Věže půlnoci

KAPITOLA 49 Sluneční dvůr

Byla Ladalin, moudrá Taardad Aielů. Jak toužila po tom, aby se bývala byla schopná naučit usměrňovat. Toužit po nadání, které člověk neměl, bylo zahanbující, ale ona si nedokázala pomoct.

Seděla ve stanu a cítila lítost. Kdyby dokázala pracovat s jedinou silou, možná by mohla při pomáhání raněným udělat víc. Mohla zůstat mladá a vést svůj kmen a možná by ji kosti tak nebolely. Stáří bylo rozčilující, když bylo tolik co na práci.

Stěny stanu šelestily, jak se zbývající kmenoví náčelníci usazovali. V místnosti byla jediná další moudrá, Mora z Gošien Aielů. Také nedokázala usměrňovat. Když došlo na zabíjení nebo zajetí všech Aielů – mužů či žen – kteří projevovali jakékoli nadání v jediné síle, byli Seančané zvlášť odhodlaní.

Ve stanu se sešla ubohá skupina. Dovnitř vešel mladý jednoruký voják s ohňovým košem, postavil ho doprostřed mezi ně a odešel. Ladalinina matka mluvila o dobách, kdy ještě existovali gai’šainové, kteří takové práce dělali. Skutečně bývali Aielové, muži či Děvy, kterých nebylo třeba k válce proti Seančanům?

Ladalin se natáhla, aby si u ohně ohřála ruce s prsty zkroucenými věkem. Jako mladá žena nosila oštěp; většina žen to tak před sňatkem dělala. Jak by mohla žena zůstat stranou, když Seančané měli ve vojsku ženy a společně s damane je tak účinně využívali?

Slýchala příběhy o časech její matky a babičky, ale zněly neuvěřitelně. Válka byla to jediné, co Ladalin kdy poznala. První vzpomínky z jejího dětství se týkaly bojů na Almothské pláni. Mládí strávila výcvikem. Bojovala v bitvách soustředěných kolem území, kterému se kdysi říkalo Tear.

Ladalin se vdala a vychovala děti, ale do posledního dechu se soustředila na válku. Aielové nebo Seančané. Jedni i druzí věděli, že nakonec zůstane pouze jeden z nich.

Stále víc a víc to vypadalo, že ti, kdo budou vytlačeni, budou Aielové. To byl další rozdíl mezi jejími časy a časy její matky. Její matka nemluvila o neúspěchu; Ladalinin život byl lemován milníky ustupování a stahování.

Ostatní se zdáli být ponořeni v myšlenkách. Tři klanoví náčelníci a dvě moudré. To byli všichni, kteří zůstali z rady dvaadvaceti. Stanovými chlopněmi se dovnitř protáhl vítr z vrchoviny a zastudil ji na zádech. Tamaav dorazil jako poslední. Vypadal tak starý, jak se ona cítila, tvář měl zjizvenou a o levé oko přišel v bitvě. Posadil se na kámen. Aielové už nenosili rohože či polštáře. Přenášet mohli jenom nezbytně důležité věci.

„Bílá věž padla,“ řekl. „Moji zvědové mě o tom informovali ani ne před hodinou. Věřím jim.“ Vždycky mluvil bez obalu a býval dobrým přítelem jejího manžela, kterého loni zabili v boji.

„A s tou padla naše poslední naděje,“ řekl Takai, nejmladší z kmenových náčelníků. Byl to třetí náčelník Miagomů za stejně tolik let.

„Tak nemluv,“ řekla Ladalin. „Vždycky je naděje.“

„Zatlačili nás až k těmhle prokletým horám,“ řekl Takai. „Šiandové a Darynové už neexistujou. Tím zůstává jen pět kmenů, a jeden z nich je zlomený a rozprášený. Prohráváme, Ladalin.“

Tamaav vzdychl. Kdyby byli mladší a časy byly jiné, položila by mu k nohám svatební věneček. Její kmen potřeboval náčelníka. Její syn se jím chtěl stále stát, ale vzhledem k tomu, že se Seančani nedávno zmocnili Rhuideanu, kmeny nevěděly, jak si nové vůdce vybírat.

„Musíme ustoupit do Trojí země,“ řekla Mora klidným, důstojným hlasem. „A hledat pokání za naše hříchy.“

„Jaké hříchy?“ obořil se na ni Takai.

„Drak si přál mír,“ odvětila.

„Drak nás opustil!“ řekl Takai. „Odmítám následovat vzpomínku muže, kterého moji dědové sotva znali. Nesložili jsme žádnou přísahu, že jeho pošetilou smlouvu budeme dodržovat. My…“

„Klid, Takaii,“ řekl Joršem. Poslední ze tří kmenových náčelníků byl malý muž s jestřábí tváří a andorskou krví po dědečkovi. „Teď už je naší nadějí jenom Trojí země. Válku proti Krkavcům jsme prohráli.“

Ve stanu zavládlo ticho.

„Říkají, že nás budou pronásledovat,“ řekl Takai. „Když požadovali, abychom se vzdali, varovali nás, že nemáme ustupovat. To přece víte. Říkali, že zničí každé místo, kde se sejdou tři Aielové.“

„My se nevzdáme,“ prohlásila Ladalin rozhodně. Po pravdě řečeno rozhodněji, než se cítila.

„Když se vzdáme, udělá to z nás gai’samy,” řekl Tamaav. Oni tím slovem označovali někoho beze cti, ačkoli Ladalinina matka ho tak nepoužívala. „Ladalin. Co radíš?“

Ostatní čtyři se na ni podívali. Pocházela z Drakovy pokrevní linie, jako jedna z posledních žijících. Další tři linie vybili.

„Pokud se z nás stanou otroci Seančanů, Aielové jako lid přestanou existovat,“ řekla. „Nemůžeme zvítězit, takže se musíme stáhnout. Vrátíme se do Trojí země a znovu vybudujeme síly. Možná, že naše děti budou moct bojovat tam, kde my nemůžeme.“

Další ticho. Všichni věděli, že její slova jsou v nejlepším případě optimistická. Po desítkách let válek zbýval Aielů stěží zlomek z počtu, který jich býval kdysi.

Seančanští usměrňovači byli brutálně účinní. Přestože moudré a Dračí potomci používali v boji jedinou sílu, nestačilo to. Ty proklaté a’damy! Každý aielský usměrňovač, kterého nepřátelé zajali, se nakonec obrátil proti nim.

Skutečným obratem ve válce byl vstup dalších zemí. Poté se Seančané mohli zmocňovat mokřiňanských lidí a z jejich řad vybírat další usměrňovače. Krkavci byli nezastavitelní; teď, když padl Tar Valon, byly všechny mokřiňanské říše podřízeny Seančanů. Pouze černá věž stále bojovala, přestože tak aša’manové činili v utajení, protože jejich pevnost padla už před lety.

Aielové nemohli bojovat v utajení. V tom nebyla žádná čest. Ovšem, co teď záleželo na cti? Po padlých, kteří se počítali ve stovkách tisíců? Po spálení Cairhienu a smetení Illianu? Uplynulo dvacet let od chvíle, kdy Seančané ziskali andorské válečné stroje. Aielové směřovali k porážce už celá desetiletí; bylo důkazem jejich houževnaté povahy, že vydrželi tak dlouho.

„To jeye/zo vina,“ řekl Takai, který se stále tvářil mrzutě. „Kar’a’kam nás mohl dovést ke slávě, ale opustil nás.“

„Jeho vina?“ řekla Ladalin a – nejspíš poprvé – pochopila, proč je takové tvrzení nesprávné. „Ne. Aielové jsou za sebe zodpovědní sami. Tohle je naše vina, ne vina mého vzdáleného praděda. Zapomněli jsme, kdo jsme. Nemáme čest.“

„Naši čest nám vzali,“ řekl Takai s povzdechem a vstal. „Lid Draka, to jistě. K čemu to je, být jeho lid? Legendy říkají, že jsme byli vytvořeni jako oštěp, vykovaný ve Trojí zemi. On nás využil a pak zahodil. Co má odhozený oštěp dělat jiného, než jít do války?“

Opravdu, co? pomyslela si Ladalin. Drak požadoval mír a myslel si, že to Aielům přinese štěstí. Ale jak mohli být šťastní, když v zemi byli ti Světlem prokletí Seančani? Její nenávist k vetřelcům sahala hluboko.

Možná že Aiely zničila právě tato nenávist. Když Takai vycházel ze stanu, naslouchala vytí větru. Zítra se Aielové vrátí do Trojí země. Pokud nepřijmou mír sami, vypadá to, že jim bude vnucen.

Aviendha udělala další krok vpřed. Došla už téměř do středu sloupů a kolem ní se třpytily úlomky světla.

Už se ani nesnažila slzy zastavit. Připadala si jako dítě. Být Ladalin bylo horší než být těmi ostatními, neboť v ní Aviendha spatřila náznaky skutečných aiolských způsobů, ale zkažených, jako by měly být výsměchem. Ta žena přemýšlela o válce a spojovala si ji se ctí, ale nechápala, co čest je. Žádní gai’šainovél Ustup? Nepadla ani zmínka o Zo/z. Tohle byla bitva zcela zbavená účelu či důvodu.

Proč bojovat? Pro Ladalin to bylo o nenávisti k Seančanům. Byla válka, protože vždycky byla.

Jak? Jak se tohle Aielům stalo?

Aviendha udělala krok vpřed.

Byla Onkala, Děva oštěpu. Nakonec se oštěpu vzdá a vdá se, stejně jako její matka a před ní matka její matky. Ale teď byl čas bojovat.

Kráčela ulicemi Caemlynu a její blízká-sestra nesla Dračí zástavu, která označovala její původ. Vedle Onkaly šel muž, kvůli kterému se nejspíš vzdá svých oštěpů. Hehjal, Běžec úsvitu, zabil víc Seančanů než kdokoli z jeho společenstva a získal mnoho ji. Loňského roku dostal svolení jít do Rhuideanu, aby se stal kmenovým náčelníkem.

Rhuidean. Město bylo obléháno Seančany. Onkala se ušklíbla. Seančané neměli žádnou čest. Bylo jim řečeno, že Rhuidean je místo míru. Aielové neútočili na palác v Ebú Daru. Seančané by neměli útočit na Rhuidean.

Byli to plazi. Rozčilovalo ji, že po desetiletích války zůstávaly bojové linie téměř stejné jako poté, co její děd odešel do Šajol Ghúlu.

Ji a Hehjala doprovázelo jako čestná stráž dva tisíce oštěpů. Královna Talana je očekávala, takže brány bílého andorského paláce byly otevřeny. Hehjal mávl na padesát oštěpů, které si předem vybrali, aby je doprovodil přepychovými síněmi. Celý palác oplýval svěžestí. Každá tapisérie, každá váza, každý zlatý rám připadal Onkale jako urážka. Čtyřicet let války a Andor byl nedotčený. Ležel si v bezpečí a užíval si ochrany, kterou mu poskytovaly aielské obranné linie.

Ano, Andor ještě uvidí. Aiely jejich boj posílil. Kdysi byla jejich statečnost pověstná. Nyní byla větší! Až Aielové Seančany zničí, svět pozná, co se Aielové naučili. Mokřiňanští vůdcové si budou přát, aby byli bývali štědřejší.

Dveře trůnního sálu byly otevřené; Onkala s Hehjalem vešli dovnitř a doprovod nechali venku. Také zde vlál prapor Draka, připomínka toho, že andorská královská linie také pochází z Kar’a’karna. Jen další důvod, proč je Onkala nenávidí. Andorská šlechta se považovala za rovnéyz.

Královna Talana byla žena středního věku s tmavými lesklými rudými vlasy. Nebyla moc hezká, ale působila majestátně. Tiše rozmlouvala s jedním ze svých poradců a Aielům mávnutím ruky pokynula, ať počkají. Záměrná urážka. Onkala pěnila vzteky.

Konečně je vyzvali, aby přistoupili ke Lvímu trůnu. Talanin bratr, její ochránce, stál za ní ve dvorském oděvu – vestě a kabátu -as rukou na meči. Onkala by ho dokázala zabít a ani by se při tom nezapotila.

„Vida,“ řekla královna Talana. „Opět Taardad Aielové. Pořád nosíš oštěp, Onkalo?“

Onkala si založila ruce, ale nic neřekla. Věděla, že to s lidmi moc neumí. Když mluvila, až příliš často to končilo urážkami. Bude lepší, když se toho ujme kmenový náčelník.

„Předpokládám, že jste zase přišli prosit o pomoc,“ řekla Talana.

Hehjal zrudl a Onkala si – na okamžik – přála, aby nenechala oštěp venku.

„Něco pro tebe máme,“ řekl Hehjal, vytáhl kožené pouzdro a podal ho jednomu z královniných gardistů. Muž ho otevřel a prohlédl papíry uvnitř. Další urážka. Musejí s nimi zacházet jako s nájemnými vrahy? Pravda, Onkala neměla královnu ráda, ale její a Talanina rodina byli přísežní spojenci, protože jejich babičky byly první sestry.

Voják podal papíry královně. Talana je pročítala a tvářila se stále ustaraněji a zamyšleněji.

Talana, jako většina vládců pod Drakovým mírem, si dělala se Seančany starosti. Techniky a umění ve tvarování jediné síly v Krkavčí říši stále narůstaly. Aielové je prozatím zaměstnávali. Co by se stalo, kdyby Seančané zvítězili? Dodrželi by svoje přísahy?

Jak moc se Seančanům dalo věřit? Hehjalovi agenti strávili v posledním desetiletí spoustu času tím, že tuto otázku zasévali na velkých dvorech světa. Byl to moudrý muž. Dokonce ještě dřív, než se stal náčelníkem, si uvědomil, že samotní Aielové válku vyhrát nedokáží. Oni tyhle měkké mokřiňany potřebovali.

A to byl poslední důvod, proč je Onkala nenáviděla.

„Kde jste to vzali?“ zeptala se Talana.

„Ze seančanského paláce,“ řekl Hehjal. „Neměli napadnout Rhuidean. Podle zásad cti nám to dovolilo jim to oplatit – i když náš útok byl nenápadný a měl získat tohle. Už dlouho jsem měl podezření, kde jsou uložené, a bránila mi jen moje čest, která mi nedovolila se vloupat na seančanské posvátné místo.“

Talanin výraz ztvrdl. „Víš jistě, že jsou pravé?“

„Pochybuješ o mně?“ zeptal se Hehjal.

Královna Talana ustaraně zavrtěla hlavou. Věděla, že Aielové nelžou.

„Měli jsme s tebou trpělivost,“ řekl Hehjal. „Přišli jsme za tebou a vysvětlili ti, co se stane, když nedokážeme Seančany zadržet.“

„Drakův mír…“

„Ajak Drak zajímáye?“ zeptal se Hehjal. „Jsou to vetřelci, kteří ho donutili sklonit se před jejich císařovnou. Považují ji za jemu nadřazenou. Nebudou dodržovat sliby, které dali někomu podřadnému.“

Královna Talana se znovu zahleděla dolů. Dokumenty byly seančanské plány útoku na Andor včetně podrobného plánu na zavraždění královny. Pod nimi ležely podobné plány, jak se vypořádat s vládci Tearu, Dvouříčí a Illianu.

„Potřebuju čas, abych to probrala se svými poradci,“ řekla Talana.

Máme ji, pomyslela si s úsměvem Onkala. Onkala už věděla, jak bude znít královnina odpověď. Trik byl v tom, přimět ji zvážit akci.

Hehjal přikývl a oba společně odešli. Onkala se musela držet, aby vítězně neječela. Pokud Andor vstoupí do války, ostatní země udělají totéž, zvláště ty ze Společenství gryfa a ty ze Slunečního dvora. K andorské královně vzhlíželi podobně jako jiné aielské kmeny vzhlížely k Onkale. Krev Randa al’Thora měla velkou váhu.

„Děláme správně?“ zeptal se Hehjal cestou, když je obklopily jejich oštěpy, aby zabránily zvědavým uším poslouchat.

Onkala sebou škubla. „Byl to tvůj plán.“

Zamračeně přikývl.

Nic z toho, co řekl královně, nebyla lež. Jejich čest zůstala čistá. Hehjal nicméně vynechal jeden z listů, které našli. Ten vysvětloval, že ostatní papíry jsou záložní plány.

Popis andorských vojenských sil, návrhy jak použit průchody a draky k útoku na Caemlyn, samotný plán na zavraždění královny Talany – ty byly načrtnuty jen pro případ, že by Andor vstoupil do války. Byla to předběžná studie možného nepřítele, nikoli skutečný plán útoku.

Bylo to prakticky totéž. Seančané byli hadi. Nakonec se Andoru zmocní a v té době by už Aielové nemuseli být schopni pomoct. Pokud se tahle válka bude vyvíjet špatně, její lid odejde do Trojí země a nechá ty pošetilé mokřiňany, aby se nechali porazit. Seančani zjistí, že bojovat s Aiely v jejich rodné zemi je nemožné.

Pro královnu Talanu bude mnohem lepší, když do války vstoupí teď. Pro její vlastní dobro bude nej lepší, když poslední papír nikdy neuvidí.

„Už se stalo,“ řekl Hehjal. „Už není místo na otázky.“

Onkala přikývla. Seančani padnou a Aielové zaujmou své právoplatné místo. V jejích žilách koluje krev Draka Znovuzrozeného. Zaslouží si vládnout.

Na konci tohoto všeho nepovstane Krkavčí, ale Dračí říše.

„Já už nechci jít dál,“ řekla Aviendha prázdnému skleněnému lesu.

Vítr utichl. Odpovědí jí bylo ticho. Její slzy jí smáčely prach u nohou jako kapky deště.

„Ta… stvůra neměla žádnou čest,“ řekla. „Zničila nás.“

A nejhorší na tom bylo, že ta žena – Onkala – myslela na matku své matky. Svoji babičku. V Onkalině hlavě se s tím titulem pojila tvář. Aviendha ji poznala.

Byla její.

Přikrčila se, zavřela oči a vstoupila přímo doprostřed zářivých sloupů.

Byla Padra, dcera Draka Znovuzrozeného, hrdá Děva oštěpu. Vytrhla zbraň z krku umírajícího Seančana a pak sledovala, jak ostatní prchají svým průchodem.

Světlo ať prokleje toho, kdo Seančany naučil cestování, pomyslela si Padra. Dokonce i když jejich tkaniva nejsou právě úhledná.

Byla přesvědčená, že žádný živý člověk nerozumí jediné síle tak jako ona a její sourozenci. Byla schopna spřádat už od dětství a její bratři a sestra byli stejní. Pro ně to bylo přirozené a všichni ostatní usměrňovači v porovnání s nimi vypadali neobratně.

Dávala si pozor, aby o tom nemluvila nahlas. Aes Sedai a moudré neměly rády, když jim někdo připomínal jejich nedostatky. Nicméně to byla pravda.

Padra se připojila ke svým sestrám oštěpu. Jedna z nich zůstala ležet mrtvá na trávě a Padra pro ni truchlila. Tarra z Taardad Aielů. Nezapomenou na ni. Ale čest byla jejich, protože zabily osm seančanských vojáků.

Spředla průchod – ona to dokázala stejně rychle jako myslet. Jedinou sílu držela trvale, dokonce i ve spánku. Nikdy nepoznala, jaké to je, nemít vzadu v mysli tu uklidňující, dmoucí se sílu. Ostatní říkali, že mají strach, že je pohltí, ale jak by se to mohlo stát? Saidar byl její součástí, tak jako ruka či noha. Jak by někoho mohlo pohltit jeho vlastní maso, kosti a krev?

Průchod vedl do aielského tábora v zemi jménem Arad Doman. Tábor nebyl město; Aielové neměli města. Ale byl to velice rozlehlý tábor a už téměř deset let se nepřesunul. Padra rázovala trávou a Aielové v cadin’sorech jí prokazovali úctu. Padra a její sourozenci se, jako Drakovy děti, pro Aiely… čímsi stali.

Ne urozenými pány – z té představy se jí dělalo zle. Ale byla víc než jen obyčejná algai’d’siswai. Kmenoví náčelníci si za ní a jejími sourozenci chodili pro radu a moudré se o ně mimořádně zajímaly. Dovolily jí usměrňovat, přestože nebyla jednou z nich. Nemohla přestat usměrňovat o nic méně než přestat dýchat.

Propustila své sestry oštěpu a pak zamířila přímo do Ronamova stanu. Kmenový náčelník – Rhuarkův syn – bude potřebovat slyšet její hlášení. Vešla a překvapilo ji, když viděla, že Ronam není sám. Na koberci seděla skupina mužů, všechno kmenoví náčelníci. Seděli zde i její sourozenci.

„Vida, Padra,“ řekl Ronam. „Jsi zpátky.“

„Můžu přijít jindy, Roname,“ řekla.

„Ne, chtěli jsme tě tady mít. Posaď se a sdílej můj stín.“

Padra sklonila hlavu před ctí, kterou jí prokazoval. Posadila se mezi Alarcha a Janduina, své bratry. Přestože byli čtyři sourozenci čtyřčata, velice se od sebe lišili. Alarch se vyvedl víc po jejich mokřiňanské straně a měl tmavé vlasy. Janduin byl světlovlasý a vysoký. Vedle něj seděla Marinna, jejich sestra, malá a s kulatou tváří.

„Měla bych ohlásit,“ řekla Padra Ronamovi, „že seančanská hlídka byla tam, kde jsme mysleli. Střetly jsme se s nimi.“

Při těch slovech se ozvalo znepokojené mumlání.

„Není porušením Drakova míru, když vstoupí do Arad Domanu,“ řekl Tavalad, kmenový náčelník Gošien Aielů.

„Porušením není ani to, že je zabijeme, když se příliš přiblíží, kmenový náčelníku,“ odvětila Padra. „Aielové nejsou Drakovým mírem vázáni. Pokud Seančani chtějí riskovat při průzkumu našeho tábora, pak musejí vědět, že to je riziko.“

Několik ostatních – víc, než by čekala – těm slovům přikývlo. Zalétla pohledem k Janduinovi a ten zvedl obočí. Kradmo zvedla dva prsty. Dva Seančani, zabití jejím oštěpem. Ráda by je zajala, ale Seančani si nezasloužili stát se gaz ‘šainy. Taky z nich byli příšerní vězni. Raději je ušetřit hanby a nechat zemřít.

„Měli bychom říct, to, co jsme sem říct přišli,“ řekl Alalved, náčelník Tomanelle Aielů. Padra rychle spočítala přítomné. Bylo tu všech jedenáct kmenových náčelníků, včetně těch kteří proti sobě navzájem vedli krevní mstu. Takové setkání se neodehrálo už celá léta, ne od doby, kdy se její otec připravoval na Poslední bitvu.

„A co jsme sem přišli říct?“ zeptal se jeden z ostatních.

Alalved zavrtěl hlavou. „Oštěpy jsou stále neklidnější. Aielové nejsou určeni k tomu, aby tloustli v bohatých zemích a pěstovali obilí. Jsme válečníci.“

„Drak žádal mír,“ řekl Tavalad.

„Drak žádal mír od ostatních,“ odvětil Alalved. „Aiely vyloučil.“

„To je pravda,“ řekl Darvin, náčelník Reynů.

„Po všech těch letech, kdy jsme naše krevní msty přerušili, se vrátíme ke vzájemným nájezdům?“ zeptal se Ronam tiše. Byl to skvělý kmenový náčelník, stejně jako býval Rhuark. Moudrý, a přesto se nebál bitvy.

„K čemu by to bylo?“ zeptal se Šedren, náčelník Daryne Aielů.

Ostatní přikyvovali. To však vyvolávalo větší problém, takový, o němž často mluvívala její matka. Co znamenalo být Aiel teď, když splnili svou povinnost vůči minulosti a jakožto národ očistili své tohj

„Jak dlouho můžeme čekat,“ řekl Alalved, „když víme, že těmi svými obojky drží v zajetí aielské ženy? Už jsou to roky a oni pořád odmítají všechny naše nabídky na zaplacení nebo výměnu! Naši slušnost nám oplácejí hrubostí a urážkami.“

„My nemáme žadonit,“ řekl starý Bruan. „Z Aielů se brzy stanou slabošští mokřiňani.“

Všichni jeho slovům přikyvovali. Moudrý Bruan přežil Poslední bitvu.

„Kdyby jenom seančanská císařovna…“ Ronam zavrtěl hlavou a ona věděla, na co myslí. Starou císařovnu, tu, která vládla za dnů Poslední bitvy, považoval Ronamův otec za čestnou ženu. Říkalo se, že s ní téměř dosáhli vzájemného porozumění. Ale od její vlády uplynulo už mnoho let.

„Každopádně,“ pokračoval Ronam, „oštěpy řinčí; když se naši lidé setkají, bojují. Je to naše přirozenost. Pokud Seančani nehodlají naslouchat hlasu rozumu, tak jaký máme důvod nechat je být?“

„Tenhle Drakův mír stejně nevydrží dlouho,“ řekl Alalved. „Šarvátky mezi zeměmi jsou běžné, i když o nich nikdo nemluví. Kar’a’karn žádal od vládců sliby, ale nikdo nevynucuje jejich plnění. Mnoho mokřiňanů nedrží slovo a já se obávám, že zatímco se budou hašteřit, Seančané je pohltí.“

Mnozí z přítomných přikyvovali. Jenom Darvin a Tavalad nevypadali přesvědčeně.

Padra zatajila dech. Věděli, že se tohle blíží. Šarvátky se Seančany, neklid mezi kmeny. O tomto dni snila, ale také se ho bála. Její matka získala v boji velké ji. Padra měla jen málo možností, jak se projevit.

Válka se Seančany… při té představě ožívala. Také by to ale znamenalo mnoho smrti.

„Co říkají Drakovy děti?“ zeptal se Ronam a podíval se na jejich čtveřici.

Stáleji připadalo zvláštní, že k ní starší vzhlíželi. Zkontrolovala saidar, pohodlně usazený vzadu v mysli, a načerpala z něj sílu. Co by bez něj dělala?

„Říkám, že musíme získat zpátky ty z nás, které Seančani zadržují,“ řekla Marinna. Cvičila se, aby se stala moudrou.

Alarch vypadal nejistě a zalétl pohledem k Janduinovi. Alarch se bratrovi často podřizoval.

„Aielové potřebují mít cíl,“ přikývl Janduin. „Takhle jsme k ničemu a neslíbili jsme, že nebudeme útočit. Je to důkaz naší trpělivosti a úcty k mému otci, že jsme čekali tak dlouho.“

Oči se obrátily k Padře. „Jsou to naši nepřátelé,“ řekla.

Jeden po druhém muži v místnosti přikývli. Událost, která ukončila roky čekání, vypadala tak prostě.

„Jděte ke svým kmenům.“ Ronam vstal. „Připravte je.“

Zatímco se ostatní loučili, někteří zachmuřeně, jiní vzrušeně, Padra zůstala sedět. Sedmnáct let bez bitvy bylo pro Aiely příliš dlouho.

Brzy byl stan až na Padru prázdný. Čekala s pohledem upřeným na rohož před sebe. Válka. Byla vzrušená, ale jiná její část cítila chmury. Měla pocit, jako by kmeny vyslala na stezku, která je navždy změní.

„Padro?“ zeptal se nějaký hlas.

Obrátila se a spatřila Ronama, stojícího ve vchodu do stanu. Zrudla a vstala. Přestože byl o deset let starší, byl docela hezký. Samozřejmě by se nikdy oštěpu nevzdala, ale kdyby ano…

„Vypadáš ustaraně,“ řekl.

„Jenom jsem přemýšlela.”

„O Seančanech?“

„O svém otci,“ odvětila.

„Aha.“ Ronam přikývl. „Vzpomínám si, když poprvé přišel do Držby Chladné skály. Byl jsem velice mladý.“

„Jaký jsi z něho měl dojem?“

„Byl to působivý muž,“ řekl Ronam.

„Nic víc?“

Zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Padro, ale nestrávil jsem s ním moc času. Moje cesta mě zavedla jinam. Ale… otec mi o něm něco řekl.“

Naklonila hlavu.

Ronam se otočil a vyhlédl z otevřeného stanu k zelené trávě za nimi. „Můj otec považoval Randa al’Thora za chytrého muže a skvělého vůdce, který ale nevěděl, co si s Aiely počít. Vzpomínám si, jak říkal, že když byl Kar’a’karn mezi námi, necítil se jako jeden z nás. Jako kdyby z nás byl nervózní.“ Ronam zavrtěl hlavou. „Pro všechny ostatní měl plány, ale Aielové zůstali bez cíle.“

„Někteří říkají, že bychom se měli vrátit do Trojí země,“ řekla.

„Ne,“ odpověděl Ronam. „Ne, to by nás zničilo. Naši otcové nevěděli nic o parních koních nebo dračích rourách. Kdyby se Aielové vrátili do Pustiny, přestalo by na nás úplně záležet. Svět by prošel kolem a jako lid bychom zmizeli.“

„Ale válka?“ řekla Padra. „Je to správné?“

„To nevím,“ odpověděl Ronam tiše. „Jsme Aielové. To je to, co umíme.“

Padra přikývla a cítila se jistěji.

Aielové znovu vyrazí do války. A bude v ní velká čest.

Aviendha zamrkala. Obloha byla temná.

Byla vyčerpaná. Mysl měla vyprahlou, srdce otevřené – jako by z něj každým úderem krvácela síla. Posadila se uprostřed tmavnoucích sloupů. Její… děti. Pamatovala si jejich tváře ze své první návštěvy Rhuideanu. Toto neviděla. Přinejmenším si to nepamatovala.

„Je to náš osud?“ zeptala se. „Můžeme to změnit?“

Žádná odpověď samozřejmě nepřišla.

Její slzy vyschly. Jak člověk reaguje, když vidí, naprostou zkázu – ne, naprostý úpadek – svého lidu? Každý krok připadal lidem, kteří jej udělali, naprosto logický. Ale každý vedl Aiely dál k vlastnímu konci.

Musel někdo spatřit tak strašlivé vize? Přála si, aby se do lesa sloupů bývala nikdy nevrátila. Je to, co se stane, její vina? To její potomci odsoudí svůj lid ke zkáze.

Toto nebylo jako události, které viděla, když během své první návštěvy Rhuideanu procházela kruhy. To byly možnosti. Dnešní vize vypadaly skutečnější. Byla si téměř jistá, že to, co prožila, nebyla prostě jen jedna z mnoha možností. To, co viděla, se stane. Krok za krokem bude z jejího lidu vysáta čest. Krok za krokem se Aielové z hrdých lidí změní v trosky.

Muselo toho být víc. Hněvivě vstala a udělala další krok. Nic se nestalo. Prošla až na kraj sloupů a pak se zuřivě obrátila.

„Ukažte mi víc,“ dožadovala se. „Ukažte mi, co jsem udělala, že to způsobilo tohle’. To moji potomci nás zničili! Jakou roli v tom hraju já?“

Opět vešla mezi sloupy.

Nic. Vypadaly mrtvé. Natáhla ruku a jednoho se dotkla, ale nebyl v něm žádný život. Žádné hučení, žádný pocit síly. Zavřela oči a z koutků obou očí jí ukápla ještě jedna slza. Slzy jí stékaly po tvářích a zanechávaly po sobě chladné mokré čáry.

„Můžu to změnit?“ zeptala se.

Pokud ne, pomyslela si, zabrání mi to se o to pokoušet?

Odpověď byla prostá. Ne. Nedokázala by žít, aniž by udělala něco, aby takový osud odvrátila. Přišla do Rhuideanu hledat vědomosti. A dostala je. Dostala jich víc, než chtěla.

Otevřela oči a zaťala zuby. Aielové přijímali odpovědnost. Aielové bojovali. Aielové symbolizovali čest. Když byla ona ta jediná, kdo zná jejich děsivou budoucnost, pak bylo její povinností – jakožto moudré – jednat. Ona svůj lid zachrání.

Vyšla ze sloupů a pak se rozběhla. Musela se vrátit a promluvit si o tom s dalšími moudrými. Ale nejdřív potřebovala klid, venku ve Trojí zemi. Čas k přemýšlení.