Věže půlnoci

KAPITOLA 12 Prázdný kalamář

Min seděla na okenní římse v Tearském Kameni a užívala si tepla. Odpolední vánek byl osvěžující, přestože protknutý vlhkostí a pachy města pod ní. Tairenové to počasí nazývali „chladným“, což u Min vyvolávalo úsměv. Jak by tihle lidé reagovali na pořádnou andorskou zimu s hromadami sněhu u stěn domů a rampouchy visícími z okapů?

Poslední dobou se o počasí dalo říci jen to, že je menší vedro než obvykle. Teplo, které si Min užívala, však nemělo nic společného s horkým počasím.

Město zaléval sluneční svit. Na nádvořích Kamene se obránci s pruhovanými rukávy a spodkami neustále zastavovali a hleděli vzhůru k čisté obloze. Na obzoru stále číhaly mraky, ale kolem města se roztrhaly v nepřirozeném prstenci. Dokonale kruhovém.

Teplo, které Min cítila, nebylo způsobeno slunečnimi paprsky.

„Jak tam můžeš jen tak sedět?“ naléhala Nyneiva.

Min otočila hlavu. Okno bylo otevřené dokořán a stěny Kamene silné. Min na římse seděla s ohnutými koleny a dotýkala se holými prsty u nohou stěny na opační straně. Její boty a punčochy ležely na podlaze vedle hromádky knih.

Nyneiva přecházela po pokoji. Tearský Kámen vydržel obléhání a bouře, války a pustošení, ale Min přemýšlela o tom, jestli kdy přežil něco, jako je podrážděná Nyneiva al’Meara. Tmavovlasá Aes Sedai strávila poslední tři dny tím, že pochodovala po chodbách jako bouřkový mrak, zastrašovala obránce a děsila služebnictvo.

„Tři dny,“ řekla Nyneiva. „Už je pryč tři dny! Poslední bitva je na spadnutí a Drak Znovuzrozený se ztratí.“

„Neztratil se,“ řekla Min tiše. „Rand ví, kde je.“

„Ty to taky víš,“ řekla Nyneiva stroze.

„Já tě k němu nedovedu, Nyneivo.“

„A proč ne? Určitě si nemůžeš…“

„Potřebuje být sám.“

Nyneiva se odvrátila. Přešla ke stolku v rohu a nalila si šálek ledového tremalkingského černého. Ledový čaj. To bylo tak divné. Čaj měl člověka zahřívat za studených dnů.

Min opět obrátila pohled k severu, ke vzdálenému, mračny zahalenému oparu. Nakolik byla schopná to skrz pouto určit, hleděla přímo na něj. Snad byl v Andoru? Nebo v Hraničních státech? Nejprve, když pocítil tu příšernou úzkost, byla v pokušení použít pouto, aby ho našla. Byla to bolest hlubší, než ta ve zraněních na jeho boku. Agónie, hněv a zoufalství. V té chvíli sejí Rand zdál být nebezpečnější než kdy předtím. Dokonce ani té noci – když nad ní klečel a jednou rukou ji škrtil – nebyl tak děsivý.

A pak…

Usmála se. A pak přišlo teplo. Vyzařovalo z pouta, jako když v zimě hřeje krb. Dělo se něco nádherného, něco, na co čekala, aniž by o tom věděla.

„Bude to v pořádku, Nyneivo,“ řekla.

„Jak to můžeš říct?“ Zena usrkla čaj. „Nezničil Ebú Dar, ale to neznamená, že není nebezpečný. Slyšelas, co málem udělal Tamovi. Svému vlastnímu otci, Min.“

„Člověka by neměli odsuzovat za to, co ‚málem’ udělal, Nyneivo. Zarazil se.“

„U Natrinovy mohyly se nezarazil.“

„To bylo nutné.“

„Tehdy jsi tomu nevěřila.“

Min se zhluboka nadechla. Poslední dobou ji Nyneiva popichovala k hádkám; rozhodně měla dobrý důvod cítit napětí. Její manžel jel vstříc smrti. Drak Znovuzrozený – muž, kterého stále považovala za svého svěřence – se někde toulal sám a Nyneiva s tím nemohla nic dělat. A jestli Nyneiva něco nesnášela, tak bezmocnost.

„Nyneivo,“ řekla Min. „Jestli to bude trvat ještě dlouho, zavedu tě k němu. Slibuju.“

Aes Sedai přimhouřila oči. „Dlouho?“

„Pár dní.“

„Za pár dní by mohl srovnat Cairhien se zemí.“

„Opravdu si myslíš, že by to udělal, Nyneivo?“ zeptala se Min tiše. „Vážně?“

„Myslím?“ Nyneiva svírala šálek s čajem a hleděla dolů na jeho obsah. „Kdysi bych se té představě zasmála. Znala jsem Randa al’Thora a kluka, který je stále uvnitř něj. Muž, který se z něho stal, mě děsí. Vždycky jsem mu říkala, že musí vyrůst. A pak… pak to udělal.“ Viditelně se zachvěla.

Min se nadechla k odpovědi, ale její pozornost upoutal nějaký pohyb. Otevřené dveře do chodby střežily dvě Děvy, Surial a Lerian; obrátily se, aby sledovaly příchozího. V poslední době měla Min kolem sebe nějaké Děvy neustále.

Vzápětí do malého pokoje vstoupila Sarene Nemdahl. Mininy pokoje v Kameni nebyly velké – používala je jen málo, obvykle zůstávala s Randem. V obývacím pokoji měla tlustý modrobílý koberec a malý třešňový stolek, ale nic víc.

Sarene měla tmavé vlasy spletené do copů s vpletenými korálky, které lemovaly její téměř dokonalou tvář. „Kadsuane Sedai,“ řekla Sarene, „si vás žádá.“

„Vážně?“ zeptala se Nyneiva. „No, možná si Kadsuane Sedai může…“

„Alanna zmizela,“ pokračovala nevzrušeně Sarene. „Zmizela přímo ze svých pokojů. Obránci ji neviděli odcházet a nenašly se žádné stopy po průchodu.“

„Aha. No tak teda pojďme.“ Nyneiva vyrazila z komnaty.

„A já ti povídám, že jsem nic necítila,“ řekla Korde. Usmála se a poklepala si na stranu nosu. „Nevím, jak se dostala ven. Leda by sis myslela, že nějak vymyslela létání – což, jak si troufám říct, není úplně nesmyslné, vzhledem k některým věcem, co se v poslední době staly.“

Hloupá ženská, pomyslela si Kadsuane a vrhla po Korele bezvýrazný pohled. Dávala její prostořekosti přednost před přehnaným sebevědomím některých jiných Aes Sedai, ale dnes na ni neměla trpělivost.

Žlutá pokrčila rameny, ale nic dalšího neřekla. Kadsuane si dala ruce v bok a rozhlédla se po malé místnosti. Bylo zde místo pro truhlu se šatstvem, lůžko a psací stůl. Kadsuane by čekala, že Aes Sedai bude chtít něco lepšího, dokonce i v Tearu. Ovšem Alanna málokdy odhalovala své důvěrné spojení s Drakem. Většina o tom nevěděla.

Další dvě Aes Sedai – Rafela Cindal a Bera Harkin – stály u stěny místnosti. Bera tvrdila, že Alannu cítila usměrňovat, ale nic náročného. Rozhodně ne dost, aby to vytvořilo průchod.

Světlo tu ženskou spal! Kadsuane si myslela, že má Alannu dostatečně v hrsti, navzdory její nedávné paličatosti. Očividně vyklouzla ven záměrně. Z truhly zmizelo oblečení a psací stůl byl téměř prázdný. Zůstal tady jen prázdný kalamář.

„Nic vám neřekla?“ zeptala se Kadsuane.

„Ne, Kadsuane Sedai,“ odpověděla Bera. „Už celé týdny jsme neprohodily víc než jen pár náhodných slov. Já… no, často jsem slyšela, jak v pokoji brečí.“

„Proč všechen ten povyk?“ ozval se nový hlas. Kadsuane pohlédla ke dveřím, právě když Nyneiva dorazila a setkala se s Kadsuaniným pohledem. „Je to jenom jedna osoba, a pokud to chápu, mohla svobodně odejít.“

„Pche,“ řekla Kadsuane. „Ta holka není jenom jedna osoba”. Je nástroj. Důležitý nástroj.“ Natáhla se ke stolu a zvedla list papíru, který našly v pokoji. Byl složený a na jedné straně zapečetěný krvavě rudým voskem. „Poznáváš to?“

Nyneiva svraštila čelo. „Ne. Měla bych?“

Lže, nebo mluví pravdu? Kadsuane se ani trochu nelíbilo, když nemohla věřit slovům někoho, kdo si říkal Aes Sedai. Ale Nyneiva al’Meara nikdy nedržela hůl přísahy.

Její oči vypadaly upřímně zmateně. Nyneivě by se mělo dát věřit; na svojí čestnosti si zakládala. Leda by to byla zástěrka. Leda by byla černá.

Opatrně, připomněla si. Nakonec budeš stejně nedůvěřivá, jako je ten kluk. Nyneiva Alanně zprávu nedala, což vyloučilo její poslední dobrou teorii o tom, odkud se vzala.

„Tak co to je, Kadsuane Sedai?“ dožadovala se Nyneiva. Alespoň použila zdvořilé oslovení; Kadsuane ji už už chtěla pokárat za tón, kterým mluví. Ale po pravdě řečeno, byla stejně rozmrzelá jako Nyneiva. Občas byly takové city ospravedlnitelné. Čelit konci světa s Drakem Znovuzrozeným, který se zcela vymkl kontrole, byl jedním z těch případů.

„Nejsem si jistá,“ řekla Kadsuane. „Dopis byl otevřený ve spěchu – papír byl roztržený. Odhodila ho na podlahu a vzala si zprávu uvnitř, a k tomu i oblečení a nouzové zásoby.“

„Ale proč je to důležité?“ zeptala se Nyneiva. Za ní vklouzla do pokoje Min a dvě Děvy zaujaly pozici u dveří. Už si Min domyslela skutečný důvod, proč ji Aielové neustále sledují?

„Protože, Nyneivo,“ řekla Min, „ona je cesta k němu.“

Nyneiva si odfřkla. „Nebyla nápomocná o nic víc než ty, Min.“

„Jakkoli dokážeš být přesvědčivá, Nyneivo,“ řekla Kadsuane suše, „Stín má prostředky, jak lidi přimět být vstřícnější.“

Nyneiva do krvava zrudla a pak si začala něco mumlat pod vousy. Alanna mohla ukázat, kudy se dostat k Drakovi Znovuzrozenému. Kdyby ji agenti Temného dostali, nešlo by před nimi Randa ukrýt. Jejich pasti byly dostatečně smrtící už tehdy, když ho do nich museli nalákat.

„Byli jsme pitomci,“ řekla Nyneiva. „Měla ji hlídat stovka Děv.“

„Zaprodanci už předtím věděli, kde ho hledat,“ řekla Kadsuane, přestože v duchu souhlasila. Měla dohlédnout na to, aby Alannu hlídali lépe. „A přežil. Tohle je prostě jen další věc, na kterou je třeba dávat pozor.“ Vzdychla. „Může nám někdo přinést trochu čaje?“

Pro čaj se vydala Bera, přestože se Kadsuane nijak nenamáhala s tím, aby na ni měla větší vliv. Nu, jak se zdálo, pověst měla taky svůj význam.

Bera se zakrátko vrátila; Kadsuane vyšla do chodby, aby mohla přemýšlet. Vzala si šálek a připravila se na to, jak hořkou chuť bude čaj mít – částečně o něj požádala proto, že potřebovala chvilku na přemýšlení, a žena s prázdnýma rukama často vypadala nervózně.

Zvedla šálek ke rtům. Co dál? Zeptat se obránců u bran Kamene? Včera večer Alanna – poté, co ji k tomu pobídla – potvrdila, že al’Thor je stále na tomtéž místě. Na severu, snad v Andoru. Tři dny. Co ten hloupý kluk…

Kadsuane ztuhla. Čaj chutnal dobře.

Vlastně úžasně. Dokonale oslazený medem. Slabě nahořklý a s uklidňujícím nádechem. Byly to už týdny, snad měsíce, kdy Kadsuane pila nezkažený čaj.

Min zalapala po dechu a prudce se obrátila k severní straně města. Dvě Děvy u dveří v jediném okamžiku zmizely a odběhly chodbou. Kadsuanino podezření se potvrdilo; důvodem toho, jak pečlivě Min sledovaly, nebyla ani tak ochrana, jako spíš sledování známek po…

„Je tady,“ řekla Min tiše.