Věže půlnoci

KAPITOLA 6 Sporné úmysly

Morgasa Trakandovna, bývalá královna Andoru, servírovala čaj. Ve velkém stanu, který Perrin odvezl z Maldenu, přecházela od jednoho člověka k druhému. Stěny stanu bylo možné vyhrnout nahoru a neměl podlahu.

Přestože byl stan velký, bylo v něm stěží dost místa pro všechny, kdo se chtěli setkání zúčastnit. Samozřejmě zde byli Perrin a Faile, usazení na zemi. Vedle nich seděli zlatooký Elyas a Tam al’Thor, prostý sedlák se širokými rameny a klidným chováním. Byl tento muž opravdu otec Draka Znovuzrozeného? Morgasa samozřejmě Runda al’Thora jednou viděla a ten chlapec sám nevypadal o moc víc než sedlák.

Po Tamově boku seděl Perrinův nanicovatý tajemník Sebban Balwer. Kolik toho Perrin věděl o jeho minulosti? Byl zde i Jur Grady, v černém kabátě se stříbrným mečovým špendlíkem na límci. V ošlehané tváři sedláka měl propadlé oči a stále byl bledý následkem nemoci, kterou nedávno prodělal. Neald – druhý aša’man – tu nebyl. Ještě se z hadích kousnutí nezotavil.

Účastnily se i všechny tři Aes Sedai. Seonid a Masuri seděly s moudrými a Annoura vedle Berelain, odkud občas vrhala pohledy na šestici moudrých. Gallenne byl usazený po Berelainině druhém boku. Naproti nim měla místo Alliandre s Argandou.

Pohled na důstojníky přiměl Morgasu vzpomínat na Garetha Brynea. Už dlouho ho neviděla, od chvíle, kdy ho poslala do vyhnanství z důvodů, které stále nedokázala tak úplně vysvětlit. Jen máloco z toho životního období jí nyní dávalo smysl. Byla opravdu tak zblázněná do nějakého muže, že vyhnala Aemlyn a Ellorien?

Tak či onak, ty dny minuly. Nyní se Morgasa opatrně proplétala místností a starala se o to, aby lidé měli stále plné poháry.

„Trvalo vám to déle, než jsem čekal,“ řekl Perrin.

„Určil jsi nám, co máme udělat, Perrine Aybaro,“ odvětila Nevarin. „Splnily jsme to. Zabralo to tolik času, kolik bylo třeba, abychom to udělaly správně. Jistě nenaznačuješ, že to bylo jinak.“ Moudrá s pískovými vlasy seděla přímo před Seonid a Masuri.

„Dej pokoj, Nevarin,“ zabručel Perrin, zatímco před sebou na zemi rozvinoval mapu; nakreslil ji Balwer s použitím informací od Ghealdaňanů. „Já jsem vás nezpochybňoval. Ptal jsem se, jestli se při pálení vesnice objevily nějaké problémy.“

„Vesnice je pryč,“ řekla Nevarin. „A všechny rostliny, na kterých jsme našly sebemenší stopy Morny, jsou spálené na popel. Jak nejlíp to šlo. Vám mokřiňanům by dalo spoustu práce se s něčím tak smrtícím, jako je Moma, vypořádat.“

„Myslím,“ řekla Faile, „že bys byla překvapená.“

Morgasa zalétla pohledem k Faile, která se moudré upřeně zahleděla do očí. Faile seděla jako královna, opět oblečená tak, jak to odpovídalo jejímu postavení, v přepychových šatech zelené a fialové barvy, po stranách nařasených a rozstřižených pro jízdu na koni. Kupodivu to vypadalo, že čas strávený mezi Saidy její vůdcovské schopnosti posílil.

Morgasa a Faile se rychle vrátily ke vztahu paní a služebné. Morgasin život byl vlastně pozoruhodně podobný tomu, jaký vedla v šaidském táboře. Pravda, něco bylo jiné; například nebylo pravděpodobné, že by tady Morgasu někdo zpráskal řemenem. To neměnilo nic na tom, že – po nějakou dobu – si s ostatními čtyřmi ženami byla rovna. A už není.

Morgasa se zastavila vedle urozeného pána Gallenneho a dolila mu pohár, přičemž využila obratnost, kterou si vytříbila při posluhování Sevanně. Občas to vypadalo, že být sluhou vyžaduje větší nenápadnost než být zvěd. Nemělo ji být vidět, neměla rušit. Chovali se její sloužící v její společnosti stejně?

„Dobrá,“ ozval se Arganda, „pokud někoho zajímá, kam jsme se poděli, kouř z toho ohně je snadno rozeznatelné znamení.“

„Je nás příliš mnoho, než abychom uvažovali o tom, že se ukryjeme,“ řekla Seonid. Nedávno jim spolu s Masuri začaly dovolovat mluvit, aniž by je moudré pokáraly, přesto zelená i tak zalétla k Aielankám pohledem dřív, než promluvila. Morgasu to rozčilovalo. Sestry z Věže, z nichž se staly učednice bandy divoženek? Povídalo se, že je to na rozkaz Randa al’Thora, ale jak by nějaký muž – dokonce i Drak Znovuzrozený – dokázal něco takového?

Znepokojovalo ji, že se obě Aes Sedai už nejspíš svému postavení nevzpírají. Životní situace mohla člověka dramaticky změnit. Gaebril a pak Valda to Morgasu naučili. Zajetí mezi Aiely bylo prostě jen dalším krokem v tomto procesu.

Každá z těchto zkušeností ji stále více vzdalovala od královny, kterou bývala. Nyní už netoužila po hezkých věcech nebo svém trůnu. Jen chtěla nějakou jistotu. Jak se zdálo, ta byla zbožím cennějším než zlato.

„Na tom nezáleží,“ řekl Perrin a poklepal na mapu. „Takže jsme rozhodnutí? Za Gillem a ostatními prozatím vyrazíme pěšky, a když to bude možné, budeme posílat zvědy průchody, aby je našli. Doufejme, že je doženeme dřív, než dorazí do Lugardu. Jak dlouho potrvá cesta do města, co myslíš, Argando?“

„Záleží na bahně,“ odvětil šlachovitý voják. „To, že tomuhle ročnímu období říkáme bahnění, má svůj důvod. Moudří lidé během jarní oblevy necestují.“

„Moudrost je pro ty, kdo na ni mají čas,“ zamumlal Perrin a prsty odměřoval vzdálenost na mapě.

Morgasa se přesunula, aby dolila Annouře. Nalévat čaj bylo složitější, než se kdy domnívala. Musela poznat, čí šálek vzít stranou a dolít, a komu nalít, zatímco šálek drží. Musela vědět přesně, kolik nalít, aby se čaj nerozlil, a jak čaj nalévat bez řinčení porcelánu nebo šplouchání. Věděla, kdy ji nemá být vidět a kdy z dolévání udělat nenápadné představení pro případ, že někoho přehlédla, zapomněla na něj nebo špatně posoudila, co potřebuje.

Opatrně zvedla Perrinův šálek, který stál na zemi vedle něj. Rád při mluvení gestikuloval, a pokud si Morgasa nebude dávat pozor, mohl by jí šálek vyrazit z ruky. Celkem vzato bylo servírování čaje pozoruhodné umění – celý svět, kterého si královna Morgasa nikdy ani nevšimla.

Dolila Perrinův šálek a postavila ho zpátky vedle něj. Perrin položil několik dalších otázek ohledně mapy – okolní města, možné zdroje zásob… Jako vůdce byl slibný, dokonce i když byl poněkud nezkušený. Malá rada od Morgasy…

Tu myšlenku zahnala. Perrin Aybara byl vzbouřenec. Dvouříčí bylo součástí Andoru a on se prohlásil jeho pánem a vztyčil ten prapor s vlčí hlavou. Alespoň že sundali tu vlajku Manetherenu. Ta byla v podstatě téměř otevřeným vyhlášením války.

Morgasa už se nenaježila pokaždé, když ho někdo nazval urozeným pánem, ale také neměla v úmyslu nabízet mu jakoukoli pomoc. Ne dokud se nerozhodne, jak ho dostat zpátky pod křídla Andoru.

A kromě toho, přiznala si zdráhavé, Faile je dost chytrá na to, aby mu dala stejné rady jako já.

Faile se k Perrinovi vlastně dokonale hodila. Tam, kde on byl hrubé útočící kopí, byla ona jemný jezdecký luk. Jejich spojení – společně s Faileiným vztahem k saldejskému trůnu – bylo to, co Morgase opravdu dělalo starosti. Ano, sundal prapor Manetherenu, ale stejně tak už předtím nařídil, aby sňali zástavu s vlčí hlavou. Něco zakázat byl často ten nejlepší způsob, jak zajistit, aby se to stalo.

Alliandřin šálek byl napůl prázdný. Morgasa k ní zamířila, aby ho dolila; jako mnoho urozených paní i Alliandre vždycky čekala, že bude mít plný šálek. Alliandre na Morgasu pohlédla a v jejích očích se zatřpytil slabý náznak znepokojení. Alliandre si nebyla jistá, jaký by měly mít vztah. To bylo zvláštní, neboť Alliandre byla během jejich zajetí tak nadutá. Osoba, kterou Morgasa kdysi bývala, královna, se chtěla do Alliandre pustit a dlouze jí vysvětlit, jak si lépe zachovávat majestát.

Bude se to muset naučit sama. Morgasa už nebyla tou, co kdysi. Nebyla si jistá, čím vlastně je, ale naučí se vykonávat povinnosti služebné urozené dámy. To sejí stávalo vášní. Způsobem, jak si dokázat, že je stále silná a má svou cenu.

Svým způsobem bylo děsivé, že si s tím dělá starosti.

„Urozený pane Perrine,“ řekla Alliandre, když se Morgasa posunula dál. „Je pravda, že poté, co najdeš Gilla a jeho družinu, plánuješ poslat moje lidi zpátky do Jehannahu?“

Morgasa prošla kolem Masuri – Aes Sedai měla ráda, když jí šálek doplnila teprve poté, co na něj lehce poklepala nehtem.

„Ano,“ odpověděl Perrin. „Všichni víme, že jsi především nikdy neměla tak zcela v úmyslu se k nám připojit. Kdybychom tě nevzali s sebou, nikdy by tě Šaidové nezajali. Masema je mrtvý. Je načase nechat tě, ať se vrátíš a vládneš své zemi.“

„Se vší úctou, můj pane,“ řekla Alliandre. „Proč mezi mými lidmi verbuješ, když nechceš postavit armádu, kterou bys v budoucnu využil?“

„Já se nesnažím verbovatřekl Perrin. „To, že je neodmítám, ještě neznamená, že mám v úmyslu tuhle armádu ještě zvětšovat.“

„Můj pane,“ namítla Alliandre. „Jistě je ale moudré nechat si to, co už máš.“

„Má pravdu, Perrine,“ dodala Berelain tiše. „Stačí se jen podívat na oblohu, aby člověk věděl, že Poslední bitva tu bude každou chvíli. Proč její vojsko posílat zpátky? Jsem si jistá, že urozený pán Drak bude potřebovat každého vojáka z každé země, která mu přísahala.“

„Až se rozhodne, může pro ně poslat,“ prohlásil Perrin paličatě.

„Můj pane,“ řekla Alliandre. „Já jsem mu nepřísahala. Já jsem přísahala tobě. Pokud Ghealdan potáhne do Tarmon Gai’donu, bude to pod tvým praporem.“

Perrin se zvedl, a polekal tak několik lidí ve stanu. Odcházel? Beze slova přešel k otevřené straně stanu a vystrčil hlavu ven. „Wile, pojď sem,“ zavolal.

Tkanivo jediné síly bránilo lidem venku, aby poslouchali, co se děje uvnitř. Morgasa Masurino zavázané tkanivo, které střežilo stan, viděla. Svou složitostí jako by se vysmívalo jejímu nepatrnému nadání.

Masuri poklepala na bok šálku a Morgasa ho rychle dolila. Když byla ta žena nervózní, ráda popíjela čaj.

Perrin se obrátil zpátky do stanu, následovaný hezkým mladíkem, který nesl v plátně zabalený balík.

„Rozbal to,“ řekl Perrin.

Mladík, který vypadal vyděšeně, poslechl. Na praporu byla vlčí hlava, Perrinova pečeť.

„Já jsem ten prapor nevytvořil,“ řekl Perrin. „Nikdy jsem ho nechtěl, ale – jak mi poradili – nechal jsem ho vlát. No, důvody k něčemu takovému pominuly. Nařídil jsem, ať tu věc sundají, ale zdálo se, že to nikdy nefunguje dlouho.“ Podíval se na Wila. „Wile, chci to rozhlásit po táboře. Dávám přímý rozkaz. Chci, aby všechny tyhle zatracené prapory do posledního spálili. Rozumíš?“

Wild zbledl. „Ale…“

„Udělej to,“ řekl Perrin. „Alliandre. Jakmile Randa najdeme, složíš mu přísahu. Nepojedeš pod mojí zástavou, protože já žádnou mít nebudu. Jsem kovář, a tím to končí. Už jsem ty hlouposti snášel dost dlouho.“

„Perrine?“ zeptala se Faile. Vypadala překvapeně. „Je to moudré?“

Pitomec. Alespoň si o tom měl promluvit se svou ženou. Ale muži jsou muži. Mají rádi svoje tajemství a plány.

„Nevím, jestli je to moudré. Aleje to to, co dělám,“ řekl a posadil se. „Běž, Wile. Chci, aby večer byly všechny prapory spálené. Žádný průtahy, jasný?“

Will ztuhl, pak se otočil a bez odpovědi odkráčel ze stanu. Ten chlapec vypadal zrazeně. Morgasa se kupodivu cítila stejně. Bylo to pošetilé. Tohle chtěla – tohle měl Perrin udělat. A přesto, lidé se báli a měli k tomu dobrý důvod. Ta obloha, věci, které se ve světě děly… Nu, v takových časech se snad muži dalo odpustit, když se ujal velení.

„Jsi blázen, Perrine Aybaro,“ řekla Masuri. Měla v sobě určitou neotesanost.

„Synku,“ oslovil Perrina Tam, „ten prapor pro chlapce hodně znamená.“

„Až moc,“ řekl Perrin.

„Možná. Aleje dobré mít něco, k čemu člověk může vzhlížet. Když jsi sundal tu druhou zástavu, bylo to pro ně těžké. Tohle bude horší.“

„Je to nutné,“ řekl Perrin. „Muži z Dvouříčí se k tomu praporu příliš upínají a začínají mluvit, jako kdyby chtěli zůstat se mnou, místo aby se vrátili zpátky k rodinám, kam patří. Až budeme mít zase průchody, Tame, vezmeš je a půjdete.“ Podíval se na Berelain. „Předpokládám, že tebe a tvých mužů se zbavit nemůžu. Vy se se mnou vrátíte k Randovi.“

„Neuvědomovala jsem si,“ řekla Berelain škrobeně, „že ses nás potřeboval ‚zbavit’. Když jsi požadoval služby mojí okřídlené gardy při záchraně své ženy, zdaleka ses tak nezdráhal moji podporu přijmout.“

Perrin se zhluboka nadechl. „Oceňuju vaši pomoc, vás všech. V Maldenu jsme udělali správnou věc, a to nejen pro Faile a Alliandre. Bylo to třeba udělat. Ale ať shořím, teď je po všem. Pokud se chcete přidat k Randovi, jsem si jistej, že vás přijme. Ale moji aša’manové jsou vyčerpaní a mají svoje úkoly. Mám v sobě ty háčky, co mě táhnou zpátky k Randovi. Ale než se tam vydám, musím to vyřešit s várna všema.“

„Manželi,“ ozvala se Faile úsečně. „Smím navrhnout, abychom začali s těmi, kteří chtějí, abys je poslal pryč?“

„Ano,“ řekla Aravine. Bývalá gai’sainka seděla v zadní části stanu a bylo snadné ji přehlédnout, přestože se z ní stala důležitá osoba ve správě Perrinova ležení. Byla cosi jako Perrinův neoficiální správce. „Někteří z uprchlíků se rádi vrátí domů.“

„Pokud to půjde, raději bych přesunul všechny,“ řekl Perrin. „Grady?“

Aša’man pokrčil rameny. „Průchody, které jsem otevřel pro zvědy, mě tolik nevysílily a myslím, že bych dokázal vytvořit i pár větších. Pořád jsem trochu slabý, ale už jsem se skoro uzdravil. Neald ale bude potřebovat víc času.“

„Můj pane.“ Balwer si tiše odkašlal. „Mám tady pár zajímavých čísel. Poslat průchody tolik lidí, kolik teď máš, zabere hodiny, možná dny. Nebude to rychlá záležitost, jako když jsme mířili k Maldenu.“

„To bude drsný, můj pane,“ řekl Grady. „Nemyslím, že bych dokázal držet průchod otevřený tak dlouho. Ne jestli chceš, abych měl pro jistotu sílu k boji.“

Perrin se znovu posadil a opět si prohlédl mapu. Berelain měla prázdný šálek; Morgasa k ní rychle zamířila, aby ho dolila. „Tak dobře,“ řekl Perrin. „Začneme posílat pryč malé skupiny uprchlíků, ale nejdřív ty, kdo chtějí odejít.“

„Aještě,“ ozvala se Faile„ je možná načase vyslat posly, aby se spojili s urozeným pánem Drakem; možná bude ochotný poslat další aša’many.“

Perrin přikývl. „Ano.“

„Naposledy, co víme,“ řekla Seonid, „byl v Cairhienu. Odtamtud je největší množství uprchlíků, takže bychom mohli začít tím, že některé z nich pošleme domů a společně s nimi zvědy, aby se sešli s urozeným pánem Drakem.“

„On tam není,“ řekl Perrin.

„Jak to víš?“ Edarra položila šálek. Morgasa se protáhla kolem stěny stanu a sebrala ho, aby ho znovu naplnila. Edarra, nejstarší z moudrých a možná nejpřednější z nich – u moudrých se to dalo těžko poznat – vypadala na svůj údajný věk překvapivě mladě. Morgasina nepatrná schopnost v ovládání jediné síly stačila na to, aby jí prozradila, že je ta žena silná. Nejspíš nejsilnější v místnosti.

„Já…“ Zdálo se, že Perrin tápe. Měl nějaký zdroj informací, o který se s ostatními nepodělil? „Rand má ve zvyku být tam, kde ho nečekáte. Pochybuju, že zůstal v Cairhienu. Ale Seonid má pravdu – nej lepší bude začít s hledáním tam.“

„Můj pane,“ řekl Balwer. „Bojím se, do čeho bychom se mohli, ehm, dostat, když si nedáme pozor. Hromady uprchlíků, které se nečekaně vracejí průchody? Nějakou dobu už nejsme s nikým v kontaktu. Možná bychom kromě toho, že se spojíme s Drakem, mohli vyslat zvědy, aby opatřili informace?“

Perrin přikývl. „S tím by se dalo souhlasit.“

Balwer se s potěšeným výrazem zase uvelebil, ačkoli jinak dokázal své pocity pozoruhodně dobře ukrývat. Proč chtěl tak moc poslat někoho do Cairhienu?

„Přiznávám,“ řekl Grady, „že přesun všech těch lidí mi dělá starosti. Dokonce i když bude Neald v pořádku, bude vyčerpávající držet průchody otevřené tak dlouho, aby se všichni dostali skrz.“

„Perrine Aybaro,“ ozvala se Edarra. „Možná existuje způsob, jak tenhle problém vyřešit.“

„Jak?“

„Tyhle učednice nám o něčem říkaly. Říká se tomu kruh? Kdybychom se spojili dohromady, aša’man a některé z nás, pak bychom jim možná mohly dát dost síly, aby vytvořili větší průchody.“

Perrin se poškrábal na bradě. „Grady?“

„Nikdy předtím jsem se do kruhu nepřipojil, můj pane. Ale kdybychom vymysleli, jak na to… no, většími průchody by rychleji prošlo víc lidí. To by mohlo pomoct.“

„Tak dobře,“ řekl Perrin a obrátil se zpět k moudré. „Co mě bude stát, když se o to pokusíte?“

„Příliš dlouho jsi pracoval s Aes Sedai, Perrine Aybaro,” odfřkla si Edarra. „Všechno nemusí něco stát. Tohle pomůže nám všem. Už nějakou dobu to zvažuju.“

Perrin svraštil čelo. „Jak dlouho jsi věděla, že by to mohl fungovat?“

„Dost dlouho.“

„Ať shoříš, ženská, proč jsi s tim teda nepřišla ďřzv?“

„Většinou to vypadá, že tě tvoje postavení náčelníka moc nezajímá,“ řekla Edarra chladně. „Úctu si musíš zasloužit, ne ji požadovat, Perrine Aybaro.“

Morgasa nad tou drzou poznámkou zatajila dech. Mnohý urozený pán by se na někoho za takový tón obořil. Perrin ztuhl, ale pak přikývl, jako by takovou odpověď očekával.

„Když mě to napadlo poprvé, byli tvoji aša’manové nemocní,“ pokračovala Edarra. „Předtím by to nefungovalo. Tohle je vhodný čas, kdy s tou otázkou přijít. Proto jsem to udělala.“

Vjedné větě Aes Sedai urazí, pomyslela si Morgasa, a vzápětí mluví jako jedna z nich. Nicméně čas, který strávila v Maldenu jako zajatkyně, Morgase pomohl, aby začala aielským způsobům rozumět. Všichni tvrdili, že Aielovéjsou nepochopitelní, ale ona takovým řečem nevěřila. Aielové byli lidé jako každý jiný. Měli zvláštní tradice a zvyky, ale to měli i všichni ostatní. Královna musela dokázat pochopit všechny obyvatele své říše – a všechny obyvatele zemí možných nepřátel.

„Výborně,“ řekl Perrin. „Grady, moc se neunavuj, ale začni s nima spolupracovat. Uvidíme, jestli se vám podaří vytvořit kruh.“

„Ano, můj pane,“ přikývl Grady. „Možná by bylo dobrý do toho zapojit i Nealda. Když stojí, točí se mu hlava, ale nemůže se dočkat, až bude dělat něco se silou. Mohl by to být způsob, jak se zase dostat do cviku.“

„Dobře,“ řekl Perrin.

„Ještě jsme nedomluvili o zvědech, které pošleme do Cairhienu,“ řekla Seonid. „Ráda bych šla s nimi.“

Perrin se poškrábal ve vousech. „Asi ano. Vezmi si svoje strážce, dvě Děvy a Pěla Aydaera. Když to půjde, snažte se být nenápadní.“

„Půjde taky Camaille Nolaisen,“ řekla Faile. Samozřejmě do skupiny přidala jednu z Ca Faile.

Balwer si odkašlal. „Můj pane. Naléhavě potřebujeme papír a hroty per, nemluvě o dalších choulostivých věcech.“

„Tohle může určitě počkat.“ Perrin se zamračil.

„Ne,“ řekla Faile pomalu. „Ne, manželi, myslím, že je to dobrý nápad. Měli bychom jednoho člověka poslat, aby sehnal zásoby. Balwere, šel bys a obstaral ty věci sám?“

„Pokud si to má paní přeje,“ řekl tajemník. „Toužím navštívit školu, kterou Drak v Cairhienu otevřel. Budou mít zásoby, které potřebujeme.“

„Tak asi můžeš jít,“ řekl Perrin. „Ale nikdo další. Světlo! Ještě někdo a klidně bychom mohli poslat skrz celou zatracenou armádu.“

Balwer přikývl a zatvářil se spokojeně. Tenhle chlapík teď očividně pro Perrina špehoval. Prozradí Aybarovi, co je Morgasa doopravdy zač? Nebo už to udělal? Perrin se nechoval, jako by to věděl.

Posbírala několik dalších šálků; lidé se začínali rozcházet. Samozřejmě, že se Balwer nabídl, že bude Aybarovi dělat špeha; měla za tím bezbarvým mužem zajít dřív, aby zjistila, jaká bude cena za jeho mlčení. Takové chyby mohly královnu stát trůn.

Ztuhla s rukou napůl nataženou k šálku. Ty už nejsi královna. Musíš tak přestat uvažovat!

Během prvních týdnů po své tiché abdikaci doufala, že najde způsob, jak se vrátit do Andoru, aby mohla pomoci Elain. Nicméně čím víc o tom přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že musí zůstat mimo. Všichni v Andoru se museli domnívat, že je Morgasa mrtvá. Každá královna se musela vydat vlastní cestou, a kdyby se Morgasa vrátila, Elain by mohli považovat za její loutku. Kromě toho si Morgasa před odchodem udělala mnoho nepřátel. Proč prováděla takové věci? Její vzpomínky na onu dobu byly zamlžené, ale svým návratem by jen otevřela staré rány.

Pokračovala ve sbírání nádobí. Možná se měla zachovat ušlechtile a zabít se. Kdyby nepřátelé trůnu zjistili, kdo je, mohli by ji využít proti Elain, stejně jako to chtěli udělat bělokabátníci. Ale prozatím nepředstavovala hrozbu. Kromě toho si byla jistá, že Elain by neriskovala bezpečí Andoru, dokonce ani pro záchranu své matky.

Perrin se s přítomnými rozloučil a vydal několik základních pokynů pro večerní tábor. Morgasa poklekla a hadříkem otřela bláto z čajového šálku, který se převrátil. Niall jí řekl, že Gaebril je mrtvý a Caemlyn drží al’Thor. To by Elain popohnalo k návratu, ne? Byla královna? Podpořily ji urozené rody, nebo se kvůli tomu, co provedla Morgasa, postavily proti ní?

Výzvědný oddíl mohl přinést zprávy, po nichž Morgasa toužila. Bude se muset nějak dostat najednání, kde se budou jejich hlášení probírat, třeba tak, že se nabídne, že bude podávat čaj. Čim lepší při své práci jako Faileina služebná bude, tím blíž se dostane k důležitým událostem.

Když moudré vycházely ze stanu, Morgasa venku někoho zahlédla. Tallanvor, svědomitý jako vždy. Vysoký muž se širokými rameny měl u pasu zavěšený meč a v očích zřejmou starost.

Od Maldenu ji sledoval prakticky neustále, a i když si na to z principu stěžovala, nevadilo jí to. Po dvou měsících, kdy byli odděleni, chtěl využít každé příležitosti, kdy mohli být spolu. Když se zahleděla do těch jeho nádherných mladých očí, nedokázala uvažovat o sebevraždě, byť pro dobro Andoru. Cítila se kvůli tomu jako hlupačka. Nebylo už tak potíží, do nichž se nechala svým srdcem zatáhnout, dost?

Malden ji však změnil. Tallanvor jí strašně chyběl. A pak pro ni přišel, i když neměl svůj život takhle riskovat. Byl jí oddaný víc než samotnému Andoru. A z nějakého důvodu to bylo přesně to, co potřebovala. Vydala se k němu s šálky položenými na ohnuté ruce, v níž držela i talířky.

„Maighdin,“ ozval se Perrin, když vycházela ze stanu. Zaváhala a obrátila se k němu. Všichni kromě Perrina a jeho ženy už odešli.

„Vrať se, prosím,“ řekl Perrin. „A ty, Tallanvore, můžeš jít klidně dovnitř. Vidím, jak se tam schováváš. Světlo! Nikdo se na ni přece nevrhne a neukradne ji, když je ve stanu plném moudrých a Aes Sedai!“

Morgasa pozvedla obočí. Podle toho, co viděla, Perrin v poslední době Faile sledoval skoro stejně.

Tallanvor vstoupil a usmál se na ni. Vzal jí z paže několik šálků a pak se oba postavili před Perrina. Tallanvor se formálně uklonil, což v Morgase vyvolalo záblesk zlosti. Stále byl členem královniny gardy – pokud věděla, tak jediným věrným. Neměl by se klanět tomuhle venkovskému povýšenci.

„Když jste se k nám připojili, dostal jsem návrh,“ řekl Perrin stroze. „No, myslím, že je načase, abych mu vyhověl. V poslední době jste jako kluk a děvče z různých vesnic, kteří o sobě večer o Letnicích sní. Je nejvyšší čas, abyste se vzali. Mohla by to udělat Alliandre nebo já. Máte nějaké tradice, které chcete dodržet?“

Morgasa překvapeně zamrkala. Zatracená Lini, že Perrinovi nasadila tenhle nápad do hlavy! Morgasa pocítila nával paniky, přestože Tallanvor k ní zalétl tázavým pohledem.

„Jestli chcete, běžte se převlíct do něčeho hezčího,“ řekl Perrin. „Vezměte toho, koho chcete mít za svědka, a za hodinu buďte zpátky tady. Pak s těmi pitomostmi skoncujeme.“

Cítila, jak ji tvář plane vzteky. Pitomostmi? Jak se opovažuje! A takovýmhle způsobem! Pošle ji pryč jako děcko, jako kdyby pro něj její city – její láska – byly jenom na obtíž?

Svinoval mapu, ale pak mu Faile položila ruku na paži, což ho přimělo vzhlédnout a všimnout si, že jeho rozkazy nebyly poslechnuty.

„Co je?“ zeptal se Perrin.

„Ne,“ řekla Morgasa. Nespouštěla z Perrina oči; nechtěl vidět nevyhnutelné zklamání a odmítnutí v Tallanvorově tváři.

„Cože?“ zeptal se Perrin.

„Ne, Perrine Aybaro,“ řekla Morgasa. „Nebudu tady za hodinu zpátky, abych se vdala.“

„Ale…“

„Jestli chceš naservírovat čaj nebo uklidit stan nebo něco zabalit, pak mě nech zavolat. Jestli chceš vyprat oblečení, poslechnu tě. Ale já jsem tvoje služebná, Perrine Aybaro, ne tvoje poddaná. Jsem věrná královně Andoru. Nemáš žádné právo mi dát takový rozkaz.“

„Já…“

„Ani samotná královna by něco takového nežádala! Nutit dva lidi, aby se vzali, protože tě unavuje, jak se na sebe dívají? Jako dva psi, které chceš spářit a pak prodat štěňata?“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Ale řekl. Kromě toho, jak si můžeš být jistý úmysly toho mladého muže? Mluvil jsi s ním, zeptal se ho, vyslechl ho, jak by v takové záležitosti urozený pán měl?“

„Ale Maighdin,“ řekl Perrin. „On tě miluje. Mělas vidět, jak se choval, když tě zajali. Světlo, ženská, je to úplně zjevný!“

„Otázky srdce nejsou nikdy zjevné.“ Narovnala se do plné výšky a téměř se opět cítila jako královna. „Pokud se rozhodnu se provdat, bude to moje rozhodnutí. Na někoho, kdo tvrdí, že se mu nelíbí velet, rozhodně rád rozkazuješ. Jak si můžeš být jistý, že já mám o přízeň toho mladého muže zájem? Víš, co je v mém srdci?“

Tallanvor vedle ní ztuhl. Pak se Perrinovi zdvořile uklonil a odkráčel ze stanu. Byl to muž prudkých citů. Ale musel pochopit, že ona sebou nenechá postrkovat. Už ne. Nejdřív Gaebril, pak Valda a ted’ Perrin Aybara? Tallanvorovi by nijak neposloužilo, kdyby získal ženu, která si ho vzala, protože jí to přikázali.

Morgasa si změřila Perrina, který zrudl. Promluvila mírnějším hlasem. „Ještě jsi v tomhle nový, takže ti dám radu. Jsou věci, kterými by se urozený pán měl zabývat, ale jiné by měl vždycky nechat být. Časem se ty rozdíly naučíš, ale laskavě se zdrž podobných požadavků alespoň do té doby, než se poradíš se svou ženou.“

S těmi slovy udělala pukrle – stále se šálky v rukou – a odešla. Neměla s ním takhle mluvit. Jenže on vůbec neměl vydat takový příkaz! Zdálo se, že v ní přece jen zbyla nějaká jiskra. Necítila se tak rozhodně a jistě od chvíle, kdy… nu, od chvíle, kdy do Caemlynu dorazil Gaebril! I když bude muset najít Tallanvora a uchlácholit jeho hrdost.

Vrátila šálky do nedaleké umývárny a pak se vydala táborem hledat Tallanvora. Kolem ní pospíchali sloužící a dělníci za svými povinnostmi. Mnozí z bývalých gaťšainů se stále chovali, jako by byli mezi Šaidy, ukláněli se a šoupali nohama, kdykoli se na ně někdo byť i jen podíval. Nejhorší byli ti z Cairhienu; byly v zajetí nejdéle a Aielové byli velice dobří učitelé.

Samozřejmě zde bylo pár skutečných aielských gaťšainů. Jak zvláštní zvyk. Podle toho, co Morgasa dokázala zjistit, byli někteří ze zdejších gaťšainů zajati Šaidy a pak v Maldenu osvobozeni. Zůstávali v bílé, což znamenalo, že nyní byli otroky vlastních příbuzných a přátel.

Všechny lidi bylo možné pochopit. Ale přiznávala, že pochopit Aiely bude možná trvat déle. Například ta skupina Děv, která běžela táborem. Proč musely všechny odstrkovat z cesty. Nebyl žádný…

Morgasa se zarazila. Ty Děvy mířily přímo k Perrinovu stanu. Vypadaly, jako když přinášejí novinky.

Morgasu přemohla zvědavost a následovala je. Děvy nechaly u vchodu do stanu dvojici stráží, ale ochrana proti odposlouchávání už byla odstraněna. Morgasa stan obešla a při tom se snažila vypadat, jako když dělá cokoli jiného, než že poslouchá. Zastyděla se, že Tallanvora ponechává jeho bolesti.

„Bělokabátníci, Perrine Aybaro,“ ohlásil zevnitř Sulinin rázný hlas. „Je jich velké vojsko na cestě přímo před námi.“