Věže půlnoci

KAPITOLA 41 Nečekaný spojenec

Galad běžel s vysoko zvednutým štítem. Borhnald se k němu přidal, také se zdviženým štítem, a když ve vzduchu vzplála ta nepřirozená světla, zahodil lucernu. Žádný z nich nepromluvil. Každou chvili vypukne krupobití šípů.

Doběhli ke koním, kde jim dvojice nervózních pacholků předala ty jejich. Galad sklonil štít, a když nasedal na Siláka, připadal si strašně nechráněný. Obrátil koně a znovu štít zvedl. V dálce slyšel známé brnkání tětiv a praskání letících šípů. Žádný z nich nedopadl blízko něj.

Zaváhal. Díky světlům vznášejícím se ve vzduchu bylo světlo jako za úplňku, možná i víc.

„Co se děje?“ řekl Bornhald, jehož kůň nervózně přešlapoval. „Netrefili se? Ty šípy dopadají hodný kus za tábor.“

„Trolloci!“ Výkřik z ležení. „Po cestě jich sem jdou tisíce!“

„Netvoři!“ zaječel vyděšený Amadičan. „Netvoři Stínu! Světlo, jsou ‚skwtecnz’?“ Galad pohlédl na Bornhalda. Tryskem se rozjeli za tábor, až za nimi bílé pláště vlály, a podívali se na cestu.

Na masakr.

Z kopců se sem snášely roje šípů a dopadaly do masy zplozenců Stínu. Tvorové vyli a vřískali, někteří se snažili běžet ke Galadovu ležení, jiní šplhat k lučištníkům. Náhle trolloci vylétli do vzduchu, když se pod nimi vzedmula zem, a shora pršel oheň. Do boje se zapojili Aybarovi usměrňovači.

Galad to pochopil. „Pěšáci, vytvořte na téhle straně tábora stěnu ze štítů,“ zařval. „Kušiníci, k támhle těm ruinám. Rozdělte legie na osm jízdních kumpanií a připravte se k výpadu! Lučištníci, připravit!“ Děti byly především jízdní armáda. Jeho muži vyjedou, ve vlnách na trolloky zaútočí, jedna kumpanie po druhé, a pak se stáhnou zpátky za obrannou zeď štítů, kterou vytvořili pěšáci. Kušiníci, kteří oslabí řady trolloků před tím, než na ně jezdci udeří kopími, lučištníci, kteří je budou krýt, až budou ustupovat za obranná postavení…

Rozkazy byly rychle předány, přičemž děti postupovaly efektivněji než Amadičané. Bornhald přikývl. Tohle bylo převážně obranné postavení, ale dávalo největší smysl, přinejmenším dokud Galad nezjistí, co se děje.

Dunění kopyt ohlásilo přijíždějícího Byara. Zvedl koně na zadní, pak se obrátil a vytřeštil oči. „Trolloci? Jak… To Aybara. Přivedl armádu zplozenců Stínu!“

„Pokud ano,“ řekl Galad, „počastoval je masakrem.“

Byar popojel blíž. „Je to přesně jako v Dvouříčí. Daine vzpomínáš si, co udělal? Trolloci zaútočí. Aybara zorganizuje obranu, a tak získá podporu.“

„K čemu by to bylo?“ zeptal se Bornhald.

„Aby nás obelstil.“

„Tím, že zabije tolik trolloků, kolik získá stoupenců?“ Bornhald se zamračil. „To… to nedává smysl. Pokud Aybara může velet tisícům trolloků, k čemu by potřeboval nás?“

„Má chorou, zvrácenou mysl,“ řekl Byar. „Kdyby neměl s tím, že se trolloci objevili, nic společného, tak jak to, že se všichni objevili právě teď a najednou?“

Nu, Galad musel uznat, že na tom je něco pravdy. „Prozatím,“ řekl, „nám to získalo čas, který potřebujeme, abychom se zformovali. Bomhalde, Byare, pomozte předat moje rozkazy. Chci, aby jezdci byli připravení zaútočit, jakmile kušiníci skončí.“ Na okamžik zaváhal. „Ale dejte mužům vědět, ať neodkrývají Aybarovi křídla. A na úpatí těchhle kopců nechte nějaké pěšáky s kopími. Jen tak pro jistotu.“

Trolloci s vřískotem padali pod záplavou šípů. Přesto se stále objevovali další a další a spousta z těch bestií padla až poté, co v sobě měla hromadu šípů. Zplozenci Stínu se připravovali vyrazit nahoru po svahu k Perrinově armádě. Pokud to udělají, bude chvíli držet pozice – a pak je stáhne a nechá jezdce, aby to před nimi vymetli.

„Jaks to věděl?“ zeptala se Faile tiše.

Podíval se na ni. „Je načase, abyste se vy tři stáhly za zadní stráž.“ Zalétl pohledem k Berelain, která seděla na koni, bledá jako stěna, jako by ji pohled na trolloky silně rozrušil. Perrin však věděl, že ta žena je z tvrdší oceli. Proč z ní cítí takové obavy?

„Půjdu,“ řekla Faile „Ale musím to vědět.“

„Dávalo to smysl,“ odpověděl Perrin. „Kopule nám měla zabránit utéct průchody. Ale taky nás měla udržet na cestě a zabránit nám, abychom odcestovali přímo do Andoru. Připadalo nám divné, že by se pantáta Gill vydal po cestě a neposlechl rozkazy – ale udělal to, protože ho lidi, co přišli ze severu, přesvědčili, že tam je cesta neprůchodná. Myslím, že to byli špehové našeho nepřítele a měli nás nalákat tímhle směrem.

Celou dobu nás hnali jako ovce. Nečekali, až se pustíme do boje s bělokabátníky, čekali, až co nejrychleji vyrazíme do Lugardu. Vsadím se, že kdybychom se pokusili vyrazit napříč krajinou, stalo by se něco, co by nás přinutilo se vrátit. Zoufale se snažili, abychom jim nakráčeli do pasti. S Galadovým vojskem se nejspíš nepočítalo – byl pro nějako osina v zadku.“

„Ale ti trolloci. Odkud…“

„Myslím, že to musí být portálový kámen,“ řekl Perrin. „Věděl jsem, že tady dojde k nějakému útoku. Nevěděl jsem jak. Napůl jsem si myslel, že to budou draghkarové z oblohy nebo brána, kterou jsme přehlídli. Ale tyhle ruiny, které mi Arganda ukázal, vypadaly jako dobré místo pro portálový kámen. Musí být pohřbený, asi skončil pod řekou, když změnila tok. Trolloci se nevynořují ze země; myslí, že vycházejí z kamene.

Tohle byla ta past. Nejspíš by na nás zaútočili mnohem dřív, ale stáli jim v cestě bělokabátníci. Museli počkat, až se s nima vypořádáme. A pak jsme odešli. Takže…“

„Takže zaútočili na Damodreda a jeho lidi,“ řekla Faile. „Potom, co připravili past, chtěli alespoň způsobit nějaké škody těm, kteří by proti nim mohli později bojovat.“

„Myslím, že je za tím někdo ze Zaprodanců,“ řekl Perrin a obrátil se ke Gradymu.

„Někdo ze Zaprodanců?“ zvýšila Alliandre hlas. „Nemůžeme bojovat s jedním ze Zaprodanců?“

Perrin na ni pohlédl. „K čemus myslela, že se zavazuješ, Alliandre, když ses ke mně připojila? Bojuješ za Draka Znovuzrozeného v samotném Tarmon Gai’donu. Dřív nebo později se Zaprodancům budeme muset postavit.“

Zbledla, ale sloužilo jí ke cti, že přikývla.

„Grady!“ zavolal Perrin na aša’mana, který ostřeloval trolloky pod sebou. „Pořád cítíš usměrňování?“

„Jenom tu a tam, můj pane,“ zavolal Grady v odpověď. „Ať je to kdokoli, není nijak strašlivě silný. A nezapojuje se do boje. Myslím, že musí dělat něco, čím sem dostává trolloky, skočí sem s celými pěstmi a pak se okamžitě vrátí pro další.“

„Počíhej si na něj,“ řekl Perrin. „Uvidíš, jestli se ti ho podaří sejmout.“

„Ano, můj pane,“ zasalutoval Grady.

Takže sem trolloky přímo nepřiváděl jeden ze Zaprodanců. To neznamenalo, že to není práce některého z nich, jenom že se nerozhodl do toho zapojit přímo. „Vy tři dozadu,“ řekl Perrin Faile, Berelain a Alliandre a potěžkal kladivo. Trolloci začali s útokem do svahu a mnozí z nich podlehli šípům, ale bylo dost takových, co se brzy dostanou na vrchol. Nastal čas boje.

„Nevíš, kolik jich tam je, manželi,“ řekla Faile tiše. „Pořád přicházejí. Co když nás udolají?“

„Pokud se to pro nás vyvine špatně, stáhneme se průchodem. Ale nenechám jim bělokabátníky bez boje – žádného člověka trollokům nenechám, dokonce ani tu jejich chásku ne. Když došlo k útoku na Dvouříčí, nevšímali si toho. No, já totéž neudělám. A hotovo.“

Faile se k němu nečekaně naklonila a políbila ho. „Děkuju ti.“

„Za co?“

„Za to, že jsi takový, jaký jsi,“ řekla, obrátila koně a odvedla druhé dvě ženy pryč.

Perrin potřásl hlavou. Obával se, že bude muset Gradymu říct, ať ji omotá vzduchem a odvleče. Otočil se zpátky k blížícím se trollokům. Dvouříčští jim výstup po svahu vůbec neusnadňovali. Mužům však docházely šípy.

Perrin potěžkal Mah’alleinir. Jedna jeho část litovala toho, že se zbraň tak brzy po svém zrození vykoupe v krvi, ale větší část to těšilo. Tihle trolloci a ten, kdo je vedl, zavinili Hopsalovu smrt.

Na hřebeni se vynořila pěst trolloků a za nimi mizelec spolu s dalším s černým mečem. Perrin zařval a s vysoko zvednutým kladivem se vrhl vpřed.

Galad zaklel, obrátil Siláka a sekl mečem do krku trolloka s medvědí hlavou. Z rány se vychrlila tmavá, hustá smrdutá krev, ale tyhle bestie bylo strašlivě těžké zabít. Galad slýchal příběhy, cvičil s muži, kteří se zplozenci Stínu bojovali. Přesto jej jejich odolnost překvapila.

Musel nestvůru seknout ještě třikrát, než padla. Galada už bolela paže. V boji s nestvůrami, jako byly tyhle, nešlo o jemné finesy. Používal sice jezdecké šermířské figury, ale často ty nejpřímější a nejsurovější. Dřevorubec osekává větev. Měsíční oblouk. Křesání jisker.

Jeho mužům se nevedlo moc dobře. Byli obklíčení a na kopí už nebylo místo. Výpady chvíli fungovaly, ale těžká jízda byla nucena ustoupit k liniím pěšáků a celá jeho armáda byla zatlačována na východ. Amadičané byli přemoženi a síla útoku příliš velká, než aby dovolila další výpady jízdy. Všechno, co mohly děti v sedlech dělat, bylo divoce máchat zbraněmi a snažit se zůstat naživu.

Galad Siláka otočil, ale skočili po něm dva vrčící trolloci. Rychle jednoho sekl do krku Volavkou chytající bělici, ale netvor spadl na Siláka a kůň se zakymácel. Další stvůra sekla zvířeti po krku halapartnou. Kůň padl.

Galadovi se sotva podařilo vrhnout stranou a sesypal se na hromadu, zatímco se Silák zhroutil a z krku mu na bílé plece tryskala krev. Galad se překulil s mečem zkrouceným stranou, ale dopadl špatně. Bolestivě si vymkl kotník.

Nevšímaje si bolesti zvedl meč včas na to, aby odrazil hák stvůry s hnědou srstí, téměř tři kroky vysoké a páchnoucí smrtí. Kryt Galada opět vyvedl z rovnováhy.

„Galade!“

Do trolloků narazily postavy v bílém. Do vzduchu se rozprskla páchnoucí krev. Bílé postavy klopýtly a spadly, ale trolloci byli zatlačeni zpět. Bornhald tam stál s taseným mečem, těžce oddechoval a štít měl zprohýbaný a zalitý tmavou krví. Měl s sebou čtyři muže. Další dva padli.

„Díky,“ řekl Galad. „Vaši koně?“

„Mrtví,“ odpověděl Bornhald. „Museli mít rozkazy jít po koních.“

„Nechtějí, abychom unikli,“ řekl Galad. „Nebo se vzchopili k útoku.“ Rozhlédl se řadami tísněných vojáků. Dvacet tisíc vypadalo jako velkolepá armáda, ale v bitevních liniích to bylo zlé. A trolloci stále přicházeli, vlna za vlnou. Severní část formace dětí se rozpadala a trolloci se tam drali vpřed, aby Galadovo vojsko obklíčili. Odříznou je na severu a jihu a pak zatlačí ke kopci. Světlo!

„K severní pěší linii!“ zaječel Galad. Sám se tam co nejrychleji rozběhl. Jeho kotník protestoval, ale zatím držel. Muži se k němu přidali. Jejich oblečení už nebylo bílé.

Galad věděl, že většina generálů, jako byl třeba Gareth Bryne, nebojuje v předních liniích. Na to byli příliš důležití a jejich hlavy byly třeba k řízení bitvy. Možná měl Galad udělat tohle. Všechno se rozpadalo.

Jeho muži byli dobří. Spolehliví. Ale s trolloky neměli žádné zkušenosti. Teprve nyní – když se hnal po rozbahněné zemi v temné noci, osvětlované koulemi vznášejícími se ve vzduchu – viděl, jak nezkušení mnozí z nich jsou. Měl i nějaké veterány, ale větší část jeho vojáků dosud bojovala převážně proti divokým banditům a městským domobranám.

Trolloci byli jiní. Vyjící, vrčící a prskající bestie posedlo bojové šílenství. Co jim chybělo na vojenské kázni, nahrazovali silou a zuřivostí. A hladem. Myrddraalové mezi nimi byli dostatečně strašliví, aby sami prolomili jejich linie. Galadovi vojáci se začínali hroutit.

„Vydržet!“ zařval Galad, když doběhl k rozpadající se části formace. Měl s sebou Bornhalda a asi padesát mužů. Ani náhodou dost. „Jsme děti Světla! Stínu se nevzdáváme!“

Nefungovalo to. Když sledoval katastrofu, která se kolem něj odehrávala, celý jeho náhled na svět se začal hroutit. Děti Světlajejich dobro nechránilo; padaly jako obilí pod kosou. A co hůř, některé z nich nebojovaly statečně ani s odhodláním. Až příliš mnoho jich vřískalo hrůzou a utíkalo. Amadičany by chápal, ale spousta samotných dětí na tom nebyla o nic lépe.

Nebyli zbabělí. Nebyli špatní bojovníci. Byli to prostě jen lidé. Průměrní. Takhle to nemělo být.

Zahřmělo, jak se Gallenne se svými jezdci vrátil k dalšímu útoku. Narazili do řad trolloků jako kladivo a mnohé z nich donutili couvnout ke kraji a srazili je ze svahu dolů.

Perrin udeřil Mah’alleinirem jednoho z trolloků do hlavy. Síla úderu odhodila netvora stranou a – kupodivu – jeho kůže v místě, kde ho kladivo zasáhlo, syčela a kouřilo se z ní. To se dělo při každém úderu, jako by je dotek Mah’alleiniru spaloval, ačkoli Perrin z kladiva cítil jen uklidňující teplo.

Gallenneho útok se provrtal řadami trolloků a rozdělil je na dvě kohorty, ale už zde bylo tolik mrtvol, že kopiníci začínali mít s útočením potíže. Gallenne se stáhl a nastoupil oddíl Dvouříčských, kteří začali na trolloky střílet a smetli je ve vlně vřískající, vyjící a páchnoucí smrti.

Perrin s Tanečníkem ustoupil a kolem něj se zformovali pěšáci. Mezi trolloky padlo jen velice málo jeho mužů. Pochopitelně i jeden jediný by byl přiliš mnoho.

Arganda přiklusal k jeho koni. Někde ztratil chocholy z přilby, ale široce se usmíval. „Jen málokdy jsem zažil tak potěšující bitvu, Aybaro,“ řekl. „Nepřátele, které můžeš kosit a nemusí tě to ani kapku mrzet, dokonalý terén a obranné pozice. Lučištníci, o kterých se ti může jenom zdát, a aša’manové, kteří zavírají trhliny! Sám jsem složil víc než dva tucty těch bestií. Už jenom kvůli tomuhle jedinému dni jsem rád, že jsem šel za tebou!“

Perrin přikývl. Nepoukázal na to, že jeden z důvodů, proč jim to jde tak lehce, je, že se většina trolloků soustředí na bělokabátníky. Trolloci byli ohavní, nestvůmí tvorové a měli sveřepě sobeckou náturu. Útočit do kopce za krupobití ohnivých koulí a šípů z dlouhých luků jen proto, aby se pokusili vytlačit pryč dvě plné jízdní legie? Lepší je najít si snazšího protivníka, což dávalo smysl i z hlediska taktiky. Když jste museli bojovat na dvou frontách, soustředili jste se nejdřív na tu jednodušší bitvu.

Pokoušeli se bělokabátníky co nejrychleji rozdrtit o úbočí kopce, zaplavili je, neponechávali jejich jízdě prostor k útoku a rozdělovali je na menší skupiny. Osoba, která to vedla, rozuměla taktice; tohle nebylo dílo trolločí mysli.

„Urozený pane Perrine!“ Nad rámusem, který dělali vyjící trolloci, se rozlehl hlas Joriho Congara. Doškrábal se k Tanečníkovi. „Rozkázals mi sledovat to a říct ti, jak se jim vede. No, možná se budeš chtít podívat.“

Perrin přikývl, zvedl pěst a sekl s ní dolů. Grady s Nealdem stáli za ním na skalním útvaru, z něhož bylo vidět dolů na cestu. Jejich nejdůležitějším rozkazem bylo sundat každého myrddraala, kterého zahlédnou. Perrin chtěl co nejvíc těch věcí udržet mimo kopce; zabít jediného myrddraala pomocí sekery či meče mohlo stát tucty životů. Nejlepší bude zabíjet je ohněm a z dálky. Kromě toho zabít jednoho mizelce občas znamenalo zabít bandu trolloků, která s ním byla propojená.

Aša’manové, Aes Sedai a moudré viděli Perrinův signál. Z plných sil se pustili do útoku proti trollokům, z rukou jim létal oheň, z oblohy blesky a zatlačili trolloky zpátky ze svahu. Perrinovi pěšáci se stáhli, aby si chviličku odpočinuli.

Perrin pobídl Tanečníka k okraji a s Mah’alleinirem opřeným o nohu se zahleděl ze svahu na jih. Pod nimi si Damodredova armáda vedla dokonce ještě hůř, než se Perrin obával. Trolloci se prodírali vpřed a téměř se jim podařilo bělokabátníky rozdělit na dvě části. Nestvůry se valily na křídlech, Galada sevřely a přinutily bělokabátníky bojovat na třech frontách. Ti stáli zády k úbočí a mnoho menších jízdních oddílů bylo odříznuto od hlavní části bojujícího vojska.

K Perrinovi přiklusal Gallenne. „Pořád se objevují noví trolloci. Odhadl bych, že zatím tu bylo těch bestií asi padesát tisíc. Aša’manové říkají, že cítili jenom jednoho usměrňovače, a ten se do boje nezapojuje.“

„Ten, kdo zplozence Stínu vede, nechce usměrňovače použít,“ dohadoval se Perrin. „Ne když držíme horní pozice. Nechají trolloky napáchat co nejvíc škody a uvidí, jestli se jim podaří získat navrch. Pokud ano, objeví se i usměrňovači.“

Gallenne přikývl.

„Damodredovo vojsko má potíže.“

„Ano,“ řekl Gallenne. „Rozmístil jsi nás tak, abychom jim mohli pomoct, ale zdá se, že to nestačí.“

„Jdu dolů za nima,“ rozhodl se Perrin. Ukázal. „Trolloci ho obkličujou a tisknou k úbočí. Mohli bychom se vrhnout dolů a ty stvůry překvapit soustředěným útokem, prolomit jejich řady a osvobodit Damodredovy muže, aby se mohli dostat tady nahoru na plošinu.“

Gallenne se zamračil. „Omlouvám se, urozený pane Perrine, ale musím se zeptat. Co myslíš, že jim dlužíme? Trápilo by mě, kdybychom na ně přišli zaútočit – ačkoli bych chápal tu logiku. Ale nevidím důvod, proč jim pomáhat.“

Perrin zabručel. „Prostě je to správná věc.“

„O tom bychom mohli diskutovat,“ řekl Gallenne a zavrtěl hlavou v přilbě. „Bojovat s trolloky a mizelci je skvělé, protože každý, který padne, znamená o jednoho míň do Poslední bitvy. Naši muži si vyzkouší boj proti nim a můžou se naučit ovládat strach. Ale tenhle svah je příkrý a zrádný; pokud se pokusíš sjet dolů k Damodredovi, mohl bys nás připravit o výhodu.“

„Stejně půjdu,“ odvětil Perrin. „Jori, seber Dvouříčské a aša’many. Budu potřebovat, aby mi trolloky před útokem trochu načali.“ Opět pohlédl dolů. Mysl mu zaplavily vzpomínky na Dvouříčí. Krev. Smrt. Mah’alleinir jeho pěsti se zahřál. „Nenechám je v tom, Gallenne. Dokonce ani je ne. Přidáš se ke mně?“

„Jsi zvláštní muž, Aybaro.“ Gallenne zaváhal. „A skutečně čestný. Ano, přidám.“

„Dobře. Jori, hoď sebou. Musíme se k Damodredovi dostat dřív, než se jeho řady prolomí.“

Masou trolloků se prohnal otřes. S mečem sevřeným ve zpocených prstech Galad zaváhal. Bolelo ho celé tělo. Všude kolem se ozývalo sténání, občas hrdelní a vrčivé – umírající trolloci jindy jako žalostný nářek padlých lidí. Děti kolem něj se držely. Stěží.

Noc byla kalná, dokonce i s těmi světly. Bylo to jako bojovat s nočními můrami. Ale pokud se temnotě nedokáží postavit děti Světla, tak kdo?

Trolloci začali výt hlasitěji. Ti před ním se obraceli a rozmlouvali spolu hrubým vrčivým jazykem, z něhož se mu dělalo špatně. Trolloci umějí mluvit? To nevěděl. Co upoutalo jejich pozornost?

A pak to uviděl. Krupobití šípů, snášející se z nebe, se zarylo do nejbližších řad trolloků. Lučištníci z Dvouříčí dostáli své pověsti. Galad by většině lučištníků ohledně takové střelby nedůvěřoval, bál by se, že zbloudilé šípy zasáhnou bělokabátníky. Tito lučištníci však byli přesní.

Trolloci vřískali a vyli. Pak z hřebene zaútočilo tisíce jezdců. Kolem nich blýskala světla; shora padaly ohně a obloukem se snášely dolů jako rudozlatá kopí. Osvětlovaly jezdce ve stříbrné.

Byl to neuvěřitelný manévr. Svah byl tak prudký, že koně mohli klopýtnout, spadnout a z celého útočícího vojska nadělat neužitečnou změť těl. Ale nespadli. Hnali se s jistotou a kopí zářila. A v jejich čele jel vousatý obr s vysoko zdviženým mohutným kladivem. Samotný Perrin Aybara, nad jehož hlavou vlál prapor, který nesl muž jedoucí těsně za ním. Karmínová vlčí hlava.

Sám sobě navzdory sklonil Galad při tom pohledu štít. Aybara téměř jako by vzplál od plamenů, které ho obklopovaly. Galad viděl ty velké zlaté oči. Jako samotné ohně.

Jezdci narazili do trolloků, kteří obklíčili Galadovy vojáky. Aybara svým řevem přehlušil všechen lomoz a pak se začal rozhánět kladivem. Útok přinutil trolloky ustoupit.

„Útok!“ zaječel Galad. „Do útoku! Zatlačte je k jezdcům!“ S Bomhaldem po boku se vrhl na sever směrem k vrchovině. Nedaleko něj shromáždil Trom zbytky své legie a přivedl ji, aby zaútočili na trolloky naproti Aybarovi.

V bitvě vládl čím dál větší zmatek. Galad zuřivě bojoval. Bylo to neuvěřitelné, ale nahoře celá Aybarova armáda proudila dolů ze svahu a vzdávala se tak výhody vyvýšeného postavení. Snesli se na trolloky a desítky tisíc mužů řvaly: „Zlatooký! Zlatooký!“

Útok dostal Galada s Bomhaldem do řad trolloků. Tvorové se pokoušeli před Aybarou uhýbat a valili se všemi směry. Muži kolem Galada a Bornhalda brzy zoufale bojovali o život. Galad Stužkou ve větru dorazil trolloka, ale otočil se a okamžitě se ocitl tváří v tvář dalšímu, tři kroky vysokému netvorovi s beraní hlavou. Po stranách obrovské hranaté tváře se mu kroutily rohy, ale oči byly lidské a dolní čelist také.

Galad uhnul letícímu ostří a vrazil netvorovi meč do břicha. Ten zavřeštěl a Bornhald mu z boku přeťal kolenní šlachy.

Galad vykřikl a uskočil dozadu, ale jeho vyvrtnutý kotník ho konečně nechal na holičkách. Zachytil se ve spáře v zemi, a když Galad padal, zaslechl strašlivé prasknutí.

Umírající netvor se zřítil na něj a přimáčkl ho k zemi. Nohou mu vystřelila bolest, ale nevšímal šijí. Pustil meč a snažil se mršinu odsunout. Bornhald s kletbami odrazil trolloka s rypákem divokého kance, který vydával odporné chrochtavé zvuky.

Galad odvalil páchnoucí mrtvolu. Nedaleko viděl muže v bílém – Troma s Byarem po boku, kteří se k němu zoufale snažili probojovat. Trolloků bylo příliš a děti v jeho nejbližším okolí většinou padly.

Galad se natáhl pro meč právě ve chvíli, kdy mezi stíny a trolloky severně od něj projela postava na koni. Aybara. Přijel a tím svým mohutným kladivem udeřil do kančího trolloka a srazil ho k zemi. Aybara seskočil z koně, zatímco se Bornhald dral ke Galadovi, aby mu pomohl vstát.

„Jsi zraněný?“ zeptal se Aybara.

„Můj kotník,“ řekl Galad.

„Na mýho koně,“ pobídl ho Aybara.

Galad nic nenamítal; dávalo to smysl. Když mu však Bornhald pomáhal nahoru, cítil rozpaky. Kolem nich se vynořili Aybarovi muži a zatlačili trolloky zpátky. Když se teď Aybarova armáda zapojila do boje, Galadovi muži se znovu sebrali.

Vrhnout se dolů ze svahu byla nebezpečná hra, ale jakmile Galad seděl na Aybarově koni, viděl, že se risk vyplatil. Mohutný útok trolloky rozmetal a některé oddíly začaly prchat. Shora padaly ohnivé jazyky, spalovaly myrddraaly a srážely celé pěsti trolloků, kteří s nimi byli spojeni.

Boj potrvá ještě dlouho, ale situace se obracela. Aybarovi vojáci vyčistili okolí svého velitele a poskytli jemu – a tím i Galadovi – trochu prostoru, aby mohli zvážit další fázi útoku.

Galad se obrátil k Aybarovi, který si pronikavýma očima prohlížel trolloky. „Předpokládám, že si myslíš, že když jsi mě zachránil, ovlivní to moje rozhodnutí o tvém trestu,“ řekl Galad.

„To by teda mělo,“ zamumlal Aybara.

Galad zvedl obočí. Takovou odpověď nečekal. „Moji muži považují za podezřelé, že ses objevil tak těsně před trolloky.“

„No, když chtějí, ať si to mysli,“ řekl Aybara. „Pochybuju, že jejich názor něco změní. Svým způsobem to je moje vina. Trolloci sem přišli zabít mě; prostě jsem unikl dřív, než jejich past sklapla. Buď rád, že jsem tě jim nenechal. Vy bělokabátnici jste mi způsobili skoro tolik trápení jako oni.“

Galad se kupodivu přistihl, že se usmívá. Tenhle Perrin Aybara působil upřímně. Člověk toho od spojence nemohl žádat o mnoho víc.

Takže jsme spojenci? napadlo ho, když kývl na přicházejícího Troma a Byara. Snad pro tuto chvíli. Aybarovi věřil. Ano, na světě možná byli lidé, kteří by dali dohromady takovou složitou intriku, jenom aby se Galadovi vetřeli do přízně. Takový býval Valda.

Aybara ne. Opravdu byl přímý. Kdyby chtěl mít děti z cesty, pobil by je a šel dál.

„Tak budiž, Perrine Aybaro,“ řekl Galad. „Oznámím tvůj trest tady a teď.“

Perrin svraštil čelo a opustil své úvahy nad bitevním polem. „Cože? Teď?“

„Odsuzuji tě k tomu, abys rodinám mrtvých dětí zaplatil odškodné ve výši pěti set korun. Také ti nařizuji, abys se všemi, co dokážeš shromáždit, bojoval v Poslední bitvě. Udělej to, a prohlašuji, že jsi očištěn.“

Byl to zvláštní okamžik, kdy pronést toto prohlášení, ale už se rozhodl. I tak budou bojovat a možná jeden padne. Galad chtěl, aby Aybara v takovém případě znal rozsudek.

Aybara si ho chvíli prohlížel a pak přikývl. „To je spravedlivé, Galade Damodrede.“ Zvedl ruku.

„Netvore temnoty!“ Za Aybarou se někdo pohnul. Postava, která tasila meč. Zasyčení, záblesk kovu. Byarovy oči, planoucí vzteky. Postavil se přesně na místo, odkud mohl Aybaru bodnout do zad.

Aybara se prudce otočil; Galad zvedl meč. Oba byli příliš pomalí.

Jaret Byar však ránu nikdy nezasadil. Zarazil se se zvednutou zbraní, ztuhlý a s krví kapající ze rtů. Padl na kolena a pak žuchl na zem k Aybarovým nohám.

Za ním stál Bornhald s očima vytřeštěnýma hrůzou. Pohlédl dolů na svůj meč. „Já… To nebylo správné, bodnout chlapa do zad poté, co nás zachránil. To…“ Pustil meč a potácivě couvl od Byarovy mrtvoly.

„Udělal jsi správnou věc, dítě Bomhalde,“ řekl Galad zarmouceně. Zavrtěl hlavou. „Byl to dobrý důstojník. Občas možná nepříjemný, ale taky statečný. Je mi líto, že ho ztrácím.“

Aybara se rozhlížel, jako by hledal další děti, které by se na něj mohly vrhnout. „Tenhle už od začátku hledal důvod, proč mě zabít.“

Bornhald se se stále nenávistným pohledem podíval na Aybaru, pak si očistil meč a vrazil ho do pochvy. Odkráčel směrem k místu, kam odnášeli raněné. Galadovo a Aybarovo okolí bylo stále bezpečnější, trolloci ustupovali a vytvářely se pevnější linie, tvořené Aybarovými muži a zbývajícími dětmi.

„Ten si pořád myslí, že jsem zabil jeho otce,“ řekl Aybara.

„Ne,“ odvětil Galad. „Myslím, že věří, žes to neudělal. Ale nenáviděl tě velice dlouho, urozený pane Aybaro, a ještě déle měl rád Byara.“ Zavrtěl hlavou. „Zabít přítele. Udělat správnou věc je někdy bolestné.“

Aybara zabručel. „Měl bys jít k ostatním zraněným,“ řekl, zvedl kladivo a zadíval se k místu, kde se stále tvrdě bojovalo.

„Když mi necháš koně, je mi dost dobře na to, abych mohl bojovat.“

„Tak dobře.“ Aybara si ho přeměřil. „Zůstanu s tebou, jenom pro případ, že by to vypadalo, že spadneš.“

„Děkuju ti.“

„Mám toho koně rád.“

Galad se k němu s úsměvem připojil a společně se vrátili do bitvy.