Věže půlnoci

KAPITOLA 52 Boty

Elain se usadila v sedle Záře. Klisna byla jedním z klenotů královských stájí; patřila k ušlechtilému saldejskému plemeni a měla zářivě bílou hřívu a srst. I samotné sedlo bylo honosné, lemované vínově rudou a zlatou. Byl to ten druh sedla, který jste používali na přehlídkách.

Birgitte jela na vysokém hnědém valachovi jménem Buřič, také jednom z nejrychlejších v královských stájích. Oba koně vybírala ona. Očekávala, že bude třeba utíkat.

Birgitte u sebe měla jednu z Elaininých kopií medailónku s liščí hlavou, i když vypadala jinak, jako tenký stříbrný ovál s růží na lícové straně. Další měla Elain zabalený v kusu látky v kapse.

Dnes ráno se pokusila vyrobit další, ale ten se rozpustil a málem jí podpálil šaty. Když neměla k dispozici originál, dělalo jí to velké potíže. Její sny o tom, že medailony vybaví celou svou osobní gardu, se zdály stále méně a méně pravděpodobné, leda by sejí nějak podařilo Mata přesvědčit, aby jí originál ještě jednou půjčil.

Její čestná stráž se na Královnině náměstí seřadila kolem ní. Brala s sebou jen stovku vojáků – pětasedmdesát gardistů a vnitřní kruh pětadvaceti gardistek. Byla to maličká armáda, ale kdyby jí to prošlo, šla by i bez této stovky. Nemohla si dovolit vypadat jako dobyvatelka.

„Mně se to nelíbí,“ ozvala se Birgitte.

„Tobě se v poslední době nelíbí nic,“ řekla Elain. „Přísahám, že jsi každým dnem protivnější.“

„To proto, že ty jsi každým dnem ztřeštěnější.“

„Ale no tak. Tohle je sotva ta nejztřeštěnější věc, co jsem kdy provedla.“

„To jenom proto, že sis nastavila laťku hodně vysoko, Elain.“

„Dobře to dopadne,“ řekla Elain a zalétla pohledem k jihu.

„Proč se pořád koukáš tím směrem?“

„Rand,“ řekla Elain, která opět pocítila to teplo, pulzující z uzlu emocí v její mysli. „K něčemu se připravuje. Je znepokojený. A zároveň klidný.“ Světlo, ten chlap uměl být matoucí!

K setkání dojde za jeden den, protože původně stanovené datum stále platilo. Egwain měla pravdu; rozbít zámky by bylo pošetilé. Ale Rand to pochopí.

Dojela k ní Alise, v doprovodu tří žen z rodinky. Sarasia byla kyprá, babičkovsky působící žena; Kema s tmavou kůží měla černé vlasy učesané do tří dlouhých copů a upjatá Našia byla oblečená v pytlovitých šatech.

Čtveřice zaujala postavení vedle Elain. Pouze dvě z nich byly dostatečně silné, aby vytvořily průchod – mnohé ženy z rodinky byly slabší než většina Aes Sedai. Ale bude to stačit, pokud by Elain měla potíže s uchopením zdroje.

„Můžete udělat něco, aby ji nemohli trefit lučištníci?“ zeptala se Alise. „Nějaké tkanivo?“

Alise zamyšleně naklonila hlavu. „Znám jedno, které by mohlo pomoct,“ řekla, „ale ještě jsem ho nikdy nezkoušela.“

Další žena z rodinky spředla vepředu průchod. Ten ústil na neobdělané, hnědou trávou zarostlé místo mimo hradby Cairhienu. Tam čekala mnohem početnější armáda v kyrysech a zvoncových přilbách cairhienských jednotek. Důstojníky v tmavých šatech a barvách rodů, jimž sloužili, bylo snadné rozeznat. Vyzařovala z nich sebedůvěra.

Vysoký Lorstrum s úzkou tváří seděl na koni před svým vojskem, které bylo oblečené v tmavě zelené s karmínovým prolamováním; na opačné straně stál Bertom. Jejich vojska vypadala zhruba stejně velká. Po pěti tisících vojáků. Zbývající čtyři rody si přivedly menší armády.

„Pokud tě chtěli zajmout,“ prohlásila Birgitte ponuře, „dáváš jim možnost.“

„Tohle se nedá provést a zároveň zůstat v bezpečí, leda bych se chtěla schovávat v paláci a poslat sem svoje vojáky. To by jenom vedlo ke vzpouře v Cairhienu a možnému zhroucení v Andoru.“ Pohlédla na strážkyni. „Teď jsem královna, Birgitte. Nebudeš schopná mě udržet mimo nebezpečí o nic víc, než bys dokázala udržet v bezpečí osamělého vojáka na bojišti.“

Birgitte přikývla. „Drž se u mě a Guybona.“

Guybon k nim dojel na mohutném grošovaném valachovi. Když měla Elain Birgitte po jednom a Guybona po druhém boku – a oba jejich koně byli vyšší než Elainin – pro případného vraha by bylo velice těžké ji skolit, aniž by nejdřív musel zasáhnout její přátele.

Tak to bude po zbytek jejího života. Pobídla Záři k chůzi a její vojáci projeli průchodem na cairhienskou půdu. Urození páni a urozené paní se na koních uklonili, a tentokrát to byly hlubší úklony, než když se s Elain sešli v trůnním sále. Představení začalo.

Město leželo hned před nimi, jeho hradby stále zčernalé od ohňů, planoucích při boji se Šaidy. Průchod za nimi zmizel a Elain ucítila Birgittino napětí. Rodinka kolem Elain uchopila zdroj a Alise spředla neznámé tkanivo a umístila ho do vzduchu kolem vnitřního kruhu vojáků. Tkanivo ve vzduchu vytvořilo malý – ale svěží – točící se větřík.

Birgittina úzkost byla nakažlivá a Elain se přistihla, jak pevně svírá otěže své klisny. Tady v Cairhienu byl vzduch sušší a měl slabě prašný nádech. Obloha byla zatažená.

Cairhienské jednotky se zformovaly kolem jejích menších andorských v bílé a červené. Většina z cairhienských vojáků byli pěšáci, přestože zde byla i nějaká těžká jízda, koně v zářivých pancířích a muži s kopími s hroty vysoko ve vzduchu. Všichni pochodovali v dokonalých řadách a chránili Elain. Nebo ji drželi v zajetí.

Lorstrum pobídl kaštanového hřebce blíž k vnějším řadám Elaininých vojáků. Guybon se na ni ohlédl a ona přikývla, takže mu kapitán dovolil se přiblížit.

„Ve městě vládne neklid, Veličenstvo,“ řekl Lorstrum. Birgitte svého koně stále pečlivě držela mezi tím jeho a Elaininým. „Koluje… nešťastná šeptanda ohledně tvého vzestupu.“

Šeptanda, kterou jsi nepochybně rozpoutal ty, pomyslela si Elain, než ses rozhodl mě místo toho podpořit. „Proti tvým vojákům se jistě nevzbouří?“

„Doufám, že ne.“ Měřil si ji zpod své ploché čapky v barvě lesní zeleně. Na sobě měl černý kabát, který mu sahal až ke kolenům, a po celé délce barevné pruhy, označující jeho rod. Byl to ten druh oblečení, který by si vzal na ples. To vyvolávalo dojem sebevědomí’. Jeho vojáci se města nezmocňovali, ale doprovázeli jako čestný průvod novou královnu. „Je nepravděpodobné, že se objeví ozbrojený odpor. Ale chtěl jsem tě varovat.“

Lorstrum uctivě kývl. Věděl, že s ním manipuluje, ale také tu manipulaci přijímal. V nadcházejících letech si na něj bude muset dávat velký pozor.

Cairhien byl hranaté město, samá rovná čára a opevněná věž. Přestože část architektury byla překrásná, s Caemlynem nebo Tar Valonem se to nedalo srovnávat. Severní branou, s řekou Alguenjou po pravici, vjeli přímo dovnitř.

Uvnitř čekaly davy. Lorstrum s ostatními odvedli dobrou práci. Ozýval se jásot, který nejspíš vyburcovali pečlivě rozmístění dvořané. Když Elain vjela do města, jásot zesílil. To ji překvapilo. Očekávala nepřátelství. A ano, místy se projevovalo - občas po ní někdo zezadu z davu hodil odpadky. Sem tam zahlédla úšklebek. Ale většina lidí vypadala spokojeně.

Když projížděla širokou ulicí, lemovanou hranatými budovami, kterým v Cairhienu dávali přednost, uvědomila si, že tito lidé možná na takovouto událost čekali. Mluvili o ní, šířili povídačky. Některé z těch povídaček byly nepřátelské, a tyjí Norry ohlásil. Tyjí nyní ale připadaly spíš jako známka obav než nepřátelství. Cairhien byl bez panovníka příliš dlouho, jejich krále zabil neznámo kdo, urozený pán Drak je zdánlivě opustil.

Její sebevědomí stále sílilo. Cairhien byl zraněné město. Spálené a rozbité zbytky Předbrání venku. Dlažební kostky byly vytrhané, aby je mohli házet z hradeb. Město se nikdy zcela nevzpamatovalo z aielské války a nedostavěné Nedokončené věže - symetrické, ale bolestně bezútěšné na pohled – toho byly tyčícím se důkazem.

Ta zatracená hra rodů byla skoro stejně hrozná metla. Mohla by to změnit? Lidé kolem vypadali, že v to doufají, jako by věděli, jak se jejich země pokřivila. Člověk by spíš mohl Aielovi sebrat oštěp, než připravit Cairhieňana o prohnanost, ale možná by je mohla naučit větší věrnosti zemi a trůnu. Pokud budou mít trůn, který je té věrnosti hoden.

Sluneční palác stál přesně uprostřed města. Stejně jako zbytek města byl čtvercový a hranatý, ale tady ta architektura působila dojmem hrozivé síly. Byla to velkolepá stavba, navzdory pobořenému křídlu, kde došlo k pokusu připravit Randa o život.

Tady čekali další šlechtici, stáli na zakrytém schodišti či před zdobenými kočáry.

Ženy ve společenských šatech se širokými obručemi, muži v úhledných kabátech v tmavých barvách a čapkami na hlavách. Mnozí se tvářili pochybovačně a někteří užasle.

Elain střelila po Birgitte spokojeným pohledem. „Funguje to. Nikdo nečekal, že do paláce dorazím v doprovodu cairhienské armády.“

Birgitte neodpověděla. Stále byla napjatá – a nejspíš bude až do té doby, než se Elain vrátí do Caemlynu.

Na úpatí schodiště stály dvě ženy, jedna hezká se zvonečky ve vlasech, druhá s kudrnatými vlasy a tváří, která nevypadala aessedaiovsky navzdory tomu, že už jí mnoho let byla. Byly to Sašalle Anderly a ta druhá žena – která měla bezvěkou tvář – byla Samicu Tamagowa. Podle toho, co Elaininy zdroje dokázaly zjistit, byly tyhle dvě v Randově nepřítomnosti nejblíž tomu, co by se dalo nazvat „vládci“. S oběma si psala a zjistila, že Sašalle je pozoruhodně bystrá v chápání cairhienského způsobu myšlení. Nabídla Elain město, ale naznačila, že chápe, že nabídka a skutečné získání jsou dvě různé věci.

Sašalle předstoupila. „Veličenstvo,“ řekla formálně, „ať je známo, že urozený pán Drak ti dává všechna práva a nárok na tuto zemi. Všechna formální kontrola, kterou nad zemí měl, je postoupena tobě, a pozice správce země zaniká. Kéž vládneš moudře a v míru.“

Elain na ni vznešeně kývla ze sedla, ale v duchu pěnila. Říkala, že jí nevadí Randova pomoc při získání tohoto trůnu, ale to neznamenalo, že chce, aby jí to předhazovali. Přesto se zdálo, že Sašalle bere své postavení vážně, i když podle toho, co Elain zjistila, si to postavení do značné míry vytvořila sama.

Elain a její průvod sesedli. Myslel si Rand, že dát jí trůn bude tak snadné? Strávil v Cairhienu dost dlouhou dobu, aby věděl, jací jsou to intrikáni. Jedna Aes Sedai, činící prohlášení, by rozhodně nestačila. Ale mít přímou podporu mocných urozených pánů a paní by mělo stačit.

Jejich průvod vyšel po schodech. Vstoupili a každý z těch, kdo ji podporovali, si s sebou vzal menší padesátičlennou stráž. Elain si svoje vojáky vzala všechny; byla tu mačkanice, ale neměla v úmyslu nechat někoho vzadu.

Vnitřní chodby byly rovné se špičatými stropy a zlatým zdobením. Každé dveře zdobil symbol vycházejícího slunce. Byly zde výklenky, kde mělo být vystaveno bohatství, ale mnohé z nich byly prázdné. Aielové si z tohoto paláce vzali svou pětinu.

Poté, co došli ke vchodu do Velkého slunečního sálu, se Elainini andorští gardisté a gardistky seřadili podél vnější chodby. Elain se zhluboka nadechla a pak s desetičlenným oddílem vešla do trůnního sálu. Po stranách místnosti se ke stropu tyčily modře žilkované mramorové sloupy a na konci rozlehlé síně stál na modrém mramorovém stupínku Sluneční trůn.

Trůn byl z pozlaceného dřeva, ale překvapivě skromný. Možná proto se Laman rozhodl postavit si nový trůn a jako materiál použít samotnou avendoralderu. Elain došla k pódiu a pak se obrátila, když vstoupila cairhienská šlechta, jako první ti, kdo ji podporovali, pak ostatní, seřazení podle složitých pravidel daes dae’mar. To uspořádáni se mohlo měnit každý den, ne-li hodinu.

Birgitte si každého vstupujícího pozorně prohlédla, ale Cairhieňané byli ztělesněním zdvořilosti. Žádný nepředváděl nic podobného, jako byla Ellorienina nestydatost v Andoru. Ta byla vlastenka, třebaže taková, která Elain neustále rozčilovala svým odporováním. V Cairhienu nikdo nic takového nedělal.

Jakmile se zástup utišil, Elain se zhluboka nadechla. Zvažovala, že pronese projev, ale matka ji naučila, že občas je nej lepším proslovem rázný čin. Elain se chystala usednout na trůn.

Birgitte ji chytila za ruku.

Elain se na ni tázavě podívala, ale Birgitte si prohlížela trůn. „Počkej chvilku,“ řekla a sklonila se.

Šlechtici si mezi sebou začali mumlat a Lorstrum přistoupil k Elain. „Veličenstvo?“

„Birgitte,“ řekla Elain a zarděla se, „je tohle opravdu nutné?“

Birgitte si jí nevšímala a dloubala do polštáře na trůnu. Světlo! Byla strážkyně odhodlaná uvádět ji do rozpaků při každé možné příležitosti? Určitě…

„Aha!“ prohlásila Birgitte a něco z podušky vytrhla.

Elain sebou trhla a pak s Lortsrumem a Bertomem po boku přistoupila blíž. Birgitte držela malou jehlu s černou špičkou. „Byla ukrytá v podušce.“

Elain zbledla.

„Bylo to jediné místo, kde věděli, Ťs budeš, Elain,“ řekla Birgitte tiše. Klekla si a začala pátrat po dalších nástrahách.

Lorstrum zrudl. „Zjistím, kdo to udělal, Veličenstvo,“ řekl tlumeným hlasem. Nebezpečným hlasem. „Pozná můj hněv.“

„Ne, pokud dřív pozná můj,“ prohlásil statný Bertom s pohledem upřeným na jehlu.

„Očividně jde o pokus o atentát na urozeného pána Draka, Veličenstvo,“ pronesl Lorstrum hlasitěji kvůli obecenstvu. „Nikdo by se neodvážil pokusit zabít tebe, naši milovanou sestru z Andoru.“

„To je dobré slyšet,“ řekla Elain a nespouštěla z něj oči. Její výraz všem v místnosti prozrazoval, že se smíří s touhle lstí, která mu měla zachovat tvář. Vzhledem k tomu, že byl jejím nej významnějším příznivcem, hanba z pokusu o atentát padala na něj.

Její souhlas s tím, že mu umožní zachovat si tvář, ho bude něco stát. Krátce sklopil oči na znamení, že rozumí. Světlo, ona tuhle hru nenávidí! Ale bude ji hrát. A bude ji hrát dobře.

„Je to bezpečné?“ zeptala se Birgitte.

Strážkyně se poškrábala na bradě. „Je jednom jeden způsob, jak to zjistit,“ řekla a pak se zcela neobřadně rázně posadila na trůn.

Nejeden z přítomných urozených pánů a paní zalapal po dechu a Lorstrum zbledl ještě víc.

„Není moc pohodlný,“ prohlásila Birgitte, naklonila se na bok a pak se přitiskla zády ke dřevu. „Cekala bych, že panovnický trůn bude víc vycpaný, s těma vašima jemnýma zadkama a vůbec.“

„Birgitte!“ zasyčela Elain, která cítila, jak znovu rudne. „Nemůžeš sedět na Swnečním trůnu!“

„Jsem tvůj osobní strážce,“ řekla Birgitte. „Když chci, můžu ochutnat tvoje jídlo, můžu procházet dveřma jako první a můžu zatraceně sedět na tvým křesle, když si myslím, že tě to ochrání.“ Zazubila se. „Kromě toho,“ dodala tišeji, Jsem vždycky byla zvědavá, jak se na některém z nich sedí.“ Pak vstala, stále ostražitá, ale také spokojená.

Elain se obrátila ke cairhienské šlechtě. „Na toto jste čekali dlouho,“ řekla. „Někteří z vás jsou nespokojení, ale pamatujte, že v sobě mám polovinu cairhienské krve. Díky tomuto spojení budou obě naše země mocné. Nežádám vaši důvěru, ale žádám vaši poslušnost.“ Po chvilce váhání dodala: „A nezapomeňte, že takto si to Drak Znovuzrozený přeje.“

Viděla, že rozumějí. Rand toto město už jednou dobyl, přestože jeho cílem bylo osvobodit ho od Šaidů. Bylo by od nich moudré, aby ho nepokoušeli a nenutili vrátit se a dobýt ho znovu. Královna využila to, co má po ruce. Andor získala sama; nechá Randa, aby jí pomohl s Cairhienem.

Posadila se. Tak prostá věc, ale důsledky budou dalekosáhlé. „Shromážděte své vlastní oddíly a stráže,“ přikázala shromážděné šlechtě. „Společně s andorskými vojsky potáhnete průchody na místo známé jako Merrilorské pole. Setkáme se s Drakem Znovuzrozeným.“

Šlechtici vypadali překvapeně. Ona během jednoho dne přijde, usedne na trůn a rozkáže jejich vojskům opustit město? Usmála se. Nej lepší bude jednat rychle a rázně; vznikne tak precedent, že ji poslouchají. A začne je připravovat na Poslední bitvu.

„Dále,“ oznámila, když si mezi sebou začali šeptat, „chci, byste sebrali každého muže v této říši, který udrží meč, a odvedli ho do královniny armády. Na výcvik nebude moc času, ale v Poslední bitvě bude třeba každého muže – a ženy, které si přejí bojovat, se také mohou hlásit. Rovněž pošlete zprávu zvonařům ve vašem městě. Za hodinu se s nimi potřebuji sejít.“

„Ale,“ ozval se Bertom, „oslava korunovace, Veličenstvo…“

„Slavit budeme, až bude Poslední bitva vyhraná a cairhienské děti v bezpečí,“ řekla Elain. Bylo-li to možné, potřebovala odvést jejich pozornost od pletich a dát jim práci, která je zaměstná. „Běžte! Dělejte, jako kdyby Poslední bitva byla na vašem prahu a ráno měla dorazit!“

Protože to opravdu mohla.

Mat se opíral o uschlý strom a prohlížel si své ležení. S úsměvem se nadechoval a vydechoval a užíval si nádherný pocit vědomí, že už ho nikdo nepronásleduje. Už zapomněl, jak je to příjemné. Byl to lepší pocit, než když vám na každém koleni sedí pěkné děvče. Nebo alespoň lepší než jedno děvče.

Večerní vojenské ležení bylo jedním z nejpohodlnějších míst na světě, dokonce i když ho byla půlka prázdná, protože muži se přesunuli do Cairhienu. Slunce zapadlo a část těch, kdo zůstali, se uložila ke spánku. Ale ti, kteří mají další den až odpolední službu, neměli důvod jít už spát.

V táboře hořel tucet ohňů a kolem nich seděli chlapi a vykládali si o hrdinských činech, ženách, které opustili, nebo o drbech z dalekých zemí. Jazyky plamenů se třepotaly, muži se smáli, usazení na polenech či kamenech, a čas od času zašťourali zkroucenou větví v uhlících, až vylétly jiskry, zatímco jejich kamarádi prozpěvovali Pojďte, holky nebo Padlé půlnoční vrby.

Vojáci v Bandě pocházeli z tuctu různých zemí, ale jejich skutečným domovem byl tenhle tábor. Mat mezi nimi procházel, s kloboukem na hlavě a ašandarei přes rameno. Sehnal si nový šátek na krk. Lidé o jeho jizvě věděli, ale nebyl důvod ji předvádět jako jeden z Lukových zatracených vozů.

Tentokrát si vybral červený šátek. Na památku Tylin a ostatních, kteří padli za oběť gholamovi. Chvilku byl v pokušení vybrat si růžový. Velmi krátkou chvilku.

Mat se usmál. Přestože písně zněly od několika táborových ohnišť, žádná nebyla hlasitá a v táboře vládl zdravý klid. Ne ticho. Ticho nebylo nikdy dobré. Nenáviděl ticho. Vždycky ho nutilo uvažovat, kdo se k němu snaží přikrást. Ne, tohle byl klid. Muži tiše chrápou, praskají ohně, jiní chlapi zpívají, podrost křupe pod nohama hlídek. Poklidné zvuky lidí, kteří si užívají život.

Mat se vrátil ke stolu před svým temným stanem. Posadil se a začal procházet papíry, které si tam dal na hromádku. Uvnitř stanu bylo příliš těsno. Kromě toho nechtěl vzbudit Olvera.

Matův stan se třepotal ve větru. Místo, kde seděl, vypadalo zvláštně, kvalitní dubový stůl postavený v trsu kohoutku, vedle něj Matovo křeslo na zemi džbán svařeného jablečného vína. Papíry na stole byly zatížené nejrůznějšími kameny, které posbíral kolem, a osvětlené jedinou mihotající se lampou.

Neměli by ho nutit vyřizovat hromady papírů; měl by mít čas sedět u jednoho z těch ohňů a zpívat Tanec se Stínovým Jakém. Slabě rozeznával slova písně, která k němu doléhala od nedalekého ohniště.

Papíry. Dobře, souhlasil, že se od Elain nechá zaměstnat, a takové věci vyžadovaly papíry. A ty pak zase papíry o vytvoření dračích posádek. Papíry o zásobách, hlášení o kázeňských prohřešcích a spousta dalších nejrůznějších nesmyslů. A pár papírů, které se mu podařilo vypáčit z jejího královského Veličenstva, hlášení špehů, která si chtěl projít. Zprávy o Seančanech.

Značná část zpráv pro něj nebyla ničím novým; díky Verinině průchodu dorazil Mat do Caemlynu rychleji než většina drbů. Elain však měla vlastní průchody a část zpráv z Tearu a Illianu byla čerstvá. Mluvilo se o nové seančanské císařovně. Takže se Tuon skutečně nechala korunovat, nebo co to Seančané dělali, aby jmenovali nového vládce.

Usmál se tomu. Světlo, ti neměli tušení, co je čeká! Nejspíš si mysleli, že mají. Ale ona je překvapí tak jistě, jako že je obloha modrá. No dobře, poslední dobou je šedá.

Také se mluvilo o spojenectví mezi Mořským národem a Seančany. Nad tím Mat mávl rukou. Seančané zajali dost lodí Mořského národa na to, aby to tak vypadalo, ale nebyla to pravda. Také našel pár stránek s novinkami o Randovi, ale většina z nich byla příliš obecná nebo nedůvěryhodná.

Zatracené barvy. Rand seděl ve stanu a mluvil s nějakými lidmi. Možná byl v Arad Domanu, ale nemohl být najednou tam a zároveň bojovat v Hraničních státech, že? Jedna z fám tvrdila, že Rand zabil královnu Tylin. Který proklatý pitomec si něco takového myslel?

Rychle hlášení o Randovi obrátil. Nesnášel, když musel pořád dokola rozhánět ty zatracené barvy. Alespoň byl Rand tentokrát oblečený.

Poslední stránka byla zajímavá. Vlci běhající v obrovských smečkách, které se shromažďují na pasekách a sborově vyjí? Rudě zářící noční obloha? Dobytek, který se na polích řadí a všechen mlčky hledí na sever? Otisky stop armád zplozenců Stínu uprostřed polí? Tyhle věci zaváněly povídačkami, jaké si mezi sebou předávaly selky, až se nakonec donesly k uším Elaininých špehů.

Mat si pročetl list a pak si uvědomil, že zcela bezmyšlenkovitě vytáhl z kapsy Verinin dopis. Stále zapečetěný papír byl ošoupaný a špinavý, ale neotevřel ho. Odolávat tomu mu připadalo jako nejtěžší věc, co kdy udělal.

„Tak tohle je pořádně neobvyklý pohled,“ pronesl ženský hlas. Mat zvedl hlavu a spatřil Setalle, mířící k němu. Měla na sobě hnědé šaty obepínající jí plná ňadra. Ne snad že by šije Mat prohlížel.

„Líbí se ti moje pracovna?“ zeptal se Mat. Odložil obálku stranou a položil poslední z hlášení špehů na hromádku hned vedle řady vlastních náčrtů nových kuší, založených na těch, které koupil Talmanes. Hrozilo, že papíry rozfouká vítr. Protože na tuhle hromádku neměl žádný kámen, sundal si botu a postavil ji nahoru

„Tvoje pracovna?“ zeptala se Setalle pobaveně.

„Jistě,“ řekl Mat a poškrábal se přes ponožku na chodidle. „Pokud chceš jít dál, budeš si muset s mým správcem domluvit schůzku.“

„S tvým správcem?“

„Támhle ten pařez,“ kývl Mat bradou. „Ne ten malý, ten velký, nahoře obrostlý mechem.“

Zvedla obočí.

„Je dost dobrý,“ řekl Mat. „Skoro nikdy nepustí nikoho, koho nechci vidět.“

„Jsi zajímavý člověk, Matrime Cauthone,“ řekla Setalle a usadila se na větším pařezu. Její šaty měly ebúdarský střih se suknicí připnutou nahoře na boku, aby pod ní bylo vidět spodničky tak barevné, že by to vyděsilo i cikána.

„Chceš něco určitýho?“ zeptal se Mat. „Nebo ses jenom zastavila, aby sis mýmu správci sedla na hlavu?“

„Slyšela jsem, žes dneska znovu navštívil palác. Je pravda, že královnu znáš?“

Mat pokrčil rameny. „Elain je docela milý děvče. Hezké, to je jistý.“

„Ty už mě ničím nemůžeš šokovat, Matrime Cauthone,“ poznamenala Setalle. „Uvědomila jsem si, že to, co říkáš, má často právě šokovat.“

Opravdu? „Říkám, co si myslím, panímámo Anan. Proč tě zajímá, jestli se s královnou znám?“

„Prostě je to jen další část hádanky, kterou představuješ,“ odvětila Setalle. „Dneska jsem dostala dopis od Joline.“

„Co od tebe chtěla?“

„O nic nežádala. Prostě jen chtěla dát vědět, že bezpečně dorazily do Tar Valonu.“

„Určitěs ten dopis špatně pochopila.“

Setalle po něm vrhla káravý pohled. „Joline Sedai tě chová v úctě, pane Cauthone. Často se s velkým uznáním vyjadřovala o tobě a o tom, jak jsi zachránil nejen ji, ale i ty další dvě. V dopise se na tebe ptala.“

Mat zamrkal. „Vážně? Ona říkala takový věci?“

Setalle přikývla.

„Ať shořím,“ řekl. „To se skoro stydím za to, že jsem jí namaloval pusu na modro. Ale vzhledem k tomu, jak se mnou zacházela, by tě nenapadlo, že si myslí tohle.“

„Když muži říkáš takové věci, moc si pak o sobě myslí. Člověk by si myslel, že to, jak se k tobě chovala, by mělo stačit.“

„Je to Aes Sedai,“ zamumlal Mat. „Ke všem se chová, jako by byli bláto, které je nutný oškrábat si z bot.“

Setalle se na něj zamračila. Působila důstojně, částečně jako babička, částečně jako dvorní dáma, částečně jako rázná hostinská.

„Promiň,“ řekl. „Některé Aes Sedai nejsou tak hrozné jako jiné. Nechtěl jsem tě urazit.“

„Vezmu to jako poklonu,“ řekla Setalle. „1 když já nejsem Aes Sedai.“

Mat pokrčil rameny a našel u nohou hezký malý kámen. Použil ho místo své boty jako těžítko na hromádku papírů. Deště, které trvaly několik posledních dnů, ustaly, a zanechaly po sobě pronikavě čerstvý vzduch. „Vím, žes říkala, že to nebolí,“ řekl Mat. „Ale… jaké to je? Ta věc, cos ztratila?“

Našpulila rty. „Jaké nejlahodnější jídlo jsi kdy jedl, pane Cauthone? To, kterému bys dal přednost před všemi ostatními?“

„Máminy sladké koláčky,“ odpověděl Mat okamžitě.

„Takže je to takové,“ řekla Setalle„ jako když víš, že sis je mohl vychutnávat každý den, ale teď ti je upřeli. Tvoji kamarádi, ti jich můžou mít, kolik chtějí. Závidíš jim a bolí tě to, ale zároveň jsi šťastný. Alespoň někdo si může užívat, co ty nemůžeš.“

Mat pomalu přikývl.

„Proč Aes Sedai tak nenávidíš, pane Cauthone?“ zeptala se Setalle.

„Ne že bych je nenáviděl,“ řekl Mat. „Ať shořím, není to tak. Ale někdy to vypadá, jako že chlap nemůže udělat dvě věci, aniž by ženy chtěly, aby jednu z nich udělal jinak a druhou nedělal vůbec.“

„Nikdo tě nenutí, aby sis od nich nechal radit, a zaručuju ti, že většinou nakonec přiznáš, že to byla dobrá rada.“

Mat pokrčil rameny. „Někdy chlap prostě jenom rád dělá to, co chce, aniž by mu někdo vykládal, co je na tom špatně a co je špatně s ním. To je všechno.“

„A nemá to nic společného s tvými… zvláštními názory na šlechtu? Většina Aes Sedai se koneckonců chová, jako by byly urozené paní.“

„Proti urozencům nic nemám,“ řekl Mat a uhladil si kabát. „Jenom se mi nelíbí, když mám bejt jedním z nich.“

„Tak proč?“

Mat chvilku seděl. Proč? Nakonec se podíval na nohu a pak si obul botu. „To boty.“

„Boty?“ Setalle se zatvářila zmateně.

„Boty,“ přikývl Mat, zatímco si zavazoval tkaničky. „Všechno je to o botách.“

„Ale…“

„Víš,“ řekl Mat a tkaničky utáhl, „spousta lidí nemusí moc dělat starosti s botama, co nosí. „Jsou to ti nejchudší lidi. „Když se jednoho z nich zeptáš ‚Které boty si dneska vezmeš, Mope?‘, odpověď je jednoduchá. ‚No, Mate, mám jenom jedny, takže si asi vezmu ty?’“

Mat zaváhal. „Teda tobě by to asi neřekli, Setalle, protože nejseš já a tak. Rozumíš, neříkali by ti Mate.“

„Rozumím,“ odvětila a znělo to pobaveně.

„Ovšem pro lidi, co mají trochu peněz, je otázka, které boty si vzít, těžší. Víš, průměrný chlap, chlap jako já…“ Podíval se na ni. „Já jsem průměrný chlap, nezapomeň.“

„Jistěže jsi.“

„To teda zatraceně jsem,“ prohlásil Mat, dovázal tkaničky a narovnal se. „Průměrný chlap může mít tři páry bot. Tvůj třetí nejlepší pár bot, to jsou boty, které nosíš, když děláš něco nepříjemného. Možná po pár krocích dřou a mají pár děr, ale jsou dost dobrý, aby se v nich dalo chodit. Nevadí ti, když šije zašpiníš na poli nebo ve stodole.“

„Dobře,“ řekla Setalle.

„Pak máš druhý nejlepší pár bot,“ pokračoval Mat. „To jsou tvoje boty na každodenní nošení. Vezmeš šije, když jdeš k sousedům na večeři. Nebo, v mým případě, šije obuješ, když jdeš do bitvy. Jsou to pěkné boty, dobře se v nich chodí a nevadí ti, když tě v nich vidí a tak.“

„A nejlepší pár bot?“ zeptala se Setalle. „Ty nosíš na společenské události, jako třeba ples nebo večeře s místním hodnostářem?“

„Plesy? Hodnostáři? Zatracenej popel, ženská. Myslel jsem, že jsi hospodská.“

Setalle lehce zrudla.

„My nechodíme na žádný plesy,“ řekl Mat. „Ale kdybychom museli, myslím, že bychom nosili druhý nejlepší pár bot. Když jsou dost dobré na návštěvu staré paní od vedle, jsou zatraceně dost dobré na to, abychom v nich šlapali na špičky každé ženské, která je dost hloupá na to, aby si s náma zatančila.“

„Tak k čemu jsou ty nejlepší boty?“

„K chůzi,“ řekl Mat. „Každej sedlák ví, jakou cenu mají dobrý boty, když jdeš někam daleko.

Setalle vypadala zamyšleně. „Dobře. Ale co to má společného s tím, že je někdo šlechtic?“

„Všechno,“ odpověděl Mat. „Nechápeš? Když jsi průměrný chlapík, víš přesně, kdy svý boty používat. Tři páry bot snadno uhlídáš. Když máš tři páry bot, je život jednoduchý. Ale šlechta… Talmanes tvrdí, že má doma čtyřicet různejch párů bot. Čtyřicet párů, dokážeš si to představit?“

Pobaveně se usmála.

„Čtyřicet párů,“ zopakoval Mat a zavrtěl hlavou. „Čtyřicet zatracených párů. A taky to nejsou všechno stejné boty. Máš pár ke každému oblečení a tucet párů v různém stylu, které padnou k půlce tvýho oblečení. Máš boty pro krále, boty pro vznešené pány a boty pro obyčejné lidi. Máš boty na zimu a boty na léto, boty na deštivé dny a boty na suché dny. Máš zatraceně i boty, které nosíš jenom do koupelny. Lopin si občas stěžoval, že nemám pár bot, který bych v noci nosil na záchod!“

„Chápu… takže boty používáš jako metaforu pro břímě odpovědnosti a rozhodování, které na šlechtě leží, protože její příslušníci zaujímají složitá politická a společenská vedoucí postavení.“

„Metaforu pro…“ Mat se zamračil. „Zatracenej popel, ženská. Tohle není žádná metafora! Jsou to jenom boty.“

Setalle zavrtěla hlavou. „Jsi neobvykle moudrý muž, Matrime Cauthone.“

„Snažím se,“ poznamenal a natáhl se pro džbán s kořeněným vínem. „Musím být neobvyklý.“ Nalil si pohár a nabídl jí ho. Elegantně ho přijala, napila se a pak vstala. „Nechám tě tedy vlastním kratochvílím, Matrime Cauthone. Ale jestli jsi nějak pokročil s tím průchodem pro mě..

„Elain říkala, že pro tebe brzo bude jeden mít. Za den nebo dva. Až se vrátím z tý pochůzky, co musíme s Torném a Noalem vyřídit, dohlídnu na to.“

Chápavě přikývla. Pokud se on z té „pochůzky“ nevrátí, ona se postará o Olvera. Obrátila se k odchodu. Mat počkal, než byla pryč, a pak se chlemtavě napil přímo ze džbánu. Dělal to tak celý večer, ale domyslel si, že ona by to raději nechtěla vědět. Byl to ten druh věci, o které ženy raději nepřemýšlely.

Vrátil se k hlášením, ale brzy začal v myšlenkách odbíhat k věži Gendžei a těm zatraceným hadům a liškám. Birgittiny poznámky mu mnohé objasnily, ale nebyly právě povzbuzující. Dva měsíce? Dva zatracené měsíce strávené potulováním v těch síních? To byla silná kouřící mísa starostí, podávaná jako šlichta k odpolednímu jídlu. Kromě toho si vzala oheň, hudbu a železo. Porušení pravidel nebyl tak originální nápad.

Nepřekvapovalo ho to. Toho dne, kdy Světlo stvořilo prvního člověka a ten člověk vymyslel první pravidlo, nejspíš někoho dalšího napadlo ho porušit. Lidé jako Elain si vytvářeli pravidla, který jim vyhovovala. Lidé jako Mat hledali způsoby, jak ta pitomá pravidla obcházet.

Naneštěstí ani Birgitte – jedna z legendárních hrdinů rohu – nedokázala Aelfinny a Eelfinny porazit. To v něm vzbuzovalo obavy.

Nu, Mat měl něco, co ona neměla. Svoje štěstí. Zamyšleně se opíral v křesle. Kolem prošel jeden z jeho vojáků. Clintock zasalutoval; Rudé paže Mata každou půl hodinu kontrolovaly. Pořád se ještě nevzpamatovaly z té hanby, že dovolily gholamovi proklouznout do tábora.

Znovu uchopil Verinin dopis a přejel ho prsty. Odřené rohy, špinavé šmouhy na kdysi bílém papíru. Poklepal jím o dřevo.

Pak ho hodil na stůl. Ne, neotevře ho, dokonce ani potom, co se vrátí. A dost. Nikdy se nedozví, co v něm je, a bylo mu to jedno.

Vstal a vyrazil hledat Toma a Noala. Zítra se vydají k věži Gendžei.