Věže půlnoci

KAPITOLA 31 Do prázdnoty

Mat si nalil zbytek vína do pusy a vychutnával si sladkou chladnou chuť. Položil pohár a hodil pěti kostkami. Kutálely se po dřevěné podlaze krčmy a rachotily jedna o druhou.

Vzduch byl dusný. Plný zvuků, plný nadávek, plný pachů. Kouř, pálenka, bifteky opepřené tak, že jste skoro necítili chuť masa. Což bylo nejspíš nejlepší. Dokonce i v Caemlynu se maso nepředvídatelně kazilo.

Smradlaví chlapi kolem Mata sledovali, jak se jeho kostky koulejí: jeden z nich páchl česnekem, další potem, třetí koželužnou. Vlasy měli mastné, prsty špinavé, ale jejich peníze byly dobré. Hře se říkalo Koronkův plivanec a pocházela ze Sajnaru.

Mat neznal pravidla.

„Pět jedniček,“ řekl muž, který smrděl česnekem. Jmenoval se Rittle. Tvářil se neklidně. „Prohráls.“

„Ne, neprohrál,“ řekl Mat tiše. Bylo jedno, že neznal pravidla. Věděl, že vyhrál; cítil to. Štěstí stálo při něm.

Což bylo dobře. Dneska večer ho potřeboval.

Muž, co páchl koželužnou, sáhl k opasku, na němž měl ošklivě vyhlížející nůž. Jmenoval se Saddler a měl bradu, o kterou by se daly brousit meče. „Myslel sem, žes říkal, že tuhle hru neznáš, kamaráde.“

„Neznám,“ řekl Mat. „Kamaráde. Ale tohle je výhra. Musíme se poptat v nálevně, aby se vidělo, jestli to někdo může potvrdit?“

Trojice mužů se na sebe s pochmurným výrazem podívala. Mat vstal. Stěny krčmy byly zčernalé po letech, kdy uvnitř lidé kouřili dýmky, a okna – přestože z kvalitního skla – byla matná od špíny a kouře. Bylo tradicí, že je nikdy nemyli. Na otlučeném vývěsním štítu bylo namalované kolo vozu a oficiální název krčmy zněl U Zaprášeného kola. Místo toho jí ale všichni říkali U Drbavého kola; v Caemlynu nebylo lepší místo, kde si poslechnout klepy. Většinou nebyly pravdivé, ale v tom spočívala polovina legrace.

Téměř všichni v lokále pili pivo, ale Mat si v poslední době zvykl na dobré červené víno. „Mám donést další, pane Crimsone?“ zeptala se Kati, která tu obsluhovala. Byla to kráska s havraními vlasy a úsměvem tak širokým, že sahal napůl cesty do Cairhienu. Celý večer s ním koketovala. Bylo jedno, že jí říkal, je ženatý. Dokonce se na ni ani neusmál. Tedy ne moc. A stěží to byl jeho nejlepší úsměv. Některé ženy nedokázaly poznat pravdu, dokonce i kdyby ji měly napsanou na čele, tak to prostě bylo.

Mávnutím ruky ji odehnal. Dnes večer jenom jeden pohár, na kuráž. Ať shoří, tu vážně potřebuje. Odevzdaně si sundal šátek a odložil ho stranou. Vytáhl medailon s liščí hlavou – Světlo, bylo tak příjemné ho zase mít! – a pověsil si ho na oblečení. Měl na sobě nový červenostříbmý kabát, který mu Tom koupil.

Mat si vzal ašandarei, které měl opřené o stěnu u stěny, stáhl z něj látku a obnažil tak čepel. Přehodil si ho přes rameno. „Hej,“ řekl hlasitě. „Zná někdo na tomhle zatraceným místě pravidla Koronkova plivance?“

Tři muži, s nimiž hrál, si prohlíželi zbraň; třetí z nich, Snelle, vstal, zahákl si palce za okraj kalhot, odhrnul si kabát a ukázal krátký meč, zavěšený u boku.

Většina lidí si Mata nejdřív nevšímala. Dál zněl hovor, historky o hraničářské armádě, která prošla kolem, o královnině těhotenství, Drakovi Znovuzrozeném a záhadných i ne tak záhadných úmrtích. Všichni měli nějaké drby, o které se chtěli podělit. Někteří z kunčaftů v krčmě na sobě měli stěží víc než hadry, ale jiní to nejvybranější oblečení. K Drbavému kolu chodila šlechta, obyčejní lidé i všichni mezi tím.

Pár mužů u baru se na Mata po jeho výbuchu podívalo. Jeden zamrkal a zarazil se. Mat se natáhl, vzal si ze stolu svůj klobouk se širokou krempou, podržel ho a pak si ho posadil na hlavu. Muž žďuchl do svých kumpánů. Zpocený plešatějící chlapík, s nímž Mat hrál, si zvedl prsty k bradě a zamyšleně šiji promnul, jako by si snažil na něco vzpomenout.

Snelle se na Mata usmál. „Vypadá to, že ti nikdo neodpověděl, kamaráde. Řek bych, že nám budeš muset věřit. Neměls házet, když ses nezeptal na pravidla. A teď, zaplatíš, nebo…“

Rittle vyvalil oči a rychle vstal a popadl kumpána za ruku. Naklonil se k němu a něco mu zašeptal. Snelle sklopil oči k Matovu medailonu. Pak vzhlédl a podíval se Matovi do očí.

Mat přikývl.

„Omluv nás,“ řekl Rittle a klopýtal pryč. Zbývající dva se k němu připojili. Kostky a peníze nechali na zemi.

Mat ledabyle poklekl, sebral peníze a hodil si je do měšce. Kostky tam nechal. Byly upravené tak, aby skoro vždycky házely trojky. To dokázal posoudit už z pár rychlých hodů, než si vsadil.

Výčepem se šířil šepot, jako když se mravenci rojí na mrtvole. Odsouvaly se židle. Hovory měnily tempo, některé ustaly, jiné zněly naléhavěji. Mat vstal a chystal se odejít. Lidé mu rychle uhýbali z cesty.

Mat nechal na kraji pultu zlatou korunu a pozdravil krčmáře Hatche pozvednutím klobouku. Muž utíral za barem sklenice a jeho žena stála vedle něj. Byla hezká, ale Hatch si pořídil speciální obušek na tlučení mužů, kteří se na ni dívali příliš dlouho. Mat na ni tedy pohlédl jen krátce.

Sundal si černý šátek a nechal ho na podlaze. Stejně v něm byla díra. Vyšel do noci a ve chvíli, kdy to udělal, mu kostky přestaly v hlavě rachotit.

Bylo načase dát se do práce.

Vyšel na ulici. Celý večer strávil s nezakrytým obličejem. Byl si jistý, že ho několikrát poznali, většinou muži, kteří beze slova vyklouzli do tmy. Když scházel z přední verandy hostince, v oknech a dveřích se shlukli lidé.

Mat se snažil ubránit pocitu, že všechny ty oči jsou nože zabodnuté do jeho zad. Světlo, měl pocit, jako by visel v další oprátce. Zvedl ruku a dotkl se jizvy na krku. Už to bylo dlouho, co se pohyboval s nezakrytým krkem. Dokonce i když byl s Tylin, nechával si šátek obvykle na krku.

Dnes večer však tančil se Stínovým Jakém. Přivázal medailon k ašandarei. Připevnil ho tak, že medailon spočíval ze strany na čepeli a jeden okraj visel přes hrot. Nebude snadné ho tak používat – většinou bude muset rozdávat rány plochou stranou čepele, aby se medailon dotkl těla – ale poskytovalo mu to mnohem větší dosah, než když ho držel v ruce.

S medailonem na místě si zvolil směr a vyrazil. Byl v Novém Městě, místě nacpaném domy, které postavili lidé, na rozdíl od nádherné ogierské práce všude jinde v Caemlynu. Tyto budovy byly dobře postavené, ale úzké a namačkané jedna na druhou.

První tlupa se ho pokusila zabít dřív, než se dostal jedinou ulici od Drbavého kola. Byli čtyři. Když se na něj vrhli, z nedaleké uličky vyskočil hlouček stínů v čele s Talmanesem. Mat se obrátil proti zabijákům, kteří se prudce zastavili, když se k němu připojili jeho vojáci. Pouliční rváči se rozprchli a Mat na Talmanese kývl.

Muži z Bandy se znovu rozplynuli ve tmě a Mat pokračoval v chůzi. Kráčel pomalu a ašandarei nesl přes rameno. Svým mužům rozkázal držet se dál, dokud ho někdo nenapadne.

Dopadlo to tak, že je během hodiny potřeboval ještě třikrát a pokaždé museli zahnat větší tlupu rabiátů než předtím. V posledním případě se s Bandou vážně pustil s vrahy do boje. Pouliční rváči nepředstavovali pro vycvičené vojáky žádné protivníky, dokonce ani v temných uličkách, kde byli doma. Po šarvátce zůstalo pět hrdlořezů mrtvých, ale jen jeden z jeho mužů byl zraněný. Mat poslal Harvella v doprovodu dvou vojáků pryč.

Připozdívalo se. Mat si začínal dělat starosti, že bude muset výstup zítra večer zopakovat, ale pak si všiml, že před ním na ulici někdo stojí. Dlažební kostky byly vlhké od nedávného deště a odráželo se v nich světlo měsíčního srpku.

Mat se zastavil a sklonil zbraň k boku. Nerozeznával detaily postavy, ale podle toho, jak stála…

„Myslíš, že mě vlákáš do pasti?“ zeptal se gholam pobaveně. „Se svými muži, které můžu rozmáčknout a rozervat, kteří umírají tak snadno, skoro na dotek?“

„Už mě unavuje nechat se pronásledovat,“ řekl Mat hlasitě.

„Takžes za mnou přišel sám? To je od tebe laskavé.“

„Jistě,“ přikývl Mat, sklonil ašandarei a na medailonu s liščí hlavou se odrazilo světlo. „Jenom dávej pozor na ostré hrany.“

Věc klouzavě vyrazila vpřed a Matovi muži rozsvítili lucerny. Muži z Bandy položili lucerny na zem a pak se stáhli a několik z nich odběhlo se zprávami. Měli přísný rozkaz nezasahovat. Dnes v noci pro ně zřejmě bude těžké dodržet přísahu.

Mat zaujal postavení a čekal na gholama. Jenom hrdina by na takovou stvůru zaútočil, a on žádný zatracený hrdina nebyl. Ačkoli jeho muži se budou snažit odehnát všechny na ulici, aby bylo okolí prázdné a nikdo gholama nezahnal. To nebylo hrdinství. Ale možná to byla pitomost.

Gholamův plynulý pohyb vrhal na cestu stíny. Mat ho přivítal máchnutím ašandarei, ale stvůra odtančila stranou a snadno se mu vyhnula. Zatracenej popel, ta věc ale byla rychlá! Natáhla se a sekla po přední části ašandarei nožem, který držela.

Mat strhl ašandarei zpátky, aby stvůra neodsekla medailon. Gholam tančil kolem Mata a ten se otáčel, zůstávaje uvnitř kruhu luceren. Vybral si poměrně širokou ulici, když si roztřeseně vzpomněl na ten den v uličce v Ebú Daru, kde ho gholam v úzkém prostoru málem dostal.

Tvor opět postoupil vpřed a Mat ho předstíraným ústupem lákal k sobě. Skoro se přepočítal, ale podařilo se mu ašandarei otočit včas, aby gholama udeřil plochou stranou zbraně. Když se medailon dotkl gholamovy paže, zasyčel.

Gholam zaklel a couvl. Mihotající se světlo luceren ozařovalo jeho tvář a střídalo světlá a temná místa. Gholam se opět usmíval, navzdory tomu, že se mu kouřilo z paže. Předtím si Mat myslel, že tvor má všední obličej, ale v nestejnoměrném světle -as tím úsměvem – získal strašlivý nádech. Rysy byly ostřejší a v odrážejícím se světle luceren jeho oči žhnuly jako drobné žluté plameny, pohlcované temnotou v očních důlcích.

Ve dne nevýrazná, v noci hrůzná. Tahle věc zavraždila Tylin, zatímco ta byla zcela bezmocná. Mat zaskřípal zuby. Pak zaútočil.

Byla to pěkná pitomost. Gholam byl rychlejší než on a Mat neměl ponětí, jestli ho liščí hlava dokáže zabít, nebo ne. Ale stejně zaútočil. Zaútočil kvůli Tylin, kvůli mužům, o které ho tahle stvůra připravila. Zaútočil, protože neměl jinou možnost. Když jste opravdu chtěli vědět, zač muž stojí, zahnali jste ho do kouta a přinutili bojovat o život.

Mat byl nyní v koutě. Zakrvácený a pronásledovaný. Věděl, že ho ta věc nakonec najde – nebo, ještě hůř, najde Tuon nebo Olvera. Byl to ten druh situace, kdy by rozumný člověk utíkal. Ale on se místo toho choval jako zatracený blázen. Zůstávat ve městě, protože to odpřisáhl Aes Sedai? Nu, jestli umře, bude to se zbraní v ruce.

Mat se změnil na vířící smršť oceli a dřeva a s jekotem zaútočil. Gholam, který se zatvářil ohromeně, skutečně couvl. Mat ho svým ašandarei udeřil do ruky, spálil maso a pak se otočil a vyrazil mu dýku z prstů. Tvor odskočil, ale Mat se vrhl vpřed a vrazil tvorovi konec oštěpu mezi nohy.

Gholam spadl. Pohyboval se plynule a pád zabrzdil, ale spadl. Když vyskakoval na nohy, Mat ho čepelí ašandarei sekl po noze. Hladce mu přesekl šlachu, a kdyby ta věc byla člověk, zhroutila by se. Místo toho dopadla na nohy bez jakýchkoli známek bolesti a z rány nevytekla žádná krev.

Tvor se otočil a s prsty zahnutými jako spáry se na Mata vrhl. Mat byl nucen klopýtavě ustoupit a máchl ašandarei, aby tvora odrazil. Ten se na něj zašklebil.

Pak se kupodivu obrátil a utekl.

Mat zaklel. Polekalo ho něco? Ale ne, on neprchal. Hnal se na jeho chlapy!

Ustup!“ zařval na ně Mat. „Zpátky! Ať shoříš, ty zatracená stvůro. Já jsem tady! Bojuj se mnou!“

Členové Bandy se podle jeho rozkazu rozprchli, i když Talmanes zůstával s ponurým výrazem pozadu. Gholam se zasmál, ale vojáky nepronásledoval. Místo toho tvor skopl první lucernu a ta zhasla. Oběhl kruh, postupně do všech kopl a ulice se ponořila do tmy.

Zatracenej popel! Mat se hnal za netvorem. Kdyby se mu podařilo zhasnout všechna světla, tak vzhledem k mrakům by Mat musel bojovat, aniž by něco viděl!

Talmanes, který se bezostyšně nestaral o vlastni bezpečí, skočil vpřed a popadl svoji lucernu, aby ji ochránil. Rozběhl se ulicí pryč a Mat zaklel, když gholam vyrazil za ním.

Mat se hnal za nimi. Talmanes měl slušný náskok, ale gholam byl tak rychlý. Skoro ho dohnal, ale Talmanes uskočil stranou a vycouval po schodech blízkého domu. Stvůra po něm skočila a Talmanes klopýtl vzad, zatímco Mat se ze všech sil hnal za nimi.

Lucerna vypadla Talmanesovi z prstů a olej se rozstříkl po průčelí budovy. Vyschlé dřevo se vzňalo, jazyky plamenů olizovaly olej z lucerny a osvětlovaly gholama. Ten skočil po Talmanesovi.

Mat vrhl ašandarei.

Oštěp se širokou čepelí nebyl určen k vrhání, ale Mat neměl přichystaný nůž. Mířil na gholamovu hlavu. Což by nikoho nenapadlo, protože žalostně minul. Zbraň naštěstí klesla a prolétla gholamovi mezi nohama.

Netvor zakopl a těžce dopadl na dláždění. Talmanes se škrábal vzhůru po schodech domu, který byl nyní v plamenech.

Světlo žehnej mýmu štěstí, pomyslel si Mat.

Gholam vstal a pohnul se směrem k Talmanesovi, ale pak sklopil pohled k tomu, o co zakopl. Tvor se na Mata ďábelsky ušklíbl, půlku tváře zalitou světlem hořící budovy. Pak zvedl Matovo ašandarei - k němuž byl vepředu stále přivázaný medailon s liščí hlavou – a švihl rukou a zbraň zahodil. Ašandarei rozbilo okno a vlétlo do hořícího domu.

Uvnitř se rozžínaly lampy, jako by si ti, kdo tam žijí, teprve teď všimli, že se v jejich blízkosti odehrává boj. Talmanes se na Mata podíval a jejich pohledy se setkaly. Cairhieňan se vrhl proti dveřím hořícího domu a vyrazil je. Gholam se obrátil k Matovi, na pozadí osvětlený sílícími plameny. Rychle se šířily a Matoví se vyděšeně rozbušilo srdce, když se na něj stvůra nepřirozenou rychlostí vrhla.

Mat si zpocenými prsty sáhl do kapes kabátu. Těsně předtím, než se k němu gholam dostal – s rukama sápajícíma se po Matově hrdle – Mat oběma rukama něco vytáhl a vrazil je před sebe do gholamových dlaní. Vzduchem se rozneslo syčení, jako když položíte maso na rošt, a gholam zavřeštěl bolestí. S vytřeštěnýma očima klopýtl a zíral na Mata.

Který v každé ruce držel medailon s liščí hlavou.

Oba visely na dlouhých silných řetízcích a on je roztočil a švihl jimi před sebe. Medailony odrážely světlo ohně, a když se jimi Mat ohnal po gholamovi a zasáhl ho do paže, jako by zářily.

Tvor zavyl a ustoupil o další krok. „Jak to?“ vykřikl. „Jak to?!“

„Sám ti ani nevím.“ Elain říkala, že její kopie nejsou dokonalé, ale jak se zdálo, odváděly dostatečně dobrou práci. Dokud dokázaly gholama zranit, bylo Matovi jedno, jak jsou na tom s dalšími schopnostmi. Mat se zazubil a roztočil další medailon. „Řek bych, že jsem měl prostě štěstí.“

Gholam po něm vrhl zuřivý pohled a pak vyklopýtal vzhůru po schodech k hořící budově. Vrhl se dovnitř, snad s úmyslem utéct. Mat ho nehodlal nechat uprchnout, tentokrát ne. Vyběhl po schodech za ním, proklouzl hořícími dveřmi a natáhl ruku, když mu Talmanes z postranní chodby hodil ašandarei.

Mat zbraň chytil a medailony si nechal omotané kolem předloktí. Gholam se k němu obrátil; chodba už hořela ze stran a shora na něj útočil žár. Pod stropem se táhl kouř. Talmanes si před obličejem držel kapesník a kašlal.

Gholam na Mata s vrčením zaútočil. Mat se se stvůrou střetl uprostřed široké chodby a zvedl ašandarei, aby zastavil gholamovy ruce, zkroucené jako pařáty. Dolní konec Mátová ašandarei byl ožehlý z toho, jak ležel v ohni, a ze dřeva na konci stoupal do vzduchu pramínek kouře.

S roztočeným ašandarei, jehož dolní konec kolem Mata zanechával vír kouře, se Mat vší silou vrhl na gholama. Gholam se ho pokusil zasáhnout, ale Mat jednou rukou pustil ašandarei, vrhl jedním z medailonů jako nožem a zasáhl tvora do obličeje. Ten zavyl a se spálenou, kouřící tváří couvl. Mat popošel vpřed, strčil koncem ašandarei do medailonu, který spadl na zem, vyhodil ho zase do vzduchu a opět tvora udeřil.

Mat postupoval dál, sekl ašandarei a gholamovi odlétlo několik prstů. Jistě, nekrvácel a nezdálo se, že by ho obyčejná zranění bolela, ale trochu ho to zpomalí.

Gholam se vzpamatoval, zasyčel a oči se mu rozšířily vzteky. Už se neusmíval. Jako blesk skočil vpřed, ale Mat uhnul a rozsekl tvorovu žlutohnědou košili a odhalil jeho hruď. Pak druhým medailonem švihl stranou a trefil gholama, který zkřivenými prsty hmátl po jeho paži, rozsekl mu kůži a rozstříkl krev po zdi.

Mat vyhekl. Gholam zavyl a odpotácel se hlouběji do hořící chodby. Z Mata stékal pot z horka a námahy. Nemohl s tím tvorem bojovat. Ne dlouho. Na tom ale nezáleželo. Postupoval vpřed a jeho ašandarei bylo jako rozmazaná čára. Plochou stranou – s medailonem -gholama udeřil. Když se bestie vzpamatovala, hodil jí do obličeje druhý medailon a přinutil ji skrčit se. Pak ale vykopl vzhůru třetí a zasáhl ji do krku.

Za vířícím ašandarei, které opět držel oběma rukama, zůstávaly ve vzduchu proužky kouře. Konec zbraně žhnul a čadilo se z něj. Mat se přistihl, jak ječí ve starém jazyce.

„Al dival, al kiserai, al maši!“ Za světlo, slávu a lásku!

Gholam před tím přívalem ustupoval a vrčel. Ohlédl se přes rameno, jako by si za sebou něčeho všiml, ale Matův útok znovu upoutal jeho pozornost.

„ Taťdaišar!“ Pravá krev bitvy!

Mat netvora nutil ustupovat k otevřeným dveřím na konci chodby. V místnosti za nimi panovala naprostá tma. Na stěnách se vůbec neodráželo světlo ohňů.

„ Carai manšimaja Tylin. Carai an manšimaja Nalesean. Carai an manšimaja ajend’ani “ Cest mé čepele pro Tylin. Čest mé čepele pro Naleseana. Čest mé čepele pro padlé.

Volání po pomstě.

Gholam zacouval do temné místnosti, vkročil na podlahu barvy kosti a zalétl pohledem dolů.

Mat se zhluboka nadechl a z posledních sil proskočil dveřmi a vrazil kouřící konec ašandarei netvorovi ze strany do hlavy. Kolem tváře mu vybuchla sprška jisker a popela. Gholam zaklel a klopýtl doprava.

A tam málem přepadl z okraje plošiny, visící nad rozlehlou prázdnotou. Gholam vztekle zasyčel, stál jednou nohou nad prázdnotou a máváním rukama se snažil získat rovnováhu.

Z této strany byly dveře do místnosti lemované zářivým bílým světlem – okraj průchodu vytvořeného pro klouzání. „Nevím, jestli můžeš umřít,“ řekl Mat potichu. „Ve Světle doufám, že ne.“ Zvedl botu, vrazil ji té věci do zad a skopl ji z plošiny do temnoty. Padala dolů, převracela se ve vzduchu a s hrůzou hleděla vzhůru na něj.

„Doufám, že nemůžeš umřít,“ řekl Mat, „protože si budu užívat představu, že tou temnotou padáš navždycky, ty parchante z kozího lejna.“ Mat plivl přes okraj a krvavý plivanec sletěl dolů za gholamem. Oba zmizeli dole ve tmě.

Došla k němu Sumeko. Statná žena z rodinky měla dlouhé tmavé vlasy a působila jako někdo, kdo si nerad dává poroučet. Stála těsně za průchodem, stranou, kde ji z chodby nebylo vidět. Musela tam být, aby udržovala bílou plošinu, která měla tvar velké knihy. Zvedla na něj obočí.

„Díky za průchod,“ řekl Mat a přehodil si ašandarei, z jehož konce stále stoupal tenký pramínek kouře, přes rameno. Vytvořila průchod zevnitř paláce, použila ho k přicestování sem a otevřela průchod v chodbě. Doufali, že to gholamovi zabrání, aby cítil, jak usměrňuje, protože tkanivo vytvořila v paláci.

Sumeko nakrčila nos. Společně vyšli průchodem do budovy. Několik příslušníků Bandy spěšně hasilo oheň. Jakmile průchod zmizel, přihnal se k Matovi Talmanes, doprovázený další z žen z rodinky, Julanjou.

„Víte jistě, že se ta temnota táhne do nekonečna?“ zeptal se Mat. Julanja byla hezká kyprá žena, která by se mu pěkně vešla na klín. Bílé prameny ve vlasech jí na kráse nijak neubíraly.

„Jakjen jsme schopné říct, tak ano,“ řekl Sumeko. „Tohle jsme málem zpackali, Matrime Cauthone. Nevypadalo to, že by tu věc průchod překvapil. Myslím, že ji stejně vycítila.“

„Ale i tak se mi ji podařilo shodit z plošiny,“ řekl Mat.

„Jenom tak tak. Měl jsi nás nechat, ať se s tou bestií vypořádáme.“

„To by nefungovalo,“ odpověděl Mat a vzal si od Talmanese kapesník. Sumeko zalétla pohledem k jeho ruce, ale Mat ji o léčení nepožádal. Ten šrám se dobře zahojí. Možná bude mít Mat i hezkou jizvu. Pokud nebyly na obličeji, dělaly jizvy na většinu žen dojem. Co si o nich myslí Tuon?

Sumeko si odfrkla. „Chlapská pýcha. Nezapomeň, že i my jsme kvůli té věci ztratily svoje lidi.“

„A já jsem rád, že jsem vám mohl pomoct se pomstít,“ řekl Mat. Usmál se na ni, i když měla pravdu, skutečně to málem zpackali. Byl si jistý, že když se přibližovali ke dveřím, gholam za nimi ženu z rodinky cítil. Nicméně jak se zdálo, ta věc naštěstí nepovažovala ženu, která dokáže usměrňovat, za hrozbu.

Talmanes Matovi vrátil dva spadlé medailony. Schoval je, odvázal ten na ašandarei a znovu si ho pověsil na krk. Rodinka ty medailony pozorovala s dravčí dychtivostí. Ať si to klidně dělaji. Měl v úmyslu dát jeden Olverovi a druhý Tuon, jakmile ji najde.

Do domu vešel kapitán Guybon, Birgittin zástupce. „Je ta bestie mrtvá?“

„Ne,“ řekl Mat, „aleje tomu dost blízko, aby to splnilo smlouvu s korunou.“

„Smlouvu s korunou?“ zeptal se Guybon a svraštil čelo. „Požádal jsi královnu o pomoc při téhle akci. Nedělals to na základě smlouvy s ní.“

„Vlastně,“ odkašlal si Talmanes„ jsme právě město zbavili vraha, který – podle posledního součtu – připravil o život téměř tucet jejích poddaných. Řekl bych, že máme nárok na žold.“ Celé to pronesl s naprosto nehybnou tváří. Světlo mu žehnej.

„To je zatraceně pravda,“ řekl Mat. Zastavit gholama a dostat za to zaplaceno. To pro změnu znělo jako hezký den. Hodil kapesník Guybonovi a odkráčel pryč, zanechávaje za sebou ženy z rodinky, které stály se založenýma rukama a nespokojeným výrazem. Proč žena dokázala vypadat, že se na muže zlobí, i když udělal přesně to, co slíbil, a ještě k tomu riskoval krk?

„Za ten oheň se omlouvám, Mate,“ řekl Talmanes. „Nechtěl jsem tu lucernu tak pustit. Vím, že jsem ho měl jenom nalákat do domu.“

„Vyšlo to,“ řekl Mat, zatímco si prohlížel dřevěný konec ašandarei. Poškození bylo zanedbatelné.

Nevěděli, kde – nebo zda vůbec – na něj gholam zaútočí, ale Guybon odvedl dobrou práci, když dostal všechny z okolních domů pryč a pak vybral chodbu, kam udělají průchod. Poslal jednoho z členů Bandy, aby Talmanesovi vyřídil, kam jít.

Nu, Elainin a Birgittin nápad s průchodem vyšel, dokonce i když ne tak, jak plánovaly. Pořád to bylo lepší než to, co dokázal vymyslet Mat; jeho napadlo jenom to, že by se jeden z medailonů pokusil nacpat gholamovi do chřtánu.

„Vyzvedneme z hospody Setalle a Olvera,“ řekl Mat, „a vrátíme se do tábora. Konec zábavy. Už bylo načase.“