Věže půlnoci

KAPITOLA 30 Tady sní lidé

Tihle bělokabátníci jsou skoupí na slovo, má paní,“ řekla Lacile se samolibým úsměvem, „ale pořád jsou to muži. Muži, kteří, jak myslím, už nějakou dobu neviděli ženu. To je vždycky připraví i o tu špetku rozumu, co mají.“

Faile kráčela kolem řady koní, nad sebou temnou oblohu, před sebou v ruce lucernu. Perrin spal; v posledních pár dnech uléhal brzy a hledal vlčí sen. Bělokabátníci zdráhavé souhlasili s odkladem soudu, ale i tak by si měl Perrin připravovat, co tam řekne. Jak ho Faile zná, prostě Morgase poví, co se stalo, otevřeně jako vždy.

Lacile se Selandou kráčely Faile po boku. Ostatní členové Ča Faile šli za nimi a pozorně sledovali každého, kdo se dostal na doslech.

„Myslím, že bělokabátníci věděli, že jsme tam přišly špehovat,“ řekla Selanda. Malá bledá žena měla při chůzi položenou ruku na meči. Ten postoj nevypadal tak neohrabaně jako kdysi; Selanda brala svůj výcvik šermu vážně.

„Ne, pochybuju, že na to přišli,“ odvětila Lacile. Stále na sobě měla prostou, světle hnědou blůzku a tmavší hnědou sukni. Selanda se ihned po návratu převlékla zpátky do spodků a vzala si meč – stále měla na paži řeznou ránu, jak se ji její meč pokusil zabít – ale zdálo se, že Lacile si svoji sukni vychutnává.

„Stěží řekli něco užitečného,“ namítla Selanda.

„Ano,“ odpověděla Lacile, „ale myslím, že to prostě mají ve zvyku. Naše výmluva, že chceme zkontrolovat Maighdin a ostatní, byla rozumná, má paní. Dokázaly jsme doručit tvoji zprávu a pak si trochu poklábosit s muži. Alespoň něco užitečného jsem z nich vymámila.“

Faile zvedla obočí, i když Lacile se odmlčela, protože míjeli jednoho z pacholků, který pracoval do pozdního večera a hřebelcoval koně.

„Bělokabátníci Galada respektují,“ řekla Lacile, jakmile se ocitli z pacholkova doslechu. „I když někteří brblají nad tím, co jim říká.“

„Nad čím?“ zeptala se Faile.

„Chce, aby se v Poslední bitvě spojili s Aes Sedai,“ vysvětlila Lacile.

„Každý by ti řekl, že se jim ta představa nebude líbit,“ řekla Selanda. „Jsou to bělokabátníci!“

„Ano,“ řekla Faile, „ale to znamená, že Galad má víc rozumu než jeho muži. Užitečný poznatek, Lacile.”

Mladá žena se nafoukla, skromným gestem si prohrábla krátké černé vlasy a shrnula dozadu červené stužky, které si do nich vpletla. Od zajetí u Šaidů si jich zvykla nosit dvakrát tolik.

Před nimi prošla mezi dvěma koňmi vyčouhlá postava. Dotyčný měl hustý knír v tarabonském stylu, a přestože byl mladý, působil jako někdo, kdo toho v životě hodně zažil. Dannil Lewin, muž, který nyní velel dvouříčským, když se Tam záhadně rozhodl odejít. Světlo dej, ať je Tam v bezpečí, ať už šel kamkoli.

„Vida, Dannile,“ řekla Faile, „to je ale náhoda, že tě tady vidím.“

„Náhoda?“ zeptal se a podrbal na hlavě. V jedné ruce držel jako hůl svůj luk, ačkoli ho neustále po očku ostražitě sledoval. Hodně lidí to teď se svými zbraněmi dělalo. „Požádalas mě, abych sem přišel.“

„Ale stejně to musí být náhoda,“ řekla Faile, „pro případ, že se někdo zeptá. Zvlášť pokud ten někdo bude můj manžel.“

„Nelíbí se mi, když urozenýmu pánovi Perrinovi něco tajím,“ řekl Dannil a srovnal s ní krok.

„Raději bys riskoval, že mu banda vzteklých bělokabátníků usekne hlavu?“

„Ne. To by nechtěl nikdo.“

„Takže jsi udělal, ač jsem žádala?“

Dannil přikývl. „Promluvil jsem s Gradym a Nealdem. Urozený pán Perrin jim už rozkázal držet se poblíž, ale mluvili jsme spolu. Grady říkal, že bude mít připravený tkaniva vzduchu, a jestli se věci zvrtnou, popadne urozenýho pána Perrina a vypadne. Neald bude krýt ústup. Mluvil jsem s chlapama z Dvouříčí. Oddíl lučištníků bude mezi stromy připravený odvést pozornost.“

Faile přikývla. Tato bublina zla naštěstí ani jednoho z aša’manů nezranila. Oba měli nože, ale hlášení říkala, že se na letící zbraně podívali, pak nedbale mávli rukou a smetli je ze vzduchu. Když poslové se zprávou a Faileině triku s hlínou dorazili do té části tábora, v níž se nacházeli aša’manové, našli tam mnohem menší chaos. Grady s Nealdem procházeli táborem a sráželi všechny zbraně, které viděli.

Jedním z důvodů, proč chtěli odložit soud, bylo postarat se o léčení. Dalším zásadním důvodem však bylo to, že Perrin chtěl táborovým kovářům a řemeslníkům dopřát čas, aby nahradili zbraně těm, kdo o svoje přišli, jen pro případ, že se soud změní v bitvu. A Faile si byla stále víc jistá, že se tak stane.

„Urozenýmu pánovi Perrinovi se nebude líbit, když ho vytáhnou z boje,“ řekl Danil. „Ani trochu.“

„Ten stan by se mohl změnit ve smrtící past,“ řekla Faile. „Jestli Perrin chce, může velet bitvě, ale z bezpečnějšího postavení. Dostanete ho ven.“

Dannil si povzdechl, ale přikývl. „Ano, má paní.“

Perrin se učil nebát se Mladého býka.

Krok za krokem se učil rovnováze. Vlk, když bylo třeba vlka; člověk, když bylo třeba člověka. Nechal se vtáhnout do lovu, ale v mysli si zachovával Faile – svůj domov. Kráčel po ostří meče, ale s každým krokem si víc věřil.

Dnes lovil Hopsala, mazanou a zkušenou kořist. Ale Mladý býk se učil rychle a lidská mysl měla své výhody. Mohl přemýšlet jako něco, či někdo, čím nebyl.

Začínal takhle Noam? Kam tato cesta porozumění vedla? To bylo tajemství; tajemství, které musel Mladý býk odhalit sám.

Nesměl selhat. Musel se učit. Zdálo se, že – nějak – čím víc šije jistý ve vlčím snu, tím spokojenější je sám se sebou v bdělém světě.

Mladý býk se hnal neznámým lesem. Ne, džunglí, s visícími liánami a kapradím se širokými vějířovitými listy. Podrost byl tak hustý, že i krysa by měla problém se jím protáhnout. Mladý býk ale požadoval, aby se před ním svět otevíral. Liány se odtahovaly. Kapradí uhýbalo, jako když matky táhnou děti z cesty pádícím koním.

Občas zahlédl Hopsala, který se dlouhými skoky hnal před ním. Jeho kořist zmizela. Mladý býk nezpomalil, prohnal se tudy a zachytil pach místa, kam Hopsal zamířil. Mladý býk se přesunul na otevřenou pláň, kde nerostly žádné stromy a zem pokrývaly trsy neznámého křoví. Jeho kořist se změnila na řadu rozmazaných záblesků v dálce. Mladý býk ji následoval a každý skok ho přenesl o stovky kroků dál.

Během několika vteřin dorazili na rozlehlou náhorní plošinu. Jeho kořist se rozběhla přímo vzhůru po kamenné římse. Mladý býk ji následoval a nevšímal si toho, co je „správné“. Běžel se zemí hluboko pod sebou, nosem směrem k bouřícímu moři černých mraků. Přeskakoval pukliny ve skále, odrážel se od stěn trhliny a vyběhl na vrchol plošiny.

Hopsal zaútočil. Mladý býk byl připravený. Převalil se a dopadl na všechny čtyři, zatímco mu jeho kořist skočila přes hlavu a přes okraj útesu, ale pak v záblesku zmizela a stála zpátky na hraně srázu.

Mladý býk se změnil na Perrina, držícího kladivo, vyrobené z měkkého dřeva. Takové věci byly ve vlčím snu možné; pokud kladivo zasáhne, nezraní.

Perrin se rozehnal a vzduch pod jeho náhlou rychlostí až zapraskal. Hopsal byl však stejně rychlý a uskočil z cesty. Překulil se, pak Perrinovi skočil na záda a tesáky se mu zableskly. Perrin zavrčel a přesunul se tak, že stál dva či tři kroky od místa, kde byl před chvílí. Hopsalovy čelisti sevřely vzduch a Perrin znovu udeřil kladivem.

Hopsal byl náhle zahalený hustou mlhou. Perrinovo kladivo jí projelo a narazilo do země. Odrazilo se. Perrin zaklel a prudce se otočil. V mlze neviděl a nedokázal zachytit Hopsalův pach.

V mlze se pohnul stín a Perrin skočil, ale byl to jen obrazec ve vzduchu. Otočil se a zjistil, že se stíny pohybují všude kolem něj. Stíny v podobě vlků, lidí a dalších tvorů, které neviděl.

Přivlastni si svět, Mladý býku, vyslal Hopsal.

Perrin se soustředil a pomyslel na suchý vzduch. Na zatuchlý pach prachu. Tak by měl vzduch v takovéto vyprahlé krajně vypadat.

Ne. Nešlo o to, jaký by vzduch měl být. Takový byl\ Jeho mysl, jeho vůle, jeho pocity narazily do něčeho dalšího. Protlačil se skrz.

Mlha zmizela a vypařila se v horku. Hopsal seděl na zadních kousek od něj. Dobře, vyslal vlk. Učíš se. Pohlédl stranou, směrem na sever, jako by ho něco vyrušilo. Pak zmizel.

Perrin zavětřil jeho pach a následoval ho na Jehannahskou silnici. Hopsal se hnal podél vnější strany podivné fialové kopule. Často se na toto místo vraceli, aby se podívali, jestli kopule někdy mizí. Zatím se tak nestalo.

Perrin se hnal za ním. Bylo úkolem kopule uvěznit uvnitř vlky? Ale pokud to tak bylo, proč Zabíječ nespustil svou past na Dračí hoře, kde se z nějakého důvodu shromáždilo tolik vlků?

Možná měla kopule jiný účel. Perrin si zapamatoval několik výrazných skalních útvarů po jejím obvodu a pak následoval Hopsala na nízkou skalní římsu. Vlk z ní seskočil, zmizel ve vzduchu a Perrin se vydal za ním.

Uprostřed skoku zachytil pach Hopsalova cíle a stále v pohybu se tam vydal. Objevil se asi šest dlani nad třpytící se modrou hladinou. Ohromený spadl a šplouchl do vody.

Zuřivě plaval a pustil kladivo. Hopsal stál na hladině s vlčím výrazem nespokojenosti. 7o nebylo dobré, dodal vlk. Pořád se musíš učit.

Perrin prskal vodu.

Moře bylo stále bouřlivější, ale Hopsal klidně stál mezi valícími se vlnami. Opět pohlédl na sever, ale pak se obrátil zpátky k Perrinovi. Voda ti dělá potíže, Mladý býku.

„Jenom mě to překvapilo,“ řekl Perrin a s námahou plaval.

Proč?

„Protože jsem to nečekal!“

Proč čekat? vyslal Hopsal. Když následuješ jiného, můžeš skončit kdekoli.

„Já vím.“ Perrin vyplivl vodu. Zaťal zuby a pak si představil, že stojí na hladině stejně jako Hopsal. Ulevilo se mu, když se vynořil z moře a zůstal stát na jeho povrchu. Byl to zvláštní pocit, jak se pod ním moře vlnilo.

Takhle Zabíječe neporazíš, vyslal Hopsal.

„Tak se budu dál učit,“ řekl Perrin.

Máme málo času.

„Budu se učit rychleji.“

Dokážeš to?

„Nemáme jinou možnost.“

Mohl by ses rozhodnout že s ním nebudeš bojovat.

Perrin zavrtěl hlavou. „Copak před svou kořistí utíkáme? Pokud ano, loví místo toho ona nás. Postavím se mu a musím být připravený.“

Existuje způsob. Z vlka byly cítit obavy.

„Udělám, co musím.“

Pojď. Hopsal zmizel a Perrin zachytil nečekaný pach: odpadky a bahno, hořící dřevo a uhlí. Lidi.

Perrin se přesunul a objevil se na střeše domu v Caemlynu. Navštívil to město pouze jednou a krátce, a když před sebou spatřil nádherné Vnitřní Město – starodávné budovy, kopule a věžičky vypínající se na kopci jako majestátní borovice na vrcholku hory – zarazil se. Stál nedaleko staré hradby, za níž se rozkládalo Nové Město.

Hopsal seděl vedle něj a hleděl na překrásné město. Povídalo se, že většinu vlastního města postavili ogierové, a vzhledem k jeho úžasné kráse by tomu Perrin byl ochoten věřit. Tar Valon byl údajně ještě velkolepější než Caemlyn. Perrinovi bylo zatěžko uvěřit, že by to mohl být možné.

„Proč jsme tady?“ zeptal se Perrin.

Tady sní lidé, odvětil Hopsal.

Ve skutečném světě ano. Tady bylo místo prázdné. Navzdory bouři nad jejich hlavami bylo dost světla, aby mohl být den, a Perrin cítil, že by na ulicích měly být davy lidí. Ženy mířící na trh a z něj. Urození páni na koních. Vozy naložené sudy piva a pytli zrní. Skotačící děti, kapsáři hledající oběti, dělníci, kteří opravují dlažbu, pouliční prodavači, kteří všem nabízejí masové pirohy.

Místo toho zde byly jen náznaky. Stíny. Kapesník spadlý na ulici. Dveře, které byly v jednu chvíli otevřené a vzápětí zavřené. Odhozená koňská podkova trčící z bahna v uličce. Bylo to, jako by všichni lidé zmizeli, odnesli je mizelci nebo nějaká stvůra ze strašidelného kejklířského příběhu.

Na okamžik se dole objevila žena. Měla na sobě nádherné zelené a zlaté šaty. Prázdnýma očima zírala na ulici a pak se vypařila. Lidé se občas ve vlčím snu objevovali. Perrin došel k závěru, že se jim to musí stávat, když spí, jako součást jejich přirozených snů.

Tohle místo, řekl Hopsal, nepatří jenom vlkům. Patří všem.

„Všem?“ zeptal se Perrin, který se posadil na střešní tašky.

Všechny duše o tomhle místě vědí, řekl Hopsal. Přijdou sem, když se po něm natáhnou.

„Když sní.“

Ano, řekl Hopsal a lehl si vedle něj. Lidské sny strachu jsou silné. Tak moc silné. Někdy sem ty strašné sny přicházejí. Tato slova měla podobu obrovského vlka, velkého jako dům, který setá stranou mnohem menší vlky, kteří po něm chňapou. Vlk páchl hrůzou a smrtí. Jako… noční můra.

Perrin pomalu přikývl.

Mnoho vlků bylo lapeno v bolestech těchhle snů strachu. Častěji se objevují tam, kde by se mohli pohybovat lidé, ačkoli sen žije i bez těch, kteří ho stvořili.

Hopsal se podíval na Perrina. Lov ve snech strachu tě naučí síle. Ale mohl bys umřít. Je to nebezpečné.

„Už nemám čas být v bezpečí,“ řekl Perrin. „Pusťme se do toho.“

Hopsal se ho nezeptal, jestli šije jistý. Seskočil dolů na ulici a Perrin ho s měkkým dopadem následoval. Hopsal dlouhými skoky vyrazil vpřed, takže se i Perrin rozběhl.

„Jak je najdeme?“ zeptal se Perrin.

Větři strach, vyslal Hopsal. Hrůzu.

Perrin zavřel oči a zhluboka zavětřil. Tak jako se dveře na okamžik otevřely a zase zavřely, mohl ve vlčím snu občas na okamžik ucítit něco, co vzápětí zmizelo. Plesnivé zimní brambory. Lejno kolemjdoucího koně. Právě se pečící koláč.

Když oči otevřel, nic z toho neviděl. Ty věci nebyly skutečně tady, ale téměř ano. Mohly být.

7rww, řekl Hopsal a zmizel. Perrin ho následoval a objevil se vedle vlka u ústí úzké uličky. Uvnitř byla přiliš velká tma, než aby to bylo přirozené.

Běž dovnitř, řekl Hopsal. Poprvé nevydržíš dlouho. Přijdu pro tebe. Pamatuj si, že to není. Pamatuj si, že je to klamné.

Se strachem, ale i odhodláním, vešel Perrin do uličky. Stěny po obou stranách byly černé, jako by je někdo natřel. Jenže… tyhle stěny byly příliš tmavé, než aby byly jen natřené. Měl pod nohou trs trávy? Obloha nad hlavou mu přestala vřít a měl dojem, že vidí vykukovat hvězdy. Na obloze se objevil bledý měsíc, příliš velký, zahalený mraky. Vydával chladnou záři, jako led.

Už nebyl ve městě. Poplašeně se otočil a zjistil, že je v lese. Stromy měly tlusté kmeny a nepatřily k žádnému druhu, který znal. Větve měly holé. Kůra měla světle šedou barvu, a v přízračném světle shora vypadala jako kost.

Musel se vrátit zpátky do města! Pryč z tohoto příšerného místa. Otočil se.

Nocí se něco mihlo a on se prudce obrátil. „Kdo je tam?!“ vykřikl.

Ze tmy vyrazila žena, běžící šíleným tryskem. Na sobě měla volné bílé šaty, stěží víc než spodní košili, a za ní vlály dlouhé tmavé vlasy. Spatřila ho a ztuhla, pak se obrátila a chystala se vyrazit jiným směrem.

Perrin ji zarazil, popadl za ruku a stáhl zpátky. Zmítala se, nohama rozrývala hlinitou půdu a snažila se odtáhnout. Lapala po dechu. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Cítil z ní zoufalství.

„Potřebuju vědět, jak se odsud dostanu!“ řekl Perrin. „Musíme se vrátit do města.“

Podívala se mu do očí. „Už jde,“ zasykla. Její ruka mu vyklouzla a ona se rozběhla a zmizela do noci, jejíž temnota ji zahalila jako závoj. Perrin s nataženou rukou popošel vpřed.

Za sebou něco zaslechl. Pomalu se otočil a spatřil cosi obrovského. Hrozivě se rýsující stín, který pohlcoval měsíční světlo. Ta věc jako by člověku brala dech a nasávala samotný jeho život a vůli.

Věc se vztyčila do nesmírné výšky. Byla vyšší než stromy; ohromná příšera s pažemi silnými jako sudy a tváří a tělem splývajícími se stínem. Otevřela temně rudé oči, podobné dvěma obrovským planoucím uhlíkům.

Musím s tím bojovat! pomyslel si Perrin a v ruce se mu objevilo kladivo. Udělal krok vpřed, ale pak si to rozmyslel. Světlo! Ta věc byla obrovská. Nemohl s ní bojovat, ne takhle v otevřeném prostoru. Potřeboval úkryt.

Obrátil se a rozběhl se nepřátelským lesem. Věc vyrazila za ním. Slyšel, jak láme větve a pod každým jejím krokem se země zachvěla. Před sebou viděl ženu, kterou tenké bílé roucho zpomalilo, když se zachytilo o větev. Vyprostila se a běžela dál.

Tvor se nad ním tyčil. Chytí ho, pohltí ho, zabije ho! Zaječel na ženu a natáhl se k ní. Ohlédla se a zakopla.

Perrin zaklel. Doškrábal se k ní, aby jí pomohl vstát. Ale ta věc byla tak blízko!

Takže boj. Srdce mu bušilo tak rychle, jako když datel ťuká do stromu. Se zpocenýma rukama se otočil a sevřel kladivo, aby čelil strašlivé věci za nimi. Postavil se mezi ni a ženu.

Tvor se vztyčil, zvětšil a jeho rudé oči zaplály ohněm. Světlo! S tímhle nemůže bojovat, že ne? Potřeboval nějakou výhodu. „Co je ta věc zač?“ zeptal se ženy zoufale. „Proč nás pronásleduje?“

„To je on,“ sykla. „Drak Znovuzrozený.“

Perrin ztuhl. Drak Znovuzrozený. Ale… ale to byl Rand. Je to noční můra, připomenul si. Nic z toho není skutečný. Nesmím se v tom nechat polapit!

Země se zachvěla, jako by sténala. Cítil žár netvorových očí. Zezadu se ozval škrábavý zvuk, jak se žena rozběhla pryč a opustila ho.

Perrin stál, nohy se mu třásly a všechny instinkty na něj křičely, ať utíká. Ale ne. Taky s tím nemůže bojovat. Nemůže přijmout, že je to skutečné.

Zavyl vlk a pak skočil na mýtinu. Hopsal jako by temnotu zaháněl. Tvor se sklonil k Perrinovi a natáhl mohutnou ruku, jako by ho chtěl rozdrtit.

Tohle byla ulička.

V Caemlynu.

Nebylo to skutečné.

Nebylo.

Temnota kolem vybledla. Obrovská temná stínová postava se ve vzduchu pokřivila jako kus látky, který někdo natahuje. Měsíc zmizel. U nohou se jim objevila malá ploška země – špinavá udusaná zem v uličce.

Pak sen s lupnutím zmizel. Perrin stál opět v uličce, s Hopsalem po boku, nikde ani stopy po lese nebo strašlivém stvoření, které někdo považoval za Draka Znovuzrozeného.

Perrin pomalu vydechl. Z čela mu stékal pot. Zvedl ruku, aby ho utřel, ale pak ho místo toho přinutil zmizet silou vůle.

Hopsal se vypařil a Perrin jej následoval a objevil se zpátky na stejné střeše jako předtím. Posadil se. Už jenom pomyšlení na ten stín ho roztřáslo. „Bylo to tak skutečné,“ řekl. „Jedna moje část věděla, že je to noční můra. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se pokoušet bojovat nebo utéct. Když jsem něco z toho udělal, zesílilo to, že? Protože jsem připustil, že je to skutečné?

Ano. Nesmíš věřit tomu, co vidíš.

Perrin přikývl. „Byla tam nějaká žena. Součást snu? Taky nebyla skutečná?“

Ano.

„Možná, že to jí se ten sen zdál,“ řekl Perrin. „To ona měla tu noční můru, a zůstala v ní uvězněná.“

Lidé, kteří sní, tady nezůstávají dlouho, vyslal Hopsal. Pro něj to představovalo konec rozhovoru. Byl jsi silný, Mladý býku. Vedl sis dobře. Perrin z něj cítil pýchu.

„Pomohlo, když tvrdila, že ta věc je Drak Znovuzrozený. Tím se ukázalo, že to není skutečné. Pomohlo mi to uvěřit, že není.“

Vedl sis dobře, štěně hloupé, zopakoval Hopsal. Možná se dokážeš wczř.

„Jenom když budu dál cvičit. Musíme to udělat znovu. Můžeš najít další?“

Ano, vyslal Hopsal. Když je tvůj druh poblíž, vždycky tam jsou noční můry. Vždycky. Vlk se však opět obrátil na sever. Perrin si předtím myslel, že to, co ho předtím rozptylovalo, byly sny, ale zdálo se, že tomu tak není.

„Co je tam?“ zeptal se Perrin. „Na co se to pořád díváš?“

Přichází, vyslal Hopsal.

„Co?“

Poslední lov. Začíná. Nebo ne.

Perrin svraštil čelo a vstal. „Myslíš… právě teď?“

Dojde k rozhodnuti. Brzy.

„K jakému rozhodnutí?“ To, co Hopsal vysílal, bylo matoucí, a on to nedokázal rozluštit. Světlo a temnota, prázdnota a oheň, chlad a strašlivé, strašlivé horko. Promísené s vlčím vytím, voláním, dodáváním síly.

Pojď. S pohledem upřeným na severovýchod Hopsal vstal.

Vlk zmizel. Perrin se přesunul za ním a objevil se nízko na svazích Dračí hory vedle skalního výběžku.

„Světlo,“ řekl Perrin tiše a ohromeně vzhlédl. Bouře, která celé měsíce nabírala sílu, vrcholila. Celé obloze vévodil obrovský černý bouřkový mrak, který zakrýval vrchol hory. Pomalu se ve vzduchu otáčel, obrovský vír temnoty, z něhož vylétaly blesky, které jej spojovaly s mraky nad nimi. V jiných částech vlčího snu byly mraky bouřkové, ale vzdálené. Tento působil bezprostředně.

Toto bylo… nějaké ohnisko. Perrin to cítil. Vlčí sen často odrážel věci ze skutečného světa zvláštním nebo nečekaným způsobem.

Hopsal stál na výběžku. Perrin všude na svazích Dračí hory cítil vlky. Bylo jich dokonce ještě víc než nedávno.

Čekají, vyslal Hopsal. Poslední lov přichází.

Když se Perrin natáhl, zjistil, že přicházejí další smečky, zatím sice vzdálené, ale mířící k Dračí hoře. Perrin vzhlédl k hrozivému vrcholu. Hrobka Draka, Luise Therina. Byl to pomník jeho šílenství, jeho selhání i úspěchu. Jeho pýchy a sebeobětování.

„Ti vlci,“ řekl Perrin, „shromažďují se k Poslednímu lovu?“

Ano. Jestli k němu dojde.

Perrin se obrátil zpátky k Hopsalovi. „Říkal jsi, že ano. ‚Poslední lov přichází,‘ – povídal jsi.“

Je třeba volit, Mladý býku. Jedna cesta vede k Poslednímu lovu.

„A ta druhá?“ zeptal se Perrin.

Hopsal neodpověděl hned. Obrátil se k Dračí hoře. Druhá cesta k Poslednímu lovu nevede.

„Ano, ale kam vede?“

K ničemu.

Perrin otevřel pusu, aby dál naléhal, ale pak ho zasáhla síla toho, co Hopsal vyslal. Pro vlka „nic“ znamenalo prázdný brloh, když všechna vlčata pochytali lovci. Bezhvězdná noční obloha. Mizející měsíc. Pach staré krve, suché, zvětralé, odrolené.

Perrin pusu zase zavřel. Na obloze dál vřela ta černá bouře. Cítil ji ve větru, pach polámaných stromů a hlíny, zaplavených polí a požárů rozpoutaných blesky. Tak jako v poslední době často se ty pachy zdály v kontrastu s okolním světem. Jeden z jeho smyslů mu říkal, že se nachází uprostřed pohromy, zatímco jiné neviděly nic špatného.

„Tahle volba. Proč ji prostě neprovedeme?“

Není to naše volba, Mladý býku.

Perrin cítil, jak jej mraky nahoře přitahují. Sobě navzdory se vydal vzhůru po svahu. Hopsal klusal vedle něj. Nahoře je to nebezpečné, Mladý býku.

„Já vím,“ řekl Perrin. Ale nedokázal se zastavit. Místo toho zrychlil a každý jeho krok byl o maličko delší. Hopsal mu běžel po boku, míjeli stromy, skály, smečky vlků, kteří je sledovali. Perrin s Hopsalem mířili vzhůru, šplhali výš, dokud se stromy nevytratily a zem nebyla chladná a zamrzlá.

Nakonec dorazili k samotnému mraku. Vypadal jako temná mlha, otáčející se a chvějící se skrytými proudy. Na okraji Perrin zaváhal, ale pak vešel dovnitř. Bylo to jako vstoupit do noční můry. Náhle jím lomcoval zuřivý vítr a ve vzduchu bzučela energie. V bouři poletovaly listí, hlína a kamenná drť a on se musel chránit zvednutou rukou.

Ne, pomyslel si.

Kolem něj se otevřela malá bublina klidu. Bouře mu dál zuřila jen pár coulů od obličeje a on se musel namáhat, aby se ho opět nezmocnila. Ta bouře nebyla noční můra nebo sen; bylo to něco mnohem ohromnějšího, skutečnějšího. Tentokrát to byl Perrin, kdo svou bezpečnou bublinou vytvářel něco nenormálního.

Prodíral se dál a brzy za sebou zanechával stopy ve sněhu. Hopsal kráčel proti větru a také zmenšoval účinek, který na něj vítr měl. Byl v tom silnější než Perrin – tomu se stěží dařilo udržovat vlastní bublinu při životě. Bál se, že bez ní by ho bouře vcucla a vymrštila do vzduchu. Viděl, jak vzduchem kolem prolétají velké utržené větve a dokonce i pár menších stromů.

Hopsal zpomalil a pak se posadil do sněhu. Zahleděl se vzhůru k vrcholku. Nemůžu zůstat, vyslal vlk. Tohle není moje místo.

„Chápu,“ řekl Perrin.

Vlk zmizel, ale Perrin pokračoval dál. Nedokázal vysvětlit, co ho přitahuje, ale věděl, že toho musí být svědkem. Někdo musel. Připadalo mu, že kráčí celé hodiny, zcela soustředěný pouze na dvě věci: držet si vítr od těla a klást jednu nohu před druhou.

Bouře byla stále divočejší. Tady to bylo tak zlé, že se nedokázal ubránit celé bouři, jen té nejhorší části. Minul rozeklaný okraj, kde byl vršek hory rozbitý, a vydal se podél něj, skrčený před větrem a s příkrým svahem po obou stranách. Vítr mu začal škubat za šaty a Perrin musel mhouřit oči, aby je chránil před prachem a sněhem ve vzduchu.

Stále však pokračoval. Usiloval dostat se na vrchol, který se zvedal před ním nad odervaným úbočím hory. Věděl, že tam nahoře najde, co hledá. Tenhle strašlivý vítr byl odpověď vlčího snu na něco velkého, něco strašlivého. Na tomto místě byly některé věci skutečnější než v bdělém světě. Sen odrážel bouři, protože se dělo něco velice důležitého. Obával se, že je to něco strašlivého.

Perrin se prodíral sněhem, šplhal po skalních stěnách, kůže jeho prstů zůstávala přilepená ke zmrzlým kamenům. Avšak v poslednich týdnech tvrdě cvičil. Přeskakoval propasti, které by neměl dokázat přeskočit, a zlézal skály, které by pro něj měly být příliš vysoké.

Na samém vrcholku rozeklaného rozbitého vrcholku hory stála nějaká postava. Perrin se dál plahočil vpřed. Někdo to musel sledovat. Někdo tam musel být, až se to stane.

Konečně se Perrin vytáhl na poslední balvan a ocitl se pár kroků od vrcholku. Nyní tu postavu rozeznával. Muž stál v samém středu větrného víru a bez hnutí zíral na východ. Byl slabý a průsvitný, odraz skutečného světa. Jako stín. Perrin nikdy nic takového neviděl.

Samozřejmě to byl Rand. Perrin věděl, že to tak bude. Odřenou rukou se Perrin držel skály a druhou si přitáhl plášť – ten si vytvořil už před několika skalními útesy. Mrkal zarudlýma očima a hleděl vzhůru. Většinu pozornosti musel věnovat tomu, aby si držel od těla vítr a nebyl vtažen do bouře.

Náhle se zablesklo a poprvé od chvíle, kdy začal šplhat, zahřmělo. Ten blesk se začal klenout jako kopule nad vrcholkem hory. Zalil Randovu tvář světlem. Tu tvrdou, netečnou tvář, podobnou samotnému kameni. Kam se poděly všechny křivky? Kdy Rand získal tolik hrana a ostrých úhlů? A ty oči, vypadaly jako z mramoru!

Rand měl na sobě kabát v černé a červené barvě. Vybraný a zdobený, s mečem u pasu. Vítr neměl na Randovo oblečení vliv. Připadalo Perrinovi nepřirozeně nehybné, jako by Rand opravdu byl jen socha. Vytesaná z kamene. Jediné, co se pohybovalo, byly tmavě rudé vlasy, které vlály ve větru, poletovaly a otáčely se.

Perrin se tiskl ke skále jako o život, chladný vítr ho štípal do tváří, prsty měl tak prokřehlé, že je stěží cítil. Vousy se mu ježily prašným ledem a sněhem. Kolem Randa se začalo ovíjet něco černého. Nebyla to součást bouře; vypadalo to, jako by zněj prýštila sama noc. Její pramínky stoupaly z Randovy kůže jako drobounké ruce, které se stáčely a omotávaly kolem něj. Vypadalo to jako samotné oživlé zlo.

„Rande!“ zařval Perrin. „Bojuj s tím! Rande!“

Jeho hlas se ztratil ve větru, navíc stejně pochyboval, že by ho Rand mohl slyšet. Temnota dál prýštila ven, jako kolomaz proudící Randovými póry a vytvářející kolem Draka Znovuzrozeného černou nákazu. Trvalo sotva pár okamžiků a Perrin Randa skrze černotu stěží viděl. Obklopila ho, odřízla, vypudila. Drak Znovuzrozený byl pryč. Zůstalo pouze zlo.

„Rande, prosím,” zašeptal Perrin.

A pak – ze středu temnoty, ze středu vřavy a bouře – pronikl zlem drobounký pramínek světla. Jako když za velmi temné noci vzplane svíčka. Světlo jako maják zářilo vzhůru ke vzdálené obloze. Tak křehké.

Bouře se na něj vrhla. Vítr bouřil, vyl a vřískal. Do vrcholu skalního štítu udeřil blesk, vytrhl kusy skály, sežehl zemi. Temnota se vlnila a pulzovala.

Avšak světlo stále zářilo.

Dole na boku skořápky ďábelské temnoty se objevila pavučina trhlin a zevnitř se šířilo světlo. Objevila se další prasklina a další. Uvnitř bylo něco silného, něco zářícího, něco třpytivého.

Skořápka vybuchla zevnitř, vypařila se a vypustila sloup světla tak jasného, tak neuvěřitelného, až měl Perrin pocit, jako by mu vypálilo oči z hlavy. Přesto z něj nespouštěl oči, nezvedl paži, aby si zastínil oči nebo zakryl ten skvělý obraz před sebou. Rand stál uvnitř světla s ústy otevřenými, jako by křičel vzhůru k obloze. Sluncem prozářený sloup vystřelil do vzduchu a bouře jako by se otřásla a celá obloha zavlnila.

Bouře se rozplynula.

Sloup ohnivého světla se změnil na sloup světla slunečního, prýštícího dolů a ozařujícího vrcholek Dračí hory. Perrin odlepil prsty od skály a dál v úžasu zíral na Randa, stojícího ve světle. Už se to zdálo dávno, tak dávno, co Perrin viděl paprsek ryzího slunečního světla.

Vlci začali výt. Bylo to triumfální vytí, jásavé a vítězné. Perrin zvedl hlavu a také zavyl, na okamžik se stávaje Mladým býkem. Cítil, jak se louže slunečního světla šíří, a pak ho zalila a její teplo zahnalo mrazivý chlad. Sotva si všiml, když Randův obraz zmizel, protože to sluneční světlo zůstalo.

Kolem Perrina se objevovali vlci, kteří se zhmotňovali uprostřed skoku. Dál vyli, skákali po sobě, jásali a tančili ve slunečním světle, které je zalévalo. Vřískali a štěkali a při skocích vyhazovali do vzduchu kusy sněhu. Hopsal byl mezi nimi a vyskočil do vzduchu a vylétl k Perrinovi.

Poslední lov začíná, Mladý býku! zaječel Hopsal. Žijeme. Žijeme!

Perrin se obrátil zpátky k místu, kde předtím stál Rand. Kdyby temnota Randa pohltila…

Ale nepohltila. Široce se usmál. „Poslední lov je tady!“ zavřískl na vlky. „Ať započne!“

Souhlasně zavyli, stejně hlasitě jako před chvílí bouře.