Věže půlnoci

KAPITOLA 2 Otázky vůdcovství

Nad hlavou mu zahřmělo, tiše a hrozivě jako vrčení vzdálené šelmy. Perrin obrátil oči k obloze. Před pár dny všudypřítomná oblačná pokrývka zčernala, potemněla, jako když přichází strašlivá bouře. Ale objevily se jen přeháňky.

Vzduchem otřáslo další zahřmění. Nezablýsklo se. Perrin poplácal Kliďase po krku; kůň jankovatěl a byl cítit… naježeností, potem. A nebyl jediný. Ten pach se vznášel nad celou obrovskou armádou vojáků a uprchlíků, která se trmácela po rozbahněné zemi. Armáda vytvářela vlastní hřmění, všechny ty kroky, údery kopyt, otáčející se kola vozů a křik mužských i ženských hlasů.

Už téměř dorazili k Jehannahské silnici. Původně ji Perrin plánoval překročit a pokračovat dál na sever směrem k Andoru. Kvůli chorobě, která zasáhla jeho tábor a při níž málem zemřeli oba aša’manové, však ztratil velké množství času. Pak je ještě víc zpomalilo tohle husté bahno. Celkově vzato, Malden opustili víc než před měsícem, a dostali se jen tak daleko, jak Perrin na začátku doufal urazit za týden.

Perrin zastrčil ruce do kapes kabátu a nahmatal malý kovářský hlavolam, který se tam ukrýval. Našli ho v Maldenu a on si zvykl si s ním pohrávat. Dosud se mu nepodařilo přijít na to, jak ho rozložit. Byl to nejsložitější hlavolam, jaký kdy viděl.

Po pantátovi Gillovi nebo lidech, které Perrin poslal napřed se zásobami, nebylo ani vidu ani slechu. Gradymu se podařilo otevřít pár malých průchodů, aby za nimi vyslali zvědy, ale ti nepřinesli nic nového. Perrin si o ně začínal dělat starosti.

„Můj pane?“ zeptal se nějaký muž. Stál vedle Perrinova koně. Turné byl štíhlý chlapík s vlnitými zrzavými vlasy a vousy, které si svazoval koženými šňůrkami. V poutku na opasku nosil zavěšenou válečnou sekeru, ohavnou věc s bodcem vzadu. „Nemůžeme vám zaplatit moc,“ řekl Perrin. „Tvoji muži nemají koně?“

„Ne, můj pane,“ odpověděl Turné a ohlédl se na svých tucet společníků. „Jarr ho měl. Snědli jsme ho před pár týdnama.“ Turné páchl nemytým potem a špínou a nad tím vším se vznášel odér zvláštní vyčpělosti. Byl už tak citově otupělý? „Kdyby ti to nevadilo, můj pane. Žold může počkat. Jestli máš jídlo… no, to bude prozatím stačit.“ Měl bych je poslat pryč, pomyslel si Perrin. Už máme příliš mnoho hladových krků. Světlo, má se lidí zbavovat. Ale tihle chlápci vypadali, že to se zbraněmi umi, a kdyby je odmítl, nepochybně by se dali na drancování.

„Jděte dozadu,“ řekl Perrin. „Najděte muže jménem Tam al’Thor-je to hřmotný chlapík, oblečený jako sedlák. Kdokoli by vám měl ukázat, kde ho najdete. Pověz mu, že jsi mluvil s Perrinem a já jsem řekl, že vás má najmout za jídlo.“

Špinaví muži se uvolnili a z jejich vytáhlého vůdce byla cítit skutečná vděčnost. Vděčnost! Žoldáci – možná banditi – vděční za to, že si je najmou jenom za jídlo. Tak to teď na světě chodilo.

„Řekni mi, můj pane,“ ozval se Turné, když se jeho společníci vydali podél zástupu uprchlíků. „Opravdu máte jídlo?“

„Máme,“ řekl Perrin. „Právě jsem ti to řekl.“

„A ono se přes noc nezkazí?“

„Jasně že ne,“ odpověděl Perrin přísně. „Ne když ho řádně uložíš.“ V části obilí možná byli moli, ale bylo jedlé. Muži to zjevně připadalo neuvěřitelné, jako kdyby Perrin tvrdil, že jeho vozům brzy narostou křídla a odletí do hor.

„Tak už běž,“ řekl Perrin. „A nezapomeň svým mužům říct, že u nás v táboře dbáme na pořádek. Žádné rvačky ani krádeže. Jestli se doslechnu, že děláte potíže, budete venku coby dup.“

„Ano, můj pane,“ odpověděl Turné a pak se obrátil a odspěchal za svými muži. Byl cítit upřímností. Tama moc nepotěší, že má na krku další bandu žoldáků, ale Šaidové byli stále někde tam venku. Zdálo se, že se většina z nich vydala na východ. Ale vzhledem k tomu, jak pomalu se Perrinovo vojsko přesouvalo, dělal si starosti, že by Aielové mohli změnit názor a vrátit se pro něj.

Se dvěma dvouříčskými muži po boku pobídl Kliďase vpřed. Teď, když byl Aram mrtvý, si muži z Dvouříčí – naneštěstí – dali za úkol dělat Perrinovi osobní stráž. Dneska ho otravovali Wil al’Seen a Reed Soalen. Perrin seje pokoušel kvůli tomu seřvávat. Ale oni trvali na svém a on měl jiné starosti, z nichž jeho zvláštni sny nebyly ty nejmenší. Pronásledovaly ho obrazy, jak pracuje v kovárně a nedokáže vyrobit nic, co by za něco stálo.

Přestaň na ně myslet, řekl si, zatímco projížděl dopředu podél zástupu s al’Seenem a Soalenem po boku. Afói dost nočních můr, i když jsi vzhůru. O ty se starej nejdřív.

Kolem něj se rozkládala otevřená louka, třebaže tráva na ní žloutla, a Perrin si rozladěně všiml několika rozsáhlých ploch práchnivějícího lučního kvítí. Jarní deště proměnily většinu podobných oblastí v bahnité pasti. Pochod s tolika uprchlíky byl pomalý dokonce i tehdy, když nebral v úvahu bubliny zla a bahno. Všechno trvalo déle, než očekával, včetně cesty z Maldenu.

Kolem kráčející armády se rozstřikovalo bláto; většina uprchlíků jím měla pokryté kalhoty i sukně a vzduch byl nasáklý jeho lepkavým pachem. Perrin dojel k předním řadám zástupu, míjel jezdce s červenými hrudními pláty, vysoko zvednutými kopími a přilbami podobnými hrncům s okrajem. Okřídlená garda z Mayene. V jejich čele jel urozený pán Gallenne, který si u boku držel přilbu s červeným chocholem. Na koni seděl dost strnule na to, aby si člověk mohl myslet, že je na přehlídce, ale bystře sledoval okolní krajinu. Byl to dobrý voják. V tomto vojsku bylo mnoho dobrých vojáků, ačkoli zabránit jim, aby si šli po krku, bylo občas stejně těžké jako ohýbat podkovu.

„Urozený pane Perrine!“ vykřikl čísi hlas. Arganda, první kapitán Ghealdanu, se na vysokém grošovaném valachovi protlačil mezi řadami mayenerských oddílů. Jeho vojáci jeli v širokém zástupu vedle Mayenerů – od chvíle, kdy se vrátila Alliandre, trval Arganda na stejném zacházení. Stěžoval si, že okřídlená garda často jezdí v čele. Než by vyvolával další hádky, Perrin raději nařídil, aby jejich oddíly jely bok po boku.

„Byla to ďo/.řz banda žoldáků?“ vyptával se Arganda, který zpomalil koně vedle Perrina.

„Malá banda,“ řekl Perrin. „Nejspíš to kdysi bývala stráž nějakého místního urozeného pána.“

„Zběhové.“ Arganda si stranou odplivl. „Měl jsi pro mě poslat. Moje královna je chce pověsit! Nezapomínej, že jsme teď v Ghealdanu.“

„Tvoje královna je moje leníce,“ řekl Perrin, když dojížděli do čela zástupu. „Nebudeme nikoho věšet bez důkazu, že spáchal zločin. Jakmile budou všichni bezpečně zpátky tam, kam patří, můžeš začít žoldáky probírat a uvidíš, jestli je možný někoho z nich obvinit. Do té doby jsou to jen hladoví muži, kteří hledají někoho, koho by následovali.“

Z Argandy byla cítit nespokojenost. Po úspěšném útoku na Malden se k sobě s Gallennem několik dní chovali přátelsky, ale v nekonečném bahně a pod oblohou plnou hřmících mračen se staré rozpory znovu začínaly vynořovat na povrch.

„Nedělej si starosti,“ řekl Perrin. „Nechal jsem na nováčky dohlížet.“ Také nechával dohlížet na uprchlíky. Někteří byli tak poslušní, že si bez pokynu málem ani nezašli na záchod; jiní se neustále ohlíželi přes rameno, jako by čekali, že zpoza vzdáleného okraje lesa každou chvíli vyskočí Šaidové. Lidé, z nichž čpěl takový děs, mohli dělat potíže, a různé frakce v jeho táboře se už řeď’pohybovaly, jako by se plahočily bodláčím.

„Můžeš někoho poslat, aby si s nováčky promluvil, Argando,“ řekl Perrin. „Jenom promluvil. Zjisti, odkud jsou, jestli sloužili nějakému urozenému pánovi a jestli můžou dodat něco k našim mapám.“ Neměli žádné dobré mapy oblasti a byli nuceni nechat Ghealdaňany – včetně Argandy – aby nějaké nakreslili zpaměti.

Arganda odjel a Perrin se přesunul k čelu zástupu. Být velitel mělo i své výhody; tady vpředu nebyl pronikavý zápach nemytých těl a bahna tak silný. Před sebou konečně spatřil Jehannahskou silnici podobnou dlouhému koženému řemeni, který protíná pláně na vrchovině a míří na severozápad.

Nějakou dobu jel Perrin ponořený v myšlenkách. Nakonec dojeli k cestě. Ta nebyla tak hrozně rozbahněná jako louky, ačkoli pokud bude stejná jako jiné cesty, po nichž Perrin putoval, bude místy také bahnitá a podemletá. Když dorazili k silnici, všiml si, že se k němu blíží Gaul. Aiel byl na výzvědách, a když Perrin vyjel s koněm na cestu, zpozoroval, že někdo jede za Gaulem směrem k nim.

Byl to Fennel, jeden z podkováni, které Perrin poslal napřed s pantátou Gillem a ostatními. Při pohledu na něj pocítil Perrin úlevu, hned však následovanou obavami. Kde jsou ostatní?

„Urozený pane Perrine!“ vykřikl muž a popojel vpřed. Gaul ustoupil stranou. Fennel byl širokoplecí muž a na zádech nosil přivázanou pracovní sekeru s dlouhým toporem. Byla z něj cítit úleva. „Světlo budiž pochváleno. Myslel jsem si, že sem nikdy nedorazíte. Tvůj muž říká, že se záchrana podařila?“

„Podařila, Fennele,“ zamračil se Perrin. „Kde jsou ostatní?“

„Pokračovali dál v cestě, můj pane,“ řekl Fennel a uklonil se v sedle. „Nabídl jsem se, že tady zůstanu a počkám na tebe. Víš, potřebovali jsme ti to vysvětlit.“

„Vysvětlit?“

„Ostatní se vydali k Lugardu,“ vysvětlil Fennel. „Po cestě.“

„Cože?“ zeptal se rozčileně Perrin. „Rozkázal jsem jim pokračovat na sever!“

„Můj pane,“ zatvářil se Fennel zahanbeně. „Potkali jsme lidi, kteří cestovali odtamtud; říkali, že kvůli bahnu jsou cesty na sever pro velké vozy i dvoukoláky téměř neprůjezdné. Pantáta Gill se rozhodl, že nejlepší způsob, jak splnit tvoje rozkazy, bude vydat se do Caemlynu přes Lugard. Omlouvám se, můj pane. Proto musel jeden z nás zůstat tady.“

Světlo! Neni divu, že zvědové Gilla a ostatní nenašli. Pátrali špatným směrem. Nu, poté, co se sám celé týdny pachtil bahnem – a občas se musel zastavit, aby přečkal bouři – jim Perrin nemohl vyčítat, že se rozhodli vydat po cestě. Což mu nebránilo, aby neměl pocit marnosti.

„Jak moc jsme pozadu?“ zeptal se.

„Jsem tady pět dní, můj pane.“

Takže Gilla s ostatními to taky zpomalilo. Nu, alespoň něco.

„Jdi si dát něco k jídlu, Fennele,“ řekl Perrin. „A díky, žes zůstal, abys mi dal vědět, co se stalo. Bylo to od tebe statečné, čekat sám tak dlouho.“

„Někdo to udělat musel, můj pane.“ Zaváhal. „Většina se bála, že jsi… no, že se něco pokazilo, můj pane. Víš, mysleli jsme si, že budete rychlejší než my, protože máme ty voziky. Ale podle toho, jak to tady vypadá, ses rozhodl vzít s sebou celé město!“

Naneštěstí to nebylo daleko od pravdy. Perrin mávnutim ruky poslal Fennela pryč.

„Našel jsem ho asi hodinu cesty odtud,“ řekl Gaul tiše. „Vedle pahorku, na kterém by se výborně tábořilo. Je tam dost vody a dobrý výhled.“

Perrin přikývl. Budou se muset rozhodnout co dál – počkat, až budou Grady s Nealdem schopní vytvořit velké průchody, vydat se za pantátou Gillem a ostatními pěšky, nebo poslat většinu lidí na sever a jen pár k Lugardu? Bez ohledu na to, jak se rozhodne, bude dobré se na zbytek dne utábořit a probrat to. „Buď tak hodný a dej vědět ostatním,“ řekl Perrin Gaulovi. „Dojdeme po cestě na místo, které jsi našel, a pak probereme, co dál. A požádej pár Děv, jestli by neprozkoumaly cestu druhým směrem, abychom se ujistili, že nás nepřekvapí někdo, kdo se pohybuje po cestě za námi.“

Gaul přikývl a odešel předat zprávu. Perrin zůstal sedět na koni a přemýšlel. Měl chuť okamžitě poslat Argandu a Alliandre na severozápad k Jehannahu. Děvy ale zahlédly pár šaidských zvědů, jak pozorují jeho armádu. Nejspíš měli jen ověřit, že Perrin nepředstavuje hrozbu, ale stejně ho to zneklidňovalo. Byly to nebezpečné časy.

Nejlepší bude, když si Alliandre a její lidi nechá prozatím u sebe, kvůli jejímu i svému bezpečí, přinejmenším do té doby, než se Grady s Nealdem zotaví. Hadí uštknutí z bubliny zla mělo na ty dva a Masuri – jedinou Aes Sedai, kterou hadi uštkli – horší dopad než na ostatní.

Grady nicméně začínal opět vypadat svěže. Brzy bude schopen vytvořit dostatečně velký průchod, aby jim mohla projít armáda. Pak bude moct Perrin poslat Alliandre a dvouříčské muže domů. Sám může odcestovat zpátky k Randovi, předstírat, že se udobřili – většina lidí si stále myslela, že se s Randem rozešli ve zlém – a pak se konečně zbavit Berelain a její okřídlené gardy. Všechno by mohlo znovu být tak, jak by to být mělo.

Světlo dej, ať to všechno jde tak snadno. Zatřásl hlavou a rozehnal vířící barvy a obrazy, které se mu objevily před očima pokaždé, když myslel na Randa.

Nedaleko od něj vycházela Berelain se svými oddíly na cestu a tvářila se velice potěšeně, že má pod nohama konečně pevnou zem. Nádherná tmavovláska na sobě měla elegantní zelené šaty a opasek s ohnivými opály. A znepokojivě hluboký výstřih. Během nepřítomnosti Faile na ni začal spoléhat, jakmile se k němu přestala chovat jako k výjimečnému kanci, kterého je třeba ulovit a stáhnout z kůže.

Nyní byla Faile zpátky a zdálo se, že jeho příměří s Berelain skončilo. Annoura jela jako obvykle v její blízkosti, ačkoli netrávila čas povídáním jako kdysi. Perrin nikdy nepřišel na to, proč se stýkala s prorokem. Nejspíš ani nikdy nepřijde, vzhledem k tomu, co se Masemovi stalo. Den cesty od Maldenu narazili Perrinovi zvědové na hlouček mrtvých těl, zabitých šípy a oloupených o boty, opasky a veškeré cennosti. Přestože jim vrány vyklovaly oči, Perrin skrz hnilobu cítil Masemův pach.

Prorok byl mrtvý, zabitý berky. Nu, snad to pro něj byl vhodný konec, ale Perrin měl stále pocit, že selhal. Rand říkal, ať mu Masemu přivede. Barvy opět zavířily.

Tak či onak, bylo načase, aby se Perrin vrátil k Randovi. Barvy zavířily a ukázaly mu Randa, jak stojí před budovou s vypáleným průčelím a zírá na západ. Perrin obraz zahnal.

Svou povinnost splnil, o proroka bylo postaráno a Alliandřino spojenectví zajištěno. Jenže Perrin měl pocit, jako by přesto bylo něco špatně. Dotkl se kovářského hlavolamu, který měl v kapse. Abys něco pochopil… musíš rozumět jeho částem…

Faile ucítil dřív, než k němu dojela, slyšel jejího koně na měkké půdě. „Takže Gill se vydal k Lugardu?“ zeptala se, když zastavila vedle něj.

Přikývl.

„Možná to bylo moudré. Možná bychom se tam měli vydat taky. Ti, co se k nám připojili, to byli další žoldnéři?“

„Ano.“

„Za posledních pár týdnů jsme určitě přibrali pět tisíc lidí,“ řekla zamyšleně. „Možná víc. Zvláštní, v takhle opuštěné krajině.“

Byla nádherná, s havraními vlasy a výraznými rysy – dobrý saldejský nos, zasazený mezi šikmýma očima. Měla na sobě jezdecké šaty barvy tmavého červeného vína. Hluboce ji miloval a žehnal Světlu, že ji dostal zpátky Proč se nyní v její přítomnosti cítil tak neohrabaně?

„Máš starosti, manželi,“ poznamenala. Tak dobře mu rozuměla, téměř jako by uměla číst pachy Ale vypadalo to spíš na ženskou záležitost. Berelain to také uměla.

„Nabrali jsme příliš mnoho lidí,“ zabručel. „Měl bych je začít odmítat.“

„Myslím, že by si stejně znovu našli k naší armádě cestu.“

„Proč by měli? Mohl bych nechat rozkazy.“

„Nemůžeš dávat rozkazy samotnému vzoru, manželi.“ Ohlédla se na zástup lidí, který se přesouval na silnici.

„Co má…“ Zarazil se, neboť pochopil, co má na mysli. „Myslíš, že to dělám já? Protože jsem fa vere«?“

„Pokaždé, když se na naší cestě zastavíš, získáš další následovníky,“ řekla Faile. „Navzdory ztrátám, které jsme utrpěli v boji s Aiely, jsme z Maldenu vyrazili s větším vojskem, než když jsme začali. Nepřipadá ti divné, že tolik bývalých gai’šainů se účastní Tarnova výcviku v boji se zbraněmi?“

„Tak dlouho byli biti…“ namítl Perrin. „Nechtějí, aby se toještě někdy opakovalo.“

„A tak se bednáři učí zacházet s mečem,“ řekla Faile, „a zjišťují, že na to mají nadání. Kameníci, které nikdy ani nenapadlo, aby se Šaidůrn postavili, teď cvičí s holemi. Hrnou se k nám žoldnéři a vojáci.“

„To je jenom náhoda.“

„Náhoda?“ Zněla pobaveně. „Když armádě velí ta’vererí!“

Měla pravdu, a když Perrin zmlkl, cítil její uspokojení, že hádku vyhrála. On to za hádku nepovažoval, ale ona ano. Pokud vůbec něco, byla naštvaná, že nezvýšil hlas.

„Tohle všechno za pár dní skončí, Faile,“ řekl. „Jakmile budeme mít zase průchody, pošlu tyhle lidi tam, kam patří. Já nesbírám armádu. Pomáhám uprchlíkům dostat se domů.“ Poslední věc, kterou potřeboval, byli další lidé, kteří by ho oslovovali „můj pane“, klaněli se mu a poklonkovali.

„Uvidíme,“ řekla.

„Faile.“ Vzdychl a ztišil hlas. „Člověk musí vidět věci takové, jaké jsou. Nemá cenu nazývat přezku pantem nebo hřebík podkovou. Říkal jsem ti to – nejsem dobrý vůdce. To se ukázalo.“

„Já to tak nevidím.“

Sevřel kovářský hlavolam v kapse. Od Maldenu to probírali celé týdny, ale ona odmítala dívat se na to rozumně. „Když jsi byla pryč, tábor byl jeden velký chaos! Říkal jsem ti, jak se Arganda s Děvami málem pozabíjeli. A Aram – Masema mi ho zkazil přímo před nosem. Aes Sedai hrály – vůbec netuším co – a muži z Dvouříčí… vidíš, jak se na mě dívají. S hanbou v očích.“

Při těchto slovech jejím pachem prostoupil hněv a prudce se obrátila k Berelain.

„Není to její vina,“ řekl Perrin. „Kdybych se nad tím dokázal zamyslet, ty řeči bych zarazil. Ale neudělal jsem to. Teď musím spát, jak jsem si ustlal. Světlo! Co je zač muž, o kterém jeho vlastní sousedi nesmýšlejí dobře? Já nejsem žádný urozený pán, Faile, tak to prostě je. To jsem rozhodně dokázal.“

„Zvláštní,“ řekla. „Mluvila jsem s ostatními a oni vyprávějí něco jiného. Říkají, že jsi Argandu držel na uzdě a hasil konflikty v ležení. Pak je tady to spojenectví se Seančany; čím víc se o tom dozvídám, tím větší dojem to na mě dělá. Počínal sis rozhodně ve chvíli velké nejistoty, soustředils úsilí všech kolem a při dobytí Maldenu dosáhl nemožného. To jsou činy vůdce.“

„Faile…“ řekl a potlačil zavrčení. Proč ho neposlouchá? Když byla v zajetí, nezáleželo mu na ničem jiném než na její záchraně. Na ničem jiném. Nezáleželo na tom, kdo potřeboval jeho pomoc nebo jaké rozkazy dostal. Klidně mohl začít samotný Tarmon Gai’don a on by si toho vůbec nevšímal, jen aby našel Faile.

Uvědomoval si, jak nebezpečné jeho počínání bylo. Problém byl, že by znovu udělal totéž. Ani na okamžik nelitoval toho, co udělal. Vůdce nemohl takto uvažovat.

Především jim nikdy neměl dovolit vztyčit ten prapor s vlčí hlavou. Teď, když splnil své úkoly, když je Faile zpátky, bylo načase nechat všechno to bláznovství za sebou. Perrin byl kovář. Nezáleželo na tom, do čeho jej Faile oblékala nebo jaké tituly mu lidé dávali. Nemohli jste z pořízu udělat podkovu tím, že jste ho nabarvili nebo mu dali j iné jméno.

Obrátil se stranou k místu, kde jel v čele zástupu Jori Congar a nad ním na žerdi delší než jezdecké kopí hrdě vlál ten zatracený rudý prapor s vlčí hlavou. Penin otevřel pusu, aby na něj zakřičel, ať ho sundá, ale Faile nečekaně promluvila.

„Ano, vskutku,“ řekla zamyšleně. „Posledních pár týdnů jsem o tom přemýšlela, a i když to vypadá divně, věřím, že moje zajetí bylo možná přesně to, co jsme potřebovali. My oba.“

Cože? Penin se k ní otočil a ucítil její zamyšlenost. Věřila tomu, co řekla.

„A teď,“ pokračovala Faile, „si musíme promluvit o..

„Zvědové se vracejí,“ řekl, možná prudčeji než zamýšlel. „Aielové před námi.“

Faile pohlédla směrem, kterým ukazoval, ale samozřejmě ještě nic vidět nemohla. Věděla však o jeho zraku. Jako jedna z mála.

Volání se šířilo, jak si ostatní všímali tří postav v cadinsorech, které se blížily podél cesty a které předtím Penin vyslal na výzvědy. Dvě Děvy spěchaly za moudrými a jedna přiběhla k Perrinovi.

„Vedle cesty něco je, Penine Aybaro,“ řekla žena. Byly z ní cítit obavy. Nebezpečí. „Je to něco, co budeš chtít vidět.“

Galad se probudil zvukem šustící stanové chlopně. V boku, kam ho opakovaně kopali, jej pálila ostrá bolest; ta se hodila k tupější bolesti v jeho rameni, levé paži a stehně, kde ho zranil Valda. V hlavě mu bušilo tak silně, že to téměř přehlušilo všechno ostatní.

Zasténal a převalil se na záda. Všude kolem něj vládla tma, ale na obloze zářila drobounká světélka. Hvězdy? Už tak dlouho bylo zataženo.

Ne… něco na nich nebylo správně. Hlava mu třeštila bolestí a mrkáním vyháněl z koutků očí slzy. Ty hvězdy vypadaly tak slabě, tak vzdáleně. Netvořily žádné známé obrazce. Kam ho mohl Asunawa vzít, že i samotné hvězdy byly jiné?

Jak se mu projasňovala mysl, začínal rozeznávat okolí. Tohle byl těžký spací stan, vytvořený tak, aby v něm byla během dne tma. Světla nad ním vůbec nebyly hvězdy, ale sluneční svit, pronikající příležitostnými drobnými dírkami v opotřebované plachtovině.

Stále byl nahý a váhavým dotykem prstů zjistil, že má na tváři zaschlou krev. Pocházela z dlouhého šrámu na čele. Pokud si jej brzy nevymyje, nejspíš se zanítí. Ležel na zádech a opatrně dýchal. Když se nadechl příliš zhluboka, jeho bok vřískal bolestí.

Galad se nebál smrti nebo bolesti. Rozhodl se správně. Bylo nešťastné, že musel přenechat velení tazatelům; ovládali je Seančané. Neměl však jinou možnost, ne poté, co nakráčel Asunawovi přímo do rukou.

Na zvědy, kteří jej zradili, se Galad nezlobil. Tazatelé představovali mezi dětmi silný zdroj autority a jejich lži byly nepochybně přesvědčivé. Ne, jeho hněv mířil na Asunawu, který vzal to, co bylo správné, a pošpinil to. Na světě to dělali mnozí, ale děti by měly být/zné.

Tazatelé si pro něj brzy přijdou a pak si jejich háky a nože vyžádají skutečnou cenu za záchranu jeho mužů. Když činil toto rozhodnutí, byl si té ceny vědom. Svým způsobem zvítězil, protože situaci zmanipuloval, jak to jen šlo nejlépe.

Dalším způsobem, jak si zajistit vítězství, bylo držet se při výslechu pravdy. Do posledního dechu popírat, že je temný druh. Bude to těžké, ale správné.

Přinutil se posadit, ačkoli čekal – a nemýlil se – závrať a nevolnost. Hmatem zkoumal okolí. Nohy měl okovy spoutané k sobě a samotný řetěz byl připoutaný k velkému kolíku, zaraženému hluboko do země skrz hrubou plachtovinu, tvořící podlahu stanu.

Jen tak pro jistotu se pokusil ho vytrhnout. Zatáhl tak silně, že jeho svaly selhaly a málem omdlel. Když se vzpamatoval, odplazil se ke stěně stanu. Řetěz mu dával dost prostoru, aby se dostal až k chlopním. Uchopil jedno z látkových poutek – která se používala, aby držela chlopně otevřené – a plivl na něj. Pak si metodicky setřel z tváře špínu a krev.

Umývání mu poskytlo cíl, drželo ho v pohybu a bránilo mu myslet na bolest. Opatrně si z tváře a nosu seškrábal krustu zaschlé krve. Bylo to těžké; v ústech měl sucho. Kousal se do jazyka, aby získal sliny. Poutka nebyla z plachtoviny, ale z nějaké lehčí látky. Byla cítit prachem.

Plivl na čistou část a vemnul plivanec do látky. Rána na hlavě, špína na obličeji… tyto věci byly znamením vítězství tazatelů. Nemohl je tam nechat. Podstoupí jejich mučení s čistou tváří.

Venku slyšel křik. Muži se připravovali zrušit tábor. Odloží to výslech? Pochyboval o tom. Strhnout ležení mohlo trvat hodiny. Galad pokračoval v umý vání, špinil dlouhé pruhy obou poutek, bral tu činnost jako jakýsi rituál, rytmický vzorec, který mu dával něco, nač se mohl soustředit při meditaci. Bolest hlavy polevila a ani rány na těle už nebyly tak bolestivé.

Nebude utíkat. Dokonce i kdyby dokázal uniknout, zneplatnilo by to jeho dohodu s Asunawou. Ale bude svým nepřátelům čelit hrdě.

Když dokončoval mytí, zaslechl vně stanu hlasy. Šli si pro něj. Tiše se přesunul ke kolíku v zemi. Navzdory bolesti se zhluboka nadechl a převalil na kolena. Pak levačkou stiskl vršek železného kolíku, opřel se o něj a zvedl se na nohy.

Zapotácel se, pak znovu nabral rovnováhu a vstal. Jeho bolesti nyní nic neznamenaly. Už zažil i horší hmyzí štípnutí. Široce se rozkročil ve válečnickém postoji a ruce držel před sebou zkřížené v zápěstích. S otevřenýma očima a rovnými zády zíral na stanové chlopně. Muže z něj nedělaly plášť, uniforma, erb nebo meč, ale chování.

Chlopně zašustily a pak se rozhrnuly. Vnější světlo Galadovi připadalo zářivé, ale nezamrkal. Neškubl sebou.

Na pozadí zatažené oblohy se pohybovaly siluety. Zaváhaly. Poznal, že jsou překvapení, že jej tam vidí stát.

„Světlo!“ vykřikla jedna. „Damodrede, jak to, že jsi vzhůru?“ Nečekaně to byl známý hlas.

„Trome?“ zeptal se Galad chraptivým hlasem.

Do stanu se nahrnuli muži. Jak se jeho oči přizpůsobovaly, Galad rozeznal podsaditého Troma, společně s Bomhaldem a Byarem. Trom zápasil se sadou klíčů.

„Přestaňte!“ nařídil Galad. „Dal jsem vám třem rozkazy. Bornhalde, ty máš na plášti krev! Poručil jsem vám, abyste se mě nesnažili osvobodit!“

„Tvoji muži tvé rozkazy poslechli, Damodrede,“ ozval se nový hlas. Galad vzhlédl a spatřil, jak do místnosti vstupují tři muži. Berab Golever, vysoký a s plnovousem; Alaabar Hameš, na jehož holé, stínem zahalené hlavě chybělo levé ucho; Brandel Vordarian, světlovlasý hromotluk z Galadova rodného Andoru. Všichni to byli kapitáni, všichni tři byli s Asunawou.

„Co to má znamenat?“ zeptal se jich.

Harneš otevřel pytel a vysypal před Galada na zem cosi kulatého. Hlavu.

Asunawovu.

Všichni tři muži tasili meče a poklekli před ním, s hroty zbraní zabodnutými do plachtoviny. Trom odemkl pouta na Galadových nohách.

„Chápu,“ řekl Galad. „Obrátili jste meče proti jiným dětem.“

„Co bys chtěl, abychom udělali?“ zeptal se Brandel a z kleku k němu zvedl oči.

Galad zavrtěl hlavou. „Nevím. Možná máte pravdu; neměl jsem vás za tuhle volbu peskovat. Možná byla jediná, kterou jste měli. Ale proč jste změnili názor?“

„Ani ne za půl roku jsme přišli o dva velíci kapitány,“ řekl Harneš stroze. „Z pevnosti Světla se stalo seančanské hřiště. Světem zmítá chaos.“

„A přesto,“ navázal Golever, „nás Asunawa všechny hnal až sem, aby nás nechal bojovat proti jiným dětem. Nebylo to správné, Damodrede. Všichni jsme viděli, jak jsi vystupoval, všichni jsme viděli, jak jsi nám právě ty zabránil, abychom se navzájem pozabíjeli. Tváří v tvář něčemu takovému, a vzhledem k tomu, že hlavní inkvizitor označil za temného druha muže, o kterém všichni víme, že je čestný… No, jak bychom se proti němu mohli neobrátit?“

Galad přikývl. „Přijímáte mě jako svého velícího kapitána?“

Trojice mužů sklonila hlavy. „Všichni kapitáni jsou s tebou,“ řekl Golever. „Byli jsme nuceni zabít třetinu z těch, kdo nosí rudou pastýřskou hůl ruky Světla. Někteří z ostatních se s námi spojili; někteří se pokusili uprchnout. Amadičané se do toho nepletli a mnozí tvrdí, že se raději připojí k nám, než by se vrátili k Seančanům. Ostatní Amadičany – a tazatele, kteří zkusili utéct – máme pod dohledem ozbrojených stráží.“

„Pusťte ty, kdo si přejí odejít,“ řekl Galad. „Můžou se vrátit k rodinám a pánům. Než se dostanou k Seančanům, budeme už mimo jejich dosah.“

Muži přikývli.

„Přijímám vaši věrnost,“ řekl Galad. „Sežeňte ostatní kapitány a přineste mi hlášení o zásobách. Strhněte tábor. Vydáme se do Andoru.“

Nikdo z nich se nezeptal, jestli si nepotřebuje odpočinout, i když Trom vypadal ustaraně. Galad přijal bílé roucho, které mu přineslo jedno z dětí, a pak se usadil do spěšně přineseného křesla, zatímco další dítě – Candeiar, odborník na zranění – přišlo prohlédnout jeho rány.

Galad se necítil dost silný na to, aby nesl titul, který měl. Ale děti se rozhodly.

Světlo je za to ochraňuj.