem; zakrvácené náčiní leželo na zemi vedle něj.

Okno bylo rozbité. Bašere vyhlédl ven. „Urozená paní Torkumen je tam dole.“

„Vyskočila,“ zašeptal Torkumen a krví pokrytými prsty si drásal oční důlky. Zněl omámeně. „To světlo… to strašlivé světlo.“

Ituralde pohlédl na Bašereho.

„Nemůžu se na něj dívat,“ zamumlal Torkumen. „Nemůžu! Veliký pane, kde je tvoje ochrana? Kde jsou tvoje mocné armády, tvoje bodající meče? Světlo mi požírá mysl, jako když krysy hodují na mršině. Spaluje mi mysl. Zabilo mě. To světlo mě zabilo.“

„Zešílel,“ řekl Bašere zachmuřeně a poklekl vedle něj. „Podle toho blábolení je to lepší, než co zaslouží. Světlo! Můj vlastní bratranec, a temný druh! A velel celému městu!“

„O čem to mluví?“ zeptal se jeden z Bašereho mužů. „Světlo? Bitvu určitě nemohl vidět. Žádné z oken nehledí správným směrem.“

„Nejsem si jistý, že mluvil o bitvě, Vogelere,“ odpověděl Bašere. „Pojďme. Myslím, že urozený pán Drak bude unavený. Chci dohlídnout na to, aby se o něj postarali.“

To je ono, pomyslela si Min a poklepala na stránku prstem. Seděla na okenním parapetu v Tearském Kameni a užívala si svěží vánek. Snažila se nemyslet na Randa. Nebyl zraněný, ale jeho city byly tak silné. Hněv. Doufala, že se už nikdy tak nerozzlobí.

Potlačila obavy; měla práci. Sledovala špatnou stopu? Vykládala si to nesprávně? Přečetla si větu znovu. Světlo je drženo před chřtánem nekonečné prázdnoty a všeho, čím on je, se lze zmocn it.

Její úvahy přerušilo světlo, které se objevilo v pokoji na druhé straně chodby. Pustila knihu a seskočila na zem. Rand byl náhle blízko. Cítila to skrz pouto.

Pokoj na opačné straně chodby strážily dvě Děvy, hlavně proto, aby lidé nezabloudili dovnitř a nezranily je průchody. Ten, který se nyní otevřel, vedl na místo páchnoucí kouřem. Rand proklopýtal skrz. Min se k němu rozběhla. Vypadal vyčerpaně, oči měl zarudlé, tvář pobledlou. S povzdechem se o ni opřel a dovolil jí, ať mu pomůže do křesla.

„Co se stalo?“ naléhala Min na Evasni, Děvu, která prošla průchodem po Randovi. Byla to vychrtlá žena s tmavě rudými vlasy, zastřiženými na krátko a vzadu s ohonem, jak to měla většina Děv.

„Kar’a’karn je v pořádku,“ odpověděla žena. „I když se chová jako mladík, který oběhl o jedno kolečko kolem tábora víc než kdokoli jiný, jenom aby ukázal, že to dokáže.“

„Dnes získal mnohoyz,“ řekla Ifejina – druhá Děva – téměř jako by se hádala. Hlas měla vážný.

Rand vzdychl a uvelebil se v křesle. Jako další prošel průchodem Bašere a jeho těžké boty zadupaly po kamenné podlaze. Min slyšela pokřik zdola – větším průchodem tam přinášeli raněné vojáky. Na nádvořích Kamene vládl čilý ruch. Léčitelky z řad Aes Sedai spěchaly, aby se postaraly o zakrvácené špinavé muže.

Po Bašerem přišel štíhlý Domanec ve středním věku. Rodei Ituralde. Vypadal mnohem hůř, na špinavé tváři měl zaschlou krev, šaty potrhané a na paži nešikovně omotaný obvaz. Rand neměl žádná viditelná zranění. Šaty měl čisté, přestože stále trval na tom, že bude nosit ten obnošený hnědý plášť. Ale Světlo, vypadal tak unaveně!

„Rande,“ poklekla Min vedle něj. „Rande, jsi v pořádku?“

„Rozzuřil jsem se,“ řekl Rand tiše. „Myslel jsem, že to už je za mnou.“

Zamrazilo ji.

„Nebyl to ten strašný vztek jako dřív,“ řekl Rand. „Nebyl to ničivý vztek, i když jsem ničil. V Maradonu jsem viděl, co udělali lidem, kteří mě následují. Spatřil jsem v nich Světlo, Min. Které se staví Temnému na odpor, bez ohledu na to, kam až sahá jeho stín. Přežijeme, říkal ten odpor. Budeme milovat a budeme doufat.

A viděl jsem ho, jak se tak strašně snaží to zničit. Ví, že kdyby se mu povedlo je zlomit, mělo by to význam. Znamenalo by to víc než Maradon. Zlomit lidského ducha… po tom on žízní. Udeřil mnohem silněji, než by obyčejně udělal, protože chtěl zlomit mého ducha.“ Ztišil hlas, otevřel oči a podíval se na ni. „A tak jsem se mu postavil.“

„To, cos udělal, bylo ohromující,“ řekl Bašere, který se založenýma rukama zůstal stát vedle Min. „Ale nechals ho, aby tě k tomu dohnal?“

Rand zavrtěl hlavou. „Mám na svůj hněv právo, Bašere. Nechápeš to? Předtím jsem se to všechno snažil udržet uvnitř. To byla chyba. Musím cítit. Utrpení, smrt a ztráty těch lidí mě musí bolet. Musím se těch věcí držet, abych věděl, proč bojuju. Občas potřebuju prázdnotu, ale tím není můj vztek o nic méně mojí součástí.“

Zdálo se, že je s každým slovem sebevědomější, a Min přikývla.

„No, město jsi zachránil,“ řekl Bašere.

„Ne včas,“ odvětil Rand. Min cítila jeho smutek. „A to, co jsem dneska udělal, může i tak být chyba.“

Min svraštila čelo. „Proč?“

„Příliš se to přiblížilo střetu mezi námi,“ řekl Rand. „K tomu musí dojít v Šajol Ghúlu ve správný okamžik. Nemůžu si dovolit nechat se jím vyprovokovat. Bašere má pravdu. Ani si nemůžu dovolit, aby si lidi mysleli, že budu vždycky schopný zasáhnout a zachránit je.“

„Snad,“ řekl Bašere. „Ale to, cos dnes udělal…“

Rand zavrtěl hlavou. „Já nebudu bojovat tuhle válku, Bašere. Dnešní bitva mě vyčerpala víc, než jsem měl dovolit. Kdyby se na mě moji nepřátelé vrhli teď, bylo by po mně. Kromě toho můžu bojovat jenom na jednom místě najednou. To, co přichází, bude větší, větší a strašlivější, než by kterýkoli člověk mohl doufat zadržet. Dám vás dohromady, ale musím vás opustit. Válka bude vaše.“

Umlkl a Flinn prošel průchodem a nechal ho zavřít.

„Teď musím odpočívat,“ řekl Rand tiše. „Zítra se setkám s tvou neteří a ostatními Hraničáři, Bašere. Nevím, co ode mne budou chtít, ale musejí se vrátit na své pozice. Když byla Saldeia v takovém stavu, přestože obranu vedl jeden z hlavních kapitánů, můžu se jenom dohadovat, jak trpí ostatní Hraniční státy.“

Min mu pomohla vstát. „Rande,“ řekla tlumeně. „Kadsuane se vrátila a někoho s sebou přivedla.“

Zaváhal. „Vezmi mě za ní.“

Min sebou škubla. „Neměla jsem o tom mluvit. Měl bys odpočívat.“

„Budu,“ řekl. „Neboj se.“

Stále cítila jeho vyčerpání. Ale nepřela se s ním. Vyšli z pokoje. „Rodele Ituralde,“ řekl Rand, který se zastavil u dveří. „Budeš se ke mně chtít připojit? Nemůžu ti oplatit čest, kterou jsi prokázal, ale mám něco, co ti dát můžu.“

Prošedivělý Domanec přikývl a přidal se k nim. Min pomáhala Randovi projít chodbou a dělala si o něj starosti. Opravdu se musel tolik namáhat?

Naneštěstí ano. Rand al’Thor byl Drak Znovuzrozený. Než tohle všechno skončí, vykrvácí, rozemelou ho, vyčerpají. Téměř to stačilo, aby se žena přestala snažit.

„Rande..řekla, zatímco Ituralde s několika Děvami se drželi za nimi. Kadsuanin pokoj naštěstí nebyl daleko.

„Budu v pořádku,“ řekl. „Slibuju. Máš něco nového ze svého výzkumu?“ Snažil seji rozptýlit.

Naneštěstí v ní ta otázka jen vyvolala další starosti. „Uvažoval jsi někdy o tom, proč se Callandoru v proroctvích tak často říká ‚děsivá čepel’ nebo ‚čepel zmaru’?“

„Je to mocný sa’angrial,“ řekl. „Možná je to kvůli zkáze, kterou může způsobit?“

„Možná,“ přikývla.

„Ty si myslíš, že to má jiný důvod.“

„Existuje taková věta,“ řekla Min, „v Jendajském proroctví. Kéž bychom o nich věděli víc. Každopádně říká ‚a čepel jej sváže dvojicí’.“

„Dvě ženy,“ řekl Rand. „Musím být v kruhu se dvěma ženami, abych mohl Callandor ovládat.“

Zašklebila se.

„O co jde?“ zeptal se Rand. „No tak, Min, ven s tím. Musím to vědět.“

„V Karaethonském cyklu je jiná věta. Každopádně si myslím, že by Callandor mohl být vadný. Myslím, že by mohl… Rande, myslím, že když ho použiješ, mohl by tě oslabit, otevřít tě útoku.“

„Tak mě možná takhle zabijou.“

„Tebe nezabijou,“ řekla Min.

„Já…“

„Ty tohle přežiješ, ovčáku,“ trvala na svém. „O to se postarám.“

Usmál se na ni. Vypadal tak unavený. „Skoro věřím, že to dokážeš, Min. Možná se vzor neohýbá kolem mě, ale kolem tebe.“ Obrátil se a zaklepal na dveře v chodbě.

Pootevřely se a vykoukla z nich Merise. Přejela Randa pohledem. „Vypadáš, že se sotva udržíš na nohou, al’Thore.“

„To je teda pravda,“ odvětil. „Je tady Kadsuane Sedai?“

„Udělala, oč jsi ji požádal,“ odpověděla Merise. „A můžu říct, že byla velice vstřícná, když vezmu v úvahu, jak jsi…“

„Pusť ho dál, Merise,“ ozval se zevnitř Kadsuanin hlas.

Merise zaváhala, pak se na Randa zamračila a otevřela dveře dokořán. Kadsuane seděla v křesle a hovořila se starším mužem, kterému rozpuštěné dlouhé šedé vlasy spadaly na ramena. Měl velký zahnutý nos a elegantní oděv.

Rand ustoupil stranou. Za nimi někdo zalapal po dechu. Rodei Ituralde s ohromeným výrazem vešel do dveří a muž v místnosti se otočil. Měl laskavé oči a měděnou kůži.

„Můj králi,“ vykřikl Ituralde, vrhl se vpřed a pak poklekl najedno koleno. „Ty žiješ!“

Min ucítila z Randa obrovský příval štěstí. Vypadalo to, že Ituralde pláče. Rand couvl. „Pojď, půjdeme do mých komnat a odpočineme si.“

„Král Arad Domanu. Kde ho našla?“ zeptala se Min. „Jak jsi to věděl?“

„Přítel mi prozradil tajemství,“ řekl Rand. „Bílá věž sebrala Mattina Stepaneose, aby ho ‚ochránila’. No, nevyžadovalo to příliš složitou úvahu, aby člověka napadlo, jestli to Aes Sedai nemohly udělat i s jinými vládci. A pokud do Arad Domanu vyslaly sestry, aby se ho zmocnily, už před měsíci, mohli na zpáteční cestě uvíznout ve sněhu.“ Vypadal, že se mu strašlivě ulevilo. „Graendal ho nikdy neměla. Nezabil jsem ho, Min. Jeden nevinný, o kterém jsem si myslel, že jsem ho zabil, pořád žije. To něco znamená. Něco málo. Ale pomáhá to.“

Pomohla mu dojít zbytek cesty do jejich pokojů, prozatím spokojená, že může sdílet jeho hřejivý pocit radosti a úlevy.