Věže půlnoci

KAPITOLA 18 Síla tohoto místa

Perrin běžel temnotou. O tvář se mu otíraly prameny vlhké mlhy a srážely še mu ve vousech. Mysl měl zamlženou a vzdálenou. Kam míří? Co dělá? Proč běží?

Zařval a vrhl se vpřed, prorazil zahalenou temnotou a vyrazil do otevřeného prostoru. Zhluboka se nadechl a přistál na vrcholku příkrého kopce, místy porostlého krátkou trávou a s kruhem stromů na úpatí. Zatažená obloha duněla a bublala jako kotel s vroucím dehtem.

Byl ve vlčím snu. Jeho tělo dřímalo ve skutečném světě, na tomto kopci, s Faile. Usmál se a zhluboka dýchal. Jeho problémy se nijak neumenšily. Ve skutečnosti, vzhledem k ultimátu bělokabátníků, se spíš zvětšovaly. Ale s Faile bylo všechno v pořádku. Tato prostá skutečnost toho tolik změnila. S ní po boku může dokázat cokoli.

Seběhl po svahu a vydal se přes otevřené prostranství, kde tábořilo jeho vojsko. Byli zde už dostatečně dlouho, aby se to ve vlčím snu projevilo. Stany zrcadlily bdící svět, ačkoli pokaždé, když se na ně podíval, měly chlopně jinak. Jámy na kuchyňské ohně, vyjeté koleje na cestičkách, sem tam nějaké smetí nebo odložené nástroje. Ty se stále objevovaly a pak mizely.

Rychle probíhal táborem a každým krokem překonal desetinásobnou vzdálenost. Kdysi by na něj nepřítomnost lidí v ležení možná působila zlověstně, ale už byl na vlčí sen zvyklý. Toto bylo přirozené.

Perrin se přiblížil k soše vedle tábora a pohlédl vzhůru na kámen, poďobaný stářím a zarostlý černým, oranžovým a zeleným lišejníkem. Socha musela zaujímat zvláštní postoj, aby spadla tímto způsobem. Téměř to vypadalo, jako by ji takto vytesali – obrovskou paži trčící z hlíny.

Perrin se obrátil na jihovýchod směrem k místu, kde ležel tábor bělokabátníků. Musel se s nimi vypořádat. Byl si stále jistější – přesvědčenější – že dokud se nepostaví stínům své minulosti, nemůže pokračovat.

Existoval způsob, jak to s nimi s jistotou vyřešit. Pečlivě nastražená past, využívající aša’many a moudré, a Perrin by mohl na děti udeřit tak tvrdě, až by je rozprášil. Možná by je jako takové možná mohl zničit nadobro.

Měl prostředky, příležitost a motivaci. Už žádný strach, už žádné bělokabátnické soudní frašky. Skočil vpřed, prolétl deset kroků a lehce dopadl na zem. Pak se rozběhl po cestě na jihovýchod.

Tábor bělokabátníků našel v zarostlé dolině, tisíce bílých stanů, vztyčených v těsných kruzích. Stany zhruba deseti tisíc dětí, společně s dalšími deseti tisíci žoldnéřů a dalších vojáků. Balwer odhadoval, že je to podstatná část zbytku dětí, ačkoli nebylo jasné, jak tu informaci získal. Perrin doufal, že mužova nenávist k bělokabátníkům mu nezastírá úsudek.

Perrin procházel mezi stany a rozhlížel se, zda nedokáže objevit něco, co se Elyasovi a Aielům nepodařilo. Nebylo to pravděpodobné, ale usoudil, že když je tady, stojí to za pokus. Kromě toho chtěl místo vidět na vlastní oči. Zvedal stanové chlopně, proplétal se mezi shluky stanů, prohlížel si tábor a snažil se vcítit do něj a jeho obyvatel. Tábor byl velice uspořádaný. Vnitřky stanů nebyly tak stabilní jako stany samotné, ale tam, co viděl, byl také udržován pořádek.

Bělokabátníci měli věci rádi uklizené, čisté a pečlivě složené. A rádi předstírali, že je možné stejně nablýskat a uklidit celý svět a lidi vymezit a vysvětlit pár slovy.

Perrin zavrtěl hlavou a vydal se ke stanu velícího kapitána. Díky uspořádání stanů se k tomu jeho ve středovém kruhu dostal snadno. Nebyl o moc větší než ostatní a Perrin vklouzl dovnitř ve snaze zjistit, zda tady nedokáže najít něco užitečného. Vybavení stanu bylo prosté – lůžko, které pokaždé, když se na něj Perrin podíval, stálo jinak, a stolek, na němž ležely předměty, které se náhodně objevovaly a mizely.

Perrin k němu přistoupil a zvedl cosi, co se objevilo. Pečetní prsten. Pečeť, okřídlenou dýku, nepoznával, ale stihl šiji uložit do paměti, než mu prsten zmizel z prstů, neboť byl příliš pomíjivý, než aby ve vlčím snu vydržel dlouho. Přestože se s velitelem bělokabátníků setkal a vyměnil si s ním pár dopisů, moc toho o mužově minulosti nevěděl. Třeba tohle pomůže.

Ještě chvíli stan prohledával, aniž našel něco užitečného, a pak se vydal k velkému stanu, kde podle Gaula byla zadržována velká část zajatců. Tady viděl, jak se na okamžik objevil klobouk pantáty Gilla a pak zmizel.

Spokojený Perrin vyšel ze stanu. V tu chvíli si uvědomil, že mu něco dělá těžkou hlavu. Neměl něco podobného zkusit, když unesli Faile? Poslal do Maldenu spoustu zvědů. Světlo, musel se krotit, aby nevyrazil hledat Faile sám! Ale nikdy se nepokusil navštívit to místo ve vlčím snu.

Možná by to nebylo k ničemu. Ale jeho to ani nenapadlo, a to ho trápilo.

Když míjel vozík vedle jednoho z bělokabátnických stanů, ztuhl. Zadní část vozu byla otevřená a v ní ležel prošedivělý stříbrný vlk a pozoroval ho.

„Příliš se věnuju jedný věci, Hopsale,“ řekl Perrin. „Když mě pohltí můj cíl, bývám neopatrný. To může být nebezpečné. Jako v bitvě, když se soustředíš na nepřítele před sebou, a to tě může vystavit lučištníkovi z boku.“

Hopsal otevřel tlamu a po vlčím způsobu se usmál. Seskočil z vozíku. Perrin poblíž cítil ostatní vlky – další vlky ze smečky, se kterou předtím běhal. Dubovou tanečnici, Jiskru a Nespoutaného.

„Dobře,“ řekl Hopsalovi. „Jsem připravený se učit.“

Hopsal se posadil na zadní a Perrina si prohlédl. Pojď za mnou, vyslal vlk.

Pak zmizel.

Perrin zaklel a rozhlédl se. Kam vlk zmizel? Procházel ležením a pátral po něm, ale nikde Hopsala necítil. Natáhl se myslí. Nic.

Mladý býku. Náhle stál Hopsal za ním. Pojď za mnou. Opět zmizel.

Perrin zavrčel a bleskově prolétl táborem. Když vlka nenašel, přesunul se na obilné pole, kde se s Hopsalem naposledy setkal. Vlk tam nebyl. Perrin bezmocně postával ve vlnícím se obilí.

Hopsal jej našel o pár minut později. Vlk páchl nespokojeností. Pojď za mnou! Vyslal.

„Nevím jak,“ řekl Perrin. „Hopsale, já nevím, kam jdeš.“

Vlk se posadil. Vyslal obraz vlčete, které se připojuje ke zbytku smečky. Vlče sledovalo dospělé a napodobovalo je.

„Já nejsem vlk, Hopsale,“ řekl Perrin. „Neučím se tak jako vy. Musíš mi vysvětlit, co chceš, abych udělal.“

Pojď za mnou sem. Vlk kupodivu vyslal obraz Emondovy Role. Pak zmizel.

Perrin jej následoval a objevil se na známé návsi. Lemovala ji řada domů, což nebylo v pořádku. Emondova Role měla být malá vesnice, ne město s kamennou hradbou a dlážděnou ulicí, vedoucí kolem starostova hostince. Za tu krátkou dobu, co byl pryč, se toho hodně změnilo.

„Proč jsme sem přišli?“ zeptal se Perrin. Znepokojilo ho, že na stožáru na návsi stále vlaje prapor s vlčí hlavou. Mohl to být jen trik vlčího snu, ale pochyboval o tom. Až příliš dobře věděl, jak dychtivě obyvatelé Dvouříčí pozvedli standartu „Perrina Zlatookého“.

Lidé jsou divní, vyslal Hopsal.

Perrin se obrátil ke starému vlkovi.

Lidé myslí divně, řekl Hopsal. Nesnažíme se jim rozumět. Prč jelen prchá, vlaštovka létá, strom roste? Prostě to dělají. To je všechno.

„Dobře,“ řekl Perrin.

Nemůžu vlaštovku naučit lovit, pokračoval Hopsal. A vlaštovka nenaučí vlka létat.

„Ale tady můžeš létat,“ namítl Perrin.

Ano. A nikdo mě to neučil. Umím to. Hopsalův pach byl plný emocí a zmatku. Všichni vlci si pamatovali všechno, co věděl některý příslušník jejich druhu. Hopsal byl rozčilený, protože chtěl Perrina učit, ale nebyl zvyklý dělat věci po lidském způsobu.

„Prosím,“ řekl Perrin. „Zkus mi vysvětlit, co tím myslíš. Vždycky mi říkáš, že jsem tady ‚příliš silně’. Říkáš, že je to nebezpečné. Proč?“

Spíš, řekl Hopsal. Ten druhý ty. Nemůžeš tady zůstat příliš dlouho. Musíš si pořád pamatovat, že tady nejsi přirozený. Tohle není tvoje doupě.

Hopsal se obrátil k okolním domům. Tohle je tvoje doupě, doupě tvého otce. Tohle místo. Zapamatuj si ho. Ochrání tě před tím, aby ses ztratil. Takhle to tvůj druh kdysi dělal. Rozumíš.

Nebyla to otázka, i když se to podobalo prosbě. Hopsal si nebyl jistý, jak to dál vysvětlit.

„Můžu to zkusit,“ pomyslel si Perrin, který si to, co Hopsal vyslal, vyložil, jak nejlépe to dokázal. Ale Hopsal se mýlil. Toto místo nebylo jeho domov. Perrinův domov byl s Faile. To si nějak musel zapamatovat, aby se ubránil tomu, aby ho do sebe vlčí sen vtáhl příliš silně.

Viděl jsem tvoji onu ve tvé mysli, Mladý býku, vyslal Hopsal s hlavou nakloněnou na stranu. Je jako včelí úl, se sladkým medem a ostrými žihadly. Hopsalův obraz Faile znázorňoval velice matoucí vlčici. Takovou, která ho v jednu chvíli laškovně kouše do čenichu a vzápětí na něj zavrčí a odmítne se dělit o maso.

Perrin se usmál.

Vzpomínka je část, vyslal Hopsal. Ale druhá část jsi ty. Musíš zůstat jako Mladý býk. Vlčí odraz ve vodě mihotající se a nezřetelný, jak ho zčeřily vlnky.

„Nechápu.“

Síla tohoto místa, vyslal Hopsal obraz vlka vytesaného z kamene, je tvoje síla. Vlk chvilku přemýšlel. Stůj. Zůstaň. Buď ty.

S těmi slovy vlk vstal a ucouvl, jako by se chystal na Perrina rozběhnout.

Zmatený Perrin si představil sám sebe a držel ten obraz v hlavě, jak nejsilněji dokázal.

Hopsal se rozběhl, skočil na něj a narazil tělem do Perrina. Udělal to už dřív a nějak Perrina z vlčího snu vytlačil.

Tentokrát byl však Perrin připravený a čekal. Instinktivně zatlačil zpátky. Vlčí sen kolem něj se zamihotal, ale pak se opět ustálil. Hopsal se od něj odrazil, ačkoli měl těžký vlk srazit Perrina na zem.

Hopsal potřásl hlavou, jako by byl omámený. Dobře, vyslal potěšeně. Dobře. Učíš se. Znovu.

Perrin se zapřel právě včas, než do něj Hopsal narazil podruhé. Perrin zavrčel, ale držel se.

Sem, vyslal Hopsal obraz pole s obilím. Hopsal zmizel a Perrin jej následoval. Jakmile se znovu objevil, vlk na něj narazil, mysl i tělo.

Tentokrát spadl Perrin na zem a všechno kolem se chvělo a mihotalo. Cítil, jak je odstrkován pryč, ven z vlčího snu do snů obyčejných.

Ne! pomyslel si a držel se svého obrazu, v němž klečel v obilném poli. Byl tam. Představil si to, hutné a skutečné. Cítil oves, vlhký vzduch, prodchnutý pachem hlíny a spadlého listí.

Krajina splynula. Lapal po dechu, klečel na zemi, ale stále byl ve vlčím snu.

Dobře, vyslal Hopsal. Učíš se rychle.

„Nemám jinou možnost,“ řekl Perrin, zatímco se škrábal na nohy.

Poslední lov přichází, souhlasil Hopsal a vyslal obraz bělokabátnického ležení.

Perrin jej následoval a zapřel se. Útok nepřišel. Rozhlédl se po vlkovi.

Něco narazilo do jeho mysli. Neviděl žádný pohyb, jen cítil mentální útok. Nebyl tak silný jako předtím, ale nečekaný. Perrinovi se stěží podařilo ho odrazit.

Hopsal spadl ze vzduchu a plavně přistál na zemi. Vždycky buď připravený, vyslal vlk. Fzí/ycÁy, ale zvlášť, když se hýbeš. Obraz opatrného vlka, který větří, než se přesune na otevřenou pastvinu.

„Rozumím.“

Ale nechoď příliš silně, napomenul ho Hopsal.

Perrin se okamžitě přinutil vzpomenout si na Faile a místo, kde spal. Jeho domov. Pak… lehce vybledl. Kůže mu nezprůsvitněla a vlčí sen se nezměnil, ale cítil se méně chráněný.

Dobře, vyslal Hopsal. Vždycky připravený, ale nikdy se nedrž příliš silně. Jako když neseš v zubech vlče.

„To nebude snadné vyvážit,“ řekl Perrin.

Z Hopsala zavanul slabý zmatek. Samozřejmě, že to bylo složité.

Perrin se usmál. „A co teď?“

Poběžíme, vyslal Hopsal. Pak další výcvik.

Vlk se rozběhl pryč a jako rozmazaná šedá a stříbrná čára svištěl k cestě. Perrin jej následoval. Cítil Hopsalovo odhodlání – pach, který byl neobvykle podobný Tamově pachu, když učil uprchlíky bojovat. Perrin se nad tím usmál.

Běželi po cestě a Perrin si zkoušel, jak ve snu nebýt příliš silně, ale přesto být kdykoli připraven upevnit pocit svého já. Hopsal na něj tu a tam zaútočil a snažil se ho z vlčího snu vytlačit. Běželi, dokud se Hopsal náhle nezastavil.

Perrin udělal ještě několik kroků a prohnal se kolem vlka, než se zarazil. Před ním něco bylo. Průsvitná fialová zeď, která přetínala cestu. Sahala až k obloze a daleko doprava i doleva.

„Hopsale?“ zeptal se Perrin. „Co je to?“

Špatnost, vyslal Hopsal. Neměla ůy tu být. Z vlka byl cítit hněv.

Perrin popošel vpřed a zvedl ruku k povrchu, ale zaváhal. Vypadalo to jako sklo. Ve vlčím snu nikdy nic takového neviděl. Mohlo to být jako bublina zla? Vzhlédl k obloze.

Zeď náhle zazářila a zmizela. Perrin zamžikal a klopýtl dozadu. Pohlédl na Hopsala. Vlk seděl na zadních a zíral na místo, kde předtím byla zeď. Pojď, Mladý býku, vyslal vlk nakonec a vstal. Budeme cvičit někde jinde.

Dlouhými skoky odběhl pryč. Perrin se ohlédl zpátky po cestě. Cokoli byla zeď zač, po její existenci nezbylo ani stopy.

Ustaraný Perrin se vydal za Hopsalem.

„Ať shořím, kde jsou ti lučištníci!“ Rodei Ituralde vyšplhal vzhůru po úbočí. „Už před hodinou jsem chtěl, aby se zformovali u předních věží a ulevili kušiníkům!“

Před ním řinčela a vřískala, vrčela a bušila a burácela bitva. Tlupa trolloků se přehnala přes řeku na vorech nebo přes hrubý plovoucí most, vybudovaný z vorů. Trolloci nenáviděli přecházení vody. Dostat je přes ni vyžadovalo hodně úsilí.

Proto bylo toto opevnění tak užitečné. Úbočí klesalo přímo k jedinému rozumně velkému brodu na ligy daleko. Trolloci se na severu vyvalili průsmykem z Momy a narazili přímo na řeku Arinelle. V místě, kde je mohli donutit ji překročit, se ocitli tváří v tvář kopci, který byl protkaný příkopy, plný valů a na vrcholku osazený věžemi pro lučištníky. Do Maradonu nebylo možné se z Momy dostat jinak než přes tento kopec.

Bylo to dokonalé místo pro zadržení mnohem silnějšího nepřítele, ale i nejlepší opevnění může být dobyto, zvlášť když jsou vaši muži unavení týdny bojů. Trolloci překročili řeku a probojovávali se vzhůru do svahu v krupobití šípů, padali do příkopů, obtížně překonávali navršené vysoké vály.

Na vrcholku úbočí byla plošina, kde měl Ituralde v horním táboře velitelské stanoviště. Vykřikoval rozkazy a hleděl při tom na propletenou masu příkopů, valů a věží. Trolloci umírali rukou kopiniků za jedním z valů. Ituralde to sledoval, dokud poslední trollok – obrovská bestie s beraní hlavou – nezařval a nezemřel s třemi kopími zabodnutými v břiše.

Zdálo se, že přichází další vlna, že myrddraalové ženou průsmykem další masu trolloků. Do řeky už napadalo tolik těl, že byla v tuto chvíli ucpaná, voda byla krvavá a mrtvoly poskytovaly pevnou půdu pod nohama těm, kteří přibíhali zezadu.

„Lučištníci!“ zahřměl Ituralde. „Kde jsou ti zatracení…“

Kolem se konečně prohnala setnina lučištníků, část rezerv, které držel stranou. Většina z nich měla měděnou domanskou kůži, ačkoli mezi nimi bylo rozptýleno i pár Taraboňanů. Nesli širokou paletu nejrůznějších luků: úzké domanské dlouhé luky, zakřivené saldejské krátké luky, posbírané ve vesnicích a strážních stanovištích, a dokonce i pár vysokých dvouřičských dlouhých luků.

„Lidrine,“ zakřičel Ituralde. Mladý důstojník s tvrdým pohledem k němu přispěchal přes úbočí. Lidrin měl hnědou uniformu pomačkanou a na kolenou ušpiněnou, ne proto, že by byl nepořádný, ale protože někdy ho jeho muži potřebovali víc než jeho prádlo.

„Běžte s lučištníky k věžím,“ řekl Ituralde. „Tihle trolloci se pokusí o další útok. Nechci, aby se další pěst probila až nahoru, rozumíš? Jestli se jim podaří zmocnit se naší pozice a využít ji proti nám, budu mít zatraceně mizerné ráno.“

Lidrin se té poznámce neusmál, jako by to snad udělal kdysi. Už se vůbec moc často neusmíval; obvykle jen tehdy, když zabil trolloka. Zasalutoval, obrátil se a odklusal k lučištníkům.

Ituralde se obrátil a zahleděl se dolu po úbočí. Tam, ve stínu příkrého svahu, stál dolní tábor. Kopec kdysi stvořila příroda, ale Saldejci ho v průběhu let navyšovali. Jeden dlouhý svah se táhl k řece a druhý – prudší – na opačnou stranu. V dolním táboře se jeho vojáci mohli vyspat a najíst a bylo možné tam chránit zásoby, vše před nepřátelskými šípy kryté prudkým svahem, na jehož vrcholu Ituralde nyní stál.

Oba jeho tábory, horní i dolní, byly seskládané ze všeho možného. Některé ze stanů koupili v saldejských vesnicích, některé byly domanské a tucty jich sem přinesli průchody ze všech koutů země. Velkou část z nich tvořily ty obrovské cairhienské pruhované. Chránily jeho muže před deštěm, a to stačilo.

Saldejci rozhodně věděli, jak budovat opevnění. Kéž by je jen Ituralde přesvědčil, aby se přestali schovávat v Maradonu a přišli jim na pomoc.

„A teď,“ řekl Ituralde, „kde v…“

Přerušilo jej, když se nebe náhle zatmělo. Stěží stačil zaklít a uhnout z cesty, když se na ně snesl déšť velkých předmětů, které vysokým obloukem dopadaly na horní tábor a vyvolávaly bolestivý a zmatený pokřik. Nebyly to kameny; byly to mrtvoly. Mohutná těla mrtvých trolloků. Armáda zplozenců Stínu konečně zprovoznila trebuchety.

Na jednu stranu na Ituraldeho udělalo dojem, že je k tomu donutil. Obléhací stroje s sebou nepochybně přitáhli kvůli útoku na Maradon, který ležel dál na jih. To, že místo toho vztyčili trebuchety na druhé straně brodu, aby s nimi zaútočili na Ituraldeho linie, zplozence Stínu nejen zpomalí, ale také jejich trebuchety vystaví jeho zpětné střelbě.

Nečekal, že budou vrhat mrtvoly. Zaklel, když obloha opět potemněla a začala dopadat další těla, která srážela stany a drtila vojáky.

„Léčitelé!“ zařval Ituralde. „Kde jsou ti aša’mani?“ Od chvíle, kdy začalo obléhání, aša’many tvrdě honil. Až na pokraj vyčerpání. Teď je držel vzadu a využíval je jen tehdy, když se trolloci při útoku dostali příliš blízko k hornímu táboru.

„Pane!“ Z předních linií se nahoru vyškrábal mladý posel se špínou za nehty. Domanskou tvář měl popelavou a byl ještě příliš mladý, než aby mu narostl pořádný knír. „Kapitán Finsas hlásí, že armáda zplozenců Stínu přesouvá trebuchety na dostřel. Napočítal jich šestnáct.“

„Vzkaž kapitánu Finsasovi, že si to mohl zatraceně načasovat lip,“ zavrčel Ituralde.

„Omlouvám se, můj pane. Protáhli je průsmykem dřív, než nám došlo, co se děje. Úvodní salva zasáhla naše strážní stanoviště. I urozený pán Finsas byl raněn.“

Ituralde přikývl; přicházel Rajabi, aby se ujal velení horního tábora a zorganizoval zraněné. Dolní tábor pod nimi také zasáhla řada těl. Trebuchety dokázaly střílet dostatečně vysoko a daleko, aby přestřelily kopec a zasáhly jeho muže na místě, které bylo předtím chráněné. Bude muset dolní tábor stáhnout dál přes planinu směrem k Maradonu, což zpomalí jejich reakce. Zatracený popel.

Nikdy dřív jsem tolik neklel, napadlo Ituraldeho. To ten kluk, Drak Znovuzrozený. Rand al’Thor dal Ituraldemu sliby, některé vyřčené, jiné naznačené. Slib ochránit Arad Doman před Seančany. Slib, že Ituralde může žít, místo aby zemřel v seančanské pasti. Slib, že mu dá něco, co může vykonat, něco důležitého, něco životně důležitého. Něco nemožného.

Zadržet Stín. Bojovat, dokud nedorazí pomoc.

Obloha opět potemněla a Ituralde vklouzl do velitelského stanu, který měl na ochranu před obléhacími zbraněmi dřevěnou střechu. Obával se spršky menších kamenů, ne mrtvol. Muži se rozprchli, aby pomohli odtáhnout raněné do relativního bezpečí dolního tábora a odtamtud přes pláň do Maradonu. Vedl je při tom Rajabi. Hřmotný muž měl krk silný jako desetiletý jasan a paže mohutné téměř stejně. Nyní při chůzi kulhal, protože mu levou nohu zranili v boji a pak museli pod kolenem uříznout. Aes Sedai ho co nejlépe vyléčili a teď chodil na dřevěné noze. Odmítl se stáhnout průchodem s ostatními těžce raněnými a Ituralde ho nenutil. Nezahodili jste dobrého důstojníka kvůli jednomu zraněni.

Když nafouklá mrtvola se zaduněním dopadla na střechu stanu, mladý důstojník sebou trhl. Důstojník jménem Zhell neměl domanskou měděnou kůži, ačkoli nosil velice domanský knír a na tváři znaménko krásy ve tvaru šípu.

Už se tady proti trollokům nemohli moc dlouho udržet, ne vzhledem k množství těch, proti nimž bojovali. Ituralde se krok za krokem bude muset stáhnout do saldejského vnitrozemí, dál směrem k Arad Domanu. Bylo zvláštní, jak vždycky ustupuje směrem k domovu. Nejdřív z jihu, teď ze severovýchodu.

Arad Doman se ocitne v drtivém sevření Seančanů a trolloků. Raději bys měl dodržet slovo, chlapče.

Naneštěstí se nemohl stáhnout do Maradonu. Tamní Saldejci dali jasně najevo, že Ituraldeho – a Draka Znovuzrozeného – považují za vetřelce. Zatracení hlupáci. Alespoň má možnost zničit ty dobývací stroje.

Na vršek velitelského stanu narazilo další tělo, ale střecha vydržela. Podle zápachu – a v některých případech pleskání – mrtvých trolloků soudě, nevybírali si pro tento útok čerstvě padlé. Ituralde, který si byl jistý, že jeho důstojníci plní své povinnosti – nyní nebyla správná chvíle, aby jim do toho zasahoval – si založil ruce za zády. Při pohledu na něj se vojáci uvnitř i vně stanu narovnali. I ty nejlepší plány vydržely jen do zásahu prvního šípu, ale odhodlaný a neústupný velitel dokázal svým chováním vnést do chaosu pořádek.

Nad hlavou jim zuřila bouře, stříbrná a černá mračna jako zčernalý kotel nad ohništěm, z něhož na okrajích krusty sazí září kousky kovu. Vypadala nepřirozeně. Ať jeho muži vidí, že se bouře nebojí, i když z ní na ně prší mrtvoly.

Zraněné odnesli a muži v dolním táboře ho začali strhávat a připravovali se přesunout dál. Nechal lučištníky a kušiníky střílet a podél valů měl připravené kopiníky.

Měl slušně velké jezdectvo, ale tady je nemohl použít.

Kdyby s těmi trebuchety nic neudělali, nakonec by jeho muže utahaly neustálým ostřelováním – ale Ituralde měl v úmyslu je dřív spálit, buď pomocí aša’manů, nebo úderné jednotky se zápalnými šípy, kterou by poslal průchodem.

Kéž bych se tak jenom mohl stáhnout do Maradonu. Ale tamní saldejský urozený pán by ho nepustil dovnitř; kdyby se Ituralde stáhl k městu, trolloci by ho u jeho hradeb rozdrtili.

Zatracení, zatracení hlupáci. Co za pitomce upíral člověku útočiště, když mu na brány bušila armáda zplozenců Stínu?

„Chci odhad škod,“ řekl Ituralde poručíku Nilsovi. „Připravte útok na ty obléhací stroje a přiveďte dva aša’many, kteří mají službu. Řekni kapitánu Kreedinovi, aby dával pozor na útok trolloků přes brod. Po téhle palbě zdvojnásobí úsilí, protože si budou myslet, že tu vládne chaos.“

Mladý muž přikývl a odspěchal, zatímco do stanu vkulhal Rajabi a mnul si mohutnou bradu. „S těmi trebuchety jsi to odhadl dobře. Vážně je postavili, aby na nás zaútočili.“

„Vždycky se snažím odhadovat dobře,“ řekl Ituralde. „Když se mi to nepovede, prohráváme.“

Rajabi zabručel. Nad nimi vřela bouře. V dálce Ituralde slyšel řev trolloků. Dunění válečných bubnů. Křik mužů.

„Něco je špatně,“ řekl Ituralde.

„Celá tahle zatracená válka je špatně,“ opáčil Rajabi. „Neměli bychom tu být, měli by tu být Saldejci. Celá jejich armáda, nejenom těch pár jezdců, co nám dal urozený pán Drak.“

„Je to něco víc,“ řekl Ituralde s pohledem upřeným na oblohu. „Proč mršiny, Rajabi?“

„Aby nám podkopali morálku.“

Nebyla to až tak neobvyklá taktika. Ale v prvních salvách? Proč nepoužít kameny, které způsobí největší škodu, a pak nepřejít na těla, když už je po momentu překvapení? Trolloci neměli hlavu na taktiku, ale mizelci… ti uměli být mazaní. O tom se přesvědčil na vlastní oči.

Zatímco Ituralde zíral na oblohu, přilétla další mohutná salva, kterou jako by zplodila temná mračna. Světlo, kde sehnali tolik trebuchetů? Dost na to, aby vychrlily záplavu mršin.

Napočítal jich šestnáct, říkal ten kluk. Ani náhodou jich nebylo dost. Nepadaly některé z těch mrtvol příliš rovnoměrně?

Zasáhlo ho to jako nápor ledového deště. Ty zatracené mazané bestie!

„Lučištníci!“ zaječel Ituralde. „Lučištníci, hlídejte oblohu! To nejsou mrtvoly!“

Příliš pozdě. Zatímco řval, draghkarové roztáhli křídla; víc než polovina „mršin“ v téhle salvě byli živí zplozenci Stínu, ukrývající se mezi padajícími těly. Po prvním útoku draghkarů na jeho vojsko před několika dny přikázal, aby se lučištníci střídali a dnem i nocí střežili oblohu.

Lučištníci ale neměli rozkaz střílet na padající těla. Ituralde vyběhl ze stanu, vytrhl meč z pochvy a přitom stále burácel rozkazy. Draghkarové se snesli mezi vojáky a v horním táboře vypukl chaos. Velké množství jich přistálo kolem velitelského stanu, obrovské černé oči jim zářily a vábili k sobě muže svým sladkým zpěvem.

Ituralde vřeštěl, jak nejhlasitěji dokázal; plnil si uši zvukem vlastního hlasu. Jedna z bestií se zaměřila na něj, ale díky svému jekotu její zpěv neslyšel. Když k ní doklopýtal, předstíraje, že je přitahován, a pak jí zkušeně vrazil meč do krku, vypadala překvapeně – tak překvapeně, jak něco tak nelidského může vypadat. Stále ječící Ituralde vytrhl meč a po mléčně bílé kůži stékal pramínek tmavé krve.

Viděl, jak Rajabi klopýtl a upadl, když na něj jeden ze zplozenců Stínu skočil. Ituralde se k němu nemohl dostat – v tu chvíli ho samotného jedna z těch zrůd napadla. Vzápětí si s úlevou všiml ohnivých koulí srážejících draghkary ve vzduchu – aša’manové.

Ve stejnou chvíli však v dálce uslyšel sílící dunění válečných bubnů. Jak předpokládal, valící se vojsko trolloků vší silou udeří přes brod. Světlo, někdy vážně nesnášel, když měl pravdu.

Raději bys měl dodržet slib, že mi pošleš pomoc, kluku, pomyslel si Ituralde, zatímco bojoval s druhým draghkarem ajeho jekot začínal být chraptivý. Světlo, to bys vážně měl!

Faile rázovala Perrinovým táborem, kde vzduch rozeznívaly zvuky tlachajících hlasů, namáhavé hekání a křik mužů, vydávajících rozkazy. Perrin poslal bělokabátníkům poslední žádost o vyjednávání a odpověď dosud nedorazila.

Faile se cítila svěží. Celou noc strávila na vrcholku kopce přitisknutá k Perrinovi. Vzala s sebou spoustu polštářů a pokrývek. V určitém směru byl travnatý kopec pohodlnější než jejich stan.

Dnes ráno se vrátili zvědové z Cairhienu; brzy dostane jejich hlášení. Prozatím se Faile vykoupala a najedla.

Bylo načase udělat něco s Berelain.

Kráčela po podupané trávě směrem k mayenerské části tábora a cítila, jak v ní stoupá hněv. Berelain zašla příliš daleko. Perrin tvrdil, že ty řeči rozšířily Berelaininy služebné, ne ta ženská samotná, ale Faile věděla, kde je pravda. První uměla mistrně manipulovat s lidmi a řídit řeči. To byl jeden z nejlepších způsobů, jak z poměrně slabé pozice vládnout. První to tak dělala v Mayene a dělala to stejně i zde, v ležení, kde Faile jakožto Perrinova manželka měla silnější postavení.

U vstupu do mayenerské části stála dvojice vojáků z okřídlené gardy s karmínově pomalovanými kyrysy a okřídlenými hrncovými přilbami s prodlouženým krytem vzadu na krku. Když se Faile přiblížila, narovnali se. V rukou drželi kopí, která byla spíše na ozdobu a vlály na nich modré prapory se zlatým jestřábem v letu.

Faile musela zaklonit hlavu, aby jim viděla do očí. „Zaveďte mě ke své paní,“ nařídila.

Stráže přikývly, jeden z gardistů zvedl ruku v železné rukavici a mávl na dva muže uvnitř tábora, aby převzali hlídku. „Řekli nám, že tě máme očekávat,“ řekl gardista Faile hlubokým hlasem.

Faile zvedla obočí. „Dnes?“

„Ne. První prostě řekla, že kdybys přišla, máme tě poslechnout.“

„Samozřejmě, že mě máte poslechnout. Tohle je ležení mého manžela.“

Gardisté se s ní nedohadovali, i když zřejmě nesouhlasili. Berelain poslali, aby se k Perrinovi přidala, ale on výslovně nedostal velení nad jejími vojáky.

Faile muže následovala. Půda jako zázrakem skutečně začínala vysychat. Faile Perrinovi řekla, že jí ty řeči nedělají starosti, ale rozčilovala ji Berelainina drzost. Ta ženská, pomyslela si Faile. Jak se opovažuje?

Ne. Takhle Faile nemůže dál pokračovat. Pořádná hádka by jí zlepšila náladu, ale řeči by jenom posílila. Co jiného by si lidé mysleli, kdyby ji viděli nakráčet ke stanu první a pak na ni vřískat? Faile musí zachovat klid. To bude těžké.

Mayenerský tábor byl uspořádaný tak, že od stanu uprostřed se táhly řady mužů jako paprsky kola. Okřidlená garda neměla stany – ty měl u sebe pantáta Gill – ale byla seskupena velice uspořádaně. Vypadalo to téměř až příliš srovnaně – poskládané přikrývky, hromady kopí, kůly na uvazování koní a pravidelně rozmístěná ohniště. Berelainin velký stan uprostřed měl levandulovou a kaštanovou barvu – byla to kořist z Maldenu. Dva vysocí gardisté ji vedli ke stanu a Faile zachovávala klid. Jeden zaklepal na kůl před stanem a čekal na svolení vstoupit.

Berelainin klidný hlas odpověděl a gardista odhrnul stanovou chlopeň, aby Faile mohla vejít. Vykročila, ale šustění uvnitř stanu ji přimělo ustoupit a ven vyšla Annoura. Aes Sedai na Faile kývla, až se dlouhé copy kolem její tváře zahoupaly. Vypadala rozladěně, ještě sejí nepodařilo získat přízeň své paní zpátky.

Faile se zhluboka nadechla a pak vstoupila do stanu. Uvnitř panoval chládek. Zem pokrýval kaštanový a zelený koberec s vinoucím se břečťanovým vzorem. Přestože bez Berelainina cestovního nábytku, který s sebou obvykle vozila, vypadal stan prázdně, měla zde dvojici bytelných dubových křesel a lehký stolek z Maldenu.

Prvni vstala. „Urozená paní Faile,“ řekla klidně. Dnes měla na hlavě mayenerskou korunku. Tenká korunka v sobě měla prostou důstojnost, byla nezdobená až na letícího zlatého jestřába, který jako kdyby stoupal ke slunci, jehož paprsky pronikaly stropem stanu. Část plachty byla odhrnutá, aby světlo mohlo dovnitř. První na sobě měla zlaté a zelené šaty s hlubokým výstřihem a velice jednoduchý opasek.

Faile se posadila do jednoho z křesel. Tento rozhovor byl nebezpečný, mohl by vyústit v katastrofu. Ale nešlo se mu vyhnout.

„Daří se ti dobře?“ zeptala se Berelain. „Nebyl ten déšť v posledních dnech příliš vyčerpávající?“

„Deště byly příšerné, Berelain,“ řekla Faile. „Ale o nich jsem se bavit nepřišla.“

Berelain našpulila dokonalé rty. Světlo, ta žena ale byla krásná! Faile si ve srovnání s ní připadala úplně fádní – příliš velký nos, příliš malá ňadra. Hlas neměla zdaleka tak melodický jako Berelain. Proč Stvořitel dělal tak dokonalé lidi jako Berelain? Byl to výsměch těm zbývajícím?

Perrin ale nemiloval Berelain. Miloval Faile. Nezapomínej na to.

„Výborně,“ řekla Berelain. „Předpokládala jsem, že k tomuto rozhovoru dojde. Dovol, ať tě ujistím, že ty řeči jsou naprosto nepravdivé; mezi mnou a tvým manželem nedošlo k ničemu nepatřičnému.“

„To už mi řekl,“ odvětila Faile, „a já jeho slovu důvěřuju víc než tvému.“

Při těchto slovech se Berelain zamračila. Mistrovsky ovládala politické střety, měla schopnosti a lstivost, které jí Faile záviděla. Navzdory svému mládí udržovala Berelain svůj mrňavý městský státeček nezávislý, navzdory mnohem většímu a mocnějšímu Tearu. Faile se mohla jen dohadovat, kolik žonglování, politické hry na více stran a čiré chytrosti to musí vyžadovat.

„Tak proč jsi za mnou přišla?“ zeptala se Berelain a posadila se. „Pokud je tvé srdce klidné, pak tu není žádný problém.“

„Obě víme, že nejde o to, jestli jsi s mým manželem spala, nebo ne,“ řekla Faile a Berelain rozevřela oči. „Nehněvám se kvůli tomu, co se stalo, ale co si lidé myslí, že se stalo.“

„Všude, kde jsou lidé, se šíří klepy,“ řekla Berelain. „Zvlášť když jsou tam muži.“

„Není pravděpodobné, že by se tak horlivé a vytrvalé řeči šířily bez toho, aniž by je někdo povzbuzoval,“ řekla Faile. „Teď si všichni v táboře – včetně uprchlíků, kteří mi složili přísahu – myslí, že zatímco jsem byla pryč, vzala sis mého manžela do postele. Nejenže tak vypadám jako hlupačka, ale vrhá to stín na Perrinovu čest. Nemůže být vůdcem, když si o něm lidé myslí, že je to ten typ muže, který se ve chvíli, kdy jeho manželka zmizí, vrhne do náruče jiné ženy.“

„I jiní vládcové takové klepy překonali,“ řekla Berelain. „A u mnohých z nich měly svoje opodstatnění. Monarchie nevěru přežívají.“

„Možná v Illian nebo Tearu,“ prohlásila Faile, „ale Saldeia od svých vládců očekává lepší chování. Stejně jako lidé z Dvouříčí. Perrin není jako ostatní vládci. To, jak se na něj jeho lidé dívají, ho zevnitř rve na kusy.“

„Myslím, že ho podceňuješ,“ řekla Berelain. „Překoná to a naučí se využívat řeči ve svůj prospěch. To ho posílí jako muže i jako vládce.“

Faile si ženu důkladně prohlédla. „Ty mu vůbec nerozumíš, že ne?“

Berelain couvla, jako by dostala facku. Očividně sejí nelíbilo, jak otevřeně tento rozhovor probíhá. To by Faile mohlo poskytnout mírnou výhodu.

„Já mužům rozumím, urozená paní Faile,“ řekla Berelain chladně. „A tvůj manžel není žádná výjimka. Protože ses rozhodla být upřímná, udělám totéž. Bylo od tebe chytré, že sis Aybaru vzala a připoutala Saldeiu k Drakovi Znovuzrozenému, ale nemysli si, že ti zůstane bez boje.“

Faile se zhluboka nadechla. Bylo načase, aby sehrála svou hru. „Tím, cos udělala, jsi vážně poškodila Perrinovu pověst, má paní první. Své vlastní zneuctění bych ti možná dokázala prominout. Ale jeho ne.“

„Nevím, co by se s tím dalo dělat.“

„Já ano,“ řekla Faile. „A jsem si docela jistá, že jedna z nás bude muset zemřít.“

Berelain zachovala klid. „Prosím?“

„Když v Hraničních státech jedna žena zjistí, že jí jiná spí s manželem, má možnost žádat souboj na nože.“ To byla pravda, ačkoli šlo o starou tradici, která už se dodržovala jen zřídka. „Jediný způsob, jak můžu očistit svoje jméno, je, když my dvě budeme bojovat.“

„K čemu by to bylo?“

„Kdyby nic jiného, tak kdybys byla mrtvá, všichni by si přestali myslet, že mi stále za zády spíš s manželem.“

„Opravdu mi vyhrožuješ v mém vlastním stanu?“

„To není hrozba,“ stála Faile pevně na svém. Světlo, doufala, že to vyjde. „To je výzva.“

Berelain šiji prohlédla hodnotícím pohledem. „Učiním veřejné prohlášení. Veřejně pokárám své služebné za to, že šíří klepy, a vysvětlím celému táboru, že k ničemu nedošlo.“

„Opravdu si myslíš, že tohle ty řeči zastaví? Před mým návratem jsi proti nim nijak nezakročila, to považují za důkaz. A teď se samozřejmě očekává, že se budeš chovat, jako by se nic nestalo.“

„S touhle… výzvou to nemůžeš myslet vážně.“

„Když jde o čest mého manžela, Berelain, jsem vždycky vážná.“ Pohlédla té ženě do očí a spatřila tam obavy. Berelain s ní bojovat nechtěla. A Faile samozřejmě nechtěla bojovat s Berelain, a to nejen proto, že si nebyla jistá, zda by dokázala vyhrát. Ačkoli se vždy chtěla první pomstít za to, jak jí kdysi sebrala nůž.

„Formálně výzvu ohlásím dnes večer před celým ležením,“ řekla Faile klidným hlasem. „Budeš mít jeden den na to, abys odpověděla, nebo odešla.“

„Nebudu se tohohle bláznovství účastnit.“

„Už se stalo,“ řekla Faile a vstala. „Tohle jsi uvedla do pohybu ve chvíli, kdy jsi dovolila, aby se ty klepy začaly šířit.“

Faile se obrátila k odchodu. Stálo ji hodně námahy, aby nedala najevo nervozitu. Všimla si Berelain, jak jí na čele vyrazil pot? Faile měla pocit, jako by kráčela po ostří meče. Kdyby se Perrin o téhle výzvě dozvěděl, rozzuřilo by ho to. Musela doufat, že…

„Urozená paní Faile,“ ozvala se za ní Berelain. V hlase první zaznívaly zřetelné obavy. „Jistě můžeme dospět k jinému řešení. Nenuť mě do tohoto.“

Faile se s bušícím srdcem zastavila. Obrátila se. První vypadala skutečně ustaraně. Ano, uvěřila, že Faile natolik touží po krvi, aby tuto výzvu učinila.

„Chci, abys zmizela z Perrinova života, Berelain,“ řekla Faile. „A tak či onak se o to postarám.“

„Chceš, abych odešla?“ zeptala se Berelain. „Úkoly, které mi urozený pán Drak uložil, jsou hotové. Myslím, že bych mohla vzít své muže a odtáhnout jinam.“

Ne, Faile nechtěla, aby Berelain odešla. Tváří v tvář hrozící armádě bělokabátníků by odchod jejích jednotek představoval těžkou ránu. A Faile měla tušení, že Perrin bude okřídlenou gardu ještě potřebovat.

„Ne,“ řekla Faile. „Odchod na řečech nic nezmění, Berelain.“

„Zabere to stejně, jako kdybys mě zabila,“ řekla druhá žena suše. „Když budeme bojovat a tobě se nějak podaří mě zabít, jenom by se řeklo, žes zjistila manželovu nevěru a rozběsnila se. Nechápu, jak by to tvoji pozici vylepšilo. Jenom by to ty řeči povzbudilo.“

„Takže chápeš, co mám za problém,“ řekla Faile a popustila uzdu podráždění. „Zdá se, že neexistuje žádný způsob, jak se těch klepů zbavit.“

Berelain šiji prohlížela. Ta žena kdysi prohlásila, že Perrina získá. Téměř na to přísahala. Zdálo se, že v poslední době od toho do určité míry ustoupila. A v očích měla náznak obav.

Uvědomuje si, že to nechala zajít příliš daleko, pochopila Faile. Samozřejmě. Berelain nečekala, že se Faile z Maldenu vrátí. Proto podnikla tak troufalé kroky.

Nyní si uvědomila, že to přehnala. A oprávněně měla dojem, že je Faile dost rozčilená, aby ji veřejně vyzvala na souboj.

„Tohle jsem nikdy nechtěla, Berelain,“ řekla Faile a vrátila se zpátky do stanu. „A Perrin taky ne. Tvoje pozornost nás obtěžuje oba.“

„Tvůj manžel se mě zrovna nesnažil odradit,“ opáčila Berelain se založenýma rukama. „V tvé nepřítomnosti byly okamžiky kdy mě přímo povzbuzoval.“

„Tak málo mu rozumíš, Berelain.“ Ohromovalo ji, jak ta žena dokáže být tak slepá, když je v jiných směrech tak chytrá.

„To tvrdíš ty,“ řekla Berelain.

„Právě teď máš dvě možnosti, Berelain,“ prohlásila Faile a přistoupila k ní blíž. „Můžeš se mnou bojovat, a jedna z nás zemře. Máš pravdu, to ty řeči neumlčí. Ale skoncuje to s tvými nadějemi na Perrina. Buď budeš mrtvá, nebo budeš žena, která mu zabila manželku.

Tvoje druhá možnost,“ pokračovala a pohlédla Berelain do očí, „je vymyslet způsob, jak tyhle klepy jednou provždy zarazit. Ty jsi tohle vyvolala. Ty to dáš do pořádku.“

Na tohle vsadila. Faile nedokázala vymyslet, jak z této situace ven, ale Berelain byla v tomto směru mnohem zdatnější. Takže sem Faile přišla, připravená přimět Berelain myslet si, že je ochotná provést něco nerozumného. A pak ať tu situaci vyřeší Berelainin působivý politický ostrovtip.

Bude to fungovat?

Faile pohlédla Berelain do očí a popustila uzdu svému hněvu. Své zuřivosti nad tím, co se stalo. Jejich společný nepřítel ji bil, nechal mrznout a ponižoval. A v průběhu toho všeho měla Berelain tu drzost provádět něco takového?

Nespouštěla z první pohled. Ne, Faile neměla tolik zkušeností s politikou jako Berelain. Ale měla něco, co ta žena ne. Milovala Perrina. Hluboce, ryze. Udělala by cokoli, aby ho ochránila.

První šiji prohlížela. „Tak tedy dobře,“ řekla. „Budiž. Buď na sebe pyšná, Faile. Stává se… zřídka, abych se vzdala kořisti, po níž dlouho toužím.“

„Neřeklas, jak se můžeme zbavit těch klepů.“

„Možná existuje způsob,“ řekla Berelain. „Ale bude to nechutné.“

Faile zvedla obočí.

„Budeme se muset chovat jako přítelkyně,“ vysvětlila Berelain. „Hádky a nepřátelství ty drby jenom posílí. Ale když spolu budeme trávit čas, odzbrojí je to. Tohle a moje oficiální popření, že se něco takového stalo, by mělo stačit.“

Faile se posadila do stejného křesla jako předtím. Přítelkyně? Ona tu ženskou nesnáší.

„Bude to muset vypadat věrohodně,“ řekla Berelain, vstala a přešla k servírovacímu stolku uprostřed stanu. Nalila si trochu vychlazeného vína. „Jenom tak to bude fungovat.“

„Taky si najdeš jiného muže,“ prohlásila Faile. „Někoho, komu alespoň nějakou dobu budeš věnovat pozornost. Jako důkaz, že o Perrina nemáš zájem.“

Berelain zvedla pohár. „Ano,“ řekla. „Myslím, že to by taky pomohlo. Dokážeš sehrát takové představení, Faile ni Bašere t’Aybaro?“

Uvěřilas, že jsem připravená tě kvůli tomu zabít, ne? pomyslela si Faile. „To slibuju.“

Berelain se zarazila s pohárem na půl cesty ke rtům. Pak se usmála a napila se. „Pak tedy uvidíme,“ řekla a spustila ruku, „co z toho vzejde.“