Věže půlnoci

KAPITOLA 14 Slib

Egwain kráčela do mírného svahu, kolem nohou se jí vlnila zelená tráva, vzduch byl chladný a příjemný. Motýli líně poletovali z květu na květ jako zvědavé děti, co nakukují do kredence. Egwain si nechala zmizet boty, aby cítila stébla trávy pod nohama.

S úsměvem se zhluboka nadechla a vzhlédla ke kypícím černým mračnům. Rozzlobené, násilné, tiché navzdory ametystovým bleskům. Nahoře strašlivá tichá bouře, dole klidná louka. Dvojakost světa snů.

Kupodivu jí Tel’aran’rhiod nyni připadal nepřirozenější než během prvních návštěv, kdy používala Verinin ter’angrial. Chovala se tady jako na hřišti, měnila šaty, jak se jí zachtělo, a předpokládala, že je v bezpečí. Nechápala to. Tel’aran’rhiod byl asi stejně bezpečný jako past na medvědy, natřená hezkými barvami. Kdyby ji moudré nesrovnaly, možná by se vůbec nedožila toho, aby se stala amyrlin.

Ano, myslím, že tohle je ono. Zvlněné zelené kopce, remízky stromů. Bylo to první místo, kam víc než před rokem přišla. Stát tady, dojít tak daleko, bylo svým způsobem významné. A přesto se zdálo, že než tohle skončí, bude muset překonat mnohem delší vzdálenost za mnohem kratší čas.

Když byla zajatkyní ve Věži, opakovaně si připomínala, že se může současně soustředit pouze na jeden problém. Nejdůležitější bylo opětovné sjednocení Bílé věže. Nyní se však zdálo, že problémů i možných řešení je nespočet. Zavalovaly ji, utápěla se ve všech těch věcech, co by měla dělat.

Během posledních několika dnů se naštěstí ve městě nečekaně našlo několik zásobáren obilí. V jednom případě šlo o zapomenuté skladiště, patřící muži, který v zimě zemřel. Další byly menší, pár pytlů tady, pár pytlů onde. Pozoruhodné bylo, že žádný z nich nenesl známky rozkladu.

Dnes večer měla dvě schůzky, které se zabývaly jinými otázkami. Jejím největším problémem bude, jak ji budou vnímat lidé, s nimiž se má setkat. Ani jedna skupina v ní neuvidí to, čím se stala.

Zavřela oči a přinutila se odejít. Když je otevřela, stála ve velké komnatě s temnými kouty a sloupy, které se zvedaly vzhůru jako silné věže. Srdce Tearského Kamene.

Uprostřed místnosti mezi lesem sloupů seděly dvě moudré. Jejich tváře nad světle hnědými sukněmi a bílými jupkami se zřetelně odlišovaly. Bair ji měla zbrázděnou vráskami, jako když necháte kůži vysušit na slunci. Navzdory tomu, že byla čas od času přísná, sejí od očí a úst šířily vrásky úsměvu.

Amysina tvář byla hladká jako hedvábí, což byl důsledek schopnosti usměrňovat. Neměla bezvěkou tvář, ale pokud šlo o to, jak dávala najevo city, mohla by klidně být Aes Sedai.

Obě měly šátky uvázané kolem pasu a jupky nezašněrované. Egwain se posadila proti nim, ale nechala si svůj mokřiňanský oděv. Amys pozvedla obočí; myslela si, že se Egwain měla převléct? Nebo oceňovala, že ze sebe Egwain nedělá něco, co není? Těžko říct.

„Bitva v Bílé věži skončila,“ řekla Egwain.

„A ta žena, Elaida a’Roihan?“ zeptala se Amys.

„Zajata Seančany,“ odpověděla Egwain. „Její stoupenkyně mě přijaly jako amyrlin. Moje postavení není zdalekajisté-občas mám pocit, jako bych balancovala na kameni, který stojí na jiném kameni. Ale Bílá věž je opět jednotná.“

Amys tiše mlaskla. Zvedla ruku a v ní se objevila pruhovaná štola – amyrlinina štola. „Pak myslím, že bys měla mít tohle.“

Egwain pomalu a tiše vydechla. Někdy se skutečně divila tomu, jak moc jí na názorech těchto žen záleží. Vzala si štolu a přehodila si ji přes ramena.

„Sorilee se ta novinka nebude líbit,“ zavrtěla Bair hlavou. „Pořád doufala, že ty hlupačky z Bílé věže opustíš a vrátíš se k nám.“

„Dávejte si pozor, prosím,“ řekla Egwain a vyvolala si šálek čaje. „Nejenže jsem jedna z těch hlupaček, přítelkyně moje, ale jsem jejich vůdce. Dalo by se říct, že královna hlupaček.“

Bair zaváhala. „Mám to/z.“

„Ne za to, že říkáš pravdu,“ ujistila ji Egwain. „Mnohé z nich jsou hlupačky, ale kdo z nás někdy není? Když jste mě potkaly v Tel’aran’rhiodu, nenechaly jste mě napospas mým chybám. Stejně tak já nemůžu opustit ty v Bílé věži.“

Amys přimhouřila oči. „Od chvíle, kdy jsme se setkaly naposledy, jsi hodně vyrostla, Egwain al’Vere.“

Egwain to rozechvělo. „Musela jsem vyrůst. V poslední době nemám lehký život.“

„Když lidem spadne střecha,“ řekla Bair, „někteří začnou odklízet trosky a posílí je to. Jiní odejdou do bratrovy držby a pijí jeho vodu.“

„Viděly jste v poslední době Randa?“ zeptala se Egwain.

„Kar’a’kam objal smrt,“ řekla Amys. „Přestal se snažit být silný jako skála a místo toho získal sílu větru.“

Bair přikývla. „Skoro mu budeme muset přestat říkat dítě.“ Usmála se. „Skoro.“

Egwain nedala najevo šok. Čekala, že se budou na Randa zlobit. „Chci, abyste věděly, jakou úctu k vám chovám. Ukázaly jste velkou čest, když jste mě tak přijaly. Myslím, že jediný důvod, proč vidím dál než moje sestry, je, že jste mě naučily kráčet vzpřímeně a se vztyčenou hlavou.“

„To bylo jednoduché,“ řekla očividně potěšená Amys. „Dokázala by to kterákoli žena.“

„Jen málo věcí člověka uspokojí tolik, jako vzít provaz, který někdo zauzloval,“ řekla Bair, „a zase ho rozmotat. Ale když provaz není z dobrého materiálu, žádné rozmotání mu nepomůže. Ty jsi nám poskytla dobrý materiál, Egwain aTVere.“

„Kéž by tak bylo možné,“ řekla Egwain, „vycvičit ve způsobech moudrých víc sester.“

„Mohla bys je poslat k nám,“ řekla Amys. „Zvlášť pokud potřebují potrestat. Nemazlily bychom se s nimi jako Bílá věž.“

Egwain se naježila. Ty výprasky, které dostala, byly „mazlení“? Nicméně do tohoto boje se nehodlala pouštět. Aielové si budou vždycky myslet, že mokřiňané jsou příliš měkcí, a není možné to změnit.

„Pochybuju, že by s tím sestry souhlasily,“ řekla Egwain opatrně. „Ale mohlo by pomoct, kdybychom posílaly mladé ženy – ty, které se ještě cvičí – aby se u vás učily. To byl jeden z důvodů, proč byla moje výuka tak úspěšná; ještě jsem nepřivykla způsobům Aes Sedai.“

„Souhlasily by s tím?“ zeptala se Bair.

„Možná,“ řekla Egwain. „Kdybychom posílaly přijaté. Novicky by považovaly za příliš nezkušené, sestry za příliš důstojné. Ale přijaté… snad. Bylo by potřeba mít dobrý důvod, který by byl pro Bílou věž přínosem.“

„Měla bys jim nařídit jít,“ řekla Bair, „a očekávat, že tě poslechnou. Nemáš mezi nimi nejvíc cti? Neměly by poslouchat tvé rady, když jsou moudré?“

„Dělá kmen vždycky to, co žádá náčelník?“ zeptala se Egwain.

„Jistěže ne,“ odvětila Amys. „Ale mokřiňané se před králi a urozenými pány vždycky plazí. Vypadá to, že se jim líbí poslouchat. Cítí se tak v bezpečí.“

„Aes Sedai jsou jiné,“ řekla Egwain.

„Aes Sedai neustále naznačují, že bychom se všechny měly cvičit v Bílé věži,“ řekla Amys. Její tón naznačoval, co si o tomhle nápadu myslí ona. „Pořád melou svoje jako slepý pták, který nepozná, jestli je den nebo noc. Musejí pochopit, že nic takového nikdy neuděláme. Pověz jim, že posíláš ženy, aby se učily našim způsobům, abychom si navzájem porozuměly. Je to čistá pravda; taky musejí vědět, že čekáš, že je ta zkušenost posílí.“

„To by mohlo fungovat.“ Egwain to potěšilo; tenhle plán se jen nepatrně lišil od toho, čeho chtěla dosáhnout.

„O tomhle se budeme bavit v klidnějších časech,“ řekla Bair. „Cítím, že tě trápí něco většího, Egwain aTVere.“

„Mám větší problém,“ řekla. „Randa al’Thora. Pověděl vám, co prohlásil při návštěvě Bílé věže?“

„Řekl, že tě rozhněval,“ odpověděla Amys. „Zdá se mi, že se chová divně. Po všech těch řečech, že ho Aes Sedai zavřely a strčily do truhly, tě navštíví?“

„Když sem dorazil, byl… jiný,“ řekla Egwain.

„Objal smrt,“ řekla opět Bair a přikývla. „Stal se z něj skutečný Kar’a’karn.“

„Mluvil jako mocný muž,“ řekla Egwain, „ale jeho slova byla slova šílence. Řekl, že rozbije zámky na věznici Temného.“

Amys i Bair ztuhly.

„Víš to jistě?“ zeptala se Bair.

„Ano.“

„To je znepokojivá novina,“ řekla Amys. „Promluvíme si s ním o tom. Díky, že jsi nám o tom řekla.“

„Budu shromažďovat ty, kdo mu odporují.“ Egwain se uvolnila. Do této chvíle si nebyla jistá, kterým směrem se moudré vydají. „Možná že když bude hlasů dost, bude Rand naslouchat hlasu rozumu.“

„Není zrovna proslulý ochotou naslouchat rozumu,“ povzdychla si Amys a vstala. Egwain a Bair se také zvedly. Vzápětí měly moudré zavázané jupky.

„Už dávno minula doba, kdy mohla Bílá věž moudré ignorovat,“ řekla Egwain. „Nebo kdy se moudré mohly Aes Sedai vyhýbat. Musíme spolupracovat. Ruku v ruce jako sestry.“

„Pokud nebude trvat ta zaslepená směšná představa, že se moudré budou cvičit ve Věži,“ odvětila Bair. Usmála se na znamení toho, že žertuje, ale jenom se jí podařilo vycenit zuby.

Egwain se také usmála. Ona chtěla, aby se moudré cvičily ve Věži. Existovalo mnoho způsobů usměrňování, s nimiž to Aes Sedai uměly lépe než moudré. Na druhou stranu moudré uměly lépe spolupracovat a – jak Egwain zdráhavé přiznala — byly lepší vůdkyně.

Obě skupiny se od sebe mohly navzájem hodně naučit. Najde způsob, jak je spojit. Nějak.

Přátelsky se s oběma moudrými rozloučila a sledovala, jak se z Tel’aran’rhiodu vytrácejí. Kéž by už jen jejich rada stačila, aby Randa odvrátila od jeho šíleného plánu. Nebylo to však pravděpodobné.

Egwain se nadechla. Vzápětí stála ve věžové sněmovně, přímo na plameni Tar Valonu, namalovaném na podlaze. Od ní se směrem k okraji komnaty s klenutým stropem rozbíhalo sedm barevných spirál.

Nyneiva tam nebyla. Egwain sevřela rty. Ta ženská! Egwain dokázala srazit Bílou věž na kolena, dostat na svou stranu horlivé členky červeného adžah, vysloužit si úctu nejtvrdších moudrých. Ale Světlo jí pomoz, když potřebovala věrnost svých kamarádů! Randa, Gawyna, Nyneivy – všichni ji svým vlastním způsobem rozčilovali.

Založila si ruce a čekala. Snad Nyneiva ještě přijde. Pokud ne, nebude to poprvé, co Egwain zklame. Vzdálené zdi za amyrlininým stolcem vévodilo obrovské rozetové okno. Plamen uprostřed jiskřil, jako by za ním zářilo slunce, přestože Egwain věděla, že celou oblohu světa snů zakrývají vířící černá mračna.

Odvrátila se od okna a ztuhla.

Do skla pod plamenem Tar Valonu byla zasazená velká kresba v podobě Dračího Špičáku. Ten nebyl součástí původního okna. Egwain popošla vpřed, aby si sklo prohlédla.

Kromě Stvořitele a Temného existuje ještě třetí konstanta, promluvil Verinin pečlivý hlas, vzpomínka z jiných časů. Existuje svět, který leží uvnitř každého z ostatních zároveň. Nebo je možná obklopuje. Pisatelé ve věku pověstí ho nazývali Tel’aran’rhiod.

Představovalo toto okno jeden z nich, jiný svět, kde Drak a amyrlin vládli Tar Valonu ruku v ruce?

„To je zajímavé okno,“ ozval se za ní nějaký hlas.

Egwain sebou trhla a prudce se otočila. Stála tam Nyneiva, oblečená ve žlutých šatech, zeleně lemovaných kolem živůtku a suknice. Uprostřed čela měla červenou tečku a vlasy spletené do charakteristického copu.

Egwain pocítila příval úlevy. Konečně! Nyneivu už neviděla celé měsíce. V duchu si vynadala, že se nechala překvapit, ale zatvářila se nevzrušeně, uchopila zdroj a spletla vlákna ducha. Pár převrácených ochran by jí mohlo pomoct, aby ji něco znovu nepřekvapilo. Elain měla dorazit o něco později.

„Já si ten vzor nevybrala,“ řekla Egwain a obrátila se zpátky k rozetovému oknu. „Je to výklad Tel’aran’rhiodu.“

„Ale samotné okno je skutečné?“ zeptala se Nyneiva.

„Naneštěstí ano,“ odpověděla Egwain. „Jedna z děr, kterou po sobě zanechali Seančani po útoku.“

„Oni zaútočili!“ zeptala se Nyneiva.

„Ano,“ řekla Egwain. Věděla bys to, kdybys odpověděla na moje volání!

Nyneiva si založila ruce a přes místnost si jedna druhou prohlížely, plamen Tar Valonu na zemi uprostřed mezi nimi. Bude třeba postupovat patrně; Nyneiva se dokázala naježit jako to nejtrnitější křovi.

„No,“ řekla Nyneiva hlasem, z něhož bylo jasné, že není ve své kůži. „Vím, že máš spoustu práce, a Světlo ví, že já mám taky co dělat. Pověz mi ty novinky, co si myslíš, že mám vědět, a já zase zmizím.“

„Nyneivo,“ řekla Egwain, „nezavolal jsem tě sem jenom proto, abych ti předala novinky.“

Nyneiva si sevřela cop. Věděla, že se jí dostane pokárání za to, jak se Egwain vyhýbala.

„Vlastně,“ pokračovala Egwain, Jsem tě chtěla požádat o radu.“

Nyneiva zamrkala. „Jakou radu?“

„Nu,“ řekla Egwain a přešla přes plamen, „Jsi jedna z mála lidí, kteří mě napadají a byli v podobné situaci jako já.“

„Amyrlin?“ zeptala se Nyneiva bezbarvě.

„Vůdkyně,“ odvětila Egwain, prošla kolem Nyneivy a kývnutím ji vyzvala, ať se k ni připojí, „o které si všichni myslí, že je příliš mladá. Která se svého postavení domohla neočekávaně. Která ví, že je na tu práci ta pravá, ale její okolí ji přijímá jenom zdráhavé.“

„Ano,“ řekla Nyneiva, která kráčela Egwain po boku, a v očích se jí objevil vzdálený výraz. „Dalo by se říct, že o týhle situaci něco vím.“

„Jak ses s tím vypořádala?“ zeptala se Egwain. „Připadá mi, že všechno, co dělám, musím dělat osobně – protože když ne, tak jakmile zmizím z dohledu, ignorujou mě. Spousta z nich si myslí, že jim rozkazuju jen proto, aby to bylo vidět, neboje štve, že mám vyšší postavení než ony.“

„Jak jsem se s tím vypořádala, když jsem byla vědma?“ zeptala se Nyneiva. „Egwain, nevím, jestli se mi to povedlo. Polovinu času jsem se sotva dokázala ubránit tomu, abych nenapohlavkovala Jonovi Thaneovi, a o Cennovi vůbec nemluvím!“

„Ale nakonec tě respektovali.“

„Šlo o to, že jsem je nesměla nechat zapomenout na moje postaveni. Nesmělo se jim dovolit, aby o mně dál přemýšleli jako o mladý holce. Rychle si zjednej autoritu. Vládni ženám ve Věži pevnou rukou, Egwain, protože začnou tím, že budou chtít zjistit, kam tě až můžou zatlačit. A jakmile jim dovolíš, aby tě zatlačily o jedinou dlaň, získat to, cos ztratila, bude těžší než dostat rozlitý sirup zpátky do láhve.“

„Dobře,“ řekla Egwain.

„A nechoď na ně se zbytečnou prací,“ řekla Nyneiva. Vyšly z věžové sněmovny a procházely chodbami. „Ať si zvyknou, že rozkazuješ, ale ať jsou to dobré rozkazy. Ujisti se, že tě neobcházejí. Řekla bych, že by pro ně bylo jednodušší začít se obracet na přísedící nebo adžah než na tebe; ženy v Emondově Roli začaly místo za mnou chodit za ženským kroužkem.

Pokud zjistíš, že přísedící začaly dělat rozhodnutí, které se měly předložit celý sněmovně, budeš kolem toho muset udělat pořádný kravál. Věř mi. Budou brblat, že se rozčiluješ kvůli maličkostem, ale dvakrát si rozmyslí, než udělají něco důležitýho bez tvýho vědomí.“

Egwain přikývla. Byla to dobrá rada, ačkoli – pochopitelně – ovlivněná Nyneiviným vnímáním světa. „Myslím, že největší problém,“ řekla Egwain„je, že mám tak málo skutečných přívrženců.“

„Máš mě. A Elain.“

„Opravdu?“ zeptala se Egwain, zastavila se v chodbě a pohlédla na Nyneivu. „Opravdu tě mám, Nyneivo?“

Bývalá vědma se zastavila vedle ní. „Jasně že máš. Nebuď hloupá.“

„A jak bude vypadat,“ zeptala se Egwain, „když ty, které mě znají nejlíp, moji autoritu odmítnou? Mohlo by ostatním připadat, že je tady něco, o čem nevědí? Nějaká slabost, o které vědí jenom moje kamarádky?“

Nyneiva ztuhla. Její upřímnost se náhle změnila v podezíravost a oči sejí zúžily. „Tady vůbec nešlo o nějaké moje rady, že ne?“

„Ovšemže šlo,“ řekla Egwain. „Jenom hlupačka by ignorovala rady těch, kdo ji podporují. Ale jak ses cítila ty, v těch prvních týdnech po tom, co ses stala vědmou? Když se na tebe všechny ženy, kterés měla vést, dívaly jenom jako na holku, kterou znávaly předtím?“

„Mizerně,“ řekla tiše Nyneiva.

„A bylo to od nich správné?“

„Ne. Protože jsem se stala něčím víc. Už jsem to nebyla já, ale moje postavení.“

Egwain se starší ženě zahleděla do očí a proběhlo mezi nimi jakési porozumění.

„Světlo,“ řekla Nyneiva. „Tos mě teda dostala, co?“

„Já tě potřebuju, Nyneivo,“ řekla Egwain. „Nejen proto, že jsi v síle tak silná, nejen proto, že jsi chytrá a odhodlaná žena. Nejen proto, že někdo tak nezkrocený politikou Věže je osvěžující, a nejen proto, že jsi jedna z mála, kdo Randa znal předtím, než tohle všechno začalo. Ale protože potřebuju lidi, kterým můžu bezvýhradně věřit. Jestli můžeš být jednou z nich.“

„Budu před tebou klečet,“ řekla Nyneiva. „Líbat ti prsten.“

„A co? Neudělala bys to i pro jinou amyrlin?“

„Ne s radostí.“

„Ale udělala.“

„Ano.“

„A opravdu si myslíš, že by některá odvedla lepší práci než já?“

Nyneiva zaváhala a pak zavrtěla hlavou.

„Tak proč taková zatrpklost, že sloužíš amyrlin? Ne mně, Nyneivo, ale tomu postavení.“

Nyneiva se zatvářila, jako by vypila něco velice hořkého. „Tohle pro mě… nebude lehké.“

„Nepamatuju si, že by ses někdy vyhýbala úkolu, protože je těžký, Nyneivo.“

„Postavení. Dobře. Zkusím to.“

„Tak můžeš začít tím, že mě budeš oslovovat matko.“ Zvednutým prstem zarazila Nyneiviny protesty. „Aby sis to pamatovala, Nyneivo. Nemusí to být napořád, alespoň ne v soukromí. Ale musíš o mně začit přemýšlet jako o amyrlin.“

„Dobrá, dobrá. Už jsi mě dost popíchala. Už teď mám pocit, jako bych celý den popíjela odvar z pelyňku.“ Po krátkém zaváhání dodala: „Matko.“ Skoro jako by jí to slovo zaskočilo v krku.

Egwain se povzbudivě usmála.

„Nebudu se k tobě chovat jako ženské ke mně potom, co se ze mě stala vědma,“ slíbila Nyneiva. „Světlo! Je divný, když se můžu cítit stejně jako ony. No, stejně to byly hlupačky. Já budu lepší; uvidíš. Matko.“

Tentokrát to neznělo tak nucené. Egwain se usmála ještě víc. Jen máloco dokázalo Nyneivu motivovat tak jako soutěž.

V Egwainině mysli náhle zacinkal zvonek. Málem zapomněla na svoje ochrany. „Myslím, že dorazila Elain.“

„Dobře,“ řekla Nyneiva a znělo to, jako by sejí ulevilo. „Tak pojďme.“ Vyrazila ke sněmovně, ale pak se zarazila. Ohlédla se. „Jestli ti to vyhovuje, matko.“

Jsem zvědavá, jestli to někdy dokáže vyslovit, aniž by to znělo nemotorně, pomyslela si Egwain. Nu, alespoň se snaží. „Skvělý nápad.“ Připojila se k Nyneivě. Když však dorazily do sněmovny, našly ji prázdnou. Egwain se se založenýma rukama rozhlédla.

„Možná nás vyrazila hledat,“ ozvala se Nyneiva.

„Viděly bychom ji v chodbě,“ řekla Egwain. „Kromě toho…“

Elain se objevila v místnosti. Na sobě měla nádherné bílé šaty, poseté zářícími diamanty. Jakmile spatřila Egwain, usmála se od ucha k uchu, rozběhla se k ní a vzala ji za ruce. „Dokázalas to, Egwain! Zase jsme jednotné!“

Egwain se usmála. „Ano, i když Věž je stále zraněná. Čeká nás spousta práce.“

„Zníš jako Nyneiva.“ Elain s úsměvem pohlédla na Nyneivu.

„Díky,“ odvětila Nyneiva suše.

„No tak, nebuď hloupá.“ Elain přešla k Nyneivě a přátelsky ji objala. „Jsem ráda, že jsi tady. Bála jsem se, že nedorazíš a Egwain tě bude muset honit a vytahat tě za uši.“

„Amyrlin,“ prohlásila Nyneiva, „má na práci mnohem důležitější věci. Není to tak, matko?“

Elain sebou škubla a zatvářila se užasle. V očích sejí zajiskřilo a potlačila úsměv. Myslela si, že Nyneiva dostala vynadáno. Egwain však samozřejmě věděla, že to by na Nyneivu nezabralo; bylo by to jako snažit se vytrhnout si z kůže zahnutý tm.

„Elain,“ řekla Egwain. „Kam jsi odešla, než jsme se vrátily?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Elain.

„Když jsi sem dorazila poprvé, nebyly jsme tady. Šla jsi nás někam hledat?“

Elain vypadala vyjeveně. „Usměrnila jsem do svého ter’angrialu, šla spát, a když jsem se tu objevila, byly jste tady.“

„Tak kdo spustil ochrany?“ zeptala se Nyneiva.

Znepokojená Egwain ochrany znovu vztyčila a pak – opatrně – setkala převrácenu ochranu proti odposlouchávání, ale pozměnila ji tak, aby propouštěla trochu zvuku. Pomocí dalšího tkaniva ji promítla trochu dál od nich.

Ten, kdo by se k nim přiblížil, by je slyšel, jako kdyby šeptaly. Přiblížil by se víc, ale stále by slyšel jen šepot. To by jej možná coul po coulu přitáhlo blíž, jak by se snažil naslouchat.

Nyneiva s Elain sledovaly, jak vytváří tkanivo, a Elain se tvářila užasle, zatímco Nyneiva si pro sebe zamyšleně přikyvovala.

„Posaďte se, prosím,“ řekla Egwain, udělala si křeslo a posadila se do něj. „Musíme toho hodně probrat.“ Elain si vytvořila trůn, nejspíš bezděčně, a Nyneiva sedadlo podobné těm, na nichž seděly přísedící. Egwain samozřejmě amyrlinin stolec přesunula.

Nyneiva nespokojeně těkala pohledem od jednoho trůnu k druhému. Možná proto se těmto setkáním tak dlouho vyhýbala; Egwain a Elain se pozvedly tak vysoko.

Bylo načase zahnat hořkost trochou medu. „Nyneivo,“ řekla Egwain. „Byla bych moc ráda, kdyby ses mohla vrátit do Věže a naučila další sestry svým novým metodám léčení. Hodně se jich to učí, ale hodila by se jim další pomoc. Ajsou tam i jiné, které se zdráhají opustit staré způsoby.“

„Paličaté kozy,“ řekla Nyneiva. „Ukaž jim třešně, a ony budu stejně požírat shnilá jabka, pokud na to byly zvyklé dost dlouho. Ale nejsem si jistá, jestli by bylo moudré, abych tam chodila. Eee, matko.“

„Proč?“

„Rand,“ řekla Nyneiva. „Někdo na něj musí dohlížet. Přinejmenším někdo jiný než Kadsuane.“ Při vyslovení ženina jména stáhla koutky úst dolů. „V poslední době se změnil.“

„Změnil?“ zeptala se Elain a znělo to ustaraně. „Co tím myslíš?“

„Viděla jsi ho teď někdy?“ zeptala se Egwain.

„Ne,“ odpověděla Elain okamžitě. Až příliš rychle. Nepochybně to byla pravda – Elain by jí nelhala – ale něco o Randovi skrývala. Egwain už to nějakou dobu tušila. Mohla se s ním spojit?

„Změnil se, “ řekla Nyneiva. „Aje to moc dobře. Matko… nevíš, jak zlý to s ním bylo. Občas mě děsil. Teď… je to pryč. Je to stejný muž – dokonce mluví stejně jako předtím. Tiše, bez hněvu. Předtím to bylo jako ticho, v němž někdo vytahuje nůž, a teď je to jako tichý vánek.“

„Probudil se,“ řekla náhle Elain. „Teď je cítit teplem.“

Egwain svraštila čelo. „Co to znamená?“

„Já… no, vlastně nevím.“ Elain zrudla. „Vylítlo mi to. Promiň.“

Ano, spojila se s ním. Nu, to by mohlo být užitečné. Proč o tom nechtěla mluvit? Egwain si s ní někdy bude muset promluvit o samotě.

Nyneiva si Elain prohlížela přimhouřenýma očima. Taky si toho všimla? Zalétla očima k Elaininým prsům a pak dolů k břichu.

„Ty jsi těhotná!“ ukázala na ni náhle obviňujícím prstem.

Andorská královna zrudla. Pravda, Nyneiva o těhotenství nevěděla, zatímco Egwain se to doslechla od Aviendhy.

„Světlo!” prohlásila Nyneiva. „Nemyslela bych, že mi Rand zmizel z očí na dost dlouho. Kdy se to stalo?“

Elain se zarděla. „Nikdo neřekl, že on…“

Nyneiva se na Elain zpříma podívala a královna zrudla ještě víc. Obě věděly, co si Nyneiva myslí o slušném chování v těchhle věcech – a po pravdě řečeno s ní Egwain souhlasila. Ale do Elainina soukromí jí nic nebylo.

„Mám z tebe radost, Elain,“ řekla Egwain. „A z Randa. Nejsem si jistá, co si myslím o načasování. Měla bys vědět, že Rand plánuje rozbít zbývající zámky na věznici Temného, a tím riskovat, že ho vypustí do světa.“

Elain našpulila rty. „Stejně zbývají jenom tři zámky, a už se rozpadají.“

„Takže co na tom, že to riziko podstoupí?“ řekla Nyneiva. „Až se rozpadne poslední zámek, Temný bude volný; nejlepší bude, když u toho Rand bude, aby s ním mohl bojovat.“

„Ano, ale zámky? To je příliš riskantní. Rand se určitě může Temnému postavit, porazit ho a uvěznit, aniž by tak riskoval.“

„Možná máš pravdu,“ řekla Nyneiva.

Elain vypadala ustaraně.

To bylo vlažnější přijetí, než Egwain očekávala. Myslela si, že moudré jí budou odporovat, zatímco Nyneiva s Elain okamžitě pochopí, jaké nebezpečí hrozí.

Nyneiva byla v ye/zo blízkosti příliš dlouho, pomyslela si Egwain. Nejspíš ji dostihla jeho povaha ta’veren. Vzor se kolem něj ohýbal. Ti v jeho blízkosti začínali vidět věci jeho pohledem a nevědomky pracovat na tom, aby se stalo, jak si přeje.

Muselo to být tímhle. Nyneiva byla v těchto věcech obyčejně tak vyrovnaná. Nebo… no, Nyneiva nebyla vlastně zrovna vyrovnaná. Ale obvykle chápala, jak se věci mají správně udělat, pokud to ovšem neznamenalo, že se plete.

„Potřebuju, abyste se obě vrátily do Věže,“ řekla Egwain. „Elain, vím, co řekneš – a ano, uvědomuju si, že jsi královna a že je třeba se postarat o potřeby Andoru. Ale dokud nesložíš přísahy, nebudou tě ostatní Aes Sedai považovat za hodnou toho titulu.“

„Má pravdu, Elain,“ řekla Nyneiva. „Nemusíš tam zůstat dlouho – jen tak dlouho, než tě formálně pozvednou na Aes Sedai a přijmou do zeleného adžah. Andorská šlechta v tom neuvidí rozdíl, ale ostatní Aes Sedai ano.“

„To je pravda,“ řekla Elain. „Ale načasování je… nevhodné. Nevím, jestli chci riskovat skládání přísah, když jsem těhotná. Mohlo by to dětem ublížit.“

To Nyneivu umlčelo.

„To by mohla být pravda,“ řekla Egwain. „Nechám někoho, aby zjistil, jestli jsou přísahy během těhotenství nebezpečné. Ale tebe, Nyneivo, chci určitě zpátky.“

„To znamená, že na Randa nebude vůbec nikdo dohlížet, matko.“

„Obávám se, že není vyhnutí.“ Egwain pohlédla Nyneivě do očí. „Nedovolím, abys byla Aes Sedai a nesložila přísahy. Ne, zavři pusu – já vím, že se snažíš přísahy dodržovat. Ale dokud nebudeš holí přísahy vázaná, ostatní budou uvažovat, jestli by nemohly i ony.“

„Ano,“ řekla Nyneiva. „Asi ano.“

„Takže se vrátíš?“

Nyneiva zaťala zuby a zdálo se, že bojuje sama se sebou. „Ano, matko,“ řekla. Elain ohromeně vytřeštila oči.

„Tohle je důležité, Nyneivo,“ řekla Egwain. „Pochybuju, že ty sama bys dokázala udělat něco, čím bys teď Randa zastavila. Potřebujeme získat spojence a být jednotní.“

„Dobře,“ řekla Nyneiva.

„Starosti mi dělá zkouška,“ pokračovala Egwain. „Přísedící začaly tvrdit, že i když bylo správné pozvednout tě a ostatní v exilu, přesto byste měly projít zkouškou, když je teď Věž znovu jednotná. Mají dobré argumenty. Možná bych mohla namítat, že těžké zkoušky, které jste v poslední době podstoupily, by vám měly vysloužit výjimku. Nemáme čas vás dvě učit tkaniva, které budete potřebovat.“

Elain přikývla. Nyneiva pokrčila rameny. „Já tu zkoušku podstoupím. Když se mám vrátit, tak to klidně můžu udělat pořádně.“

Egwain překvapeně zamrkala. „Nyneivo, to jsou velice složitá tkaniva. Neměla jsem čas se je všechny naučit nazpaměť; přísahám, že spousta z nich je zbytečně vyšňořených, jenom aby byla těžká.“ Egwain neměla v úmyslu sama zkoušku podstoupit, a ani nemusela. Zákon byl jasný. Tím, že se stala amyrlin, se stala i Aes Sedai. Pokud šlo o Nyneivu a ostatní, které Egwain pozvedla, nebylo to tak jasné.

Nyneiva znovu pokrčila rameny. „Těch sto zkušebních tkaniv není tak hrozných. Kdybys chtěla, mohla bych ti je předvést hned tady a teď.“

„Kdys měla čas se je naučit?“ vyhrkla Elain.

„Nestrávila jsem posledních pár měsíců zevlováním a sněním o Randu al’Thorovi.“

„Získání andorského trůnu není zevlování!“

„Nyneivo,“ skočila jim do řeči Egwain, „pokud ses ty tkaniva pravdu naučila, tak by mi moc pomohlo, kdyby tě pozvedly řádně. Nevypadalo by to tak moc, že svoje kamarádky zvýhodňuju.“

„Zkouška je údajně nebezpečná,“ řekla Elain. „Jsi si jistá, že ty tkaniva zvládáš?“

„Budu v pořádku,“ odvětila Nyneiva.

„Výborně,“ prohlásila Egwain. „Budu tě tady čekat ráno.“

„Tak brzo!“ řekla zděšeně Nyneiva.

„Čím dřív budeš držet hůl přísahy, tím dřív si o tebe budu moct přestat dělat starosti. Elain, pokud jde o tebe, s tím budeme muset něco udělat.“

„Těhotenství,“ řekla Elain, „mi překáží při usměrňování. Zlepšuje se to – naštěstí jsem se sem dokázala dostat – ale pořád je to problém. Vysvětli sněmovně, že by pro mě a pro děti bylo příliš nebezpečné podstoupit zkoušku, když nedokážu pořádně usměrňovat.“

„Můžou navrhnout, ať počkáš,“ řekla Nyneiva.

„A nechat mě pobíhat bez přísah?“ zeptala se Elain. „Ačkoli bych chtěla vědět, jestli už některá skládala přísahy těhotná, jen tak pro jistotu.“

„Zjistím, co budu moct,“ řekla Egwain. „Do té doby mám pro tebe jiný úkol.“

„Vládnutí Andoru mi zabírá dost času, matko.“

„Já vím,“ řekla Egwain. „Naneštěstí nemám nikoho jiného, koho bych mohla požádat. Potřebuju víc snových ter’angrialů.“

„To bych možná svedla,“ řekla Elain. „Za předpokladu, že začnu spolehlivě usměrňovat.“

„Co se stalo s těma snovýma ter’angrialama, cos měla?“ zeptala se Nyneiva Egwain.

„Ukradli je,“ řekla Egwain. „Šeriam – která, mimochodem, byla černá adžah.“

Obě zalapaly po dechu a Egwain si uvědomila, že o odhalení stovek černých sester nevědí. Zhluboka se nadechla. „Na tohle se připravte,“ řekla. „Mám pro vás bolestnou novinu. Než Seančani zaútočili, přišla za mnou Verin a…“

V tu chvíli se jí opět v hlavě rozezněl zvonek. Egwain se přinutila přemístit. Místnost kolem v okamžiku zmizela a ona náhle stála venku v chodbě, kde umístila své ochrany.

Ocitla se tváří v tvář Talvě, hubené ženě s uzlem zlatých vlasů. Kdysi patřívala ke žlutému adžah, ale byla jednou z černých sester, které uprchly z Věže.

Kolem Talvy se zvedla tkanivo ohně, ale Egwain už začala pracovat na štítu. Vrazila ho mezi druhou ženu a zdroj a okamžitě utkala vzduch, aby ji chytila.

Zpoza ní se ozval nějaký zvuk. Egwain nepřemýšlela; přesunula se, spoléhajíc se na svou obeznámenost s Tel’aran’rhiodem. Objevila se za ženou, která vypouštěla proud ohně. Alviarin.

Egwain zavrčela a začala splétat další štít, zatímco Alviarinino tkanivo ohně zasáhlo nešťastnou Talvu, která se rozječela, jak se jí pálilo maso. Alviarin se prudce otočila, vyjekla a zmizela.

Ať shoří! pomyslela si Egwain. Alviarin stála v čele seznamu lidí, které chtěla chytit. Chodba utichla a Talvina mrtvola – zčernalá a kouřící – se zhroutila na podlahu. Už se nikdy neprobudí; zemřete zde, a zemřete i ve skutečném světě.

Egwain se zachvěla; vražedné tkanivo bylo určeněji. Příliš jsem se spoléhala na usměrňování, napadlo ji. Myšlenky jsou rychlejší než tkaniva. Měla jsem si kolem Alviarin představit provazy.

Ne, Alviarin by se i tak dokázala z provazů vysmeknout. Egwain neuvažovala jako snílek. V poslední době se soustředila na Aes Sedai a jejich problémy a tkanivo pro ni bylo přirozené. Ale nesměla si dovolit zapomínat, že na tomto místě byla myšlenka mocnější než jediná síla.

Egwain vzhlédla, když Nyneiva vyrazila ze sněmovny a Elain ji obezřetněji následovala. „Cítila jsem usměrňování,“ řekla Nyneiva. Pohlédla na ohořelou mrtvolu. „Světlo!“

„Černé sestry,“ řekla Egwain a založila si ruce. „Zdá se, že se jim ty snové ter’angrialy moc dobře hodí. Řekla bych, že mají rozkaz po nocích slídit po Bílé věži. Možná nás hledat, možná hledat informace, které by mohly použít proti nám.“ Egwain s ostatními dělaly za Elaidiny vlády přesně totéž.

„Neměly bychom se scházet tady,“ řekla Nyneiva. „Příště použijeme jiné místo.“ Zaváhala. „Pokud ti to tak vyhovuje, matko.“

„Možná,“ odvětila Egwain. „Možná ne. Pokud je nedokážeme najít, nikdy je neporazíme.“

„Nakráčet do pasti je sotva ten nejlepši způsob, jak je porazit, matko,“ prohlásila bez obalu Nyneiva.

„To záleží na tom, jak se připravíme,“ řekla Egwain. Zamračila se. Zahlédla teď kmitnutí černé látky, mizící za rohem? Vzápětí tam Egwain byla; za ní se chodbou rozlehlo Elainino polekané zaklení. Páni, ta ženská ale měla ostrý jazyk.

Místo bylo prázdné. Strašidelné, téměř až příliš tiché. To bylo v Tel’aran’rhiodu normální.

Egwain v sobě stále držela velké množství jediné síly, ale přesunula se zpět ke zbývajícím dvěma. Vyčistila Bílou věž, ale zamoření zůstalo, skryté v jejím srdci.

Já tě najdu, Mesaano, pomyslela si Egwain a pak mávla na ostatní, aby se k ní připojily. Přesunuly se na úbočí kopce, kde byla předtím, na místo, kde jim mohla podrobněji vylíčit, o co přišly.