Věže půlnoci

KAPITOLA 17 Rozchody a setkání

Ráno po gholamově útoku se Mat probudil ze snů stejně prohnilých jako měsíc stará vajíčka, ztuhlý a rozbolavělý. Noc prospal v díře, kterou našel pod Aludřiným vozem se zásobami. Tohle místo si vybral náhodně, když si hodil kostkou.

Vylezl zpod vozu, postavil se a zakroužil rameny, až mu v nich zapraskalo. Zatracenej popel. Jedna z nejlepších věcí na tom, když měl člověk peníze, byla, že nemusel spát ve škarpách. 1 někteří žebráci trávili noci ve větším pohodlí.

Vůz páchl sírou a prachem. Byl v pokušení nakouknout pod vzadu nataženou navoskovanou plachtu, ale nebylo by to k ničemu. Aludra a její prášky byly nepochopitelní. Pokud ale budou draci fungovat, bylo Matoví jedno, že neví jak. No, nevadilo mu to moc. Ne natolik, aby riskoval, že ji rozčílí.

Naštěstí pro Mata nebyla ve voze. Znovu by si mu stěžovala, že jí nesehnal zvonaře. Vypadalo to, že ho považuje za svého osobního poslíčka. Vzpurného, který odmítá dělat svou práci pořádně. Většina žen měla takové okamžiky.

Procházel táborem a vymetal si z vlasů stébla slámy. Málem se vydal hledat Lopina, aby mu připravil koupel, než si vzpomněl, že je Lopin mrtvý. Zatracenej popel! Ubožák.

Vzpomínka na chudáka Lopina Matovi ještě zhoršila náladu, zatímco mířil k místu, kde sežene nějakou snídani. Juilin ho našel dřív. Malý tairenský chytač zlodějů měl svůj plochý kuželovitý klobouk a tmavě modrý kabát. „Mate,“ řekl. „Je to pravda? Dovolils Aes Sedai vrátit se do Věže?“

„Nepotřebovaly mý svolení,“ trhl sebou Mat. Jestli ty ženské uslyší, že se o tom mluví takhle, vyčiní mu kůži a udělají si z ní sedla. „Mám ale v úmyslu dát jim koně.“

„Už je máji,“ řekl Juilin a ohlédl se směrem k řadám kolíků. „Tvrdily, žes jim to dovolil.“

Mat vzdychl. Kručelo mu v žaludku, ale jídlo bude muset počkat. Vydal se k místu, kde byli uvázaní koně; bude se muset ujistit, že mu Aes Sedai nezmizí s nej lepšími zvířaty.

„Uvažoval jsem, že bych mohl odjet s nima,“ řekl Juilin, který se k Matovi připojil. „Vzít Theru do Tar Valonu.“

„Můžeš odejít, kdy budeš chtít,“ řekl Mat. „Nebudu tě tady držet.“ Juilin byl dobrý chlapík. Občas trochu upjatý. No, hodně upjatý. Vedle Juilina by i bělokabátník mohl vypadat uvolněně. Nebyl to ten typ, kterého byste chtěli vzít hrát kostky; celý večer by se na všechny v taverně kabonil a mumlal o zločinech, které určitě spáchali. Bylo na něj ale spolehnutí a v nouzi bylo dobré mít ho vedle sebe.

„Chci se vrátit zpátky do Tearu,“ řekl Juilin. „Ale Seančani by byli tak blízko a Thera… Bojí se toho. Představa Tar Valonu sejí taky moc nelíbí, ale nemáme moc na výběr a Aes Sedai slíbily, že když pojedu s nima, seženou mi v Tar Valonu práci.“

„Takže tohle je loučení?“ zeptal se Mat, který se zastavil a obrátil se k němu.

„Prozatím,“ řekl Juilin. Zaváhal a pak natáhl ruku. Mat sejí chopil, aby jí potřásl, a pak si chytač zlodějů odešel posbírat věci a ženu.

Mat chvíli přemýšlel, pak změnil názor a zamířil ke kuchyňskému stanu. Juilin Aes Sedai pravděpodobně zdrží a Mat si chtěl pro něco zajít.

O chvíli později dorazil k úvazištím pro koně, najedený a s balíkem zabaleným v plátně pod paží. Aes Sedai samozřejmě shromáždily nadměrně velkou karavanu z některých jeho nejlepších koní. Také to vypadalo, že Teslyn s Joline usoudily, že si můžou poručit nějaké soumary a vojáky, aby je naložili. Mat vzdychl a vkročil do toho zmatku, aby zkontroloval koně.

Joline seděla na Měsíční záři, klisně z tairenského chovu, která patřila jednomu z mužů, které Mat ztratil v boji při útěku před Seančany. Zdrženlivější Edesina nasedla na Pochodeň a občas se ohlížela na dvě ženy, které stály stranou. Bethamin s tmavou kůží a bledá žlutovlasá Seta byly bývalé sul’dam.

Zatímco se skupina shromažďovala, obě Seančanky se vší silou snažily vypadat lhostejně. Mat se doloudal až k nim.

„Výsosti,“ řekla Seta, „je to pravda? Ty jim dovolíš, aby odjely?“

„Nejlepší bude se jich zbavit,“ řekl Mat, který sebou trhl, když uslyšel, jakým titulem ho oslovila. Musely kolem sebe rozhazovat taková slova, jako by to byly dřevěné groše? Obě Seančanky se od chvíle, kdy se k nim připojily, hodně změnily, ale zdálo se, že jim pořád připadá divné, že Mat nechce Aes Sedai použít jako zbraně. „Chcete odjet, nebo chcete zůstat?“

„Odjedeme,“ prohlásila Bethamin rozhodně. Jak se zdálo, byla odhodlaná se učit.

„Ano,“ řekla Seta, „i když si občas myslím, že by možná bylo lepší nechat nás prostě umřít, vzhledem ktomu, že… No, to, co jsme, co představujeme, znamená, že jsme nebezpečím pro říši.“

Mat přikývl. „Tuon je sul’dam“ řekl.

Obě ženy sklopily oči.

„Jeďte s Aes Sedai,“ řekl Mat. „Dám vám vlastní koně, takže na nich nebudete závislé. Naučte se usměrňovat. To bude užitečnější než umřít. Možná vy dvě jednou dokážete přesvědčit Tuon, jaká je pravda. Pomozte mi najít způsob, jak to napravit, aniž by se říše zhroutila.“

Obě ženy na něj pohlédly a náhle vypadaly odhodlaněji a sebejistěji. „Ano, Výsosti,“ řekla Bethamin. „Dává nám to dobrý cíl. Děkuji ti, Výsosti.“

Seta měla dokonce slzy v očích! Světlo, co si myslely, že jim právě slíbil? Mat vycouval, než si stačily vzít do hlavy další divné nápady. Proklaté ženské. Přesto se nedokázal ubránit, aby mu jich nebylo líto. Zjistily, že mohou usměrňovat, měly strach, že by mohly pro všechny kolem představovat nebezpečí.

Tak se cítil Rand, napadlo ho. Chudák. Jako vždy mu při pomyšlení na Randa před očima zavířily barvy. Snažil se nedělat to příliš často, a než stačil barvy zahnat, zahlédl holícího se Randa v honosném pozlaceném zrcadle, které viselo v krásné koupelně.

Mat rozkázal, aby suTdam dali koně, a pak zamířil k Aes Sedai. Dorazil Tom a přiloudal se k němu. „Světlo, Mate,“ řekl. „Vypadáš, jako by ses zamotal do tmí a pořádně to schytal.“

Mat zvedl ruku k vlasům, na které byl nejspíš moc pěkný pohled. „Přežil jsem noc a Aes Sedai odjíždějí. Skoro mám chuť při té představě tancovat.“

Tom si odfrkl. „Věděls, že tady budou?“

„Sul’dam? Napadlo mě to.“

„Ne, tihle dva.“ Ukázal prstem.

Mat se otočil a svraštil čelo, když spatřil přijíždějící Leilwin a Bayleho Domona. Věci měli sbalené na hřbetech koní. Leilwin – tehdy známá jako Egeanin – kdysi bývala seančanskou šlechtičnou, ale Tuon ji zbavila jména. Na sobě měla šaty s rozstřiženou sukní v tlumeně šedé barvě. Krátké vlasy jí dorostly a sahaly jí přes uši. Sesedla a zamířila Matovým směrem.

„Ať shořím,“ řekl Mat Tomovi„jestli se mi podaří zbavit i jí, skoro si začnu myslet, že se ke mně život začal chovat fér.“

Domon šel za ní. Byl její só’džin. Nebo… mohl být pořád její só’džin, když už teď neměla titul? No, každopádně byl její manžel. Illiánec byl mohutný a silný. Nebyl to špatný chlapík, když zrovna nebyla Leilwin poblíž. Což byla pořád.

„Cauthone,“ řekla a přistoupila k němu.

„Leilwin,“ odvětil. „Odjíždíte?“

„Ano.“

Mat se usmál. Opravdu si zatancuje!

„Vždycky jsem měla v úmyslu odjet do Bílé věže,“ pokračovala. „Rozhodla jsem se k tomu toho dne, kdy jsem odjela z Ebú Daru. Pokud Aes Sedai odjíždějí, pojedu s nimi. Je vždycky moudré, když loď využije příležitosti a připojí se ke konvoji.“

„Je škoda, že odjíždíš,“ zalhal Mat a dotkl se na pozdrav krempy klobouku. Leilwin byla drsná jako stoletý dub, v němž jsou zaseknuté zbytky sekery, kterou tam nechali muži dost hloupí, aby se ho pokusili porazit. Kdyby její kůň cestou do Tar Valonu ztratil podkovu, nejspíš by si to zvíře přehodila přes rameno a zbytek cesty odnesla.

Ale Mata neměla ráda, navzdory všemu, co udělal, aby jí zachránil kůži. Možná to bylo proto, že jí nedovolil ujmout se vedení, nebo možná proto, že byla nucena předstírat, že je jeho milenka. Nu, on si tuhle část taky neužíval. Bylo to jako držet meč za čepel a předstírat, že neřeže.

Ačkoli bylo zábavněji sledovat,jak se svíjí.

„Ať se ti daří, Matrime Cauthone,“ řekla Leilwin. „Nezávidím ti pozici, do které ses dostal. Z určitého hlediska se domnívám, že větry, které tebou zmítají, mohou být ve skutečnosti bouřlivější než ty, které v poslední době bičují mě.“ Kývla na něj a pak se obrátila k odchodu.

Domon se natáhl a položil Matoví ruku na paži. „Dodržel jsi slovo. Při mé staré bábě! Byla to kodrcavá jízda, ale dodržel jsi slovo. Díky.“

Oba odešli. Mat potřásl hlavou, mávl na Toma a vydal se k Aes Sedai. „Teslyn,“ řekl. „Edesino. Joline. Je všechno v pořádku?“

„Ano,“ odpověděla Joline.

„Dobře, dobře,“ řekl Mat. „Dostaly jste slušné soumary?“

„Budou stačit, pane Cauthone,“ odpověděla Joline. Potlačila škubnutí a dodala: „Děkuji, žes nám je dal.“

Mat se široce usmál. Páni, slyšet ji, jak se snaží chovat uctivě, bylo tak zábavné! Očividně čekala, že Elain ji a ostatní přivítá s otevřenou náručí, ne že je pošle z paláce bez slyšení.

Joline si Mata změřila pohledem, plné rty sevřené do tenké čárky. „Ráda bych tě zkrotila, Cauthone,“ řekla. „Pořád mám napůl v plánu se jednou vrátit a postarat se, aby se to udělalo pořádně.“

„Budu se zatajeným dechem čekat,“ prohlásil a vyňal zpod paže balík zabalený v plátně. Podal jí ho.

„Co je to?“ zeptala se a nevzala si ho.

Mat balíkem zatřepal. „Dárek na rozloučenou,“ řekl. „Tam, odkud pocházím, nikdy nenecháme pocestného odejít, aniž by dostal něco na rozloučenou. Bylo by to nezdvořilé.“

Zdráhavé balík přijala a nakoukla dovnitř. Očividněji překvapilo, když tam našla asi tucet pocukrovaných vdolků. „Díky,“ řekla zamračeně.

„Pošlu s várna vojáky,“ řekl Mat. „Až dorazíte do Tar Valonu, přivedou mi koně zpátky.“

Joline otevřela pusu, jako by si chtěla stěžovat, ale pak ji zavřela. Co by mohla namítnout?

„To bude přijatelné, Cauthone,“ řekla Teslyn a přitáhla si černého valacha blíž.

„Přikážu jim, aby vás poslouchali,“ obrátil se na ni Mat. „Takže budete mít koho komandovat a bude vám mít kdo stavět stany. Ale má to podmínku.“

Teslyn zvedla obočí.

„Chci, abys amyrlin něco vyřídila,“ řekl. „Jestli je to Egwain, mělo by to být snadný. Ale dokonce i když to nebude ona, pověz jí to. Bílá věž má něco, co patří mně, a je skoro načase, abych to dostal zpátky. Nechci, ale jak se zdá, v týhle době na mých přáních ani za mák nezáleží. Takže přijdu a nemám v úmyslu nechat se zatraceně odbýt.“ Usmál se. „Použij přesně tyhle slova.“

Teslyn posloužilo ke cti, že se zasmála. „Postarám se o to, i když pochybuji, že jsou ty zvěsti pravdivé. Elaida by se amyrlinina stolce nevzdala.“

„Možná budeš překvapená.“ Mat rozhodně byl, když narazil na ženy, které mluvily o Egwain jako o amyrlin. Netušil, co se v Bílé věži stalo, ale měl nepříjemný pocit, že Aes Sedai zapletly ubohou Egwain do svých intrik tak pevně, že sejí nikdy nepodaří uniknout. Skoro měl chuť se tam vydat a podívat se, jestli by ji nedokázal dostat ven.

Ale měl před sebou jiné úkoly. Egwain se o sebe bude muset zatím postarat sama. Byla to schopná holka; nejspíš to bez něj chvilku zvládne.

Tom mu stál po boku a vypadal zamyšleně. Nevěděl jistě, že Mat zadul na roh – přinejmenším mu to Mat nikdy neřekl. Snažil se na tu proklatou věc zapomenout. Ale Tom to nejspíš uhodl.

„No, myslím, že byste měly jet,“ řekl Mat. „Kde je Setalle?“

„Setalle tu zůstává,“ řekla Teslyn. „Říkala, že ti chce zabránit napáchat příliš mnoho chyb.“ Zvedla obočí a Joline s Edesinou bystře přikývly. Všechny předpokládaly, že Setalle je uprchlá služebná z Bílé věže, která možná jako děvče utekla, protože něco provedla.

Což znamenalo, že se jich všech nezbaví. Ale i tak, kdyby si měl vybrat jednu, co zůstane, byla by to panímáma Anan. Nejspíš bude chtít najít způsob, jak se zase setkat s manželem a rodinou, kteří z Ebú Daru uprchli lodí.

Dorazil Juilin s Therou. Bývala tahle vyděšená hubená žena opravdu panarcha Tarabonu? Mat už viděl i myši, které nebyly tak bázlivé. Matoví vojáci přivedli dvojici koně. Celkem vzato ho tahle výprava bude stát asi čtyřicet koní a oddíl vojáků. Ale bude to stát za to. Kromě toho měl v úmyslu si vojáky i koně vzít zpátky – spolu s informacemi o tom, co se skutečně v Tar Valonu děje.

Kývl na Vanina. Tlustého zloděje koní moc nepotěšilo, když mu Mat nařídil jet s nimi do Tar Valonu a posbírat informace. Vzhledem k tom, jak zbožňoval Aes Sedai, předpokládal Mat, že bude nadšený. Nu, ještě méně ho potěší, až zjistí, že Juilin jede s nimi; Vanin měl sklony kolem chytače zlodějů našlapovat po špičkách.

Vanin nasedl na hnědého valacha. Pokud Aes Sedai věděly, patřil k výše postaveným Rudým pažím a byl jedním z Matových polních zvědů, ale nebyl nijak podezřelý. Nevypadal příliš hrozivě, leda snad že je nebezpečný míse vařených brambor. Možná proto byl ve své práci tak dobrý. Mat zrovna nepotřeboval ukrást koně, ale Vaninovo nadání se dalo využít i pro jiné úkoly.

Mat se obrátil zpátky k Aes Sedai. „Tak to vás už nebudu zdržovat.“ Ustoupil a vyhnul se pohledu na Joline – která měla v očích dravčí výraz, jenž mu až příliš připomínal Tylin. Teslyn zamávala a Edesina na něj kupodivu uctivě kývla. Juilin mu a Tomovi také zamával a Leilwin Matovi pokynula. Ta ženská žvýkala k snídani kamení a k večeři hřebíky, ale byla férová. Možná by si mohl promluvit s Tuon a nechat ji zase vrátit do původního stavu, nebo tak něco.

Nebuď pitomec, pomyslel si, zatímco mával Baylemu Domonovi. Nejdřív musíš přesvědčit Tuon, ať z tebe nedělá da’covale. Byl napůl přesvědčený, že z něj chce mít sluhu, manžel nemanžel. Při tom pomyšlení se mu zpotil krk.

Zanedlouho už se za nimi zvedal prach na cestě. Tom přistoupil k Matovi, který sledoval jezdce. „Vdolky?“

„U nás v Dvouříčí je to tradice.“

„Nikdy jsem o ní neslyšel.“

„Je málo známá.“

„Aha, chápu. A co jsi s těma buchtama provedl?“

„Barvičník,“ řekl Mat. „Bude z toho mít týden modrou pusu, možná dva. A o buchty se s nikým nepodělí, leda snad se svýma strážcema. Joline je na vdolcích závislá. Od chvíle, co jsme dorazili do Caemlynu, jich musela sníst snad sedm nebo osm pytlíků.“

„Pěkné,“ řekl Tom a kotníky prstů si pohladil knír. „Ale trochu dětinské.“

„Snažím se vrátit zpátky ke kořenům,“ prohlásil Mat. „Víš, znovu získat něco z mýho ztracenýho mládí.“

„Je ti sotva dvacet!“

„Jistě, ale když jsem byl mladší, mnohem víc jsem žil. No tak. Panímáma Anan zůstává, a to mě na něco přivedlo.“

„Potřebuješ se oholit, Matrime Cauthone.“ Panímáma Anan si ho prohlížela se založenýma rukama.

Zvedl ruku a dotkl se tváře. Vždycky ho holíval Lopin, každé ráno. Když mu Mat takové věci nedovolil, byl ten chlap mrzutý jako pes v dešti, ačkoli v poslední době si Mat nechával narůst vousy, aby se vyhnul pozornosti. Pořád to svědilo jako týden starý strup.

Našel Setalle u zásobovacích stanů, jak dohlíží na oběd. Vojáci z Bandy tam dřepěli, krájeli zeleninu, dusili fazole a vrhali kradmé pohledy jako muži, kteří dostali přísné pokyny. Setalle tam nebylo třeba; kuchaři Bandy vždycky dokázali uvařit jídlo i bez ní. Zeny však neměly nic raději než to, když mohly najít pár odpočívajících mužů a komandovat je. Kromě toho byla Setalle bývalá hostinská a – což bylo pozoruhodné – bývalá Aes Sedai. Mat ji často přistihl, jak dohlíží na věci, které dohled nepotřebují.

Nikoli poprvé si přál, aby Tuon stále cestovala s ním. Setalle se obvykle stavěla na Tuoninu stranu, ale společnost Dcery Devíti měsíců ji často zaměstnávala. Nic neohrožovalo mužskou příčetnost víc než žena, která má příliš mnoho času.

Setalle byla stále oblečená v ebúdarském stylu, což se Matoví – vzhledem k hlubokému výstřihu – líbilo. Takové kypré ženě, jako byla Setalle, tento druh šatů obzvlášť slušel. Ne že by si toho všímal. Měla zlaté kroužky v uších, důstojné vystupování a šediny ve vlasech. Drahokamy zdobený svatební nůž, který jí visel na krku, vypadal podle toho, jak jí spočíval ve výstřihu, trochu jako varování. Tedy, Mat si samozřejmě nevšímal ani tohoto.

„Nechávám si ten plnovous narůst schválně,“ odvětil Mat. „Chci…“

„Máš špinavý kabát,“ řekla a kývla na vojáka, který jí přinesl cibule, co oloupal. Aniž pohlédl na Mata, bázlivěje nasypal do hrnce. „A vlasy máš jako vrabčí hnízdo. Vypadáš, jako by ses porval, a to ještě není ani poledne.“

„Jsem v pořádku,“ řekl Mat. „Umyju se později. Neodjela jsi s Aes Sedai.“

„Každý krok k Tar Valonu mě odvádí dál od místa, kde mám být. Musím poslat zprávu manželovi. Když jsme se loučili, netušila jsem, že skončím zrovna v Andoru.“

„Myslím, že už brzo získám přístup k někomu, kdo tady dokáže udělat průchod,“ řekl Mat. „A já…“ Zamračil se, když se přiblížila další jednotka vojáků, kteří nesli pár podměrečných křepelek, které ulovili. Vojáci vypadali, že se za svůj mizerný úlovek stydí.

Aniž Matoví věnovala jediný pohled, nařídila jim Setalle ptáky oškubat. Světlo, musí ji z tohohle tábora dostat. Dokud všechny nezmizí, nebude to tady normálně fungovat.

„Nedívej se na mě takhle, urozený pane Mate,“ řekla Setalle. „Norám se vypravil do města, aby zjistil, jaké zásoby by mohl sehnat. Všimla jsem si, že když tady kuchař není, aby chlapy popoháněl, příprava jídla hrozně trvá. Ne všichni z nás rádi obědvají při západu slunce.“

„Nic jsem neřek,“ prohlásil Mat klidně. Kývl stranou. „Můžeme si chvilku promluvit?“

Setalle zaváhala, ale pak přikývla a poodešla s ním od ostatních. „Co se opravdu děje?“ zeptala se šeptem. „Vypadáš, jako bys spal v kupě sena.“

„Vlastně jsem spal pod vozem. A můj stan je špinavý od krve. Zrovna se netěším, že se tam půjdu převlíct.“

Její pohled změkl. „Chápu tvoji ztrátu. Ale to neni omluva pro to, aby ses tady potuloval a vypadal jako někdo, kdo žije pod mostem. Budeš si muset najmout nového sluhu.“

Mat se zamračil. „Především jsem nikdy žádnýho nepotřeboval. Umím se o sebe postarat. Podívej, chci tě požádat o laskavost. Chci, abys chvíli dávala pozor na Olvera.“

„Proč?“

„Ta věc by se mohla vrátit,“ řekl Mat. „A mohla by mu zkusit ublížit. Kromě toho už brzo s Torném odjedeme. Možná se vrátím. Měl bych se vrátit. Ale když ne… No, byl bych raději, kdyby nezůstal sám.“

Pozorně si ho prohlédla. „Nebyl by sám. Zdá se, že muži v táboře mají to dítě moc rádi.“

„Jistě, ale nelíbí se mi, co ho učí. Kluk potřebuje lepší příklad než tuhle chásku.“

Zdálo se, že ji to z nějakého důvodu pobavilo. „Už jsem to dítě začala učit číst. Myslím, že když to bude třeba, můžu se o něj chvíli postarat.“

„Skvěle. Paráda.“ Mat si oddechl. Ženám vždycky udělalo radost, když měly možnost vychovávat malého kluka. Mat se domníval, že si myslí, že když se budou dost snažit, mohlo by se jim podařit ho naučit, aby se z něj nestal chlap. „Dám ti nějaké peníze. Můžete jít do města a najít si hostinec.“

„Ve městě jsem byla,“ odpověděla Setalle. „Vypadá to, že všechna místa ve městě jsou už nacpaná k prasknutí.“

„Něco vám najdu,“ slíbil Mat. „Jenom drž Olvera v bezpečí. Až budu mít někoho, kdo otevře průchody, nechám je, ať tě pošlou do Illianu, abys mohla najít manžela.“

„Platí,“ řekla Setalle. Zaváhala a zalétla pohledem k severu. „Ostatní… ostatní tedy odjely?“

„Ano.“ Ještě že tak.

S lítostivým výrazem přikývla. Možná, že jeho chlapy nehonila s obědem, protože jí vadilo, že odpočívají. Možná hledala něco, čím se zaměstnat.

„Mrzí mě to,“ řekl Mat. „To, co se ti stalo.“

„Minulost je pryč,“ odvětila. „A já ji musím nechat být. Nikdy jsem neměla žádat, ať mi ukážeš tu věc, co nosíš. Těchhle posledních pár týdnů mě přimělo se zapomenout.“

Mat přikývl, rozloučil se s ní a vydal se hledat Olvera. A potom by si opravdu měl zajít převléknout kabát. A ať shoří, ale taky se oholí. Ti lidi, co ho hledají, si ho třeba můžou zatraceně zabít. Podříznutý krk bude lepší než tohle svědění.

Elain se procházela po palácové Jitřní zahradě. Tato menší zahrada, umístěná na střeše východního křídla paláce, vždy bývala oblíbeným místem její matky. Lemovala ji oválná bílá kamenná zídka s vyšší zakřivenou stěnou vzadu.

Elain měla dokonalý výhled na město pod sebou. Kdysi mívala raději nižší zahrady, protože poskytovaly úkryt. Právě v těchto zahradách poprvé potkala Randa. Přitiskla si ruku na břicho. Přestože si připadala obrovská, těhotenství se teprve začínalo ukazovat. Naneštěstí si musela objednat úplně novou sadu šatů. V nadcházejících měsících to zřejmě bude muset udělat znovu. Taková otrava!

Elain se dál procházela po zahradě. V květináčích kvetly růžové vyskočky a bílé jitřenky. Květy nebyly zdaleka tak velké, jak by měly, a už uvadaly. Zahradníci si stěžovali, že nic nepomáhá. Za městem vadly tráva i rostliny v celých pásech a pokrývka tvořená čtverci polí a úrody měla skličující hnědou barvu.

Skutečně to přichází, pomyslela si Elain. Pokračovala v chůzi po travnaté zastřižené cestičce. Úsilí zahradníků neslo alespoň nějaké ovoce. Tráva tady byla převážně zelená a vzduch byl provoněný vůní růží, které se plazily vzhůru po zdi. Měly na sobě hnědé skvrny, ale rozkvetly.

Středem zahrady zurčel potůček, lemovaný pečlivě rozmístěnými říčními oblázky. Potůček tekl, jen když byla Elain v zahradě; vodu museli vynášet nahoru do nádrže.

Elain se zastavila na další vyhlídce. Královna nemohla vyhledávat samotu tak jako dědička. Birgitte se zastavila vedle ní. Založila si ruce na prsou zakrytých červeným kabátem a změřila si Elain pohledem.

„Co je?“ zeptala se Elain.

„Je na tebe krásně vidět,“ řekla Birgitte. „Kdokoli tam dole s lukem a dobrým zrakem by mohl zemi uvrhnout zpátky do války o nástupnictví.“

Elain zvedla oči v sloup. „Jsem v bezpečí, Birgitte. Nic se mi nestane.“

„A, tak to se omlouvám,“ opáčila Birgitte. „Zaprodanci jsou na svobodě a jsou na tebe naštvaní, černé adžah jsou nepochybně vzteky bez sebe, že jsi zajala jejich agenty, ponížila jsi spoustu šlechtičen, které se snažily zmocnit trůnu. Očividně ti vůbec žádné nebezpečí nehrozí. Tak to si teda skočím na oběd.“

„Klidně můžeš,“ obořila se na ni Elain. „Protože já jsem v bezpečí. Min měla vidění. Moje děti se narodí zdravé. Min se nikdy neplete, Birgitte.“

„Min řekla, že tvoje děti budou silné a zdravé,“ řekla Birgitte. „Ne že ty budeš zdravá, až se narodí.“

„A jak jinak by to šlo?“

„Viděla jsem lidi, které praštili do hlavy tak silně, že už nikdy nebyli jako dřiv, holka,“ řekla Birgitte. „Někteří žili ještě roky, ale už nikdy nepromluvili a museli jim do postele dávat mísu. Mohla bys přijít o ruku nebo o obě, a stejně porodit zdravé děti. A co lidi kolem? Nemyslíš na to, do jakého nebezpečí bys je mohla uvést?“

„Vandene i Sareithu si vyčítám,“ řekla Elain. „A ty muže, co umřeli, aby mě zachránili. Neopovažuj se naznačovat, že za ně necítím odpovědnost! Ale královna musí přijmout břímě toho, že nechává jiné umírat ve svém jménu. Tohle už jsme probíraly, Birgitte. Dohodly jsme se, že jsem nemohla tušit, že se Cesmal s ostatními takhle objeví.“

„Dohodly jsme se, ” procedila Birgitte skrz zaťaté zuby, „že nemá cenu se dál hádat. Ale chci, abys měla na paměti, že se toho pořád může spousta pokazit.“

„Nepokazí,“ řekla Elain s pohledem upřeným na město. „Moje děti budou v bezpečí, a to znamená, že já taky. Máme čas až do porodu.“

Birgitte podrážděně vydechla. „Pitomá, paličatá…“ Odmlčela se, když se jedna z gardistek máváním dožadovala její pozornosti. Na střechu vyšly dvě ženy z rodinky. Elain je požádala, aby se tu s ní sešly.

Birgitte zaujala postavení vedle jedné z malých třešní a založila si ruce. Obě ženy z rodinky měly prosté šaty, Sumeko žluté a Alise modré. Alise byla z nich dvou menší, s prokvetlými hnědými vlasy, a byla v síle slabší, takže se u ní stárnutí nezpomalilo tolik jako u Sumeko.

Obě ženy v poslední době chodily sebejistěji. Nikdo další z rodinky nezmizel ani nebyl zavražděn; celou dobu za těmi vraždami stála Kareane. Černá, která se ukrývala mezi nimi. Světlo, při tom pomyšlení naskakovala Elain husí kůže!

„Veličenstvo,“ řekla Alise a udělala pukrle. Mluvila klidným hlasem se slabým tarabonským přízvukem.

„Veličenstvo,“ řekla i Sumeko a napodobila úklonu své společnice. Obě se chovaly uctivě – k Elain víc než v poslední době k Aes Sedai. Nyneiva rodince ve vztahu k Aes Sedai a Bílé věži dodala páteř, ačkoli pokud šlo o Alise, Elain nikdy neměla dojem, že by to bylo třeba.

Během obléhání začalo chování rodinky Elain dráždit. Nicméně poslední dobou o nich uvažovala. Byly jí nanejvýš užitečné. Jak vysoko je jejich nově nalezená odvaha vynese?

Elain postupně oběma ženám kývla na pozdrav a pak pokynula směrem ke trojici křesel, postavených ve stínu sklánějících se třešní. Všechny se usadily vedle umělého potůčku, který se vinul nalevo od nich. Stála tam konvice s mátovým čajem. Obě si nalily šálek, ale pečlivě do něj štědře přidaly med. Bez něj teď čaj chutnal příšerně.

„Jak se daří rodince?“ zeptala se Elain.

Ženy na sebe pohlédly. Zatraceně. Elain se chovala příliš formálně. Věděly, že se něco chystá.

„Daří se nám dobře, Veličenstvo,“ řekla Alise. „Zdá se, že většina žen se přestává bát. Alespoň ty, které vůbec měly dost rozumu, aby se bály. Řekla bych, že ty, které se nebály, byly ty, co chodily samy a umřely.“

„Taky je dobré, že už nemusíme trávit tolik času léčením,“ poznamenala Sumeko. „Začínalo to být velmi vyčerpávající. Tolik zraněných, den za dnem.“ Udělala obličej.

Alise byla z tužšího těsta. S mírným výrazem upíjela čaj. Neměla tvář klidnou a ztuhlou jako Aes Sedai. Ale zamyšlenou a vřelou, přesto však uzavřenou. To byla výhoda, kterou tyto ženy měly nad Aes Sedai – nehledělo se na ně s takovým podezřením, protože nebyly přímo spojené s Bílou věží. Ale také neměly její autoritu.

„Cítíte, že vás chci o něco požádat,“ řekla Elain a pohlédla Alise do očí.

„Cítíme?“ zeptala se překvapeně Sumeko. Možná ji Elain přecenila.

Alise vážně přikývla. „Co jsme tady, žádalas toho od nás hodně, Veličenstvo. Ne víc, než jsem pokládala za tvé právo. Dosud.“

„Snažila jsem se vás v Caemlynu přivítat,“ řekla Elain. „Protože si uvědomuju, že se nemůžete vrátit domů, ne dokud v Ebú Daru vládnou Seančani.“

„To je pravda,“ přikývla Alise. „Ale těžko můžeme Ebú Dar nazývat domovem. Bylo to prostě místo, kde jsme žily. Ani ne tak domov, spíše nutnost. Mnohé z nás se stejně stěhovaly ven i dovnitř, aby se vyhnuly pozornosti.“

„Uvažovaly jste nad tím, kde zůstanete teď?“

„Půjdeme do Tar Valonu,“ řekla Sumeko rychle. „Nyneiva Sedai říkala..

„Jsem si jistá, že pro některé z vás tam bude místo,“ přerušila ji Elain. „Pro ty, které se chtějí stát Aes Sedai. Egwain dá s radostí druhou šanci každé ženě z rodinky, která si bude přát znovu zkusit získat šátek. Ale co zbytek?“

„Mluvily jsme o tom,“ řekla Alise opatrně s přimhouřenýma očima. „Přidružíme se k Bílé věži. Aes Sedai k nám budou chodit na odpočinek.“

„Ale určitě se nepřestěhujete k Tar Valonu. K čemu by byla rodinka jako místo, kde si odpočinout od politiky Aes Sedai, kdybyste zůstaly tak blízko Bílé věži?“

„Předpokládaly jsme, že zůstaneme tady,“ řekla Alise.

„Taky jsem to předpokládala,“ přitakala Elain opatrně. „Ale předpoklady nestačí. Chci vám místo nich dát slib. Koneckonců, pokud hodláte zůstat v Caemlynu, nevidím důvod, proč vám nenabídnout přímo podporu.“

„A co za to?“ zeptala se Alise. Sumeko vše sledovala se zmateně svraštěným čelem.

„Ne moc,“ řekla Elain. „Vážně, vlastně skoro nic. Občasnou laskavost, jaké jste mi prokázaly i v minulosti.“

V zahradě zavládlo mlčení. Ve vzduchu se vznášel nezřetelný křik z města pod nimi, větve se chvěly ve větru a mezi Elain a rodinku se z nich sneslo pár hnědých listů.

„To zní nebezpečně,“ poznamenala Alise a upila čaje. „Určitě nenavrhuješ, abychom tady v Caemlynu vybudovaly soupeřící Bílou věž.“

„Nic takového,“ řekla Elain rychle. „Koneckonců, já sama jsem Aes Sedai. A Egwain mluvila o tom, že nechá rodinku pokračovat tak jako dřív, pokud přijmou její autoritu.“

„Nejsem si jistá, že chceme ‚pokračovat tak jako dřív’,“ řekla Alise. „Bílá věž nás nechala žít v hrůze z odhalení. Ale celou dobu nás využívala. Čím víc o tom přemýšlíme, tím méně… zábavné nám to připadá.“

„Mluv za sebe, Alise,“ ozvala se Sumeko. „Já mám v úmyslu podstoupit zkoušku a vrátit se do Věže. Já se připojím ke žlutým, pamatuj na má slova.“

„Snad, ale mě nepřijmou,“ řekla Alise. „Jsem v síle příliš slabá. Nepřijmu nic polovičního, kdy budu nucena šoupat nohama a klanět se pokaždé, když se vynoří nějaká sestra a bude chtít, ať jí vyperu prádlo. Ale taky nepřestanu usměrňovat. Nevzdám se toho. Egwain Sedai mluvila o pokračování rodinky, ale když to tak bude, budeme moct jedinou sílu používat otevřeně?“

„Předpokládám, že ano,“ řekla Elain. „Velká část z tohohle byl Egwainin nápad. Určitě by k vám neposílala Aes Sedai na odpočinek, kdyby měly zakázáno usměrňovat. Ne, časy, kdy ženy mimo Věž usměrňovaly potají, skončily. Hledačky větru, aielské moudré, ty všechny dokázaly, že doba se musí změnit.“

„Snad,“ připustila Alise. „Ale poskytovat naše služby andorské koruně je úplně jiná záležitost.“

„Ujistily bychom se, že nejsme ve střetu se zájmy Věže,“ řekla Elain. „A vy byste přijaly autoritu amyrlin. Tak v čem je problém? Aes Sedai poskytují služby vládcům po celém světě.“

Alise se napila čaje. „Tvoje nabídka má něco do sebe. Ale záleží na tom, jaké služby bude andorská koruna vyžadovat.“

„Budu od vás chtít jen dvě věci,“ řekla Elain. „Cestování a léčení. Nemusíte se účastnit našich sporů, nemusíte se zaplétat do naší politiky. Stačí, když budete prostě souhlasit, že vyléčíte nemocné lidi a že každý den určíte skupinu žen, která bude na přání Koruny vytvářet průchody.“

„To pořád nepříjemně připomíná tvoji vlastní Bílou věž,“ řekla Alise. Sumeko se mračila.

„Ne, ne,“ namítla Elain. „Bílá věž znamená autoritu, politiku. Vy byste byly něco úplně jiného. Představte si místo v Caemlynu, kde se každý může nechat zadarmo vyléčit. Představte si město bez chorob. Představte si svět, kde se jídlo okamžitě dostane potřebným.“

„A královnu, která může poslat vojáky, kam potřebuje,“ řekla Alise. „Jejíž vojáci můžou jeden den bojovat a druhý den být vyléčení. Královnu, která může mít hezký zisk z toho, že si od kupců nechá platit za přístup k průchodům.“ Upila čaj.

„Ano,“ přiznala Elain. 1 když si ještě nebyla jistá, jak přesvědčí Egwain, aby jí tuto část dovolila.

„Budeme chtít polovinu,“ řekla Alise. „Polovinu z toho, co budeš za cestování nebo léčení účtovat.“

„Léčení bude zdarma,“ prohlásila Elain pevně. „Pro každého, kdo přijde, bez ohledu na to, kdo to je. Lidé budou léčeni v pořadí podle vážnosti nemoci, ne podle svého postavení.“

„S tím bych mohla souhlasit,“ řekla Alise.

Sumeko na ni vytřeštila oči. „Nemůžeš mluvit za nás. Sama jsi mi vmetla do tváře, že když jsme teď odešly z Ebú Daru, šicí kroužek se rozpadl. Kromě toho, podle pravidel…“

„Mluvím za sebe, Sumeko,“ řekla Alise. „A za ty, kdo se ke mně připojí. Rodinka, jak jsme ji znávaly, už neexistuje. Vládla nám potřeba zůstat v utajení, ta teď pominula.“

Sumeko ztichla.

„Ty se chceš přidat k Aes Sedai, přítelkyně moje,“ pokračovala Alise a položila jí ruku na paži. „Ale mě nepřijmou a já nepřijmu je. Potřebuju něco jiného a ostatní taky.“

„Ale připoutat se k andorské koruně..

„Připoutáme se k Bílé věži,“ řekla Alise. „Ale žijeme v Caemlynu. Obojí má své výhody. Nejsme dost silné, abychom vydržely samy. Andor je stejně dobré místo jako každé jiné. Má přízeň Bílé věže a přízeň Draka Znovuzrozeného. V podstatě je tady, a tak i my.“

„Můžete se přetvořit,“ řekla Elain, která cítila stále větší vzrušení. „Můžete vytvořit nová pravidla. Když budete chtít, můžete se rozhodnout, že se ženy z rodinky můžou vdávat. Myslím, že by to bylo nejlepší.“

„Proč?“ zeptala se Alise.

„Protože je to bude vázat,“ vysvětlila Elain. „Budou tak pro Bílou věž představovat menší hrozbu. Pomůže vás to odlišit. Je to něco, co v Bílé věži dělá jen málo žen, a poskytne vám to něco, co z rodinky udělá přitažlivější možnost.“

Alise zamyšleně přikývla; zdálo se, že Sumeko se s tím smiřuje. Elain musela s lítostí připustit, že až ta žena odejde, nebude jí chybět. Elain měla v úmyslu je dotlačit k tomu, aby změnily způsob, jakým si vybírají vedení. Bylo by mnohem příhodnější, kdyby mohla spolupracovat s někým jako Alise, místo s tou, která mezi nimi bude náhodou nejstarší.

„Pořád mi dělá starosti amyrlin,“ řekla Alise. „Aes Sedai si za služby nenechávají platit. Co řekne, když s tím začneme?“

„Já si s Egwain promluvím,“ zopakovala Elain. „Jsem si jistá, že ji dokážu přesvědčit, že rodinka a Andor pro ni nepředstavují hrozbu.“

Snad. Rodinka jí nabízela šanci na něco neuvěřitelného, šanci pro Andor získat stálý a levný přístup k průchodům. Tím by se téměř vyrovnala Seančanům.

Ještě chvíli se ženami rozmlouvala, aby se ujistila, že mají pocit, že jim věnuje náležitou pozornost. Nakonec je propustila, ale dál prodlévala v zahradě, kde stála mezi dvěma květináči s modrými zvonky, jejichž trsy drobných zplihlých kalichových kvítků se třásly ve větru. Snažila se nedívat na vedlejší květináč, který byl prázdný. Modrým zvonkům v něm vykvetly krvavě rudé květy, a když do nich někdo řízl, skutečně z nich krvácelo cosi červeného. Zahradníci je vytrhali.

Seančané nakonec dorazí do Andoru. Tou dobou budou Randova vojska nejspíš oslabena a poničena bojem a jejich vůdce možná mrtvý. Při tom pomyšlení se jí opět sevřelo srdce, ale nemohla se před tou pravdou schovávat.

Andor by pro Seančany představoval cennou trofej. Doly a úrodná půda by je lákaly, stejně jako blízkost Tar Valonu. Kromě toho měla podezření, že ti, kdo se prohlašují za následníky Artuše Jestřábí křídlo, nebudou spokojení, dokud nedostanou vše, co kdysi patřilo jejich předkovi.

Elain hleděla na svou zemi. Svou zemi. Plnou těch, kdo věřili, že je ochrání a ubrání. Mnozí, kteří podporovali její nárok na trůn, jí příliš nevěřili. Ale představovala jejich nejlepší možnost, jejich jedinou možnost. Ukáže jim, že si zvolili moudře.

Zajistit si rodinku bude první krok. Dříve či později budou Seančané cestovat. Stačilo jim jen zajmout jedinou ženu, která to tkanivo zná, a brzy budou všechny damane s dostatečnou silou do poslední schopné vytvářet průchody. Elain k nim také potřebovala přístup.

Co však neměla, byli usměrňovači, které by šlo využít v boji. Věděla, že tohle od rodinky žádat nemůže. Nikdy by s tím nesouhlasily, stejně jako Egwain. A ani sama Elain ne. Kdyby nutila ženy, aby používaly sílu jako zbraň, nebyla by o nic lepší než samotní Seančané.

Elain naneštěstí moc dobře věděla, jakou zkázu může žena používající jedinou sílu způsobit. Když Birgitte vedla útok na černé adžah, které ji tady v Caemlynu unesly, byla Elain svázaná ve voze, ale viděla následky. Stovky mrtvých, další stovky zraněných, tucty spálených. Kouřící, zkroucené mrtvoly.

Něco potřebovala. Nějaké ostří proti Seančanům. Něco, aby v boji vyrovnala jejich usměrňovačky. Jediné, co ji napadalo, byla Černá věž. Stála na andorské půdě. Řekla jim, že je považuje za součást své země, ale dosud nezašla dál, než že tam poslala kontrolu.

Co se s nimi stane, pokud Rand zemře? Má odvahu šije nárokovat? Má odvahu čekat, až to udělá někdo jiný?