Věže půlnoci

KAPITOLA 55 Ten, kterého tu nechali

Hlasité zadunění otřáslo chodbami, až celá stavba zarachotila. Mat klopýtl, opřel se o stěnu a z otvoru za nimi se snesla sprška kamenných úlomků a kouř.

Vykoukl a podíval se do chodby, zatímco Tom s Noalem běželi dál, Tom s Moirain v náručí. Noal odhodil pochodeň, vytáhl bubínek a pokusil se Aelfinny ukonejšit. Nezabralo to, takže se Mat obrátil k výbušným válečkům a nočním květům.

Světlo, ty válečky ale byly smrtící! Viděl mrtvoly Aelfinnů, rozeseté po celé chodbě, lesklou kůži roztrhanou a servanou, a ohavně vypadající páru, která stoupala z jejich krve. Z dveří a výklenků vyklouzávali další a prodírali se kouřem. Chodili po dvou, ale vypadalo to, jako když se při chůzi plazí, kličkovali chodbou sem a tam a jejich syčení bylo stále vzteklejší a vzteklejší.

S bušícím srdcem se Mat rozběhl za Torném a Noalem. „Pořád nás sledujou?“ zakřičel Noal.

„Co myslíš?“ řekl Mat, když je dohnal „Světlo, tihle hadi jsou ale rychlík

Společně vrazili do další místnosti, stejné jako všechny ostatní. Nejasně nevyvážené čtvercové stěny, pára zvedající se v rozích, černé dlaždice v trojúhelníkovém vzoru. Uprostřed nebyl žádný trojúhelníkový otvor, kterým by se dostali ven. Krev a zatracenej popel.

S ašandarei ve zpocených dlaních se Mat rozhlédl po třech cestách ven. Nemohli provést stejný trik jako předtím, kdy pobíhali tam a zpátky mezi týmiž dvěma místnostmi. Ne, když měli v patách Aelfinny. Potřeboval probudit svoje štěstí. Připravil se otočit a…

„Musíme běžet dál!“ zaječel Noal. Zastavil se u dveří a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. „Mate! Jestli nás ti hadi dohoní…“

Mat je slyšel, jak za nimi syčí. Jako valící se proud. Vybral si směr a rozběhl se.

„Hoď další válec!“ řekl Tom.

„To byl poslední!“ vykřikl Mat. „A máme už jenom tři noční květy.“ Jeho ranec byl lehký.

„Hudba na ně nezabírá,“ řekl Noal a zahodil bubínek. „Jsou příliš vzteklí.“

Mat zaklel, škrtátkem zapálil noční květ a hodil ho přes rameno. Všichni tři vběhli do další místnosti a běželi rovnou dál východem na opačné straně.

„Nevím, kudy jít, chlapče,“ řekl Tom. Zněl tak udýchaně! „Ztratili jsme se.“

„Vybíral jsem směr náhodně!“ řekl Mat.

„Jenže nemůžeš jít zpátky,“ řekl Tom. „Což je nejspíš směr, kterým štěstí chce, abychom šli!“

Noční květ zaduněl a výbuch se rozlehl chodbami. Nebyl zdaleka tak silný jako válečky. Mat se odvážil ohlédnout a spatřil kouř a jiskry, poletující chodbou. Oheň Aelfinny zpomalil, ale brzy se troufalejší členové tlupy kouřem protáhli.

„Možná bychom mohli vyjednávat!“ zalapal Tom po dechu.

„Vypadají příliš vztekle!“ namítl Noal.

„Mate,“ řekl Tom, „zmiňoval ses, že vědí o tvým oku. Odpověděli ti na otázku, která se ho týkala.“

„Řekli mi, že se zatraceně vzdám poloviny světla na světě,“ řekl Mat, kterému stále bušilo v lebce. „Nechtěl jsem to vědět, ale stejně mi to řekli.“

„Co ještě řekli?“ zeptal se Tom. „Cokoli, co by mohla být nápověda? Jak ses dostal ven minule?“

„Vyhodili mě,“ řekl Mat.

Vřítili se do další místnosti – žádný průchod – a vrhli se levým východem pryč. To, co Tom předtím říkal, byla pravda. Nejspíš se potřebovali vrátit. Ale nemohli, ne když měli to klubko zmijí tak těsně v patách!

„Vyhodili mě dveřním rámem v říši Aelfinnů,“ řekl udýchaně Mat. „vede do sklepení Tearského Kamene.“

„Tak bychom ho možná mohli najít!“ navrhl Tom. „Tvoje štěstí, Mate. Ať nás dostane do říše Aelfinnů.“

To by mohlo fungovat. „Dobře,“ řekl, zavřel oko a zatočil se.

Mat ukázal směr a otevřel oko. Ukazoval přímo na tlupu Aelfinnů, kteří se k nint proplétali chodbou.

„Zatracenej popel!“ zaklel Mat, obrátil se a rozběhl se náhodně vybranou chodbou pryč od nich.

Tom se k němu přidal, ale vypadal hodně utahaně. Mat by si od něj mohl Moirain na chvíli vzít, ale Tom bude tak unavený, že by nedokázal bojovat. Aelfinnové je uštvou, tak jako před staletími Birgitte.

V další místnosti se Tom klopýtavě zastavil a nahrbil se, ačkoli Moirain stále držel. Stejně jako ve všech místnostech i odtud vedly čtyři východy. Ale jediný, na němž záleželo, byl ten přímo k Aelfinnům. Ten, kterým se nemohli dát.

„Tahle hra se nedá vyhrát,“ lapal Tom po dechu. „Dokonce i když budeme podvádět, nedá se vyhrát.“

„Tome…“ řekl Mat naléhavě. Podal Tomovi ašandarei a zvedl Moirain. Byla tak lehká. Což bylo dobře, protože jinak by Tom v žádném případě nevydržel tak dlouho.

Noal pohlédl na ně a pak chodbou. Aelfinnové budou za pár okamžiků u nich. Noal pohlédl Matoví do očí. „Dej mi svůj ranec. Potřebuju ty noční květy.“

„Ale…“

„Žádný dohadování!“ prohlásil Noal. Vrhl se k Matoví a popadl jeden noční květ. Ten měl velice krátkou zápalnou šňůru. Zapálil ji a hodil do chodby. Aelfinnové byli tak blízko, že je Mat slyšel, jak při pohledu na ohňostroj vřískají a syčí.

Ozval se výbuch, z chodby se vyrojily jiskry a osvětlily temnou místnost. Když se jiskry přiblížily k jednomu sloupu páry, pára se odtáhla a před plameny utíkala. Ve vzduchu se vznášel silný pach kouře a síry. Světlo, v důlku mu zase tepala bolest.

„No tak, Mate,“ řekl Noal, zatímco Matovi stále ještě zvonilo v uších po výbuchu, „dej mi ten ranec.“

„Co to děláš?“ zeptal se Mat ostražitě, když si Noal vzal pytel a vylovil poslední noční květ.

„Vždyť to vidíš, Mate,“ řekl Noal. „Potřebujeme víc času. Musíš proti těm zmijím získat dostatečný náskok, aby ses mohl párkrát vrátit a nechat svoje štěstí, ať na tom zapracuje.“

Noal kývl k jedné z chodeb. „Tyhle chodby jsou úzké. Dobré místo pro obranu. Chlap by tam mohl stát a musel by bojovat jenom s jedním nebo dvěma naráz. Vydržel by možná pár minut.“

„Noale!“ ozval se Tom, který stál nedaleko Mátová ašandarei, opřeného o zeď, ruce měl opřené o kolena a sípavě oddechoval. „To nemůžeš udělat.“

„Ano, můžu,“ řekl Noal. Vykročil k chodbě, za kterou se shromažďovali Aelfinnové. „Tome, ty nejsi ve stavu, kdy můžeš bojovat. Mate, ty jsi ten, jehož štěstí může najít cestu ven. Ani jeden z vás zůstat nemůže. Já ano.“

„Nebudeme se pro tebe moc vrátit,“ řekl Mat ponuře. „Jakmile se začneme vracet, tohle prokletý místo nás zavede někam jinam.“

Noal na něj zpříma pohlédl a v ošlehané tváři měl odhodlaný výraz. „Já vím. Cena, Mate. Věděli jsme, že tohle místo si bude žádat cenu. Už jsem opotřebovaný, Mate. Tohle je stejně dobré místo na konec jako každé jiné.“

Mat vstal, zvedl Moirain a uctivě na Noala kývl. „Jdeme, Tome.“

„Ale…“

„Jdeme!“ vyštěkl Mat a rozběhl se kjednomu ze zbývajících východů. Tom na okamžik zaváhal, pak zaklel a připojil se k němu. V jedné ruce nesl Matovu pochodeň a v druhé ašandarei. Noal vešel do chodby za nimi a potěžkával meč. V kouři za ním se pohybovaly postavy.

„Mate,“ zavolal Noal a ohlédl se přes rameno.

Mat mávl na Torna, ať běží dál, ale zarazil se a ohlédl se.

„Jestli někdy potkáš Malkiera,“ řekl Noal, „pověz mu, že Jain Dalekokroký zemřel se ctí.“

„Povím, Jaine,“ řekl Mat. „Kéž tě Světlo obejme.“

Noal se obrátil zpátky k Aelfinnům a Mat ho tam nechal. Ozvalo se další zadunění, když vybuchl noční květ. Pak Mat uslyšel, jak se chodbou rozléhá Noalův hlas, když zařval bojový pokřik. Nebyl v jazyce, který by Mat kdy slyšel.

S Torném vstoupili do další komnaty. Tom plakal, ale Mat slzy zadržoval. Noal zemře se ctí. Kdysi by Mat takové úvahy považoval za hloupé – k čemu vám byla čest, když jste byli mrtví? Ale měl příliš mnoho vzpomínek na vojáky, strávil příliš mnoho času s muži, kteří pro tu čest bojovali a krváceli, aby teď takové názory znevažoval.

Zavřel oči a zatočil se, až ho Moirainina váha téměř vyvedla z rovnováhy. Vybral si směr a zjistil, že ukazuje zpátky směrem, z něhož přišli. Vrhl se chodbou a Tom ho následoval.

Když doběhli na konec chodby, neústil do místnosti, v níž nechali Noala. Tato byla kruhová a plná žlutých sloupů v podobě obrovských šlahounů, které se kolem sebe navzájem ovíjely a uprostřed vytvářely prázdný válcovitý prostor. Na spirálovitých lampách ležely bílé koule, které místnost zalévaly měkkým světlem, a dlaždice na podlaze byly uspořádány do vzoru z bílých a žlutých pruhů, ve spirále se vinoucích ze středu místnosti. Byla zde pronikavě cítit suchá hadí kůže.

Matrime Cauthone, ty nejsi žádný hrdina, pomyslel si a ohlédl se. Ten muž, co jste ho nechali za sebou, ten je hrdina. Kéž na tebe září Světlo, Noale.

teď co?“ zeptal se Tom. Zdálo se, že nabral trochu sil, takže mu Mat vrátil Moirain a vzal si oštěp. V této místnosti byly jen dva východy, jeden za nimi a jeden přímo na opačné straně. Mat se ale stejně roztočil se zavřenýma očima. Štěstí jim ukázalo na dveře naproti těm, jimiž vešli.

Vydali se jimi. Okna v této chodbě hleděla na džungli a nyní byli hluboko v ní. Mat čas od času zahlédl tři štíhlé věže. Místo, kde byli sotva před pár okamžiky, místo, kde krvácí Noal.

„Tam jsi dostal svoje odpovědi, je to tak?“ zeptal se Tom.

Mat přikývl.

„Myslíš, že bych taky mohl nějaké dostat?“ zeptal se Tom. „Tři otázky. Jakékoli odpovědi, co chceš…“

„Nechceš je,“ řekl Mat a stáhl si krempu klobouku. „Věř mi, nechceš. Nejsou to odpovědi. Jsou to hrozby. Sliby. My…“

Vedle něj se Tom zastavil. Moirain v jeho náruči se začínala hýbat. Slabě zasténala, oči stále zavřené. Ale proto Mat neztuhl.

Před nimi viděl další kruhovou žlutou komnatu. Uprostřed ní stál dveřní rám z červeného kamene. Nebo to, co z něj zbylo.

Mat zaklel a rozběhl se. Podlaha byla posetá kusy červeného kamení. Mat zasténal, pustil oštěp a zvedl pár úlomků. Dveře něco roztříštilo, výbuch ohromné síly.

Nedaleko vchodu do místnosti Tom klesl na zem s vrtící se Moirain v náručí. Vypadal vyčerpaně. Ani jeden z nich už neměl ranec; Mat dal svůj Noalovi a Tom ten svůj nechal ležet cestou. A tato místnost byla slepá ulička, z níž nevedly žádné další východy.

„Ať tohle místo shoří!“ zařval Mat, strhl si klobouk a zíral do obrovské nekonečné tmy nad nimi. „Ať všichni shoříte, hadi a lišky! Ať si celou tu vaši bandu vezme Temný. Máte moje oko, máte Noala. To je dost vysoká cena! To je příliš vysoká cena! Copak vás nenasytí ani život Jaina zatraceného Dalekokrokého, vy netvoři!“

Jeho slova zazněla a vytratila se, aniž by se mu dostalo odpovědi. Starý kejklíř pevně zavřel oči a dál drže! Moirain. Vypadal zbitý, semletý na prášek. Ruce měl červené a plné puchýřů, jak ji tahal ven, a rukávy kabátu ohořelé.

Mat se zoufale rozhlížel. Pokusil se zatočit se zavřeným okem a ukázat. Když oko otevřel, ukazoval doprostřed místnosti. Rozbitý dveřní rám.

V tu chvíli ucítil, jak v něm naděje začíná umírat.

„Byl to dobrý pokus, chlapče,“ řekl Tom. „Vedli jsme si dobře. Lip, než jsme mohli čekat.“

„Já se nevzdám,“ řekl Mat, který se snažil potlačit ten zdrcující pocit. „Vrátíme… vrátíme se a najdeme cestu zpátky na místo mezi Aelfinny a Eelfinny. Dohoda stanovila, že musí ten průchod nechat otevřený. Použijeme ho a vypadneme odtud, Tome. Ať shořím, jestli tady umřu. Pořád mi dlužíš pár korbelů.“

Tom otevřel oči a usmál se, ale nevstal. Zavrtěl hlavou, až se mu svěšený knír zatřepotal, a sklopil pohled k Moirain.

Víčka se ji zachvěla a otevřela oči. „Tome,“ zašeptala s úsměvem. „Myslela jsem, že slyším tvůj hlas.“

Světlo. Její hlas Mata odnesl do minulosti. Do jiných časů. Před dávnými věky.

Pohlédla na něj. „A Mat. Drahý Matrim. Věděla jsem, že pro mě přijdete. Vy oba. Kéž byste nepřišli, ale věděla jsem, že přijdete…“

„Odpočívej, Moirain,“ řekl Tom tiše. „Budeme venku, co by na harfu dvakrát zabrnkal.“

Mat na ni hleděl, jak tam bezmocně leží. „Ať shořím. Nedovolím, aby to skončilo takhle!“

„Už jdou, chlapče,“ řekl Tom. „Slyším je.“

Mat se obrátil k východu. Viděl to, co Tom slyšel. Aelfinnové se kradli chodbou, kroutící se a smrtící. Usmívali se a on v popředí těch úsměvů viděl jedovým zubům podobné řezáky. A oči. Ty nepřirozené, štěrbinové oči. Pohybovali se hladce. Strašliví, dychtiví.

„Ne,“ zašeptal Mat. „Musí existovat cesta.“ Mysli, přikázal si. Mate, ty pitomče. Musí existovat cesta ven. Jak jsi unikl minule? Noal se na to ptal. Tohle ničemu nepomáhalo.

Tom si se zoufalým výrazem sundal ze zad harfu. Začal na ni hrát. Mat tu píseň poznal, Sladké šepoty zítřka. Žalozpěv za padlé mrtvé. Byl nádherný.

Kupodivu se zdálo, že hudba Aelfinny konejší. Zpomalili a ti vpředu se v chůzi začali pohupovat do rytmu. Věděli to. Tom si hrál na vlastním pohřbu.

„Nevím, jak jsem se posledně dostal ven,“ zašeptal Mat. „Byl jsem v bezvědomí. Probudil jsem se pověšený. Rand mě odřízl.“

Zvedl ruku k jizvě. Odpovědi, které od Aelfinnů původně dostal, nic neodhalovaly. Věděl o Dceři Devíti měsíců, věděl o vzdání se poloviny světla na světě. Věděl o Rhuideanu. Všechno to dávalo smysl. Žádné mezery. Žádné otázky.

Až na…

Co ti Eelfinnové dali?

„Kdyby bylo po mém,“ zašeptal Mat s pohledem upřeným na blížící se Aelfinny, „chtěl bych zaplnit ty díry.“

Aelfinnové se plazili vpřed a těla měli omotaná těmi svými žlutými šaty. Tomova hudba kroužila ve vzduchu a odrážela se od stěn. Tvorové se k nim blížili pravidelným, pomalým krokem. Věděli, že už svoji kořist mají.

Dva Aelfinnové vpředu nesli zářivé bronzové meče, z nichž kapalo něco červeného. Chudák Noal.

Tom začal zpívat. „Ach, jak dlouhý život prožil ten, kdo kroky měřil poničenou zem.”

Mat naslouchal a v jeho hlavě rozkvétaly vzpomínky. Tomův hlas ho odnesl do dávno uplynulých dnů. Dnů jeho vlastních vzpomínek, dnů vzpomínek jiných. Dnů, kdy zemřel, dnů, kdy žil, dnů, kdy bojoval a kdy zvítězil.

„Chci mít ty díry zaplněný…“ zašeptal si Mat pro sebe. „To jsem řekl. Eelfinnové mi vyhověli a dali mi vzpomínky, které nejsou moje.“

Moirain opět zavřela oči, ale poslouchala Tomovu hudbu a usmívala se. Mat si myslel, že Tom hraje Aelfinnům, ale teď přemýšlel, jestli nehraje pro Moirain. Alespoň teskná píseň za nezdařenou záchranu.

„Plavil se dál až na světa práh,“ zpíval Tom nádherným, zvučným hlasem. „A nikdy si nepřál ztratit svůj strach.“

„Chci mít ty díry zaplněný,“ zopakoval Mat, „tak mi dali vzpominky. To byl první dar.“

„Neboť strach člověka je ta věc pravá. Drží ho v bezpečí a odvahu mu dává!“

„Požádal jsem nevědomky ještě o něco jiného,“ řekl Mat. „Řekl jsem, že se chci zbavit Aes Sedai a jediný síly. Na to mi dali medailon. Další dar.“

„Nedovol strachu, by přitěží se stal, vždyť důkazem je, že žiješ stále dál!“

„A… požádal jsem ještě o jednu věc. Řekl jsem, že se jich chci zbavit a být zpátky v Rhuideanu. Eelfinnové mi dali všechno, o co jsem požádal. Vzpomínky, aby vyplnily díry. Medailon, abych měl pokoj od síly…“

A co? Poslali ho zpátky do Rhuideanu a pověsili. Ale oběšení byla cena, ne odpověď na jeho požadavek.

„Já dál půjdu rozbitou cestou sám,“ zpíval Tom stále hlasitěji, „s břemenem, co na ramenou mám!“

„Dali mi ještě něco,“ zašeptal Mat a zahleděl se na ašandarei, které držel v rukou, zatímco Aelfinnové začali syčet hlasitěji.

Takto je naše smlouva psána; takto je dohoda uzavřena.

Bylo to vyřezáno na zbrani. Na čepeli byli dva krkavci, ratiště popsané slovy ve starém jazyce.

Myšlenka je času šíp, vzpomínka nikdy neztracena.

Proč muji dali? Nikdy o tom neuvažoval. Ale nežádal o zbraň.

Oč bylo požádáno, to je dáno. Cena je zaplacena.

Ne, nežádal jsem o zbraň. Žádal jsem o cestu ven.

A oni mi dali tohle.

„Tak sešli na mne svých ohavných lží mrak,“ zakřičel Tom poslední slova písně. „Jsem čestný muž a nesklopím zrak!“

Mat obrátil ašandarei a zabodl ho do zdi. Hrot se zabořil do nekamene. Kolem něj se rozstříklo světlo a rozlilo se jako krev řinoucí se z rozťaté žíly. Mat zaječel a vrazil oštěp hlouběji. Ze stěny vybuchly mohutné vlny světla.

Sjel ašandarei šikmo dolů a vytvořil zářez. Druhou stranou vytáhl zbraň nahoru a vyřízl velký převrácený trojúhelník světla. Zalilo jej světla, které jako by drnkalo. Aelfinnové došli až ke vchodu vedle Torna, ale teď syčeli a ustupovali před mocnou září.

Jako poslední Mat načrtl středem trojúhelníku vlnitou čáru. Světlo bylo tak jasné, že sotva viděl. Část stěny před ním zmizela a odhalila zářící bílou chodbu, která jako by byla vyřezána z oceli.

„No, já…“ zašeptal Tom a vstal.

Aelfinnové zuřivě vřískali. Vrazili do místnosti, jednou zvednutou paží si chránili oči a v druhé svírali ohavné meče.

„Dostaň ji ven!“ zařval Mat a obrátil se ke tvorům. Zvedl ašandarei a tupým koncem praštil prvního Aelfinna do obličeje. „Běž!“

Tom popadl Moirain a vrhl pohledem po Matoví.

„Běž!“ zopakoval Mat a dalšímu Aelfinnovi roztříštil paži.

Tom skočil do průchodu a zmizel. Mat se usmál, kroužil se svým ašandarei mezi Aelfinny a tloukl je do nohou, paží, hlav. Byla jich spousta, ale zdáli se omámení světlem a horečně se snažili k němu dostat. Když složil několik prvních, ostatní začali klopýtat. Tvorové se změnili na zmítající se masu vinoucích se paží a nohou, syčící a prskající vzteky, a několik z těch vzadu se snažilo přeplazit hromadu a dostat se k němu.

Mat ustoupil a na pozdrav se dotkl krempy klobouku. „Vypadá to, že se ta hra dá nakonec přece jenom vyhrát,“ řekl. „Vyřiďte liškám, že mě klíč, který mi dali, velice potěšil. A taky můžete všichni shnít v zatracené jámě plné ohně a popela, vy nemyté hroudy na prasečích zadcích. Přeju vám skvělej zatracenej den.“

Chytil si klobouk a proskočil otvorem.

Všechno se změnilo v bílý záblesk.