Věže půlnoci

KAPITOLA 51 Zkouška

Když Min zvedla křišťálový meč, zježily sejí chloupky na krku. Callandor. Poslouchala příběhy o této zbrani už od dětství, divoké vyprávěnky o dalekém Tearu a podivném Meči, který není mečem. Teď jej držela y ruce.

Byl lehčí, než čekala. Jeho křišťálová čepel zachycovala světlo lampy a hrála si s ním. Připadalo jí, že se třpytí až moc, a světlo uvnitř se měnilo, dokonce i když se Min nehýbala. Křišťál byl hladký, ale teplý. Téměř jako by byl živý.

Rand stál před ní a hleděl dolů na zbraň. Byli ve svých komnatách v Tearském Kameni, společně s Kadsuane, Narišmou, Merise, Naeffem a dvěma Děvami.

Rand se natáhl a dotkl se zbraně. Pohlédla na něj a kolem něj ožilo vidění. Zářící meč, Callandor, svíraný černou rukou. Zalapala po dechu.

„Cos viděla?“ zeptal se Rand měkce.

„Callandor, sevřený v pěsti. Ruka vypadala udělaná z onyxu.“

„Máš ponětí, co to znamená?“

Zavrtěla hlavou.

„Měli bychom ho zase schovat,“ řekla Kadsuane. Dnes byla oblečená v hnědé a zelené; zemité barvy, odlehčené zlatými ozdobami ve vlasech. Stála vzpřímeně se založenýma rukama. „Pche! Teď tu věc vytahovat je hloupost, kluku.“

„Tvoje námitka je zaznamenána,“ řekl Rand. Vzal si stz ‘angrial od Min a pak ho přes rameno zasunul do pochvy, kterou měl na zádech. Na boku opět nosil starodávný meč, na jehož pochvě byli namalovaní rudozlatí draci. Předtím říkal, že ho považuje za jakýsi symbol. Pro něj představoval minulost a Callandor - nějak – budoucnost.

„Rande,“ řekla Min a vzala ho za paži. „Můj výzkum… pamatuj, zdá se, že Callandor má větší vadu, než kterou jsme objevili. Tohle vidění jenom podporuje to, co jsem říkala předtím. Bojím se, že by ho mohli použít proti tobě.“

„Předpokládám, že k tomu dojde,“ přikývl Rand. „Všechno ostatní na tomhle světě už proti mně využili. Narišmo, průchod, prosím. Už jsem Hraničáře nechal čekat dost dlouho.“

Aša’man přikývl, až mu zvonečky ve vlasech zacinkaly.

Rand se obrátil k Naeffovi. „Naeffe, z Černé věže pořád žádné zprávy?“

„Ne, můj pane,“ odpověděl vysoký aša’man.

„Nedokážu tam cestovat,“ řekl Rand. „To naznačuje velké potíže, horší, než jsem se bál. Použij tohle tkanivo. Může tě zamaskovat. Odcestuj na místo den jízdy odtamtud, zamaskuj se a jeď tam. Podívej se, co objevíš. Když to půjde, pomoz, a pokud najdeš Logaina a ty, co jsou mu věrní, předej jim ode mě zprávu.“

„Jakou zprávu, můj pane?“

Rand se zatvářil duchem nepřítomně. „Řekni jim, že jsem se mýlil. Řekni jim, že nejsme zbraně. Jsme lidi. Snad to pomůže. Dej na sebe pozor. Mohlo by to být nebezpečné. Přines mi zprávu. Budu to tam muset spravit, ale snadno bych mohl spadnout do nebezpečnější pasti, než jakým jsem se dosud vyhnul. Problémy… Je tolik problémů, které je třeba napravit. Ajájsem jenom jeden. Prozatím běž místo mě. Potřebuju informace.“

„Já… Ano, můj pane.“ Naeff vypadal zmateně, ale vyklouzl z místnosti, aby splnil Randův příkaz.

Rand se zhluboka nadechl a pak si promnul pahýl levé ruky. „Pojďme.“

„Víš jistě, že nechceš vzít víc lidí?“ zeptala se Min.

„Ano,“ řekl Rand. „Kadsuane, buď připravená v případě potřeby otevřít průchod a dostat nás ven.“

„Jdeme do Far Maddingu, kluku,“ řekla Kadsuane. „Určitěs nezapomněl, že dokud tam budeme, nemůžeme se dotknout zdroje.“

Rand se usmál. „A ty máš ve vlasech celou síťku paralis, která zahrnuje i studnu. Jsem si jistý, že ji udržuješ plnou, a to by mělo na vytvoření jednoho průchodu stačit.“

Kadsuanina tvář naprosto ztratila výraz. „O síťce paralis jsem nikdy neslyšela.“

„Kadsuane Sedai,“ řekl Rand tiše. „Tvoje síťka obsahuje několik ozdob, které nepoznávám – předpokládám, že byly vytvořeny v průběhu Rozbití. Ale byl jsem u toho, když vznikaly ty první, a nosil jsem původní mužskou verzi.“

V místnosti zavládlo ticho.

„No, kluku,“ řekla nakonec Kadsuane, „ty…“

„Přestaneš někdy tohle strojené oslovení používat, Kadsuane Sedai?“ zeptal se Rand. „Říkat mi kluku? Už mi to nevadí, i když to působí divně. Toho dne, kdy jsem ve věku pověstí zemřel, mi bylo čtyři sta let. Mám za to, že jsi tedy minimálně o několik desetiletí mladší než já. Já ti prokazuju úctu. Snad by bylo vhodné, abys mi to oplácela stejným. Jestli chceš, můžeš mě oslovovat Rande Sedai. Pokud je mi známo, jsem jediný stále žijící mužský Aes Sedai, který byl řádně pozvednut a nikdy se neobrátil ke Stínu.“

Kadsuane viditelně zbledla.

Randův úsměv zlaskavěl. „Přála sis přijít a zatančit si s Drakem Znovuzrozeným, Kadsuane. Jsem, čim potřebuju být. Ať je ti útěchou, že čelíš Zaprodancům, ale máš na své straně někoho stejně starého jako oni.“ Odvrátil se a jeho oči získaly vzdálený výraz. „Kéž by jenom vysoký věk skutečně byl známkou velké moudrosti. Je snadné si přát, aby nás Temný prostě nechal být.“

Vzal Min za ruku a společně prošli Narišmovým průchodem. Za ním čekal na zarostlé pasece hlouček Děv a hlídal koně. Min se vyšplhala do sedla a všimla si, jak upjatě se Kadsuane tváří. To by taky měla. Když Rand mluvil takhle, znepokojovalo to Min víc, než chtěla přiznat.

Vyjeli z mlází směrem k Far Maddingu, působivému městu postavenému na ostrově uprostřed jezera. Kolem jezera tábořila velká armáda, nad níž vlály stovky praporů.

„Víš, vždycky to bylo důležité město,“ řekl Rand, jedoucí vedle Min, se zasněným pohledem v očích. „Ochránci jsou novější, ale město samotné tady stálo už dávno. Arén Dešar, Aren Mador, Far Madding. Aren Dešar byl vždycky jako trn v patě. Enkláva Incastaru – ti, co se obávali pokroku, obávali se nejistoty. Ukazuje se, že měli právo se bát. Kéž bych jen byl naslouchal Gilgame…“

„Rande?“ řekla Min tiše.

Vytrhlo jej to ze snění. „Ano?“

„Vážně to je, jak jsi tvrdil? Jsi cřyrz století starý?“

„Myslím, že skoro čtyři a půl. Přičítají se moje roky v tomhle věku k těm, které jsem prožil předtím?“ Podíval se na ni. „Děláš si starosti, je to tak? Že já už nejsem já, muž, kteréhos znala, hloupý ovčák?“

„Máš v mysli tohle všechno, tolik minulosti.“

„Jenom vzpomínky,“ řekl Rand.

„Ale taky jsi on. Mluvíš, jako bys ty byl ten, kdo se pokusil uzavřít Vrt. Jako bys Zaprodance osobně znal.“

Rand jel chvíli mlčky. „Myslím, že jsem on. Ale Min, ty nevidíš tohle: možná jsem teď on, ale on byl taky vždycky já. Já jsem byl vždycky on. Nezměním se jenom proto, že si to pamatuju – byl jsem stejný. Já jsem já. A vždycky jsem byl.“

„Luis Therin byl šílený.“

„Na konci,“ řekl Rand. „A ano, dělal chyby. Já jsem udělal chyby. Byl jsem nadutý a zoufalý. Ale tentokrát je tu rozdíl. Veliký.“

„Jaký rozdíl?“

Usmál se. „Tentokrát se mi dostalo lepšího vychování.“

Min zjistila, že se také usmívá.

„Ty mě znáš, Min. Přísahám, že se teď cítím víc sám sebou, než jsem se cítil celé měsíce. Cítím se víc sám sebou, než jsem se kdy cítil jako Luis Therin, pokud tohle dává nějaký smysl. Je to díky Tamovi, díky lidem, které mám kolem sebe. Ty, Perrin, Nyneiva, Mat, Aviendha, Elain, Moirain. On se velice tvrdě snažil mě zlomit. Myslím, že kdybych byl stejný, jako jsem byl kdysi dávno, podařilo by se mu to.“

Projížděli přes louku obklopující Far Madding. Stejně jako všude jinde platilo, že i tady zmizela zeleň a zůstala po ní žlutá a hnědá. Stále víc a víc se to zhoršovalo.

Předstírej, že jenom dřímá, řekla si Min. Země není mrtvá. Jen přečkává zimu. Zimu bouří a válek.

Narišma, který jel za nimi, potichu zasykl. Min se na něho ohlédla. Aša’manova tvář ztvrdla. Patrně vjeli do bubliny ochráncova vlivu. Rand nedal ničím najevo, že si toho všiml. Zdálo se, že při usměrňování už nemá potíže s nevolností, a Min se ulevilo. Nebo to jenom zakrývá?

Vrátila se k tomu, co je čekalo teď. Hraničářské armády nevysvětlily, proč porušily zvyk a logiku tím, že se vydaly na jih najít Randa. Bylo jich zoufale třeba. Randův zásah v Maradonu zachránil to, co z města zbylo, ale pokud se takové věci děly podél celé hranice s Mornou…

Dlouho před tím, než Randova skupina dojela k vojsku, jim cestu zkřížil oddíl dvaceti vojáků se vztyčenými kopími, na nichž jako plamence vlály krvavě rudé prapory. Rand zastavil a nechal je, ať se přiblíží.

„Rande al’Thore,“ oznámil jeden z mužů. „Jsme zástupci Společenství hranice. Poskytneme ti doprovod.“

Rand přikývl a průvod opět vyrazil, tentokrát se strážemi.

„Nenazvali tě urozený pán Drak,“ zašeptala Min Randovi. Zamyšleně přikývl. Možná že Hraničáři nevěřili, že je Drak Znovuzrozený.

„Nebuď tady povýšený, Rande al’Thore,“ řekla Kadsuane, která k nim přiklusala a zařadila se vedle něj. „Ale neustupuj. Většina Hraničářů bude reagovat na sílu, když ji uvidí.“

Tak. Kadsuane oslovila Randa jménem, místo aby mu řekla „kluku“. Vypadalo to jako vítězství a Min to přimělo se usmát.

„Budu mít průchod připravený,“ pokračovala Kadsuane tišeji. „Ale bude velice malý. Studna mi poskytne dost jen na to, abych vytvořila takový, kterým se budeme muset proplazit. Neměli bychom ho potřebovat. Tihle lidé pro tebe budou bojovat. Budou pro tebe chtít bojovat. Jenom neuvěřitelná pošetilost by jim v tom mohla zabránit.“

„Jde víc než jen o tohle, Kadsuane Sedai,“ odvětil Rand tlumeným hlasem. „Něco je dohnalo na jih. Tohle je výzva, na kterou nevím jak odpovědět. Ale oceňuju tvoji radu.“

Kadsuane přikývla. Nakonec Min rozeznala řadu lidí, kteří čekali v čele vojska. Za nimi stály v řadách tisíce vojáků. Saldejci s křivýma nohama. Sajnarci s uzly vlasů na temeni. Arafellané, každý voják se dvěma meči na zádech. Kandořané s rozdělenými vousy.

Skupina v čele stála na zemi, bez koní. Na sobě měli vybrané šaty. Dvě ženy a dva muži, všem stály po boku zjevně Aes Sedai, někteří za sebou měli jednoho či dva sloužící.

„Ta vepředu je královna Ethenielle,“ zašeptala Kadsuane. „Je to přísná, ale spravedlivá žena. Je známá tím, že se plete do záležitostí jižních zemí, a řekla bych, že ostatní jí dnes přenechají velení. Ten hezký muž vedle ní je Paitar Načiman, král Arafelu.“

„Hezký?“ zeptala se Min, která si plešatějícího staršího Arafellana prohlédla. „Tenhle?“

„To záleží na úhlu pohledu, dítě,“ odvětila bez váhání Kadsuane. „Kdysi byl svou tváří známý široko daleko, a svým mečem stále je. Vedle něj stojí král Easar Togita ze Šajnaru.“

„Tak smutný,“ řekl Rand tiše. „Koho ztratil?“

Min svraštila čelo. Easar jí nepřipadal nijak zvlášť smutný. Snad vážný.

„Je to Hraničář,“ řekla Kadsuane. „Celý život bojuje s trolloky; myslím, že ztratil spoustu lidí, kteří mu byli drazí. Před několika lety mu zemřela žena. Říká se o něm, že má duši básníka, aleje to přísný muž. Kdyby sis dokázal získat jeho úctu, znamenalo by to hodně.“

„Takže ta poslední je Tenobie,“ řekl Rand a mnul si bradu. „Pořád si přeju, abych tady měl Bašereho.“ Bašere prohlásil, že jeho obličej by mohl podnítit Tenobiin hněv, a Rand v tomto případě poslechl hlas rozumu.

„Tenobie,“ řekla Kadsuane„ je jako požár. Mladá, drzá a zbrklá. Nenech se od ní zatáhnout do hádky.“

Rand přikývl. „Min?“

„Tenobii se nad hlavou vznáší oštěp,“ řekla Min. „Zakrvácený, ale třpytí se ve světle. Ethenielle se brzy provdá – poznám to podle bílých holubic. Má v plánu provést dneska něco nebezpečného, takže si dávej pozor. Těm dalším dvěma visi nad hlavou různé meče, štíty a šípy. Oba budou brzo bojovat.“

„V Poslední bitvě?“ zeptal se Rand.

„Nevím,“ přiznala. „Mohlo by to být tady a dneska.“

Jejich doprovod je vedl ke čtyřem monarchům. Rand sklouzl ze sedla a poplácal frkajícího Tai’daišara po krku. Min se také chystala sesednout, stejně jako Narišma, ale Rand je zvednutou rukou zastavil.

„Zatracený pitomec,“ zamumlala Kadsuane vedle Min, tak tiše, že to nemohl zaslechnout nikdo jiný. „Požádá mě, abych byla připravená dostat ho pryč, a pak se od nás odpojí?“

„Nejspíš měl na mysli, že máš dostat pryč mě,“ řekla Min tiše. „Jak ho znám, dělá si víc starosti o mě než o sebe.“ Po chvilce dodala: „Zatracenej pitomec.“

Kadsuane po ní vrhla pohled a pak se mirně usmála, než znovu obrátila pohled k Randovi.

Došel ke čtyřem monarchům, zastavil se a zvedl ruce k bokům, jako kdyby se ptal: „Co ode mne chcete?“

Jak Kadsuane předpokládala, velení se ujala Ethenielle. Byla to kyprá žena s tmavými vlasy staženými z obličeje a svázanými vzadu. Vydala se k Randovi v doprovodu muže, který kráčel vedle ní a nesl pochvu s mečem s jílcem směřujícím k ní.

Poblíž zašramotily Děvy. Jako obvykle předpokládaly, že příkaz zůstat vzadu se jich netýká.

Ethenielle zvedla ruku a vrazila Randovi facku.

Narišma zaklel. Děvy se zahalily a vytáhly oštěpy. Min pobídla koně vpřed a prorazila řadou stráží.

„Stát!“ řekl Rand a zvedl ruku. Obrátil se a podíval se na Děvy.

Min zastavila svoji klisnu a poplácala ji po krku. Zvíře bylo poplašené, jak se dalo čekat. Děvy se zdráhavé stáhly, ovšem Kadsuane využila příležitost a došla s koněm vedle Minina.

Rand se obrátil zpátky k Ethenielle a mnul si tvář. „Doufám, že je to nějaký tradiční kandorský pozdrav, Veličenstvo.“

Zvedla obočí a pak pokynula na bok a k Randovi přistoupil král Šajnaru Easar. Hřbetem ruky udeřil Randa přes ústa takovou silou, až se Rand zapotácel.

Rand se narovnal a opět Děvy mávnutím ruky uklidnil. Pohlédl Easarovi do očí. Randovi stékal po bradě pramínek krve. Šajnarec si ho chvíli prohlížel, pak přikývl a ustoupil.

Jako další přišla na řadu Tenobie. Uhodila Randa levačkou tak silně, až rána zasvištěla vzduchem. Min z Randa ucítila záblesk bolesti. Po ráně si Tenobie ruku protřepala.

Poslední byl král Paitar. Stárnoucí Arafellan se zbytky vlasů zamyšleně kráčel s rukama za zády. Přistoupil k Randovi, natáhl se a dotkl se krve na Randově tváři. Pak dal Randovi hřbetem ruky takovou ránu, až ho srazila na kolena a z úst mu odlétla sprška krve.

Min už se na to nedokázala dívat. „Rande!“ vykřikla, seskočila ze sedla a rozběhla se k němu. Když se k němu dostala, podepřela ho a zuřivě se zamračila na monarchy. „Jak se opovažujete’. Přišel k vám v míru.“

„V míru?“ řekl Paitar. „Ne, mladá ženo, nepřišel na tento svět v míru. Zahltil zemi hrůzou. Chaosem a zkázou.“

„Jak předpověděla proroctví,“ ozvala se Kadsuane, která se k nim přiblížila, zatímco Min Randovi pomáhala na nohy. „Předkládáte mu břemena celého věku. Nemůžete si najmout muže, aby vám přestavěl dům, a pak ho kárat, když kvůli té práci shodí zeď.“

„To předpokládá, že on je Drak Znovuzrozený,“ založila si Tenobie ruce. „My…“

Zmlkla, když Rand vstal a pak opatrně tasil Callandor z pochvy, až třpytivá čepel zaskřípala. Podržel ho před sebou. „Popíráš toto, královno Tenobie, štíte severu a meči Momské hranice, hlavo rodu Kazadi? Pohlédneš na tuto zbraň a nazveš mě falešným Drakem?“

To ji umlčelo. Easar vedle ní přikývl. Za nimi to mlčky sledovali vojáci s vysoko zvednutými kopími, píkami a štíty. Jako by zdravili. Nebo se připravovali k útoku. Min vzhlédla a nezřetelně rozeznávala lidi, lemující hradby Far Maddingu, odkud všechno sledovali.

„Pokračujme,“ řekl Easar. „Ethenielle?“

„Velmi dobře,“ přikývla žena. „Řeknu ti toto, Rande al’Thore. Dokonce i když dokážeš, že jsi Drak Znovuzrozený, máš se hodně z čeho zodpovídat.“

„Můžete si svoji cenu vzít z mojí kůže, Ethenielle,“ odvětil Rand tiše a zasunul Callandor zpátky do pochvy. „Ale až poté, co se setkám s Temným.“

„Rande al’Thore,“ řekl Paitar. „Mám pro tebe otázku. Tvá odpověď rozhodne, jak dnešní den skončí.“

„Jakou otázku?“ dožadovala se Kadsuane.

„Kadsuane, prosím,“ řekl Rand a zvedl ruku. „Urozený pane Paitare, vidím ti to v očích. Ty víš, že jsem Drak Znovuzrozený. Je ta otázka nutná?“

„Je životně důležitá, urozený pane al’Thore,“ odvětil Paitar. „Přivedla nás sem, přestože to mí spojenci ze začátku nevěděli. Já jsem vždycky věřil, že jsi Drak Znovuzrozený. Proto byla má výprava sem ještě důležitější.“

Min se zamračila. Stárnoucí voják položil ruku na jílec meče, jako by se připravoval tasit. Děvy zostražitěly. Min si s leknutím uvědomila, že Paitar stále stojí blízko Randa. Příliš blízko.

V jediném okamžiku by mohl ten meč tasit a seknout Randa do krku, došlo jí. Paitar se sem postavil, aby byl připravený udeřit.

Rand nespouštěl z krále oči. „Polož svoji otázku.“

„Jak zemřela Tellindal Tirraso?“

„Kdo?“ zeptala se Min a pohlédla na Kadsuane. Aes Sedai zmateně zavrtěla hlavou.

„Odkud znáš to jméno?“ zeptal se naléhavě Rand.

„Odpověz na otázku,“ řekl Easar s rukou na jílci a napjatým tělem. Řady mužů kolem se připravily.

„Byla to učenka,“ řekl Rand. „Ve věku pověstí. Demandred, když si pro mě přišel po založení jednaaosmdesáti… padla v boji, blesk z oblohy… Její krev na mých rukou… Odkud znáš to jméno?

Ethenieile se podívala na Easara, pak na Tenobii a nakonec na Paitara. Přikývl, zavřel oči, a jak se zdálo, vydechl úlevou. Spustil ruku z meče.

„Rande al’Thore,“ řekla Ethenieile. „Draku Znovuzrozený. Byl bys tak laskav, posadil se a promluvil si s námi? Zodpovíme tvoje otázky.“

„Proč jsem o tomhle takzvaném proroctví nikdy neslyšela?“ zeptala se Kadsuane.

„Jeho povaha vyžadovala utajení,“ řekl král Paitar. Všichni seděli na polštářích ve velkém stanu uprostřed hraničářské armády. Z takového obklíčení Kadsuane svědila ramena, ale ten hloupý kluk – vždycky bude hloupý kluk, bez ohledu na to, jak starý je – vypadal naprosto v klidu.

Venku před stanem, který pro ně všechny nebyl dost velký, čekalo třináct Aes Sedai. Třináct. Al’Thor nad tím ani nemrkl. Který muž, co dokáže usměrňovat, by seděl mezi třinácti Aes Sedai a ani se nezpotil?

Změnil se, řekla si Kadsuane. Prostě ses tím budeš muset smířit. Ne snad že byji už nepotřeboval. Muži jako on začali být po čase přehnaně sebevědomí. Pár malých úspěchů a zakopne o vlastní nohy a spadne do nějakého průšvihu.

Ale… nu, byla na něj pyšná. Zdráhavé. Trochu.

„Pronesla ho Aes Sedai mého vlastního rodu,“ pokračoval Paitar. Muž s otevřenou tváří popíjel z malého šálku čaje. „Můj předek, Reo Myerši, byl jediný, kdo ho slyšel. Rozkázal, aby byla slova uchovávána a předávána z monarchy na monarchu, až dodnes.“

„Pověz mi je,“ řekl Rand. „Prosím.“

„Vidím ho před tebou!“ zacitoval Paitar. „Jeho, toho, kteiý žije mnoho životů, toho, který rozdává smrt, toho, který zvedá hory. Rozbije, co musí rozbít, ale nejprve stojí zde, před naším králem. Zkrvavíš ho! Vyzkoušíš jeho sebeovládání. Promluví! Jak zemřela padlá? Tellindal Tirraso, zavražděná jeho rukou, temnota, která přišla den po světle. Musíš se zeptat a musíš znát svůj osud. Když nedokáže odpovědět..

Jeho slova se vytratila a umlkl.

„Co?“ zeptala se Min.

„Když nedokáže odpovědět,“ řekl Paitar, „pak budete ztraceni. Rychle mu přivodíš konec, aby poslední dny mohly prožít svou bouři. Aby Světlo nebylo pohlceno jím, který ho měl zachovat. Vidím ho. A pláču.“

„Takže jste ho sem přišli zavraždit,“ řekla Kadsuane.

„Vyzkoušet ho,“ prohlásila Tenobie. „Nebo tak jsme se alespoň rozhodli, když nám Paitar o proroctví řekl.“

„Netušíte, jak blízko zkáze jste se ocitli,“ řekl Rand tiše. „Kdybych za vámi přišel jen o něco dřív, oplatil bych vám ty rány odřivousem.“

„Uvnitř ochránce?“ Tenobie s nelibostí nakrčila nos.

„Ochránce brání použití jediné síly,“ zašeptal Rand. „Pouze jediné síly.“

Co tím myslí? napadlo Kadsuane a svraštila čelo.

„Dobře jsme věděli, jaké je riziko,“ řekla Ethenieile hrdě. „Žádala jsem právo udeřit tě první. Kdybychom padli, naše armády měly rozkaz zaútočit.“

„Moje rodina analyzovala slova proroctví stokrát,“ řekl Paitar. „Význam se nám zdál jasný. Bylo naším úkolem vyzkoušet Draka Znovuzrozeného. Zjistit, zda se mu dá věřit a nechat hojit do Poslední bitvy.“

„Je to jen měsíc,“ ozval se Rand, „co bych ještě neměl vzpomínky na to, abych vám odpověděl. Tohle byl pošetilý manévr. Kdybyste mě zabili, pak by bylo všechno ztraceno.“

„Hazardní sázka,“ řekl Paitar klidně. „Možná by místo tebe povstal někdo jiný.“

„Ne,“ odpověděl Rand. „Tohle proroctví bylo jako ty ostatní. Prohlášení o tom, co by se mohlo stát, ne rada.“

„Já to vidím jinak, Rande al’Thore,“ řekl Paitar. „A ostatní se mnou souhlasili.“

„Mělo by být zaznamenáno,“ řekla Ethenieile, „že já jsem sem na jih nepřišla kvůli tomuhle proroctví. Mým cílem bylo zjistit, jestli bych do světa nemohla vnést trochu zdravého rozumu. A pak…“ zašklebila se.

„Co?“ zeptala se Kadsuane, která se konečně napila čaje. Chutnal dobře, jak to bylo v poslední době v al’Thorově blízkosti obvyklé.

„Bouře,“ řekla Tenobie. „Zastavil nás sníh. A potom se ukázalo, že najít tě je těžší, než jsme předpokládali. Tyhle průchody. Můžete je naučit naše Aes Sedai?“

„Naučíme to vaše Aes Sedai výměnou za slib,“ řekl Rand. „Složíte mi přísahu. Potřebuju vás.“

„Jsme svrchovaní vládci,“ obořila se na něj Tenobie. „Neskloním se před tebou tak rychle, jako to udělal můj strýc. O tom si mimochodem taky musíme promluvit.“

„Naše přísahy patří zemím, které chráníme,“ řekl Easar.

„Jak si přejete,“ řekl Rand, vstávaje. „Kdysi jsem vám dal ultimátum. Formuloval jsem ho mizerně a lituju toho, ale stále jsem vaší jedinou cestou k Poslední bitvě. Beze mě zůstanete tady, stovky lig od zemí, které jste přísahali chránit.“ Kývl na každého z nich a pak pomohl Min na nohy. „Zítra se setkám s panovníky světa. Potom se vydám do Šajol Ghúlu a rozbiju zbývající zámky na věznici Temného. Hezký den.“

Kadsuane nevstala. Seděla a popíjela čaj. Čtveřice vládců vypadala ohromeně. Vskutku, ten kluk rozhodně pochopil, jak má vypadat dramatický výstup.

„Počkat!“ vykoktal konečně Paitar a zvedl se. „Uděláš co?“

Rand se obrátil. „Roztříštím zámky, urozený pane Paitare. ‚Rozbiju, co musím rozbít’, jak praví tvoje vlastní proroctví. Nemůžete mě zastavit, ne když ta slova dokazují, co udělám. Nedávno jsem zasáhl a zabránil pádu Maradonu. Moc tomu nechybělo, Tenobie. Hradby jsou rozbité, tví vojáci zkrvavení. S pomocí jsem ho dokázal zachránit. Stěží. Vaše země vás potřebují. Takže máte dvě možnosti. Přísahat mi, nebo tu sedět a nechat všechny ostatní, ať bojují za vás.“

Kadsuane upila čaje. Tohle zacházelo trošku daleko.

„Nechám vás, abyste si moji nabídku probrali,“ řekl Rand. „Můžu vyšetřit hodinu – i když, ještě si o tom promluvíte, mohli byste kvůli mně pro někoho poslat? Ve vašem vojsku je muž jménem Hurin. Rád bych se mu omluvil.“

Pořád vypadali ohromeně. Kadsuane vstala, aby si promluvila se sestrami, které čekaly venku; pár jich znala a potřebovala si osahat ostatní. Nedělala si starosti, jak se Hraničáři rozhodnou. Al’Thor je dostal. Další armáda pod jeho praporem. Nemyslela jsem si, že tuhle zvládne.

Ještě jeden den a vypukne to. Světlo, doufala, že jsou připravení.