Věže půlnoci

KAPITOLA 23 Liščí hlavy

Elain převracela zvláštní medailon v prstech a přejížděla po liščí hlavě, vyobrazené na líci. Stejně jako v případě mnoha jiných ter’angrialů bylo těžké určit, z jakého kovu byl původně vyroben. Smysly jejího nadání jí napovídaly stříbro. Nicméně medailon už stříbrný nebyl. Byl to nějaký jiný materiál, nějaký nový.

Zpěvačka Šťastlivcovy divadelní společnosti pokračovala ve zpěvu. Byl to nádherný zpěv, čistý a vysoký. Elain seděla v polstrovaném křesle na pravé straně síně, která byla přestavěna tak, že vpředu stálo vyvýšené pódium pro herce. Za Elain stála dvojice Birgittiných gardistek.

V místnosti vládlo šero, narušované jen mihotavým svitem malých luceren, umístěných za modrými skly ve výklencích na stěnách. Modré světlo bylo zahlceno zářícími žlutými lampami, umístěnými kolem pódia.

Elain představení stěží věnovala pozornost. Mnohokrát poslouchala Smrt princezny Wališen jako baladu a příliš nechápala, proč by se do ní mělo přidávat mluvené slovo a herci, místo aby ji celou zpíval jeden bard. Ale byla to Ellorienina nejoblíbenější balada a pochvalné zprávy, které o těchto hercích přicházely z Cairhienu – kde je šlechta nedávno objevila – vyvolávaly zájem mnoha andorských urozených paní a pánů.

Proto tento večer. Ellorien přijala Elainino pozvání; nejspíš byla zvědavá. Proč je Elain tak troufalá a pozvala ji? Elain brzy využije toho, že zde Ellorien je. Ale ještě ne. Ať si ta žena nejdřív užije představení. Očekávala politickou léčku. Čekala, že Elain přijde a posadí se do křesla poblíž nebo snad pošle sloužícího s nabídkou.

Elain neudělala ani jedno a místo toho seděla a prohlížela si liščí ter’angrial. Navzdory tomu, že šlo jen o jediný kus kovu, to bylo složité umělecké dílo. Cítila tkaniva, která byla při jeho výrobě použita. Jejich spletitost dalece přesahovala jednoduchost pokřivených snových prstenů.

Snažila se medailon napodobit, ale něco dělala špatně. V měšci měla jeden z neúspěšných pokusů. Nechala si odlít kopie tak přesné, jak její stříbrotepci dokázali, i když tušila, že podoba není důležitá. Množství stříbra z nějakého důvodu ano, ale jeho tvar ne.

Už byla blízko. Kopie v jejím váčku nefungovala dokonale. Méně silná tkaniva sklouzla po každém, kdo medailon měl, ale mocná se z nějakého důvodu nedala odrazit. Ještě větší problém představovalo, že když se kopie dotýkala, nedokázala usměrňovat.

Držela-li originál, usměrňovat mohla. Vskutku, když zjistila, že dotek medailonu jejím tkanivům vůbec nabrání, zatočila sejí hlava. Těhotenství bránilo – stáleji to rozčilovalo – ale bylo možné držet liščí hlavu a usměrňovat.

Ale s kopií to nešlo. Neudělala ji správně. A naneštěstí ji docházel čas. Mat bude svůj medailon brzy potřebovat zpátky.

Vytáhla kopii, položila ji na vedlejší sedadlo a pak uchopila zdroj a spředla ducha. Když to udělala, několik žen z rodinky, jejichž hlouček sledoval představení pár sedadel od ní, k ní zalétlo pohledem. Většina byla příliš zaujatá písní.

Elain se natáhla a dotkla medailonu. Její tkanivo se okamžitě rozpadlo a zdroj jí vyklouzl. Hodně se to podobalo tomu, jako by ji přikryl štít.

Vzdychla, právě když píseň dosáhla vrcholu. Kopie byla tak blízko a zároveň takovým zklamáním. Nikdy by nenosila nic, co by jí zabránilo dotýkat se zdroje, dokonce ani kdyby ji to chránilo.

Přesto to nebylo úplně k ničemu. Možná by mohla dát jednu kopii Birgitte a několika kapitánům gardy. Nebylo by vhodné, aby jich udělala příliš mnoho. Ne když se daly použít proti Aes Sedai.

Nemohla by třeba dát jednu z těch kopii Matovi? Protože neumí usměrňovat, nezjistil by to…

Ne, napomenula se a potlačila to pokušení dřív, než se mohlo příliš rozvinout. Slíbila, že Matův medailon vrátí, a udělá to. Ne nějakou kopii, která nefunguje tak dobře. Schovala oba medailony do kapsy šatů. Když teď ví, že dokáže Mata přimět, aby se s medailonem načas rozloučil, možná by ho mohla přesvědčit, aby jí dal víc času. Ačkoli přítomnost gholama jí dělala starosti. Jak se s tou věcí vypořádat? Možná že by kopie medailonu pro všechny její stráže přece jen nebyl špatný nápad.

Poslední vysoký tón pohasl jako svíčka, které dohořel knot, a píseň skončila. Brzy poté byla hra u konce a ze tmy vyskočili muži v bílých maskách. Zářivě se zablesklo, když něco hodili do jedné z luceren, a když se světlo rozptýlilo, Wališen ležela na jevišti mrtvá a její rudé šaty se kolem ní rozprostíraly jako prolitá krev.

Obecenstvo vstalo a začalo tleskat. Většina z nich patřila k rodince, ačkoli nemalou část z nich tvořili členové doprovodů hlav rodů, které pozvala. Všechno to byli lidé, kteří ji podporovali. Samozřejmě Dyelin, a mladý Konail Northan a stejně mladá – ale dvojnásob pyšná – Katalyn Haevin.

Poslední urozenou zde byla Sylvase Caeren. Co si o ni myslet? Elain zavrtěla hlavou, vsunula falešnou liščí hlavu do váčku a zdrženlivě se připojila k potlesku. Herci se budou soustředit jen na ni. Pokud nedá najevo uznání, budou se tím užírat celou noc.

Poté se Elain odebrala do nedalekého salonu, vybaveného čalouněnými křesly se širokými područkami, kde se dalo odpočívat a rozprávět. U stěny místnosti se táhl pult, obsluhovaný sloužícím v nažehlené červenobílé livreji. Stál s rukama založenýma za zády a uctivě čekal, zatímco se lidé trousili dovnitř. Ellorien zde samozřejmě nebyla – k základním pravidlům zdvořilého chování hosta patřilo počkat, až hostitel odejde jako první. Přestože spolu Ellorien a Elain nevycházely právě nejlépe, chovat se nezdvořile by ničemu neprospělo.

Brzy poté, co Elain dorazila, se objevila i Ellorien. Kyprá žena si povídala s jednou z členek rodinky a demonstrativně si nevšímala hlav rodů, které byly poblíž. Její hovor zněl nucené. Nejspíš se dalo čekat, že se salonu úplně vyhne, ale Elain věděla, že ta žena bude nepochybně chtít dát najevo, že svůj názor na rod Trakandů nezměnila.

Elain se usmála, ale nepřidala se k ní, místo toho se obrátila k Sylvase, která právě vešla. Modrooká dívka průměrné postavy by bývala mohla být hezká, kdyby se netvářila tak bezvýrazně. Ne bez emocí jako Aes Sedai. Naprosto bezvýrazně. Někdy to vypadalo, jako by Sylvase byla figurína ve výloze. Avšak při jiných příležitostech v ní byla vidět pronikavá mazanost, skrytá hluboko vevnitř.

„Děkuji za pozvání, Veličenstvo,“ řekla Sylvase klidně hlasem, jehož monotónnost byla téměř děsivá. „Bylo to nanejvýš poučné.“

„Poučné?“ zeptala se Elain. „Doufala jsem že to bude zábavné.“

Sylvase neodpověděla. Zalétla pohledem k Ellorien a konečně dala najevo nějaké city. Ledový odpor, z něhož člověka mrazilo. „Proč jsi pozvala ji, Veličenstvo?“

„Rod Caerenů byl s Trakandy také kdysi ve sporu,“ řekla Elain. „Ti, jejichž věrnost je nejtěžší získat, jsou často ti nejcennější, když se to povede.“

„Ona tě nebude podporovat, Veličenstvo,“ řekla Sylvase stále příliš klidným hlasem. „Ne po tom, co udělala tvá matka.“

„Když moje matka před lety získala trůn,“ řekla Elain a pohlédla na Ellorien, „byly zde rody, o kterých se říkalo, že je nikdy nezíská. A přesto sejí to povedlo.“

„A co? Ty už máš dostatečnou podporu, Veličenstvo. Už jsi vyhrála.“

„Jednou.“

Zbytek zůstal nevyřčen. Vůči rodu Traemanů měla dluh cti. Ucházet se o Ellorienino uznání nebylo jen o posílení Lvího trůnu. Šlo o napravení rozporů, které způsobila Elainina matka, když byla pod Gaebrilovým vlivem. O napravení pověsti jejího rodu, o napravení křivd, které se napravit daly.

Sylvase to nepochopí. Elain se dozvěděla o tom, jaké měla ta ubohá dívka dětství; ta nebude mít v čest hlavy rodu velkou důvěru. Zdálo se že Sylvase věří jen dvěma věcem: moci a pomstě. Dokud bude Elain podporovat a nechá se vést, nebude představovat přítěž. Ale nikdy nebude pro rod Trakandů představovat posilu jako Dyelin.

„Jak můj tajemník vyhovuje tvým potřebám, Veličenstvo?“ zeptala se Sylvase.

„Myslím, že docela dobře,“ odpověděla Elain. Zatím z něj nevypadlo nic užitečného, ačkoli mu Elain nedala svolení provádět během výslechů nic příliš drastického. Byla polapená v hlavolamu. Pronásledovala tu skupinu černých adžah snad celou věčnost. Konečně je měla… ale co s nimi?

Birgitte zdánlivě zajala ženy živé, aby je bylo možno vyslechnout a pak je Bílá věž mohla soudit. To však znamenalo, že nemají důvod mluvit; věděly, že nakonec skončí na popravišti. Takže Elain buď musela být ochotná se s nimi dohodnout, nebo musela vyslýchajícímu dovolit použít nejzazší prostředky.

Královna musela být dost tvrdá, aby takové věci dovolila. Nebo to jí alespoň vysvětlovali učitelé a vychovatelé. O vině těch žen nebylo sebemenšího sporu a už toho napáchaly tolik, aby si vysloužily tucet smrtí. Elain si však nebyla jistá, jak hluboko bude ochotná klesnout, aby z nich jejich tajemství vypáčila.

A kromě toho, bylo by to skutečně k něčemu? Ispan svazoval nějaký nátlak nebo přísahy; tyhle na tom pravděpodobně budou stejně. Byly by schopné prozradit něco užitečného? Kéž by jenom existoval způsob, jak…

Zaváhala a přeslechla další Sylvasinu poznámku, protože ji něco napadlo. Birgitte by se to samozřejmě nelíbilo. Birgitte se nelíbilo nic. Elain však cítila, že Birgitte z paláce odešla někam pryč, možná vyrazila na obhlídku vnějších strážních stanovišť.

„Omluv mě, Sylvase,“ řekla Elain. „Právě jsem si vzpomněla na něco, co rozhodně musím udělat.“

„Ovšem, Veličenstvo,“ řekla dívka plochým, téměř nelidským hlasem.

Elain ji opustila a rychle přivítala – a popřála hezký večer – ostatním. Konail vypadal znuděně. Přišel, protože se to od něj čekalo. Dyelin se jako vždy chovala mile, ale opatrně. Elain se vyhnula Ellorien. Pozdravila všechny významné lidi v místnosti. Jakmile skončila, vydala se k východu.

„Elain Trakandovno,“ zavolala Ellorien.

Elain se zastavila a v duchu se usmála. Obrátila se a pečlivě ze svého výrazu potlačila všechny emoce kromě úmyslné zvědavosti. „Ano, urozená paní Ellorien?“

„Pozvalas mě sem jen proto, aby sis mě nevšímala?“ vyptávala se žena přes celou místnost. Ostatní hovor utichl.

„Vůbec ne,“ řekla Elain. „Prostě jsem jen měla dojem, že by sis to tady lépe užila, kdybych tě nenutila se mnou jednat. Dnes večer nemělo jít o politiku.“

Ellorien se zamračila. „A o co tedy?“

„O to, abychom si užili hezkou baladu, urozená paní Ellorien,“ řekla Elain. „A snad o to, abych ti připomněla časy, kdy ses často ráda bavila ve společnosti rodu Trakandů.“ Usmála se, lehce kývla hlavou a odešla.

Ať si o tom popřemýšlí, pomyslela si Elain spokojeně. Ellorien se nepochybně doslechla, že Gaebril byl jeden ze Zaprodanců. Možná tomu ta žena nevěřila, ale snad si vzpomene na roky vzájemné úcty, kterou si s Morgasou prokazovaly. Mělo by pár krátkých měsíců dát zapomenout rokům přátelství?

U paty schodiště, které vedlo ze salonu, Elain našla Kailu Bent, jednu z kapitánek Birgittiných gardistek. Vytáhlá rusovláska přátelsky klábosila se dvěma gardisty, kteří oba vypadali, že by rádi získali její přízeň. Jakmile si všimli Elain, všichni tři se vymrštili do pozoru.

„Kam odešla Birgitte?“ zeptala se Elain.

„Šla vyšetřit výtržnost u brány, Veličenstvo,“ řekla Kaila. „Doslechla jsem se, že o nic nešlo. Ten žoldnéřský kapitán, který tě předtím navštívil, se pokoušel proklouznout na palácové pozemky. Kapitánka Birgitte ho vyslýchá.“

Elain zvedla obočí. „Mluvíš o Matrimu Cauthonovi?“

Žena přikývla.

„Ona ho ‚vyslýchá’?“

„Tak jsem to slyšela, Veličenstvo,“ odpověděla Kaila.

„To znamená, že spolu vyrazili pít,“ povzdechla si Elain. Světlo, to bylo ale špatné načasování.

Nebo dobré? Pokud Birgitte odešla s Matem, nemůže nic namítat proti Elainině plánu ohledně černých adžah. Elain se začala usmivat. „Kapitánko Bent, pojď se mnou.“ Vyšla z divadla a vstoupila do paláce. Žena ji následovala a mávnutím ruky vyzvala oddíl gardistek, které stály v hale, aby šly s nimi.

Elain se v duchu usmála a začala vydávat rozkazy. Jedna z gardistek s nimi odběhla, přestože se zdálo, že ji podivný seznam rozkazů mate. Elain došla do svých komnat, posadila se a přemýšlela. Bude muset jednat rychle. Birgitte měla mrzutou náladu; Elain to cítila skrz pouto.

Brzy dorazil sluha s velkým černým pláštěm. Elain vyskočila, oblékla si ho a pak uchopila zdroj. Musela to zkusit třikrát! Zatracenej popel, s těhotenstvím byly občas hrozné potíže.

Spředla kolem sebe tkanivo ohně a vzduchu a použila Mlžné zrcadlo, aby vypadala vyšší a impozantnější. Přinesla si šperkovnici a vylovila malý šperk ze slonoviny zpodobňující sedící ženu zahalenou vlastními vlasy. Angrial použila, aby do sebe natáhla tolik jediné síly, kolik si troufla. Na každého, kdo ji uvidí a umí usměrňovat, bude působit vskutku velkolepě.

Ohlédla se na gardistky. Očividně byly zmatené a ruce bezděčně držely na mečích. „Veličenstvo?“ zeptala se Kaila.

„Jak vypadám?“ řekla Elain, kroutíc tkanivo, aby měla hlubší hlas.

Kaila vyvalila oči. „Jako oživlý bouřkový mrak, Veličenstvo.“

„Takže impozantně?“ zeptala se Elain, a když uslyšela nebezpečný, téměř nelidský zvuk svého hlasu, lehce nadskočila. Dokonalé!

„Řekla bych, že ano,“ přikývla gardistka a jednou rukou si promnula bradu. „I když ty trepky trochu kazí dojem.“

Elain sklopila pohled a při pohledu na růžové hedvábí zaklela. Vytvořila další tkanivo a její nohy ve střevících zmizely. Tkanivo způsobí, že bude vypadat, jako by plula vzduchem, zahalená pulsujícím příkrovem temnoty, s povlávajícím pláštěm a pruhy černé látky kolem. Tvář měla zcela skrytou v temnotě. Všechno doplnila dvěma slabě zářícími rudými body v místech, kde by měly být oči. Jako uhlíky, žhnoucí tmavě karmínovým světlem.

„Světlo nás zachovej,“ zašeptala jedna z gardistek.

Elain si pro sebe přikývla a srdce se jí rozbušilo vzrušením. Nebála se. Bude v bezpečí. Slibovalo to Minino vidění. Znovu si v duchu prošla své plány. Byly spolehlivé. Ale existuje jen jeden způsob, jakje opravdu vyzkoušet.

Elain převrátila tkaniva a zavázala je. Pak se obrátila ke strážím. „Zhasněte světla,“ řekla jim, „a nehýbejte se. Brzy se vrátím.“

„Ale…“ ozvala se Kaila.

„To je rozkaz, gardistko,“ prohlásila Elain rozhodně. „Měla bys ho poslechnout.“

Žena váhala. Nejspíš věděla, že Birgitte by tohle nikdy nepřipustila. Ale Kaila naštěstí nebyla Birgitte. Zdráhavé vydala rozkaz a světla v místnosti byla zhasnuta.

Elain sáhla do kapsy, vytáhla pravý medailon s liščí hlavou a sevřela ho v ruce. Zhluboka se nadechla a vytvořila průchod. Proužek světla v temné místnosti jasně zazářil, žhnul a zaléval je bledou, měsíčnímu svitu podobnou září. Otevřel se do místnosti, ve které vládla podobná tma.

Elain prošla skrz a ocitla se v palácovém žaláři, v jedné z kobek. Na opačné straně cely, vedle masivních dveří s malým zamřížovaným okénkem nahoře, kterým do vlhké místnosti pronikalo jediné světlo, klečela žena. Vpravo od Elain stálo úzké lůžko a vlevo kbelík, sloužící jako nočník. Maličká cela páchla plísní a výkaly a poblíž Elain jasně slyšela škrábání krys. Pro ženu, kterou měla před sebou, jí to však stále připadalo jako přepychové obydlí.

Elain si Česmal vybrala po pečlivé úvaze. Vypadalo to, že ta žena mezi černými požívá určitou autoritu, byla dostatečně mocná, aby se před ní většina ostatních sklonila. Ale když se s ní Elain setkala naposledy, také se zdálo, zeji více ovládají city než rozum. To bude důležité.

Vysoká krásná žena se otočila okamžitě poté, co Elain vešla do kobky. Elain zatajila dech. Divadlo naštěstí zabralo. Česmal se vrhla na slámou pokrytou podlahu cely.

„Vznešená,“ sykla žena. „Měla jsem…“

„Ticho!“ zařvala Elain hromovým hlasem.

Česmal se přikrčila a pak vrhla rychlý pohled stranou, jako by čekala, až dovnitř nahlédnou stráže. Venku budou ženy z rodinky, které nad Česmal udržují štít; Elain je cítila. Navzdory hluku nikdo nepřišel. Rodinka poslouchala Elaininy rozkazy, jakkoli byly nezvyklé.

„Jsi míň než krysa,“ řekla Elain maskovaným hlasem. „Melas za úkol postarat se o slávu Velikého pána, ale cos udělala? Nechala se těmihle hlupáky, těmihle dětmi, zajmout?“

Česmal zakvílela a přitiskla se blíž k podlaze. „Jsem prach, Vznešená. Nejsem nic! Zklamaly jsme tě. Prosím, nezabíjej mě!“

„A proč bych neměla?“ obořila se na ni Elain. „Zrovna práci vaší skupiny poznamenává selhání za selháním! Cos udělala, co by mě mohlo přesvědčit, abych tě nechala žít?“

„Zabily jsme spoustu těch hlupáků, kteří pracují proti Velikému pánovi!“ zakvílela Česmal.

Elain s sebou trhla, obrnila se, vytvořila bič ze vzduchu a švihla jím ženu přes záda. Nebylo to o nic víc, než si Česmal zasloužila. „Vy?“ řekla. „Vy jste s jejich smrtí neměly nic společného! Myslíš, že jsem nevědomá!“

„Ne, Vznešená,“ zaúpěla Česmal a ještě víc se schoulila. „Prosím!“

„Tak mi dej důvod, proč tě nechat žít.“

„Mám informaci, Vznešená,“ řekla Česmal rychle. „Jeden z těch, které jsme měly vypátrat, z těch mužů, co mají být za každou cenu zabiti… jeden je tady v Caemlynu!“

Co to má znamenat? Elain zaváhala. „Pověz mi víc.“

„Patří k žoldnéřské armádě,“ řekla Česmal a zdálo se, že sejí ulevilo, že je její informace vítaná. „Je to ten muž s pronikavýma očima, který nosí klobouk a oštěp se znamením krkavců!“

Mat? Temní druzi loví Mata? Pravda, Mat je Randův přítel a taveren. Ale co Mat provedl, že si vysloužil hněv samotných Zaprodanců? Ještě víc ji znepokojovalo, že Česmal ví o tom, že je Mat ve městě. Dorazil až potom, co byly černé sestry uvězněny! To znamenalo…

To znamenalo, že Česmai a ostatní jsou v kontaktu s dalšími temnými druhy. Ale s kým? „Ajakjsi to zjistila? Proč jsi to neohlásila dřív?“

„Dozvěděla jsem se to právě dnes, Vznešená,“ řekla Česmai, která teď zněla sebejistěji. „Plánujeme vraždu.“

„A jak to chceš udělat, když jsi zavřená?“ vyptávala se Elain.

Česmai na okamžik vzhlédla a v hranaté tváři měla zmatek. Nic neřekla.

Upozornila jsem ji, že nevím tolik, kolik bych měla. Elain za svou stínovou maskou zaťala zuby.

„Vznešená,“ řekla Česmai. „Pečlivě jsem poslouchala příkazy. Už jsme téměř v postavení, kdy začít invazi, jak zněl rozkaz. Brzy se Andor bude koupat v krvi našich nepřátel a Veliký pán povládne v ohni a popelu. O to se postaráme.“

O čem to mluví? Invaze do Andoru? Nemožné! Jak by se to stalo? Jak by se to mohlo stát? Avšak odváží se na to ptát? Zdálo se, že má Česmai podezřeni, že něco není v pořádku.

„Ty nejsi ta Vyvolená, která mě navštěvovala předtím, že ne, Vznešená?“ zeptala se Česmai.

„Takoví jako ty naše způsoby nezpochybňují,“ zavrčela Elain a slova zdůraznila dalším švihnutím přes ženina záda. „Musím vědět, kolik ti toho řekli. Abych mohla posoudit mezery v tvém chápání. Pokud nevíš o… Nu, to se uvidí. Nejdřív mi vysvětli, kolik toho o invazi víš.“

„Vím, že se blíží konečný termín, Vznešená,“ řekla Česmai. „Kdybychom měly víc času, možná bychom to mohly naplánovat důkladněji. Kdybys mě mohla osvobodit z tohoto zajetí, pak bych mohla..

Hlas sejí vytratil a pohlédla stranou.

Konečný termín. Elain otevřela pusu, aby se vyptávala dál, ale zarazila se. Co se děje? Venku už necítila rodinku. Stáhly se? A co Česmalin štít?

Dveře zarachotily, zámek se otočil a pak se dveře rozlétly a za nimi se objevil hlouček lidí. A nebyla to garda, jak Elain čekala. Vedl je muž s krátkými černými vlasy, na spáncích prořídlými, a obrovským knírem. Na sobě měl hnědé kalhoty, černou košili a dlouhý kabát, který téměř vypadal jako rozhalené roucho.

Sylvasin tajemník! Za ním stály dvě ženy. Temaile a Eldrit. Obě z černého adžah. Obě držely zdroj. Světlo!

Elain potlačila překvapeni, pohlédla jim do očí a neustoupila. Když dokázala jednu černou sestru přesvědčit, že je Zaprodanec, pak možná dokáže přesvědčit i tři. Temaile vytřeštila oči a vrhla se na kolena, stejně jako tajemník. Nicméně Eldrit zaváhala. Elain netušila, jestli to bylo jejím postojem, jejím maskováním nebo její reakcí na to, že vidí tři nově příchozí. Možná šlo o něco úplně jiného. Eldrit to každopádně neošálilo. Žena s kulatou tváří začala usměrňovat.

Elain v duchu zaklela a vytvořila vlastní tkanivo. Zarazila kolem Eldrit štít právě ve chvíli, kdy cítila, že se jeden snáší na ni. Naštěstí držela Matův ter angrial. Tkanivo se rozpadlo a medailon v Elainině ruce ochladl. Elainino vlastní tkanivo plynule vklouzlo mezi Eldrit a zdroj a odřízlo ji. Záře síly kolem ní pohasla.

„Co to děláš, ty idiotko?“ zavřeštěla Česmai. „Snažíš se svrhnout jednu z Vyvolených? Všechny nás zabiješ!“

„To není jedna z Vyvolených,“ zaječela Eldrit. Elain si opožděně vzpomněla, že měla ze vzduchu vytvořit roubík. „Napálila tě! Je to…“

Elain jí vrazila roubík do pusy, ale už bylo pozdě. Temaile – která jí vždycky připadala příliš citlivá, než aby byla černá sestra – uchopila zdroj a zvedla hlavu. Česmalin výraz se z vyděšeného změnil na rozzlobený.

Elain rychle zavázala Eldritin štít a začala spřádat další. Narazilo do ní tkanivo vzduchu. Medailon s liščí hlavou ochladl a – Matoví budiž požehnáno za tu dočasnou půjčku – Elain vrazila štít mezi Česmai a zdroj.

Temaile zůstala na Elain zírat s otevřenou pusou, očividně ohromená tím, že její tkanivo selhalo. Sylvasin tajemník však nebyl tak pomalý. Nečekaně se vrhl vpřed a velkou silou přirazil Elain ke zdi.

Z ramene jí vystřelila bolest a cítila, jak něco prasklo. Lopatka? Děti! napadlo ji okamžitě. Byl to prvotní záblesk hrůzy a děsu, který potlačil všechny myšlenky na Min a její vidění. Překvapením pustila průchod do místnosti nahoře. Zavřel se.

„Má nějaký ter’angrial,“ vykřikla Temaile. „Tkaniva z ní sklouzávají.“

Elain se s námahou zvedla, strčila do tajemníka a začala spřádat vzduch, aby ho odstrčila. V tu chvíli však chňapl po její ruce, snad že si všiml záblesku stříbřitého kovu. Tajemník sevřel dlouhé prsty kolem medailonu právě ve chvíli, kdy ho udeřil Elainin poryv vzduchu.

Tajemník odlétl dozadu, aniž medailon pustil. Rozzuřená Elain zavrčela. Temaile se zlomyslně zašklebila a kolem ní vyskočila tkaniva vzduchu. Vrhla je vpřed a Elain se jim postavila vlastními.

Dvě tkaniva do sebe narazila, až se vzduch v malé místnosti rozčeřil. Stébla slámy zavířila. Elaininy uši zaprotestovaly při náhlém zvýšení tlaku. Tmavovlasý tajemník klopýtavě couvl z bitvy a svíral ter’angrial. Elain k němu vyslala tkanivo – ale to se rozpadlo.

Elain rozzuřeně zaječela a v rameni, kterým narazila na stěnu, jí tepala bolest. Malá místnost byla při tolika lidech přecpaná. Temaile stála ve dveřích a nechtěně tajemníkovi bránila v útěku. Nebo to možná dělala úmyslně; nejspíš chtěla ten medailon. Zbylé dvě černé sestry, stále odstíněné štítem, se před zuřící vichřicí přikrčily.

Elain skrz angrial natáhla tolik síly, kolik si troufla, zatlačila své tkanivo vzduchu vpřed a odstrčila to, kterým tlačila Temaile. Obě se chvíli přetlačovaly; pak Elainino prorazilo skrz, narazilo do Temaile a odmrštilo ji z cely na kamennou stěnu venku. Potom Elain použila štít, ačkoli to vypadalo, že výbuch Temaile omráčil.

Tajemník se vrhl ke dveřím. Elain ucítila záchvěv paniky. Udělala to jediné, co ji napadlo. Zvedla Česmai tkanivem vzduchu a hodila ji po tajemníkovi.

Oba se svalili na hromadu. Ve vzduchu zaznělo kovové cinknutí, jak tajemníkovi medailon vyklouzl, spadl na zem a prokutálel se dveřmi.

Elain se zhluboka nadechla, hrudí jí projela bolest a ruka ochabla. Už ji nedokázala pořádně zvednout. Rozzlobeně šiji přidržovala druhou paží a držela se zdroje. Svěžest saidaru jí byla útěchou. Spředla vzduch a svázala Česmai, tajemníka a Eldrit, která se k ní snažila nenápadně připlazit.

Elain se uklidnila a protlačila se kolem nich z malé kobky ven, aby zkontrolovala Temaile v chodbě. Žena stále dýchala, ale byla v bezvědomí. Elain ji také spoutala vzduchem, jen pro jistotu, a opatrně zvedla medailon s liščí hlavou. Trhla s sebou, když jí druhou paží projela bolest. Ano, rozhodně si něco zlomila.

Temná chodba byla prázdná, osvětlená jedinou stojací lampou a vedly z ní čtyři dveře do cel. Kde byly stráže a rodinka? Neochotně propustila tkaniva, která jí maskovala – nechtěla by, aby dorazili vojáci a spletli si ji s temnou družkou. Někdo určitě musel ten kravál slyšet! Na pozadí mysli cítila ustaranou Birgitte, která se k ní blížila. Strážkyně nepochybně cítila Elainino zranění.

Elain by téměř dala přednost bolesti v rameni než kázání, které jí Birgitte udělá. Při tom pomyšlení sebou opět škubla a obrátila se, aby zkontrolovala zajatce. Bude muset prohledat ostatní cely.

Samozřejmě, že její děti budou v pořádku. Ona bude v pořádku. Zareagovala na bolest přehnaně; ve skutečnosti se nebála. Ale i tak bude nejlepší…

„Zdravím, má královno,“ zašeptal jí do ucha mužský hlas těsně předtím, než jí v boku vykvetla další bolest. Zalapala po dechu a klopýtla vpřed. Něčí ruka se natáhla a vytrhla jí medailon z prstů.

Elain se prudce otočila a okolí jako by se rozmazalo. Po boku jí stékalo něco teplého. Krvácí! Byla tak ohromená, že cítila, jak jí vyklouzl zdroj.

V chodbě za ní stál Doilin Mellar, v pravé ruce držel zakrvácený nůž a v levé potěžkával medailon. V protáhlé, ostře řezané tváři mu zářil téměř chtivý úsměv. Přestože měl na sobě hadry, vypadal sebejistě jako král na trůnu.

Elain sykla a sáhla po zdroji. Ale nic se nestalo. Za sebou zaslechla uchechtnutí. Nezavázala Česmalin štít! Jakmile Elain pustila zdroj, tkanivo zmizelo. A vskutku, když se Elain podívala, našla tkanivo, které ji odřízlo od zdroje.

Česmal, hezkou tvář zardělou, se na ni usmívala. Světlo! U Elaininých nohou se tvořila kaluž krve. Bylo jí tolik.

Klopýtavě couvla ke stěně chodby, Mellara po jednom boku, Česmal po druhém.

Nemohla zemřít. Min říkala… Mohly jsme si to špatně vyložit. Zaslechla v hlavě Birgittin hlas. Pořád se toho může spousta pokazit.

„Vyléč ji,“ řekl Mellar.

„Cože?“ zeptala se Česmal. Za ní si Eldrit ve dveřích cely oprašovala šaty. Když se Elainino tkanivo vzduchu rozplynulo, spadla na zem, ale stáleji obklopoval štít. Tenhle Elain zavázala.

Mysli, řekla si v duchu Elain, zatímco jí meži prsty kapala krev. Musí z toho být cesta ven. Musí! Světlo! Birgitte, pospěš si!

„Vyléč ji,“ zopakoval Mellar. „Tím nožem jsem ji bodl, aby vás pustila.“

„Pitomče,“ řekla Česmal. „Kdyby tkanivo zavázala, zranění by nás neuvolnilo!“

„Tak to by pak umřela,“ pokrčil Mellar rameny. Změřil si Elain pohledem; krásné oči mu plály chtíčem. „A to by byla škoda. Protože ji slíbili mně, Aes Sedai. Nenechám ji umřít v tomhle žaláři. Neumře, dokud nebudu mít čas si s ní… užít.“ Pohlédl na černou sestru. „A kromě toho, myslíš, že by ty, kterým sloužíme, potěšilo, kdyby zjistili, že jsi nechala královnu Andoru zemřít, aniž bys z ní vypáčila její tajemství?“

Česmal se tvářila nespokojeně, ale zjevně pochopila, že mluví rozumně. Za nimi vyklouzl z cely tajemník a poté, co se rozhlédl oběma směry, se odplížil chodbou ke schodům a spěšně po nich vyběhl. Česmal přešla chodbou k Elain. Světlu díky. Elain se začínala točit hlava. Opřela se zády o stěnu, a sklouzla dolů, dokud neseděla. Bolest zlomeného ramene téměř necítila.

„Hloupá holko,” řekla Česmal. „Samozřejmě jsem tu tvoji hru prohlédla. Jenom jsem odváděla tvoji pozornost, protože jsem věděla, že se blíží pomoc.“

Byla to prázdná slova; lhala kvůli ostatním. Léčení. Elain potřebuje… to… léčení. Mysl sejí kalila a před očima dělala tma. Tiskla si ruku k boku a měla strach o sebe a své děti.

Ruka jí sklouzla. Skrz látku něco ucítila v kapse šatů. Kopii medailonu s liščí hlavou.

Česmal položila Elain ruce na hlavu vytvořila tkanivo léčení. Elain se žilami rozlil led a její tělo přemohlo tkanivo síly. Zhluboka se nadechla a mučivá bolest v jejím boku a rameni zmizela.

„Hotovo,“ řekla Česmal. „A teď rychle, musíme…“

Elain vytrhla druhý medailon a zvedla ho. Česmal ho bezmyšlenkovitě popadla. To jí znemožnilo usměrňovat. Její tkanivo se rozplynulo, včetně Elainina štitu.

Česmal zaklela a medailon pustila. Dopadl na zem a kutálel se pryč, zatímco Česmal spřádala štít.

Elain se štítem neobtěžovala. Tentokrát spředla oheň. Jednoduchý, přímý, nebezpečný. Šaty temné sestry vzplály dřív, než stihla tkanivo dokončit, a rozječela se.

Elain se vyškrábala na nohy. Chodba se otřásala a točila – léčení ji velice vyčerpalo – ale ještě než se všechno přestalo točit, spředla další vlákno ohně a švihla jím po Mellarovi. Ohrozil život jejích dětí! Bodl ji! Ten…

Tkanivo se rozpadlo ve chvíli, kdy se jej dotklo. Usmál se na ni a přišlápl něco botou. Druhý medailon. „Vida vida,“ řekl a zvedl ho. „Další? Když tebou zatřesu, vypadne třetí?“

Elain zasyčela. Hořící Česmal stále vřískala. Spadla na zem, kopala nohama a chodbou se vznášel stále silnější zápach hořícího masa. Světlo! Elain ji nechtěla zabít. Nemohla však ztrácet čas. Spředla vzduch a znovu popadla Eldrit dřív, než mohla žena utéct. Jen pro jistotu ji Elain postrčila mezi sebe a Mellara. Sledoval ji pronikavým pohledem, sunul se vpřed, v jedné ruce držel oba medailony a v druhé dýku. Stále se na ní leskla Elainina krev.

„Ještě jsme spolu neskončili, má královno,“ řekl tiše. „Těmhle ostatním slíbili moc. Ale moje odměna jsi od začátku byla ty. Vždycky si vybírám svoje dluhy.“ Bedlivě Elain sledoval, jako by očekával nějaký úskok.

Kéž by se na nějaký zmohla! Stěží dokázala stát zpříma. Držet zdroj bylo těžké. Couvala a Eldrit držela mezi sebou a Mellarem. Oči mu zalétly k nehybné ženě; stála tam s rukama přitisknutýma vzduchem k bokům a vznášela se asi coul nad zemí. Trhavě skočil vpřed a podřízl Eldrit krk.

Elain se lekla a klopýtla vzad.

„Je mi líto,“ řekl Mellar a Elain chviličku trvalo, než si uvědomila, že mluví k Eldrit. „Ale rozkazy jsou rozkazy.“ S těmi slovy se sklonil a vrazil dýku do těla bezvědomé Temaile.

Nesmí s medailony uniknout! S nesmírným úsilím Elain natáhla jedinou sílu a spředla zemi. Zatímco Mellar vstával, zatáhla za strop nad ním. Kameny se roztříštily a kusy začaly padat dolů, takže Mellar zaječel, zakryl si hlavu a uhnul. Něco zazvonilo. Kov o kámen.

Chodba se otřásla a vzduchem se rozlétl prach. Déšť kamení Mellara zahnal, ale jí zabránil v pronásledování. Zmizel nahoru po schodišti napravo od ní. Vyčerpaná Elain klesla na kolena. Pak však v úlomcích stropních kamenů, které strhla dolů, spatřila něco blýskavého. Kousek stříbřitého kovu. Jeden z medailonů.

Se zatajeným dechem ho popadla. Zdroj jí nevyklouzl, Světlu díky. Zdálo se, že Mellar unikl s kopií, ale originál měla stále ona.

Vzdychla a dovolila si sednout a opřít se zády o chladnou kamennou stěnu. Nejraději by omdlela, ale přinutila se schovat medailon a pak zůstat při vědomí, dokud se v chodbě neobjevila Birgitte. Strážkyně po rychlém běhu lapala po dechu a červený kabát a zlatý cop měla promáčené deštěm.

Za ní do chodby vstoupil Mat, který měl tvář zakrytou šátkem a mokré hnědé vlasy připláclé k hlavě. Očima těkal ze strany na stranu a hůl držel ve střehu.

Birgitte si klekla vedle Elain. „Jsi v pořádku?“ zeptala se naléhavě.

Elain vysíleně přikývla. „Dostala jsem se z toho.“ Svým způsobem. „Neprokázala jsi náhodou světu službu a nezabila cestou dovnitř Mellara?“

„Mellara?“ zeptala se poplašeně Birgitte. „Ne. Elain, máš na šatech krev!“

„Jsem v pořádku,“ řekla. „Vážně, vyléčila mě.“

Takže Mellar byl volný. „Rychle,“ řekla. „Prohledejte chodby. Stráže a rodinka, které to tady hlídaly…“

„Našli jsme je,“ řekla Birgitte. „Nacpané dole ve schodišťové šachtě. Mrtvé. Elain, co se stalo?“ Stranou od nich Mat dloubal do Temailiny mrtvoly a všiml si rány po dýce v její hrudi.

Elain si přitiskla ruce k břichu. Jeji děti budou v pořádku, že ano? „Provedla jsem něco nepředloženého, Birgitte, a vím, že na mě za to budeš ječet. Ale odvedla bys mě prosím nejdřív do mých komnat? Myslím, že bychom měli požádat Melfane, ať se na mě podívá. Jen pro jistotu.“

Hodinu po neúspěšném pokusu o zavražděni Egwain stál Gawyn sám v malém pokoji, který byl součástí amyrlininých komnat. Vysvobodila ho z tkaniva, které jej drželo, a pak mu přikázala čekat.

Konečně Egwain vešla do pokoje. „Posaď se,“ řekla.

Zaváhal, ale její zuřivý pohled by dokázal zapálit svíce. Posadil se na stoličku. V malé místnosti stálo několik prádelníků a truhel na šaty. Dveře vedly do většího obývacího pokoje, kde se chytil do tkaniva; odtamtud pak další do Egwaininy ložnice.

Egwain zavřela dveře a oddělila je tak od spousty gardistů, strážců a Aes Sedai, kteří se hemžili po zbytku komnat. Jejich hovor sem přes zavřené dveře doléhal jako tlumené hučení. Egwain na sobě stále měla červené a zlaté šaty a do tmavých vlasů vpletené zlaté stuhy. Tváře měla zrudlé hněvem. Byla tak ještě krásnější než obvykle.

„Egwain, já…“

„Uvědomuješ si, cos provedl?“

„Sel jsem se přesvědčit, že je žena, kterou miluju, v bezpečí, a našel jsem za jejími dveřmi vraha.“

Založila si ruce pod prsy. Téměř cítil žár jejího hněvu. „Tvoje ječení přilákalo půlku Bílé věže. Viděli, jak ses chytil. Ten vrah teď už nejspíš o mých tkanivech ví.“

„Světlo, Egwain! Mluvíš, jako bych to udělal schválně. Jenom jsem se tě snažil chránit.“

„Neprosila jsem se tě o ochranu! Žádala jsem od tebe poslušnost! Gawyne, copak nechápeš, jakou příležitost jsme promrhali? Kdybys Mesaanu nezahnal, nakráčela by do mojí pasti!“

„To nebyla jedna ze Zaprodanců,“ řekl Gawyn. „Byl to muž.“

„Tvrdil jsi, žes neviděl tvář ani nerozeznal postavu, protože byla rozmazaná.“

„No, ano,“ řekl Gawyn. „Ale bojoval mečem.“

„A žena by nemohla použít meč? Velikost osoby, kterous viděl, naznačuje ženu.“

„Možná, ale jednu ze Zaprodanců? Světlo, Egwain, kdyby to byla Mesaana, použila by sílu a spálila mě na prach!“

„To je jen další důvod,“ řekla Egwain, „proč jsi mě měl poslechnout’. Možná máš pravdu – možná to byl jeden z Mesaaniných nohsledů. Temný druh nebo šedý muž. Pokud tomu tak bylo, mohla jsem ho zajmout a dozvědět se o Mesaaniných intrikách. A Gawyne, co kdybys naše! Mesaanu? Co bys tak mohl udělat?“

Sklopil oči k podlaze.

„Řekla jsem ti, že jsem udělala opatření,“ pokračovala. „A stejně jsi mě neposlechl! Ateď, kvůli tomu, co jsi provedl, ta vražedkyně ví, že jsem ji čekala. Příště bude opatrnější. O kolik životů myslíš, žes nás právě připravil?“

Gawyn držel ruce v klíně a snažil se skrýt pěsti, které svíral. Měl by se stydět, ale dokázal cítit jen hněv. Zuřivost, kterou nedokázal vysvětlit – vztek na sebe samotného, ale hlavně na Egwain, která z počestné chyby udělala osobní urážku.

„Řekl bych,“ promluvil, „že ty vůbec strážce nechceš. Protože ti povídám, Egwain, když nesneseš, aby se o tebe někdo staral, pak ti žádný muž nebude dost dobrý.“

„Možná máš pravdu,“ řekla odměřeně. Se zašustěním suknic otevřela dveře do chodby, vyšla ven a zavřela je za sebou. Nebylo to úplné zabouchnutí.

Gawyn vstal a měl chuť do dveří kopnout. Světlo, to je ale pěkná kaše!

Skrz dveře slyšel, jak Egwain posílá čumily zpátky do postelí a nařizuje věžové gardě, ať je dnes v noci zvlášť ostražitá. To bylo nejspíš hlavně divadlo. Věděla, že to vrah nezkusí znovu hned tak brzy.

Gawyn vyklouzl z místnosti a odešel. Všimla si, jak odchází, ale nic mu neřekla a místo toho se obrátila k Silvianě a tiše s ní rozmlouvala. Červená se na Gawyna zamračila tak, že by se i kámen lekl.

Gawyn minul několik gardistů, kteří – alespoň oni – vypadali, že na Gawyna hledí s úctou. Pokud věděli, překazil pokus připravit amyrlin o život. Gawyn jim salutování oplatil kývnutím. Opodál stál Chubain a zkoumal nůž, který Gawyna málem zasáhl do prsou.

Chubain mu nůž podal. „Už jsi někdy viděl něco takového?“

Gawyn si úzký hladký nůž vzal. Byl vyvážený k vrhání a měl skvěle zpracovanou ocelovou čepel, která se podobala protaženému plameni svíčky. Doprostřed byly zasazené tři úlomky krvavě rudého kamene.

„Co je to za kámen?“ zeptal se Gawyn a podržel si nůž ve světle.

„Nikdy jsem takový neviděl.“

Gawyn nůž několikrát obrátil. Nebyly na něm žádné nápisy či řezby. „Tohle mě jen o vlásek nepřipravilo o život.“

„Jestli chceš, můžeš si ho vzít,“ řekl Chubain. „Možná se můžeš zeptat Bryneových mužů, jestli někdy takový nůž viděli. Máme další, který jsme našli dole v chodbě.“

„Ten mi taky mířil na srdce,“ řekl Gawyn a zasunul si nůž za opasek. „Díky. Mám pro tebe na oplátku dárek.“

Chubain zvedl obočí.

„Stěžoval sis, koliks ztratil mužů,“ řekl Gawyn. „A já mám skupinu vojáků, které můžu jenom doporučit.“

„Z Bryneovy armády?“ zeptal se Chubain bez nadšení. Stejně jako mnozí z věžové gardy na Bryneovo vojsko stále hleděl jako na nepřátelskou sílu.

„Ne,“ řekl Gawyn. „Muže věrné Věži. Některé z těch, kteří se cvičili na strážce a bojovali se mnou na Elaidině straně. Teď si připadají odstavení a raději by se stali vojáky než strážci. Ocenil bych, kdybys jim poskytl domov. Jsou to spolehliví muži a skvělí bojovníci.“

Chubain přikývl. „Pošli je za mnou.“

„Přijdou za tebou zítra,“ řekl Gawyn. „Žádám tě jen o jedno. Pokus seje nerozdělit. Hodně toho spolu prošli. Jejich pouto jim dává sílu.“

„To by neměl být problém,“ řekl Chubain. „Desátou věžovou setninu ti proklatí Seančani pobili téměř do posledního muže. Přidělím tvým chlapcům pár zkušených důstojníků a udělám z nich novou setninu.“

„Děkuju ti,“ řekl Gawyn. Pak kývl k Egwaininým pokojům. „Dávej na ni za mě pozor, Chubaine. Myslím, že je odhodlaná nechat se zabít.“

„Vždycky je mojí povinností amyrlin bránit a podporovat. Ale kde budeš ty?“

„Dala jasně najevo, že strážce nechce,“ řekl Gawyn a v duchu se vrátil k tomu, co mu předtím říkal Bryne. Co kromě Egwain chtěl? Možná bylo načase to zjistit. „Myslím, že už jsem měl dávno navštívit sestru.“

Chubain přikývl a Gawyn odešel. Zašel do kasáren, posbíral si věci – stěží něco víc než náhradní oblečení a zimní plášť – a pak zamířil do stájí a osedlal Výzvu.

Pak koně odvedl k místu určenému pro cestování. Egwain tam stále měla ve službě jednu ze sester. Aes Sedai, která tam dnes v noci byla – drobná rozespalá zelená jménem Nimri – se ho nevyptávala. Otevřela mu průchod na úbočí asi hodinu cesty od Caemlynu.

A tak odešel a nechal za sebou Tar Valon i Egwain al’Vere.

„Co to je?“ vyptával se Lan.

Letitý Nazar vzhlédl od sedlových brašen. Jemné bílé vlasy měl svázané koženou šňůrkou hadori. Nedaleko jejich tábora uprostřed lesa horských borovic zurčel potůček. Na těch borovicích by nemělo být tolik hnědého jehličí.

Nazar do svých sedlových brašen něco schovával a Lan náhodou zahlédl kousek vykukujícího zlata. „Tohle?“ zeptal se Nazar. Vytáhl látku ven: zářivě bílý prapor se zlatým jeřábem vyšitým uprostřed. Byla to jemná práce s překrásnou výšivkou. Lan ho Nazarovi málem vyrval z prstů a roztrhl vejpůl.

„Vidím, jak se tváříš, Lane Mandragorane,“ řekl Nazar. „No, nebuď tak sebestředný. Muž má právo s sebou nosit prapor svého království.“

„Ty jsi pekař, Nazare.“

„Především jsem Hraničář, synu,“ řekl muž a prapor schoval. „To je moje dědictví.“

„Pche!“ řekl Lan a odvrátil se. Ostatní strhávali tábor. Zdráhavé třem nově příchozím dovolil, aby se k němu připojili – byli paličatí jako kanci a on se nakonec musel podřídit své přísaze. Slíbil, že přijme ty, kdo ho chtějí následovat. Formálně vzato ho tihle muži nepožádali, aby mohli jet s ním – prostě to udělali. To stačilo. Kromě toho, pokud hodlají jet stejným směrem, nemá smysl stavět dva tábory.

Lan se umyl a utíral si tvář. Bulen chystal chleba ke snídani. Tenhle borový háj ležel ve východním Kandoru; blížili se k hranici s Arafelem. Možná by mohl…

Ztuhl. V táboře stálo několik nových stanů. S Anderem rozmlouvala skupinka osmi mužů. Tři z nich vypadali vykrmeně – podle šatů to nebyli válečníci, přestože se zdálo, že jsou to Malkierové. Zbylých pět byli Šajnarci s uzly vlasů na temenech, koženými chrániči na pažích a jezdeckými luky v pouzdrech na zádech vedle dlouhých obouručních mečů.

„Co to je?“ dožadoval se Lan odpovědi.

„Weilin, Managan, Gorenellin,“ řekl Ander a ukázal na Malkiery. „Ti další jsou Qi, Joao, Merekel, Ianor. Kuehn…“

„Neptal jsem se kdo,“ prohlásil Lan chladně. „Ptal jsem se co. Cos to udělal?“

Ander pokrčil rameny. „Potkali jsme je, než jsme narazili na tebe. Řekli jsme jim, ať na nás čekají na jižní cestě. Rakim je přivedl dneska v noci, když jsi spal.“

„Rakim měl být na hlídce!“ řekl Lan.

„Hlídkoval jsem místo něho,“ řekl Ander. „Myslel jsem si, že tyhle chlapíky budeme chtít.“

Všichni tři tělnatí kupci pohlédli na Lana a pak padli na kolena. Jeden nezastřeně plakal. „ Tai’šar Malkier. “

Pět Šajnarců Lanoví zasalutovalo. „Dai Saně,“ řekl jeden.

„Sehnali jsme pro věc zlatého jeřába, co šlo,“ dodal druhý z kupců. „Všechno, co jsme za tak krátký čas dokázali nashromáždit.“

„Moc toho není,“ řekl třetí. „Ale také ti poskytneme své meče. Možná to vypadá, že jsme změkli, ale umíme bojovat. Budeme bojovat.“

„Nepotřebuju to, co jste přinesli,“ řekl Lan podrážděně. „Já.

„Než toho povíš příliš, starý kamaráde,“ přerušil ho Ander a položil mu ruku na rameno, „možná by ses na to měl podívat.“ Kývl stranou.

Lan zaslechl rachocení a zamračil se. Obešel několik stromů, aby viděl na cestu do tábora. Přijížděly dva tucty vozů, všechny navršené zásobami – zbraněmi, pytli se zrním, stany. Lan vyvalil oči. Za vozy kráčel dobrý tucet válečných koní a vozy táhli silní voli. Vedle kráčeli vozkové a sloužící.

„Když říkali, že prodali, co šlo, a přivezli zásoby,“ řekl Ander, „mysleli to vážně.“

„S tímhle vším nebudu schopný cestovat nenápadně!“ řekl Lan.

Ander pokrčil rameny.

Lan se zhluboka nadechl. Tak dobře. Poradí si s tím. „Stejně to vypadá, že nám nenápadnost moc nejde. Odteď se budeme tvářit jako karavana, která veze zásoby do Šajnaru.“

„Ale…“

„Složíte mi přísahu,“ obrátil se k mužům. „Každý z vás mi odpřísáhne, že neprozradí, kdo jsem, ani nepošle zprávu nikomu, kdo by mě mohl hledat. Odpřísáhnete to.“

Zdálo se, že Nazar chce něco namítat, ale L.an ho přísným pohledem umlčel. Jeden po druhém přísahali.

Z pěti se staly tucty, ale tím to skončí.