Věže půlnoci

KAPITOLA 38 Zranění

Temnými chodbami Bílé věže šlehaly proudy ohně a zanechávaly za sebou husté a štiplavé kouřové stopy, které se kroutily ve vzduchu. Lidé vřískali, ječeli a nadávali. Stěny se otřásaly pod výbuchy; úlomky a kusy zdivá se odrážely od tkaniv vzduchu, vytvořených na ochranu.

Tamhle. Egwain si všimla místa, odkud několik černých sester házelo oheň do chodby. Byla mezi nimi i Evanellein.

Egwain se odeslala do místnosti sousedící s tou, kde stály; slyšela je za zdí. Otevřela ruce a vypustila na stěnu mohutný poryv země a ohně a odpálila ji směrem od sebe.

Ženy za ní se zapotácely a padaly, krvácející Evanellein se zhroutila. Druhá žena byla dostatečně rychlá a odeslala se pryč.

Egwain zkontrolovala, zda je Evanellein mrtvá. Byla. Egwain spokojeně přikývla; Evanellein patřila k těm, které dychtila najít nejvíc. Teď jen kdyby dokázala vystopovat Kateřinu nebo Alviarin.

Usměrňování. Za ní. Egwain se vrhla k zemi a nad hlavou jí prolétl poryv ohně. Mesaana, kolem jejíhož těla vířila černá látka. Egwain zaskřípala zuby a odeslala se pryč. Netroufala si té ženě čelit přímo.

Egwain se objevila v nedalekém skladišti a pak klopýtla, když celým místem otřásl výbuch. Mávla rukou, vytvořila ve dveřích okénko a uviděla, jak se kolem žene Amys. Moudrá měla oblečený cadin’sor a nesla oštěpy. Spálené rameno jí krvácelo. Blízko ní udeřil další výbuch, ale ona zmizela. Následkem výbuchu se vzduch venku rozžhavil, Egwainino okénko se rozteklo a přinutilo ji ustoupit.

Saerinin průzkum byl správný. Navzdory otevřenému boji Mesaana neuprchla ani se neukryla, jak by to možná udělala Moghedien. Možná si dostatečně věřila. Možná se bála; nejspíš potřebovala Egwaininu smrt, aby Temnému dokázala vítězství.

Egwain se zhluboka nadechla a připravila vrátit k boji. Nicméně když se zamyslela nad tím, jak se objevil Perrin, zaváhala. Počínal si, jako by ona byla nováček. Odkud se v něm vzalo tolik sebevědomí, tolik síly? Nepřekvapily ji ani tak ty věci, které dělal, jako skutečnost, že je dělal právě on.

Jeho vystoupení pro ni byla lekce. Egwain si musí dávat velký pozor a nespoléhat se na tkaniva. Bair nedokázala usměrňovat, přesto však bojovala stejně účinně jako ostatní. Nicméně se zdálo, že pro některé věci jsou tkaniva lepší. Například nechat zeď vybuchnout ven jí připadalo snazší pomocí tkaniva než tím, že by si to představovala, neboť soustředit vůli na tak velkou a silnou plochu mohlo být složité.

Byla Aes Sedai a snílek. Musela využívat obojí. Egwain se obezřetně odeslala zpátky do místnosti, kde viděla Mesaanu. Byla prázdná, i když zeď byla stále jen hromadou suti. Zprava se ozývaly výbuchy a Egwain nahlédla za roh. Tím směrem létaly sem a tam ohnivé koule a ve vzduchu poletovala tkaniva.

Egwain se odeslala za jednu z bojujících skupin a na ochranu si kolem sebe vytvořila tlustý skleněný válec. Věž tady byla pobořená a zjizvená a ze stěn se kouřilo. Egwain zahlédla, jak postava v modrých šatech ustupuje za hromadu suti.

Nicola? pomyslela si rozčileně Egwain. Jak se sem dostala? Myslela jsem si, že už jí můžu věřit! Ta hloupá holka musela získat ter angrial od jedné z těch, co už se probudily.

Egwain se připravila k dívce přiskočit a poslat ji pryč, ale pod Nicolou se náhle rozervala zem a vyšlehl oheň. Nicola se zaječením vylétla do vzduchu a kolem ní se rozprskl roztavený kámen.

Egwain vykřikla, poslala se tam a představila si pod Nicolou silnou kamennou zeď. Dívka spadla a dopadla na ni, zakrvácená a s nevidomýma očima. Egwain zaklela a poklekla vedle ní. Děvče nedýchalo.

„Ne!“ řekla Egwain.

„Egwain al’Vere! Pozor!“ Melainin hlas.

Egwain se polekaně obrátila, když se vedle ní objevila stěna z pevné žuly, která odrazila několik ohnivých střel, přilétajících zezadu. Melain se objevila vedle Egwain, oblečená celá v černém a dokonce i s černou kůží. Ukrývala se ve stínech vedle chodby.

„Tohle místo pro tebe začíná být příliš nebezpečné,“ řekla Melain. „Nech to na nás.“

Egwain pohlédla dolů. Nicolina mrtvola se rozplynula. Hloupé děcko! Nahlédla za zeď a spatřila dvě černé sestry – Alviarin a Ramolu – jak tam stojí zády k sobě a posílají ničivá tkaniva různými směry. Za nimi byla místnost. Egwain by mohla udělat totéž co už několikrát, skočit do místnosti, zničit stěnu a obě je zasáhnout…

Hloupé děcko, řekla Bair, tvůj vzorec je očividný.

Tohle Mesaana chtěla, ať Egwain udělá. Dvě černé sestry byly návnada.

Egwain skočila do místnosti, ale postavila se zády ke stěně. Vyčistila si mysl a napjatě čekala.

Mesaana se objevila stejně jako předtím. Vířící černá látka byla působivá, ale také pošetilá. Musela na ni myslet, aby ji udržela. Egwain hleděla do ženiných překvapených očí a spatřila tkaniva, která si žena připravila.

Ty mě nezasáhnou, pomyslela si Egwain sebevědomě. Bílá věž patřila jí. Mesaana a její nohsledi se sem vetřeli a zabili Nicolu, Ševan a Karlinju.

Tkaniva vylétla vpřed, ale kolem Egwain se ohnula. Vzápětí na sobě Egwain měla šaty moudré. Bílou jupku, hnědou sukni, šátek přes ramena. Představila si v ruce oštěp, aielský oštěp, a přesným pohybem ho vrhla.

Oštěp probodl tkaniva ohně a vzduchu, rozmetal je a narazil do čehosi silného.

Stěnu vzduchu před Mesaanou. Egwain to odmítla dovolit. Stěna sem nepatřila. Neexistovala.

Oštěp přestal zpomalovat, vyrazil vpřed a zasáhl Mesaanu do krku. Žena vytřeštila oči, sesunula se dozadu a z rány jí stříkala krev. Černé stuhy, které kolem ní vířily, zmizely, stejně jako šaty. Takže to bylo tkanivo. Mesaanina temná tvář se změnila na tvář…

Kateřiny? Egwain se zamračila. Mesaana byla celou dobu Katerina? Ale ta byla černá a z Věže uprchla. Nezůstala v ní, což znamenalo…

Ne, pomyslela si Egwain. Tak to není. Ona je…

V tu chvíli Egwain ucítila, jak jí něco zaklaplo kolem krku. Něco chladného a kovového, něco známého a děsivého. Zdroj jí okamžitě unikl, protože už neměla právo ho držet.

S hrůzou se obrátila. Vedle ní stála žena s tmavými, po bradu dlouhými vlasy a tmavě modrýma očima. Nevypadala příliš velkolepě, ale v síle byla velice mocná. A na zápěstí měla náramek, vodítkem spojený s obojkem na Egwainině krku.

A’dam.

„Výborně,“ řekla Mesaana. „Jsi ty mi ale vzpurné dítě.“ Nesouhlasně mlaskla. Vzápětí se jinam a Egwain vzala s sebou. Místnost bez oken, která vypadala, jako by ji vysekali přímo ve skále. Nebyly zde dokonce ani dveře.

Tady čekala Alviarin, oblečená v červenobílých šatech. Žena před Mesaanou okamžitě poklekla, přestože po Egwain střehla spokojeným pohledem.

Egwain si toho stěží všimla. Zkopměle stála a v mysli jí vířily vyděšené myšlenky. Zaseji spoutaly! Nedokázala to snést. Raději umře, než aby to dovolila. Hlavou sejí míhaly představy. Uvězněná v místnosti, neschopná se pohnout víc než krok či dva, aniž by ji a’dam nepřemohl. Zacházejí s ní jako se zvířetem, děsivý pocit, že se nakonec zlomí, že se z ní nakonec stane přesně to, co chtějí.

Světlo. Nemohla si tím znovu projít. Tímhle ne.

„Vyřiď těm nahoře, ať se stáhnou,“ říkala Mesaana klidným hlasem Alviarin. Egwain slova stěží vnímala. „Jsou to hlupačky a jejich výkon tady byl ubohý. Budou potrestány.“

Takhle Nyneiva a Elain chytily Moghedien. Zajaly ji a nutily dělat, co chtěly. Egwain si vytrpí totéž! Ano, Mesaana na ni nejspíš použije nátlak. Bílá věž se zcela ocitne v rukách Zaprodance.

Vzedmuly se v ní emoce. Egwain začala drásat obojek, což jí vysloužilo Mesaanin pobavený pohled, zatímco Alviarin zmizela, aby předala její rozkaz.

Tohle se nemohlo dít. Byla to noční můra. Byla…

Jsi Aes Sedai. Jedna její klidná část zašeptala tato slova, ale jakkoli byla tichá, byla v nich síla. A tato slova byla hluboko v jejím nitru. Hlas byl hlubší než hrůza a strach.

„A teď,“ řekla Mesaana, „si promluvíme o snovém bodci. Kde bych ho mohla najít?“

Aes Sedai je klid, Aes Sedai je ovládání bez ohledu na situaci. Egwain spustila ruce od obojku. Neprošla zkouškou a neměla to v úmyslu. Ale kdyby ano, co kdyby musela čelit situaci jako tato? Zlomila by se? Ukázalo by se, že není hodna pláště, který tvrdí, že nosí?

„Vidím, že nemluvíš,“ řekla Mesaana. „No, to se dá změnit. Tyhle a’dámy. Jsou to tak báječná zařízení. Od Semirhage to bylo tak nádherně milé, že mě na ně upozornila, i když to udělala jenom omylem. Škoda, že umřela, než jsem jí mohla jeden nasadit na krk.“

Egwaininým tělem projela bolest, jako by jí pod kůží zapálili oheň. Oči se jí zalily slzami.

Ale dřív už snášela bolest a smála se, když ji bili. Už byla zajatkyní, v samotné Bílé věži, a zajetí ji nezastavilo.

Ale tohle je jiné! Její větší část byla vyděšená. Tohle je a’dam/ Nemůžu to vydržet!

Aes Sedai musí, odvětila její tichá část. Aes Sedai dokáže vydržet cokoli, protože jen tehdy může skutečně sloužit všem.

„A teď,“ řekla Mesaana, „mi pověz, kam jsi ten nástroj ukryla.“

Egwain ovládla strach. Nebylo to snadné. Světlo, bylo to tak těžké! Ale podařilo se jí to. Její tvář dostala klidný výraz. Vzepřela se a’damu tím, že mu nad sebou nedala žádnou moc.

Mesaana zamračeně zaváhala. Zatřásla vodítkem a Egwain zaplavila další bolest.

Přinutila ji zmizet. „Zdá se mi, Mesaano,“ řekla Egwain klidně, „že Moghedien udělala chybu. Ona a’dam přijala.“

„Co to…“

„Na tomto místě je a’dam stejně bezvýznamný jako tkaniva, kterým brání,“ pokračovala Egwain. „Je to jenom kus kovu. A zastaví tě jen tehdy, pokud to přijmeš.“ A’dam se odemkl a spadl jí z krku.

Mesaana k němu zalétla pohledem, když s kovovým zazvoněním dopadl na podlahu. Její tvář znehybněla, a když ji zvedla k Egwain, objevil se v ní chlad. Na Egwain udělalo dojem, že Mesaana nepropadla panice. Žena si s netečným výrazem založila ruce. „Takžes tady cvičila.“

Egwain ji pohlédla do očí.

„Stejně jsi pořád dítě,“ řekla Mesaana. „Myslíš, že mě dokážeš porazit? Chodila jsem Tel’aran’rhiodem déle, než si dokážeš představit. Kolik ti je, dvacet?“

„Jsem amyrlin,“ řekla Egwain.

„Amyrlin dětí.“

„Amyrlin Věže, která stojí tisíce let,“ odvětila Egwain. „Tisíce let potíží a chaosu. Ty jsi většinu svého života strávila v časech míru, ne války. Je zajímavé, že se považuješ za silnou, když jsi většinu času vedla tak snadný život.“

„Snadný?“ zeptala se Mesaana. „Nic nevíš.“

Ani jedna neodvrátila pohled. Egwain cítila, jak na ni něco tlačí, tak jako předtím. Mesaanina vůle, vyžadující její poddanost, její pokoru. Pokus využít TeTaran’rhiod a změnit samotnou podstatu Egwainina uvažování.

Mesaana byla silná. Ale na tomto místě byla síla otázkou úhlu pohledu. Mesaanina vůle na ni tlačila. Ale Egwain porazila a’dam. Tomuto dokáže odolat.

„Ty se skloníš,“ řekla tiše Mesaana.

„Ty se pleteš,“ odvětila Egwain ztuha. „Tohle není o mně. Egwain al’Vere je dítě. Ale amyrlin není. Možná jsem mladá, ale stolec je prastarý.“

Ani jedna z nich neodvracela pohled. Egwain začala tlačit zpátky, požadovat, aby se Mesaana před ní poklonila, poklonila se před amyrlin. Okolní vzduch začal těžknout, a když se ho Egwain nadechla, připadal jí nějak hustý.

„Věk není podstatný,“ řekla Egwain. „Do určité míry není důležitá ani zkušenost. Tohle místo je o tom, co je člověk zač. Amyrlin je Bílá věž a Bílá věž se neskloní. Vzepře se ti, Mesaano, tobě a tvým lžím.“

Dvě ženy. Dva upřené pohledy. Egwain přestala dýchat. Nepotřebovala to. Vše se soustředilo na Mesaanu. Egwain stékaly po spáncích čůrky potu a všechny svaly v těle měla napjaté, jak tlačila na Mesaaninu vůli.

A Egwain věděla, že tahle žena, tenhle tvor, je jen bezvýznamný hmyz, který se opírá do obrovské hory. Hora se nepohne. Ano, opřete se do ní příliš silně a…

V místnosti něco tiše prasklo.

Egwain zalapala po dechu, jak se vzduch vrátil do normálního stavu. Mesaana spadla jako panenka z pruhů látky. Se stále otevřenýma očima dopadla na podlahu a z koutků úst jí vytékaly sliny.

Omámená Egwain se posadila a zajíkavě oddechovala. Podívala se stranou, kde předtím ležel odhozený a’dam. Zmizel. Pak znovu pohlédla na Mesaanu, která tam ležela na hromádce. Hruď sejí stále zvedala a klesala, ale oči slepě zíraly.

Egwain dlouhou chvíli ležela a vzpamatovávala se, než vstala a uchopila zdroj. Spředla proudy vzduchu, aby otupělou Zaprodankyni zvedla, a pak je obě přesunula zpátky do vyšších pater Věže.

Ženy se k ní polekaně otáčely. Chodba tady byla posetá sutí, ale všechny, koho zde Egwain viděla, patřily k ní. Moudré, které se k ní obracely. Nyneiva, která probírala nějaké trosky. Siuan a Leana, která měla na tváři několik zčernalých šrámů, ale vypadala silně.

„Matko,“ řekla Siuan s úlevou. „Bály jsme se…“

„Kdo je to?“ zeptala se Melain a zamířila k Mesaaně, která zplihle visela ve tkanivu vzduchu a zírala na zem. Žena náhle zabroukala jako dítě a upřela pohled na hořící zbytky nástěnného koberce.

„To je ona,“ řekla unaveně Egwain. „Mesaana.“

Melain se k ní otočila, oči rozšířené překvapením.

„Světlo!“ vykřikla Leana. „Cos udělala?“

„Už jsem to viděla,“ řekla Bair, zatímco ženu prohlížela. „Sammanu, jednu ze snílků mezi moudrými, když jsem byla mladá. Ve snu narazila na něco, co jí zlomilo mysl.“ Zaváhala. „Po zbytek svých dnů v bdělém světě slintala a museli jí měnit plenky. Už nikdy nepromluvila, přinejmenším ne víc než mimino, které sotva umí chodit.“

„Možná je načase přestat o tobě uvažovat jako o učednici, Egwain al’Tere,“ řekla Amys.

Nyneiva stála s rukama v bok a vypadala, že to na ni udělalo dojem, ale stále držela zdroj. Ve snu měla cop opět dorostlý do plné délky. „Ostatní zmizely,“ řekla.

„Mesaana jim nařídila utéct,“ řekla Egwain.

„Nemohly se dostat daleko,“ podotkla Siuan. „Kopule je pořád tady.“

„Ano,“ přikývla Bair. „Ale je načase, aby tenhle boj skončil. Nepřítel byl poražen. Znovu si promluvíme. Egwain al’Tere.“

Egwain přikývla. „S obojím souhlasím. Bair, Amys, Melain, děkuji vám za vaši pomoc, moc jsme ji potřebovaly. V tomto jste získaly velké/V a já jsem vám zavázána.“

Melain si změřila Zaprodankyni, zatímco se Egwain odesílala ze snu. „Myslím, že jsme to my a samotný svět, kdo je zavázán tobě, Egwain al’Tere.“

Ostatní přikývly, a když Egwain mizela z Tel’aran’rhiodu, slyšela jak Bair mumlá: „Taková škoda, že se k nám nevrátila.“

Perrin probíhal davy vyděšených lidí v hořícím městě. Tar Valon. V plamenech! Hořely samotné kameny a obloha měla temně rudou barvu. Zem se otřásala jako zraněný jelen, kterému levhart drásá krk. Perrin klopýtl, když se před ním rozevřela propast. Plameny vyšlehly vzhůru a spálily mu chloupky na pažích.

Lidé vřískali, někteří z nich do strašlivé trhliny spadli a shořeli na prach, Náhle byla země poseta těly. Napravo od něj se začal rozpouštět nádherný dům s obloukovými okny, kámen kapalněl a ze spár mezi kameny, ze dveří a z oken se valila láva.

Perrin se vyškrábal na nohy. Není to skutečné.

„Tarmon Gai’don!“ ječeli lidé. „Poslední bitva je tady. Je konec! Světlo, je konec!“

Perrin se zapotácel, opřel se o kamenný kvádr a pokusil se vstát. Paže ho bolela a prsty se odmítaly sevřít, ale nejhorší zranění měl na noze, kam ho zasáhl šíp. Kalhoty a kabát měl promáčené krví a v nose cítil silný pach vlastního děsu.

Věděl, že tahle noční můra není skutečná. A přesto, jak by bylo možné necítit její hrůzu? Na západě vybuchovala Dračí hora a k obloze stoupaly chocholy hrozivého kouře. Celá hora jako by hořela a po jejích úbočích se valily rudé řeky. Perrin cítil, jak se hora chvěje a umírá. Budovy praskaly, otřásaly se, rozpouštěly a hroutily. Lidé umírali rozdrcení pod kameny nebo spálení.

Ne. On se do toho nenechá vtáhnout. Okolní zem se změnila z rozbitých dlažebních kostek na úhledné dlaždice; vchod do Bílé věže pro služebnictvo. Perrin se přinutil vstát a vytvořil si hůl, o níž by se při kulhavé chůzi opíral.

Noční můru nezničil; musel najít Zabíječe. Na tomhle strašlivém místě by Perrin možná mohl získat nějakou výhodu. Zabíječ byl v TeTaranrhiodu velice zběhlý, ale snad – pokud při Perrinovi stojí štěstí – byl muž tak obratný, že se nočním můrám v minulosti vyhýbal. Možná ho tato, co ho pohltila, vyděsí.

Perrin zdráhavé potlačil odhodlání a nechal se do noční můry vtáhnout. Zabíječ bude blízko. Perrin klopýtal ulicí a držel se dál od domu, z jehož oken vyvřela láva. Bylo těžké nepoddat se výkřikům hrůzy a bolesti. Voláním o pomoc.

Tamhle, pomyslel si Perrin, když došel k jedné z uliček. Zabíječ stál se skloněnou hlavou uvnitř a jednou rukou se opíral o zeď. Zem vedle něj končila trhlinou, na jejímž dně vřelo magma. Lidé se s vřískotem tiskli k okraji trhliny. Zabíječ si jich nevšímal. Stěna se v místě, kde se jí jeho ruka dotýkala, začínala měnit z nabílené zdi na šedý kámen vnitřku Bílé věže.

Ter’angrial Zabíječi stále visel u pasu. Perrin sebou musel hodit.

Zeď se rozpouští žárem, pomyslel si Perrin a soustředil se na stěnu vedle Zabiječe. Tady bylo snazší takto věci měnit – hodilo se to do světa, který noční můra vytvořila.

Zabíječ vyplivl nadávku a stáhl ruku ze zdi, která zrudla žárem. Zem pod ním se otřásla a on polekaně vytřeštil oči. Prudce se otočil, když se vedle něj rozevřela trhlina, kterou tam vyvolal Perrin. V tu chvíli Perrin zahlédl, jak Zabíječ uvěřil, že noční můra je opravdová. Zabíječ ustoupil od trhliny a zvedl ruku proti žáru, který považoval za skutečný.

Vzápětí Zabíječ zmizel a objevil se vedle těch, kteří viseli nad trhlinou. Noční můra ho začlenila, vtáhla ho do svých vrtochů, přinutila ho hrát roli ve svých hrůzách. Málem se zmocnila i Perrina. Cítil, jak zakolísal a skoro zareagoval na žár. Ale ne. Hopsal umíral. On neselže!

Perrin si sám sebe představil jako někoho jiného. Jako Aziho al’Thona, jednoho z dvouříčských mužů. Oblékl si šaty podobné těm, jaké viděl na ulici, vestu a bílou košili a kvalitnější kalhoty, než by kdo při práci v Emondově Roli nosil. Tento krok byl pro něj téměř příliš. Srdce mu tlouklo rychleji a klopýtl, když se země otřásla. Pokud se nechá noční můrou zcela pohltit, skončí jako Zabíječ.

Ne, pomyslel si Perrin a přinutil se držet vzpomínky na Faile, kterou nosil v srdci. Jeho domov. Mohl změnit tvář, svět se může otřást, ale toto byl stále jeho domov.

Doběhl k okraji trhliny nad stoupající žár a choval se, jako by byl jen další součástí noční můry. Ječel hrůzou a natáhl se, aby pomohl těm, kdo padali. Přestože se natáhl po někom jiném, Zabíječ zaklel, popadl ho za paži a použil ji, aby se vytáhl nahoru.

Když ho míjel, Perrin popadl ter’angrial. Zabíječ ho přelezl a dostal se do uličky do poměrného bezpečí. Perrin si potají v druhé ruce vytvořil nůž.

„Ať shořím,“ zavrčel Zabíječ. „Tyhle věci nesnáším.“ Zem kolem nich se náhle změnila na dlaždice.

Perrin vstal, opíral se o hůl a snažil se vypadat vyděšeně – což nebylo těžké. Začal klopýtat kolem Zabíječe. V tu chvíli se muž s drsnou tváří podíval dolů a spatřil v Perrinových prstech ter’angrial.

Vytřeštil oči. Perrin trhl rukou vzhůru a vrazil Zabíječi nůž do břicha. Muž zavřískl a s rukou na břiše se zakymácel dozadu. Prsty mu smáčela krev.

Zabíječ zaťal tuby. Noční můra se kolem něj ohnula. Brzy se rozprskne. Zabíječ se narovnal, spustil zakrvácenou ruku a oči mu vzplály hněvem.

Perrinovi se podlamovaly nohy, dokonce i když se opíral o hůl. Měl tak těžké zranění… Zem se otřásla. Vedle něj se rozevřela trhlina, z níž se valil žár a láva, bylo to jako…

Perrin sebou trhl. Jako Dračí hora. Sklopil pohled k ter’angrialu, který držel v prstech. Lidské sny strachu jsou silné, zašeptal v Perrinově mysli Hopsalův hlas. Tak silné…

Když se k němu Zabíječ přiblížil, Perrin zaťal zuby a hodil ter’angrial do lávové řeky.

„Ne!“ zavřeštěl Zabíječ a skutečnost se kolem něj vrátila. Noční můra se rozprskla a všechny její známky se rozplynuly. Perrin ležel na chladné dlážděné podlaze v krátké chodbě.

Kousek vpravo od něj ležela na zemi roztavená hrouda kovu. Perrin se usmál.

Stejně jako Zabíječ i ter’angrial se sem dostal ze skutečného světa. A stejně jako osobu bylo možné ho zde rozbít a zničit. Fialová kopule nad nimi zmizela.

Zabíječ zavrčel, pak popošel vpřed a kopl Perrina do břicha. Rána na jeho hrudi prudce zabolela. Následoval další kopanec. Perrinovi se točila hlava stále víc.

Běž, Mladý býku, vyslal Hopsal slabým hlasem. Uteč.

Nemůžu tě opustit!

A přesto… já musím opustit tebe.

Ne!

Našels svoji odpověď. Najdi Nespoutaného. On ti… vysvětlí… tu odpověď. Perrin mrkal uslzenýma očima, zatímco schytal další kopanec. Trhavě zaječel, když mu Hopsalův hlas – tak uklidňující, tak známý – vybledl z mysli.

Byl pryč.

Perrin trýznivě vykřikl. S uslzenýma očima a zdrsnělým hlasem se přinutil vymanit z vlčího snu pryč. Utekl jako naprostý zbabělec.

Egwain se s povzdechem probudila. Se stále zavřenýma očima se nadechla. Po bitvě s Mesaanou byla její mysl vyčerpaná – vskutku, bolela ji hlava, až měla dojem, že sejí rozskočí. Téměř byla poražena. Její plány zabraly, ale tíha toho, co se stalo, ji nutila přemýšlet a cítila se dokonce i trochu udolaně.

Přesto to bylo skvělé vítězství. Bude muset prohledat Bílou věž a najít ženu, která má po probuzení mysl dítěte. Nějak věděla, že z tohoto se Mesaana nevzpamatuje. Věděla to dokonce už dřív, než Bair promluvila.

Egwain otevřela oči do příjemně temného pokoje a v duchu plánovala, že svolá sněmovnu a vysvětlí jí, proč se Sevan a Karlinja už nikdy neprobudí. Posadila se a věnovala jim okamžik truchlení. Vysvětlila jim, jaká nebezpečí to s sebou nese, ale stejně měla pocit, že je zklamala. A Nicola, která se vždy snažila postupovat rychleji, než by měla. Neměla tam vůbec být. To…

Egwain se zarazila. Co je to za pach? Nenechala svítit lampu? Musela zhasnout. Egwain uchopila zdroj a spředla si nad rukou kouli světla. Výjev, který v její záři spatřila, ji ohromil.

Průsvitné závěsy její postele byly do ruda zkropené krví a na podlaze leželo pět těl. Tři byla v černém. Jedno byl neznámý mladík v tabardu věžové gardy. Poslední na sobě měl kvalitní kalhoty a kabát v červené a bílé.

Gawyn!

Bez ohledu na bolest hlavy se Egwain vrhla z postele a poklekla vedle něj. Dýchal mělce a v boku měl zející ránu. Spředla zemi, ducha a vzduch do tkaniva léčení, ale v této oblasti nebyla ani zdaleka nadaná. Vyděšeně pracovala. Vrátila se mu trocha barvy a rány se začaly zavírat, ale nedokázala ani náhodou udělat dost.

„Pomoc!“ zaječela. „Amyrlin potřebuje pomoc!“

Gawyn se pohnul. „Egwain,“ zašeptal, víčka se mu zatřepotala a otevřel oči.

„Tiše, Gawyne. Budeš v pořádku. Pomoc! K amyrlin!“

„Tys… nenechala dost rozsvícených světel,“ zašeptal.

„Cože?“

„Zpráva, co jsem poslal…“

„Žádnou jsme nedostali,“ řekla. „Nehýbej se. Pomoc!“

„Nikdo tu není. Řval jsem. Lampy… to je dobře… ne…“ Omámené se usmál. „Miluju tě.“

„Lež klidně,“ řekla. Světlo! Ona brečí.

„Ale ti vrazi nebyli tvoji Zaprodanci,“ řekl a slova mu splývala. „Měl jsem pravdu.“

A měl; co to bylo za neznámé černé uniformy? Seančané?

Měla bych být mrtvá, uvědomila si. Kdyby Gawyn tyhle zabijáky nezastavil, zavraždili by ji ve spánku a ona by z Tel’aran’rhiodu zmizela. Mesaanu by nezabila.

Náhle si připadala jako hlupačka a všechny vítězoslavné pocity se vypařily.

„Omlouvám se,“ řekl Gawyn a zavřel oči, „že jsem tě neposlechl.“ Unikal jí.

„To je v pořádku, Gawyne,“ řekla a mrkáním rozháněla slzy. „Teď se s tebou spojím. Je to jediný způsob.“

Jeho stisk na její paži o něco zesílil. „Ne. Ne, pokud… nechceš…“

„Pitomče,“ řekla, zatímco připravovala tkaniva. „Ovšemže tě chci za svého strážce. Vždycky jsem chtěla.“

„Přísahej.“

„Přísahám. Přísahám, že tě chci za strážce a za manžela.“ Položila mu ruku na čelo a položila na něj tkanivo. „Miluju tě.“

Zalapal po dechu. Náhle ucítila jeho emoce a jeho bolest, jako by byly její vlastní. A na oplátku věděla, že on cítí pravdivost jejích slov.

Perrin otevřel oči a zhluboka se nadechl. Brečel. Brečí lidé ve spánku, když se jim zdají obyčejné sny?

„Světlo buď pochváleno,“ řekla Faile. Otevřel oči a zjistil, že klečí vedle něj, ještě s někým dalším. Masuri?

Aes Sedai popadla Perrinovu hlavu do rukou a Perrin ucítil, jak jej zalévá ledový chlad léčení. Zranění na noze a hrudi se zavřela.

„Pokusily jsme se tě vyléčit, zatímco jsi spal,“ řekla Faile a chovala Perrinovu hlavu v klíně. „Ale Edarra nás zastavila.“

„Nemá se to dělat. Stejně by to nefungovalo.“ To byl hlas moudré. Perrin ji slyšel někde ve stanu. Zamrkal. Ležel u sebe na lůžku. Venku bylo šero.

„Trvalo to dýl než hodinu,“ řekl. „Už jste měli být pryč.“

„Tiše,“ řekla Faile. „Průchody zase fungujou a skoro všichni už prošli. Zůstalo tu jenom pár tisíc vojáků – převážně Aielové a Dvouříčští. Myslíš, že by odešli, že bych já odešla bez tebe?“

Posadil se a otřel si čelo. Bylo zmáčené potem. Pokusil se ho nechat zmizet jako ve vlčím snu. Samozřejmě se mu to nepodařilo. Edarra stála za ním vzadu u stěny. Měřila si ho hodnotícím pohledem.

Obrátil se k Faile. „Musíme pryč,“ řekl chraptivě. „Zabíječ určitě nepracuje sám. Bude tady nějaká past, nejspíš armáda. Někdo s armádou. Každou chvíli se můžou pokusit udeřit.“

„Můžeš vstát?“ zeptala se Faile.

„Ano.“ Cítil se slabý, ale s Faileinou pomocí se mu to povedlo. Zašustila stanová chlopeň a dovnitř vešla Čiad s měchem s vodou. Perrin si ho vděčně vzal a napil se. Uhasilo to žízeň, ale v jeho nitru stále plála bolest.

Hopsal… Spustil měch. Ve vlčím snu byla smrt konečná. Kam půjde Hopsalova duše?

Musím jít dál, pomyslel si Perrin. Dostat svoje lidi do bezpečí. Přešel ke vchodu do stanu. Nohy už se mu tolik netřásly.

„Vidím tvůj žal, manželi,“ řekla Faile, která s rukou na jeho paži kráčela vedle něj. „Co se stalo?“

„Ztratil jsem přítele,“ odpověděl Perrin tiše. „Podruhé.“

„Hopsal?“ Byl z ní cítit strach.

„Ano.“

„Perrine, je mi to líto.“ Vyšli ze stanu a její hlas zněl něžně. Jejich stan stál osaměle na louce, kde předtím tábořilo celé jeho vojsko. Na žluté a hnědé trávě bylo stále vidět otisky stanů a spleť cestiček vyšlapaných až do bahna. Vypadalo to jako plán města, vyznačené plochy pro budovy a narýsované čáry pro ulice. Teď tu však nebyli téměř žádní lidé.

Hřmící obloha byla temná. Čiad zvedla lucernu, aby osvětlila trávu před nimi. Čekalo zde několik oddílů vojáků. Děvy při pohledu na něj zvedly oštěpy do výšky a pak jimi udeřily o štíty. Znamení uznání.

Byli zde i muži z Dvouříčí, kteří se shlukovali kolem, jak se zpráva šířila. Kolik z toho, co dnes večer dělal, mohli uhodnout? Dvouříčští ho pozdravili jásotem a Perrin na ně kývl, ačkoli byl celý nesvůj. Ve vzduchu se stále vznášel pocit špatnosti. Předpokládal, že to způsobuje snový bodec, ale očividně se mýlil. Vzduch páchl jako Moma.

Aša’manové stáli na místě, kde předtím ležel střed tábora. Když se k nim Perrin přiblížil, obrátili se a pozdravili ho rukou zvednutou k hrudi. Zdálo se, že navzdory tomu, že právě přestěhovali skoro celý tábor, jsou v dobrém stavu.

„Dostaňte nás odsud, chlapi,“ řekl jim Perrin. „Nechci na tomhle místě strávit už ani minutu.“

„Ano, můj pane,“ řekl dychtivě Grady. Ve tváři se mu objevil soustředěný výraz a vedle něj se objevil malý průchod.

„Jděte,“ řekl Perrin a pokynul Dvouříčským. Rychle prošli skrz. Děvy a Gaul čekali s Perrinem, stejně jako Elyas.

Světlo, pomyslel si Perrin a očima přejížděl pole, kde donedávna tábořili. Cítím se jako myš, kterou sleduje jestřáb.

„Nepředpokládám, že bys nám mohl obstarat nějaké světlo,“ řekl Perrin Nealdovi, který stál vedle průchodu.

Aša’man naklonil hlavu a kolem něj se objevil shluk zářících koulí. Rozestoupily se do vzduchu kolem louky.

Neosvětlovaly nic. Jen opuštěné ležení. Poslední vojáci konečně prošli skrz. Perrin s Faile také prošli, následovaní Gaulem, Elyasem a Děvami. Nakonec se v hloučku přesunuli usměrňovači.

Vzduch na druhé straně průchodu byl chladný a jeho čistá vůně osvěžovala. Perrin si dosud neuvědomoval, jak moc ho ten pach zla sužoval. Zhluboka se nadechl. Stáli na vyvýšenině, kus od louže světel vedle řeky, na místě, které bylo nejspíš Bílý Most.

Když prošel skrz, jeho vojáci začali jásat. Rozlehlé ležení už bylo z větší části postavené a strážní stanoviště rozmístěná. Průchod se otvíral na otevřené prostranství v zadní části ležení, vyznačené kolíky.

Unikli. Za obrovskou cenu, ale unikli.

Graendal se opřela v křesle. Kožené polštáře byly vycpané prachovým peřím mláďat kallirů, kteří v tomto věku žili pouze v Šaře. Stěží si toho přepychu všimla.

Služebník – ten, kterého jí půjčil Moridin – před ní klečel na koleni. Oči měl bouřlivé a jen napůl sklopené. Tenhle byl pod kontrolou, ale jen stěží. Věděl, že je jedinečný.

Také se zdálo, že ví, že jeho selhání padne na její hlavu. Graendal se nepotila. Na to se příliš ovládala. Okenice na oknech v široké místnosti, vydlážděné rudě, se náhle rozlétly a komnatou prolétl chladný mořský vítr a sfoukl několik lamp. Z knotů stoupaly úponky kouře.

Ona neselže.

„Stejně se připravte sklapnout past,“ přikázala.

„Ale…“ řekl služebník.

„Udělej to a neodmlouvej jedné z Vyvolených, pse.“

Služebník sklopil oči, přestože stále vzpumě jiskřily.

Nevadí. Stále jí ještě zbýval jeden nástroj, který velice pečlivě umístila. Ten, který si připravovala pro takovýto okamžik.

Bylo třeba to provést opatrně. Aybara byl ta’veren, tak silný, že to bylo až děsivé. Šípy vystřelené zdálky by minuly a ve chvíli poklidného rozjímání by ho něco vyplašilo a uprchl by.

Potřebovala bouři, v jejímž středu by stál on. A pak ostří dopadne. Tohle ještě neskončilo, Padlý kováři. Ani zdaleka to neskončilo.