Věže půlnoci

KAPITOLA 47 Učebna

Faile netrpělivě seděla v sedle Svítání a snažila se neošívat, zatímco se otvíral průchod. Na druhé straně se rozprostírala hnědnoucí louka; Gaul s Děvami okamžitě proklouzli průchodem a vydali se na průzkum.

„Víš určitě, že nechceš jít taky?“ zeptal se Perrin Galada, který stál opodál a s rukama za zády pozoroval průvod.

„Ne,“ řekl Galad. „Večeře s Elain byla dostatečná, abychom to dohnali.“

Jak chceš,“ řekl Perrin. Obrátil se k Faile a ukázal k průchodu.

Pobídla koně do kroku. Už dávno bylo načase, aby se setkali s královnou Andoru, a ona musela potlačovat nervozitu. Perrin projel průchodem s ní; blízko na druhé straně ležel Caemlyn, velkolepé město se špičatými věžemi, červenobílými prapory a palácem uprostřed. Dolní Caemlyn, který se rozprostíral mimo městské hradby, vyrůstal v samostatné město.

Perrinův průvod je následoval průchodem; pečlivě to naplánovali tak, aby dělali dojem, ale nepůsobili nepřátelsky. Alliandre se stovkou stráží. Stovka dvouříčských lučištníků s luky s uvolněnými tětivami, které nesli jako hole. Stovka příslušníků vlčí gardy včetně velkého oddílu méně významných cairhienských šlechticů s barevnými šerpami z látek, nakoupených v Bílém Mostě, přes uniformy. A samozřejmě Gaul a Děvy.

Poslední šel Grady. Muž měl na sobě úhledně vyžehlený černý kabát se špendlíkem zasvěceného vyleštěným a zářícím na vysokém límci. Okamžitě pohlédl na západ k Černé věži. Časněji ráno poté, co mu dal Perrin svolení, se tam pokusil vytvořit průchod. Nefungoval. Perrina to znepokojilo. Měl v úmyslu to brzy prozkoumat, dnes nebo nejpozději zítra večer.

Gaul s Děvami se seřadili kolem Perrina a Faile a průvod se vydal na cestu. Arganda a oddíl Perrinovy vlčí gardy jel napřed, aby je ohlásil. Zbytek se vydal po cestě důstojným krokem. Caemlyn byl rozlezlý ještě hůř než Bílý Most. Poblíž Dolního Caemlynu tábořilo několik armád. Nejspíš sebraných různými urozenými pány, kteří podporovali Elainin nástup na trůn.

Něčím se to tady ale výrazně lišilo. Pokrývka mraků se kolem Caemlynu roztrhala. Jinak byla tak všudypřítomná, že Faile zůstala na čistou oblohu zírat. Mraky vytvořily kolem města otevřený, strašidelně pravidelný kruh.

Arganda a vlčí garda se vrátili. „Přijmou nás, můj pane, má paní,“ oznámil.

Faile s Perrinem jeli mlčky s celým průvodem dál. Nadcházející setkání probírali už tucetkrát; už si nebylo co říct. Perrin ji při diplomatických jednáních moudře předal vedení. Nemohli si dovolit válku mezi Andorem a Dvouříčím. Teď ne.

Když projížděli městskými branami, Perrin s Aiely začali být ostražitější. Mlčky jejich přehnaně ochranitelské chování snášela. Jak dlouho bude zajetí Šaidy vrhat stín na její život? Občas to vypadalo, že se Perrin zdráhá pustit ji bez tuctu stráží i na záchod.

Uvnitř hradeb se ulice hemžily lidmi a domy i tržiště byly plné. Začínaly se hromadit odpadky a davy se proplétalo hrozivé množství uličníků. Vyvolávači vykřikovali o nebezpečných časech – některé nejspíš zaměstnávali kupci, aby se snažili nahnat hodně lidí najedno místo. Perrinovi lidé zde nakoupili jídlo, ale bylo drahé; Elain na něj brzy bude muset začít přispívat, pokud už to neudělala. V jakém stavu byly královské zásobárny?

Projeli Novým Městem a pak vjeli do Vnitřního Města a pustili se vzhůru do kopce k samotnému paláci. Před branami paláce zasazenými ve starobylé bílé palácové hradbě stála v pozoru královnina garda v červenobílých tabardech, naleštěných kyrysech a kroužkových košilích.

Jakmile projeli bránou, sesedli. Do paláce Perrina a Faile doprovázel stočlenný doprovod. Všichni Aielové a menší čestná stráž z každého kontingentu. Chodby v paláci byly široké, ale s takovým množstvím lidí se Faile stále cítila stísněně. Cesta, kterou jí a Perrina vedli, byla jiná než cesta do trůnního sálu, kterou šla předtím. Proč nejdou přímo?

Vypadalo to, že od doby, kdy tady vládl Rand, se v paláci moc nezměnilo. Teď tu nebyli žádní Aielové – kromě těch, které přivedl Perrin. Prostředkem chodby se táhl stejný červený běhoun, v koutech stály stejné vázy, na stěnách visela stejná zrcadla, která chodbám dodávala zdání větší velikosti.

Stavba jako tato mohla stát neměnná celá staletí a nevšímat si toho, čí nohy šlapou po kobercích a čí zadek zahřívá trůn. V průběhu jediného roku tu vládla Morgasa, jeden ze Zaprodanců, Drak Znovuzrozený a nakonec Elain.

Faile vlastně napůl očekávala – když zahýbali za roh k trůnnímu sálu – že tam najde Randa, usazeného na Dračím trůnu, na ruce položený ten zvláštní poloviční oštěp a v očích třpytící se šílenství. Avšak Dračí trůn byl odstraněn a na Lvím trůnu opět seděla jeho královna. Rand ten trůn schoval a chránil, jako květinu, kterou chtěl dát své budoucí lásce.

Královna byla mladší verzí své matky. Pravda, Elainina tvář měla jemnější rysy. Měla však stejné rudozlaté vlasy a ohromující krásu. Byla vysoká a na břiše a prsou už bylo znát její těhotenství.

Trůnní sál byl vhodně vyzdobený, s pozlaceným dřevěným lemováním a úzkými sloupy v rozích, nejspíš na ozdobu. Elain udržovala sál lépe osvětlený než Rand a stojací lampy hořely jasným světlem. Dole napravo od trůnu stála samotná Morgasa a vlevo osm příslušníků královniny gardy. Boky místnosti lemovali méně významní šlechtici a s dychtivou pozorností vše sledovali.

Když Perrin, Faile a ostatní vstoupili, Elain se na trůnu předklonila. Faile pochopitelně udělala pukrle a Perrin se uklonil. Poklona nebyla hluboká, ale uklonil se. Podle dohody udělala Alliandre hlubší pukrle než Faile. Nad tím se Elain okamžitě zamyslí.

Oficiálním důvodem jejich návštěvy bylo uznání koruny, poděkování Perrinovi a Faile za to, že přivedli Morgasu zpátky. To byla samozřejmě jen zástěrka. Skutečným důvodem setkání bylo probrat budoucnost Dvouříčí. Ale to byl ten typ choulostivé záležitosti, o němž nikdo nemohl mluvit přímo, přinejmenším ne hned. Už jen prohlásit ten cíl by druhé straně odhalilo příliš.

„Ať je známo,“ pronesla Elain zpěvným hlasem, „že vás trůn vítá, urozená paní Zarine ni Bašere t’Aybaro. Královno Alliandre Maritho Kigarin. Perrine Aybaro.“ Pro něj žádný titul. „Dovolte, ať vám osobně vyjádříme naši vděčnost za navrácení naší matky. Vaše přičinlivost v této záležitosti vám vysloužila nejhlubší uznání koruny.“

„Děkuji ti, Veličenstvo,“ řekl Perrin se svou obvyklou strohostí. Faile s ním obšírně hovořila o tom, aby se nepokoušel obejít formálnost nebo obřadnost.

„Vyhlašujeme den oslav za bezpečný návrat mé matky,“ pokračovala Elain. „A za její… návrat k řádnému postavení.“

Ta odmlka znamenala, že Elain nebyla potěšena, když zjistila, že se s její matkou zacházelo jako se služebnou. Musela si uvědomovat, že Perrin a Faile nevěděli, co dělají, ale královnu taková věc i tak mohla rozhořčit. Možná to bylo ostří, které měla v plánu využít.

Možná toho Faile v těch slovech viděla až příliš, ale nemohla si pomoct. Být urozenou paní se v mnoha směrech podobalo tomu, být obchodnicí, a ji dobře naučili obě role.

„A nakonec,“ řekla Elain, „se dostáváme k účelu našeho setkání. Urozená paní Bašere, pane Aybaro. Je zde nějaká laskavost, kterou byste chtěli žádat oplátkou za dar, jenž jste věnovali Andoru?“

Perrin položil ruku na kladivo a tázavě pohlédl na Faile. Elain očividně čekala, že požádají, aby z něj formálně udělala urozeného pána. Nebo možná o shovívavost s tím, že jednoho předstíral, společně s formálním prominutím. Výsledkem tohoto rozhovoru mohlo být obojí.

Faile byla v pokušení žádat to první. Byla by to jednoduchá odpověď. Ale možná až příliš jednoduchá; než budou pokračovat, Faile musí vědět pár věcí. „Veličenstvo,“ řekla Faile opatrně, „mohli bychom tuto laskavost probrat ve větším soukromí?“

Elain se nad tím zamyslela – přinejmenším třicet vteřin, což Faile připadalo jako věčnost. „Tak dobře. Můj salon je připravený.“

Faile přikývla a sloužící otevřel dvířka v levé stěně trůnního sálu. Perrin k nim zamířil a pak zvedl ruku ke Gaulovi, Sulin a Argandovi. „Počkejte tady.“ Zaváhal a zalétl pohledem ke Gradymu. „Ty taky.“

Vypadalo to, že se to ani jednomu z nich nelíbí, ale poslechli. Varovali je, že se něco takového může stát.

Faile potlačila nervozitu – nelíbilo sejí, že tady nechávají aša’mana, který představoval jejich nejlepší možnost úniku. Obzvlášť když Elain měla v salonu nepochybně ukryté špehy a gardisty, připravené vyrazit v případě, že by se věci zvrhly. Faile by se líbilo mít podobnou ochranu, ale vzít si s sebou na rozhovor s královnou usměrňujícího muže… nu, bude to muset být takto. Byli na Elainině území.

Faile se zhluboka nadechla a připojila se v malém bočním pokoji k Perrinovi, Alliandre a Morgase. Byla zde rozestavená křesla; Elain tuto možnost předvídala. Než se posadili, čekali, až přijde Elain. Faile neviděla žádné místo, kde by se mohly ukrývat stráže.

Elain vešla a mávla rukou. Prsten s Velkým hadem na jejím prstu se zatřpytil ve světle lampy. Faile málem zapomněla, že je Aes Sedai. Možná kolem nečíhali žádní gardisté, aby jí v případě nutnosti pomohli – žena, která umí usměrňovat, byla stejně nebezpečná jako tucet vojáků.

Kterému z drbů ohledně otce Elainina dítěte se dalo věřit? Určitě ne tomu o tom pitomci z její gardy – to byla nejspíš jen zástěrka. Mohl by to být samotný Rand?

Morgasa vešla za Elain. Měla střízlivé šaty tmavě červené barvy. Posadila se vedle své dcery, pozorně je sledovala a mlčela.

„Takže,“ řekla Elain, „vysvětlete mi, proč bych vás dva prostě neměla popravit jako zrádce.“

Faile zamrkala překvapením. Perrin si nicméně jenom odfřkl. „Myslím, že Rand by z toho nebyl právě nadšený.“

„Já se mu nemusím zpovídat,“ řekla Elain. „Čekáš, že uvěřím, že to on stál za tím, že svádíš mé poddané a prohlašuješ se za krále?“

„Máš některé špatné informace, Veličenstvo,“ řekla Faile popuzeně. „Perrin se nikdy neprohlásil za krále.“

„Vážně? A ani nevztyčil prapor Manetherenu, jak mi tvrdili moji informátoři?“ zeptala se Elain.

„To jsem udělal,“ řekl Perrin. „A ze své vůle jsem ho zase sundal.“

„No, to něco znamená,“ odvětila Elain. „Možná ses neprohlásil za krále, ale vztyčit ten prapor bylo prakticky totéž. No tak, sedněte si.“ Mávla rukou. Ze stolku na opačné straně místnosti se vznesl tác a doplul k ní. Stály na něm poháry a džbán s vínem, konvice s čajem a šálky.

Podala si to pomocí jediné síly, pomyslela si Faile. Je to připomínka jejich schopnosti. Poměrně okatá.

„Přesto,“ řekla Elain, „udělám, co je pro mou říši nejlepší, bez ohledu na cenu.“

„Pochybuji, že rozčílit Dvouříčí,“ ozvala se váhavě Alliandre, „bude pro tvou říši to nej lepší. Poprava jejich vůdce by v té oblasti nepochybně vyvolala vzpouru.“

„Pokud je mi známo,“ řekla Elain a nalila několik šálků čaje, „už se vzbouřili.“

„Přišli jsme za tebou v míru,“ řekla Faile. „Tak sotva jednají vzbouřenci.“

Podle zvyku se Elain napila jako první, aby ukázala, že čaj není otrávený. „Moji vyslanci do Dvouříčí byli odmítnuti a vaši lidé mi poslali zprávu, cituji, ‚Země urozeného pána Perrina Zlatookého odmítají tvé andorské daně. Tai’šar Manetheren!’”

Alliandre zbledla. Perrin tiše zasténal, což se mírně podobalo zavrčení. Fale si vzala šálek a napila se čaje – mátový s moruškami; byl dobrý. Dvouříčští mají kuráž, to se muselo nechat.

„Toto jsou vášnivé časy Veličenstvo,“ řekla Faile. „Jistě dokážeš pochopit, proč by si lidé mohli dělat starosti; Dvouříčí pro tvůj trůn nebývalo právě často prioritou.“

„To je mírně řečeno,“ odfrkl si Perrin. „Většina z nás vyrostla a ani netušila, že patří k Andoru. Vůbec jste si nás nevšímali.“

„To proto, že se tam nikdo nebouřil.“ Elain upila čaj.

„Vzpoura není jediný důvod, proč by lidé mohli potřebovat pozornost královny, která si na ně dělá nárok,“ řekl Perrin. „Nevím, jestli ses to doslechla, ale loni jsme se sami museli postavit trollokům a koruna nám neposkytla pomoci ani za mák. Kdybys to věděla, pomohla bys, ale skutečnost, že poblíž nebyli žádní vojáci – nikdo schopný zjistit, v jakém jsme nebezpečí – o něčem vypovídá.“

Elain zaváhala.

„Dvouříčí znovu objevilo svou minulost,“ řekla opatrně Faile. „Nemohla se skrývat věčně, ne když je na obzoru Tarmon Gai’don. Ne poté, co v dětství chránilo Draka Znovuzrozeného. Jedna moje část přemýšlí nad tím, jestli Manetheren musel padnout, jestli muselo povstat Dvouříčí, aby poskytlo místo, kde mohl být Rand al’Thor vychován. Mezi sedláky s krví – a neústupností – králů.“

„Čímž je ještě důležitější, abych věci okamžitě uklidnila,“ řekla Elain. „Nabídla jsem ti laskavost, abys mohl žádat o odpuštění. Prominu ti a ujistím se, že tam budou posláni vojáci, aby tví lidé měli ochranu. Přijmi to a všichni se můžeme vrátit a žít tak, jak to má být.“

„To se nestane,“ řekl Perrin tiše. „Dvouříčí teď bude mít urozené pány. Dlouho jsem se tomu bránil. Ty možná budeš také, ale nic to nezmění.“

„Snad,“ odvětila Elain. „Ale uznat tebe by znamenalo souhlasit, že v mé zemi si kterýkoli člověk může prostě přivlastnit titul a pak si ho udržet tím, že paličatě postaví armádu. To by byl strašlivý precedent, Perrine. Nemyslím si, že si uvědomuješ, doják obtížné situace mě stavíš.“

„Nějak se tím protlučeme,“ řekl Perrin tím paličatým tónem, který používal, když nehodlal uhnout. „Já neodstoupím.“

„Tohle je vážně mizerný způsob, jak mě přesvědčit, že přijmeš moji autoritu,“ obořila se na něj Elain.

To není dobré, pomyslela si Faile a otevřela pusu, aby se do toho vložila. Konflikt by jim neposloužil.

Než však stačila promluvit, přerušil je jiný hlas. „Dcero,“ řekla Morgasa klidně a upila čaje. „Pokud máš v úmyslu tančit s ta’veren, ujisti se, že znáš správné kroky. Já jsem s tímto mužem cestovala. Viděla jsem svět, jak se kolem něj ohýbá; viděla jsem, jak se zavilí nepřátelé změnili ve spojence. Bojovat se samotným vzorem je jako snažit se přenést horu lžící.“

Elain zaváhala a pohlédla na matku.

„Prosím odpusť mi, pokud překračuju hranici,“ pokračovala Morgasa, „ale Elain, já jsem těmto dvěma slíbila, že se za ně přimluvím. Říkala jsem ti to. Andor je silný, ale bojím se, že by se o tohoto muže mohl rozbít. Slibuju ti, že tě nechce připravit o trůn, a Dvouříčí potřebuje dohled. Bylo by tak hrozné dovolit jim mít muže, kterého si sami vybrali?“

V malé místnosti zavládlo ticho. Elain si Perrina měřila pohledem. Faile zatajila dech.

„Tak dobře,“ řekla Elain. „Předpokládám, že máte nějaké požadavky. Tak si je poslechněme, abychom zjistili, jestli se dá něco dělat.“

„Nemáme požadavky,“ řekla Faile. „Máme nabídku.“

Elain zvedla obočí.

„Tvá matka má pravdu,“ pokračovala Faile. „Perrin nechce tvůj trůn.“

„Až si lidé něco vezmou do hlavy, pak na tom, co chcete vy dva, nemusí vůbec záležet.“

Faile zavrtěla hlavou. „Oni ho milují, Veličenstvo. Váží si ho. Udělají, co jim řekne. Představy o novém povstání Manetherenu můžeme potlačit a uděláme to.“

„A proč byste to dělali?“ zeptala se Elain. „Vím, jak rychle se Dvouříčí rozrůstá, se všemi těmi uprchlíky, kteří tam přicházejí přes hory. S příchodem Poslední bitvy můžou státy vznikat i zanikat. Nemáte důvod vzdát se příležitosti vybudovat si vlastní království.“

„Vlastně,“ řekla Faile, „máme dobrý důvod. Andor je silná a vzkvétající země. Města v Dvouříči se možná rychle rozrůstají, ale lidé si sotva začali přát vlastního urozeného pána. V srdcích jsou to stále sedláci. Nechtějí slávu; chtějí, aby jim vzešla úroda.“ Faile udělala krátkou odmlku. „Možná máš pravdu, možná dojde k dalšímu Rozbití, ale to je jen další důvod mít spojence. Nikdo si v Andoru nepřeje občanskou válku, nejméně ze všeho lidé z Dvouříčí.“

„Takže co navrhujete?“ zeptala se Elain.

„Skutečně nic, co už není,“ řekla Faile. „Uděl Perrinovi oficiální titul a udělej z něj nejvyššího urozeného pána Dvouříčí.“

„A tím ‚nejvyšším urozeným pánem‘ myslíš co?“ zeptala se Elain.

„Bude mít vyšší postavení než ostatní andorské urozené rody, ale bude stát pod královnou.“

„Pochybuju, že by se to ostatním líbilo,“ řekla Elain. „A co daně?“

„Dvouříčí bude od daní osvobozeno,“ řekla Faile. Když se Elain zatvářila nevrle, Faile rychle pokračovala. „Veličenstvo, trůn si Dvouříčí celá pokolení nevšímal, nechránil ho před bandity ani neposilal dělníky opravovat cesty, neposkytl jim žádnou správu či soudy.“

„Nepotřebovali to,“ řekla Elain. „Postarali se o sebe dobře.“ Nepodotkla, že Dvouříčští by zřejmě výběrčí daní, úředníky či soudce, vyslané královnou, nejspíš vyhodili – ale zdálo se, že to dobře ví.

„Nu,“ řekla Faile, „takže se nemusí nic změnit. Dvouříčí si povládne samo.“

„Mohla bys s nimi mít bezcelni obchod,“ navrhla Alliandre.

„To už mám,“ prohlásila Elain.

„Takže se nic nemění,“ řekla znovu Faile. „Až na to, že na západě získáš mocnou provincii. Perrin, jakožto tvůj spojenec a poddaný, bude souhlasit s tim, že ti poskytne vojsko na obranu. Také získáš loajalitu monarchů, kteří mu přísahali věrnost.“

Elain pohlédla na Alliandre. Nejspíš se o její přísaze doslechla od Morgasy, ale bude to chtít slyšet i sama.

„Odpřisáhla jsem urozenému pánovi Perrinovi věrnost,“ řekla Alliandre. „Ghealdan dlouho postrádal silné spojence. Měla jsem v úmyslu to změnit.“

„Veličenstvo,“ řekla Faile a s čajovým šálkem v rukou se předklonila. „Perrin strávil několik týdnů se seančanskými důstojníky. Vytvořili obrovský pakt zemí, sjednocených pod jedním praporem. Rand al’Thor, ačkoli mu můžeš jako příteli věřit, učinil totéž. Pod svou vládou má Tear, Illian a nyní možná i Arad Doman. V těchto dobách se státy spíš spojují než rozdělují. Andor vypadá každou hodinou menší.“

„Proto jsem udělala, co jsem udělala,“ řekla Alliandre.

Tedy, podle Faileina názoru byla Alliandre polapena Perrinovou povahou ta’veren. Moc plánování v tom nebylo. Ale Alliandre to mohla vidět jinak.

„Veličenstvo,“ pokračovala Faile, „můžeš hodně získat. Skrze mé manželství s Perrinem získáš spojeni se Saldeiou. Prostřednictvím Alliandřiny přísahy získáš Ghealdan. Berelain Perrina také následuje a často vyjadřovala touhu získat Mayene silné spojence. Kdybychom si s ní promluvili, myslím, že by mohla být ochotná uzavřít s námi spojenectví. Mohli bychom uzavřít vlastní dohodu. Pět zemí – pokud počítáš i Dvouříčí – a dokonce šest, když získáš Sluneční trůn, jak se povídá. Nepatříme k nejmocnějším zemím, ale mnoho je silnějších než jeden. A ty bys stála v našem čele.“

Nepřátelský výraz se Elain už téměř vytratil z tváře. „Saldeia. Kolikátá jsi v nástupnické linii?“

„Druhá,“ přiznala Faile, což Elain nejspíš už věděla. Perrin se v křesle zavrtěl. Faile věděla, že ho ta skutečnost stále znepokojuje; nedá se nic dělat, prostě si na ni bude muset zvyknout.

„Druhá je příliš blízko,“ odvětila Elain. „Co když skončíš jako královna Saldeie? Tak bych mohla o Dvouříčí přijít a získala by ho jiná země.“

„To se dá snadno napravit,“ řekla Alliandre. „Kdyby měla Faile nastoupit na trůn, jedno z jejích a Perrinových dětí by mohlo pokračovat jako urozený pán Dvouříčí. Druhé by mohlo usednout na saldejský trůn. Sepište to a budeš v bezpečí.“

„S takovým uspořádáním bych mohla souhlasit,“ řekla Elain.

„Já s tím nemám problém,“ odpověděla Faile a pohlédla na Perrina.

„Asi ano.“

„Sama bych jedno z nich chtěla,“ řekla Elain zamyšleně. „Myslím jedno z vašich dětí, aby se přiženilo či přivdalo do andorské královské linii. Pokud má Dvouříčí vládnout urozený pán s takovou mocí, jakou mu tato smlouva dá, pak bych byla velice ráda, aby byl pokrevně spřízněný s trůnem.“

„To ti neslíbím,“ řekl Perrin. „Moje děti se rozhodnou samy.“

„Mezi šlechtou to tak občas chodí,“ řekla Elain. „Bylo by to neobvyklé, ale ne neslýchané, kdyby děti jako naše byly zasnoubeny už v dětství.“

„V Dvouříčí to takhle dělat nebudeme,“ prohlásil Perrin paličatě. „Nikdy.“

Faile pokrčila rameny. „Mohli bychom je v tom povzbudit. Veličenstvo.“

Elain chvíli přemýšlela a pak přikývla. „To bude stačit. Ale ostatním rodům se nebude líbit ta záležitost s ‚nejvyšším urozeným pánem’. Budeme to muset nějak obejít…“

„Dej Dvouříčí Drakovi Znovuzrozenému,“ ozvala se Morgasa.

Elain se rozzářily oči. „Ano. To by fungovalo. Kdybych mu to území dala, aby zde měl své sídlo v Andoru…“

Faile otevřela pusu, ale Elain ji mávnutím ruky zarazila. „O tomhle se nebudeme dohadovat. Musím najít nějaký způsob, jak ostatní urozené pány a paní přesvědčit, že dělám správně, když poskytuju Dvouříčí takovou samostatnost. Pokud tu zemi propůjčím Drakovi Znovuzrozenému, udělím mu v Andoru titul a z Dvouříčí udělám jeho sídlo, pak bude dávat smysl, že s vaším domovem budu zacházet jinak.

Urozené andorské rody to přijmou, protože Rand z Dvouříčí pochází a Andor má vůči němu dluh. Necháme ho, aby z Perrinova rodu udělal své správce. Místo abych ve vlastní zemi ustoupila vzbouřencům, bude to vypadat, že Drakovi Znovuzrozenému, muži, kterého miluju, dovoluju pozvednout dobrého přítele. Také by nám to mohlo získat oporu proti tomu paktu Team a Illianu, který jste zmínili, protože ti budou odhodlaní tvrdit, že jejich pouta k Randovi jim dávají právo dobývat.“ Zamyšleně poklepávala na stěnu šálku.

„To zní rozumně,“ přikývl Perrin. „Správce Dvouříčí. Líbí se mi, jak to zní.“

„Ano, dobře,“ řekla Faile. „Takže myslím, že jsme se dohodli.“

„Daně,“ řekla Elain, jako by neslyšela. „Odvedete je do pokladny spravované Perrinem a jeho rodem s tím, že pokud se Drak někdy vrátí, může šije vyžádat. Ano. To nám dá právní důvod k vašemu zproštění. Perrin bude mít samozřejmě oprávnění na tyto fondy sáhnout, aby vylepšil Dvouříčí. Cesty, sklady s jídlem, obrana.“

Elain se podívala na Faile, pak se usmála a dlouze se napila čaje. „Začínám si myslet, že nepopravit vás byl dobrý nápad.“

„To je jistě úleva,“ řekla s úsměvem Alliandre. Jakožto nejméně mocná v alianci z ní hodně získá.

„Veličenstvo…“ začala Faile.

„Říkej mi Elain,“ řekla a nalila Faile pohár vína.

„Tak dobře, Elain,“ usmála se Faile, odložila čaj a vzala si víno. „Musím se zeptat. Víš, co se děje s Drakem Znovuzrozeným?“

„Ten pitomý hromotluk,“ řekla Elain a zavrtěla hlavou. „Ten zatracenej chlap Egwain pěkně rozzuřil.“

„Egwain?“ zeptal se Perrin.

„Konečně je z ní amyrlin,“ řekla Elain, jako by to bylo nevyhnutelné. Perrin přikývl, ovšem Faile to ohromilo. Jak se tohle stalo, a proč to Perrina nepřekvapilo?

„Co provedl?“ zeptal se Perrin.

„Tvrdí, že rozbije zbývající zámky na věznici Temného,“ řekla zamračeně Elain. „Samozřejmě ho budeme muset zastavit. Pošetilý plán. S tím bys mohl pomoct. Egwain sbírá vojsko, aby ho přesvědčila.“

„Myslím, že bych mohl pomoct,“ řekl Perrin.

„Víš, kde teď je?“ zeptala se Faile. Perrin měl ze svých vizí docela dobrou představu, ale chtěl vědět, co ví Elain.

„Nevím,“ odpověděla Elain. Ale vím, kde bude…“

Fortuona Athaem Devi Paendrag, vládkyně slavné Seančanské říše, vkráčela do své učebny. Na sobě měla velkolepou róbu ze zlaté látky, střiženou podle nejvyšší říšské módy. Suknice byla vpředu rozstřižená těsně nad kolena a tak dlouhá, že potřebovala pět da’covale, aby ji nesli po stranách a vlečku vzadu.

Na hlavě měla bohatě zdobený diadém ze zlata a karmínového hedvábí s překrásnými hedvábnými křídly ve tvaru letící sovy a na pažích se jí třpytilo třináct náramků, každý s jinou kombinací drahokamů. Na krku měla dlouhou šňůru křišťálů. Včera v noci slyšela nad svým oknem sovu, a když vyhlédla ven, pták neodlétl. Znamení, které ukazuje, že je třeba si dávat velký pozor a že v příštích dnech učiní důležitá rozhodnutí. Správnou odpovědí bylo vzít si šperky, které mají mocnou symboliku.

Když vstoupila do komnaty, lidé uvnitř se vrhli tváří k zemi. Pouze Smrtonosná garda – muži v krvavě rudé a tmavě zelené zbroji – byli výjimkou; uklonili se, ale oči nesklopili a sledovali, zda nehrozí nebezpečí.

Ve velké místnosti nebyla žádná okna. Na jednom konci stály řady keramických nádob, místo, kde damane nacvičovaly ničivá tkaniva. Zem byla pokrytá tkanými rohožemi, na nichž sráželi tvrdohlavé damane na zem, kde se pak svíjely v bolestech. Nebylo by vhodné, aby si fyzicky ublížily. Damane patřily k nejdůležitějším nástrojům, které říše měla, cennějším než koně nebo rakeni. Nezabili jste zvíře, protože se pomalu učilo; trestali jste ho, dokud se nenaučilo.

Fortuona prošla komnatou k místu, kde postavili řádný císařský trůn. Často sem přicházela, aby sledovala, jak s damane pracují nebo je krotí. Uklidňovalo ji to. Trůn stál na malém pódiu; vyšla po schodech a za ní šustila vlečka, kterou nesli da’covale. Obrátila se čelem k místnosti a dovolila sloužícím, aby jí upravili šaty Uchopili ji za paže a zvedli na trůn a její dlouhé zlaté sukně spustili z čelní strany pódia jako tapisérie.

Tyto sukně byly pošity nápisy o říšské moci. Císařovna JE Seančan. Císařovna BUDE žít věčně. Císařovnu MUSÍTE uposlechnout. Seděla jako živoucí prapor moci říše.

Selucia zaujala postavení na nižších stupních pódia. Poté se dvořané zvedli. Damane samozřejmě zůstaly klečet. Bylo jich zde deset, se skloněnými hlavami, jejich sul’dam držely vodítka a – v několika případech – je laskavě poplácávaly po hlavě.

Vstoupil král Beslan. Oholil si většinu hlavy a nechal si jenom tmavý pruh na temeni a sedm nehtů měl nalakovaných. O jeden víc než kdokoli na této straně oceánu s výjimkou samotné Fortuony. Místo seančanského oděvu stále nosil altarské šaty – zelenobílou uniformu. V tomto směru na něj nenaléhala.

Pokud věděla, od svého povýšení Beslan nespřádal žádné plány na její zavraždění. Pozoruhodné. Kterýkoli Seančan by okamžitě začal intrikovat. Někteří by se pokusili o atentát; jiní by se rozhodli jen plánovat, ale stáleji podporovat. Ale všichni by uvažovali o tom, že ji zabijí.

Mnozí na této straně oceánu uvažovali odlišně. Nikdy by tomu nevěřila, nebýt času, který strávila s Matrimem. To byl očividně hlavní důvod, proč měla Fortuona jít s ním. Jen si přála, aby si ta znamení bývala vyložila dříve.

S Beslanem dorazil generálkapitán Lunal Galgan a pár níže urozených. Galgan byl širokoplecí chlapík s hřebenem bílých vlasů na hlavě. Ostatní urození se mu podřizovali; věděli, že má její přízeň. Pokud tady vše proběhne dobře a znovu získají zpátky Seančan, byla velká pravděpodobnost, že ho pozvedne do císařské rodiny. Koneckonců, až se Fortuona vrátí a znovu nastolí pořádek, bude třeba řady císařské rodiny doplnit. Mnohé nepochybně zavraždili nebo popravili. Galgan byl cenný spojenec. Nejenže otevřeně vystupoval proti Suroth, ale také navrhl útok na Bílou věž, který proběhl dobře. Mimořádně dobře.

Melitene, Fortuonina der’sul dam popošla vpřed a znovu se uklonila. Statná prošedivělá žena vedla damane s tmavě hnědými vlasy a krví podlitýma očima. Tato zjevně často brečí.

Melitene měla dost rozumu, aby ji ten brekot uvedl do rozpaků, a uklonila se obzvlášť nízko. Fortuona se rozhodla nevšímat si toho, že se damane chová tak neuspokojivě. Navzdory své nevrlosti tahle představovala dobrý úlovek.

Fortuona udělala k Selucii řadu gest, kterými ji nařídila, co říci. Žena ji sledovala bystrýma očima, polovinu hlavy zakrytou látkou, zatímco čekala, až jí tam dorostou vlasy, druhou polovinu oholenou. Fortuona si nakonec bude muset vybrat jiný hlas, neboť Selucia nyní byla její pravdomluvčí.

„Ukažte nám, co tahle žena dokáže,“ pronesla Selucia slova, která jí znakovou řečí řekla Fortuona.

Melitene poplácala damane po hlavě. „Suffa předvede císařovně – kéž žije věčně – moc roztínání vzduchu.“

„Prosím,“ řekla Suffa a prosebně se zahleděla na Fortuonu. „Prosím, poslouchej mě. Já jsem amyrlinin stolec.“

Melitene zasykla a Suffa vytřeštila oči, očividně pod náporem bolesti z a’dámu. Damane však stejně pokračovala. „Mohu ti nabídnout obrovské výkupné, mocná císařovno! Pokud mě vrátíte, dám vám za sebe deset žen. Dvacet! Těch nejmocnějších, které Bílá věž má. Já…“ Se sténáním zmlkla a zhroutila se na zem.

Melitene se potila. Pohlédla na Selucii a rychle a nervózně promluvila. „Prosím, vysvětli císařovně nás všech – kéž žije věčně – že mám sklopené oči za to, že jsem tuto řádně nevycvičila. Suffa je překvapivě paličatá, navzdory tomu se rychle rozbrečí a nabízí za sebe jiné.“

Fortuona chvíli seděla a nechala Melitene, ať se potí. Nakonec Selucii ukázala, ať promluví.

„Císařovna se na tebe nehněvá,“ pronesla Selucia. „Tyto marath’damane, které si říkají Aes Sedai, se všechny ukázaly jako sveřepé.“

„Prosím, vyjádři Nej vznešenější mou vděčnost,“ řekla Melitene a uvolnila se. „Pokud to tu, jejíž oči hledí vzhůru, potěší, mohu Suffu přinutit to předvést. Ale možná dojde k dalším výbuchům.“

„Smíš pokračovat,“ pronesla Selucia.

Melitene poklekla vedle Suffy a promluvila na ni nejdřív ostře a pak chlácholivě. S bývalými marath’damane to uměla velice dobře. Fortuona si o sobě samozřejmě také myslela, že to s damane umí. Užívala si krocení marath damane stejně, jako si její bratr Halvate užíval krocení divokých grolmů. Vždycky jí bylo líto, že ho zavraždili. Byl to jediný z jejích bratrů, kterého kdy měla ráda.

Suffa se konečně zvedla na kolena. Fortuona se zvědavě předklonila. Suffa sklonila hlavu a vzduch před ní rozřízla čára zářivého čistého světla. Čára se kolem středové osy otočila na bok a otevřela přímo před Fortuoniným trůnem otvor. Za ním ševelily stromy a Fortuona zatajila dech, když viděla, jak od portálu odlétá jestřáb s bílou hlavou. Neuvěřitelně mocné znamení. Za normálních okolností ledově klidná Selucia zalapala po dechu, i když Fortuona netušila, zda nad portálem nebo nad znamením.

Fortuona zakryla vlastní překvapení. Takže to byla pravda. Cestování nebylo mýtus nebo vyprávění. Bylo skutečné. Tím se válka naprosto měnila.

Beslan k ní popošel, uklonil se a vypadal váhavě. Pokynula jemu a Galganovi, aby přešli na místo, odkud mohli otvorem viděl lesní mýtinu. Beslan na to zíral s otevřenou pusou.

Galgan si založil ruce za zády. Byl to zvláštní muž. Setkal se s nájemnými vrahy ve městě a vyptával se na cenu za Fortuonino zabití. Pak nechal každého, který mu řekl cenu, popravit. Byl to velice důvtipný manévr – jeho cílem bylo ukázat jí, že by ho měla považovat za hrozbu, protože nemá strach scházet se s vrahy. Nicméně to byl také zjevný projev věrnosti. Prozatím tě následuji, říkal ten čin, ale sleduji tě a jsem ctižádostivý.

V mnoha směrech jí jeho opatrné manévrování uklidňovalo víc než Beslanova zdánlivě neochvějná loajalita. To první mohla předvídat. To druhé… nu, nebyla si ještě jistá, jak si to má vysvětlovat. Bude Matrim stejně věrný? Jaké by to bylo, mít prince krkavců, proti kterému by nemusela spřádat intriky? Vypadalo to téměř jako fantazie, jako pohádka, co vyprávějí prostým dětem, aby mohly snít o nemožném manželství.

„To je neuvěřitelné!“ vyhrkl Beslan. „Nejvznešenější, s touhle schopností…“ Díky svému postavení byl jedním z mála lidí, kteří s ní mohli mluvit přímo.

„Císařovna si přeje vědět,“ pronesla Selucia, když si přečetla Fortuoniny prsty, Jestli některá ze zajatých marath’damane mluvila o té zbrani.“

„Pověz nejvyšší císařovně – kéž žije věčně – že ne,“ odpověděla Melitene ustaraně. „A mohu-li být tak smělá, věřím, že nelžou. Zdá se, že výbuch za městem byla ojedinělá událost – výsledek nějakého neznámého ter’angrialu, který někdo neopatrně použil. Možná žádní zbraň není.“

Bylo to možné. Fortuona už o pravdivosti té šeptandy začínala pochybovat. K výbuchu došlo před tím, než Fortuona dorazila do Ebú Daru, a podrobnosti byly zmatené. Možná to všechno byla nějaká intrika Suroth či jejích nepřátel.

„Generálkapitáne,“ pronesla Selucia. „Nejvznešenější si přeje vědět, co bys podnikl s takovou silou, jako je například tato schopnost cestování.“

„To záleží na situaci,“ řekl Galgan a promnul si bradu. „Jaký má dosah? Jak velký portál dokáže udělat? Mohou to udělat všechny damane? Jsou nějaká omezení ohledně toho, kam je možné díru otevřít? Pokud to nej vznešenější potěší, s tou damane si promluvím a získám odpovědi.“

„Císařovnu to potěší,“ pronesla Selucia.

Tohle je znepokojivé,“ řekl Beslan. „Mohli by zaútočit za našimi bitevními liniemi. Mohli by takový portál otevřít do císařovniných vlastních komnat, kéž žije věčně. Tímhle… všechno, co víme o válčení, se změní.“

Členové Smrtonosné gardy přešlapovali – to byla známka velkého neklidu. Pouze Furyk Karede se nepohnul. Pokud vůbec něco, jeho tvář ještě ztvrdla. Fortuona věděla, že brzy navrhne nové umístění jejích ložnic, které se bude neustále měnit.

Fortuona chvíli přemýšlela s pohledem upřeným na trhlinu ve vzduchu. Trhlinu v samotné realitě. Pak, navzdory tradicím, vstala. Naštěstí tady byl Beslan, jehož mohla oslovit přímo – a umožnit ostatním slyšet své rozkazy.

„Hlášení říkají,“ oznámila Fortuona, „že v místě nazývaném Bílé věž jsou stále ještě stovky marath’damane. Ty jsou klíčem ke znovuzískání Seaněanu, klíčem k udržení této země a klíčem k přípravě na Poslední bitvu. Drak Znovuzrozený bude Křišťálovému trůnu sloužit.

Získali jsme způsob, jak udeřit. Ať je generálkapitánovi řečeno, že by měl shromáždit své nejlepší vojáky. Chci, aby se do města vrátily všechny damane, které máme, do poslední. Vycvičíme je v tomhle cestování. A pak s vojskem vyrazíme k Bílé věži. Předtím jsme je píchli špendlíkem. Teď poznají plnou váhu našeho meče. Všechny marath’damane musejí být uvázány.“

Znovu se posadila a v místnosti zavládlo ticho. Jen velmi vzácně se stávalo, že císařovna takovéto prohlášení pronášela sama. Toto byl však čas na smělost.

„Neměla bys dovolit, aby se tohle rozneslo,“ řekla Selucia pevným hlasem. Nyní mluvila jako její pravdomluvčí. Ano, Fortuona si bude muset vybrat někoho jiného, kdo bude jejím hlasem. „Byla bys blázen, kdybys nepříteli umožnila s jistotou zjistit, že tohle cestování máme.“

Fortuona se zhluboka nadechla. Ano, to byla pravda. Ujistí se, že všichni v této místnosti budou zavázáni mlčením. Ale jakmile Bílou věž získají, budou o jejím prohlášení mluvit a na obloze a v okolním světě spatří znamení jejího vítězství.

Budeme muset udeřit brzy, ozvala se Selucia znakovou řečí.

Ano, odpověděla jí Fortuona. Náš předchozí útok je přiměje sbírat síly.

Náš další krok tedy bude muset být rozhodující, znakovala Selucia. Ale přemýšlej. Tajnou místností ve sklepení do Bílé věže zavést tisíce vojáků. Udeřit silou tisíce kladiv proti tisícům kovadlinám!

Fortuona přikývla.

Bílá věž byla odsouzena k záhubě.

„Myslím, že už toho není moc víc co říct, Perrine,“ řekl Tom, který se opíral v křesle a z jeho dlouhé fajfky stoupala spirála tabákového dýmu. Byla teplá noc a v krbu nehořel oheň. Jen pár svíček na stole, trocha chleba, sýr a džbán piva.

Perrin bafal z vlastní fajfky. V místnosti byli jen on, Tom a Mat. Gaul s Gradym čekali venku ve výčepu. Mat Perrina proklínal, že tyhle dva přivedl – Aiel s aša’manem byli dost nápadní. Perrin se ale s nimi cítil ve větším bezpečí než s celou kumpanií vojáků.

Nejprve se s Matem a Torném podělil o svůj příběh a vykládal jim o Maldenu, prorokovi, Alliandre a Galadovi. Pak mu svoje zážitky vylíčili oni. Perrina ohromilo, kolik se jejich trojici od chvíle, co se rozešli, stalo.

„Takže císařovna Seančanu?“ řekl Perrin, který sledoval, jak se v šeru pokoje nad ním kroutí kouř.

„Dcera Devíti měsíců,“ řekl Mat. „To je něco jinýho.“

„Ajsi ženatý.“ Perrin se zazubil. „Matrim Cauthon. Ženatý.“

„Víš, o tomhles nemusel vykládat,“ řekl Mat Tomovi.

„Ujišťuju tě, že vážně musel.“

„Na to, že jsi kejklíř, se zdá, že z toho, co jsem vykonal, vypouštíš většinu těch hrdinských částí,“ řekl Mat. „Alespoňs zmínil ten klobouk.“

Perrin se spokojeně usmál. Dosud si neuvědomil, jak moc mu chybí posezení s přáteli a večer strávený klábosením. Za oknem visel vyřezávaný dřevěný vývěsní štít, z něhož kapala dešťová voda. Zobrazoval obličeje s podivnými klobouky a přehnanými úsměvy. U Šťastné tlačenice. To jméno v sobě nejspíš skrývalo nějaký příběh.

Jejich trojice seděla v soukromé jídelně, kterou zaplatil Mat. Z hostince sem donesli tři velká krbová křesla. Ke stolu se nehodila, ale byla pohodlná. Mat se opřel a dal si nohy na stůl. Zvedl kus ovčího sýra, ukousl si a zbytek položil na područku křesla.

„Víš, Mate,“ řekl Perrin, „tvoje žena bude nejspíš čekat, že tě naučí chovat se u stolu.“

„Ale oni mě učili,“ řekl Mat. „Jenom jsem se to nikdy nenaučil.“

„Rád bych se s ní setkal,“ řekl Perrin.

„Je dost zajímavá,“ odpověděl Tom.

„Zajímavá,“ řekl Mat. „Jo.“ Zatvářil se toužebně. „Nicméně už jsi toho slyšel většinu, Perrine. Dostala nás sem ta zatracená hnědá. Už jsem ji neviděl víc než dva týdny.“

„Můžu ten vzkaz vidět?“ zeptal se Perrin.

Mat se poplácal po několika kapsách a pak vylovil malý kus bílého papíru, složený a zapečetěný červeným voskem. Hodil ho na stůl. Rohy byly ohnuté a papír ušpiněný, ale otevřený nebyl. Matrim Cauthon uměl držet slovo, přinejmenším když se vám z něj podařilo vymámit slib.

Perrin vzkaz zvedl. Byl z něj slabě cítit parfém. Obrátil ho a pak zvedl ke svíčce.

„To nefunguje,“ řekl Mat.

Perrin zabručel. „Tak co myslíš, že je tam napsaný?“

„Nemám tušení,“ odpověděl Mat. „Zatracená bláznivá Aes Sedai. Chci říct, všechny jsou divné. Ale Verin je úplně mimo. Asi jsi o ní neslyšel, že?“

„Ne.“

„Doufám, že je v pořádku,“ řekl Mat. „Zněla, jako když má obavy, že by se jí něco mohlo stát.“ Vzal si dopis zpátky a pak s ním poklepal o stůl.

„Otevřeš ho?“

Mat zavrtěl hlavou. „Otevřu ho, až se vrátím. Já…“

Ozvalo se zaklepání, pak se dveře pootevřely a v nich se objevil hostinský, mladší muž jménem Denezel. Byl vysoký, s hubenou tváří a hlavou, kterou si holil. Podle toho, co Perrin viděl, to byl v podstatě Dračí spřísahanec, dokonce zašel až tak daleko, že si nechal udělat Randův portrét a pověsil ho ve výčepu. Byla to docela slušná podobizna.

„Omlouvám se, pane Crimsone,“ řekl Denezel, „ale člověk pana Goldena trvá na tom, že s ním musí mluvit.“

„To je v pořádku,“ řekl Perrin.

Grady strčil ošlehanou tvář do místnosti a Denezel ustoupil.

„Holá, Grady,“ zamával na něj Mat. „Vyhodils v poslední době někoho zajímavýho do vzduchu?“

Opálený aša’man se zamračil a podíval se na Perrina. „Můj pane. Urozená paní Faile mě požádala, abych tě upozornil, až bude půlnoc.“

Mat hvízdl. „Vidíš, todle je důvod, proč jsem svoji ženu nechal v jiným království.“

Grady se zakabonil ještě víc.

„Děkuju ti, Grady,“ povzdechl si Perrin. „Neuvědomil jsem si, kolik je. Už brzo půjdeme.“

Aša’man přikývl a odešel.

„Ať shoří,“ řekl Mat. „Copak se ten chlap nemůže aspoň usmát? Ta zatracená obloha už je tak dost bezútěšná, nepotřebujem lidi jako on, co se ji snažej napodobovat.“

„Nu, synku,“ řekl Tom a nalil si trochu piva, „některým se prostě v poslední době nezdá svět právě veselý.“

„Nesmysl,“ prohlásil Mat. „Svět je veselej až až. Celý tohle zatracený místo se mi v poslední době směje. Povídám ti, Perrine. Když kolem kroužej ty naše obrázky, musíš se držet při zemi.“

„Nevim, jak bych to měl udělat,“ řekl Perrin. „Mám armádu, které musím velet, a lidi, o který se musím postarat.“

„Myslím, že Verinino varování nebereš dost vážně, chlapče,“ řekl Tom a potřásl hlavou. „Slyšel jsi někdy o Banathech?“

„Ne,“ odvětil Perrin s pohledem upřeným na Mata.

„Byli to divoši, kteří se potulovali tam, kde dneska leží Almothská pláň,“ řekl Tom. „Znám o nich pár pěknejch písní. Víš, jejich různé kmeny vždycky natíraly svému vůdci kůži na červeno, aby ho bylo poznat.“

Mat si znovu ukousl sýra. „Pitomci. Namalovat vůdce červeně? To by z něho udělalo terč pro každýho vojáka na bojišti!“

„O to šlo,“ řekl Tom. „Pochop, byla to výzva. Jak jinak by ho nepřátelé dokázali najít a vyzkoušet si proti němu svoje schopnosti?“

Mat si odfrkl. „Já bych namaloval pár vojáků na červeno jako vějičku, aby ode mě odlákali pozornost, a pak bych svoje lučištníky nechal prošpikovat jejich velitele šípy, zatímco by se všichni pokoušeli dostat ty chlapíky, o kterých by si mysleli, že vedou moji armádu.“

„Vlastně,“ řekl Tom a napil se piva, „přesně tohle udělal Villiam Krvavé písmeno během své první a poslední bitvy s nimi. Vypráví o tom ‚Píseň o stovce dní‘. Skvělý manévr. Překvapuje mě, žes tu píseň slyšel – je hodně zapadlá a k té bitvě došlo tak dávno, že šiji nepamatuje dokonce ani většina dějepravných knih.“

Po té poznámce byl Mat z nějakého důvodu cítit nervozitou.

„Říkáš, že ze sebe děláme terče,“ řekl Perrin.

„Říkám,“ odvětil Tom, „že je vás pořád těžší ukrýt, chlapci. Všude, kam se hnete, ohlašují váš příjezd prapory. Lidi o vás mluví. Jsem napůl přesvědčený, že jste tak dlouho přežili jenom proto, že Zaprodanci nevěděli, kde vás najít.“

Perrin přikývl a myslel na past, do které jeho armáda málem padla. Vrazi v noci přijdou. „Tak co bych měl dělat?“

„Mat spí každou noc v jiném stanu,“ řekl Tom. „A občas ve městě. Měl bys zkusit něco takového. Grady umí dělat průchody, že? Co kdyby ti vždycky večer jeden udělal ve stanu? Vyklouzneš ven, přespíš někde jinde a ráno přicestuješ zpátky. Všichni si budou myslet, že jsi u sebe ve stanu. Když vrah udeří, nebudeš tam.“

Perrin zamyšleně přikývl. „A ještě lepší by bylo, kdybych uvnitř nechal na stráži čekat pět nebo šest Aielů.“

„Perrine,“ řekl Mat, „to je vyloženě prohnané.“ Usmál se. „Změnil ses k lepšímu, kamaráde.“

„Od tebe se to pokusím vzít jako poklonu,” řekl Perrin. Po chvilce dodal: „Nebude to lehký.“

Tom se zasmál. „Ale má pravdu. Změnil ses. Co se stalo s tím smířlivým, nejistým klukem, kterému jsem pomáhal utéct z Dvouříčí?“

„Prošel kovářským ohněm,“ řekl Perrin tiše.

Tom přikývl a zdálo se, že rozumí.

„A ty, Mate?“ řekl Perrin. „Můžu ti nějak pomoct? Možná nechat tě cestovat mezi stany?“

„Ne. Já budu v pořádku.“

„Jak se budeš chránit?“

„Rozumem.“

„Máš v plánu si ho trochu sehnat?“ zeptal se Perrin. „Už bylo načase.“

Mat si odfrkl. „Co to všichni v poslední době s mojím rozumem mají? Budu v pořádku, věř mi. Připomeň mi, ať ti povykládám o tom večeru, kdy jsem si poprvé uvědomil, že můžu vyhrát každou hru v kostky, co si zamanu. Je to dobrej příběh. Je v něm i padání z mostů. Teda alespoň z jednoho mostu.“

„No… mohl bys nám ho vyprávět teď,“ řekl Perrin.

„Teď na to není správná chvíle. I tak je to jedno. Víš, brzo odjíždím.“

Tom byl cítit vzrušením.

„Perrine, necháš nám otevřít průchod, že jo?“ zeptal se Mat. „Opravdu nerad Bandu opouštím. Beze mě jsou k neutěšení. Teď mají alespoň ty draky, aby mohli vyhazovat věci do vzduchu.“

„Ale kam jdeš?“ zeptal se Perrin.

„To bych měl asi vysvětlit,“ přikývl Mat. „To byl důvod, proč se s tebou sejít, teda kromě přátelskýho pokecu a tak.“ Naklonil se blíž. „Perrine, Moirain je naživu.“

„Cože?“

„Je to tak,“ řekl Mat. „Nebo si teda myslíme, že je. Poslala Tornovi dopis, kde tvrdí, že bitvu s Lanfear předvídala a věděla, že… No, každopádně, západně odtud na řece Arinelle stojí věž. Je celá z kovu. Je…“

„Věž Gendžei,“ řekl Perrin „Ano, znám ji.“

Mat zamrkal. „Vážně? Ať shořím. Kdy se z tebe stal učenec?“

„Prostě jsem jen něco zaslechl. Mate, je to ohavné místo.“

„No a Moirain je uvnitř,“ řekl Mat. „Uvězněná. Hodlám ji dostat zpátky. Musím porazit hady a lišky. Podvodníci zatracení.“

„Hady a lišky?“ zeptal se Perrin.

Tom přikývl. „Ta dětská hra se jmenuje po věcech, které žijí ve věži. To si myslíme.“

„Viděl jsem je,“ řekl Mat. „A… no, na to teď vážně není čas.“

„Pokud ji jdete zachránit,“ řekl Perrin, „možná bych mohl jít s várna. Nebo aspoň poslat jednoho z aša’manů.“

„Rád použiju průchod,“ odpověděl Mat. „Ale ty jít nemůžeš, Perrine. Moirain to vysvětlila v dopise. Můžou jít jenom tři a já už vím, kdo to musí být.“ Zaváhal. „Víš, Olver mě zabije za to, že jsem ho nevzal.“

„Mate,“ řekl Perrin a potřásl hlavou. „To, co říkáš, nedává smysl.“

Mat vzdychl. „Tak mě teda nech vylíčit ti celý příběh.“ Změřil si džbán s pivem. „Tohohle budeme potřebovat víc a Gradymu bys měl raději říct, že se ještě nějakou tu chvilku zdržíš…“