Věže půlnoci

KAPITOLA 8 Děvče se sedmi pruhy

Mat seděl na ošoupané stoličce a opíral se o barový pult z tmavého dřeva. Vzduch hezky voněl – pivem, kouřem a utěrkou, kterou pult nedávno utřeli. Líbilo se mu to. Na dobré drsné krčmě, ve které i udržovali pořádek, bylo něco uklidňujícího. Tedy, rozumný pořádek. Nikomu se nelíbilo, když byla krčma příliš čistá. Místo pak působilo nově. Jako nenošený kabát nebo fajfka, z níž nikdo nikdy nekouřil.

Ve dvou prstech pravé ruky převracel Mat dopis. Dopis, napsaný na silném papíru, byl zapečetěný kapkou krvavě rudého vosku. Nosil ho u sebe jen krátce, ale už s ním byly mrzutosti jako s každou ženskou. No, možná nějako s Aes Sedai, ale skoro každou jinou. To o lečcems vypovídalo.

Přestal točit dopisem a poklepal na pult. Světlo Verin spal za to, že mu tohle udělala! Přísaha, kterou ji složil, ho držela jako rybu na háčku.

„No, pane Crimsone?“ zeptala se krčmářka. Tohle jméno teď používal. Raději neriskovat. „Chceš dolít, nebo ne?“

Krčmářka si založila ruce a sklonila se k němu. Melli Craeb byla hezká žena s kulatou tváří a kaštanovými vlasy, které se báječně vlnily. Mat by jí věnoval svůj nejlepší úsměv – nikdy nepotkal ženu, která by při pohledu na jeho nej lepší úsměv neroztála – ale teď byl ženatý muž. Nemohl chodit kolem a lámat srdce; nebylo by to správné.

Nicméně když se tak předkláněla a předváděla své plné poprsí… Byla malá, ale za barem měla vyvýšenou podlahu. Ano, vážně pěkná prsa. Napadlo ho, že by bylo příjemné vyměnit si pár polibků, možná někde v některém z výklenků vzadu v krčmě. Mat se ovšem po ženách už nedíval, ne takto. Nepřemýšlel o tom, že by ji líbal on. Možná Talmanes. Byl tak škrobený, pořádná pusa a trocha muchlování by mu prospěly.

„Takže co?“ zeptala se Melli.

„Co bys udělala na mým místě, Melli?“ Prázdný korbel ležel vedle a na jeho okrajích ještě ulpívala trocha piva.

„Objednala bych další rundu,“ řekla okamžitě. „Pro celou hospodu. Bylo by to od tebe moc laskavý. Lidi maj laskavý chlapíky rádi.“

„Mluvil jsem o dopisu.“

„Slíbils, že ho neotevřeš?“ zeptala se.

„No, ne tak doslova. Slíbil jsem, že když ho otevřu, udělám přesně to, co je uvnitř.“

„Dal jsi slib?“

Přikývl.

Vytrhla mu ho z prstů, až vyjekl. Natáhl se, aby si ho vzal zpátky, ale ona se odtáhla a převrátila dopis v prstech. Mat potlačil touhu se znovu natáhnout; nejednou si takhle hrál a nechtěl ze sebe nechat dělat kašpara. Nic se ženě nelíbilo víc, než když přinutila muže se svíjet, a když jste jí to dovolili, jenom pokračovala dál.

Přesto se začínal potit. „Hele, Melli…“

„Mohla bych ti ho otevřít,“ řekla, znovu se opřela na druhé straně pultu a hleděla na dopis. Nějaký muž poblíž se křikem dožadoval dalšího piva, ale ona ho odbyla mávnutím ruky. Muž s červeným nosem stejně vypadal, že má dost. Mellina krčma byla tak proslulá, že tady měla půl tuctu děvčat, která se o hosty starala. Jedno se k němu nakonec dostane. „Mohla bych ho otevřít,“ pokračovala k Matoví, „a mohla ti říct, co je uvnitř.“

Zatracenej popel! Kdyby to udělala, musel by vykonat, co tam stálo. Ať už to bylo zatraceně cokoli! Musí jen pár týdnů počkat, a bude volný. Může tak dlouho počkat. Vážně, může.

„To by nefungovalo,“ řekl Mat a s trhnutím se narovnal, když zastrčila palec mezi dvě stránky dopisu, jako by se ho chystala roztrhnout. „Pořád bych musel udělat, co se tam píše, Melli. Nedělej to. Dávej pozor!“

Usmála se na něj. Její krčma, Děvče se sedmi pruhy, byla jednou z nejlepších v západním Caemlynu. Pivo s výraznou chutí, kostky, když jste měli zájem, a v dohledu ani jedna krysa. Nejspíš nechtěly riskovat střet s Melli. Světlo, ta ženská by dokázala chlapa oholit i bez břitvy.

„Neřekls mi, od koho je,“ řekla Melli a znovu dopis obrátila. „Je to milenka, ne? Zapletla tě do sítí?“

Druhou část trefila celkem přesně, ale milenka? Verin? Bylo to tak směšné, že se Mat rozesmál. Políbit Verin by bylo asi stejně zábavné jako políbit lva. Z těch dvou by si vybral lva. Ten by se ho pokusil kousnout s mnohem menší pravděpodobností.

„Přísahal jsem, Melli,“ řekl Mat, který se snažil nedávat najevo nervozitu. „Teď to neotvírej.“

„Já nic nepřísahala,“ řekla. „Možná si ho přečtu a pak ti neřeknu, co v něm stojí. Jenom tě občas povzbudím nějakým tím náznakem.“

Pozorovala ho a její plné rty se usmívaly. Ano, byla hezká. Ale ne tak hezká jako Tuon, která měla nádhernou kůži a velké oči. Přesto byla Melli hezká, zvlášť její rty. Být ženatý znamenalo, že na ty rty nemůže zírat, ale věnoval jí svůj nejlepší úsměv. Tentokrát to bylo nutné, i když jí to mohlo zlomit srdce. Nemohl jí dovolit, aby dopis otevřela.

„Je to totéž, Melli,“ řekl Mat podmanivě. „Když ten dopis otevřeš, a já neudělám, co se v něm říká, není moje přísaha o nic lepší než voda ve škopku na nádobí.“ Vzdychl, neboť si uvědomil, že existuje způsob, jak dopis získat zpátky. „Žena, která mi ho dala, je Aes Sedai, Melli. Nechceš naštvat Aes Sedai, že ne?“

„Aes Sedai?“ Melli se náhle zatvářila dychtivě. „Vždycky jsem chtěla odejít do Tar Valonu, abych zjistila, jestli mi dovolí se k nim připojit.“ Hleděla na dopis, jako by byla ještě zvědavější, co v něm stojí.

Světlo! Ta ženská byla úplně pitomá. Mat ji až dosud považoval za rozumnou. Měl mít rozum. Začal se potit ještě víc. Dosáhne na dopis? Držela ho blízko…

Položila ho před něj na pult. Nechala na něm jeden prst, přesně uprostřed voskové pečeti. „Až se s tou Aes Sedai příště potkáš, představíš mě.“

„Jestli se s ní potkám v Caemlynu,“ řekl Mat, „slibuju, že vás představím.“

„Můžu věřit, že svý slovo dodržíš?“

Podrážděně se na ni podíval. „O čem jsme se to tu vůbec zatraceně bavili, Melli?“

Zasmála se, nechala dopis na baru a vydala se za kolozubým mužem, který se stále dožadoval dalšího piva. Mat popadl dopis a opatrně si ho zastrčil do kapsy. Zatracená ženská. Jediným způsobem, jak se vyhnout piklím Aes Sedai, bylo nikdy ten dopis neotevřít. No, ne zrovna vyhnout. Mat měl kolem sebe spoustu intrikujících Aes Sedai; už mu lezly i z uší. Ale jenom člověk, který měl místo mozku piliny, by chtěl další.

Mat si povzdechl a obrátil se na stoličce. Hospoda byla přecpaná nejrůznějšími zákazníky. V těchto dnech byl Caemlyn nacpanější než moře u lodního vraku žraloky a prakticky praskal ve švech. Hospody měly pořád co na práci. V rohu hráli nějací sedláci v pracovních šatech s otřepanými límci v kostky. Mat si s nimi předtím pár kol zahrál a svoje pití zaplatil jejich penězi, ale hraní o měďáky nesnášel.

Muž s drsnou tváří v rohu pořád pil – před ním stálo určitě čtrnáct korbelů – a jeho kumpáni ho nadšeně povzbuzovali. Hlouček urozených pánů seděl odděleně od ostatních a Mat by je byl požádal, aby si s ním zahráli, ale výrazy v jejich tvářích by zastrašily i medvěda. Nejspíš se ocitli na špatné straně války o nástupnictví.

Mat měl na sobě černý kabát s krajkovými manžetami. Těch krajek bylo jen trochu a žádné vyšívání. Zdráhavé nechal v táboře klobouk se širokou krempou a na bradě si vypěstoval několikadenní strniště. Svědilo to, jako by měl blechy, a vypadal jako blázen. Ale díky strništi nebyl tak snadno poznat. Vzhledem k tomu, že každý berka ve městě měl jeho obrázek, bylo nejlepší nic neriskovat. Přál si, aby mu skutečnost, že je taveren, pro jednou pomohla, ale nejlépe bylo se na to nespoléhat. Nevěděl o ničem, čemu by být ta’veren prospělo.

Šátek měl stažený dolů a kabát, jehož vysoký límec mu sahal téměř až po bradu, nechával zapnutý. Byl si celkem jistý, že už jednou umřel, a nedychtil zkusit to znovu.

Kolem prošla hezká obsluha, štíhlé děvče se širokými boky a rozpuštěnými dlouhými vlasy. Uhnul stranou, aby jeho prázdný korbel vypadal na pultu osaměle a nápadně, a ona ho s úsměvem přišla naplnit. Zazubil se na ni a hodil jí měďák. Byl ženatý muž a nemohl si dovolit ji okouzlovat, ale mohl mít oči otevřené kvůli kamarádům. Tomovi by se mohla líbit. Děvče by ho alespoň mohlo zbavit sklíčenosti. Mat si chvíli prohlížel dívčinu tvář, aby si byl jistý, že ji příště pozná.

Upíjel pivo a jednou rukou se dotýkal dopisu v kapse. Nedomýšlel se, co v něm stojí. Když to udělá, bude už jen krůček od toho, aby ho roztrhl a otevřel. Byl trochu jako myš, která zírá na past s plesnivým sýrem. On ten sýr nechtěl. Pokud šlo o něj, mohl klidně shnít.

Dopis mu nejspíš nařídí udělat něco nebezpečného. A trapného. Aes Sedai s oblibou dělaly z mužů pitomce. Světlo, doufal, že mu nenechala pokyny, aby pomohl někomu, kdo má potiže. Kdyby šlo o něco takového, určitě by se o to postarala sama.

Vzdychl a znovu se napil piva. Ochlasta v rohu se konečně vyvrátil. Šestnáct korbelů. To nebylo špatné. Mat odložil pití, nechal na pultu pár mincí na zaplacení a pak se kývnutím rozloučil s Melli. Od chlapíka s dlouhými prsty v rohu si vybral peníze ze sázky, která se týkala pijáka. Mat vsadil na sedmnáct korbelů, což bylo dost blízko, aby něco vyhrál. Pak si ze stojanu u dveří vzal svou vycházkovou hůl a vyrazil pryč.

Vyhazovač jménem Berg ho sledoval. Berg byl tak ošklivý, že by polekal i vlastní matku. Hromotluk neměl Mata rád a podle toho, jak se díval na Melli, bylo důvodem nejspíš to, že si myslel, že se Mat pokouší dělat oči na jeho děvče. Bylo jedno, že Mat vysvětlil, že je ženatý a že už takové věci nedělá. Někteří muži prostě budou žárlit bez ohledu na to, co jim bylo řečeno.

V ulicích Caemlynu bylo dokonce i takto pozdě rušno. Dlažební kameny byly vlhké od nedávného deště, přestože mraky odpluly a – což bylo pozoruhodné – za sebou zanechaly čistou oblohu. Mat mířil ulicemi na sever do další hospody, kterou znal a kde se hrálo o stříbro a zlato. Neměl dnes v noci žádný konkrétní záměr, chtěl jen poslouchat, co se povídá, a vcítit se do Caemlynu. Od chvíle, kdy tady byl naposledy, se hodně změnilo.

Nedokázal si pomoct, aby se při chůzi neohlížel přes rameno. Ty krvavé obrázky ho znervózňovaly. Spousta lidí na ulici vypadala podezřele. Kolem prošlo několik Muranďanů; vypadali tak opile, že by mohl zapálit jejich dech. Mat se od nich držel dál. Po tom, co se mu stalo v Zadním Úhoru, došel k závěru, že nikdy nemůže být příliš opatrný. Světlo, slyšel historky o tom, jak na lidi zaútočily dlažební kostky. Když už člověk nemohl věřit ani kamenům, po kterých šlape, čemu mohl?

Konečně došel k hospodě, kterou hledal, veselému místu jménem Dech mrtvého. Před ním stáli dva rabiáti s kyji, kterými si poklepávali o ohromné dlaně. V této době si hospody najímaly spoustu vyhazovačů navíc. Mat si bude muset dávat pozor a nevyhrávat příliš mnoho. Hostinští neměli rádi, když někdo příliš vyhrával, protože to mohlo vyvolat rvačku. Leda by ten někdo svoje výhry utratil za jídlo a pití. Pak si mohl vyhrávat, jak chtěl, děkujeme pěkně.

Uvnitř téhle krčmy byla větší tma než u Děvčete se sedmi pruhy. Zdejší zákazníci se krčili nad pitím nebo hazardem a jídlo se moc nepodávalo. Jenom silné pití. Hřebíkům v dřevěném pultu vyčnívaly hlavičky asi na výšku nehtu ven a bodaly vás do rukou. Mat předpokládal, že se snaží vylézt a utéct.

Krčmář jménem Bernherd byl Tairen s mastnými vlasy a tak malou pusou, že to vypadalo, jako by si omylem spolkl rty. Páchl ředkvičkami a Mat ho nikdy neviděl se usmívat, dokonce ani když dostal spropitné. Většina krčmářů by se za dýško usmála i na Temného.

Mat strašně nerad hrál a pil někde, kde jste museli neustále mít ruku na měšci. Ale měl v úmyslu dnes večer vyhrát skutečné peníze a tady se hrálo v kostky a cinkaly mince, takže se cítil tak trochu doma. Krajky na jeho kabátě přitahovaly pohledy Proč si je vůbec navykl nosit? Nejlepší bude, když po návratu do tábora požádá Lopina, ať mu je z manžet odpárá. Tedy, možná ne všechny. Snad částečně.

Vzadu našel Mat tři muže a ženu ve spodkách, jak hrají. Žena měla krátké zlaté vlasy a hezké oči; Mat si toho všímal čistě kvůli Tomovi. A stejně měla bujné poprsí a Mat v poslední době dával přednost ženám, které měly menší hrudník.

Během pár minut se Mat zapojil do hry, což ho do určité míry uklidnilo. Měšec však položil před sebe na zem, aby na něj neustále viděl. Netrvalo dlouho a hromádka mincí vedle něj, tvořená převážně stříbrem, začala narůstat.

„Slyšeli jste, co se stalo U Kovářovy louky?“ zeptal se jeden z mužů svých společníků, když Mat hodil. „Bylo to příšerné.“ Mluvčí byl vysoký chlapík se zmačkanou tváří, která vypadala, jako by mu ji několikrát přivřeli do dveří. Říkal si Honec. Mat došel k názoru, že je to proto, že jakmile ženy zahlédnou jeho tvář, začnou před ním utíkat a on je musí honit.

„Co?“ zeptala se zlatovlasá Clare. Mat se na ni usmál. Proti ženám příliš často nehrál, neboť většina tvrdila, že hraní v kostky je neslušné. Bez ohledu na to, že si nikdy nestěžovaly, když jim muž za to, co vyhrál, koupil něco hezkého. Každopádně hrát s ženami nebylo fér, protože jim jeho jediný úsměv dokázal rozbušit srdce a roztřásla se jim kolena. Ale Mat už se na děvčata takhle neusmíval. Kromě toho ona stejně na jeho úsměvy nereagovala.

„Jowdry,“ řekl Honec, zatímco Mat štěrkal kostkami „Dneska ráno ho našli mrtvýho. Měl rozervanej krk. Tělo bylo úplně bez krve, jako děravý vinný měch.“

Mata to tak polekalo, že hodil kostky, ale nedíval se, jak se kutálejí. „Cože?“ zeptal se naléhavě. „Cos to říkal?“

„Klídek,“ řekl Honec a pohlédl na něj. „Je to jenom jeden náš známej. „Dlužil mi dvě koruny.“

„Úplně bez krve,“ řekl Mat. „Víš to jistě? Viděls tělo?“

„Cože?“ zašklebil se Honec. „Zatracenej popel, chlape! Co to s tebou je?“

„Já…“

„Honče,“ řekla Clare. „Podívej se na to.“

Hubený muž sklopil pohled, stejně jako Mat. Kostky, které hodil – všechny tři – se zastavily a balancovaly na rozích. Světlo! Už házel mince tak, že přistávaly na hraně, ale nic takového nikdy nedokázal.

Zničeho nic mu v hlavě začaly rachotit kostky. Málem vyskočil až ke stropu. Krev a zatracenej popel! Ty kostky v hlavě nikdy nevěštily nic dobrého. Zastavily se teprve tehdy, kdy se něco změnilo, něco, co obvykle pro chudáka Matrima Cauthona znamenalo špatné zprávy.

„/VzWy jsem…“ řekl Honec.

„Řekněme, že jsem prohrál,“ řekl Mat, hodil na zem pár mincí a shrábl zbytek peněz.

„Co víš o Jowdrym?“ naléhala Clare. Sahala k pasu. Podle toho, jak se na něj dívala, by Mat vsadil zlato proti měďákům, že tam má nůž.

„Nic,“ řekl Mat. Nic a zároveň příliš. „Omluvte mě.“

Rychle prošel krčmou. Cestou si všiml, že jeden z hromotluckých vyhazovačů od dveří mluví s Bemherdem a ukazuje na kus papíru, co drží v ruce. Mat neviděl, co na něm je, ale odvažoval se hádat – jeho tvář.

Zaklel a vyklouzl na ulici. Zabočil do první uličky, na kterou narazil, a rozběhl se.

Pronásledují ho Zaprodanci, jeho obrázek má v kapse každý herka ve městě a je tu mrtvola zbavená vší krve. To mohlo znamenat jediné. Gholam je v Caemlynu. Zdálo se nemožné, že by se sem mohl dostat tak rychle. Jistě, Mat viděl, jak se protáhl dírou širokou ani ne dvě dlaně. Ta věc, zdá se, neměla správný smysl pro to, co je možné a co nemožné.

Krev a zatracenej popel, pomyslel si a sklonil hlavu. Musel vyzvednout Torna a vrátit se do tábora Bandy za hranicemi města. Spěchal ulicí kluzkou po dešti. Na dlažebních kamenech se odrážely hořící olejové lucerny. Elain nechávala Královninu kolonádu v noci dobře osvětlenou.

Poslal jí zprávu, ale nedostalo se mu odpovědi. To měla být vděčnost? Podle něj už jí dvakrát zachránil život. Už jednou by ji to mělo dohnat k slzám a polibkům, ale nedostal ani pusu na tvář. Ne že by nějakou chtěl; ne od někoho z královské rodiny. Těm je lepší se vyhnout.

Jsi ženatý se zatracenou seančanskou vznešenou paní, pomyslel si. Dcerou samotné císařovny. Teď už se vládnoucím rodinám nevyhne! On ne. Alespoň je Tuon hezká. A umí dobře hrát dámu. A pálí jí to, dá se s ní příjemně popovídat, i když tě většinou strašně rozčiluje a…

Ne. Teď není čas myslet na Tuon.

Každopádně od Elain se odpovědi nedočkal. Bude muset být rozhodnější. Teď už nešlo jen o Aludru a její draky. Ve městě byl zatracený gholam.

S rukama vraženýma v kapsách kabátu vyšel na širokou rušnou ulici. Ve spěchu si zapomněl procházkovou hůl v Dechu mrtvého. Bručel si pod vousy; zatímco čekal, až uběhne třicetidenní lhůta, kterou Verin požadovala, měl ve dne odpočívat, po nocích hrát v kostky v příjemných hostincích a ráno si přispat. A teď tohle.

S tim gholamem měl nevyrovnané účty. Nevinní, které ten tvor povraždil, zatímco se Mat schovával v Ebú Daru, byli už sami o sobě dost zlí, a Mat nezapomněl ani na Naleseana a pět Rudých paží. I oni byli zavražděni. Zatracenej popel, ten gholam se už teď měl z čeho zodpovídat. A navíc zabil Tylin.

Mat vytáhl ruku z kapsy a dotkl se medailonu s liščí hlavou, který mu – jako vždy – spočíval na hrudi. Z utíkáni před tou zrůdou už byl unavený. V hlavě se mu začal utvářet plán, doprovázený rachocením kostek. Pokoušel se zahnat představu královny, ležící v poutech, která jí nasadil samotný Mat, a s utrženou hlavou. Muselo tam být tolik krve. Gholam se čerstvou krví živil.

Mat se zachvěl, a když se přiblížil k městské bráně, vrazil ruku zpátky do kapsy. Navzdory tmě rozeznával známky bitvy, která se zde odehrála. Hrot šípu, zaražený do dveří domu po jeho levici, tmavá skvrna na dřevě pod oknem strážnice. Tady někdo zemřel, snad když střílel z kuše, zhroutil se přes okenní římsu a vykrvácel na dřevo.

Obléhání už skončilo a na trůnu seděla nová královna – pravá královna. Projednou došlo k bitvě a on ji zmeškal. Ta myšlenka mu trochu spravila náladu. O Lví trůn byla svedena celá válka a žádný ze šípů, čepelí nebo kopí nemířil na srdce Matrima Cauthona.

Obrátil se doprava, podél vnitřní strany městských hradeb. Tady byla spousta hospod. Poblíž městských bran vždycky stály hospody. Ne ty nejhezčí, ale téměř vždycky ty nejvýnosnější.

Z oken a dveří se rozlévalo světlo a místy barvilo cestu do zlata. V uličkách se mačkala spousta tmavých postav, až na místa, kde si hospody najaly vyhazovače, aby chudé zahnali. Caemlyn byl přetížený. Záplava uprchlíků, nedávné boje a ty… jiné záležitosti. Jen se to tu hemžilo historkami o chodících mrtvých, kazícím se jídle a nabílených stěnách, které se náhle zašpinily.

Hospoda, ve které se Tom rozhodl vystupovat, měla příkrou střechu a cihlové průčelí s vývěsním štítem, na němž byla namalovaná dvě jablka, jedno z nich okousané až na ohryzek. Proto mělo jasně bílou barvu, zatímco druhé bylo jasně červené – barvy andorské vlajky. Hostinec U Dvou jablek patřil v okolí k těm lepším.

Mat už venku slyšel hudbu. Vešel dovnitř a spatřil Torna, jak ve svém záplatovaném kejklířském plášti sedí na malém pódiu na opačném konci místnosti a hraje na flétnu. Při hraní měl zavřené oči a dlouhý bílý knír mu splýval po obou stranách nástroje. Byla to oblíbená melodie Svatba Cinny Wadeové. Mat ji znal jako Vždycky si vyber správnýho koně a stále si nezvykl na to, jak pomalu ji Tom hraje.

Na podlaze před Torném byla rozházená malá hromádka mincí. V hospodě mu dovolili hrát za peníze. Mat zůstal stát poblíž dveří, opřel se a poslouchal. Nikdo v místnosti nemluvil, přestože byla tak přeplněná, že by Mat jen z mužů uvnitř mohl postavit půl kumpanie. Všichni upírali oči na Torna.

Mat už procestoval celý svět, většinou po svých. V tuctu různých měst málem přišel o život a zůstával ve všemožných hospodách. Slyšel kejklíře, potulné umělce i bardy. Vedle Torna všichni vypadali jako děti, které klacky tlučou do hrnců.

Flétna byla prostý nástroj. Spousta urozenců by raději poslouchala harfu; jeden muž v Ebú Daru Matoví řekl, že harfa je víc „povznášející“. Mat měl za to, že kdyby slyšel Torna hrát, spadla by mu brada a valil by oči. Když kejklíř hrál, znělo to, jako by flétna byla částí jeho duše. Jemné trylky, mollové stupnice a odvážné dlouhé koruny. Jak truchlivá melodie. Pro koho Tom truchlil?

Dav jej sledoval. Caemlyn byl jedním z největších měst světa, přesto se jeho různorodost zdála být neuvěřitelná. Nerudní Illiánci seděli vedle uhlazených Domanců, prohnaných Tairenů i hrstky Hraničářů. Caemlyn byl považován za jedno z mála míst, kde je člověk v bezpečí před Seančany i před Drakem. Taky tu byla trocha jídla.

Tom dohrál, a aniž otevřel oči, začal hrát další melodii. Mat si povzdechl, neboť se mu opravdu příčilo Tomovo vystoupení přerušovat. Naneštěstí nastal čas vrátit se do tábora. Museli si promluvit o gholamovi a Mat musel přijít na to, jak se dostat k Elain. Možná, že si s ní Tom zajde promluvit místo něj.

Mat kývl na hostinskou, majestátní’ tmavovlasou ženu jménem Bromas. Ona mu kývnutí op’atila a na jejích kruhových náušnicích se odrazilo světlo. Byla o něco starši, než obvykle vyhovovalo jeho vkusu – ale na druhou stranu, Tylin byla stejně stará. Bude si ji pamatovat. Samozřejmě kvůli některému ze svých mužů. Snad Vaninovi.

Mat došel ke stupínku a začal sbírat mince. Nechá Torna dohrát a pak…

Mátová ruka s sebou trhla. Náhle měl ruku za manžetu přišpendlenou k podlaze a z látky trčel nůž. Tenký kus kovu se chvěl. Mat vzhlédl a uviděl Torna, jak stále hraje, ačkoli než vrhl nůž, pootevřel kejkliř jedno oko.

Tom znovu zvedl ruku a s úsměvem na svraštělých rtech pokračoval v hraní. Mat zabručel a trhnutím rukáv uvolnil a čekal, až Tom dokončí píseň, která nebyla tak smutná jako ta předchozí. Když vyčouhlý kejklíř sklonil flétnu, místnost rozbouřil potlesk.

Mat se na kejklíře zamračil. „Ať shoříš, Tome. Tohle je jeden z mých oblíbených kabátů!“

„Buď rád, že jsem nemířil na ruku,“ poznamenal Tom, otřel flétnu a uklonil se jásajícím a tleskajícím hostům. Volali na něj, ať pokračuje, ale lítostivě zavrtěl hlavou a uložil flétnu do pouzdra.

„Skoro si přeju, abys mířil,“ řekl Mat, zvedl ruku a prostrčil prst dírami v manžetě. „Na černé by nebyla krev tak moc vidět, ale stehy uvidí každý. Jenom proto, že máš na sobě víc záplat než původního pláště, neznamená to, že tě chci napodobovat.“

„A ty si stěžuješ, že nejsi urozený pán,“ řekl Tom, který se předklonil, aby posbíral výdělek.

„Nestěžuju!“ namítl Mat. „A ať shoříš, je jedno, co vykládáTuon. Nejsem žádnej zatracenej urozenec.“

„Už jsi někdy slyšel o sedlákovi, co si stěžuje, že stehy půjdou vidět?“

„Nemusíš být urozenej pán, aby ses chtěl oblíkat rozumně,“ zabručel Mat.

Tom se zasmál, plácl ho po zádech a seskočil. „Mrzí mě to, Mate. Byl to instinkt, neuvědomil jsem si, že jsi to ty, dokud jsem neviděl tvář, co k tý ruce patří. A to už mi nůž vylítl z prstů.“

Mat si povzdechl. „Tome,“ řekl zachmuřeně, „ve městě je starý kamarád. Ten, co za sebou nechává mrtvoly s vyrvanými hrdly.“

Tom znepokojeně přikývl. „O přestávce jsem o tom slyšel od gardistů. A my tady ve městě zůstaneme trčet, leda by ses rozhodl…“

„Já ten dopis neotevřu,“ řekl Mat. „Verin tam klidně mohla nechat příkaz, abych se plazil po čtyřech až do Falme, a já bych to zatraceně musel udělat! Vím, že se ti to zdržení ani trochu nelíbí, ale dopis by mohl způsobit mnohem delší zdržení.“

Tom zdráhavé přikývl.

„Vraťme se do tábora,“ řekl Mat.

Tábor Bandy ležel ligu od Caemlynu. Tom s Matem do Caemlynu nepřijeli – pěší nebudili tolik podezření a Mat by koně do města nevzal, dokud nenajde stáj, které by se dalo věřit. Cena za dobré koně začínala být šílená. Doufal, že to skončí, až odjede ze seančanského území, ale Elainina armáda vykupovala všechny dobré koně, které dokázala najít, a k tomu i většinu těch ne až tak dobrých. Kromě toho slyšel, že koně se v dnešní době prostě nějak ztrácejí. Maso bylo maso, a dokonce i v Caemlynu lidé bezmála hladověli. Matoví z toho naskakovala husí kůže, ale bylo to tak.

Cestou zpátky s Torném mluvili o gholamovi a nenapadlo je o moc víc, než že všechny varují a Mat začne spát každou noc v jiném stanu.

Když vyšli na vrcholek kopce, Mat se ohlédl. Caemlyn plál světlem pochodní a luceren. Osvětlení se nad městem vznášelo jako mlha a záře osvětlovala úžasně vížky a věže. Staré vzpomínky v něm si na město pamatovaly – pamatovaly si, jak na něj útočil dřív, než se vůbec z Andoru stal stát. Dobýt Caemlyn nebylo nikdy snadné. Nezáviděl rodům, které se ho pokoušely Elain sebrat.

Tom se zastavil vedle něj. „Vypadá to jako věčnost, co jsme odtud odcházeli naposledy, že ano, Mate?“

„Ať shořím, ale ano,“ řekl Mat. „Co nás přimělo honit se za těma hloupýma holkama? Příště se můžou zachránit samy.“

Tom na něj upřel pronikavý pohled. „Nechystáme se udělat totéž? Jít do věže Gendžei?“

„To je jiný. Nemůžeme ji nechat s nima. Ti hadi a lišky…“

„Já si nestěžuju, Mate,“ řekl Tom. „Jenom se tak zamýšlím.“

Poslední dobou se zdálo, že se Tom zamýšlí často. Chodil sem a tam, hladil ohmataný dopis od Moirain. Byl to jenom dopis. „No tak,“ řekl Mat a vydal se zpátky po cestě. „Mluvils o tom, jak se dostat dovnitř a setkat se s královnou?“

Tom se k němu na potemnělé cestě připojil. „Nedivím se, že ti neodpověděla, Mate. Nejspíš má plné ruce práce. Povídá se, že trolloci ve velkém počtu vpadli do Hraničních států, a Andor je pořád nalomený po válce o nástupnictví. Elain..

„Máš nějaké dobré zprávy, Tome?“ zeptal se Mat. „Jestli jo, nějakou mi řekni, rád bych ji slyšel.“

„Kéž by Královnino požehnání bylo pořád otevřené. Gill měl vždycky informace, o které se mohl podělit.“

„Dobré zprávy,“ pobídl ho Mat znovu.

„Jasně. No, věž Gendžei je přesně tam, kde říkal Domon. Mám slovo dalších tří lodních kapitánů. Leží za otevřenou plání několik set mil na sever od Bílého Mostu.“

Mat přikývl a podrbal se na bradě. Měl pocit, jako by si na něco o věži vzpomínal. Stříbřitá stavba, nepřirozená, v dálce. Cesta na člunu, od jehož boků se šplouchavě odráží voda. Silný illiánský přízvuk Bayleho Domona…

Pro Mata to byly jen mlhavé obrazy; jeho vzpomínky na tu dobu byly děravější než alibi Joriho Congara. Bayle Domon jim dokázal říct, kde věž najdou, ale Mat si to chtěl nechat potvrdit. Z toho, jak se Domon Leilwin ukláněl a službičkoval jí, měl Mat husí kůži. Třebaže je Mat oba zachránil, ani jeden z nich mu nedával najevo přílišnou náklonnost. Ne že by od Leilwin nějakou náklonnost chtěl. Líbat ji by bylo asi stejně zábavné jako líbat dub.

„Myslíš, že Domonův popis bude stačit, aby nám tam někdo otevřel jeden z těch průchodů?“ zeptal se Mat.

„Nevím,“ řekl Tom. „Ale myslím, že to je až druhořadý problém. Kde najdeme někoho, kdo nám otevře průchod? Verin zmizela.“

„Na něco přijdu.“

„Pokud ne, bude nám trvat týdny, než tam dojedeme,“ řekl Tom. „Nelíbí se mi…“

„Seženu nám průchod,“ prohlásil Mat rozhodně. „Možná se Verin vrátí a tý zatracený přísahy mě zbaví.“

„Nejlepší bude, když se od nás bude držet dál,“ řekl Tom. „Nevěřím jí. Něco s ní není v pořádku.“

„Je to Aes Sedai,“ řekl Mat. „Na těch všech není cosi v pořádku – jako když na kostkách není správný součet – ale na to, že je Aes Sedai, mám Verin docela rád. A víš, že umím dobře posoudit charakter.“

Tom zvedl obočí a Mat se na něj zaškaredil.

„Tak či onak,“ řekl Tom, „bychom s tebou nejspíš měli do města začít posílat stráže.“

„Ty mi proti gholamovi nepomůžou.“

„To ne, ale co ti hrdlořezové, co se na tebe vrhli před třemi dny, když ses vracel do tábora?“

Mat se zachvěl. „To alespoň byli slušní, poctiví zloději. Šlo jim jenom o můj měšec, což je jasný a přirozený. Žádný z nich neměl v kapse můj obrázek. A není to, jako kdyby je moc Temného proměnila a oni při západu slunce zešíleli, nebo tak něco.“

„I tak,“ řekl Tom.

Mat se s ním nedohadoval. Ať shoří, nejspíš by s sebou skutečně měl brát vojáky. Alespoň pár Rudých paží.

Tábor ležel přímo před nimi. Jeden z Elaininých úředníků, muž jménem Norry, dal Bandě povolení utábořit se blízko Caemlynu. Museli souhlasit s tím, že v jednom dni nepustí do města víc než stovku mužů, a tábořit alespoň ligu od hradeb mimo jakoukoli vesnici a něčí pozemky.

Rozhovor s úředníkem znamenal, že Elain ví, že tady Mat je. Musela to vědět. Ale neposlala mu žádné pozdravy, nijak nedala najevo, že jí Mat zachránil kůži.

V zatáčce cesty osvětlila Tomova lucerna hlouček Rudých paží, posedávajících na krajnici. Gufrin, seržant oddílu, vstal a zasalutoval. Byl to statný, širokoplecí muž. Nebyl nijak oslnivě chytrý, ale měl bystré oči.

„Urozený pane Mate!“ řekl.

„Je něco nového, Gufřine?“ zeptal se Mat.

Seržant svraštil čelo. „No,“ řekl, „myslím, že něco bys možná chtěl vědět.“ Světlo! Ten muž mluvil pomaleji než opilý Seančan. „Dneska se do tábora vrátily Aes Sedai. Když jsi byl pryč, můj pane.“

„Všechny tři?“ zeptal se Mat.

„Ano, můj pane.“

Mat vzdychl. Pokud vůbec existovala nějaká naděje, že by tenhle den nemusel být úplně mizerný, tak tímhle skončila. Doufal, že ještě pár dnů zůstanou ve městě.

Společně s Tomem se vydali dál, sešli z cesty a pustili se po cestičce polem zarostlým černými kopřivami a ostřicí. Plevel jim při chůzi praskal pod nohama a Tomova lucerna osvětlovala hnědá stébla. Na jednu stranu bylo příjemné být zpátky v Andoru; s těmi kalinami a tupelami to bylo téměř jako doma. Ale vrátit se a najít ho, když vypadá jako mrtvý, bylo skličující.

Co dělat s Elain? Se ženami byly potíže. Aes Sedai byly ještě horší. Královny z celé té chásky nejhorší. A ona byla všechno v jednom, proklatě. Jak ji přesvědčí, aby mu poskytla svoje slévárny? Částečně přijal Verininu nabídku proto, že se domníval, že se dostane do Andoru rychleji, a tudíž začne pracovat na Aludřiných dracích!

Před ním Banda tábořila na malém seskupení pahorků, obklopujících ten největší uprostřed. Matový oddíly se setkaly s Esteanovými a ostatními, které do Andoru vyrazily napřed, a Banda byla zase celá. Hořely ohně; v těchto časech nebyl problém sehnat suché dřevo. Ve vzduchu se vznášel kouř a Mat slyšel, jak si spolu muži vykládají a volají na sebe. Pokud se nedokázal uvolnit on, alespoň jeho muži ano. Možná tohle bude poslední příležitost, kterou před Poslední bitvou dostanou.

Trolloci v Hraničních státech, napadlo Mata. Ty draky potřebujeme. Brzo.

Mat opětoval pozdrav několika stráží a odpojil se od Torna s úmyslem najít si postel a pro dnešek problémy zaspat. Když to udělal, napadlo jej několik změn, které by mohl v ležení zavést. Vzhledem k tomu, jak byly pahorky rozmístěné, by se lehká jízda mohla prohnat úžlabinou mezi nimi. Takovou taktiku by zkusil jen pořádný drzoun, ale on právě tohle udělal ve staré Koremandě v bitvě o Marisinské údolí. Tedy, ne Mat osobně, ale kdosi v těch starých vzpomínkách.

Stále víc a víc bral ty vzpomínky za své. Neprosil se o ně – bez ohledu na to, co ty zatracené lišky tvrdily – ale zaplatil za ně jizvou na krku. Nejednou byly k užitku.

Nakonec došel ke svému stanu, kde měl v úmyslu vzít si čisté spodky, a pak si na noc najít jiný stan, když uslyšel, jak na něj volá ženský hlas: „Matrime Cauthone!“

Zatracenejpopel. Skoro se mu to povedlo. Zdráhavé se otočil.

Teslyn Baradon nebyla hezká; s těmi kostnatými prsty, úzkými rameny a vyzáblou tváří by z ní mohl být ucházející kajeput. Na sobě měla červené šaty a v průběhu uplynulých týdnů se z jejích očí vytratila většina plaché nervozity, která v nich zůstávala z časů, kdy byla damane. Uměla upírat tak nasupený pohled, že by v zíracím souboji porazila i kůl.

„Matrime Cauthone,“ řekla a přistoupila k němu. „Opravdu s tebou potřebuju mluvit.“

„No, vypadá to, že už mluvíš,“ řekl Mat a spustil ruku ze stanové chlopně. Zdravému rozumu navzdory měl Teslyn trochu rád, ale nehodlal ji pozvat dovnitř. Stejně jako by do svého kurníku nepozval lišku, bez ohledu na to, jak moc rád by onu lišku měl.

„To mluvím,“ odvětila. „Slyšel jsi novinky o Bílé věži?“

„Novinky?“ zeptal se Mat. „Ne, žádný jsem neslyšel. Ale drby… těch mám plnou hlavu. Někteří tvrdí, že se Bílá věž zase sjednotila, o čemž nejspíš mluvíš ty. Ale stejně často slýchám, že se pořád bojuje. A taky slýchám, že amyrlin vybojovala Poslední bitvu místo Randa, že se Aes Sedai rozhodly porodit si vlastní armádu vojáků a že na Bílou věž zaútočily lítající příšery. To poslední jsou nejspíš jenom povídačky o rakenech, kteří přilétli z jihu. Ale myslím, že na tom, že Aes Sedai vychovávají armádu děcek, něco bude.“

Teslyn po něm vrhla bezvýrazný pohled. Neodvrátil oči. Matův otec vždycky tvrdil, že je paličatější než zatracený pařez.

Teslyn si kupodivu povzdychla a nasadila o něco mírnější výraz. „Samozřejmě jsi oprávněně skeptický. Ale nemůžeme ty novinky ignorovat. Dokonce i Edesina, která bláhové stála na straně vzbouřenkyň, se chce vrátit. Máme v úmyslu ráno vyrazit. Protože máš ve zvyku dlouho spát, chtěla jsem za tebou přijít dnes večer, abych ti poděkovala.“

„Abys mi co?“

„Poděkovala, pane Cauthone,“ řekla Teslyn suše. „Tenhle výlet nebyl lehký pro nikoho z nás. Občas vládlo určité… napětí. Netvrdím, že souhlasím se všemi rozhodnutími, která jsi udělal. Ale to nemění nic na tom, že bez tebe bych stále byla v rukou Seančanů.“ Zachvěla se. „Ve chvílích, kdy si víc věřím, předstírám, že bych jim odporovala a nakonec sama utekla. Je důležité si sám před sebou zachovat určitou iluzi, nemyslíš?“

Mat se podrbal na bradě. „Možná, Teslyn. Vážně.“

Překvapilo ho, když k němu natáhla ruku. „Pamatuj si, že pokud někdy dorazíš do Bílé věže, budeš tam mít ženy, které jsou tvými dlužnicemi, Matrime Cauthone. Já nezapomínám.“

Uchopil její ruku. Na pohmat byla stejně kostnatá, jako vypadala, ale teplejší, než čekal. Některým Aes Sedai koloval v žilách led, to bylo jisté. Jiné ale nebyly tak špatné.

Kývla na něj. Uctivé kývnutí. Téměř úklona. Mat pustil její ruku s tak nejistým pocitem, jako by mu někdo podrazil nohy. Obrátila se, aby se vydala zpátky ke svému stanu.

„Budete potřebovat koně,“ řekl. „Když s odjezdem počkáte, až ráno vstanu, nějaké vám dám. A zásoby. Nebylo by k ničemu, kdybyste padly hlady dřív, než dorazíte do Tar Valonu, a podle toho, co jsme v poslední době viděli, nebudou mít ve vesnicích, kolem kterých pojedete, nic navíc.“

„Jolinejsi řekl…“

„Přepočítal jsem svý koně,“ řekl Mat. Ty zatracené kostky mu v hlavě pořád rachotily. „Znovu jsem spočítal koně Bandy. Ukázalo se, že máme nějaký navíc. Můžete šije vzít.“

„Dnes večer jsem za tebou nepřišla proto, abych tě zmanipulovala, abys mi dal koně,“ řekla Teslyn. „Myslím to upřímně.“

„To jsem si domyslel,“ řekl Mat, obrátil se a chystal zvednout stanovou chlopeň. „Proto jsem ti to nabídl.“ Vešel do stanu.

Tam ztuhl. Ten pach…

Krev.