Věže půlnoci

KAPITOLA 36 Pozvání

Egwain se v Tel’aran’rhiodu objevila oděná v zářivě bílých šatech, sešitých a vyšívaných zlatou nití a s drobnými kousky obsidiánu – vyleštěného, ale netvarovaného – přišitého zlatém na lemu živůtku. Byly to strašlivě nepraktické šaty, ale tady na tom nezáleželo.

Stála ve svých komnatách, kde se chtěla objevit. Poslala se do chodby před obydlím žlutého adžah. Nyneiva tam čekala se založenýma rukama a v šatech v mnohem rozumnější světle a tmavě hnědé barvě.

„Chci, abys byla velice opatrná,“ řekla Egwain. „Jsi tady jediná, kdo se přímo střetl s někým ze Zaprodanců, a taky máš větší zkušenosti s Tel’aran’rhiodem než ostatní. Pokud se Mesaana objeví, povedeš útok.“

„Myslím, že s tím si poradím,“ řekla Nyneiva a koutky úst se jí zvedly. Ano, s tím si poradí. Zabránit Nyneivě, aby se nezapojila do útoku, to by byl těžký úkol.

Egwain přikývla a Nyneiva zmizela. Zůstávala v úkrytu poblíž věžové sněmovny a číhala na Mesaanu či černé sestry, které sem přijdou slídit po klamném setkání, které slouží jako návnada. Egwain se odeslala na jiné místo ve městě, do síně, kde se odehraje skutečná schůzka mezi ní, moudrými a hledačkami větru.

V Tar Valonu bylo několik velkých síní, používaných k hudebním představením nebo shromážděním. Tahle, známá jako Hudebníkova cesta, poslouží jejím potřebám dokonale. Byla zdobená dokonalým obložením z kalinového dřeva, vyřezávaným tak, aby vypadalo jako les, obrůstající místnost. Křesla byla ze stejného dřeva, vyzpívaného ogiery, a každé z nich představovalo nádherné dílo. Stála uspořádaná v kruhu čelem k pódiu uprostřed. Klenutý strop byl vykládaný mramorem vytesaným do podoby hvězdné oblohy. Výzdoba byla úžasná; nádherná, a přesto ne křiklavá.

Moudré už dorazily – Amys, Bair a Melain, která už měla ve vyšším stupni těhotenství velké břicho. V síni se po jedné straně táhla vyvýšená plošina, kde se moudré mohly pohodlně usadit na zemi, aniž by na ně ty, co sedí v křeslech, hleděly svrchu.

V křeslech naproti moudrým seděly Leana, Seaine a Yukiri, každá s jedním z Elaininých zkopírovaných snových ter’angrialů, a vypadaly zastřeně a nehmotně. Elain zde měla být také, ale upozorňovala, že jí možná bude činit potíže usměrnit dost na to, aby mohla do Tel’aran’rhiodu vstoupit.

Aes Sedai a moudré se navzájem měřily a vznášelo se nad nimi téměř hmatatelné ovzduší nepřátelství. Aes Sedai považovaly moudré za mizerně vycvičené divoženky; moudré naopak Aes Sedai za nafoukané.

Když dorazila Egwain, objevila se přesně uprostřed místnosti skupina žen s tmavou kůží a černými vlasy. Hledačky větru se podezíravě rozhližely. Když je Siuan učila, zjistila, že Mořský národ má své legendy o Tel’aran’rhiodu a jeho nebezpečích. To hledačkám větru nebránilo, aby se ve chvíli, kdy zjistily, že je svět snů skutečný, o něm nenaučily všechno, co šlo.

V čele hledaček větru stála vysoká štíhlá žena s úzkýma očima a dlouhou šíjí, která měla na řetízku, spojujícím nos a levé ucho, řadu medailonků. To bude Šajlyn, jedna z těch, o nichž Nyneiva Egwain vyprávěla. Mezi zbývajícími třemi hledačkami větru byla důstojná žena s bílými prameny vlasů, propletenými mezi černými. Podle Nyneiviných pokynů a dopisů, které poslaly, to bude Renaile. Egwain měla za to, že má mezi nimi čelné postavení, ale zdálo se, že je ostatním podřízená. Ztratila své postavení hledačky větru paní lodí?

„Vítejte,“ přivítala je Egwain. „Prosím, posaďte se.“

„Zůstaneme stát,“ řekla Šajlyn. Hlas měla napjatý.

„Co jsou tyhle zač, Egwain al’Tere?“ zeptala se Amys. „Děti by neměly Tel’aran’rhiod navštěvovat. Není to opuštěné doupě písečného jezevce, které můžou zkoumat.“

„Děti?“ zeptala se Šajlyn.

„Tady jste děti, mokřiňanko.“

„Amys, prosím,“ přerušila je Egwain. „Půjčila jsem jim ter’angrialy, aby sem mohly přijít. Bylo to nutné.“

„Mohly jsme se sejít mimo svět snů,“ řekla Bair. „Srdce bitevního pole by mohlo být bezpečnější.“

Vskutku, hledačky větru byly velice málo obeznámeny s tím, jak Tel’aran’rhiod funguje. Jejich zářivé oblečení neustále měnilo barvy – vlastně právě ve chvíli, kdy se na ni Egwain dívala, Renailina halenka úplně zmizela. Egwain zrudla, přestože se Elain zmiňovala, že když jsou na moři, muži i ženy z Mořského národa pracují do pasu vysvlečení. Vzápětí byla blůzka zpátky. Rovněž jejich šperky se neustále měnily.

„Mám své důvody, proč jsem udělala, co jsem udělala, Amys,“ řekla Egwain, popošla vpřed a posadila se. „Šajlyn din Sabura Noční vody a její sestry o nebezpečích tohoto místa vědí a přijaly odpovědnost za své vlastní bezpečí.“

„Je to trochu… jako když dáš dítěti hořící dřevo a soudek s olejem,“ zamumlala Melain, „a prohlásíš, že jsi jeho udělala odpovědným za jeho bezpečí.“

„Musíme snášet tohle hašteření, matko?“ zeptala se Yukiri.

Egwain se nadechla a pokusila se uklidnit. „Prosím, jste vůdkyněmi svých lidí, moudré a jasnozřivé ženy. Nemůžeme se k sobě alespoň chovat slušně?“ Egwain se obrátila k Mořskému národu. „Hledačko větru Šajlyn, přijalas mé pozvání. Jistě mou pohostinnost neodmítneš tím, že budeš při celém jednání stát?“

Žena zaváhala. Působila hrdě; díky nedávným stykům mezi Aes Sedai a Mořským národem byla troufalejší. Egwain potlačila záchvěv hněvu; podrobnosti dohody ohledně Větrné mísy sejí nelíbily. Nyneiva s Elain měly mít rozum. Měly…

Ne. Elain s Nyneivou udělaly, co mohly, a byly pod neobyčejným tlakem. Kromě toho se říkalo, že vyjednávat s Mořským národem je jen o krůček bezpečnější než vyjednávat se samotným Temným.

Šajlyn konečně stroze přikývla, ačkoli zatímco o tom přemýšlela, její blůzka několikrát změnila barvu a pak se ustálila na karmínové, a její šperky neustále mizely a objevovaly se. „Tak dobře. Dlužíme ti za dar tohoto místa a přijímáme tvoji pohostinnost.“ Posadila se do křesla stranou od Egwain a ostatních Aes Sedai a její společnice učinily totéž.

Egwain tiše vydechla úlevou a vyvolala několik stolků s šálky teplého voňavého čaje. Hledačky větru nadskočily, zatímco moudré ani nehnuly brvou. Amys se nicméně natáhla pro šálek a čaj s růžovými lístky změnila na cosi mnohem tmavšího odstínu.

„Snad bys nám mohla vysvětlit účel tohoto setkání,“ řekla Bair, zatímco upíjela čaj. Ženy z Mořského národa si svoje šálky nevzaly, i když Aes Sedai začaly pít.

„Už jsme si to domyslely,“ řekla Šajlyn. „Tento střet je nutný, i když kéž by větry daly, aby tomu tak nebylo.“

„Tak tedy mluv,“ řekla Yukiri. „O co jde?“

Šajlyn se zaměřila na Egwain. „Mnoho období a přílivů jsme před Aes Sedai tajily povahu našich hledaček větru. Bílá věž vdechuje, ale nevydechuje – to, co je přivedeno dovnitř, nesmí nikdy odejít. Teď když o nás víte, nás chcete, protože nedokážete vystát představu žen, které usměrňují a vyje nemáte v hrsti.“

Aes Sedai se zamračily. Egwain si všimla, jak Melain souhlasně přikyvuje. Byla to pravdivá slova, ačkoli na věc hleděla jen z jedné stránky. Kdyby věděly, jak užitečný bude výcvik v Bílé věži a jak důležité je, aby lidé věděli, že se o usměrňovačky někdo stará a cvičí je…

Nicméně jí tyto úvahy připadaly klamné. Mořský národ měl vlastní tradice a své usměrňovačky dokázal dobře využívat i bez pravidel Bílé věže. Egwain nestrávila s Mořským národem tolik času jako Nyneiva nebo Elain, ale dostávala podrobné zprávy. Hledačky větru byly ohledně mnoha tkaniv nezkušené, ale jejich schopnosti s určitými tkanivy – zvláště těmi, které se zaměřovaly na vzduch – byly mnohem pokročilejší než ty Aes Sedai.

Tyto ženy si zasloužily pravdu. Nebylo to to, co Bílá věž a tři přísahy představovaly? „Máš pravdu, Šajlyn din Saburo Noční vody,“ řekla Egwain. „A od vašich lidí bylo možná moudré, že své schopnosti před Aes Sedai ukrývaly.“

Yukiri zalapala po dechu, což byla na Aes Sedai velmi nezvyklá reakce. Šajlyn ztuhla a řetízek mezi jejím nosem a uchem slabě cinkal, jak o sebe medailonky zvonily. Její blůzka změnila barvu na modrou. „Cože?“

„Možná jste se chovali moudře,“ řekla Egwain. „Netroufám si zpětně hodnotit své předchůdkyně v pozici amyrlin, ale jednu věc je třeba říci. Možná jsme se příliš horlivě snažily ovládat ženy, které vládnou jedinou silou. Je očividné, že hledačky větru si s vlastním výcvikem poradily dobře. Myslím, že by se od vás mohla Bílá věž hodně naučit.“

Šajlyn se opřela a studovala Egwaininu tvář. Egwain jí hleděla do očí a zachovávala klidný výraz. Ať vidí, že jsem odhodlaná, myslela si. Ať vidí, že to, co říkám, myslím vážně. Tohle není lichocení. Já jsem Aes Sedai. Mluvím pravdu.

„Dobrá,“ řekla Šajlyn. „Možná bychom mohly uzavřít dohodu, která nám dovolí cvičit vaše ženy.“

Egwain se usmála. „Doufala jsem, že pochopíš, jaké by to mělo výhody.“ Tři vedle ní sedící Aes Sedai si Egwain měřily s určitým odměřeným nepřátelstvím. Nu, uvidí. Nejlepší způsob, jak získat navrch, bylo otřást očekáváními jako brouky ve sklenici.

„A přesto,“ pokračovala Egwain, „přiznáváte, že existují věci, které Bílá věž zná, a vy ne. Jinak byste se nesnažily uzavřít dohodu o tom, že budou naše ženy učit vaše hledačky větru.“

„Tu dohodu nezrušíme,“ řekla Šajlyn rychle. Barva její blůzky se změnila na světle žlutou.

„Ach, nic takového neočekávám,“ řekla Egwain. „Je dobře, že teď máte učitelky z řad Aes Sedai. Ty, které s vámi obchodovaly, dosáhly něčeho nečekaného.“

Pravda, do posledního slova. Nicméně způsob, jakým je pronesla, naznačoval něco víc – že Egwain chtěla, aby byly Aes Sedai poslány na lodě Mořského národa. Šajlyn se zamračila ještě víc a opřela se v křesle. Egwain doufala, že uvažuje, jestli velké vítězství jejího lidu ohledně Větrné mísy nebylo od začátku naplánované.

„Pokud něco,“ pokračovala Egwain, „mám dojem, že předchozí dohoda nebyla dostatečně ctižádostivá.“ Obrátila se k moudrým. „Amys, souhlasila bys, že Aes Sedai mají znalosti o tkanivech, které moudré nemají?“

„Bylo by bláhové nepřiznat, že Aes Sedai jsou v těchto věcech velice zkušené,“ řekla Amys opatrně. „Tráví hodně času učením se tkanivům. Ale známe věci, které ony ne.“

„Ano,“ souhlasila Egwain. „Během svého výcviku mezi moudrými jsem se o vůdcovství naučila víc než v době, kdy jsem pobývala v Bílé věži. Také jste mi poskytly velice užitečný výcvik v Tel’aran’rhiodu a snění.“

„Tak dobrá,“ řekla Bair, „ven s tím. Celý ten rozhovor je jako hon za třínohou ještěrkou, kterou šťoucháte klackem, abyste zjistili, jestli se bude ještě hýbat.“

„Musíme svoje znalosti sdílet,“ řekla Egwain. „Naše tři skupiny – ženy, které dokáží usměrňovat – se musí spojit.“

„Předpokládám, že s Bílou věží v čele,“ řekla Šajlyn.

„Říkám jen to,“ odvětila Egwain, „že je moudré se dělit a učit od ostatních. Moudré, chtěla bych, abychom k vám posílaly přijaté z Bílé věže, aby se od vás učily. Obzvlášť užitečné by bylo, kdybyste je naučily ovládnout TeVaran’rhiod.“

Bylo nepravděpodobné, že se mezi Aes Sedai najde další snílek jako Egwain, i když vždycky mohla doufat. Toto nadání bylo velice vzácné. Přesto by bylo výhodné mít pár sester, které se v Tel’aran’rhiodu vyznají, i kdyby do něj musely vstupovat pomocí ter’angrialu.

„Hledačky větru,“ pokračovala Egwain. „I k vám bych poslala ženy, zvlášť ty zdatné v práci se vzduchem, aby se naučily volat vítr jako vy.“

„Život učednice není snadný,“ řekla Šajlyn. „Myslím, že vaše ženy by zjistily, že se to velice liší od pohodlného života v Bílé věži.“

Egwainin zadek si stále pamatoval bolesti „pohodlného“ života v Bílé věži. „Nepochybuji, že to bude náročné,“ řekla, „ale nepochybuji ani o tom, že to ze stejného důvodu bude velmi užitečné.“

„Nu, mám za to, že by se to dalo zařídit,“ řekla Šajlyn dychtivě a předklonila se. „Samozřejmě by bylo třeba zaplatit.“

„Stejným,“ řekla Egwain. „Dovolíme vám poslat některé z vašich učednic do Bílé věže a učit se u nás.“

„Už vám svoje ženy posíláme.“

Egwain si odfrkla. „Symbolické oběti, abychom nepodezíraly vaše hledačky větru. Vaše ženy se často drží stranou nebo k nám přicházejí jen zdráhavé. Chci, aby to přestalo – nemá cenu vašemu lidu upírat možné hledačky větru.“

„Tak jaký by v tom byl rozdíl?“ zeptala se Šajlyn.

„Ženám, které k nám pošlete, bude dovoleno se po výcviku vrátit,“ řekla Egwain. „Moudré, chtěla bych, abyste k nám posílaly i aielské učednice. Ne neochotně a ne proto, aby se z nich staly Aes Sedai, ale aby se u nás cvičily a poznávaly naše způsoby. I jim bude dovoleno se vrátit, pokud si to poté, co skončí, budou přát.“

„Muselo by to být víc než to,“ řekla Amys. „Dělá mi obavy, co by se stalo s ženami, které by si příliš zvykly na měkké mokřiňanské způsoby.“

„Jistě byste je nechtěly nutit…“ začala Egwain.

Bair ji přerušila. „Pořád by to byly učednice moudrých, Egwain aTVere. Děti, které musejí dokončit svůj výcvik. A to za předpokladu, že s tímto plánem budeme souhlasit; z čehosi na něm se mi svírá žaludek, jako když se na oslavě příliš najíš.“

„Pokud Aes Sedai dovolíme zaseknout do našich učednic háčky,“ řekla Melain, „nebude snadné je vytáhnout.“

„A chcete, aby ano?“ zeptala se Egwain. „Vidíš, co ve mně máte, Melain. Amyrlin, která se mcz/čz u Aielů? Za jakou oběť by to vašim lidem stálo, aby nás takových bylo víc? Aes Sedai, které chápou ji’e’toh a rozumí Trojí zemi, které si moudrých váží, místo aby je považovaly za soupeřky nebo divoženky?“

Tři Aielanky se na sebe neklidně podívaly.

„A co vy, Šajlyn?“ řekla Egwain. „Nestálo by tvým lidem za to, aby měli amyrlin, která se u vás učila, považuje vás za přátele a chová v úctě vaše způsoby?“

„To by mohlo být cenné,“ připustila Šajlyn. „Za předpokladu, že ženy, které nám pošlete, budou mít lepší náturu než ty, které jsem až dosud viděla. Ještě jsem nepotkala Aes Sedai, které by neprospělo viset pár týdnů nahoře na stěžni.“

„To proto, že jste trvaly na tom, že chcete Aes Sedai,“ řekla Egwain, „které už jsou uvyklé svým způsobům. Kdybychom vám místo toho posílaly přijaté, byly by mnohem poddajnější.“

„Místo toho?“ řekla Šajlyn okamžitě. „O takové dohodě jsme nemluvily.“

„Mohly bychom,“ odvětila Egwain. „Pokud usměrňovačkám z Mořského národa dovolíme se k vám vrátit, místo abychom požadovaly, aby zůstaly ve Věži, už tolik nebudete potřebovat učitelky z řad Aes Sedai.“

„Tohle musí být jiná dohoda.“ Šajlyn zavrtěla hlavou. „A nebude snadněji uzavřít. Aes Sedai jsou hadi, jako ty prsteny, které nosíte.“

„Co když vám nabídnu, že součástí budou i snové ter’angrialy, které jsem vám zapůjčila?“ zeptala se Egwain.

Šajlyn pohlédla na svou ruku, v níž, ve skutečném světě, držela malou destičku, která – s trochou usměrněného ducha – umožňovala ženě vstup do Tel’aran’rhiodu. Egwain jim samozřejmě nedala ter’angrialy, které člověku umožnily vstoupit i bez usměrňování. Ty byly všestrannější, a tudíž mocnější. Bude lepší zachovat je v tajnosti.

„V Tel’aran’rhiodu? řekla Egwain a předklonila se, „můžete jít kamkoli. Můžete se setkat s těmi, kdo jsou od vás daleko, aniž byste tam musely cestovat, můžete zjistit, co je skryto, a tajně se scházet.“

„Navrhuješ nebezpečnou věc, Egwain aTVere,“ řekla Amys přísně. „Pustit je tam jen tak by bylo jako nechat hlouček mokřiňanských dětí pobíhat po Trojí zemi.“

„Nemůžete si tohle místo nechat pro sebe, Amys,“ odvětila Egwain.

„Nejsme tak sobecké,“ řekla moudrá. „Mluvím o jejich bezpečí.“

„Pak možná,“ řekla Egwain, „by bylo nejlepší, kdyby Mořský národ posílal některé své učednice, aby se učily u moudrých – a možná vy byste mohly na oplátku posílat nějaké k nim.“

„Aby žily na lodích?¹ zeptala se Melain zděšeně.

„A jak lépe porazit váš strach z vody?“

„My sejí nebojíme,“ obořila se na ni Amys. „Myji respektujeme. Vy mokřiňani…“ Vždycky o lodích mluvila tak, jako jiní lidé o lvovi v kleci.

„Tak jako tak,“ obrátila se Egwain zpátky k Mořskému národu. „Pokud bychom se dohodly, mohly by ty ter’angrialy být vaše.“

„Už jsi nám je dala,“ řekla Šajlyn.

„Půjčila jsem vám je, Šajlyn, jak jsem po ženách, které vám je přinesly, velmi jasně vzkázala.“

„A ty bys nám je dala napořád?“ zeptala se Šajlyn. „Bez všech těch nesmyslů o tom, že všechny ter’angrialy patří Bílé věži?“

„Je důležité, aby existoval zákon, který brání těm, kdo ter’angrialy najdou, aby si je nechávali,“ řekla Egwain. „Jinak bychom nemohly pošetilému kupci nebo sedlákovi vzít předmět, který může být nebezpečný. Ale byla bych ochotná udělat oficiální výjimku pro hledačky větru a moudré.“

„Takže skleněné sloupy.řekla Amys. „Byla jsem zvědavá, jestli se na ně někdy Aes Sedai pokusí vznést nárok.“

„Pochybuji, že k tomu dojde,“ řekla Egwain. „Ale také si myslím, že Aiely uklidní, když oficiálně prohlásíme, že tyto ter’angrialy – a další, které vlastníte – patří vám a že si na ně sestry nemohou činit nárok.“

Nad tím se moudré vážně zamyslely.

„Stále mi taková dohoda připadá divná,“ řekla Bair. „Aielanky, které se cvičí v Bílé věži, ale nestanou se z nich Aes Sedai? Tak se to nedělá.“

„Svět se mění, Bair,“ odpověděla měkce Egwain. „V Emondově Roli rostl poblíž potoka záhon nádherných květin. Můj otec tam rád chodíval a miloval jejich krásu. Ale když pak postavili nový most, lidi se začali courat přes záhon, aby se k němu dostali.

Můj otec se celé roky snažil je udržet mimo. Vyráběl malé plůtky, cedule. Nic nepomáhalo. A pak ho napadlo prostředkem záhonu postavit chodníček z říčních kamenů a květiny nechat růst vedle něj. Pak po nich lidé přestali šlapat.

Když se blíží změna, můžeš vřískat a snažit se přimět věci, aby se neměnily. Ale obvykle tě nakonec pošlapou. Když však dokážeš změny řídit, můžou ti posloužit. Stejně jako nám slouží síla, ale jen poté, co se jí poddáme.“

Egwain se postupně podívala na všechny ženy. „Naše tři skupiny měly začít spolupracovat už dávno. Poslední bitva je tady a Drak Znovuzrozený hrozí, že Temného osvobodí. A kdyby to nestačilo, máme dalšího společného nepřítele – který by chtěl zničit Aes Sedai, hledačky větru i moudré.“

„Seančany,“ řekla Melain.

Renaile, která seděla vzadu mezi hledačkami větru, při tom slově potichu zasykla. Její oblečení se změnilo a náhle na sobě měla zbroj a v ruce meč. Vzápětí zmizely.

„Ano,“ řekla Egwain. „Společně můžeme být dost silné, abychom se jim postavily. Rozdělené…“

„Musíme tuto smlouvu uvážit,“ řekla Šajlyn. Egwain si všimla, že místností zavál vítr, nejspíš omylem vytvořený některou z Mořského národa. „Sejdeme se znovu a možná složíme slib. Pokud ano, podmínky budou tyto: Pošleme vám každý rok dvě učednice a vy pošlete dvě nám.“

„Ne vaše nejslabší,“ řekla Egwain. „Chci vaše nejslibnější.“

„A vy nám pošlete tytéž?“ zeptala se Šajlyn.

„Ano,“ řekla Egwain. Byl to začátek. Jakmile se ukáže, že ten plán funguje, budou si nejspíš chtít vyměňovat větší množství učednic. Ale prozatím by na to neměla tlačit.

„A my?“ zeptala se Amys. „Jsme my součástí téhle ‚dohody‘, jak ji nazýváte?“

„Dvě přijaté,“ řekla Egwain, „na oplátku za dvě učednice. Budou se cvičit nejméně šest měsíců, ale ne déle než dva roky. Jakmile budou naše ženy u vás, budou považovány za vaše učednice a musejí dodržovat vaše pravidla.“ Zaváhala. „Po skončení výcviku se všechny učednice a přijaté musí vrátit ke svým lidem alespoň najeden rok. Pokud se potom vaše rozhodnou, že se chtějí stát Aes Sedai, mohou se vrátit, abychom o nich rozhodly. To samé platí pro naše ženy, pokud by se rozhodly místo toho připojit k vám.“

Bair zamyšleně přikývla. „Možná budou ženy jako ty, které když poznají naše způsoby, pochopí, že jsou lepší. Pořád je škoda, že jsme tě ztratily.“

„Moje místo je jinde,“ řekla Egwain.

„Budete souhlasit se stejnou dohodou mezi námi?“ zeptala se Šajlyn moudrých. „Měly bychom se dohodnout na podobné výměně dvou za dvě?“

„Pokud tu dohodu odsouhlasíme,“ řekla Bair s pohledem upřeným na zbývající moudré, „uzavřeme ji i s vámi. Ale musíme si o tom promluvit s ostatními moudrými.“

„A co ter’angrialý?“ zeptala se Šajlyn a obrátila se zpátky k Egwain.

„Jsou vaše,“ řekla Egwain. „Na oplátku nás vyvážete ze slibu posílat vám sestry, které vás budou učit, a my dovolíme všem ženám z Mořského národa, které v současnosti žijí mezi námi, aby se vrátily ke svému lidu. Toto všechno podléhá souhlasu vašeho lidu a já to budu muset předložit věžové sněmovně.“

Jakožto amyrlin byly samozřejmě její výnosy zákonem. Kdyby se však sněmovna zpěčovala, mohlo by to skončit tak, že by ty zákony nikdo nedodržoval. V této věci bude potřebovat získat jejich podporu a to chtěla, zvláště s ohledem na její názor, že by s ní sněmovna měla víc spolupracovat a méně se scházet potají.

Byla si však poměrně jistá, že v této věci dokáže získat její souhlas. Aes Sedai se nebude líbit, že by se měly vzdát ter’angrialů, ale také se jim nelíbila dohoda, která byla s Mořským národem uzavřena ohledně Větrné mísy. Aby sejí zbavily, vzdaly by se skoro čehokoli.

„Věděla jsem, že se pokusíš skoncovat s tím, že nás sestry učí,“ řekla Šajlyn samolibě.

„Co bys měla raději?“ zeptala se Egwain. „Ženy, které mezi námi patří k nejslabším a svou službu považují za trest? Nebo místo toho ženy ze svého vlastního lidu, které se naučily to nejlepší, co jim dokážeme nabídnout, a šťastně se vrátily, aby se o to podělily?“ Egwain byla i tak napůl v pokušení prostě jim poslat Aes Sedai z Mořského národa a tím dohodu splnit; připadalo jí to jako vhodný způsob, jak se ze situace vykroutit.

Doufala však, že tato nová dohoda nahradí starou. Měla pocit, že sestry z Mořského národa tak jako tak ztratí, přinejmenším ty, které se toužily vrátit ke svému lidu. Svět se měnil, a když už teď nebyly hledačky větru tajemstvím, nebylo třeba udržovat staré zvyky.

„Promluvíme si,“ řekla Šajlyn. Kývla na ostatní a zmizely z místnosti. Rozhodně se učily rychle.

„Tohle je nebezpečný tanec, Egwain aTVere,“ řekla Amys, která vstala a upravila si šál. „Bývaly časy, kdy by Aielové hrdě Aes Sedai sloužili. Ty časy jsou pryč.“

„Ženy, které jste si mysleli, že najdete, nejsou nic než sen, Amys,“ řekla Egwain. „Skutečný život je často větším zklamáním než sny, ale alespoň když ve skutečném světě najdete čest, víte, že je to víc než jen fantazie.“

Moudrá přikývla. „Nejspíš s tou dohodou budeme souhlasit. Musíme se naučit to, co nás Aes Sedai naučit můžou.“

„Vybereme naše nejsilnější ženy,“ dodala Bair. „Ty, které se nenechají mokřiňanskou měkkostí zkazit.“ V těch slovech nebyl žádný odsudek. Nazývat mokřiňany měkkými nebylo v Baiřiných představách urážkou.

Amys přikývla. „Odvádíš dobrou práci, pokud nečekáš, že nás spoutáš ocelovými okovy.“

Ne, Amys, pomyslela si Egwain. Nespoutám vás ocelovými okovy. Místo toho použiju krajku.

„A teď,“ řekla Bair. „Pořád ještě nás dneska potřebuješ? Naznačovala jsi něco o bitvě…?“

„Ano,“ přikývla Egwain. „Nebo v to alespoň doufám.“ Nepřišla žádná zpráva. To znamenalo, že Nyneiva a Siuan neobjevily nikoho, kdo by poslouchal. Selhala její lest?

Moudré na ni kývly, pak poodešly stranou a začaly tiše rozmlouvat. Egwain pomalu došla k ostatním Aes Sedai.

Yukiri vstala. „Mně se to nelíbí, matko,“ řekla tiše s očima upřenýma na moudré. „Nemyslím, že s tím sněmovna bude souhlasit. Mnohé skálopevně věří, že všechny předměty jediné síly by měly patřit nám.“

„Sněmovna pochopí důvod,“ řekla Egwain. „Už jsme Mořskému národu vrátily Větrnou mísu, a když teď Elain znovu objevila způsob výroby ter’angrialů, je jenom otázkou času, než jich bude tolik, že je stejně nedokážeme všechny sledovat.“

„Ale Elain je Aes Sedai, matko,“ řekla Seaine, vstala a tvářila se ustaraně. „Jistě ji dokážeš ukáznit.“

„Snad,“ řekla Egwain tiše. „Ale nepřipadá ti divné, že – po všech těch letech – se vrací tolik nadání, dělá se tolik objevů? Moje snění, Elaininy ter’angrialy, věštění. Vzácných nadání je najednou nadbytek. Věk končí a svět se mění. Pochybuju, že Elainino nadání zůstane jedinečné. Co když se projeví u některé z moudrých nebo Mořského lidu?“

Ostatní tři seděly mlčky a tvářily se ustaraně.

„Stejně není správné se vzdát, matko,“ řekla nakonec Yukiri. „Když se budeme snažit, mohly bychom dostat moudré a hledačky větru pod kontrolu.“

„A aša’manové?“ zeptala se Egwain mírně a nepodařilo se jí potlačit náznak neklidu v hlase. „Budeme trvat na tom, že všechny angrialy a sa’angrialy vytvořené pro muže náleží nám, přestože je nemůžeme používat? Co když se najdou aša’manové, kteří se naučí vytvářet předměty síly? Budeme je nutit, aby nám vydali všechno, co vytvoří? Dokázaly bychom si to vynutit?“

„Já…“ řekla Yukiri.

Leana zavrtěla hlavou. „Má pravdu, Yukiri. Světlo, má pravdu.“

„Svět takový, jaký byl, už nám nemůže patřit,“ řekla Egwain tiše, protože nechtěla, aby ji moudré zaslechly. „Patřil nám vůbec? Černá věž se spojuje s Aes Sedai, Aielové už nás neuctívají, hledačky větru před námi celá staletí ukrývaly své nej schopnější usměrňo vačky a jsou stále bojechtivější. Pokud se toho všeho pokusíme držet příliš pevně, stanou se z nás buď tyranky, nebo hlupačky, podle toho, jak budeme úspěšné. Ani jedno nechci.

Poveífezwe je, Yukiri. Musíme se stát zdrojem, k němuž ženy vzhlížejí, všechny ženy. Toho nedosáhneme příliš pevným sevřením, ale tím, že jejich usměrňovačky přivedeme k nám, aby se tady učily, a naše nejnadanější přijaté pošleme k nim, aby se staly odbornicemi v tom, v čem jsou ony nejlepší.“

„A pokud si ony právě říkají totéž?“ zeptala se Leana potichu s pohledem upřeným na moudré, které tlumeně rozmlouvaly na opačné straně místnosti. „Pokud se pokusí s námi manipulovat tak jako my s nimi?“

„Pak musíme být nej lepší,“ řekla Egwain. „Tohle všechno je prozatím druhotné. Musíme se sjednotit proti Stínu a Seančanům. Musíme…“

V místnosti se objevila vyčerpaně vypadající Siuan, šaty na jedné straně sežehnuté. „Matko! Potřebujeme tě!“

„Bitva začala?“ zeptala se Egwain naléhavě. Moudré na druhé straně našpicovaly uši.

„Ano,“ lapala Siuan po dechu. „Vypukla hned. Matko, ony nepřišly špehovat! Zaútočily.“

Perrin se hnal krajinou a každým krokem překonával celé míle. Musel hrot dostat někam pryč od Zabíječe. Snad do oceánu? Mohl by…

Vzduchem zasvištěl šíp a škrábl ho do ramene. Perrin zaklel a obrátil se. Stáli na vysokém kamenitém úbočí. Zabíječ byl dole pod ním, luk zvednutý k ostře řezané tváři, tmavé oči planoucí hněvem. Vystřelil další šíp.

Zeď, pomyslel si Perrin a vyvolal před sebou cihlovou zeď. Šíp se zabodl několik coulů do ní, ale zastavil se. Pen in se okamžitě odeslal pryč. Nemohl se však přemístit daleko, ne když s sebou nesl kopuli.

Perrin změnil směr, takže už se nepohyboval přímo na sever, ale směrem na východ. Pochyboval, že tím Zabíječe setřese – nejspíš viděl, jak se kopule pohybuje a z toho usoudil na směr.

Co dělat? Měl v úmyslu hodit bodec do oceánu, ale pokud ho Zabíječ sleduje, prostě si ho zase vezme. Perrin se soustředil na to, aby se pohyboval co nejrychleji, a každým úderem srdce překonával celé míle. Dokáže svého nepřitele předstihnout? Okolní krajina byla jako rozmazaná čmouha. Hory, lesy, jezera, louky.

Právě když si pomyslel, že možná získal náskok, objevila se hned vedle něj nějaká postava a máchla mu mečem po krku. Perrin se přikrčil a stěží se útoku vyhnul. Zavrčel a zvedl kladivo, ale Zabiječ zmizel.

Perrin se s pocitem marnosti zastavil. Zabiječ se uměl pohybovat rychleji než Perrin a dokázal se dostat pod kopuli tak, že skočil před ni a pak počkal, až ji Perrin přesune nad něj. Odtud pak mohl přeskočit přímo k Perrinovi a zaútočit.

Nedokážu ho předběhnout, uvědomil si Perrin. Jediný způsob, jak mohl mít jistotu, jediný způsob, jak ochránit Faile a ostatní, bylo Zabíječe zabít. Jinak muž sebere hrot tam, kde ho Perrin nechá, a pak se vrátí, aby jeho lidi polapil.

Perrin se rozhlédl, aby se zorientoval. Stál na řídce zalesněném svahu a na severu viděl Dračí horu. Podíval se na východ a spatřil vrcholek velké stavby, vykukující nad vrcholky stromů. Bílá věž. Město by Perrinovi mohlo poskytnout výhodu, neboť by mohlo být snazší se ukrýt v některé z mnoha budov či uliček.

S hrotem v ruce vyrazil Perrin tím směrem a kopule, kterou bodec vytvářel, se pohybovala společně s ním. Nakonec přece jen dojde na boj.