Věže půlnoci

KAPITOLA 3 Hněv amyrlin

Egwain se vznášela v černotě. Neměla žádnou podobu, chyběl jí tvar či tělo. Myšlenky, představy, obavy, naděje a plány celého světa se kolem ní táhly až do věčnosti.

Toto bylo místo mezi sny a bdělým světem, temnota protkávaná tisíci a tisíci drobounkých, neskutečně vzdálených světel, všechna soustředěnější a silnější než hvězdy na obloze. Byly to sny a ona by do nich mohla nahlížet, ale nedělala to. Ty, které chtěla vidět, byly střeženy – a většina ostatních pro ni zůstávala zahalena tajemstvím.

Byl zde jeden sen, do něhož toužila proklouznout. Ovládla se. Přestože její city ke Gawynovi byly stále silné, v poslední době byl její názor na něj nejasný. Ztratit se v jeho snech by ničemu nepomohlo.

Obrátila se a hleděla prostorem. Nedávno sem začala přicházet, aby se vznášela a přemýšlela. Sny všech lidí, které zde viděla – některých z jejího světa, některé z jeho stínů -jí připomínaly, proč bojuje. Nikdy nesmí zapomenout, že za hradbami Bílé věže leží celý svět. Cílem Aes Sedai bylo tomu světu sloužit.

Čas plynul a ona se koupala ve světle snů. Nakonec se přinutila pohnout a našla sen, který poznávala – třebaže si nebyla jistá, jak to dělá. Sen připlul k ní a zaplnil jí výhled.

Silou vůle se opřela proti snu a vyslala do něj myšlenku. Nyneivo. Je načase přestat se mi vyhýbat. Je tady práce, kterou je třeba udělat, a mám pro tebe novinky. Za dvě noci se sejdeme ve věžové sněmovně. Pokud nepřijdeš, budu nucena přijmout opatření. Tvoje kličkování nás všechny ohrožuje.

Sen jako by se zachvěl, a když zmizel, Egwain se stáhla zpět. S Elain už mluvila. Ty dvě byly jako volná vlákna; bylo třeba je skutečně pozvednout k šátku a nechat složit přísahy.

Kromě toho potřebovala od Nyneivy informace. Doufala, že pohrůžka společně s příslibem novinek Nyneivu přivede. A ty novinky ůy/y důležité. Bílá věž konečně sjednocena, amyrlinin stolec zajištěn, Elaida zajata Seančany.

Drobounké hlavičky snů se míhaly kolem Egwain. Uvažovala, že se pokusí kontaktovat moudré, ale nakonec se rozhodla to nedělat. Jak by se s nimi měla vypořádat? V prvé řadě bylo třeba zabránit tomu, aby si myslely, že „se s nimi vypořádává“. Ještě nebyla úplně rozhodnutá, co s nimi udělá.

Dovolila si vklouznout zpátky do svého těla a zbytek noci chtěla strávit s vlastními sny. Tady se nemusela bránit myšlenkám na Gawyna, a ani to nechtěla. Vstoupila do svého snu a nechala se jím obejmout. Stáli v malé místnosti s kamennými stěnami, tvarované jako její pracovna ve Věži, přesto však vyzdobené jako nálevna v hostinci jejího otce. Gawyn měl na sobě solidní dvouříčské vlněné šaty a neměl meč. Jednodušší život. Nemohla ho mít, ale mohla snít…

Všechno se otřáslo. Místnost z minulosti a současnosti jako by se roztříštila a rozcupovala do vířícího dýmu. Egwain zalapala po dechu a ustoupila, zatímco Gawyn se roztrhl vedví, jako by byl z papíru. Všechno kolem ní se proměnilo v prach a v dálce se pod temnou oblohou vztyčilo třináct černých věží.

Jedna se zřítila, pak další – s rachotem se zbortily. Zatímco se hroutily, ty, které zůstaly, byly stále vyšší a vyšší. Země se otřásla, jak spadlo několik následujících věží. Další věž se zatřásla, praskla a téměř celá se zřítila – ale pak se obnovila a vyrostla do největší výšky ze všech.

Když otřesy skončily, zůstalo stát šest věží, tyčících se nad ní. Egwain upadla na zem, která se proměnila v měkkou půdu pokrytou suchým listím. Obraz se změnil. Hleděla dolů na hnízdo. V něm skřípavě volalo hejno orlích mláďat k obloze – hledala matku. Jedno z ptáčat se rozvinulo, a vůbec to nebyl orel, ale had. Po jednom začal útočit na mláďata a celá je polykal. Orlíci prostě jen dál zírali na oblohu a předstírali, že had je jejich sourozenec, zatímco on je hltal.

Obraz se opět změnil. Spatřila obrovskou kouli vyrobenou z nej lepšího křišťálu. Ležela na temném vrcholku kopce a třpytila se ve světle třiadvaceti obrovských hvězd, které na ni shora zářily. Měla na sobě praskliny a pohromadě ji držely provazy.

A támhle byl Rand, který kráčel vzhůru po úbočí a držel dřevorubeckou sekeru! Došel na vrchol, potěžkal sekeru a pak provazy jeden po druhém přesekal. Poslední povolil a nádherná koule se začala rozpadat na kousky. Rand zavrtěl hlavou.

Egwain se s lapáním po dechu probudila a posadila. Nacházela se ve svých komnatách v Bílé věži. Ložnice byla téměř prázdná – nechala odnést Elaidiny věci, ale ještě místnost znovu nevybavila. Měla zde jen stolek s umyvadlem, hustě tkaný hnědý koberec a postel se závěsy. Okenice byly zavřené; dovnitř jimi pronikalo ranní slunce.

Nadechovala se a vydechovala. Málokdy ji sny tak znepokojily.

Když se uklidnila, natáhla se ke kraji postele a zvedla v kůži vázanou knížku, do níž si zaznamenávala sny. Prostřední z dnešních tří jí byl nejsrozumitelnější. Cítila jeho význam a vyložila si ho tak, jak to někdy bylo v jejích silách. Had byl jeden ze Zaprodanců, ukrytý v Bílé věži a předstírající, že je Aes Sedai. Egwain měla podezření, že to tak je – Verin říkala, že tomu věří.

Mesaana byla stále v Bílé věži. Ale jak se vydávala za Aes Sedai? Všechny sestry znovu složily přísahy. Mesaana zřejmě dokázala na hůl přísahy vyzrát. Zatímco Egwain pečlivě zaznamenávala sny, přemýšlela o věžích, tyčících se a hrozících ji zničit, a i tady význam částečně znala.

Jestliže Egwain Mesaanu nenajde a nezastaví, stane se něco strašlivého. Mohlo to znamenat pád Bílé věže, možná vítězství Temného. Sny nebyly věštění — neukazovaly, co se stane, ale co by se mohlo stát.

Světlo, pomyslela si, když dokončovala zápis. Jako bych už tak neměla dost starostí.

Egwain vstala, aby zavolala služebné, ale přerušilo ji zaklepání na dveře. Zvědavě přešla přes silný koberec – oblečená jen v noční košili – a pootevřela dveře tak, že viděla Silvianu, stojící v předpokoji. Žena s poctivou tváří, oblečená v červeném, měla vlasy stažené do pro ni příznačného drdolu a přes ramena přehozenou štolu kronikářky.

„Matko,“ řekla napjatým hlasem. „Omlouvám se, že tě budím.“

„Nespala jsem,“ odvětila Egwain. „Co je? Co se stalo?“

„Je tady, matko. V Bílé věži.“

„Kdo?“

„Drak Znovuzrozený. Chce se s tebou setkat.“

„No, tak tohle je hrnec rybí polívky uvařený jenom z hlav,“ řekla Siuan, když kráčela chodbou Bílé věže. „Jak se dostal přes město, aniž si ho někdo všiml?“

Vrchní kapitán Chubain sebou škubl.

To by taky měl, pomyslela si Siuan. Muž s havranimi vlasy měl na sobě uniformu věžové gardy, bílý tabard přes kroužkovou košili, ozdobený plamenem Tar Valonu. Kráčel s rukou položenou na meči. Mluvilo se o tom, že když je teď v Tar Valonu Bryne, mohl by ho v jeho pozici vystřídat, ale Egwain poslechla Siuaninu radu a neudělala to. Bryne nechtěl být vrchní kapitán a v Poslední bitvě ho budou potřebovat jako polního generála.

Bryne byl venku se svými muži; sehnat ubytování a jídlo pro padesát tisíc vojáků se začínalo ukazovat jako téměř nemožné. Poslala mu zprávu a cítila, že se blíží. Přestože to byl jeden velký přísný dřevěný špalek, Siuan cítila, že právě teď by bylo hezké mít tady jeho vyrovnanost. Drak Znovuzrozený? Uvnitř Tar Valonu?

„Vlastně není tak překvapující, že se dostal až tak daleko, Siuan,“ řekla Saerin. Hnědá s olivovou kůží byla se Siuan právě ve chvíli, kdy kolem zahlédly běžet kapitána s tváří bílou jako stěna. Saerin měla bíle prokvetlé spánky, což bylo u Aes Sedai známkou vysokého věku, a jizvu na tváři, jejíž původ z ní Siuan nedokázala vypáčit.

„Do města každý den proudí stovky uprchlíků,“ pokračovala Saerin, „a každého muže, který má jen trochu chuť k boji, pošlou, aby se nechal naverbovat do věžové gardy. Není divu, že al’Thora nikdo nezastavil.“

Chubain přikývl. „Než se ho někdo vůbec na něco zeptal, dostal se až k bráně Západu slunce. A pak prostě… no, prostě řekl, že je Drak Znovuzrozený a že chce vidět amyrlin. Nevykřičel to nebo tak něco, byl klidný jako jarní deštík.“

V chodbách Věže bylo rušno, ačkoli většina žen, jak se zdálo, nevěděla, co má dělat, a pobíhala sem a tam jako ryby v síti.

Nech toho, pomyslela si Siuan. Přišel do sídla naší moci. To on je chycený v síti.

„Co to hraje za hru, co myslíš?“ zeptala se Saerin.

„Ať shořím, jestli to vím,“ odvětila Siuan. „Touhle dobou už by měl být téměř šílený. Možná se bojí a přišel se nám vydat.“

„O tom pochybuju.“

„Já taky,“ řekla Siuan zdráhavé. Během posledních dní ke svému úžasu zjistila, že má Saerin ráda. Jako amyrlin neměla Siuan na přátelství čas; bylo příliš důležité manipulovat s jednotlivými adžah. Považovala Saerin za paličatou a rozčilující. Ted’, když spolu tak často nebojovaly, začaly jí ty vlastnosti připadat přitažlivé.

„Možná se doslechl, že je Elaida pryč,“ řekla Siuan, „a pomyslel si, že tady bude v bezpečí, když se amyrlininým stolcem stala jeho stará kamarádka.“

„To neodpovídá tomu, co jsem o tom klukovi slyšela,“ namítla Saerin. „Hlášení tvrdí, že je nedůvěřivý a nevypočitatelný, dá se s ním těžko vyjít a trvá na tom, že se Aes Sedai bude vyhýbat.“

Siuan slyšela totéž, ačkoli už to byly dva roky, co se s chlapcem setkala. Vlastně, když před ní stál naposledy, byla ona amyrlin a on jen prostý ovčák. Většina toho, co se o něm od té doby dozvěděla, k ní dorazila prostřednictvím špionážní sítě modrého adžah. Vyžadovalo velké umění oddělit spekulace od pravdy, ale většina se o al’Thorovi shodovala. Náladový, nedůvěřivý, arogantní. Světlo Elaidu spal! pomyslela si Siuan. Nebýt ji, už dávno bychom ho měli bezpečně v péči Aes Sedai.

Sešly po třech stáčejících se rampách a vstoupily do další chodby s bílými stěnami, vedoucí směrem k věžové sněmovně. Pokud amyrlin Draka Znovuzrozeného přijme, udělá to tam. O dvě zatáčky později – kolem dvojice stojacích lamp a okázalých tapisérií – vstoupily do poslední chodby a ztuhly.

Dlaždice na podlaze zde měly barvu krve. To nebylo správně. Tady měly být bílé a žluté. Tyhle se leskly, jako by byly mokré.

Chubain se prudce nadechl a natáhl se po jílci meče. Saerin zvedla obočí. Siuan byla v pokušení hnát se vpřed, avšak tato místa, kde se Temný dotkl světa, dokázala být nebezpečná. Mohla se propadnout podlahou nebo na ni mohly zaútočit nástěnné koberce.

Obě Aes Sedai se obrátily a vydaly se opačným směrem. Chubain chvilku otálel, ale pak se spěšně vydal za nimi. Bylo snadné vyčíst z jeho tváře napětí. Nejdřív za jeho velení zaútočili na Věž Seančané, a teď i samotný Drak Znovuzrozený.

Jak procházeli chodbami, potkávali další sestry, proudící stejným směrem. Většina z nich měla šátky. Někdo by mohl namítat, že to bylo kvůli dnešním novinkám, ale pravdou bylo, že mnohé z nich stále nedůvěřovaly jiným adžah. Další důvod, proč Elaidu proklínat. Egwain tvrdě pracovala, aby Věž znovu sjednotila, ale člověk nemohl spravit sítě, potrhané za dlouhé roky, během jednoho měsíce.

Konečně dorazili do věžové sněmovny. Sestry se shlukovaly v široké chodbě před ní, rozdělené podle adžah. Chubain si odspěchal promluvit se svými strážemi u dveří a Saerin vstoupila do prostor sněmovny, kde mohla čekat s ostatními přísedícími. Siuan zůstala stát s tucty ostatních venku.

Věci se měnily. Egwain měla novou kronikářku, která nahradila Šeriam. Vybrat si Silvianu dávalo smysl – vědělo se, že ta žena má na červenou chladnou hlavu, a její volba pomohla skovat dvě poloviny Věže zpátky v jeden celek. Siuan však chovala malou naději, že si Egwain vybere ji. Nyní toho měla Egwain tolik na práci – a sama začínala být dostatečně schopná – že se na Siuan spoléhala stále méně a méně.

To bylo dobře. Ale taky to Siuan rozčilovalo.

Známé chodby, vůně čerstvě umytého kamene, rozléhající se kroky… Když na tomto místě byla naposledy, velela mu.

Neměla v úmyslu opět se vyšplhat do popředí. Poslední bitva byla tady; nechtěla trávit čas řešením hádek v modrém adžah, které se opět začleňovalo do Věže. Chtěla dělat to, k čemu se před všemi těmi lety s Moirain rozhodly. Přivést Draka Znovuzrozeného do Poslední bitvy.

Skrze pouto cítila Bryneův příchod dřív, než promluvil. „Ty se ale tváříš ustaraně,“ řekl, když k ní zezadu došel, a jeho hlas přehlušil tucty tlumených rozhovorů.

Siuan se k němu obrátila. Byl impozantní a pozoruhodně klidný – obzvlášť na muže, kterého zradila Morgasa Trakandovna, pak ho vcucla politika Aes Sedai a následně mu řekli, že povede vojáky v předních liniích Poslední bitvy. Ale takový byl Bryne. Klidný až běda. Její obavy tišil už svou pouhou přítomností.

„Dorazils rychleji, než jsem si myslela,“ řekla. „A já se netvářím ustaraně, Garethe Bryne. Jsem Aes Sedai. Mojí podstatou je ovládat sebe i své okolí.“

„Ano,“ řekl. „A přesto, čím víc času trávím s Aes Sedai, tím víc o tom uvažuju. Ovládají’ svoje emoce? Nebo se ty emoce prostě nikdy nemění? Když má někdo neustále starosti, bude vždycky vypadat stejně.“

Upřela na něj pohled. „Hlupáku.“

Usmál se a obrátil se, aby se rozhlédl chodbou plnou Aes Sedai a strážců. „Už jsem se vracel do Věže s hlášením, když na mě tvůj posel narazil. Díky.“

„Není zač,“ odpověděla nevrle.

„Jsou nervózní,“ řekl. „Nemyslím, že jsem někdy Aes Sedai viděl v takovém stavu.“

„No a můžeš nám to snad vyčítat?“ obořila se na něj.

Podíval se na ni a pak zvedl ruku k jejímu rameni. Jeho silné, mozolnaté prsty ji pohladily po krku. „Co se děje?“

Zhluboka se nadechla a pohlédla stranou, když konečně dorazila Egwain, která kráčela ke sněmovně zabraná do rozhovoru se Silvianou. Jako obvykle se za ní plížil ten zasmušilý Gawyn Trakand jako vzdálený stín. Egwain ho neuznala, nepřipoutala jej k sobě jako strážce, ale přesto ho ani nevykázala z Věže. Od sjednocení každou noc strážil Egwaininy dveře, navzdory tomu, že ji to rozčilovalo.

Jak se Egwain blížila ke vchodu do sněmovny, sestry ustupovaly a dělaly jí cestu, některé zdráhavé, jiné uctivě. Srazila Věž na kolena zevnitř, když ji každý den bily a nalévaly takovým množstvím ločidla, že mohla pomocí síly stěží zapálit svíčku. Tak mladá. Ale co pro Aes Sedai znamenal věk?

„Vždycky jsem si myslela, že tam uvnitř budu já,“ řekla Siuan tiše, aby to slyšel jen Bryne. „Že já ho přijmu, povedu ho. Já jsem měla sedět v tom křesle.“

Bryneův stisk zesílil. „Siuan, já…“

„Ale no tak, nebuď takový,“ zavrčela a podívala se na něj. „Ničeho nelituju.“

Zamračil se.

„Je to tak lepší,“ pokračovala Siuan, přestože se jí z toho přiznání dělaly na vnitřnostech uzly. „Přes všechno to tyranství a pošetilost je dobře, ie mě Elaida sesadila, protože to nás dovedlo k Egwain. Bude si počínat lip, než bych dokázala já. Je to těžké spolknout – jako amyrlin jsem byla dobrá, ale tohle bych nezvládla. Vést příkladem, nikoli silou, sjednocovat místo rozdělovat. Takže jsem ráda, že ho přijímá Egwain.“

Bryne se usmál a s láskou jí stiskl rameno.

„Co je?“ zeptala se.

„Jsem na tebe pyšný.“

Obrátila oči v sloup. „Pche. V té tvé sentimentalitě se jednoho dne utopím.“

„Přede mnou nemůžeš svoji dobrotu ukrýt, Siuan Sanče. Vidím do tvého srdce.“

„Ty jsi takový šašek.“

„I tak. Ty jsi nás sem dovedla, Siuan. Jakkoli vysoko se to děvče vyšplhá, podaří se mu to, protože tys mu vysekala schody.“

„Jo, a pak jsem předala dláto Elaidě.“ Siuan zalétla pohledem k Egwain, která stála uvnitř dveří do sněmovny. Mladá amyrlin se rozhlédla po ženách shromážděných venku a kývla Siuan na pozdrav. Možná i trochu s úctou.

„Ona je to, co teď potřebujeme,“ řekl Bryne, „ale tebe jsme potřebovali tehdy. Odvedlas dobrou práci, Siuan. Ona to ví a Věž to ví taky.“

Bylo příjemné to slyšet. „Dobře. Viděl jsi ho, když jsi přišel?“

„Ano,“ řekl Bryne. „Stojí dole a hlídá ho alespoň stovka strážců a dvacet šest sester – dva plné kruhy. Nepochybně je zaštítěný, ale všech těch šestadvacet žen vypadalo, že téměř propadají panice. Nikdo se ho neodváží dotknout nebo spoutat.“

„Dokud je pod štítem, mělo by to být jedno. Vypadal vyděšeně? Nadutě? Rozzlobeně?“

„Nic takového.“

„Dobře, tak jak vypadal?“

„Upřímně, Siuan? Vypadal jako Aes Sedai.“

Siuan sklapla pusu. Dělal si z ní zase legraci? Ne, generál vypadal, že to myslí vážně. Ale co tím myslel?

Egwain vstoupila do sněmovny a pak bíle oděná novicka odběhla pryč, následovaná dvěma Chubainovými vojáky. Egwain poslala pro Draka. Bryne zůstal stát v chodbě těsně za Siuan, s rukou na jejím rameni. Siuan se přinutila ke klidu.

Nakonec zahlédla na konci chodby pohyb. Sestry kolem ní začaly zářit, jak se chápaly zdroje. Siuan odolala tomu, aby takto dala najevo nejistotu.

Brzy se k nim průvod přiblížil, čtverec strážců, obklopující vysokou postavu v obnošeném hnědém plášti, a za nimi dvacet šest Aes Sedai. Postava uvnitř jejím očím zářila. Měla nadání vidět ta’veren a al’Thor byl jedním z nejmocnějších, jací kdy žili.

Přinutila se té záře si nevšímat a prohlédla si samotného al’Thora. Vypadalo to, že se z chlapce stal muž. Všechny náznaky měkkých mladických rysů zmizely a nahradily je tvrdé linie. Už nechodil mimoděk shrbený jako mnoho mladíků, zvláště těch vysokých. Místo toho se pohyboval vzpřímeně, jak by muž měl, a velitelsky. V době, kdy byla amyrlin, se Siuan setkala s falešnými Draky. Zvláštní, jako moc se jim tento muž podobal. Bylo to…

Pohlédla mu do očí a ztuhla. Bylo v nich něco nepopsatelného, tíha, věk. Jako by muž za nimi hleděl skrze světlo tisíce životů, smíchaných do jednoho. Jeho tvář vypadala jako tvář Aes Sedai. Přinejmenším v očích měl bezvěkost.

Drak Znovuzrozený zvedl pravou ruku – levou měl založenou za zády – a průvod zastavil. „Když dovolíte,“ řekl strážcům a prošel mezi nimi.

Ohromení strážci ho nechali projít; Drakův tichý hlas je přiměl ustoupit. Měli by být lepší. Al’Thor zamířil k Siuan a ona se obrnila. Byl neozbrojený a odštítěný. Nemohl jí ublížit. Přesto se Bryne postavil vedle ní a položil ruku na meč.

„Klid, Garethe Bryne,“ řekl al’Thor. „Nikomu neublížím. Předpokládám, že jsi ji nechal, ať se s tebou spojí? Zajímavé. Elain to bude zajímat. A ty, Siuan Sanče. Od našeho posledního setkáni ses změnila.“

„Kolo se otáčí a my všichni se měníme.“

„To je opravdu odpověď Aes Sedai.“ Al’Thor se usmál. Uvolněným, mírným úsměvem. Překvapilo ji to. „Zajímalo by mě, jestli si na to někdy zvyknu. Kdysi jsi za mě chytila šíp. Poděkoval jsem ti za to?“

„Pokud si vzpomínám, neudělala jsem to záměrně,“ řekla suše.

„Ale stejně ti děkuju.“ Obrátil se ke dveřim do věžové sněmovny. „Jaká amyrlin je?“

Proč se ptá mě? Nemohl o blízkém vztahu Siuan a Egwain vědět. „Je neuvěřitelná,“ řekla Siuan. „Jedna z největších, jaké jsme měly, navzdory tomu, že stolec drží teprve krátce.“

Znovu se usmál. „Neměl jsem očekávat nic menšího. Zvláštní, cítím, že znovu ji spatřit bude bolestivé, ačkoli je to rána, která se úplně a skutečně zahojila. Myslím, že si tu bolest pořád pamatuju.“

Světlo, on její očekávání úplně mátl! Bílá věž byla místem, které by mělo znervózňovat každého muže, který umí usměrňovat, Drak nedrak. Přesto nevypadal ani v nejmenším ustaraně.

Otevřela pusu, ale přerušila ji Aes Sedai, která se protlačila davem. Tiana?

Žena vytáhla cosi z rukávu a podala to Randovi. Malý dopis s červenou pečetí. „Tohleje pro tebe,“ řekla. Její hlas zněl napjatě a prsty sejí třásly, třebaže to bylo tak slabé chvění, že by si ho většina lidí nevšimla. Siuan se však naučila všimat si u Aes Sedai známek emocí.

Al’Thor zvedl obočí, pak se natáhl a dopis si vzal. „Co je to?“

„Slíbila jsem, že to doručím,“ řekla Tiana. „Odmítla bych, ale nikdy by mě nenapadlo, že bys skutečně přišel… chci říct…“ Odmlčela se a zavřela pusu. Pak zacouvala zpátky do davu.

Al’Thor si vzkaz strčil do kapsy, aniž si ho přečetl. „Až budu hotový, snaž se Egwain uklidnit,“ řekl Siuan. Pak se zhluboka nadechl, a nevšímaje si stráží, vyrazil vpřed. Spěchali za ním a strážci vypadali zaraženě, ale jak procházel dveřmi do věžové sněmovny, nikdo se ho neodvážil dotknout.

Když Rand bez doprovodu vešel do místnosti, zježily se Egwain chloupky na pažích. Aes Sedai venku se shlukly kolem dveří a snažily se tvářit, jako když neciví. Silviana vrhla po Egwain pohled. Mělo by být toto setkání zapečetěno pro sněmovnu?

Ne, pomyslela si Egwain. Potřebují vidět, jak se mu postavím. Světlo, na tohle se necítím připravená.

Nebylo ale jiné cesty. Obrnila se, opakujíc si v hlavě slova, nad kterými přemítala celé ráno. Tohle nebyl Rand al’Thor, kamarád z dětství, muž, o němž si myslela, že se za něj jednoho dne provdá. K Randu al’Thorovi by mohla být shovívavá, ale v tomto případě by shovívavost mohla přivodit konec světa.

Ne. Tento muž byl Drak Znovuzrozený. Nejnebezpečnější muž, jaký se kdy nadechl. Vysoký, mnohem sebevědomější, než jak si ho pamatovala. Na sobě měl prosté šaty.

Zamířil přímo do středu sněmovny a strážci, kteří ho hlídali, zůstali venku. Zastavil se uprostřed plamene na podlaze, obklopený přísedícími, sedícími v křeslech.

„Egwain,“ řekl Rand a jeho hlas se rozléhal komnatou. Kývl na ni, jakoby uctivě. „Vidím, že svou práci jsi odvedla. Štola amyrlin ti padne dobře.“

Podle toho, co o Randovi v poslední době slýchala, nečekala, že bude tak klidný. Možná to byl klid zločince, který se konečně vzdal.

Takto o něm smýšlela? Jako o zločinci? Některé jeho činy rozhodně působily jako zločiny; ničil, dobýval. Když s Randem naposledy strávila delší dobu, putovali Aielskou pustinou. V průběhu těch měsíců se z něj stal tvrdý muž a ona v něm tu tvrdost stále viděla. Ale bylo zde i cosi dalšího, hlubšího.

„Co se ti stalo?“ slyšela se ptát, zatímco se na amyrlinině stolci předklonila.

„Byl jsem zlomený,“ řekl Rand s rukama založenýma za zády. „A pak jako zázrakem znovu zkut. Myslím, že mě skoro dostal, Egwain. To Kadsuane mě poslala to napravit, i když to udělala omylem. Ale i tak myslím, že budu muset zrušit její vyhnanství.“

Mluvil jinak. V jeho slovech byla formálnost, kterou nepoznávala. U jiného člověka by to považovala za vliv výchovy a vzdělání. Rand ale nic takového neměl. Mohli ho učitelé vycvičit tak rychle?

„Proč jsi předstoupil před amyrlinin stolec?“ zeptala se. „Přišel jsi s prosbou, nebo ses přišel vzdát a nechat vést Bílou věží?“

Pozorně si ji prohlížel, s rukama stále založenýma za zády. Těsně za ním do sněmovny tiše vstoupilo třináct sester obklopených září saidaru, jak udržovaly štít.

Zdálo se, že je to Randovi jedno. Prohlížel si místnost a různé přísedící. Chvíli se pohledem zdržel u křesel červených, z nichž dvě byla prázdná. Pevara s Javindhrou se ještě nevrátily ze své tajemné výpravy. Přítomná byla pouze Barasine, nově zvolená jako náhrada za Duharu. Bylo jí ke cti, že se setkala s Randovým pohledem a zachovala klid.

„Předtím jsem vás nenáviděl,“ řekl Rand, který se obrátil zpět k Egwain. „V posledních měsících mnou cloumaly spousty emocí. Zdá se, že od chvíle, kdy Moirain dorazila do Dvouříčí, jsem se ze všech sil snažil vyhnout provázkům Aes Sedai. A přesto jsem dovolil, aby mě jiné provázky – mnohem nebezpečnější – bez povšimnutí omotaly.

Zdá se mi, že jsem se snažil příliš usilovně. Bál jsem se, že když vám budu naslouchat, budete mě ovládat. Nepoháněla mě touha po nezávislosti, ale strach z bezvýznamnosti. Strach, že to, co vykonám, budou vaše činy, a ne moje.“ Zaváhal. „Vlastně bych si měl takovou příhodnou spoustu hlav, na které by mohla padnout vina za moje zločiny, přát.“

Egwain se zamračila. Drak Znovuzrozený dorazil do Bílé věže, aby tady vedl plané filozofické řeči? Možná se opravdu zbláznil. „Rande,“ řekla Egwain mírnějším hlasem. „Nechám několik sester, aby si s tebou promluvily a rozhodly, jestli s tebou… není něco v pořádku. Prosím, snaž se to pochopit.“

Jakmile budou o jeho stavu vědět víc, mohou se rozhodnout, co s ním udělat. Drak Znovuzrozený musel mít svobodu, aby mohl vykonat to, o čem hovořila proroctví, ale mohou jej prostě nechat jen tak odejít, když ho teď mají?

Rand se usmál. „Ale ano, já to chápu, Egwain. A je mi líto, že tě odmítnu, ale mám příliš práce. Lidé kvůli mně hladoví, jiní žijí v hrůze z toho, co jsem provedl. Přítel jede bez spojenců na smrt. Mám tak málo času, abych udělal, co musím.“

„Rande,“ řekla Egwain, „musíme se ujistit.“

Přikývl, jako by ji chápal. „Téhle části lituju. Nechtěl jsem přijít do sídla vaší moci, které jsi tak obratně získala, a odporovat ti. Ale nedá se s tím nic dělat. Musíš ale vědět, jaké mám plány, abyste se mohly připravit.

Když jsem se naposledy pokusil uzavřít Vrt, byl jsem nucen udělat to bez pomoci žen. To byl částečně důvod, proč to skončilo katastrofou, ačkoli od nich možná bylo moudré, že mi odmítly propůjčit svou sílu. No, vinu je třeba rozdělit rovnoměrně, ale podruhé neudělám stejné chyby. Věřím, že je třeba použít saidín i saidar. Ještě nemám odpovědi.“

Egwain se předklonila a pozorně si jej prohlédla. Nezdálo se, že by měl v očích šílenství. Ty oči znala. Znala Randa.

Světlo, pomyslela si. Pletu se. Nemůžu o něm přemýšlet jenom jako o Drakovi Znovuzrozeném. Jsem tady z nějakého důvodu. On je tady z nějakého důvodu. Pro mě to musí být Rand. Protože Randovi se dá věřit, zatímco Draka Znovuzrozeného je třeba se bát.

„Který jsi?“ zašeptala nevědomky.

Slyšel ji. „Jsem oběma, Egwain. Pamatuj u si ho. Luise Therina. Vidím celý jeho život, každičký zoufalý okamžik. Vidím ho jako sen, ale jasný sen. Můj vlastní sen. Je mojí součástí.“

Byla to slova šílence, ale pronášená vyrovnaně. Pohlédla na něj a vzpomněla si na mladíka, kterým býval. Svědomitý mladý muž. Ne tak vážný jako Perrin, ale ne tak divoký jako Mat. Poctivý, upřímný. Ten typ muže, kterému jste mohli ve všem věřit.

Dokonce i když šlo o osud světa.

„Za měsíc,“ řekl Rand, „se vypravím do Šajol Ghúlu a rozbiju zbývající zámky na věznici Temného. Chci tvoji pomoc.“

Rozbít zámky? Spatřila obraz ze svého snů, v němž Rand sekal do provazů, svazujících křišťálovou kouli. „Rande, ne,“ řekla.

„Budu vás potřebovat, vás všechny,“ pokračoval. „Při Světle doufám, že tentokrát mi poskytnete podporu. Chci, aby ses se mnou sešla den předtím, než vyrazím k Šajol Ghúlu. A pak… no, pak si promluvíme o mých podmínkách.“

„Tvých podmínkách?“ zeptala se Egwain.

„Uvidíš,“ řekl a obrátil se k odchodu.

„Rande al’Thore!“ prohlásila a vstala. „Nebudeš se obracet zády k amyrlininu stolci!“

Ztuhl a pak se otočil zpátky k ní.

„Nemůžeš zámky rozbít,“ řekla Egwain. „Hrozilo by, že Temného vypustíš.“

„To riziko musíme podstoupit. Odklidit trosky. Než bude možné Vrt znovu uzavřít, je nutné ho úplně otevřít.“

„Musíme si o tom promluvit,“ řekla. „Naplánovat to.“

„Proto jsem za tebou přišel. Abys mohla plánovat.“

Vypadal pobaveně. Světlo! Rozzlobená se znovu posadila. Byl stejně paličatý jako jeho otec. „Jsou věci, o kterých si musíme promluvit, Rande. Nejen tohle, ale i jiné věci – a zdaleka nejméně důležité nejsou sestry, se kterými se spojili tvoji muži.“

„O tom si můžeme promluvit, až se sejdeme příště.“

Zamračila se na něj.

„A tak jsme skončili,“ řekl Rand. Uklonil sejí – byla to malá úklona, téměř jen pokývnutí hlavou. „Egwain al’Vere, strážkyně zámků, plameni Tar Valonu, dovolíš mi odejít?“

Požádal o to tak zdvořile. Nedokázala poznat, jestli si z ní dělá legraci nebo ne. Pohlédla mu do očí. Nenuť mě udělat něco, čeho bych litoval, zdál se jeho výraz říkat.

Opravdu by ho tady mohla uvěznit? Po tom, co řekla Elaidě, že je třeba, aby zůstal na svobodě?

„Nedovolím ti rozbít zámky,“ řekla. „To je šílenství.“

„Tak se se mnou sejdi na místě známém jako Merrilorské pole, leží přímo na sever od Tar Valonu. Než vyrazím k Šajol Ghúlu, promluvíme si. A teď ti nechci odporovat, Egwain. Ale wm.s7w jít.“

Nikdo z nich neodvrátil pohled. Ostatní lidé v místnosti jako by ani nedýchali. Panovalo zde takové ticho, že Egwain slyšela, jak rozetové okno vrže, jak se do něj opírá mírný vánek.

„Tak dobře,“ řekla Egwain. „Ale tohle neskončilo, Rande.“

„Nejsou žádné konce, Egwain,“ odvětil, pak na ni kývl a obrátil se k odchodu ze sněmovny. Světlo! Neměl levou ruku! Jak se to stalo?

Sestry a strážci se před ním neochotně rozestoupili. Egwain zvedla ruku k točící se hlavě.

„Světlo!“ ozvala se Silviana. „Jak jsi během toho dokázala myslet, matko?“

„Cože?“ Egwain se rozhlédla po sněmovně. Mnohé z přísedících seděly v křeslech viditelně zplihle.

„Něco mi sevřelo srdce,“ prohlásila Barasine, zvedajíc si ruku k hrudi, „pevně ho sevřelo. Neodvážila jsem se promluvit.“

„Já jsem zkoušela mluvit,“ řekla Yukiri. „Ale pusa se nepohnula.“

„Ta’veren, “ řekla Saerin. „Ale tak silný účinek… měla jsem pocit, že mě to rozdrtí zevnitř.“

„Jak jsi tomu odolala, matko?“ zeptala se Silviana.

Egwain se zamračila. Ona to tak necítila. Možná proto, že o něm přemýšlela jako o Randovi. „Musíme si promluvit o tom, co říkal. Věžová sněmovna se za hodinu znovu sejde, aby to probrala.“ Tahle debata bude zapečetěna pro sněmovnu. „A někdo běžte za ním, ať víme jistě, že opravdu odejde.“

„Gareth Bryne už za ním jde,“ ozval se zvenku Chubain.

Přísedící se otřeseně zvedaly. Silviana se k ní naklonila. „Máš pravdu, matko. Nesmíme mu dovolit rozbít zámky. Ale co uděláme? Když ho nechceš držet v zajetí…“

„Pochybuju, že bychom ho byly mohly zadržet,“ řekla Egwain. „Něco na něm je. Já… měla jsem pocit, že by náš štít dokázal bez námahy prolomit.“

„Tak jak? Jak ho zastavíme?“

„Potřebujeme spojence,“ řekla Egwain. Zhluboka se nadechla. „Možná by ho mohli přesvědčit lidé, kterým věří.“ Nebo by mohl být donucen změnit názor, pokud se mu postaví dostatečně velká skupina, která se spojila, aby ho zastavila.

Nyní bylo ještě důležitější, aby si promluvila s Elain a Nyneivou.