Věže půlnoci

KAPITOLA 25 Návrat do Bandar Ebanu

Rand s Min se při příchodu do Bandar Ebanu neohlásili. Pod ochranou dvou Děv – Lerian a Heidie – a společně s Naeffem, vysokým aša’manem s hranatou bradou, prošli průchodem do úzké uličky.

Děvy prozkoumaly konec uličky a podezřívavě nahlížely na město.

Rand popošel dopředu a položil Heidii ruku na rameno, aby ji uklidnil. Zdálo se, že štíhlá žena je nervózní z toho, že má Rand tak malou stráž. Rand měl na sobě hnědý plášť.

V reakci na Randův příchod se mraky nad městem roztrhaly. Min vzhlédla a nechala si teplou záři dopadat na tvář. V uličce to příšerně smrdělo – odpadky a výkaly – ale proudil jí teplý větřík a odnášel zápach pryč.

„Můj pane Draku,“ řekl Naeff. „Tohle se mi nelíbí. Měl bys mít větší ochranu. Dovol, ať se vrátíme a sebereme…“

„To bude v pořádku, Naeffe,“ řekl Rand. Obrátil se k Min a natáhl ruku. Uchopila ji a připojila se k němu. Naeff s Děvami měli rozkaz je následovat v povzdálí; budou přitahovat pozornost.

Když Min s Randem vyšli na jeden z mnoha chodníků v domanském hlavním městě, zvedla si ruku k ústům. Od Randova odjezdu uplynula jen krátká doba. Jak se město tak rychle změnilo?

Ulice byla plná neduživých špinavých lidí, namačkaných u zdí a zachumlaných v pokrývkách. Na chodnících nebylo místo; Min s Randem museli sestoupit do bláta, aby mohli jít dál. Lidé kašlali a sténali a ona si uvědomila, že se ten smrad neomezuje jen na uličku. Zdálo se, že smrdí celé město. Kdysi z mnoha domů visely vlajky, ale teď je strhli a natrhali jako pokrývky či palivo.

Většina domů měla rozbitá okna a uvnitř se tísnili uprchlíci. Jak Min s Randem procházeli kolem, lidé se za nimi obraceli a sledovali je. Někteří vypadali pomateně. Jiní hladově. A nebezpečně. Mnozí z nich byli Domanci, ale zdálo se, že je tu i mnoho lidí se světlejší kůží. Snad uprchlíci z Almothské pláně nebo Saldeie. Když míjeli hlouček mladých rabiátů v ústí jedné z uliček, Min uvolnila nože v rukávech. Možná měl Naeff pravdu. Necítila se tu bezpečně.

„Procházel jsem takhle Ebú Darem,“ řekl Rand tiše. Náhle si uvědomila jeho bolest. Drtivý pocit viny, který bolel víc než rány v jeho boku. „To byl jeden z důvodů, co mě přiměly se změnit. Lidé v Ebú Daru byly šťastní a dobře živení. Nevypadali takhle. Seančani jsou lepší vládci než já.“

„Rande, za tohle nejsi odpovědný,“ řekla Min. „Nebyls tady, aby…“

Jeho bolest zesílila a ona si uvědomila, že použila špatná slova. „Ano,“ řekl tiše. „Nebyl jsem tady. Opustil jsem tohle město, když jsem pochopil, že ho nemůžu využít tak, jak chci. Zapomněl jsem, Min. Zapomněl jsem, o co tady jde. Tam měl pravdu. Muž musí vědět, proč bojuje.“

Rand poslal svého otce – společně s jedním z aša’manů – do Dvouříčí, aby je připravil a sebral pro Poslední bitvu.

Rand při chůzi klopýtl a náhle vypadal velice unaveně. Sedl si na jednu z beden poblíž. Z nedalekých dveří je pozorně sledoval uličník s měděnou kůží. Na opačné straně ulice se od hlavní cesty oddělovala vedlejší. Ta nebyla tak přecpaná lidmi; v jejím ústí stáli hrubě vypadající surovci s obušky.

„Rozdělili se do gangů,“ řekl Rand potichu a ramena mu poklesla. „Bohatí si najímají silné, aby je chránili a bojovali s těmi, kdo je přišli připravit o bohatství. Ale není to zlato nebo šperky. Teď jde o jídlo.“

„Rande,“ řekla a klekla si na koleno vedle něj. „Nemůžeš..

„Vím, že musím jít dál,“ řekl Rand, „ale vědět, co jsem provedl, to bolí, Min. Tím, že jsem se změnil v ocel, jsem všechny tyhle city potlačil. Když jsem si dovolil se znovu starat a smát se, musel jsem se otevřít i svým selháním.“

„Rande, vidím kolem tebe sluneční světlo.“

Podíval se na ni a pak na oblohu.

„Ne tohle světlo,“ zašeptala Min. „Vidění. Vidím temná mračna, zaháněná teplem slunečního světla. Vidím tebe se zářivým bílým mečem v ruce, se kterým stojíš proti černému, třímanému temnotou bez tváře. Vidím stromy, jak se zase zelenají a nesou ovoce. Vidím pole s bohatou a zdravou úrodou.“ Zaváhala. „Vidím Dvouříčí, Rande. Vidím tam hostinec se znakem Dračího Špičáku. Už to není symbol temnoty nebo nenávisti. Je to symbol vítězství a naděje.“

Podíval se na ni.

Min něco koutkem oka zahlédla. Obrátila se k lidem sedícím na ulici a zůstala zírat s otevřenou pusou. Každý z nich měl nad sebou obraz. Bylo pozoruhodné vidět najednou tolik vidění, zářících nad hlavami nemocných, slabých a opuštěných.

„Nad hlavou támhle toho muže vidím stříbrnou sekeru,“ ukázala na vousatého žebráka, který s bradou na prsou ležel u zdi. „Bude velet v Poslední bitvě. Ta žena – ta co se mračí ve stínu – se bude cvičit v Bílé věži a stane se Aes Sedai. Vidím vedle ní plamen Tar Valonu a vím, co to znamená. A tamten muž, co vypadá jako obyčejný pouliční chuligán? Zachrání jí život. Vím, že na to nevypadá, ale bude bojovat. Všichni budou. Vidím to!“

Pohlédla na Randa a vzala ho za ruku. „Budeš silný Rande. Dokážeš to. Povedeš je. Já to vím.“

„To jsi viděla?“ zeptal se. „Ve vidění?“

Zavrtěla hlavou. „Ani nemusím. Věřím v tebe.“

„Skoro jsem tě zabil,“ zašeptal. „Když se na mě podíváš, vidíš vraha. Cítíš moji ruku na svém krku.“

„Cože? To ne! Rande, podívej se mi do očí. Cítíš mě skrz pouto. Cítíš ze mě třeba jen zlomek váhavosti nebo strachu?“

Těma hlubokýma očima pátral v jejích. Neustoupila. Dokáže se tomuhle ovčákovi dívat do očí.

Napřímil se. „Min. Co bych si bez tebe počal?“

Odfrkla si. „Jdou za tebou králové a aielští náčelníci. Aes Sedai, aša’manové a ta’veren. Jsem si jistá, že bys to nějak zvládl.“

„Ne,“ řekl Rand. „Ty jsi důležitější než oni všichni. Připomínáš mi, kdo jsem. Kromě toho ti to myslí lip než většině těch, kdo si říkají moji poradci. Kdybys chtěla, mohla bys být královna.“

„Já si přeju jenom tebe, ty pitoměj nemotoro.“

„Díky.“ Zarazil se. „I když si myslím, že bych se obešel bez všech urážek.“

„Život je tvrdej, co?“

Usmál se. Pak vstal a zhluboka se nadechl. Stále cítil vinu, ale teď ji zvládal, jako zvládal bolest. Uprchlíci poblíž ožívali. Rand se obrátil k vousatému ubožákovi, o němž Min před chvílí mluvila; muž seděl s nohama v bahně.

„Ty,“ řekl muž Randovi, „ty jsi on. Drak Znovuzrozený.“

„Ano,“ přikývl Rand. „Ty jsi býval voják?“

„Já…“ Do mužových očí se vkradl nepřítomný pohled. „V jiném životě. Patřil jsem ke královské gardě, než krále zajali, než se nás zmocnila urozená paní Čadmar a rozpustila nás.“ Když vzpomínal na minulost, zdálo se, že se z jeho očí vytrácí únava.

„Výborně,“ řekl Rand. „Potřebujeme tohle město znovu vybudovat, kapitáne.“

„Kapitáne?“ řekl muž. „Ale já…“ Naklonil hlavu. Pak vstal a oprášil se. Navzdory odranému oblečení a zcuchanému vousu náhle působil jako voják. „No, řek bych, že máš pravdu. Ale nemyslím, že to bude snadný. Lidi hladovějí.“

„O to se postarám,“ odpověděl Rand. „Potřebuju, abys dal dohromady svoje vojáky.“

„Nevidím tady moc dalších chlapců… ne, počkat. Tamhle jsou Votabek a Redbord.“ Zamával na párek rabiátů, kterých si Min předtím všimla. Chvíli váhali, ale pak došli k nim.

„Dumhame?“ zeptal se jeden z nich. „O co jde?“

„Je načase, aby bezpráví ve městě skončilo,“ řekl Durnham. „Zorganizujeme se a vyčistíme to tady. Urozený pán Drak se vrátil.“

Jeden z nich si odplivl. Byl to hromotluk s kudrnatými černými vlasy, domanskou kůží a tenkým knírem. „Ať shoří. Opustil nás. Já…“ Všiml si Randa a zmlkl.

„Je mi to líto,“ řekl Rand a pohlédl muži do očí. „Zklamal jsem vás. Už to znovu neudělám.“

Muž zalétl pohledem ke svému kamarádovi, který pokrčil rameny. „Lain nám nikdy nezaplatí. Klidně se můžem mrknout, co se tady dá dělat.“

„Naeffe,“ zavolal Rand a mávnutím ruky k sobě aša’man přivolal. Ten společně s Děvami opustil místo, odkud vše sledovali, a přistoupil blíž. „Udělej průchod zpátky do Kamene. Chci zbraně, zbroje a uniformy.“

„Hned to udělám,“ řekl Naeff. „Necháme vojáky, aby je sem donesli…“

„Ne,“ řekl Rand. „Přesuňte zásoby průchodem, tady do té budovy. Udělám uvnitř místo pro průchod. Ale žádní vojáci sem nepřijdou.“ Rand zvedl pohled a podíval se na ulici. „Bandar Eban už toho pod rukama cizinců vytrpěl dost. Dnes se ho ruka dobyvatele nedotkne.“

Min ustoupila a užasle vše sledovala. Tři vojáci rychle zamířili do budovy a vyhnali odtamtud uličníky. Když je Rand uviděl, požádal je, aby mu dělali poslíčky. Vyhověli mu. Všichni Randa poslouchali, když si udělali čas, aby se na něj podívali.

Někdo jiný by to možná mohl považovat za nějakou formu nátlaku, ale Min viděla, jak se jejich tváře mění, jak se jim do nich v podobě třpytu v očích vrací naděje. Viděli v Randovi něco, čemu mohli věřit. Nebo přinejmenším něco, o čem doufali, že tomu mohou věřit.

Tři vojáci poslali pár chlapců a dívek, aby přivedli další bývalé vojáky. Naeff vytvořil průchod. Během pár minut první tři vojáci vyšli z domu ve stříbřitých kyrysech a prostých zelených šatech. Muži si učesali vousy a vlasy a sehnali trochu vody, aby si umyli obličeje. A stejně rychle přestali vypadat jako žebráci a stali se z nich vojáci. Trochu smradlaví, ale vojáci.

Žena, které si Min předtím všimla – ta, o niž si byla jistá, že se může naučit usměrňovat – přišla a promluvila si s Randem. Po chvilce přikývla a brzy sehnala ženy a muže a všichni začali plnit vědra vodou ze studny. Min to zmateně sledovala, dokud nezačali příchozím umývat tváře a ruce.

Kolem se začali shlukovat lidé. Někteří zvědaví, jiní nepřátelští a další prostě jen zachytil dav. Žena a její pomocníci je začali třídit a přidělovat jim práci. Někteří vyhledávali zraněné a nemocné, jiní si oblékali uniformy a brali meče. Jiná žena se začala vyptávat malých uličníků a zjišťovat, kde mají rodiče, pokud vůbec nějaké mají.

Min se posadila na bednu, na níž předtím seděl Rand. Za hodinu měli pětisetčlenný oddíl vojáků pod vedením kapitána Dumhama a jeho dvou poručíků. Mnozí z těch pěti set neustále těkali očima ke svému čistému oblečení a lesklým kyrysům, jako by tím byli ohromení.

Rand si s mnoha z nich promluvil a osobně se omluvil. Když mluvil s jednou z žen, dav se začal přesouvat a pohybovat. Rand se obrátil a spatřil, jak se k němu blíží starý muž s kůží popraskanou strašnými ranami. Dav se od něj držel dál.

„Naeffe,“ zavolal Rand.

„Můj pane?“

„Přiveď průchodem Aes Sedai,“ řekl Rand. „Jsou tady lidi, kteří potřebujou léčení.“ Žena, která přiměla lidi plnit vědra vodou, odvedla starce stranou.

„Můj pane,“ ozval se kapitán Durnham, který právě dorazil. Min zamžikala. Muž někde sehnal břitvu a oholil si vousy, takže se objevila mohutná brada. Domanský knír si nechal. V patách měl čtyři muže jako stráž.

„Budeme potřebovat víc místa, můj pane,“ řekl Durnham. „Ten dům, cos vybral, už přetýká a přicházejí sem stále další a další lidi a ulice je plná.“

„Co navrhuješ?“ zeptal se Rand.

„Přístavní doky,“ odpověděl Durnham. „Drží je jeden z místních obchodníků. Vsadím se, že tam dokážeme najít nějaké skoro prázdné skladiště, které bychom mohli použít. Kdysi v nich bývalo jídlo, ale… no, už žádné nezbylo.“

„A ten obchodník, kterému to místo patří?“ zeptal se Rand.

„Můj pane,“ řekl kapitán Dumham, „nic, s čím by sis nedokázal poradit.“

Rand se usmál a pokynul Dumhamovi, ať je vede. Rand natáhl ruku k Min.

„Rande,“ řekla, když se k němu připojila. „Budou potřebovat jídlo.“

„Ano,“ souhlasil. Zadíval se na jih, směrem k nedalekým dokům. „Najdeme ho tam.“

„Nebude už snědené?“

Rand neodpověděl. Připojili se k nově vytvořené městské stráži a kráčeli v čele zelenostříbmého oddílu. Za nimi se táhl zvětšující se dav doufajících uprchlíků.

Obrovské přístavní doky Bandar Ebanu patřily k nejpůsobivějším na světě. Tvořily půlměsíc na úpatí města. Min překvapilo, když viděla, kolik tam je lodí, většinou patřících Mořskému národu.

Správně, pomyslela si Min. Rand je nechal přivézt do města jídlo. Ale to se zkazilo. Když Rand z města odcházel, dostal zprávu, že všechno jídlo na palubě těch lodí podlehlo dotyku Temného.

Někdo v ústí cesty vztyčil barikády. Ostatní cesty do přístavu vypadaly podobně. Zpoza barikády nervózně vykukovali vojáci v uniformách a sledovali Randův přibližující se oddíl.

„Zůstaňte stát!“ zavolal nějaký hlas. „Nikoho…“

Rand zvedl ruku a nenuceně jí mávl. Barikáda – postavená z nábytku a prken – zarachotila a pak se svezla se skřípěním na bok. Muži za ní začali křičet a drali se pryč.

Rand nechal barikádu sesunutou na kraj cesty. Vykročil vpřed a Min v jeho nitru cítila klid. Na cestě stál hlouček otrhaných mužů s obušky a vyvalenýma očima. Rand si vybral jednoho vepředu. „Kdo brání mým lidem v přístupu k dokům a snaží se jídlo nahrabat pro sebe? Chtěl bych… s tou osobou mluvit.“

„Můj pane Draku?“ zeptal se překvapený hlas.

Min pohlédla stranou. Z přístaviště se k nim prodíral vysoký hubený muž v červeném domanském kabátě. Jeho košile kdysi bývala pěkná a nabíraná, ale nyní zmačkaná a špinavá. Vypadal vyčerpaně.

Jak se to jmenoval? uvažovala Min. Iralin. To je ono. Správce přístavu.

„Iraline?“ zeptal se Rand. „Co se to tady děje? Co to děláš?“

„Co já dělám?“ zeptal se důrazně muž. „Já se snažím zabránit tomu, aby všichni vyplenili ty lodě kvůli zkaženému jídlu! Každý, kdo ho sní, onemocní a umře. Lidi neposlouchají. Několikrát se pokusili vzít přístav kvůli jídlu útokem, tak jsem se rozhodl nenechat je, aby se zabili tím, že ho snědí.“

Nikdy předtím nezněl mužův hlas tak rozhněvaně. Min na něj vzpomínala jako na mírného člověka.

„Urozená paní Čadmar utekla hodinu poté, co jsi odešel,“ pokračoval Iralin. „Ostatní členové kupecké rady během jednoho dne. Ten zatracený Mořský národ tvrdí, že neodplujou, dokud svoje zásoby nevyloží – nebo jim nezaplatím, aby udělali něco jiného. Takže čekám, až město umře hlady, nají se a umře na otravu nebo vzplane při další vzpouře plné ohně a smrti. Tohle tady dělám. A cos dělal ty, urozený pane Draku?“

Rand zavřel oči a vzdychl. Iralinovi se neomluvil tak jako jiným; snad viděl, že by to nic neznamenalo.

Min se na Iralina zamračila. „Nese na ramenou velkou tíhu, kupče. Nemůže hlídat všechno a všechny…“

„To je v pořádku, Min,“ řekl Rand, položil jí ruku na paži a otevřel oči. „Není to víc, než si zasloužím. Iraline. Než jsem z města odešel, řekls mi, že se jídlo na lodích zkazilo. Prohlédl jsi všechny sudy a pytle?“

„Prohlížel jsem to až dost,“ řekl stále nepřátelsky Iralin. „Když rozvážeš sto pytlů a ve všech najdeš totéž, domyslíš si, jak to vypadá. Moje žena se snaží vymyslet bezpečný způsob, jak oddělit zkažené zrní od zdravého. Pokud vůbec nějaké zdravé existuje.“

Rand vyrazil k lodím. Iralin jej následoval a tvářil se zmateně, snad že ho Rand neseřval. Min se k nim připojila. Rand došel k lodi Mořského národa, která se uvázaná vznášela ve vodě. Na ní lenošil hlouček námořníků Mořského národa.

„Chtěl bych mluvit s vaší paní plavby,“ zavolal Rand.

„To jsem já,“ řekla jedna z Mořského národa, žena s bílými prameny v rovných černých vlasech a tetováním na pravé ruce. „Milis din Salada Tři hvězdy.“

„Uzavřel jsem dohodu,“ zakřičel Rand vzhůru, „že sem má být dovezeno jídlo.“

„Tenhle ho dovézt nechce,“ řekla Milis a kývla na Iralina. „Nedovolí nám náklad vyložit; říká, že když to uděláme, nechá na nás střílet svoje lučištníky.“

„Nedokázal bych lidi udržet,“ řekl Iralin. „Musel jsem po městě rozšířit řeči, že Mořský národ drží jídlo jako rukojmí.“

„Vidíš, co pro tebe trpíme?“ řekla Milis Randovi. „Začínám pochybovat o dohodě, kterou jsme s tebou uzavřeli, Rande al’Thore.“

„Popíráš, že jsem Koramoor?“ zeptal se Rand a pohlédl jí do očí. Zdálo se, že je pro ni těžké uhnout pohledem.

„Ne,“ řekla Milis. „Ne, myslím, že ne. Předpokládám, že se budeš chtít nalodit na Hřebenatku.“

„Pokud mohu.“

„Tak nahoru s tebou,“ řekla.

Jakmile byl lodní můstek na místě, Rand po něm vyšel, následovaný Min, Naeffem a dvěma Děvami. Po chvíli vyšel nahoru i Iralin a za ním kapitán a několik vojáků.

Milis je odvedla doprostřed paluby, odkud vedl poklop a žebřík do podpalubí. Rand sešplhal dolů jako první, vzhledem k jedné ruce poněkud neobratně. Min šla za ním.

Dolů škvírami v palubě pronikalo světlo a ozařovalo pytle a pytle zrní. Vzduch byl prašný a těžký.

„Budeme rádi, až se toho nákladu zbavíme,“ řekla Milis tiše, když slezla za nimi. „Zabíjí to krysy.“

„Myslela bych, že za to budete rádi,“ řekla Min.

„Loď bez krys je jako oceán bez bouří,“ odvětila Milis. „Na obojí si stěžujeme, ale moje posádka brblá pokaždé, když nějakou tu potvoru najdeme mrtvou.“

Poblíž leželo několik převrácených otevřených pytlů, jejichž tmavý obsah se vysypal na podlahu. Iralin mluvil o pokusech prosít dobré zrní od špatného, ale Min žádné dobré zrní neviděla. Jenom scvrklá zčernalá zrna.

Rand zíral na otevřené pytle, zatímco Iralin slézal do podpalubí. Jako poslední po žebříku sklouzl kapitán Dumham se svými muži.

„Nic už nevydrží v pořádku,“ řekl Iralin. „Nejde jenom o zrní. Lidé si s sebou přivezli ze statků zimní zásoby. Všechny jsou pryč. Umřeme, tak to je. Té zatracené Poslední bitvy se ani nedočkáme. Prostě…“

„Klid, Iraline,“ řekl Rand tiše. „Není to tak zlé, jak si myslíš.“ Popošel vpřed a prudkým trhnutím rozvázal šňůrku jednoho z pylů. Ten se svezl na bok a na podlahu nákladového prostoru se z něj vysypal zlatý ječmen, nedotčený jedinou kapkou černi. Ječmen vypadal jako by ho právě sklidili, všechna zrna byla oblá a plná.

Milis zalapala po dechu. „Co jsi s ním udělal?“

„Nic,“ řekl Rand. „Prostě jste otevřeli špatné pytle. Zbytek je v pořádku.“

„Prostě…“ začal Iralin. „Náhodou jsme otevřeli přesně ty špatné pytle a ani jeden, co byl v pořádku? To je směšné.“

„Není to směšné,“ řekl Rand a položil Iralinovi ruku na rameno. „Jenom nepravděpodobné. Vedl sis tady dobře, Iraline. Mrzí mě, že jsem tě nechal v tak svízelné situaci. Jmenuju tě do kupecké rady.“

Iralin na něj zůstal civět.

Vedle kapitán Dumham otevřel další pytel. „Tenhle je v pořádku.“

„A tenhle taky,“ ozval se jeden z jeho mužů.

„Tady jsou brambory,“ řekl další voják, který stál u sudu. „Vypadají stejně dobře jako ostatní, co jsem kdy viděl. Vlastně lip než většina. Nejsou vyschlé, jak bys u zimních přebytků čekal.“

„Dejte o tom všem vědět,“ řekl Rand vojákům. „Sežeňte vaše muže, aby v jednom ze skladišť začali vydávat jídlo. Chci, aby to zrní bylo pod přísným dohledem; Iralin měl pravdu, když se obával, že se lidé vrhnou do přístavu. Nevydávejte syrové zrní – to by lidi nutilo ho hromadit a kšeftovat s ním. Budeme potřebovat kotle a ohniště, abychom ho uvařili. Zbytek přesuňte do zásobáren. Do práce, hned.“

„Ano, pane!“ řekl kapitán Dumham.

„Lidi, které jsem doteď sehnal, vám pomůžou,“ řekl Rand. „Nebudou to zrní krást; můžeme jim věřit. Ať vyloží náklad z lodí a špatné zrní spálí. Měly by tu být tisíce pytlů, které jsou v pořádku.“

Rand pohlédl na Min. „Pojď. Musím dát dohromady Aes Sedai, aby začaly s léčením.“ Na okamžik se zarazil a pak se otočil na ohromeného Iralina. „Urozený pane Iraline, prozatím jsi správcem města a Dumham je tvůj velící důstojník. Brzy budeš mít dost mužů, abys znovu nastolil pořádek.“

„Správce města…“ řekl Iralin. „Můžeš tohle udělat?“

Rand se usmál. „Někdo musí. S tou prací si pospěšte; ještě je toho třeba hodně udělat. Můžu tady zůstat jen tak dlouho, než se ti podaří situaci uklidnit. Asi tak den.“

Rand se obrátil a chystal vyšplhat po žebříku.

„Den?“ řekl Iralin, který stále ještě stál s Min v podpalubí. „Na uklidnění situace? Za tak krátkou dobu to přece nemůžeme zvládnout? Nebo ano?“

„Myslím, že tě překvapí, urozený pane Iraline,“ řekla Min, sevřela žebřík a začala šplhat. „Mě překvapuje každý den.“