Věže půlnoci

KAPITOLA 4 Vzor sténá

Co je to?“ zeptal se Perrin, který se snažil nevšímat si ostrého pachu hnijícího masa. Neviděl žádné mrtvoly, ale podle toho, co mu říkal nos, by jimi měla být zem posetá.

S předvojem stál na kraji Jehannahské silnice a hleděl na sever přes zvlněnou pláň s několika málo stromy. Tráva byla hnědá a žlutá, tak jako jinde, ale dál od cesty tmavla, jako by byla nakažená nějakou chorobou.

„Už jsem to viděla,“ řekl někdo. Drobná bledá Aes Sedai se na okraji cesty sklonila a převrátila v prstech lístek malé rostlinky. Seonid na sobě měla zelené vlněné šaty, kvalitní ale nezdobené, a jejím jediným šperkem byl prsten s Velkým hadem.

Nad nimi tiše zahřmělo. Za Seonid stálo šest moudrých se založenýma rukama a nečitelnými výrazy. Perrina nenapadlo, aby moudrým – nebo jejich dvěma učednicím z řad Aes Sedai – přikázal, aby se držely vzadu. Nejspíš měl štěstí, že mu ony dovolí, aby je doprovodil.

„Ano,“ řekla Nevarin a její náramky zachřestily, když si klekla a vzala si od Seonid lístek. „Jako děvče jsem jednou navštívila Mornu; můj otec si myslel, že je důležité, abych ji viděla. Tohle vypadá stejně jako to, co jsem tehdy viděla.“

Perrin byl v Morně pouze jednou, ale vzhled těch tmavých teček byl skutečně typický. Na jeden ze vzdálených stromů se snesla sojka a začala ozobávat větve a listy, ale nenašla nic zajímavého a zase odlétla.

Znepokojivé bylo, že zdejší rostliny vypadaly lépe než mnohé, které cestou minuli. Pokryté tečkami, ale živé, a dokonce se jim dařilo.

Světlo, pomyslel si Perrin, když si bral lístek, který mu podala Nevarin. Páchl rozkladem. Co je to za svět, když v něm Morna představuje dobrou alternativu?

„Moři celou oblast obešla,“ řekla Nevarin a kývla k Děvě, stojící opodál. „Uprostřed je to tmavší. Neviděla, co tam je.“

Perrin pobídl Kliďase dolů z cesty. Faile jej následovala; nebyl z ní ani trochu cítit strach, přestože Perrinovi dvouříčští vojáci váhali.

„Urozený pane Perrine?“ zavolal Wil.

„Nejspíš to není nebezpečné,“ řekl Perrin. „Zvířata se pořád pohybujou dovnitř a ven.“ Morna byla nebezpečná kvůli tomu, co tam žilo. A jestli se ti tvorové nějak objevili na jihu, musejí to zjistit. Aielové se za ním vydali bez poznámek. A protože se k němu připojila Faile, Berelain musela taky. Annoura s Gallennem ji následovali. Alliandre naštěstí souhlasila, že zůstane vzadu a v době Perrinovy nepřítomnosti bude velet táboru a uprchlíkům.

Koně byli už takjankovití a okolí jejich náladě nijak nepomáhalo. Perrin dýchal pusou, aby utlumil pach hniloby a smrti. Zdejší půda byla také promáčená – kéž by se jen ty mraky roztrhaly, aby dolů pronikla trocha slunečního světla a vysušila zem – a pro koně zrádná, takže postupovali pomalu. Většina louky byla zarostlá trávou, jetelem a nízkým býlím, a čím dále jeli, tím víc černých teček všude viděli. Během pár minut měly mnohé rostliny víc hnědou než zelenou či žlutou barvu.

Nakonec dorazili k údolíčku, uhnízděnému mezi třemi kopci. Perrin zastavil koně; ostatní se shlukli kolem. Stála zde podivná vesnice. Domy byly chatrče postavené z neobvyklého dřeva podobného velkým rákosům a měly doškové střechy – ale ty došky byly vytvořené z obrovských listů, širokých jako dvě mužské dlaně.

Na silně písčité půdě nerostly žádné rostliny. Perrin sklouzl ze sedla a sklonil se, aby si půdu osahal, a promnul pískovitý materiál mezi prsty. Podíval se na ostatní. Byl z nich cítit zmatek.

Opatrně odvedl Kliďase doprostřed vesnice. Morna z tohoto místa sálala, ale samotná vesnice nevykazovala žádné známky jejího doteku. Děvy v čele se Sulin se se zahalenými tvářemi rozptýlily vpřed. Rychle prohlédly chatrče, přičemž se spolu hbitě domlouvaly znakovým jazykem, a pak se vrátily.

„Nikdo?“ zeptala se Faile.

„Ne,“ odpověděla Sulin a opatrně si sňala závoj. „Tohle místo je opuštěné.“

„Kdo by takovou vesnici postavil,“ zeptal se Perrin, „zrovna v Ghealdanu?“

„Nepostavili ji tady,“ řekla Masuri.

Perrin se ke štíhlé Aes Sedai obrátil.

„Vesnice do téhle oblasti nepatří,“ pokračovala Masuri. „Dřevo se nepodobá žádnému, jaké jsem kdy viděla.“

„Vzor sténá,“ řekla tiše Berelain. „Chodící mrtví, podivná úmrtí. Ve městech mizí místnosti a kazí se jídlo.“

Perrin se poškrábal na bradě a vzpomněl si na den, kdy se jej jeho sekera pokusila zabít. Jestliže celé vesnice mizely a pak se objevovaly někde jinde, jestliže se z trhlin, kde se vzor třepil, rozrůstala Morna… Světlo! Jak zlé to začínalo být?

„Vesnici spalte,“ obrátil se k nim. „Použijte jedinou sílu. Najděte všechny poskvrněné rostliny, co dokážete. Možná zabráníme, aby se to rozrůstalo. Přesuneme se s vojskem k tomu táboru hodinu cesty odtud, a když budete potřebovat víc času, zítra tam zůstaneme.“

Pro jednou si moudré či Aes Sedai ani náznakem nepostěžovaly, že dostaly přímý rozkaz.

Pojďs námi na lov, bratře.

Perrin se objevil ve vlčím snu. Matně si vzpomínal, jak ospale posedává ve slábnoucím světle otevřené lampy, na jejímž vrcholku se chvěje jediný plamen, a čeká na hlášení od těch, kdo mají na starosti podivnou vesnici. Četl si kopii Cest Jaina Dalekokrokého, kterou Gaul našel mezi kořistí z Maldenu.

Nyní Perrin ležel na zádech uprostřed velkého pole, zarostlého trávou, sahající člověku až k pasu. Zíral vzhůru a tráva, která se chvěla ve větru, se mu otírala o tváře a paže. Na obloze vřela stejná bouře jako v bdělém světě. Tady byla ale divočejší.

Jak na ni tak hleděl – jeho zorné pole bylo ohraničeno hnědými a zelenými stébly trávy a divokého prosa – téměř, jak se bouře přibližuje. Jako by se k němu plazila z oblohy a chtěla ho pohltit.

Mladý býku! Poběž! Poběž lovit!

Hlas byl vlčí. Perrin instinktivně věděl, že se jí říká Dubová tanečnice, podle toho, jak jako vlče pobíhala mezi mladými stromky. Byli zde ale i jiní. Šeptalka. Úsvit. Jiskra. Nespoutaný. Volal na něj dobrý tucet vlků, někteří živí, kteří spali, jiní duchové vlků, kteří zemřeli.

Volali ho směsicí pachů, obrazů a zvuků. Vůně mladého jelena, kterému při běhu od kopyt vyletuje hlína. Spadlé listí, praskající pod nohama ženoucích se vlků. Vítězné vrčení, vzrušení společně běžící smečky.

Pozvání probudila něco hluboko v jeho nitru, vlka, kterého se snažil držet pod zámkem. Vlka však nebylo možné držet zamčeného dlouho. Buď utekl, nebo zemřel; zajetí nesnesl. Toužil vyskočit na nohy, nadšeně souhlasit a ztratit se ve smečce. Byl Mladý býk a byl zde vítán.

„Ne!“ řekl Perrin, posadil se a sevřel si hlavu. „Neztratím se v tobě.“

Hopsal seděl v trávě napravo od něj. Velký šedý vlk Perrina pozoroval nemrkajícíma zlatýma očima, v nichž se odrážely blesky z mraků nad nimi. Tráva sahala Hopsalovi až po krk.

Perrin spustil ruku. Vzduch byl těžký’, prostoupený vlhkostí, a voněl po dešti. Přes pach počasí a vyschlého pole cítil Hopsalovu trpělivost.

Zveme tě, Mladý býku, vyslal Hopsal.

„Nemůžu s várna lovit,“ vysvětloval Perrin. „Hopsale, už jsme o tom mluvili. Ztrácím se. Když jdu do bitvy, rozzuřím se. Jako vlk.“

Jako vlk? vyslal Hopsal. Mladý býku, ty jsi vlk. A člověk. Pojď lovit.

„Říkal jsem ti, že nemůžu! Nenechám se tím pohltit.“ Pomyslel na mladíka se zlatýma očima, zavřeného v kleci, z nějž vyprchala všechna lidskost. Jmenoval se Noam – Perrin se s ním setkal ve vesnici jménem Jarra.

Světlo, pomyslel si Perrin. Ta odtud není daleko. Nebo alespoň ne daleko od místa, kde ve skutečném světě podřimuje jeho tělo. Jarra ležela v Ghealdanu. Zvláštní shoda náhod.

Když je poblíž ta’veren, nic jako náhoda neexistuje.

Zamračil se, vstal a rozhlédl se po krajině. Moirain Perrinovi řekla, že v Noamově nitru nezůstalo nic lidského. Tohle čekalo vlčího bratra, když se nechal vlkem zcela pohltit.

„Musím se naučit to ovládat, nebo musím vlka úplně vykázat,“ řekl Perrin. „Na kompromisy už není čas, Hopsale.“

Z Hopsala byla cítit nespokojenost. Neměl rád to, co nazýval lidskými sklony snažit se věci ovládat.

Pojď, zopakoval Hopsal a postavil se v trávě. Lovit.

„Já…“

Pojď se učit, vyslal rozčileně Hopsal. Poslední lov přichází.

Hopsalovy vzkazy zahrnovaly obraz malého vlčete, které poprvé zabíjí kořist. To a obavy o budoucnost – což obvykle nebylo vlkům vlastní. Poslední lov přinesl změnu.

Perrin zaváhal. Při předchozí návštěvě ve vlčím snu se Perrin dožadoval, aby ho Hopsal naučil toto místo ovládat. Pro mladého vlka to bylo velice nevhodné jakási výzva autoritě staršího – ale toto byla odpověď. Hopsal jej přišel učit, ale udělá to po vlčím způsobu.

„Omlouvám se,“ řekl Perrin. „Budu s tebou lovit – ale nesmím ztratit sám sebe.“

Ty věci, které si myslíš, vyslal nespokojeně Hopsal. Jak si můžeš myslet takové představy ničeho? Odpověď doplnily obrazy prázdnoty – prázdná obloha, prázdné doupě, holá louka. Ty jsi Mladý býk. Vždycky budeš Mladý býk. Jak můžeš Mladého býka ztratit? Podívej se dolů a uvidíš pod sebou jeho tlapy. Kousni, a jeho zuby zabijí. To se nedá ztratit.

„Je to lidská věc.“

Pořád dokola stejná prázdná slova, vyslal Hopsal.

Perrin se zhluboka nadechl a vydechl příliš vlhký vzduch. „Tak dobře,“ řekl a v rukách se mu objevilo kladivo a nůž. „Pojďme.“

Ty lovíš kořist kopyty? Obraz býka, který se bez ohledu na rohy snaží skočit jelenovi na hřbet a srazit ho k zemi.

„Máš pravdu.“ Náhle Perrin držel dobrý dvouříčský luk. Nebyl tak dobrý střelec jako Jondyn Barran nebo Rand, ale uměl si poradit.

Hopsal poslal představu býka, prskajícího na jelena. Perrin zavrčel a vrátil obraz vlčích spárů, které vystřelily z tlap a zasáhly jelena na dálku, ale to Hopsala pobavilo ještě víc. Přestože byl rozmrzelý, Perrin musel přiznat, že to byl docela směšný výjev.

Vlk poslal obraz ostatním, kteří začali pobaveně výt, přestože většina z nich zřejmě dávala přednost býkovi, který skáče na jelena. Perrin zavrčel a hnal se za Hopsalem ke vzdálenému lesu, kde čekali ostatní vlci.

Jak běžel, zdálo se mu, že tráva houstne. Zdržovala ho, jako změť lesního podrostu. Hopsal ho brzy předběhl.

Běž, Mladý býku!

Snažím se, vyslal Perrin zpátky.

Ne tak jako předtím!

Perrin se dál prodíral travou. Toto zvláštní místo, tento nádherný svět, kde běhali vlci, dokázal být opojný. A nebezpečný. Hopsal před tím Perrina nejednou varoval.

Nebezpečí nech na zítřek. Teď si jich nevšímej, ozval se Hopsal, který se od něj stále vzdaloval. Starosti jsou pro dvounožce.

Nemůžu svý problémy ignorovat! pomyslel si Perrin.

A přece to často děláš, odpověděl Hopsal.

Byla to pravda – možná větší pravda, než vlk tušil. Perrin vrazil na mýtinu a prudce se zastavil. Na zemi zde ležely tři kusy kovu, které vykoval ve svém předchozím snu. Hrouda velká jako dvě pěsti, plochá hůl a tenký obdélník. Obdélník slabě žhnul žlutočervenou barvou a spaloval okolní trávu.

Kusy kovu okamžitě zmizely, ačkoli žhavý obdélník po sobě zanechal spálené místo. Perrin zvedl pohled, pátraje po vlcích. Na obloze nad stromy před ním se otevřela velká černá díra. Nedokázal říci, v jaké vzdálenosti se nachází, ale zdálo se, jako by dominovala všemu, co vidí, a zároveň byla daleko.

Stál tam Mat. Bojoval sám proti sobě, tuctu různých mužů s jeho tváří, oblečených v různých vybraných šatech. Mat vířil oštěpem a nevšiml si temné postavy, která se s krvavým nožem plížila za ním.

„Mate!“ vykřikl Perrin, ale věděl, že je to marné. Ta věc, kterou viděl, byl nějaký sen nebo vize budoucnosti. Už to bylo nějakou dobu, co něco takového naposledy zahlédl. Téměř si začínal myslet, že se přestanou objevovat.

Odvrátil se a na obloze se otevřela další temnota. Náhle spatřil stádo ovcí běžící k lesu. Pronásledovali je vlci a v lese číhala neviděna strašlivá stvůra. Cítil, že on sám je tam, v tom snu. Ale koho pronásledoval a proč? Připadalo mu, že s vlky není něco v pořádku.

Třetí temnota, vedle něj. Faile, Grady, Elyas, Gaul… všichni kráčeli k útesu, následovaní tisíci dalších.

Vize skončila. Hopsal náhle prolétl vzduchem zpátky, přistál vedle Perrina a smykem zastavil. Vlk díry neviděl; nikdy je neviděl. Místo toho přejel spálený kus země pohrdavým pohledem a vyslal obraz rozcuchaného Perrina s kalnýma očima, nestříhanými vlasy i vousy a zmuchlanými šaty. Perrin si na tu dobu vzpomínal; bylo to v prvních dnech Faileina zajetí.

Opravdu vypadal tak hrozně? Světlo, vyhlížel zpustle. Skoro jako žebrák. Nebo… jako Noam.

„Přestaň se mě snažit zmást!“ řekl. „Vypadal jsem tak, protože jsem se soustředil na nalezení Faile, ne proto, že bych se poddával vlkům!“

Nejmladší štěňata vždycky obviňují starší smečky. Hopsal opět vyrazil do trávy.

Co to mělo znamenat? Pachy a obrazy jej mátly. Perrin se s vrčením vrhl vpřed, vyběhl z mýtiny a znovu se ponořil do trávy. Stébla se mu opět stavěla na odpor. Bylo to jako zápasit s proudem. Hopsal se hnal napřed.

„Ať shoříš, počkej na mě!“ zaječel Perrin.

Když budeme čekat, ztratíme kořist. Běž, Mladý býku!

Perrin zaskřípal zuby. Hopsal byl teď už jen tečkou v dálce téměř u stromů. Perrin chtěl přemýšlet o těch viděních, ale nebyl čas. Věděl, že jestli se mu Hopsal ztratí, už ho dnes v noci neuvidí. Fajn, pomyslel si rezignovaně.

Země se prohnala kolem něj, tráva letěla rychlostí blesku. Bylo to, jako by Perrin jedním krokem překonal kroků sto. Udělal další krok a opět vyrazil vpřed. Nechával za sebou slabou rozmazanou šmouhu.

Tráva se před ním rozestupovala. Vítr mu s příjemným řevem foukal do obličeje. Prvotní vlk v jeho nitru se probral. Perrin doběhl k lesu a zpomalil. Nyní každýjeho krok znamenal jen skok o délce jednoho a půl sáhu. Byli tam ostatní vlci, kteří se seřadili a nadšeně se rozběhli s ním.

Dvě nohy, Mladý býku? zeptala se Dubová tanečnice. Byla to mladá samice s tak světlým kožichem, až byl téměř bílý, a černým pruhem na pravém boku.

Neodpověděl, i když si dovolil běžet s nimi mezi stromy. To, co vypadalo jako malý remízek, se změnilo na rozlehlý les. Perrin míjel kmeny stromů a kapradí a zem pod nohama stěží cítil.

Takhle se mělo běhat. Mocně. Živě. Přeskakoval padlé kmeny a při skocích vylétal tak vysoko, že se vlasy otíral o větve. Hladce přistával. Les byl jeho. Patřil mu a on mu rozuměl.

Jeho starosti se začaly rozplývat. Dovolil si přijmout věci takové, jaké jsou, ne takové, jaké se bál, že by mohly být. Vlci byli jeho bratři a sestry. Běžící vlk ve skutečném světě byl mistrovským dílem rovnováhy a ovládání. Tady – kde se přírodní zákony ohýbaly podle jejich vůle – byli mnohem víc. Vlci skákali stranou a odráželi se od stromů, když je na zemi nic nedrželo. Někteří vyskočili až do větví a létali z jedné na druhou.

Byl to osvěžující pocit. Cítil se někdy tak živý? Tak moc součástí okolního světa, přesto však zároveň jeho pánem? Drsné královské kaliny se místy mísily s tisy a občas javory v plném květu. Když míjel jeden z nich, vymrštil se do vzduchu a závan vzduchu, který svým skokem vyvolal, strhl z větví záplavu karmínových květů. Jejich záplava se prohnala kolem něj ve vířících šmouhách, jak byly zachyceny ve vzdušných proudech, a kolébaly jej svou sladkou vůní.

Vlci začali výt. Lidem připadalo jedno vytí jako druhé. Pro Perrina se všechna odlišovala. Toto bylo radostné vytí, začátek lovu.

Počkat. Tohohle jsem se bál! Nesmím se nechat polapit. Jsem člověk, ne vlk.

V tu chvíli však zachytil jelení pach. Mocné zvíře a cenná kořist. Nedávno tudy procházelo.

Perrin se snažil ovládnout, ale očekávání bylo příliš silné. Vrhl se po stopě za pachem. Vlci včetně Hopsala se nehnali před ním. Běželi s ním, a když ho nechali vést, cítil z nich spokojenost.

Byl herold, špice, hrot útoku. Za ním řval hon. Bylo to, jako by vedl bouřící vlny samotného oceánu. Ale také je držel zpátky.

Nemůžu je přinutit, aby kvůli mně zpomalili, pomyslel si Perrin.

A pak byl na všech čtyřech, luk odhozený a zapomenutý, nohy a ruce proměněné v tlapy. Ostatní nad tou nádherou zavyli nadšením. Mladý býk se k nim skutečně připojil.

Jelen byl před nimi. Mladý býk ho zahlédl mezi stromy; byl zářivě bílý, s parožím s přinejmenším šestadvaceti výsadami. Byl obrovský, větší než kůň. Jelen se obrátil a ostře pohlédl na smečku. Upřel zrak Perrinovi do očí a on ucítil jeho strach. Pak, s mohutným odrazem zadních nohou a napjatými svaly na bocích, seskočil jelen ze stezky.

Mladý býk vyzývavě zavyl a hnal se podrostem za ním. Velký bílý jelen běžel dál a každým skokem překonával vzdálenost dvaceti kroků. Nikdy nenarazil do větve ani neklopýtl, navzdory zrádné lesní půdě, pokryté kluzkým mechem.

Mladý býk ho sledoval s dokonalou přesností; kladl tlapy tam, kam před několika okamžiky dopadla kopyta, a přesně kopíroval každý jeho krok. Slyšel, jak jelen těžce oddechuje, viděl, jak se mu na srsti pění pot, cítil jeho strach.

Ale ne. Mladý býk nepřijme podřadné vítězství, kdy svou kořist uštve k smrti. Ochutná krev z jejího hrdla, plnou silou hnanou zdravým srdcem. Porazí svou kořist, když je na vrcholu!

Začal měnit trasu a nesledoval přesně tu, kterou běžel jelen. Potřeboval být před ním, ne ho následovat! Jelení pach byl stále víc cítit děsem. To Mladého býka pohánělo k větší rychlosti. Jelen se vrhl doprava a Mladý býk skočil, všemi čtyřmi dopadl na stojící kmen stromu a odrazil se stranou, aby změnil směr. Otočka mu získala nepatrně času.

Brzy skákal jen jediné nadechnuti za jelenem a každým skokem se dostával pár coulů od kopyt. Zavyl a jeho bratři a sestry těsně za ním odpověděli. Byl to jejich lov. Jich všech.

Avšak Mladý býk je vedl.

Když jelen znovu zabočil, vytí Mladého býka se změnilo ve vítězné vrčení. Příležitost je tady! Mladý býk přeskočil kládu a čelistmi sevřel jelení krk. Cítil pot, srst, teplou krev rozlévající se mu po tesácích. Svou vahou strhl jelena na zem. Zatímco se převalovali, Mladý býk nepovoloval sevření a přinutil jelena se zakrvaveným tělem zůstat ležet na zemi.

Vlci vítězně zavyli a on jelena na okamžik pustil s úmyslem zahryznout se mu zepředu do krku a zabít. Nic jiného neexistovalo. Les byl pryč. Vyti zesláblo. Jenom zabiti. Sladké zabití.

Narazilo do něj nějaké tělo a srazilo ho do křoví. Mladý býk s vrčením omámené zavrtěl hlavou. Zastavil ho jiný vlk. Hopsal! Proč?

Jelen vyskočil na nohy a pak se znovu rozběhl lesem. Mladý býk zuřivě zavyl a chystal se vyrazit za ním. Hopsal opět skočil a vrhl se svou vahou na Mladého býka.

Když zemře tady, zemře poslední smrtí, vyslal Hopsal. Tenhle lov skončil, Mladý býku. Budeme lovit zase jindy.

Mladý býk se málem otočil, aby Hopsala napadl. Ale ne. Jednou to zkusil a byla to chyba. Nebyl vlk. Byl…

Perrin ležel na zemi, v ústech cítil krev, která nebyla jeho, zhluboka vydechoval a z tváře mu stékal pot. Zvedl se na kolena, pak se posadil, lapal po dechu a třásl se následkem toho nádherného, děsivého lovu.

Ostatní vlci se posadili, ale nemluvili. Hopsal ležel vedle Perrina, prošedivělou hlavu na letitých tlapách.

„Tohle,“ řekl nakonec Perrin„ je to, čeho se bojím.“

Ne, toho se nebojíš, odpověděl Hopsal.

„Říkáš mi, jak se cítím?“

Není z tebe cítit strach, vyslal Hopsal.

Perrin se znovu natáhl a zíral na větve nad sebou, zatímco pod ním praskaly větvičky a listí. Srdce mu z lovu bušilo. „Tak si s tím dělám starosti.“

Starosti nejsou totéž co strach, řekl Hopsal. Proč říkat jedno a cítit druhé? Děláš si starosti, děláš si starosti, děláš si starosti. Nic jiného neděláš.

„Ne. Taky zabíjím. Pokud mě naučíš, jak ovládat vlčí sen, bude to takhle?“

Ano.

Perrin pohlédl stranou. Jelenova krev se rozlila po suché kládě, temnota, vsakující se do dřeva. Takový způsob učení ho zažene na samou hranici, za níž se stane vlkem.

Ale už se té záležitosti vyhýbal příliš dlouho, vyráběl v kovárně podkovy, zatímco nejsložitější a nejnáročnější věci nechával být a odkládal je. Spoléhal se na moc čichu, kterou dostal, volal vlky, když je potřeboval – ale jinak si jich nevšímal.

Nemohli jste něco vyrobit, dokud jste nerozuměli jeho částem. Nebude vědět, jak se vypořádat s vlkem ve svém nitru – nebo ho odmítnout – dokud nepochopí vlčí sen.

„Tak dobře,“ řekl Perrin. „Budiž.“

Galad se na Silákovi klusem prohnal ležením. Všude kolem děti vztyčovaly stany, hloubily ohniště a připravovaly se na noc. Jeho muži každý den pochodovali téměř do soumraku a pak brzy ráno vstávali. Čím dřív se dostanou do Andoru, tím lépe.

Ty Světlem prokleté bažiny už měli za sebou; nyní cestovali otevřenou travnatou krajinou. Snad by bylo rychlejší vydat se na východ a po jedné z velkých cest na sever, ale nebylo by to bezpečné. Nej lepší bude vyhnout se přesouvajícím se vojskům Draka Znovuzrozeného a Seančanů. Na děti září Světlo, ale nejeden hrdina v tom Světle zemřel. Kdyby neexistovalo nebezpečí smrti, nebylo by ani hrdinství, ale Galad by byl raději, kdyby na něj zářilo Světlo, zatímco dál dýchá.

Utábořili se poblíž Jehannahské silnice a zítra ráno ji překročí a budou pokračovat na sever. Poslal hlídku, aby cestu sledovala. Chtěl vědět, jaký je na ní provoz, a obzvlášť potřeboval zásoby.

Bez ohledu na bolest z rozličných zranění Galad pokračoval v obhlídce tábora, doprovázen malým jízdním doprovodem. Tábor byl uspořádaný a úhledný. Stany byly seskupeny podle legií a pak postaveny tak, aby tvořily soustředné kruhy, v nichž nebyly žádné rovné cestičky. Účelem bylo zmást a zpomalit nepřítele.

Poblíž středu tábora byla část prázdná. Díra ve formaci, kde si kdysi stavěli stany tazatelé. Rozkázal, aby se tazatelé rozdělili, dva ke každé setnině. Pokud nebudou tazatelé odděleni od ostatních, možná pocítí s ostatními dětmi větší spřízněnost. Galad si v duchu poznamenal, že má načrtnout nové rozložení tábora, aby díra zmizela.

Galad se svými společníky pokračoval v cestě táborem. Jel tak, aby ho bylo vidět, a muži, které míjel, mu salutovali. Dobře si pamatoval slova, která jednou řekl Gareth Bryne: Většinu času není generálovým nej důležitějším úkolem činit rozhodnutí, ale připomínat mužům, že někdo ta rozhodnutí dělá.

„Můj pane velící kapitáne,“ ozval se jeden z jeho společníků. Brandel Vordarian. Byl to starší muž, nejstarší z kapitánů, kteří pod Galadem sloužili. „Přál bych si, abys poslání toho dopisu ještě zvážil.“

Vordarian jel hned vedle Galada, s Tromem po druhém boku. Kapitáni Golever a Harneš jeli v doslechu za nimi a následoval je Bornhald, který dnes sloužil jako Galadův osobní strážce.

„Ten dopis je třeba poslat,“ řekl Galad.

„Vypadá to příliš riskantně, můj pane velící kapitáne,“ pokračoval Vordarian. Hladce oholený Andořan se stříbrem ve vlasech byl pěkný hromotluk. Galad se matně znal s Vordarianovou rodinou, méně významným šlechtickým rodem, který patřil ke dvoru jeho matky.

Jenom hlupák odmítal naslouchat radám starších a moudřejších, než je sám. Ale jen hlupák také poslechl všechny rady, které dostal.

„Možná je to riskantní,“ odvětil Galad. „Ale je to správná věc.“ Dopis byl adresovaný zbývajícím tazatelům a dětem, které ovládali Seančané; budou tací, kteří nepřišli s Asunawou. V dopise Galad vysvětloval, co se stalo, a přikazoval jim se mu co nejdřív hlásit. Bylo nepravděpodobné, že někdo z nich přijde, ale ostatní měli právo vědět, k čemu došlo.

Urozený pán Vordarian si povzdechl a pak udělal místo, protože ke Galadovi dojel Harneš. Holohlavý muž se nepřítomně škrábal na jizvě v místě, kde míval levé ucho. „Už dej s tím dopisem pokoj, Vordariane. Jak o tom pořád mluvíš, pokoušíš moji trpělivost.“ Podle toho, co Galad pozoroval, Muranďanovu pozornost pokoušela spousta věcí.

„Předpokládám, že chceš probrat jiné záležitosti?“ Galad kývl na dvě děti, které sekaly dřevo a přerušily práci, aby mu zasalutovaly.

„Řekl jsi dítěti Bomhaldovi, dítěti Byarovi a dalším, že máš v úmyslu spojit se s čarodějnicemi z Tar Valonu!“

Galad přikývl. „Chápu, že ta představa může být znepokojivá, ale když se nad tím zamyslíš, uvidíš, že je to jediné správné rozhodnutí.“

„Ale čarodějnice jsou zlo!“

„Snad,“ řekl Galad. Kdysi by to možná popřel. Ale když poslouchal ostatní děti, a vzhledem k tomu, co Tar Valon provedl jeho sestře, musel přemýšlet o tom, zda k Aes Sedai nebyl příliš mírný. „Nicméně, urozený pane Harneši, pokud jsou zlo, ve srovnání s Temným jsou nevýznamné. Poslední bitva se blíží. Popíráš to?“

Harneš s ostatními zvedli pohled k obloze. Ponurá mračna už ji zakrývala celé týdny. Včera další muž podlehl neznámé chorobě, kdy mu z úst při kašli vylézali brouci. Jejich zásoby se ztenčovaly, neboť se kazilo stále více jídla.

„Ne, nepopírám to,“ zamumlal Harneš.

„Pak by ses měl radovat,“ řekl Galad, „protože naše cesta je jasná. Musíme bojovat v Poslední bitvě. Jako vůdci tam můžeme ukázat cestu světla mnohým, kteří nás zavrhují. Ale pokud ne, stejně budeme bojovat, protože je to naše povinnost. Popíráš to, kapitáne?“

„Opět ne. Ale čarodějnice, můj velící pane kapitáne?“

Galad zavrtěl hlavou. „Nenapadá mě žádný způsob, jak se tomu vyhnout. Potřebujeme spojence. Rozhlédni se kolem, urozený pane Harneši. Kolik dětí máme? Dokonce i s rekruty, kteří v poslední době přibyli, nás není ani dvacet tisíc. Naši pevnost obsadili. Nemáme podporu ani spojence a velké státy světa nám zlořečí. Ne, nepopírej to! Víš, že je to pravda.“

Galad pohlédl svým společníkům do očí a oni jeden po druhém přikývli.

„Za to můžou tazatelé,“ zamumlal Harneš.

„Část viny leží na nich,“ souhlasil Galad. „Aleje to taky proto, že ti, kdo konají zlo, hledí s nechutí a odporem na ty, kdo stojí za tím, co je správné.“

Ostatní přikývli.

„Musíme našlapovat opatrně,“ řekl Galad. „V minulosti smělost – a možná přílišná horlivost – dětí způsobila, že z těch, kdo měli být našimi spojenci, se stali naši nepřátelé. Moje matka vždy říkala, že diplomatické vítězství nebylo, když každý dostal, co chtěl – když si všichni mysleli, že se jim podařilo ji využít, povzbuzovalo je to k ještě přemrštěnějším požadavkům. Trik je neuspokojit všechny, ale ve všech vyvolat dojem, že dosáhli nejlepšího možného výsledku. Musejí být dost spokojení, aby udělali to, co si přejete, ale dost nespokojení, aby věděli, že jste je porazili.“

„A co to má společného s námi?“ ozval se zezadu Golever. „My nenásledujeme žádnou královnu ani krále.“

„Ano,“ řekl Galad, „a to monarchy děsí. Vyrostl jsem na andorském královském dvoře. Vím, jak se moje matka na děti dívala. Pokaždé, když s nimi měla co do činění, ji to buď rozčílilo, nebo usoudila, že je musí zcela potlačit. Ani jedno z toho nemůžeme dovolit! Monarchové tohoto světa nás musejí respektovat, ne nenávidět.“

„Temní druzi,“ zamumlal Harneš.

„Moje matka nebyla temná družka,“ řekl Galad tiše.

Harneš zrudl. „Kromě ní, samozřejmě.“

„Mluvíš jak tazatel,“ řekl Galad. „Podezříváš každého, kdo nám odporuje, že je temný druh. Mnozí z nich jsou Stínem ovlivněni, ale pochybuju, že vědomě. Tady se ruka Světla mýlila. Tazatelé od sebe často nedokázali rozeznat zarytého temného druha, osobu, kterou temní druzi ovlivnili, a osobu, která s dětmi jednoduše nesouhlasí.“

„Takže co budeme dělat?“ zeptal se Vordarian. „Prostě se před rozmary monarchů skloníme?“

„Ještě nevím, co dělat,“ přiznal se Galad. „Budu o tom přemýšlet. Přijdu na správný způsob. Nemůžeme se stát mazlíčky královen a králů. A přesto, pomyslete na to, čeho bychom mohli dosáhnout uvnitř jednotlivých států, kdybychom mohli jednat, aniž bychom potřebovali celou legii na zastrašení vládce země.“

Ostatní zamyšleně přikyvovali.

„Můj pane velící kapitáne!“ zavolal nějaký hlas.

Galad se obrátil a uviděl Byara, jak k němu kluše na svém bílém hřebci. Zvíře patřívalo Asunawovi; Galad ho odmítl a dal přednost vlastnímu hnědákovi. Když se k nim Byar s vyhublou tváří a zářivým bílým tabardem přiblížil, Galad se společníky zastavili. Byar nebyl zrovna nejpříjemnější muž v táboře, ale prokázal, že je věrný.

Byar ovšem neměl v táboře být.

„Poslal jsem tě hlídat Jehannahskou silnici, dítě Byare,“ prohlásil Galad rozhodně. „Služba ti nemá končit ještě dobré čtyři hodiny.“

Byar zastavil koně a zasalutoval. „Můj pane velící kapitáne. Zajali jsme na cestě podezřelou skupinu poutníků. Co s nimi máme udělat?“

„Zajali jste je?“ zeptal se Galad. „Poslal jsem vás sledovat cestu, ne brát vězně.“

„Můj pane velící kapitáne,“ řekl Byar. „Jak máme zjistit, co jsou kolemjdoucí zač, když si s nimi nepromluvíme? Chtěl jsi, abychom vyhlíželi temné druhy.“

Galad si povzdechl. „Chtěl jsem, abyste pátrali po pohybu vojenských jednotek nebo po kupcích, na které bychom se mohli obrátit, dítě Byare.“

„Tihle temní druzi mají zásoby,“ řekl Byar. „Myslím, že to můžou být kupci.“

Galad vzdychl. Nikdo nemohl zpochybňovat Byarovu oddanost – jel s Galadem postavit se Valdovi, i když to mohlo znamenat konec jeho kariéry. A přesto existovalo něco jako přílišná horlivost.

Hubený důstojník se tvářil znepokojeně. Nu, Galadovy pokyny nebyly dost přesné. V budoucnu na to bude muset pamatovat, zvlášť pokud půjde o Byara. „Klid,“ řekl Galad, „neudělal jsi nic špatného, dítě Byare. Kolik zajatců máme?“

„Tucty, můj pane velící kapitáne.“ Byar vypadal, že se mu ulevilo. „Pojď.“

Obrátil koně, aby je vedl. V ohništích už začínaly hořet ohně a ve vzduchu se vznášel pach hořících uhlíků. Když projížděl kolem vojáků, Galad občas zaslechl útržky rozhovorů. Co Seančani udělají s dětmi, které zůstaly s nimi? Dobyl Illian a Tear skutečný Drak Znovuzrozený, nebo byl falešný? Mluvilo se o obrovském kameni z oblohy, který daleko na severu Andoru dopadl na zem, zničil celé město a zanechal po sobě jen kráter.

Rozhovory odhalovaly, čeho se muži obávají. Měli by chápat, že starosti k ničemu nejsou. Nikdo nemohl vědět, jaký vzor kolo tká.

Ukázalo se, že Byarovi zajatci jsou skupina lidí s překvapivě velkým množstvím plně naložených vozíků, snad stovkou či více. Lidé se shlukli kolem vozů a nepřátelsky si děti prohlíželi. Galad se zamračil a rychle si prohlédl situaci.

„To je pořádná karavana,“ ozval se tiše Bornhald po jeho boku. „Kupci?“

„Ne,“ řekl Galad tlumeně. „To je cestovní vybavení – všimni si těch kolíků po stranách, aby se to dalo nosit po částech. Pytle s ječmenem pro koně. Vzadu v tom voze napravo je v plachtě zabalené podkovářské náčiní. Vidíš ta kladiva, co vykukují ven?“

„Světlo!“ zašeptal Bornhald. Také to viděl. Tihle lidé patřili ke značně velké armádě. Ale kde byli vojáci?

„Připravte se je rozdělit,“ řekl Galad Bomhaldovi a sesedl. Vydal se k vozu v čele. Muž, který ho řídil, byl tělnatý a brunátný a vlasy měl učesané způsobem, který se velice nedostatečně pokoušel zakrýt zvětšující se pleš. Nervózně v ruce mačkal hnědý plstěný klobouk a za opaskem krátkého hrubého kabátu měl zastrčené rukavice. Galad u něj neviděl žádné zbraně.

Vedle vozu stáli dva další, mnohem mladší. Jeden byl mohutný svalnatý chlapík, který vypadal jako rváč – ale nějako voják – který by mohl dělat potíže. Paži mu svírala hezká žena a kousala si dolní ret.

Když muž ve voze spatřil Galada, trhl sebou. Vida, pomyslel si Galad, ví toho dost, aby poznal Morgasina nevlastního syna.

„Tak tedy, poutníci,“ řekl Galad opatrně. „Můj muž říká, že jste mu pověděli, že jste kupci?“

„Ano, dobrý urozený pane,“ řekl vozka.

„O téhle oblasti toho moc nevím. Vyznáte se tady?“

„Moc ne, pane,“ odpověděl vozka a oběma rukama žmoulal klobouk. „Vlastně jsme sami daleko od domova. Já jsem Basel Gill z Caemlynu. Přijel jsem na jih, abych obchodoval s kupci z Ebú Daru. Ale kvůli těm seančanským vetřelcům obchod nevyšel.“

Vypadal nervózně. Alespoň ale nelhal o tom, odkud pochází. „Ajak se ten kupec jmenoval?“ zeptal se Galad.

„Falin Deborša, můj pane, proč?“ řekl Gill. „Ty to v Ebú Daru znáš?“

„Byl jsem tam,“ odpověděl Galad klidně. „Máš pořádnou karavanu. Zajímavá sbírka zboží.“

„Slyšeli jsme, že se tady na jihu sbírají vojska, můj pane. Spoustu toho zboží jsem koupil od žoldnéřské jednotky, která se rozcházela, a myslel jsem, že bych je tady dole mohl prodat. Možná, že i tvoje vojsko potřebuje táborové vybavení? Máme stany, přenosné kovárny, všechno, co by se vojákům mohlo hodit.“

Chytré, pomyslel si Galad. Možná by tu lež přijal, ale „kupec“ měl s sebou příliš mnoho kuchařů, pradlen a podkovám, a přitom na tak cennou karavanu ani náhodou dost strážců.

„Aha,“ řekl Galad. „No, náhodou potřebuju zásoby. Hlavně jídlo.“

„Bohužel, můj pane,“ řekl muž. „Jídlo navíc nemáme. Prodám ti cokoli jiného, ale jídlo jsem přes posla slíbil někomu v Lugardu.“

„Zaplatím víc.“

„Dal jsem slovo, můj dobrý pane,“ řekl muž. „To nemůžu porušit, bez ohledu na cenu.“

„Chápu.“ Galad mávl na Bornhalda. Voják vydal rozkazy a děti s tasenými zbraněmi vyrazily vpřed.

„Co… co to děláte?“ zeptal se Gill.

„Rozdělujeme tvoje lidi,“ odpověděl Galad. „Promluvíme si s každým o samotě a uvidíme, jestli se jejich verze shodují. Obávám se, že jsi k nám možná nebyl… upřímný. Konec konců, mně to připadá, že patříte k velké armádě. Pokud je to tak, moc rád bych věděl, čí armáda to je, nemluvě o tom, kde je.“

Zatímco Galadovi vojáci obratně rozdělovali zajatce, Gillovi se na čele objevil pot. Galad chvíli čekal a Gilla pozoroval. Nakonec k němu přiběhli Bornhald a Byar s rukama na mečích.

„Můj pane velící kapitáne,“ řekl Bornhald naléhavě.

Galad se odvrátil od Gilla. „ano?“

„Máme tady situaci,“ řekl Bornhald. Tvář měl zrudlou hněvem. Byar vedle něj ho pozoroval rozšířenýma, téměř zuřivýma očima. „Někteří z vězňů promluvili. Je to tak, jak ses obával. Poblíž je velká armáda. Utkali se s Aiely – támhle ti chlapíci v bílém jsou vlastně Aielové.“

„A dál?“

Byar si odplivl. „Slyšel jsi někdy o muži jménem Perrin Zlatooký?“

„Ne. Měl bych?“

„Ano,“ řekl Bornhald. „Zabil mého otce.“