Věže půlnoci

KAPITOLA 22 Konec legendy

V noci Gawyn rány Bílé věže neviděl.

V temnotě nikdo nedokázal rozeznat rozdíl mezi nádherně spletitou freskou a zdí plnou nesprávně položených dlaždic. V noci se i z nejkrásnějších budov v Tar Valonu stávaly další temné hroudy.

A v noci byly díry a jizvy na Bílé věži zakryty obvazem temnoty. Za tak temné noci, jakou způsobovala ta mračna, nebylo samozřejmě možné rozeznat ani barvu Věže. Černá nebo bílá; v noci na tom skutečně nezáleželo.

Gawyn kráčel po pozemcích Bílé věže, oblečený do tuhých kalhot a kabátu v červené a zlaté barvě. Jako by měl uniformu, ale nepatřil k nikomu určitému. Zdálo se, že v poslední době skutečně k nikomu nepatří. Takřka bezděčně zamířil ke vstupu do východni věže, jako by chtěl vyšplhat k Egwainině ložnici. Zaťal zuby a obrátil se opačným směrem.

Měl by spát. Ale po téměř týdnu, kdy po nocích střežil Egwaininy dveře, si dával -jak vojáci rádi říkali – půlnoční oběd. Možná mohl zůstat ve svých pokojích a odpočívat, ale jeho ubytování v kasárnách Bílé věže mu připadalo omezující.

Nedaleko se trsy trávy kradly dvě malé divoké kočky a v očích se jim odráželo světlo pochodní na strážním stanovišti. Kočky se držely při zemi a měřily si ho, jako by – na kratičký okamžik – uvažovaly, jestli by stál za útok. Vzduchem nad ním proplachtila neviditelná sova a jediným důkazem její přítomnosti bylo osamělé pírko, které se sneslo k zemi. V noci bylo jednodušší předstírat. Někteří lidé tak prožili celý život, když před otevřenými okny denního světla upřednostňovali závěsy temnoty, protože ty jim umožňovaly vidět svět celý zahalený stínem.

Už zavládlo léto, ale přestože ve dne bylo horko, noc byla nezvykle chladná. Závan větru ho rozechvěl. Od smrti té nešťastné bílé k žádné další vraždě nedošlo. Kdy vrah znovu udeří? On – či ona – právě v tuto chvíli mohl procházet chodbou a hledat osamělou Aes Sedai, stejně jako ty kočky hledaly myši.

Egwain ho od svých dveří vyhnala, ale to neznamená, že nemůže zůstat na stráži. K čemu bylo chodit po pozemku? Měl by být uvnitř, kde měl možnost vykonat něco užitečného. Gawyn zamířil k jednomu ze vchodů pro služebnictvo.

Nízká chodba uvnitř byla čistá a dobře osvětlená, jako celý zbytek Věže, i když podlahu tvořila matná šedá břidlice místo lesklých dlaždic. Z otevřené místnosti napravo od něj, kde gardisté mimo službu trávili čas se svými druhy, se nesl smích a klábosení. Gawyn dveře jen přelétl pohledem, ale pak ztuhl.

Znovu se podíval dovnitř a některé z mužů poznal. „Mázone? Celarku? Zangu? Co to tady tropíte?“

Ti tři polekaně zvedli hlavy a pak se zatvářili mrzutě. Patřili asi k půltuctu molodců, kteří s odpočívajícími gardisty hráli v kostky a kouřili dýmky. Molodci se vyškrábali na nohy a zasalutovali mu, ačkoli už nebyl jejich velitel. Zdálo se, že si to neuvědomují.

Celark, který z nich seděl nejblíž, si ke Gawynovi pospíšil. Byl to hubený chlapík se světle hnědými vlasy a silnými prsty. „Můj pane,“ řekl. „Nic důležitýho, můj pane. Jen trocha neškodné zábavy.“

„Strážci nevidí takové chování rádi,“ řekl Gawyn. „Dobře to víš, Celarku. Pokud se roznese, že takhle ponocujete u kostek, nikdy žádnou Aes Sedai nepřesvědčíte, aby se s vámi spojila.“

Celark udělal obličej. „Ano, můj pane.“

V jeho výrazu bylo jakési zdráhání. „O co jde?“ zeptal se Gawyn. „Ven s tím, chlape.“

„Teda, můj pane,“ řekl Celark. „Jde o to, že někteří z nás si už nejsme jistí, že chceme být strážci. Všichni jsme sem nepřišli kvůli tomu, víš. Někteří byli jako ty, chtěli cvičit s nejlepšími. A zbytek… no, věci se teď změnily.“

„Jaké věci?“ zeptal se Gawyn.

„Hlouposti, můj pane,“ řekl muž s pohledem sklopeným k zemi. „Samozřejmě máš pravdu. Zítra brzo ráno začíná výcvik. No ale my už jsme válku zažili. Teď jsme vojáci. Stát se strážcem je všechno, o co by měl muž usilovat. Ale někteří z nás by raději nechtěli přijít o to, co mají teď. Chápeš?“

Gawyn pomalu přikývl.

„Když jsem přišel do Věže,“ řekl Celark, „nic jsem nechtěl víc, než se stát strážcem. Teď už nevím, jestli chci celý život strávit ochranou jedné ženy, osamělý, touláním po zemi.“

„Mohl by ses stát strážcem nějaké hnědé nebo bílé,“ řekl Gawyn. „A zůstat ve Věži.“

Celark se zamračil. „Se vší úctou, můj pane, myslím, že to by mohlo být úplně stejně špatné. Strážci… nežijí jako jiní muži.“

„To jistě ne,“ řekl Gawyn a zvedl pohled vzhůru směrem k Egwaininým vzdáleným komnatám. On k těm dveřím nepůjde. Přinutil se znovu pohlédnout na Celarka. „Není hanba zvolit si jinou cestu.“

„Ostatní se tváří, že ano.“

„Ostatní se pletou,“ řekl Gawyn. „Sežeň ty, kdo chtějí zůstat s molodci, a zítra se hlaste kapitánu Chubainovi. Promluvím s ním. Vsadím se, že byste se mu hodili jako oddíl věžové gardy. Při seančanském útoku ztratil hodně mužů.“

Celark se viditelně uvolnil. „To bys udělal, můj pane?“

„Samozřejmě. Bylo mi ctí vám chlapům velet.“

„Myslíš… možná by ses k nám mohl přidat?“ V mladíkově hlase zaznívala naděje.

Gawyn zavrtěl hlavou. „Já se chci vydat po jiné cestě. Ale dá-li Světlo, skončím dost blízko, abych na vás mohl dávat pozor.“ Kývl k místnosti. „Vrať se zpátky ke hře. Promluvím o vás i s Makzimem.“ Makzim byl přísný strážce s mohutnýma rukama, který v současnosti vedl výcvik.

Celark vděčně přikývl a odspěchal za ostatními. Gawyn pokračoval dál chodbou a přál si, aby měl tak snadnou volbu jako oni.

Ponořený v myšlenkách vyšel na půl cesty k Egwaininým komnatám, než se zarazil a uvědomil si, co dělá. Potřebuju se nějak rozptýlit. Ještě nebylo tak pozdě. Možná by mohl najít Brynea a popovídat si s ním.

Gawyn zamířil k Bryneovým pokojům. Pokud bylo Gawynovo postavení mezi Aes Sedai nezvyklé, Bryne na tom byl téměř stejně: strážce bývalé amyrlin, generál Egwaininy vítězné armády a proslulý hlavni kapitán. Dveře Bryneova pokoje byly pootevřené a propouštěly do chodby s modrými dlaždicemi pruh světla. Když byl vzhůru, měl to tak ve zvyku, pro případ, že by ho některý z jeho důstojníků potřeboval. Mnoho nocí strávil Bryne mimo Věž, na některém z velících stanovišť na ostrově nebo v nedaleké vesnici.

Gawyn tiše zaklepal.

„Dále,“ ozval se Bryneův známý, pevný hlas. Gawyn vklouzl dovnitř a pak dveře přivřel tak, aby zůstaly pootevřené jako předtím. Bryne seděl u vratce vyhlížejícího stolu a psal dopis. Zalétl ke Gawynovi pohledem. „Vydrž chvilku.“

Gawyn čekal. Stěny byly pokryté mapami Tar Valonu, Andoru, Cairhienu a přilehlých oblastí. Na mnohých z nich byly čerstvé poznámky červenou křídou. Bryne se připravoval na válku. Z poznámek bylo jasné, že předpokládá, že nakonec bude muset proti trollokům bránit samotný Tar Valon. Několik map zobrazovalo vesnice v severní části země s údaji o opevnění – pokud bylo – a věrnosti Tar Valonu. Poslouží jako zásobovací stanice a předsunutá stanoviště. Kroužky na další mapě zachycovaly prastaré strážní věže, opevnění a ruiny.

Z Bryneových výpočtů čišela jakási metodická nevyhnutelnost a pocit naléhavosti. Neměl v úmyslu stavět nová opevnění, ale využít ta stávající. Přesouval vojáky do vesnic, které pokládal za nejužitečnější; další mapa ukazovala pokrok v aktivním verbování.

Až do okamžiku, kdy se zde ocitl, kdy ucítil zatuchlý pach starého papíru a hořící svíčky, si Gawyn neuvědomil realitu hrozící války. Brzy vypukne. Drak rozbije zámky na věznici Temného. Místo, kde se s ním podle jeho slov měla Egwain sejít, Merrilorské pole, bylo na mapách vyznačené zářivě červenou barvou. Leželo na severu, na hranici se Šajnarem.

Temný. Vypuštěný do světa. Světlo! Vedle toho byly Gawynovy vlastní problémy bezvýznamné.

Bryne dopsal dopis, osušil papír pískem, složil ho a sáhl pro vosk a pečetidlo. „Na návštěvy je trochu pozdě, synu.“

„Já vím, ale myslel jsem, že bys mohl být vzhůru.“

„A to taky jsem.“ Bryne nakapal na dopis vosk. „Co potřebuješ?“

„Radu,“ řekl Gawyn a posadil se na stoličku.

„Pokud nejde o to, jak nejlíp ubytovat vojáky nebo opevnit kopec, nebude moje rada dostatečná. Ale o čem chceš mluvit?“

„Egwain mi zakázala ji chránit.“

„Jsem si jistý, že amyrlin k tomu má své důvody,“ řekl Bryne a klidně dopis zapečetil.

„Pošetilé,“ namítl Gawyn. „Nemá strážce a ve Věži řádí vrah.“ Jeden ze Zaprodanců, pomyslel si.

„Obojí je pravda,“ řekl Bryne. „Ale co to má společného s tebou?“

„Potřebuje moji ochranu.“

,.Požádala tě o ni?“

„Ne.“

„Přesně. Pokud si vzpomínám, nežádala tě ani o to, abys s ní šel do Věže, nebo o to, abys za ní začal chodit jako pes, který ztratil pána.“

„Ale ona mě potřebuje!“ řekl Gawyn.

„Zajímavé. Když sis to myslel naposledy, zmařil jsi – s mou pomocí – týdny její práce na sjednocení Bílé věže. Někdy není naše pomoc zapotřebí, synu. Bez ohledu na to, jak upřímněji nabízíme nebo jak naléhavá se může zdát.“

Gawyn si založil ruce. Nemohl se opřít o stěnu, aby nenarušil mapu se zakreslenými sady v okolní krajině. Jedna ves poblíž Dračí hory byla z nějakého důvodu zakroužkována čtyřikrát. „Takže mi radíš, abych ji nechal nechráněnou, možná aby jí někdo vrazil nůž do zad.“

„Žádnou radu jsem ti nedal,“ řekl Bryne, který listoval nějakými hlášeními na stole, a jeho rozhodnou tvář osvětlovalo mihotavé světlo svíce. „Jenom jsem přidal pár postřehů, ačkoli pokládám za zajímavé, že jsi z toho vyvodil, že bys ji měl nechat na pokoji.“

„Já… Bryne, ona nemá rozumí

Koutek Bryneových rtů se pozvedl v ironickém úsměvu. Položil papíry a obrátil se ke Gawynovi. „Varoval jsem tě, že ti moje rada nebude k ničemu. Nejsem si jistý, že existují odpovědi, které ti vyhoví. Ale dovol, abych se zeptal na tohle: Co chceš, Gawyne Trakande?“

„Egwain,“ řekl okamžitě. „Chci být její strážce.“

„Tak co z toho?“

Gawyn svraštil čelo.

„Chceš Egwain, nebo chceš být její strážce?“

„Samozřejmě být její strážce. A… a, no, oženit se s ní. Já ji miluju, Bryne.“

„Mně se zdá, že to jsou dvě různé věci. Podobné, ale oddělené. Ale kromě toho, co souvisí s Egwain, co chceš?“

„Nic,“ řekl Gawyn. „Ona je vším.“

„No a to je tvůj problém.“

„Proč by to byl problém? Miluju ji.“

„To jsi říkal.“ Bryne si Gawyna pozorně prohlížel, jednu ruku na stole, druhou položenou na noze. Gawyn odolal pokušení začít se pod tím pohledem ošívat. „Tys byl vždycky vášnivý, Gawyne. Jako tvá matka a tvá sestra. Vznětlivý, ne vypočítavý jako tvůj bratr.“

„Galad není vypočítavý,“ řekl Gawyn. „On prostě jedná.“

„Ne,“ řekl Bryne. „Možná jsem se špatně vyjádřil – Galad možná není vypočítavý, ale není vznětlivý. Být vznětlivý znamená jednat, aniž si to pořádně promyslíš; Galad všechno hodně pečlivě promýšlí. Tak si vypracoval svoje morální zásady. Může jednat rychle a rázně, protože už se rozhodl, co dělat.

Ty jednáš s vášní. Nejednáš podle toho, co si myslíš, ale co cítíš. Chvatně, emocionálně. To ti dává sílu. Můžeš jednat, když je třeba, a s následky se vypořádat později. Obvykle jsou tvoje instinkty dobré, jako bývaly u tvé matky. Proto jsi ale nemusel nikdy čelit tomu, co dělat, když tě instinkty zavedou špatným směrem.“

Gawyn si uvědomil, že přikyvuje.

„Ale synu,“ předklonil se Bryne, „muže dělá víc než jedna touha, jeden cíl. Takového muže žádná žena nechce. Připadá mi, že muži, kteří se snaží se sebou něco udělat – místo aby jen hlásali svoji oddanost – jsou ti, kteří to někam dotáhnou. Se ženami i se samotným životem.“ Bryne si promnul bradu. „Takže pokud ti mám něco poradit, je to tohle: zjisti, kým bys byl bez Egwain, a pak vymysli, jak ji do toho zasadit. Myslím, že tohle žena…“

„Takže teď jsi odborník na ženy?“ zeptal se nový hlas.

Překvapený Gawyn se obrátil a spatřil Siuan Sanče, jak otvírá dveře.

Bryne nezaváhal ani okamžik. „Poslouchala jsi za dveřmi dost dlouho, Siuan, abys věděla, že o tomhle ten rozhovor nebyl.“

Siuan si odfrkla a vpadla do pokoje s konvicí čaje. „Měl bys být v posteli,“ řekla, aniž Gawynovi věnovala víc než jen letmý pohled.

„To je pravda,“ řekl Bryne nenuceně. „Kupodivu se zdá, že se potřeby země nepodřizují mým vrtochům.“

„Mapy můžeš studovat i ráno.“

„A můžu je studovat i v noci. A odpoledne. Každá hodina, kterou nad nimi strávím, by mohla znamenat ligy ubráněné země, pokud se trolloci probijí skrz.“

Siuan si hlasitě povzdechla, podala mu šálek a pak nalila čaj, který voněl po moruškách. Bylo rozhodně zvláštní vidět Siuan – která kvůli svému utišení vypadala jako žena v Gawynově věku – jak pečuje o prošedivělého Garetha Brynea.

Když si od ní Bryne vzal čaj, obrátila se Siuan ke Gawynovi. „A ty, Gawyne Trakande,“ řekla. „Chtěla jsem si s tebou promluvit. Rozkazovat amyrlin a říkat jí, co má dělat? Vážně, zdá se, že si muži občas myslí, že ženy nejsou nic víc než jejich osobní poslíčci. Vymýšlíte si všemožné směšné plány a pak čekáte, že myje nějak uskutečníme.“

Prohlížela si ho a nevypadalo to, jako že od něj čeká jinou reakci než zahanbeně sklopené oči. Gawyn to udělal a rychle se omluvil a zmizel, aby se vyhnu! dalšímu sekýrování.

Nic z toho, co Bryne řekl, ho nepřekvapilo. Ten muž byl nanejvýš zásadový a totéž už Gawynovi opakoval předtím. Přemýšlet, nikoliv jednat impulzivně; dobře si vše rozvážit. Ale on strávil přemýšlením celé týdny a jeho myšlenky se honily v kruzích jako mouchy polapené ve sklenici. Nikam se nedostal.

Gawyn kráčel chodbami a všiml si, že jsou na nich v pravidelných rozestupech rozmístěni Chubainovi gardisté. Řekl si, že nejde nahoru k Egwain; prostě jen kontroluje stráže. A přesto se brzy ocitl v chodbě poblíž amyrlininých komnat. Jen o jednu chodbu dál. Rychle ji zkontroluje a…

Gawyn ztuhl. Co to dělám? pomyslel si.

Velká část jeho dnešní nervozity pocházela z toho, že nevěděl, jestli Egwain řádně hlídají, nebo ne. Nebude moci usnout, dokud…

Ne, řekl si důrazně. Tentokrát udělám, oč mě žádá. Obrátil se k odchodu.

Nějaký zvuk jej přiměl zaváhat a ohlédnout se přes rameno. Zvuky kroků a šustící oblečení. Na novicky už bylo příliš pozdě, ale sloužící by klidně mohli roznášet pozdní jídlo. Bryne s Gawynem nebyli jediní, kdo v Bílé věži býval dlouho vzhůru.

Zvuk se ozval znovu. Tak tichý, stěží slyšitelný. Zamračený Gawyn si stáhl boty a proplížil se vpřed, aby nahlédl za roh.

Nic tam nebylo. Egwaininy dveře – vykládané zlatém v podobě avendasory – byly zavřené a chodba prázdná. Gawyn s povzdechem zavrtěl hlavou a zády se opřel o stěnu, aby si natáhl boty. Kéž by Egwain alespoň dovolila Chubainovi, aby k jejím dveřím postavil stráže. Nechat je nehlídané bylo…

Ve stínu kousek za Egwaininými dveřmi se něco pohnulo. Gawyn ztuhl. Nebyla tam příliš velká tmavá plocha, jen pár coulů široký stín ve výklenku. Když si však temné místo prohlížel, dělalo mu problémy na něm udržet oěi. Jeho pohled stále sklouzával, jako hrudka másla na horkém tuřínu.

Zdálo se… zdálo se, že tma je větší, než si původně myslel. Proč se na ni nedokázal podívat přímo?

Zahlédl bleskový pohyb a něco prolétlo vzduchem. Gawyn se vrhl na bok a ocel narazila do kamene. S jednou botou obutou tu druhou pustil a tasil meč. Nůž, který mířil na jeho srdce, klouzal po dlaždicích na podlaze.

Gawyn napjatě vyhlédl za roh. Někdo prchal dolů chodbou. Někdo celý v černém a s kápí přes hlavu.

Gawyn se s taseným mečem rozběhl za onou osobou, máchal rukama a nemotorně našlapoval, neboť měl obutou jen jednu botu. Vrah byl neuvěřitelně rychlý. Gawyn zařval na poplach a jeho hlas se ozvěnou nesl prázdnými chodbami Věže; pak zahnul doleva. Zabiják bude muset zabočit a přiběhnout chodbou tady zprava.

Gawyn vrazil do další chodby a hnal se směrem, který vraha odřízne. Smykem vybral další roh.

Chodba byla prázdná. Vrátil se vrah zpátky? Gawyn se s klením rozběhl a doběhl do původní chodby na opačném konci. Nikde nikdo. Možná nějaké dveře? Všechny povedou do slepé uličky. Kdyby Gawyn počkal, než dorazí pomoc…

Ne, pomyslel si Gawyn a obrátil se. Tma. Hledej tmu. U rámu dveří nalevo od něj byla temná skvrna. Příliš malá, než aby se v ní někdo ukrýval, ale když se na ni díval, měl stejný pocit ztráty orientace jako předtím.

Vyskočila z ní nějaká postava a ohnala se mečem po Gawynově hlavě. Švihl mečem do figury Řezání rákosí a srazil útok stranou. Zabiják byl mnohem menší než Gawyn, takže ten by měl mít velkou výhodu, pokud šlo o dosah. Přesto se protivník pohyboval neuvěřitelně rychle, bodal po Gawynovi rychlou sérií výpadů a nepoužíval žádnou šermířskou figuru, kterou by Gawyn poznával.

Gawyn provedl Vířící vítr, neboť byl donucen počínat si jako v obklíčení. Stěží se mu dařilo držet si útočníka od těla. V dálce slyšel výkřiky – stráže odpovídaly na jeho poplašné volání. Znovu zařval.

Z útočníkových pohybů vycítil nespokojenost; vrah čekal, že Gawyna rychle porazí. Nu, Gawyn očekával totéž, ale soustředit se na tohoto protivníka bylo nesmírně těžké. Gawynovy údery – když se mu je povedlo zasadit — zasahovaly místo těla vzduch.

Gawyn se stočil stranou a zvedl meč ve figuře Kanec se řítí dolů horou. To však zabijákovi poskytlo příležitost; hodil po Gawynovi další nůž a přinutil ho ustoupit stranou.

Nůž zazvonil o zeď a vrah se rozběhl chodbou. Gawyn se hnal za ním, ale nedokázal s ním udržet krok. Brzy byl zabiják daleko vpředu a vrhl se doleva. Tím směrem ležela řada křižovatek.

Taková rychlost, pomyslel si Gawyn, zastavil se a s rukama na kolenou lapal po dechu. To není přirozené.

Vzápětí dorazili dva Chubainovi gardisté s tasenými meči. Gawyn ukázal rukou. „Vrah. Poslouchal u Egwaininých dveří. Běžel tudy.“

Jeden se rozběhl tím směrem. Druhý odešel vyhlásit všeobecný poplach.

Světlo! napadlo Gawyna. Co když jsem ho nepřekvapil při odposlouchávání? Co když jsem ho překvapil cestou ven?

Gawyn se vrhl k Egwaininým dveřím a všechna únava z něj spadla. S taseným mečem dveře zkusil. Nebyly zamčené!

„Egwain!” vykřikl, rozrazil dveře a vrhl se do pokoje.

Náhle vybuchlo světlo a ozvala se ohromující rána. Gawyn byl v okamžení omotaný něčím pevným: neviditelnými provazy, které ho zvedly do vzduchu. Jeho meč spadl na zem a pusu mu zacpala neviditelná síla.

Takže když samotná amyrlin vyšla z ložnice, zmítal se odzbrojený u stropu. Amyrlin byla ve střehu, oblečená v karmínově rudých šatech, lemovaných zlatém.

Nevypadala potěšeně.

Mat seděl v hostinci vedle krbu a přál si, aby oheň nebyl tak horký. Cítil to horko přes otřepaný kabát a bílou košili, doplněnou silnými pracovními kalhotami. Jeho boty měly dobré podrážky, ale na bocích byly odřené. Neměl klobouk, šátkem si zakrýval dolní polovinu obličeje a opíral se na židli ze dřeva horského dubu.

Elain stále měla jeho medailon. Bez něj se cítil nahý. Vedle židle měl opřený krátký meč, ale bylo to spíš divadlo. Vedle něj se nevinně opírala vycházková hůl; raději by použil tu nebo nože ukryté v kabátu. Meč byl ale víc vidět a při pohledu na něj si to berkové, kteří se potloukají po ulicích Dolního Caemlynu, raději dvakrát rozmyslí.

„Vím, proč se na něho ptáš,“ řekl Chet. Chlap jako Chet byl skoro v každé krčmě. Dost starý na to, aby viděl muže jako Mat, jak se rodí, vyrůstají a umírají, a byl ochotný o všech těch rocích povídat, když jste do něj nalili dost pití. Nebo často, i když jste to neudělali.

Strniště na Chetově tváři bylo prokvetlé stříbrem a na hlavě měl nakřivo posazenou čapku. Jeho kabát plný záplat kdysi býval černý a černobílý odznak na kapse byl příliš vybledlý, než aby se dal rozeznat. Mlhavě se podobal vojenskému – a k takovým jizvám, jako ta tlustá rozšklebená, co měl na tváři a krku, člověk obvykle nepřišel v hospodské rvačce.

„Jo,“ pokračoval Chet. „Po veliteli té Bandy se ptá spousta lidí. No, za tenhle džbánek piva jsem ti vděčnej, tak dovol, ať ti něco poradím. Chodíš jako někdo, kdo ví, za kterej konec držet meč, ale byl bys cvok, kdybys toho chlápka vyzval. Princ krkavců, urozený pán štěstěny. Čelil samotnýmu smrťákovi a hrál v kostky o svoji budoucnost, to udělal. A nikdy v žádným boji neprohrál.“

Mat nic neřekl. Opřel se. Tohle byla dneska v noci čtvrtá krčma a ve třech z nich se doslechl klepy o Matrimu Cauthonovi. Byl na nich sotva ždibec pravdy. Krev a zatracenej popel!

Ano, jistě, kolovaly historky i o jiných lidech. Většinou o Randovi, což pokaždé, když je slyšel, v jeho hlavě vyvolalo víření barev. Seančani dobyli Tear, ne, lllian, ne, Rand je všechny porazil a právě bojuje v Poslední bitvě. Ne! Navštěvuje spící ženy a obtěžkává je. Ne, to dělá Temný. Ne, Mat je Temný!

Zatracené povídačky. Mata měli nechat na pokoji. Některé z nich dokázal vystopovat zpátky k Bandě – jako příběh o městě plném probouzejících se mrtvých. Ale spousta lidí tvrdila, že jim ty historky vyprávěli strýčkové, bratranci nebo synovci.

Mat Chetovi cvmkl měďák. Muž se zdvořile dotkl čapky a šel si koupit další pití. Mat neměl chuť pít. Měl podezření, že jeho obrázky jsou jedním z důvodů, proč se ty historky šíří tak rychle. V poslední krčmě, do které zašel, někdo dokonce vytáhl kopii – poskládanou a pokrčenou – a ukázal mu ji. Nicméně zatím ho nikdo nepoznal.

V krbu dál praskal oheň. Dolní Caemlyn se rozrůstal a podnikavci si uvědomili, že by jim z poskytování ubytování a pití návštěvníkům mohl plynout slušný zisk. Takže se kůlny začaly měnit na krčmy a krčmy na pořádné hostince.

Po dřevě byla velká sháňka a mnohé ze žoldnéřských kumpanií se daly na dřevorubectví. Některé pracovaly poctivě a odváděly královně daň ze zisku. Jiné se zákonů až tak nedržely. Už se kvůli tomu i věšelo. Kdo by si to byl pomyslel? Provaz za krádež stromů? Co bude příště? Provaz za krádež bláta?

Dolní Caemlyn se drasticky proměnil, objevovaly se cesty, zvětšovaly domy. Ještě pár let a Dolní Caemlyn bude samostatné město! Budou muset vybudovat další hradbu, kterou ho obeženou.

Místnost smrděla špínou a potem, ale ne víc než jiné krčmy. Rozlité pivo rychle uklízeli a obsluhující děvčata vypadala, že jsou ráda, že mají práci. Zvlášť jedna se na něj mlčky usmála, dolily mu džbánek a ukázala kousek kotníku. Mat šiji musí zapamatovat; byla by dobrá pro Talmanese.

Mat si nadzvedl šátek, aby se mohl napít. Připadal si jako blázen, že nosí šátek takhle. Ale na plášť s kapucí bylo příliš horko a plnovous byl jako mučení. V Dolním Caemlynu příliš nevyčníval dokonce ani se šátkem přes tvář; nebyl jediný rabiát, který se tam potuloval se zahaleným obličejem. Vysvětloval, že má ošklivou jizvu, kterou chce skrýt; ostatní předpokládali, že je na jeho hlavu vypsaná odměna. Naneštěstí byla pravda obojí.

Nějakou dobu seděl a zíral do plamenů tančících v krbu. Chetovo varování mu nepříjemně hlodalo v břiše. Čím proslulejší bude, tím je pravděpodobnější, že ho někdo vyzve. Zabitím prince krkavců by se člověk pořádně proslavil. Kde to jméno vzali? Krev a zatracenej popel!

U ohně se k němu připojila nějaká postava. Vyčouhlý a kostnatý Noal vypadal jako strašák, který se oprášil a rozhodl jít do města. Navzdory bílým vlasům a ošlehané tváři byl Noal čilý jako muži polovičního věku. Tedy když držel zbraň. Jinak působil neohrabaně jako mezek v salonu.

„Jsi proslulý muž,“ řekl Noal Matovi a natáhl dlaně k ohni. „Když jsi na mě v Ebú Daru narazil, nepochyboval jsem, v jaký vynikající společnosti jsem se ocitl. Ještě pár měsíců a budeš slavnější než Jain Dalekokroký.“

Mat se na židli víc přikrčil.

„Chlapi si vždycky myslí, že by bylo skvělý, kdyby je znali v každý krčmě a každým městě,“ řekl Noal tiše. „Ale ať shořim, jestli s tím není jenom mrzení.“

„Co ty o tom víš?“

„Jain si na to stěžoval,“ řekl Noal tiše.

Mat zabručel. Jako další dorazil Tom. Byl oblečený jako kupecký sluha, v modrých šatech, které nebyly příliš vybrané, ale také nepotřebovaly opravit. Tvrdil, že přišel do Dolního Caemlynu, aby zjistil, jestli by od jeho pána bylo rozumné otevřít si tam obchod.

Tom to přestrojení sehrál bravurně, navoskoval si kníry do špičky a mluvil se slabým murandským přízvukem. Mat mu nabídl, že pro jeho roli vymyslí pozadí, ale Tom se rozkašlal a řekl, že už si jedno vytvořil. Mizerný prolhaný kejklíř.

Tom si přitáhl židli a opatrně se posadil, jako kdyby byl sluha, který si o sobě hodně myslí. „To ale bylo plýtváni mým časem! Můj pán trvá na tom, abych jednal s takovouhle chátrou’. A tady jsou z celé chásky ti nejhorší.“

Noal se potichu zachechtal.

„Kéž by,“ pokračoval dramaticky Tom, „mě místo toho poslali do ležení vznešeného, úžasného, neporazitelného proslulého Matrima Cauthona! Pak bych určitě…“

„Ať shořím, Tome,“ řekl Mat. „Nech člověka trpět v klidu.“

Tom se zasmál, mávl na číšnici a koupil všem třem pití. Dal ji spropitné a tiše ji požádal, aby náhodné uši nepustila příliš blízko ke krbu. „Víš určitě, že se chceš sejít tady?“ zeptal se Noal.

„To bude dobrý,“ řekl Mat. Nechtěl, aby ho viděli v táboře, pro případ, že by ho tam gholam hledal.

„Tak dobře,“ řekl Noal. „Víme, kde věž je, a můžeme se tam dostat, za předpokladu, že nám Mat sežene průchod.“

„Seženu,“ řekl Mat.

„Nedokázal jsem najít nikoho, kdo byl uvnitř,“ pokračoval Noal.

„Někteří říkají, že tam straší,“ řekl Tom a srkavě upil ze džbánku. „Jiní tvrdí, že je to pozůstatek věku pověstí. Povídá se, že stěny jsou z hladké oceli a není tam vchod. Našel jsem mladšího syna vdovy po kapitánovi, který kdysi slyšel nějakou historku o někom, kdo ve věži našel ohromný poklad. Ale neříkal, jak se ten chlapík dostal dovnitř.“

„My víme, jak se dostat dovnitř,“ řekl Mat.

„Olverův příběh?“ zeptal se pochybovačně Noal.

„Nic lepšího nemáme,“ řekl Mat. „Podívej, ta hra a říkadlo jsou o Aelfinnech a Eelfinnech. Kdysi o nich lidi věděli. Ty zatracený oblouky to dokazujou. Takže nechali hru a říkanku jako varování.“

„Tahle hra se nedá vyhrát, Mate,“ řekl Noal a poškrábal se na drsné bradě.

„A o to jde. Musíš podvádět.“

„Ale možná bychom se měli zkusit dohodnout,“ řekl Tom a pohrával si s navoskovanou špičkou kníru. „Odpověděli ti na tvoje otázky.“

„To byly zatraceně nemožné odpovědi,“ řekl Mat. Nechtěl se s Torném a Noalem o otázkách bavit – ještě jim neřekl, na co se ptal.

„Ale odpověděli,“ řekl Tom. „Zní to, jako kdyby s Aes Sedai uzavřeli nějakou dohodu. Kdybychom věděli, co to Aes Sedai mají a hadi a lišky to chtějí – důvod, proč byli ochotní vyjednávat – možná bychom to mohli vyměnit za Moirain.“

„Pokud je pořád naživu,“ řekl Noal ponuře.

„Je,“ prohlásil Tom s pohledem upřeným přímo před sebe. „Světlo dej, ať je. Musí být naživu.“

„Víme, co chtějí.“ Mat zalétl pohledem k plamenům.

„Co?“ zeptal se Noal.

„Nás,“ odvětil Mat. „Podívejte, oni vidí, co se stane. Udělali to mně, udělali to Moirain, pokud se ten dopis dá považovat za stopu. Věděli, že ti nechá dopis, Tome. Věděli to. A přesto na její otázky odpověděli.“

„Možná museli,“ řekl Tom.

„Ano, ale nemuseli odpovídat přímo,“ řekl Mat. „Se mnou to tak neudělali. Odpověděli ji í vědomím, ie se k nim vrátí. A mně dali to, co dali, s vědomím, že mě to taky dotáhne zpátky. Chtějí mě. Chtějí nás.“

„To nevíš jistě, Mate.“ Tom si položil korbel s pivem na zem mezi nohy a vytáhl fajfku. Vpravo od Mata muži jásavě pokřikovali při sledování hry v kostky. „Můžou odpovídat na otázky, ale to neznamená, že vědí všechno. Mohlo by to být jako věštění Aes Sedai.“

Mat zavrtěl hlavou. Ti tvorové mu nalili do hlavy vzpomínky. Předpokládal, že jsou to vzpomínky lidí, kteří se věže dotkli nebo byli uvnitř. Aelfinnové a Eelfinnové ty vzpomínky měli a ať shoří, nejspíš i ty jeho. Mohli ho sledovat, dívat se jeho očima?

Znovu zatoužil po svém medailonu, přestože proti nim by mu nebyl k ničemu. Nebyli Aes Sedai; nepoužívali by usměrňování. „Oni vědí věci, Tome,“ řekl Mat. „Sledujou nás. Nepřekvapíme je.“

„Tak to bude těžký je porazit,“ řekl Tom, připálil si od ohně malou větvičku a použil ji k zapálenjí fajfky. „Nemůžeme vyhrát.“

„Pokud neporušíme pravidla,“ zopakoval Mat.

„Ale oni budou vědět, co děláme,“ řekl Tom, „pokud je pravda to, co tvrdiš. Takže bychom s nima měli obchodovat.“

„A co říkala Moirain, Tome?“ zeptal se Mat. „V tom dopise, který každý večer čteš.“

Tom zabafal z fajfky a nepřítomně zvedl ruku ke kapse, kde dopis schovával. „Říkala, abychom si zapamatovali, co o hře víme.“

„Ona ví, že při jednání s nima není možný vyhrát,“ řekl Mat. „Žádné obchody, Tome, žádné dohody. Jdeme dovnitř bojovat a neodejdeme, dokud ji nedostaneme.“

Tom na okamžik zaváhal, pak přikývl a z fajfky mu začal stoupat kouř.

„Odvaha posiluje,“ řekl Noal. „No, té máme s Matovým štěstím dost.“

„Víš, že se toho nemusíš účastnit, Noale,“ řekl Mat. „Nemáš důvod riskovat.“

„Jdu s várna,“ řekl Noal. „Viděl jsem spoustu různých míst. Vlastně většinu. Ale tohle nikdy.“ Na chvilku se odmlčel. „Tohle musím udělat. A tím to hasne.“

„Tak dobře,“ řekl Mat.

„Oheň oslepuje,“ řekl Noal. „Co máme?“

„Lucerny a pochodně,“ řekl Mat a šťouchl nohou do pytle vedle své židle. „A nějaké ty Aludřiny rachejtle, takže je můžeme zapálit. A ještě pár dalších překvapení od ní.“

„Ohňostroje?“ zeptal se Noal.

„A pár těch výbušných válečků, které jsme použili proto Seančanům. „Říká jim řvoucí hůlky.“

Tom hvízdl. „Ona ti nějaké přenechala?“

„Dvě. Když jsem jí prozradil, že Elain souhlasí, byla ochotná mi dát skoro cokoli, o co si řeknu.“ Mat se ušklíbl. „Chtěla jít s náma, aby je zapálila. Osobně. Ať shořím, že to ale byla pořádná hádka! Ale máme spoustu nočních květů.“ Špičkou boty se dotkl pytle vedle židle.

„Ty jsi je přinesli“ zeptal se Tom.

„Chtěl jsem je mít u sebe,“ řekl Mat. „A dala mi je teprve dneska. Ony jen tak náhodou nevybuchnou, Tome. To se moc často nestává.“

„Tak je alespoň dej pryč od krbu!” prohlásil Tom. Pohlédl na fajfku, zaklel a odsunul se od Mata o pár coulů dál.

„Dál,“ řekl Noal, „hudba omamuje.“

„Mám toho spoustu,“ řekl Tom. „Vezmu si harfu a flétnu, ale sehnal jsem nám i nějaké ruční bubínky a činely. Dají se přivázat z boku na nohu a bušit do nich jednou rukou. Taky jsem přinesl jednu flétnu navíc.“ Podíval se na Mata. „Jednoduchou, určenou pro ty, co mají tlusté, pomalé prsty.“

Mat si odfrkl.

„A nakonec – železo poutá,” řekl Noal a posunul dopředu vlastní batoh. Při rozvazování slabě zvonil a od věcí uvnitř se odráželo tmavě oranžové světlo z krbu. „Sada vrhacích nožů pro každého z nás a dva krátké meče. Všechny z čistého železa, ne oceli. Taky jsem sehnal pár řetězů a železnou pásku, která se dá omotat kolem konce Mátová oštěpu. Ale mohla by narušit vyvážení.“

„Vezmu šiji,” řekl Mat.

Noal vak zase zavázal a trojice nějakou dobu zůstala sedět u krbu. Věci, které posháněli, byly z určitého hlediska iluze. Způsob, jak se ujistit, že provádějí alespoň nějaké přípravy.

Mat si však pamatoval ta pokřivená místa za dveřmi, úhly, které nebyly správné, tu nepřirozenou krajinu. Tvory, kterým se říkalo hadi a lišky, protože se vzpírali běžným popisům.

To místo bylo jiný svět. Jejich přípravy jim možná mohou pomoc, ale také by mohly být k ničemu. Nebudou to vědět, dokud nevstoupí do věže. Připadalo mu to, jako když neví, jestli má správný protijed, dokud nemá hadí zuby zabořené v paži.

Nakonec oběma popřál dobrou noc. Noal se chtěl vydat zpátky do tábora Bandy, který nyní ležel jen deset minut jízdy od města. Tom souhlasil, že půjde s ním, a vzali s sebou Matův ranec plný nočních květů – ačkoli se zdálo, že oba muži by raději nesli pytel pavouků.

Mat si připásal meč přes kabát, vzal si hůl a vydal se zpátky ke svému hostinci. Nezamířil však přímo tam a místo toho se toulal ulicemi a uličkami. Jak se město za městem rozpínalo podél hradeb jako plíseň na bochníku chleba, vyrůstaly vedle domů chatrče a stany.

Obloha byla temná, ale noc ještě rušná a z osvětlených dveří hospod pokřikovali naháněči. Mat se ujistil, že je jeho krátký meč vidět. Bylo mnoho takových, kteří by osamělého nočního chodce rádi využili, zvlášť tady mimo městské hradby, kde byla ruka zákona spíš ochablá.

Ve vzduchu byl cítit hrozící déšť, ale to se poslední dobou stávalo často. Přál si, aby buď opravdu vypukla bouřka, nebo se zatraceně vyjasnilo. Bylo to, jako by vzduch zadržoval dech a na něco čekal. Uder, který nikdy nedopadne, zvon, který nikdy nezazní, kostky, které se nepřestanou otáčet. Právě jako ty, které mu rachotily v hlavě.

Dotkl se Verinina dopisu, který měl v kapse. Kdyby ho otevřel, zastavily by se ty kostky? Možná se v něm píše o gholamovi. Jestli brzy nedostane svůj medailon od Elain zpátky, ta věc si ho nejspíš najde a vyrve mu vnitřnosti.

Zatracenej popel. Měl chuť sejít napít a na chvíli zapomenout, kým je – a kým si lidi myslí, že je. Ale kdyby se opil, nejspíš by omylem ukázal obličej. Možná by začal mluvit o tom, kdo opravdu je. Nikdy jste nemohli říct, co chlap udělá, když se opije, dokonce i když jste ten chlap byli vy sami.

Prošel městskou bránou do Nového Města. Vzduch se zamlžil něčím, co nebyl opravdový déšť, jako kdyby obloha naslouchala jeho řečnění a rozhodla se na něj tak trochu kýchnout.

Nádhera, pomyslel si, vážně nádhera.

Déšť nedéšť brzy zmáčel dlažební kostky a pouliční lampy zářily jako zamlžené koule. Mat se schoulil a šátkem si stále zakrýval tvář, jako by byl nějaký zatracený Aiel. Nebylo mu sotva před chvílí příliš horko?

Vyrazit a najít Moirain dychtil stejně jako Tom. Udělala mu ze života pěkný binec, ale Mat si myslel, že jí za to dluží. Lepší tenhle chaos, než být zavřený v Dvouříčí a žít nudný život, aniž si uvědomí, jak nudný je. Mat nebyl jako Perrin, který brečel nad tím, že Dvouříčí opouštějí, ještě dřív, než dorazili do Baerlonu. Hlavou se mu mihl Perrifrův obraz a Mat ho zahnal.

A co Rand? Mat ho spatřil, jak sedí v pěkném křesle v jakémsi tmavém pokoji a v mihotavém světle jediné lampy zírá před sebe na podlahu. Vypadal opotřebovaný a vyčerpaný, oči doširoka otevřené, tvář zachmuřenou. Mat potřásl hlavou, aby zahnal i tento výjev. Chudák Rand. Ten chlap si teď nejspíš myslel, že je nějaká zatracená fretka, a ohryzával borové šišky. Ale nejspíš to byla fretka, která chtěla zase žít v Dvouříčí.

Ne, Mat se vrátit nechtěl. V Dvouříčí nebyla žádná Tuon. Světlo, bude muset vymyslet, co s Tuon. Ale nechtěl sejí zbavit. Kdyby stále byla s ním, bez brblání by jí dovolil, ať mu říká Tretko. No, alespoň bez velkého brblání.

Nejdřív Moirain. Přál si, aby o Aelfinnech a Eelfinnech a jejich proklaté věži věděl víc. Nikdo o ní nic nevěděl, nikdo nevyprávěl nic jiného než pověsti, nikdo nemohl říct nic užitečného…

… nikdo až na Birgitte. Mat se zastavil uprostřed ulice. Birgitte. To ona řekla Olverovi, jak se dostat do věže. Jak to věděla?

Nadal si hlupáků a obrátil se k Vnitřnímu Městu. V ulicích už nebylo tak rušno jako předtím, než začal ten skorodéšť. Brzy měl Mat pocit, že má celé město pro sebe; zalezli dokonce i kapsáři a žebráci.

Z nějakého důvodu ho to znervózňovalo víc, než když na něj zírali. Nebylo to normální. Někdo by ho měl zatraceně alespoň začít sledovat, aby zjistil, jestli má cenu ho obrat. Znovu zatoužil po medailonu. Byl pitomec, že ho dal z ruky. Udělal by lip, kdyby si uřízl vlastní zatracenou ruku a nabídl jí Elain na oplátku! Je někde tam v temnotě gholanf!

Na ulici by měli být ostří hoši. Ve městech jich bývalo plno. V podstatě to byla jedna ze zatracených věcí, co dělaji město městem. Radnice, pár hostinců a krčem a několik drsných chlapíků, kteří toužili jenom po tom zatlouct vás do bahna a utratit vaše peníze za pití a ženské.

Prošel nádvořím a Kamenickou bránou vešel do Vnitřního Města. Bílý oblouk jako by téměř zářil, vlhký deštěm v přízračném světle mraky zahaleného měsíce. Mátová hůl ťukala o dlažební kostky. Stráže u brány se nehybně choulily zachumlané v pláštích. Spíš jako sochy než lidé. Celé to místo na něj působilo jako hrobka.

Kus cesty za bránou míjel úzkou uličku a zaváhal. Měl pocit, že uvnitř zahlédl hlouček temných postav. Po obou stranách se zvedaly domy, velkolepá ukázka ogierské práce. Z uličky se ozvalo heknutí.

„Loupež?“ řekl Mat s úlevou.

Z uličky hleděla hromotlucká postava. Měsíční světlo odhalilo chlapíka s tmavýma očima a dlouhým pláštěm. Nejspíš ho ohromilo, že tam Mat jen tak stojí. Ukázal rukou se silnými prsty a tři z jeho společníků se na Mata vrhli.

Mat se uvolnil a otřel si z obočí dešťové kapky. Takže dneska v noci jsou berkové venku. Jaká úleva. Vůbec neměl důvod být nervózní!

Jeden z rabiátů se po Matoví ohnal palicí. Mat měl krátký meč zavěšený na pravém boku schválně; berka se nechal nachytat a myslel si, že Mat sáhne po meči.

Místo toho Mat svižně zvedl hůl a jejím koncem udeřil muže do nohy. Berka klopýtl a Mat ho praštil do hlavy. Mrholení, z něhož se nyní už stal téměř déšť, se rozstřikovalo kolem lupiče, který spadl a srazil jednoho ze svých druhů.

Mat ustoupil a horním koncem hole udeřil do hlavy berku, který také zakopl. Pak se zřítil na svého společníka. Třetí muž se ohlédl na vůdce, který držel za límec čahouna, jehož Mat ve stínu uličky stěží rozeznával. Mat využil příležitost, přeskočil hromádku bezvědomých berků a ohnal se po třetím.

Lotr zvedl obušek, aby si chránil hlavu, takže mu Mat vrazil hůl do nohy. Pak se jí ohnal, odrazil mužův chabý kryt a srazil ho ranou do obličeje.

Mat nenuceně hodil nožem po vůdci bandy, který se hnal vpřed. Vůdce zachrčel, v dešti klopýtl a chňapl po noži v krku. Ostatní tady Mat nechá ležet v bezvědomí – ubozí hlupáci, možná to pro ně bude varování a polepší se.

Mat ustoupil, vůdce se propotácel kolem a nakonec se zhroutil na své tři kamarády. Mat ho kopnutím převrátil, vytáhl nůž a očistil ho. Nakonec se podíval na oběť loupeže.

„Moc rád tě vidím,“ řekl Mat.

„Vá… vážně?“ zeptal se muž.

„Rozhodně,“ přikývl Mat a narovnal se. „Myslel jsem, že dneska jsou všichni zloději zalezlí. Město bez berků, no, to je jako pole bez plevele. A kdyby nebyl plevel, na co bys potřeboval sedláka? To je zatraceně nepohostinný, to ti teda řeknu.“

Zachráněný muž přiklopýtal na roztřesených nohou blíž. Vypadalo to, že ho Mátová slova popletla, ale dopotácel se až k němu vzal ho za ruku. „Děkuju!“ Muž mluvil nosovým hlasem. „Mockrát děkuju.“ Ve slabém měsíčním světle Mat stěží rozeznával obličej s vyčnívajícími zuby, posazený na nemotorném hubeném těle.

Mat pokrčil rameny, odložil hůl, odmotal si šátek – který nasákl vodou – a začal si ho sundávat. „Být tebou, kamaráde, nechodil bych po nocích sám.“

Muž ve tmě zamžoural. „Ty!“ takřka vypískl.

Mat zasténal. „Krev a zatracenej popel! Copak nemůžu nikam jít, aniž…“

Muž ho přerušil, když se na něj vrhl s dýkou blýskající se v měsíčním světle. Mat zaklel a mávl před sebou šátkem. Dýka zasáhla látku místo Mátová břicha a Mat rychle zakroužil rukama a útočníkovu dýku omotal kusem látky.

Muž vyjekl a Mat pustil šátek, každou rukou vytáhl jeden nůž a bez přemýšlení hodil. Zasáhl vraha do očí. Každý nůž jedno. Světlo! Mat nemířil na oči.

Muž se zhroutil na mokré dlažební kostky.

Mat stál a oddechoval. „Mateřský mlíko v hrnku! Zatracený mateřský mlíko!“ Popadl hůl a rozhlédl se, ale temná ulice byla prázdná. „Zachránil jsem tě. Zachránil jsem tě, a ty ses mě pokusil zapíchnout?“

Mat poklekl vedle mrtvoly. Pak, s pochmurnou jistotou, co najde, zalovil v mužově měšci. Vytáhl pár mincí – zlatých mincí – a složený kus papíru. V měsíčním světle na něm spatřil svou tvář. Zavinul papír a zastrčil si ho do kapsy.

Jeden do každého zatraceného oka. To bylo lepší, než si ten muž zasloužil. Mat si znovu uvázal šátek, popadl nože, vyšel na ulici a v duchu si přál, aby byl vraha nechal jeho osudu.

Birgitte se opírala se založenýma rukama opírala o mramorový sloup a sledovala, jak Elain sedí a užívá si večerní představení „herců“. Podobné skupiny – které předváděly příběhy – začaly být v Cairhienu velice populární a nyní se o stejný úspěch pokoušely i v Aríaoru. Jednu z palácových síní, kde vystupovali bardi, upravili tak, aby zde herci mohli předvádět své příběhy.

Proč nejít a neprožíty áx vlastních příběhů? Kromě toho by kdykoli dala přednost bardovi. Birgitte doufala, že tahle móda sledovat „herce“ rychle vymizí.

Konkrétně tento příběh vyprávěl o tragickém sňatku a smrti princezny Wališen, kterou zabili netvoři Stínu. Birgitte tu baladu, kterou herci upravili a přetvořili, znala. Vlastně během představení části z ní zpívali. Bylo pozoruhodné, jak málo se píseň v průběhu let změnila. Pár jiných jmen, pár jiných tónů, ale celkově stejná.

V mnohém se to podobalo jejím vlastním životům. Opakovaly se stále dokola, ale jen s malými rozdíly. Občas bývala voják. Občas zálesačka bez vojenského výcviku. Jednou či dvakrát byla naneštěstí generál. Zrovna tuhle práci by raději přenechala někomu jinému.

Byla gardistka, ušlechtilá zlodějka, urozená paní, selka, vražedkyně i zachránkyně. Ale nikdy předtím nebyla strážce. Neznalost jí starosti nedělala; ve většině svých životů nevěděla, co se dělo předtím. To, co teď dokázala vytáhnout ze svých předchozích životů, byla výhoda, ano, ale na ty vzpomínky neměla žádné právo.

To nebránilo tomu, aby sejí nesevřelo srdce pokaždé, když některá z těch vzpomínek vybledla. Světlo! Pokud tentokrát nemůže s Gaidalem být, nemohla by si ho aspoň pamatovat? Bylo to, jako kdyby vzor neměl ponětí, co si s ní počít. Byla přinucena vstoupit do tohoto života, odsunula ostatní vlákna stranou a nečekaně zabrala místo. Vzor se ji do sebe snažil začlenit. Co by se stalo, kdyby vybledly všechny vzpomínky? Pamatovala by si, jak se probouzí jako dospělá bez minulosti? Ta myšlenka ji děsila víc, než kdy jakékoli bojiště.

Kývla na jednu z gardistek, Kailu Bent, která prošla podél zadní řady provizorního divadla a zasalutovala.

„Tak co?“ zeptala se Birgitte a zašla za roh, aby si s Kailou promluvila.

„Není co hlásit,“ řekla Kaila. „Všechno je v pořádku.“ Byla to hubená žena s ohnivými vlasy a rychle si zvykla nosit kalhoty a kabát gardistek. „Nebo alespoň tak v pořádku, jak to jde, když musíme přetrpět S/wrř princezny Wališen.“

„Přestaň si stěžovat,“ řekla Birgitte a potlačila škubnutí, když diva – tak jí herci říkali – začala obzvlášť ječivou árii – tak říkali písni. Proč herci potřebují pro věci tolik nových jmen? „Mohla bys být na hlídce venku v dešti.“

„Mohla bych?“ zeptala se Kaila dychtivě. „Pročs to neřekla dřív? Možná mě trefí blesk. To by mohlo být lepší.“

Birgitte si odfrkla. „Vrať se na obchůzku.“

Kaila zasalutovala a odešla. Birgitte se vrátila zpátky do divadla a opřela se o sloup. Možná si měla přinést nějaký vosk na zacpání uší. Podívala se na Elain. Královna klidně seděla a sledovala hru. Občas si Birgitte připadala spíš jako chůva, než jako osobní strážce. Jak má člověk chránit ženu, která občas vypadá tak odhodlaná nechat se zabít?

A přesto byla Elain rovněž velice schopná. Jako dnes večer; nějak sejí podařilo přesvědčit svou největší soupeřku, aby navštívila toto představení. Ellorien seděla ve východní řadě; Ellorien se naposledy s palácem rozešla tak ve zlém, že Birgitte nečekala, že by se mohla vrátit jinak než v poutech. Přesto byla zde. Naznačovalo to, že Elain provedla politický manévr, který byl o třináct kroků jemnější, než by dokázala Birgitte.

Potřásla hlavou. Elain byla královna. Vrtošivost a všechno to ostatní. Bude pro Andor dobrá. Tedy za předpokladu, že se Birgitte dokáže postarat o to, aby ta zlatovlasá hlava zůstala na krku.

Po nějaké době utrpení při zpěvu opět dorazila Kaila. Birgitte se narovnala, zaujatá tím, jak rychle k ní žena kráčí. „Co se děje?“ zeptala se tiše.

„Vypadalas, že se nudíš,“ zašeptala Kaila, „tak jsem si říkala, že ti o tom dám vědět. Narušení u Švestkové brány.“ To byl jihovýchodní vstup na palácové pozemky. „Někdo se pokusil vkrást dovnitř.“

„Další žebrák, co hledá zbytky? Nebo špión nějakého mrňavého pána, který doufá, že se něco doslechne?“

„Nevím,“ řekla Kaila. „Slyšela jsem tu zprávu z třetí ruky od Calisona, když jsme se míjely na hlídce. Říkal, že gardisti toho vetřelce zadržují u brány.“

Birgitte se ohlédla. Zdálo se, že začne další sólo. „Máš tady velení; zůstaň na téhle pozici a přijímej hlášení. Já si půjdu protáhnout nohy a podívat se na toho narušitele.“

„Až se budeš vracet, přinesla bys mi nějaký vosk do uší?“

Birgitte se uchechtla, vyšla z divadla a vstoupila do červenobílé palácové chodby. Přestože dala v chodbách rozmístit gardistky a muže s luky, sama držela meč, protože vražedný útok by nejspíš skončil bojem tváří v tvář.

Birgitte proklusala chodbou a cestou pohlédla z okna, které míjela. Z oblohy se snášelo stále silnější mrholení. Naprosto pošmourno. Gaidalovi by se takové počasí líbilo. Miloval déšť. Občas si z něj utahovala, že déšť jeho obličeji prospívá, protože se ho pak děti méně bojí. Světlo, jak jí ten chlap scházel.

Nejkratší cesta ke Švestkové bráně vedla skrz obydlí služebnictva. V mnoha palácích by to znamenalo vstoupit do fádnější části budovy, určené pro méně důležité lidi. Tuto stavbu však vybudovali ogierové a oni na takové věci měli vlastní názor. Bylo zde stejně velkolepé mramorové zdivo jako kdekoli jinde a červenobílá mozaika dlaždic.

Pokoje, přestože podle královských měřítek malé, byly dostatečně velké, aby v nich mohly žít celé rodiny. Birgitte obecně dávala přednost tomu, že jedla ve velké otevřené jídelně pro služebnictvo. Pošmourné noci zde vzdorovaly čtyři oddělené krby a sloužící a gardisté, kteří měli právě volno, seděli a klábosili. Někdy se říkalo, že vládce můžete soudit podle toho, jak se chová k těm, kdo mu slouží. Pokud by to tak bylo, pak byl andorský palác navržen tak, aby ve svých královnách vyvolával to nejlepší.

Birgitte zdráhavé minula lákavě vonící jídlo, a místo toho vyšla ven do chladné letní bouřky. Zima nebyla tak hrozná. Jen nepohodlná. Natáhla si kapuci pláště a po kluzkém dláždění zamířila ke Švestkové bráně. Ve strážnici zářilo oranžové světlo a gardisté na stráži stáli venku v mokrých pláštích a s halapartnami po boku.

Birgitte dokráčela ke strážnici a z okraje kapuce jí kapala voda. Zabušila na masivní dubové dveře. Ty se otevřely a v nich se objevila plešatá kniratá hlava Renalda Macera, seržanta ve službě. Statný muž s mohutnýma rukama a klidnou povahou. Vždycky si myslela, že by měl sedět někde v dílně a šít boty, ale garda přijímala nejrůznější lidi a spolehlivost byla důležitější než šermířské umění.

„Hlavní kapitáne!“ vyhrkl. „Co tady děláš?“

„Moknu,“ obořila se na něj.

„Ale ale!“ ustoupil, aby mohla vejít do strážnice. Tvořila ji jediná přeplněná místnost. Vojáci dodržovali bouřkové střídání, což znamenalo, že jich u brány bude ve službě dvakrát tolik než obvykle, ale než je vystřídají muži, kteří se ohřívají ve strážnici, budou muset venku stát jenom hodinu.

U stolu seděli tři gardisté a hráli v kostky, zatímco v otevřených železných kamnech hořela polena a ohříval se čaj. Společně s nimi hrál šlachovitý muž, který měl dolní polovinu obličeje zakrytou černým šátkem. Šaty měl odrané a na hlavě kštici mokrých hnědých vlasů, trčících všemi směry. Nad šátkem na Birgitte pohlédly hnědé oči a muž se na židli trochu přikrčil.

Birgitte si sundala plášť a vytřepala z něho vodu. „Předpokládám, že tohle je ten váš vetřelec?“

„No, ano,“ řekl seržant. „Jak ses o tom doslechla?“

Změřila si vetřelce pohledem. „Pokusil se proplížit do paláce, a vy s ním teď hrajete v kostky?“

Seržant a ostatní se zatvářili rozpačitě. „No, urozená paní…“

„Nejsem žádná urozená paní.“ Alespoň ne tentokrát. „Já se živím prací.“

„Ehm, ano,“ pokračoval Macer. „No, bez odporu odevzdal meč a nevypadá tak nebezpečně. Jenom další žebrák, co chce zbytky z kuchyně. Docela milej chlapík. Mysleli jsme, že ho tu necháme trošku ohřát, než ho zase pošleme do toho psího počasí.“

„Žebrák,“ řekla. „S mečem?“

Seržant Macer se poškrábal na hlavě. „Řek bych, že to je trochu divný.“

„Ty bys dokázal vymámit i z generála na bojišti přilbu, co, Mate?“

„Mate?“ zeptal se muž známým hlasem. „Nevím, co tím myslíš, dobrá ženo. Jmenuju se Garard, prostý žebrák s docela zajímavou minulostí, kdyby sis ji chtěla poslechnout..

Změřila si ho pevným pohledem.

„No tak, zatracenej popel, Birgitte,“ postěžoval si a sundal šátek. „Jenom jsem se chtěl trochu zahřát.“

„A obehrát moje chlapy.“

„Přátelská hra ještě nikomu neublížila,“ řekl Mat.

„Pokud nehrál proti tobě. Podívej, proč se do paláceplížíšT¹

„Dostat se sem posledně dalo zatraceně hodně práce,“ řekl Mat a opřel se na židli. „Myslel jsem, že bych to tentokrát moh vynechat.“

Seržant Macer se na Birgitte podíval. „Ty toho muže znáš?“

„Naneštěstí ano,“ řekla. „Můžete ho propustit do mojí péče, seržante. Dohlédnu na to, aby o pana Cauthona bylo řádně postaráno.“

„Pana Cauthona?“ ozval se jeden z mužů. „Myslíš prince krkavců?“

„Ale no tak, pro…“ řekl Mat, zatímco vstával a bral si hůl. „Díky,“ řekl suše Birgitte a hodil na sebe kabát.

Birgitte si znovu oblékla plášť a pak otevřela dveře, zatímco jeden z gardistů podal Matoví meč, stále připevněný na opasku. Odkdy nosí Mat meč? Nejspíš má odvést pozornost od hole.

Společně vyšli do deště a Mat si připjal opasek. „Princ krkavců?“ zeptala se.

„Nechci o tom mluvit.“

„Proč ne?“

„Protože začínám být zatraceně příliš slavnej, než aby mi to prospělo, proto.“

„Počkej, až se to za tebou potáhne celé pokolení,“ řekla, vzhlédla k obloze a zamrkala, když ji kapka zasáhla přímo do oka.

„Pojď, zajdeme se napít,“ řekl Mat a vyrazil k bráně.

„Počkej,“ řekla. „Nechceš zajít za Elain?“

„Elain?“ zopakoval Mat. „Krev a popel, Birgitte, přišel jsem si promluvit s tebou. Proč myslíš, že jsem ty gardisty nechal, ať mě chytí? Chceš se napít, nebo ne?“

Zaváhala, ale pak pokrčila rameny. Když se nechala vystřídat Kailou, oficiálně si dala přestávku. Znala docela slušnou hospodu jen dvě ulice od paláce.

„Dobře,“ řekla, mávla na stráže a vedla Mata na deštivou ulici. „Ale místo piva si budu muset dát mlíko nebo čaj. Nejsme si jisté, jestli bude dětem vadit, když bude její strážce pít.“ Usmála se při představě opilé Elain, která se po hře pokouší rozmlouvat se svými spojenci. „1 když kdybych ji trochu namazala, mohla by to být dobrá pomsta za některé z těch věcí, co mi provedla.“

„Především nechápu, proč jsi jí vůbec dovolila, aby se s tebou spojila,“ řekl Mat. Okolní ulice byla téměř prázdná, ačkoli hospoda před nimi, z níž se na ulici linulo žluté světlo, vypadala vábně.

„Neměla jsem do toho co mluvit,“ řekla. „Ale nelituju toho. Opravdu ses do paláce vetřel proto, aby sis se mnou promluvil?“

Mat pokrčil rameny. „Mám pár otázek.“

„O čem?“

Znovu si nasadil ten směšný šátek, který – jak si všimla – byl uprostřed roztržený. „No víš,“ řekl. „O věcech.“

Mat byl jeden z mála, kdo věděl, co je Birgitte doopravdy zač. Nemohl myslet… „Ne,“ řekla a odvrátila se. „Nechci o tom mluvit.“

„Zatracenej popel, Birgitte! Já tvoje informace potřebuju\ No tak, pro starého kamaráda.“

„Dohodli jsme se, že budeme zachovávat svý tajemství.“

„A já o těch tvejch nikde nežvaním,“ řekl Mat rychle. „Ale, podívej, jde o tohle.“

„O co?“

„Věž Gendžei.“

„To rozhodně ne,“ řekla. „Drž se od ní dál.“

„Nemůžu.“

„Jasně že můžeš. Je to zatracená stavba, Mate. Nemůže se za tebou honit.“

„Fakt legrační. Podívej, poslechneš si aspoň nad džbánkem piva, co ti chci říct? Nebo mlíka. Platím.“

Na chvilku se zastavila. Pak vzdychla. „To teda rozhodně platíš,“ zamumlala a mávla na něj, ať jde dál. Vešli do hospody, které se říkalo U Skvělé štace a kvůli dešti byla nacpanější než obvykle. Hostinský byl ale Birgittin přítel, a aby se Birgitte měla kam posadit, nechal vyhazovače, ať z jedné kóje vyhodí opilce, který tam spal.

Hodila mu minci jako poděkování a on na ni kývl škaredou hlavou – chybělo mu několik zubů, jedno oko a většina vlasů. Nejlíp vypadající chlápek, co tu byl. Birgitte dvěma zvednutými prsty objednala pití – věděl, že v poslední době pije mléko – a pokynula Matovi směrem k boxu.

„Vážně si nemyslím, že bych někdy viděl šerednějšího chlapa, než je tenhle hospodský,“ řekl Mat, když se posadili.

„Ještě nežiješ dost dlouho,“ odvětila, opřela se o stěnu a nohy v těžkých botách si položila na stůl. Když se na lavici v boxu posadila napříč, měla právě tak dost místa, aby to udělala. „Kdyby byl starouš Snert o pár let mladší a někdo mu na pár místech přerazil nos, uvažovala bych o něm. Má slušný hrudník, hezký a plný kudrnatých chlupů, do kterých můžeš zabořit prsty.“

Mat se zazubil. „Už jsem někdy říkal, jak je divný chodit pít s ženskou, která mluví o mužích takhle?“

Pokrčila rameny. „Gendžei. Proč, ve jménu Normadových uší, tam chceš jít?“

„Čích uší?“ zeptal se Mat.

„Odpověz mi.“

Mat vzdychl a pak si nepřítomně vzal džbánek piva od děvčete, které ho přineslo. Nepláči ji po zadku, což u něj bylo velmi neobvyklé, ačkoli po ní, když odcházela, vrhl mlsný pohled. „Ti zatracení hadi a lišky máji někoho, na kom mi záleží,“ řekl, stáhl si šátek a přihnul si.

„Nech ho být. Nemůžeš ho zachránit, Mate. Když to byl takový hlupák, že se vydal do jejich říše, zaslouží si, co dostal.“

„Je to žena,“ řekl Mat.

Ach, pomyslela si Birgitte. Zatracený pitomec. Hrdina, ale stejně pitomec.

„Nemůžu ji opustit,“ pokračoval Mat. „Kromě toho můj dobrej kamarád půjde dovnitř, ať chci nebo ne. Musím pomoct.“

„Pak vás dostanou všechny tři,“ řekla Birgitte. „Podívej, pokud projdete dovnitř portálem, pak budete zavázáni smlouvami. Ty vás do určité míry ochrání, ale taky omezujou. Když vejdete některým z oblouků, nikdy se nedostanete někam, kde by to k něčemu bylo.”

„A když se dovnitř dostaneš jinak?“ zeptal se Mat. „Olverovi jsi řekla, jak věž otevřít.“

„Protože jsem mu povídala pohádku před spaním! Světlo, nikdy by mě nenapadlo, že se některý z vás bezmozků opravdu pokusí dostat dovnitř!“

„Ale kdybychom se tam tak dostali, můžeme ji najít?“

„Možná,“ řekla Birgitte, „ale nenajdete. Smlouvy nebudou platit, takže vám Aelfinnové a Eelfinnové můžou pustit žilou. Za normálních okolností se musíš bát jenom jejich triků s pastmi nebo provazy, protože nemůžou…“ Odmlčela se a pohlédla na něj. „Mimochodem, jak tě pověsili?“

Zrudl a upřel pohled do piva. „Měli by na ty oblouky napsat zatracený vysvětlení. Projdi tudy a můžou tě zatraceně oběsit. A oběsí. Pitomce.“

Birgitte si odfrkla. Mluvili o jeho vzpomínkách. Měla si to dát dohromady. „Když půjdeš dovnitř jinudy, nejspíš to taky zkusí. Prolít v jejich království krev může mít zvláštní následky. Pokusí se ti polámat kosti při pádu nebo tě omámit do spánku. A vyhrajou, Mate. Je to jejich svět.“

„A když budeme švindlovat?“ zeptal se Mat. „Železo, hudba, oheň.“

„To není švindlování. To je být chytrý. Každý, kdo vstoupí do věže a má alespoň špetku rozumu, s sebou tyhle věci má. Ale jenom jeden z tisíce se dostane zpátky ven, Mate.“

Zaváhal a pak vylovil z kapsy hrstičku mincí. „Co myslíš, jaká je šance, že když je vyhodím do vzduchu, padne na všech hlava? Jedna k tisíci?“

„Mate…“

Vyhodil je nad stůl. Ve spršce spadly dolů a narazily do stolu. Ani jedna z nich se neodrazila nebo neskutálela ze stolu na zem.

Mat se na mince nedíval. Zatímco se kutálely a zastavovaly, hleděl Birgitte do očí. Pohlédla na mince. Všechny ležely hlavou nahoru.

„Jedna ku tisíci je dobrá pravděpodobnost,“ řekl. „Pro mě.“

„Zatracenej popel. Jsi stejně hrozný jako Elain! Copak to nechápeš? Stačí jediný špatný hod. Dokonce i ty občas prohraješ.“

„Já to risknu. Ať shořím, Birgitte, vím, že je to pitomost, ale udělám to. Jak to, že toho o té věži vůbec tolik víš? Byla jsi uvnitř, je to tak?“

„Ano,“ přiznala.

Mat se zatvářil samolibě. „No, tak ty ses ven dostala! Jak se ti to povedlo?“

Chvíli mlčela a pak zvedla džbánek s mlékem. „Předpokládám, že tahle legenda se nedochovala?“

„Já ji neznám,“ řekl Mat.

„Vydala jsem se dovnitř, abych je požádala, aby zachránili život mé lásce,“ řekla. „Stalo se to po bitvě u Lahpointských kopců, kde jsme vedli Buchanerskou rebelii. Gaidal utrpěl strašlivé zranění; ránu do hlavy, kvůli které nebyl schopný rozumně uvažovat. Občas zapomínal, kdo jsem. Rvalo mi to srdce, a tak jsem ho vzala do věže, aby ho vyléčili.“

„A jak ses dostala ven?“ zeptal se Mat. „Jak jsi je oblafla?“

„Nedostala,“ řekla Birgitte tiše.

Mat ztuhl.

„Eelfinnové ho nevyléčili,“ pokračovala. „Oba nás zabili. Nepřežila jsem to, Mate. Tahle legenda končí takhle.“

Zmlkl. „Aha,“ řekl nakonec. „No, to je teda docela smutnej příběh.“

„Všechny nemůžou skončit vítězstvím. Gaidal a já jsme na ty šťastný konce stejně moc nebyli. Pro nás bylo lepší slavně shořet.“ Zašklebila se, když si vzpomněla najedno vtělení, kde byli nuceni spolu pokojně zestárnout. Nejnudnější život, jaký kdy prožila, přestože v té době – neboť si nebyla vědoma své důležitější role ve vzoru – byla spokojená.

„No ale já stejně půjdu,“ řekl Mat.

Vzdychla. „Nemůžu jít s tebou, Mate. Nemůžu opustit Elain. Ona je lehkomyslná stejně jako ty nafoukaný a já mám v úmyslu se postarat, aby zůstala naživu.“

„Nečekám, že se mnou půjdeš,“ řekl Mat spěšně. „Ať shořím, o to nežádám. A…“ Zamračil se. „Je stejně lehkomyslná jako já co?“

„To je jedno,“ řekla a napila se mléka. Pro mléko měla slabost, ačkoli to lidem nevykládala. Samozřejmě bude šťastná, až bude moct znovu pít; Snertův pěnivý mok jí chyběl. Měla hnusné pivo stejně ráda jako ošklivé muže.

„Přišel jsem za tebou, protože potřebuju pomoc,“ řekl Mat.

„Co víc chceš slyšet? Vezmeš si železo, oheň a hudbu. Železo jim ublíží, odrazí je a zadrží. Oheň je vyděsí a zabije. Hudba je omámí. Ale zjistíš, že čím dýl budeš oheň a hudbu používat, tím méně účinku budou mít.

Věž není místo, je to portál. Jakási brána na křižovatky mezi jejich říšemi. Najdeš je tam oboje, aelfinnské hady i eelfinnské lišky. Teda pokud právě spolupracujou. Mají podivné vztahy.“

„Ale co chtějí?” zeptal se Mat. „Myslím od nás. Proč se starají?“

„Emoce,“ řekla Birgitte. „Proto postavili portály do našeho světa, to proto nás lákaji dovnitř. Krmí se tím, co cítíme. Z nějakého důvodu mají obzvlášť rádi Aes Sedai. Možná, že ti s jedinou silou chutnají jako silné pivo.“

Mat se viditelně otřásl.

„Uvnitř to bude matoucí,“ řekla Birgitte. „Dostat se tam na jakékoli určité místo je složité. Když jsem tam prošla přes věž místo oblouku, vystavilo mě to nebezpečí, ale věděla jsem, že pokud se dostanu do té velké síně, dokážu se s nima dohodnout. Mimochodem, pokud půjdeš do věže, nedostaneš nic zadarmo. Něco od tebe budou chtít, něco, co je ti drahé.

Každopádně jsem přišla na způsob, jak velkou síň najít. Železný prach, který jsem za sebou nechávala na křižovatkách, kudy jsem procházela, takže jsem věděla, kudy už jsem šla. Víš, nedokázali se ho dotknout a… viš jistě, že jsi ten příběh nikdy neslyšel?“

Mat zavrtěl hlavou.

„Tady v okolí býval oblíbený,“ řekla a zamračila se. „Před sto lety, nebo tak nějak.“

„Zníš uraženě.“

„Byl to dobrý příběh,“ řekla.

„Pokud to přežiju, řeknu Tomovi, ať o tom složí zatracenou baladu, Birgitte. Pověz mi o tom prachu. Fungovalo to?“

Zavrtěla hlavou. „Stejně jsem se ztratila. Nevím, jestli ten prach nějak odfoukli nebo jestli to místo je tak obrovské, že jsem nikdy nedorazila dvakrát na stejné místo. Skončila jsem zahnaná do kouta, oheň dohořel, lyra rozbitá, tětiva luku přetržená, Gaidal za mnou v bezvědomí. Některé dny, když jsme tam byli, mohl chodit, ale jindy byl příliš omámený, takže jsem ho táhla na nosítkách, které jsem si přinesla.“

„Některé dný!“ zopakoval Mat. „Jak dlouho jste tam byli?“

„Měla jsem zásoby na dva měsíce,“ řekla Birgitte a zašklebila se. „Nevím, jak dlouho jsme vydrželi potom, co nám došly.“

„Zatracenej popel!“ řekl Mat a přihnul si piva.

„Říkala jsem ti, ať dovnitř nechodíš,“ řekla Birgitte. „1 když svoji kamarádku najdeš, nikdy se nedostanete zpátky ven. Na tom místě se můžeš potulovat týdny a nikdy nezabočit doleva ani doprava, můžeš jít pořád rovně chodbu za chodbou. Všechny stejné. Velká síň by klidně mohla ležet jen pár minut chůze daleko, kdybys věděl, kudy se dát. Ale pořád ji míjíš.“

Mat zíral do džbánku a snad si přál, aby si objednal něco silnějšího.

„Rozmýšlíš se?“

„Ne,“ řekl. „Ale až se dostaneme ven, Moirain by to měla zatraceně ocenit!“ Dva měsíce? Zamračil se. „Počkat. Jestli jste tam oba umřeli, jak se ten příběh dostal ven?“

Pokrčila rameny. „Nikdy jsem to nezjistila. Možná některá z Aes Sedai využila svoje otázky a zeptala se. Tehdy jsem se jmenovala Jethari Měsíční tanečnice. Víš určitě, že jsi ten příběh nikdy neslyšel?“

Znovu zavrtěl hlavou.

Vzdychla se a opřela. Dobrá, všechny příběhy o ní nemohly přetrvat věčně, ale myslela by si, že tenhle vydrží ještě pár pokolení.

Zvedla džbánek, aby dopila mléko. K ústům už ho nepřiložila. Ztuhla, když ucítila z Elain příval emocí. Hněv, zuřivost, bolest.

Birgitte praštila džbánkem o stůl, hodila před sebe pár mincí a se zaklením vstala.

„Co je?“ zeptal se Mat, který stál v mžiku na nohou.

„Elain. V maléru. Zase. Je zraněná.“

„Zatracenej popel,“ vyhekl Mat, popadl kabát a hůl a rozběhli se k východu.