Věže půlnoci

EPILOG A poté

Graendal spěšně sbírala věci, které ze svého nového paláce potřebovala. Ze stolu sebrala malý angrial, který s ní Mesaana vyměnila za informace. Měl podobu vyřezávaného nožíku ze slonoviny; svůj zlatý prsten ztratila při al’Thorově útoku.

Graendal hodila nožík do vaku a pak ze své postele popadla svazek papírů. Jména kontaktů, očí a uší – všechno, na co si dokázala vzpomenout z toho, co bylo zničeno v Natrinově mohyle.

Do skalisek venku narážely vlny. Ještě byla tma. Uplynulo jen pár okamžiků od chvíle, co ji její poslední nástroj zklamal a Aybara na bojišti přežil. Tohle mělo fungovat!

Nacházela se v elegantním panském sídle pár lig od Ebú Daru. Když teď byla Semirhage pryč, Graendal začala omotávat provázky jejich novou dětskou císařovnu. Teď bude muset ty plány opustit.

Perrin Aybara unikl. Byla ohromená. Jeden dokonalý plán za druhým zapadal na místo. A on pak… unikl. Jak? Proroctví… říkalo…

Ten hlupák Isam, pomyslela si Graendal, zatímco cpala papíry do vaku. A ten idiotský bělokabátník! Potila se. Neměla by se potit.

Pár ter’angrialů, které měla na stole, hodila do vaku, a pak prohrabala šatník, aby si našla náhradní oblečení. Dokáže ji najít kdekoli na světě. Ale možná jedna ze zrcadlových říší portálových kamenů. Ano. Tam jeho spojení nejsou…

S náručí plnou hedvábí se otočila a ztuhla. V místnosti stála postava. Vysoká, jako sloup oblečený v černém rouchu. Bez očí. Usmívající se rty v barvě smrti.

Graendal klesla na kolena a odhodila oblečení. Ze spánku jí na tvář stékal čůrek potu.

„Graendal,“ řekl myrddraal. Jeho hlas byl strašlivý, jako poslední šepot umírajícího člověka. „Selhala jsi, Graendal.“

Šaidar Haran. To bylo hodně zlé. „Já…“ řekla a olízla si suché rty. Jak to překroutit ve vítězství? „To je podle plánu. Je to jenom…“

„Vidím ti do srdce, Graendal. Cítím tvoji hrůzu.”’

Pevně zavřela oči.

„Mesaana padla,“ zašeptal Šaidar Haran. „Tři Vyvolení, zničení tvými činy. Vytváří to vzor, krajku selhání, osnovu neschopnosti.“

„S Mesaaniným pádem jsem neměla co do činěni!“

„Ne? Graendal, byl tam snový bodec. Ty, které bojovaly s Mesaanou, říkají, že se pokoušely přesouvat a nalákat Aes Sedai na místo, kde by mohla sklapnout jejich past. Neměly bojovat v Bílé věži. Nemohly odejít. Kvůli tobě.“

„Isam…“

„Nástroj, který jsi dostala. Neúspěch je tvůj, Graendal.“

Znovu si olízla rty. V celých ústech jí vyschlo. Musela z toho existovat cesta ven. „Mám lepší plán, troufalejší. Udělá na tebe dojem. Al’Thor si myslí, že jsem mrtvá, takže můžu…“

„Ne.“ Tak tichý hlas, a přesto tak strašlivý. Graendal zjistila, že nedokáže promluvit. Něco ji připravilo o hlas. „Ne,“ pokračoval Šaidar Haran. „Tuto příležitost dostal někdo jiný. Ale Graendal, nebudeš zapomenuta.“

Vzhlédla a pocítila příval naděje. Ty mrtvé rty se široce usmívaly a bezoký pohled upíral na ni. Útroby jí sevřel strašlivý děs.

„Ne,“ řekl Šaidar Haran. „Nezapomenu na tebe a ty nezapomeneš na to, co teď přijde.“

Vytřeštila oči a zavyla, když se po ní natáhl.

Obloha zarachotila; tráva kolem Perrina se chvěla. Na trávě se šířily černé tečky, stejně jako ve skutečném světě. Dokonce i vlčí sen umíral.

Vzduch byl plný pachů, které sem nepatřily. Hořící oheň. Zasychající krev. Mrtvé tělo zvířete, které nepoznával. Hnijící vejce.

Ne, pomyslel si. Ne, takhle to nebude.

Soustředil vůli. Tyhle pachy zwzzz. Stalo se, nahradily je pachy léta. Tráva, ježci, brouci, mech, myši, modrokřídlí holubi, nachoví hýlové. Objevili se a ožili v kruhu kolem něj.

Zaťal zuby. Skutečnost se od něj šířila jako vlna, z rostlin se ztrácely černé skvrny. Mračna nad ním se zavlnila a pak rozdělila. Dolů zářilo sluneční světlo. Hřmění utichlo.

A Hopsal žije, pomyslel si Perrin. Žije! Cítím jeho srst, slyším, jak běží trávou.

Před ním se objevil vlk, jako by se vytvořil z mlhy. Stříbřitě šedý, prošedivělý léty života. Perrin byl uchvácen vlastní mocí. Bylo to skutečné.

A pak spatřil vlkovy oči. Bez života.

Pach se změnil na zatuchlý a špatný.

Perrin se potil námahou, kterou tak silné soustředění představovalo. Něco v jeho nitru se roztrhlo. Byl ve vlčím snu příliš silně; snažit se toto místo naprosto ovládnout bylo jako snažit se zavřít vlka do bedny.

Vykřikl a klesl na kolena. Mlžný ne-Hopsal s pufnutim zmizel a mraky se s rachotem znovu srazily. Nad ním projel oblohou blesk a trávu zaplavily černé skvrny. Špatné pachy se vrátily.

Perrin klečel, z čela mu kapal pot a jednou rukou se opíral o ježatou hnědou a černou trávu. Příliš pichlavou.

Perrin myslel na Faile v jejich stanu na Merrilorském poli. Ona byla jeho domov. Čekala ho spousta práce. Rand přišel, jak slíbil. Zítra se postaví Egwain. Myšlenky na skutečný svět Perrinovi poskytovaly kotvu a bránily mu vstoupit do vlčího světa příliš silně.

Perrin vstal. Na tomto místě mohl dělat mnoho věcí, ale mělo to své hranice. Vždycky existovaly hranice.

Najdi Nespoutaného. On ti vysvětli…

To bylo to poslední, co k němu Hopsal vyslal. Co to znamenalo? Hopsal říkal, že Perrin našel odpověď. A přesto mu Nespoutaný tu odpověď vysvětlí? Slova byla zaplavená bolestí, ztrátou, uspokojením z toho, že vidí Perrina, jak přijímá vlka v sobě. Poslední obraz vlka, hrdě se vrhajícího do temnoty, se zářivou srstí a vyzařujícího odhodlání.

Perrin se poslal na Jehannahskou silnici. Nespoutaný tam často býval se zbylými členy smečky. Perrin se natáhl a našel ho: mladý samec s hnědou srstí a štíhlým tělem. Nespoutaný si ho dobíral, vyslal obraz Perrina jako býka, který dupe po jelenovi. Ostatní ten obraz nechávali být, ale Nespoutaný si ho stále pamatoval.

Nespoutaný, vyslal Perrin. Hopsal mi řekl, že tě potřebujíc

Vlk zmizel.

Perrin se lekl a pak skočil na místo, kde vlk před chvílí byl – vrcholek skály několik lig od cesty. Zachytil nepatrný pach místa, kde vlk byl, a pak se tam vydal. Otevřené pole, v dálce stodola, která vypadala polorozpadle.

Nespoutaný? vyslal Perrin. Vlk se krčil nedaleko v hromadě křoví.

Ne. Ne. Nespoutaný vysílal strach a hněv.

Co jsem provedl?

Vlk vyrazil pryč, až po něm zůstala jen rozmazaná čára. Perrin zavrčel, klesl na všechny čtyři a změnil se ve vlka. Mladý býk běžel za Nespoutaným a v uších mu řval vítr. Nutil ho se před ním rozestupovat, čímž svou rychlost ještě zvýšil.

Nespoutaný se pokusil zmizet, ale Mladý býk ho následoval a objevili se uprostřed oceánu. Dopadl na vlny, voda se pod jeho tlapami zpevnila a on se hnal za Nespoutaným, aniž sebeméně zpomalil.

Nespoutaný k němu vysílal záblesky výjevů. Lesy. Města. Pole. Obraz Perrina, jak hledí dolů na něj a stojí před klecí.

Perrin ztuhl a opět se změnil v člověka. Stál na vzdouvajících se vlnách a pomalu se zvedal do vzduchu. Cože? Ten obraz zpodobňoval mladšího Perrina. A byla s ním Moirain. Jak mohl Nespoutaný…

A náhle to Perrin věděl. Ve vlčím snu se Nespoutaný vždy objevoval v Ghealdanu.

Noame, vyslal k vlkovi, který byl nyní již daleko od něj.

Ucítil překvapené trhnutí a pak mysl zmizela. Perrin se přesunul na místo, kde Nespoutaný byl, a tam ucítil malou vesnici. Stodolu. Klec.

Perrin se tam objevil. Nespoutaný ležel na zemi mezi dvěma domy a hleděl vzhůru na Perrina. Nespoutaný byl k nerozeznání od ostatních vlků, jakkoli teď Perrin tušil pravdu. Toto nebyl vlk. Byl to člověk.

„Nespoutaný,“ řekl Perrin a klekl si na jedno koleno, aby se vlkovi podíval do očí. „Noame. Pamatuješ si mě?“

Samozřejmě. Ty jsi Mladý býk.

„Chci říct, pamatuješ si mě z dřívějška, když jsme se setkali v bdícím světě? Poslal jsi obraz.“

Noam rozevřel čelisti a v nich se objevila kost. Velká stehenní kost se zbytky masa. Lehl si na bok a kost žvýkal. Ty jsi Mladý býk, vyslal paličatě.

„Pamatuješ si na klec, Noame?“ zeptal se Perrin tiše a vyslal obraz. Obraz muže s napůl servanými špinavými šaty, kterého vlastní rodina zavřela do provizorní dřevěné cely.

Noam ztuhl a jeho obraz se na okamžik zamihotal a změnil na člověka. Vlčí podoba se okamžitě vrátila a on zavrčel, hluboce a nebezpečně.

„Nepřivolávám zpátky špatné časy, abych tě naštval, Noame,“ řekl Perrin. „Já… No, jsem jako ty.“

„Jájsem vlk. “

„Ano,“ řekl Perrin. „Ale vždycky jsi nebyl.“

Vždycky.

„Ne,“ prohlásil Perrin rozhodně. „Kdysi jsi býval jako já. Myslet si něco jiného na tom nic nezmění.“

Tady ano, Mladý býku, vyslal Noam. Toďj’ ano.

To byla pravda. Proč Perrin na tuto věc tak naléhal? Hopsal ho sem ale poslal. Proč by měl mít Nespoutaný odpověď? Pohled na něj, to, že věděl, kým býval, v Perrinovi vyvolalo staré obavy. Smířil se sám se sebou, ale tady byl muž, který se zcela ztratil ve vlkovi.

Toho se Perrin děsil. Toto mezi něj a vlky vráželo klín. Když to teď překonal, proč by ho sem Hopsal posílal? Z Nespoutaného byl cítit zmatek. Kost zmizela a Nespoutaný si položil hlavu na tlapy a upřel pohled vzhůru na Perrina.

Noam – který téměř přišel o rozum – myslel jen na útěk a zabíjení; představoval nebezpečí pro všechny kolem. Nic takového tady teď nebylo. Nespoutaný vypadal klidně. Když Noama osvobodili, Perrin se bál, že muž rychle zemře, ale zdál se být naživu a v pořádku. Přinejmenším naživu – podle toho, jak muž vypadal ve vlčím snu, nemohl Perrin příliš usuzovat na jeho stav.

Nicméně Nespoutaného mysl na tom nyní byla mnohem lépe. Perrin se v duchu zamračil. Moirain říkala, že v mysli toho tvora z člověka Noama nic nezbylo.

„Nespoutaný,“ řekl Perrin. „Co si myslíš o lidském světě?“

Perrina okamžitě zasáhl rychlý sled obrazů. Bolest. Smutek. Vadnoucí úroda. Bolest. Velký statný muž, napůl opilý, jak bije hezkou ženu. Bolest. Oheň. Strach, žal. Bolest.

Perrin klopýtavě couvl. Nespoutaný stále posílal obrazy. Jeden za druhým. Hrob. Vedle něj menší hrob, jako pro dítě. Zvětšující se oheň. Rozzuřený muž – Perrin poznal Noamova bratra, třebaže tehdy nevypadal nebezpečně.

Byla to záplava, příliš silná. Perrin zavyl. Žalozpěv za život, který Noam vedl, žalozpěv žalu a bolesti. Nebylo divu, že tento muž dával přednost životu vlka.

Obrazy přestaly přicházet a Nespoutaný odvrátil hlavu. Perrin zjistil, že sám lapá po dechu.

Dar, vyslal Nespoutaný.

„Při Světle,“ zašeptal Perrin. „To byla volba, že ano? Zvolil sis vlka záměrně.“

Nespoutaný zavřel oči.

„Vždycky jsem si myslel, že když nebudu opatrný, pohltí mě to,“ řekl Perrin.

Vlk je klid, vyslal Nespoutaný.

„Ano,“ řekl Perrin a položil vlkovi ruku na hlavu. „Rozumím.“

Toto představovalo pro Nespoutaného rovnováhu. Byla jiná než Elyasova. Ajiná než ta, kterou našel Perrin. Rozuměl tomu. To neznamenalo, že způsob, jakým se přestává ovládat, není nebezpečný. Ale byl to ten poslední kousek, který musel pochopit. Poslední kousek jeho samotného.

Děkuju ti, vyslal Perrin obraz Mladého býka vlka a Perrina muže, jak stojí bok po boku na vrcholku kopce a jejich pach je stejný. Vyslal ten obraz ven, tak silně, jak dokázal. Nespoutanému, vlkům poblíž. Každému, kdo bude naslouchat.

Děkuju ti.

„Dovie’andi se tovja sagain, “ řekl Olver a hodil. Kostky se kutálely po plachtovině na podlaze stanu. Když se zastavily, Olver se usmál. Všechno černé tečky, žádné vlnovky nebo trojúhelníky. Vážně šťastný hod.

Olver posunul svůj herní kámen po plátěném herním plánu hry Hadi a lišky, který mu udělal otec. Při pohledu na něj Olvera vždy zabolelo u srdce. Připomínal mu ho. Ale sevřel rty a nedal nic najevo. Válečníci nebrečí. A kromě toho jednoho dne najde toho Šaida, který jeho otce zabil. A pak bude Olver mít svou pomstu.

Takové věci muž dělal, když byl válečník. Předpokládal, že až bude Mat hotový se všemi těmi záležitostmi kolem Poslední bitvy, pomůže mu. Bude to Olverovi dlužit, a nejen za všechen ten čas, který Olver trávil jako Matův osobní poslíček. Taky za informaci, kterou mu dal o hadech a liškách.

Talmanes seděl v křesle vedle Olvera. Vždy klidný muž si četl knihu a hře příliš nevěnoval pozornost. Hrát s ním nebyla ani zdaleka taková zábava jako s Noalem nebo Tomem. Ale Talmanese sem neposlali ani tak proto, aby s Olverem hrál, jako aby ho hlidal.

Mat nechtěl, aby Olver zjistil, že odešel do věže Gendžei a Olvera tu nechal. Ale Olver nebyl žádný hlupák a věděl, co se děje. Neměl vztek, to ne. Vzít Noala byla dobrá volba, a když mohli jít jenom tři, tak… no, Noal uměl bojovat lip než Olver. Takže dávalo smysl, aby šel.

Ale příště si bude vybírat Olver. A pak by měl být Mat raději milý, jinak to bude on, koho nechají doma.

„Jsi na řadě, Talmanesi,“ řekl Olver.

Talmanes něco zamumlal, natáhl se a hodil kostkami, aniž odtrhl oči od knihy. Byl to správný chlapík, i když trochu škrobený. Jako společníka pro příjemný večer strávený pitím a proháněním děvčat by si ho Olver nevybral. Jakmile bude Olver dost starý na to, aby chodil pít a prohánět děvčata. Měl za to, že bude připravený asi tak za rok.

Olver přesunul hady a lišky a zvedl kostky k dalšímu hodu. Už to všechno vymyslel. Tam venku \ty\& spousta Šaidů a on neměl ponětí, jak najít toho, který zabil jeho rodiče. Ale Aelfinnové mohli odpovědět na otázky. Slyšel Mata, jak o tom mluví. Takže Olver půjde zjistit odpovědi a pak toho muže vystopuje. Snadné jako jezdit na koni. Jenom předtím musí cvičit s Bandou, aby se naučil bojovat tak dobře, aby mohl udělat to, co je třeba.

Hodil kostkami. Znovu plný počet. Olver se usmál a vydal se s kamenem zpátky ke středu hrací desky, napůl ztracený v myšlenkách a snech o tom, kdy se konečně dočká pomsty, jak to má být.

Posunul kámen přes další čáru a ztuhl.

Kámen stál na prostředním poli.

„ Vyhrál jsem! “ vykřikl.

Talmanes zvedl oči od knihy a fajfka v puse mu poklesla. Naklonil hlavu a zíral na herní plán. „Ať shořím,“ zamumlal. „Museli jsme počítat špatně, nebo..

„Počítat špatně?“

„Chci říct…“ Talmanes vypadal ohromeně. „Nemůžeš vyhrát. Ta hra se nedá vyhrát. Prostě nedá.“

To byl nesmysl. Proč by Olver hrál, kdyby se nedala vyhrát? Podíval se na desku a usmál se. Hadům a liškám zbýval jeden hod, aby se dostali k jeho kameni a on prohrál. Ale tentokrát se dostal celou cestu k vnějšímu kruhu a zpátky. Vyhrál.

Skvěle. Už si začínal myslet, že se mu to nikdy nepodaří!

Olver vstal a protáhl si nohy. Talmanes se vyškrábal z křesla, dřepl si vedle hrací desky a škrábal se na hlavě, zatímco z konce jeho fajfky líně stoupal kouř.

„Doufám, že se Mat brzo vrátí,“ řekl Olver.

„Určitě ano,“ přikývl Talmanes. „Úkol, kterým ho pověřilo Její Veličenstvo, by už neměl trvat moc dlouho.“ To byla lež, kterou Olverovi řekli – že Mat, Tom a Noal odjeli za nějakým tajným královniným posláním. Nu, to bude jen další důvod, proč mu Mat bude dlužný. Vážně, Mat někdy dokázal být tak upjatý a chovat se, jako by se o sebe Olver nedokázal postarat.

Olver zavrtěl hlavou a přešel ke stěně stanu, kde ležela hromada Matových papírů a čekala na jeho návrat. Olver si všiml, že mezi dvěma z nich vykukuje něco zajímavého. Něco červeného jako krev. Natáhl se a z místa, kde ležel mezi dvěma papíry, vytáhl ošoupaný dopis. Byl zapečetěný hrudkou vosku.

Olver se zamračil a převrátil malý dopis v ruce. Viděl Mata, jak ho u sebe nosí. Proč ho neotevřel? To bylo jasně hrubé. Setalle se ze všech sil snažila naučit Olvera slušnému chování, a i když většina z toho, co povídala, nedávala smysl – jenom přikyvoval, aby mu dovolila se k ní přitulit – byl si jistý, že když vám někdo pošle dopis, máte ho otevřít a poslat milou odpověď.

Znovu dopis obrátil, pak pokrčil rameny a rozlomil pečeť. Olver byl Matův osobní poslíček, oficiální a tak. Nebylo divu, že Mat občas na něco zapomněl, ale starat se o něj byla Olverova práce. Když je teď Lopin pryč, bude třeba se o něj starat zvlášť pečlivě. To byl jeden z důvodů, proč Olver zůstával s Bandou. Nebyl si jistý, co by bez něj Mat dělal.

Rozložil dopis a vytáhl malý tuhý kousek papíru uvnitř. Zamračeně se snažil rozluštit slova. Začínal být ve čtení docela dobrý, převážně zásluhou Setalle, ale s některými slovy měl potíže. Poškrábal se na hlavě. „Talmanesi,“ řekl. „Tohle by sis měl asi přečíst.“

„Co je to?“ zvedl muž hlavu od hry. „No tohle! Olvere, co to děláš? To se nemělo otvírat!“ Muž vstal, několika kroky přešel k němu a vytrhl papír Olverovi z prstů.

„Ale…“ začal Olver.

„Urozený pán Mat ho neotevřel,“ řekl Talmanes. „Věděl, že by nás to zapletlo do politiky Bílé věže. Celé ty týdny čekal! A teď se podívej, cos udělal. Rád bych věděl, jestli bychom ho nemohli nacpat zpátky dovnitř…“

„Talmanesi,“ ozval se Olver naléhavě. „Myslím, že je to důležitý.“

Talmanes zaváhal. Na okamžik vypadal rozpolceně, ale pak dopis zvedl, aby na něj šlo lépe světlo. Rychle ho přečetl, jako kluk, který ukradl pouličnímu prodavači jídlo z vozíku a cpe si ho do pusy dřív, než ho chytí.

Talmanes šeptem zaklel. Přečetl si dopis znovu a zaklel hlasitěji. Popadl svůj meč, který měl opřený o stěnu, a vyřítil se ze stanu. Dopis nechal ležet na podlaze.

Olver si ho znovu prošel a hlasitě četl slova, kterým napoprvé nerozuměl.

Olver si promnul bradu. Co je brána? Měl dojem, že slyšel Mata s Torném, jak o nich mluvi. Vzal dopis a vyšel ze stanu.

Talmanes stál těsně před vchodem a hleděl na východ. Ke Caemlynu. Nad obzorem se vznášel narudlý opar, záře nad městem. Silnější než jindy.

„Světlo nás ochraňuj,“ zašeptal Talmanes. „Hoří. Město hoří.“ Potřásl hlavou, jako by seji snažil vyčistit, a pak začal křičet. „Do zbraně! Trolloci v Caemlynu! Město je ve válce! Do zbraně, chlapi! Ať shořím, musíme se dostat do města a zachránit draky! Jestli padnou Stínu do rukou, jsme všichni mrtví!“

Olver s vyvalenýma očima spustil ruku s dopisem. Trolloci v Caemlynu? To by bylo jako Šaidové v Cairhienu, jenže horší.

Rozběhl se do Mátová stanu, klopýtl o koberec a vrhl se na kolena vedle svého lůžka. Rychle roztáhl stehy na boku. Otvorem se ven vyvalila vlněná vycpávka. Sáhl dovnitř, chvíli hmatal a pak vytáhl velký nůž, který tam schovával. Byl zasunutý v kožené pochvě. Vzal ho Bergevinovi, jednomu z proviantmistrů Bandy, když se muž nedíval.

Po Cairhienu Olver sám sobě odpřisáhl, že už se nikdy nebude chovat jako zbabělec. Oběma rukama velký nůž sevřel, až mu zbělely klouby, a vyběhl ze stanu.

Přišel čas bojovat.

Když se Barriga kradl kolem pařezu padlého stromu, klopýtl. Krev mu z čela kapala na zem a kopřivy s tmavými skvrnami jako by ji nasávaly a krmily se na jeho životní síle. Zvedl si k čelu roztřesenou ruku. Obvaz už byl celý nasáklý.

Na zastavování není čas. Není čas! Přinutil se vstát a spěšně se prodíral hnědými kopřivami. Snažil se nedívat na černé tečky na rostlinách. Moma, vstoupil do Morny. Co mu ale zbývalo jiného? Řádící trolloci se hnali na jih; všechny věže padly. Samotný Kandor padl.

Barriga zakopl a natáhl se. Zasténal, převalil se a zalapal po dechu. Byl v údolí mezi dvěma kopci severně od Vřesové věže. Kdysi přepychový oděv – kabát a vestu z těžkého sametu – měl potrhaný a špinavý od krve. Smrděl kouřem, a když zavřel oči, viděl trolloky. Jak se přelévají přes jeho karavanu a masakrují jeho sluhy a vojáky.

Všichni padli. Thum, Yang… oba mrtví. Světlo, byli všichni mrtví.

Barriga se roztřásl. Jak se tady ocitl? Byl jenom kupec. Měl jsem poslouchat Rebeku, napadlo ho. Z Vřesové věže za ním stoupal dým. Tam mířila jeho karavana. Jak se tohle mohlo dít?

Musel jít dál. Na východ. Vydá se do Arafelu. Ostatní Hraniční státy nemohly padnout, že ne?

Šplhal po úbočí, rukama se přitahoval za krátké zkroucené šlahouny. Bylo to, jako by měl mezi prsty červy. Začínalo mu být mdlo. Vylezl na vrchol; celý svět se otáčel. Spadl na zem a obvazem mu prosakovala krev.

Před ním se něco hýbalo. Zamrkal. Ta mračna nad ním byla bouře. Před sebou viděl tři postavy v černé a hnědé, jak se k němu s úlisnou elegancí blíží. Myrddraalové!

Ne. Mrkáním vyhnal z očí slzy a krev. Ne, to nejsou myrddraalové. Byli to lidé s červenými závoji přes obličej. Pohybovali se přikrčení, obhlíželi krajinu, na zádech měli krátké oštěpy.

„Světlo buď pochváleno,“ zašeptal. „Aielové.“ Byl v Andoru, když tam dorazil Rand al’Thor. Všichni věděli, že Aielové Draka Znovuzrozeného následují. Zkrotil je.

Jsem v bezpečí!

Jeden z Aielů k Barrigovi přistoupil. Proč měl muž červený závoj? To bylo neobvyklé. Aielovy tmavé oči byly lesklé a tvrdé. Aiel si sundal závoj a odhalil usmívající se tvář.

Zuby měl vybroušené do špiček. Jeho úsměv se ještě rozšířil a muž vytáhl z opasku nůž.

Barriga se zajíkl, pohled upřený na děsivý chřtán a mužovy oči, které se leskly nadšením, když se chystal zabít. Tohle nebyli Aielové. Byli něco jiného.

Něco strašlivého.

Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený, seděl tiše ve svém snu. Nadechoval se svěžího, mrazivého vzduchu. Kolem něj něžně pluly bílé mraky a vlhkost v nich nahromaděná ho líbala na kůži.

Pro dnešní noc byl jeho trůnem plochý balvan na úbočí hory; skrz mraky hleděl dolů na úzké údolí. Toto nebylo skutečné místo. Nebyl to dokonce ani svět snů, místo, kde bojoval se Zaprodanci, místo, o němž mu říkali, že je nebezpečné.

Ne, toto byl jeden z jeho vlastních, obyčejných snů. Nyní je ovládal. Byly místem, kde mohl nalézt klid na přemýšlení, v bezpečí střežený ochranami, zatímco spal vedle Min v jejich novém ležení, obklopeném Hraničáři a postaveném na Merrilorském poli. Byla tam Egwain, s armádami, které shromáždila. Na to byl připravený. Spoléhal na to.

Zítra si vyslechnou jeho požadavky. Ne to, co žádá za to, aby nerozbil zámky – to udělá bez ohledu na to, co říká Egwain. Ne, budou to požadavky vůči vládcům z celého světa výměnou za to, že půjde do Šajol Ghúlu a postaví se Temnému.

Nebyl si jistý, co udělá, pokud ho odmítnou. Vládcové zjistí, že to je velmi složité. Občas mohlo být užitečné, když jste měli pověst nerozumného člověka.

Dýchal zhluboka a klidně. Tady, v jeho snech, se kopce zelenaly. Tak šije pamatoval. V bezejmenném údolí pod nimi, chráněném pohořím Oparů, začal svoji cestu. Ne první, ani poslední, ale možná tu nejdůležitější. A jistě jednu z nejbolestnějších.

„A teď jsem zpátky,“ zašeptal. „Opět jsem se změnil. Člověk se stále mění.“

Vrátit se sem, na místo, kde se poprvé postavil zabijákovi ve svém nitru, pro něj znamenalo soulad. Místo, kde se poprvé pokusil utéct před těmi, které si měl držet u sebe. Zavřel oči a užíval si ticho. Klid. Harmonii.

V dálce uslyšel bolestivý křik.

Rand otevřel oči. Co to bylo? Vstal a otočil se. Toto místo vytvořil z vlastní mysli. chráněné a bezpečné. Nemohlo…

Zavřísknutí se ozvalo znovu. V dálce. Zamračil se a zvedl ruku. Jeho okolí zmizelo a rozplynulo se v mlze. Stál v temnotě.

Tam, pomyslel si. Stál v dlouhé chodbě, obložené tmavým dřevem. Vydal sejí a jeho boty dunivě narážely na podlahu. Ten křik. Otřásal jeho klidem. Někdo cítil bolest. Potřeboval ho.

Rand se rozběhl. Doběhl ke dveřím na konci chodby. Červenohnčdé dřevo, z něhož byly dveře vyrobeny, bylo sukovité a drsné, jako tlusté kořeny prastarého stromu. Rand stiskl kliku – další kořen – a dveře otevřel.

Obrovská místnost za ním byla naprosto temná, bez jakékoli stopy světla, jako jeskyně hluboko v podzemí. Místnost jako by světlo nasávala a zhasínala. Vřískající hlas se ozýval zevnitř. Byl slabý, jako by ho temnota dusila.

Rand vešel dovnitř. Tma ho pohltila. Zdálo se, že z něj vysává život, jako když mu stovka pijavic saje krev z žil. Nedokázal rozeznat, odkud křik přichází, takže vyrazil kolem stěn; na omak působily jako kost, hladké, místy s prasklinami.

Místnost bylo kulatá. Jako by stál uvnitř ohromné lebky.

Tam! Před sebou spatřil slabé světlo, jedinou svíčku na zemi, osvětlující podlahu z černého mramoru. Rand si k ní pospíšil. Ano, byla zde nějaká postava. Schoulená u stěny bílé jako kost. Žena se stříbřitými vlasy, oblečená v tenké bílé košili.

Nyní plakala, třásla se a chvěla. Rand poklekl vedle ní a svým pohybem rozmihotal plamen svíce. Jak se ta žena dostala do jeho snu? Byla skutečná, nebo jen výtvor jeho mysli? Položil jí ruku na rameno.

Pohlédla na něj, oči zarudlé, tvář jako maska bolesti, slzy stékající po bradě. „Prosím,“ žadonila. „Prosím. On mě má.“

„Kdo jsi?“

„Znáš mě,“ zašeptala, chytila ho za ruku a zoufale stiskla. „Je mi to líto. Je mi to tak líto. On mě má. Každý večer znovu stahuje moji duši z kůže. Ach, prosím! Zastav to.“ Proud slz zesílil.

„Já tě neznám,“ řekl Rand. „Já…“

Ty oči. Ty nádherné, strašlivé oči. Rand zalapal po dechu a pustil její ruku. Tvář byla jiná. Ale tu duši znal. „Mierin? Ty jsi mrtvá. Viděl jsem tě umřít!“

Zavrtěla hlavou. „Kéž bych byla. Kéž by. Prosím! On drtí moje kosti a láme je jako klacíky a pak mě nechá umírat, než mě vyléčí právě tak, abych zůstala naživu. On…“ S trhnutím se odmlčela.

„Co?“

Vytřeštila oči a obrátila se ke stěně. „Ne!“ zaječela. „Přichází! Stín v každé lidské mysli, vrah pravdy. Ne!“ Prudce se otočila a natáhla se po Randovi, ale něco ji odvleklo dozadu. Stěna se rozštěpila a žena se překotila do temnoty.

Rand skočil vpřed a sáhl po ní, ale příliš pozdě. Na okamžik ji zahlédl, než zmizela do černoty dole.

Ztuhlý Rand zíral do jámy. Hledal klid, ale nedokázal ho najít. Místo toho cítil nenávist, obavy a – jako syčící zmiji ve svém nitru – touhu. Toto byla Mierin Eronaile, žena, které kdysi říkal urozená paní Seléné.

Žena, kterou většina lidí znala jménem, které si dala. Lanfear.

Lan hleděl dolů na poničenou zemi a do tváře mu vál drsný suchý vítr. Tarwinovo sedlo byl široký průsmyk, skalnatý, místy zarostlý Mornou zamořenou ostřicí. Kdysi to bývala součást Malkieru. Vrátil se domů. Naposledy.

Masy trolloků, shromážděné na druhé straně Sedla. Tisíce. Desítky tisíc. Nejspíš stovky tisíc. Nejspíš desetinásobek počtu mužů, které Lan sebral během tažení Hraničními státy. Lidé se obvykle drželi na své straně Sedla, ale to Lan nemohl.

Přišel sem zaútočit, pro Malkier. Po levici mu jel Ander, po pravici mladý Kaisel z Kandoru. Cítil cosi vzdáleného, co mu v poslední době dodávalo sílu. Pouto se změnilo. Emoce se změnily.

Vzadu v mysli stále cítil Nyneivu, tak nádhernou, starostlivou a vášnivou. Mělo by jej trápit vědomí, že teď bude jeho smrtí trpět ona, a ne jiná žena. Avšak její blízkost – poslední blízkost – mu dávala sílu.

Horký vítr mu připadal příliš suchý; páchl po prachu a hlíně, vysával mu z očí vlhkost a nutil ho mrkat.

„To je příhodné,“ řekl Kaisel.

„Co?“ zeptal se Lan.

„Ze zaútočíme tady.“

„Ano,“ odvětil Lan.

„Snad,“ řekl Kaisel. „Aleje to troufalé. Ukáže to Stínu, že se nenecháme srazit, že se nebudeme krčit. Toto je tvoje země, urozený pane Mandragorane.“

Moje země, pomyslel si. Ano, je. Pobídl Mandarba vpřed.

„Jsem al’Lan Mandragoran,“ zahřměl Lan. „Pán Sedmivěží, obránce Stěny prvních ohňů, nositel meče Tisíce jezer! Kdysi mě nazývali Aan’allein, ale ten titul odmítám, protože už nejsem sám. Obávej se mě, Stíne! Obávej se mě a věz. Vrátil jsem se pro to, co je mé. Možná jsem král bez země. Ale přesto jsem král!“

Zařval a zvedl meč. Za ním vypukl jásot. Vyslal k Nyneivě poslední mocný pocit lásky a pobídl Mandarba do cvalu.

Jeho vojsko se rozjelo za ním, celé na koních – útok Kandořanů, Arafellanů, Šajnarců a Saldejců. Ale především Malkieru. Lana by nepřekvapilo, kdyby sem přivedl všechny žijící muže ze svého bývalého království, kteří ještě udrží zbraň.

S jásotem se hnali vpřed, mávali meči a skláněli kopí. Kopyta jejich koní byla hřmění, jejich hlasy jako příboj, jejich hrdost žhavější než planoucí slunce. Bylo jich dvanáct tisíc. A útočili na vojsko čítající přinejmenším sto padesát tisíc.

Na tento den se bude vzpomínat se ctí, pomyslel si Lan, když se hnal vpřed. Poslední útok zlatého jeřába. Pád Malkieru.

Přišel konec. Oni se mu postaví se zdviženým mečem.