Výkupné za Eraka

Šest

Na tuhle svatbu, pomyslel si baron Arald s pocitem hlubokého uspokojení a pýchy, se nepochybně bude vzpomínat jako na svatbu roku. Možná i desetiletí.

Už nyní měla všechny znaky omračujícího úspěchu. Stůl protivů byl zdařile obsazen skupinkou osmi osob, které právě soupeřily, kdo bude nejnudnější, nejnadutější a nejotravnější. Při letmém pohledu na ně ostatní hosté tiše vzdávali díky, že nemusí sedět pohromadě s tak příšernými lidmi.

Došlo i na obvyklý plačtivý výstup doprovázený hlasitými výčitkami — dívka jednoho z mladých bojovníků z bojové školy sira Rodneyho přistihla svého chlapce, jak se v tmavé chodbě líbá s jinou. Bez toho by se žádná svatební hostina neobešla, pomyslel si Arald. Spokojeně vzdychl, když očima přejížděl malebný obraz hodovní síně redmontského hradu — za stoly seděly skvostně oděné páry a kuchtíci mistra Chubba pobíhali po sále a roznášeli spousty nejrůznějších dobrot: pečená masa a drůbež, kouřící mísy zeleniny, kořeněné lahůdky, úžasné umělecké výtvory z těsta tak lehoučkého, že se rozplývalo v ústech. A to ještě mají přijít nákypy a ovoce, pomyslel si s nesmírným potěšením.

Svatební obřad byl naprosto dokonalý, uvažoval, a to v nemalé míře i díky jeho výkonu v roli oddávajícího. Měl pocit, že když ke šťastnému páru pronášel oddávací řeč, jeho sytý a vznosný hlas dodal celému obřadu přesně tu pravou důstojnost.

Jak se od řečníka ostříleného jako on dalo čekat, odlehčil situaci velmi vtipnou poznámkou o tajné vášni planoucí mezi Haltem a lady Paulinou v uplynulých dvaceti letech — vášni, které si podle všeho nikdo nevšiml, s výjimkou právě barona Aralda. Vtip spočíval v tom, že navzdory časté hraničářově nepřítomnosti byla láska lady Pauliny „věčně zelená jako hraničářská pláštěnka“.

Po vtipném výroku se odmlčel, aby publikum mělo čas se zasmát. Když se nikdo nesmál, trochu ho to zklamalo. Řekl si, že jeho humor je pro tak velkou spoustu lidí asi příliš jemný.

Paulina byla samozřejmě velice spanilá nevěsta.

Ženským půvabem a vkusem se jí v království nikdo nemohl rovnat. Když v doprovodu mladičké Alyss a Jenny procházela středem redmontské audienční síně, všem shromážděným se zatajil dech a zaznělo tiché sborové „Ááách“.

Nevěsta byla pochopitelně v bílém, v chytré obměně slušivého stejnokroje diplomatického sboru, který obvykle nosila. Jednoduchost, pomyslel si baron. To je klíč k dobrému oblékání. Sklouzl pohledem na svůj fialový kabátec, který zdobily zářivě modré a zlaté kosočtverce lemované stříbrnými krajkami, a na chvilku zapochyboval, jestli není vyfintěný až příliš. Pak tu myšlenku zaplašil. Urostlá mužná postava malinko ozdobnější styl snese, usoudil.

Ale Paulina byla skutečně úchvatná. S nahoru vyčesanými stříbřitě plavými vlasy a jednoduchým zlatým náhrdelníkem kolem krku se nesla středem síně jako skutečná bohyně. Její doprovod byl okouzlující stejným způsobem. Alyss, rovněž vysoká a uhlazená, byla oblečena podobně jako její velitelka, avšak v bledě modré barvě. Plavé vlasy jí přirozeně splývaly na ramena. Malá Jenny, druhá družička, sice nemohla s druhými dvěma ženami soupeřit výškou ani vkusem, ale měla svůj osobitý půvab. Zdálo se, že malá boubelatá rozesmátá postava se středovou uličkou, kterou se ty dvě plavně nesly, spíše hrne. Aralda napadlo, že Jenny do průběhu každé události vnáší přirozenou nevázanost a bujné veselí. Žluté šaty odrážely její veselou povahu i postoj k životu.

Pokud šlo o ženicha a jeho doprovod, Crowley se skutečně překonal. Všichni byli pochopitelně zvědaví, co bude mít na sobě Halt. Konec konců, nikdo si nedokázal vzpomenout, že by ho viděl v něčem jiném než v nenápadné tmavozelené hraničářské pláštěnce s hnědými a šedými maskovacími skvrnami. Vzrušené debaty se vystupňovaly, když se proslechlo, že pár dnů před svatbou dokonce navštívil redmontského holiče, aby si nechal ostříhat vlasy a upravit vousy.

Potom Crowley přišel s nečekaným překvapením — se slavnostním stejnokrojem hraničářského sboru, který právě na svatbě poprvé obléknou Halt, Will, Gilan a sám Crowley.

V souladu s hraničářskou tradicí byla základní barvou zelená — tmavá listová zeleň. Namísto bezvýrazné hnědé kazajky, kalhot a maskovací pláštěnky s kapucí měl každý hraničář přepásanou halenu bez rukávů a pod ní jemnou bílou košili. Haleny byly ušité z nejjemnější kůže a všechny měly stejnou, listově zelenou barvu. Nahoře na levé straně hrudníku byl vetkaný malý znak dubového listu — stříbrný pro Halta, Gilana a Crowleyho, bronzový pro Willa.

Celkový dojem doplňovaly tmavozelené kalhoty a vysoké boty z měkké kůže a u širokého opasku viselo obvyklé hraničářské pouzdro na dva nože v ozdobném provedení. Slavnostní pouzdro bylo černé, lesklé a vroubené tepaným stříbrem. Halt v něm měl dva zvlášť pro něj vyrobené nože, saxonský a vrhací. Oba byly dokonale vyvážené, a měly jilce z tepaného stříbra. Jednalo se o Crowleyho svatební dar starému příteli.

„Já vím, že do lesa je nosit nebudeš,“ sdělil mu. „Ale schovej si je pro slavnostní příležitosti.“ On sám, Gilan a Will měli své každodenní obyčejné zbraně.

Celek završoval mimořádně chytrý nápad, na tom se shodli všichni. Jestli byli hraničáři něčím proslavení, byly to jejich dlouhé skvrnité pláštěnky — část oděvu, která jim v případě potřeby umožňovala ztratit se každému z očí. Taková pláštěnka by pro slavnostní příležitost nebyla vhodná, takže Crowley ji nahradil něčím, co její původní význam připomínalo. Každý hraničář měl na sobě krátkou pelerínu. Byla ušitá z matného atlasu se zeleno-hnědo-šedým vzorem a ozdobená čtyřmi šikmými, dolů směřujícími šípy, vyšitými stříbrnou nití. Pelerína byla upevněna tak, aby splývala z pravého ramene a sahala jen k pasu. Zastupovala tak nejen pláštěnku, ale i toulec se šípy, který hraničáři nosili na pravém rameni. Všichni se shodovali, že nový slavnostní hraničářský stejnokroj je působivý a slušivý. Také jednoduchý a vkusný, pomyslel si Arald a opět ho přepadla chvilková pochybnost nad vhodností jeho vlastního oblečení.

Otočil se ke své ženě, krásné rudovlasé lady Sandře sedící vedle něj, a ukazoval na svůj pestrobarevný kabátec.

„Drahá,“ řekl, „vy si nemyslíte, že jsem v tomhle trochu… že je to trochu příliš, že ne?“

„Trochu příliš, můj drahý?“ opáčila a pokoušela se skrýt úsměv. Baron nejistě naznačil rukou.

„Vždyť víte… příliš barevné… nepatřičné. Nevypadám jako nějaký hejsek, jak se říká?“

„Vy si připadáte nepatřičně, můj pane?“ zeptala se.

„Nu, to ne. Ale možná…“

„Jste přece baron z Redmontu,“ prohlásila a konečně se jí podařilo nasadit úplně vážnou tvář. Baron se na sebe zkoumavě zadíval a potom uklidněn kývl na znamení díků.

„Nepřipadám si nepatřičně. Jistěže ne. Máte pravdu, drahá. Jako vždycky. Soudím, že mé postavení si trochu nádhery a okázalosti zaslouží. Ne… máte pravdu. Je to naprosto přijatelné. Vlastně je to přesně to pravé.“

Tentokrát se lady Sandra musela otočit, protože potřebovala neprodleně něco sdělit osobě sedící po jejím druhém boku. Arald, uklidněný, že se nedopustil nějakého společenského přestupku, se opět vrátil k přemítání nad dosavadním průběhem událostí.

Po slavnostním obřadu postoupili hosté z audienční síně do síně hodovní a zaujali svá místa u stolů. Ty byly pečlivě uspořádané podle společenského postavení hostů.

Hlavní skupinka svatebčanů byla pochopitelně usazena uprostřed na vyvýšeném stupínku. Arald, lady Sandra, sir Rodney a další významné osobnosti z Redmontu byly soustředěny u stolu po jejich levici. Král, jako hlavní patron celé události, obsadil spolu s princeznou Kasandrou a svojí družinou třetí stůl.

Hosté se postavili každý za svoji židli a pak vešlo osazenstvo tří stolů na stupínku — nejprve hlavní svatebčané, potom král s doprovodem a jako třetí Araldova skupina. Král pokynul hostům, aby usedli, a rozlehlou síň naplnil hluk odstrkovaných židlí. Král Duncan zůstal stát. Když se konečně všichni usadili a ztichli, král promluvil a jeho hluboký hlas snadno dolehl do všech koutů síně.

„Vážení šlechtici, šlechtičny, pánové…,“ začal a pak si všiml, že u dveří do síně se tísní obličeje hradního služebnictva, a dodal s širokým úsměvem, „a lidé z hradu Redmontu.“ Síň se pobaveně zavlnila. „Dnes mám tu čest být hlavním patronem velmi šťastné události.“

Arald se v zaujetí trochu předklonil a natáhl krk, aby krále na druhé straně stupínku viděl. Role hlavního patrona byla pro něj novinkou. Už několik týdnů hloubal, co je její náplní. Teď se to možná dozví.

„Musím se přiznat,“ pokračoval král Duncan, „že mě trochu zajímalo, v čem povinnosti hlavního patrona spočívají. Takže jsem se poradil se svým komořím, lordem Anthonym — s člověkem, pro něhož jsou tajnosti protokolu otevřenou knihou.“

Ukázal na komořího a lord Anthony provedl důstojnou úklonu hlavy.

„Zdá se, že povinnosti hlavního patrona jsou poměrně jednoznačné.“ Sáhl si do rukávu a vytáhl kousek pergamenu, na němž měl připravené poznámky. „Jako hlavní patron jsem pověřen,“ odmlčel se a zkoumal poznámky, „propůjčit dnešní události lesk královského majestátu.“

Vyčkával, zatímco sálem probíhala vlna tlumeného hovoru. Nikdo úplně přesně nevěděl, co znamená propůjčit lesk královského majestátu. Lady Paulina sklonila hlavu ke stolu a zacukalo jí v koutcích úst. Halt právě objevil něco velice zajímavého vysoko ve stropních trámech. Duncan pokračoval.

„Mojí druhou povinností je…,“ opět nahlédl do poznámek, aby měl jistotu, že se správně vyjádří, „věnovat nevěstě a ženichovi mimořádně drahý svatební dar…“

Při těch slovech lady Paulina překvapeně zvedla hlavu. Nahnula se a pohledem hledala oči lorda Anthonyho. Komoří čelil jejímu upřenému zraku s obličejem zcela prostým jakéhokoli výrazu. Pak velice pomalu spustil jedno oční víčko a mrkl. Paulinu i Halta měl hodně rád a tuto povinnost připojil o své vlastní vůli. Soudil, že vzhledem k jistým událostem v minulosti to přinejmenším Haltovi dluží.

„A konečně,“ hovořil dále král, „je mojí povinností prohlásit tuto slavnost za zahájenou. Což s velkým potěšením právě činím. Chubbe! Noste na stůl!“

A za jásotu shromáždění usedl a hostina začala.

„Tvoje řeč se mi líbila,“ řekla Alyss Willovi, když byl po moučníku sklizen stůl. Will pokrčil rameny.

„Doufám, že byla dobrá,“ odpověděl. Jako ženichův družba pronesl přípitek Haltovi a lady Paulině. Napadlo ji, že už je dospělejší, když našel odvahu mluvit upřímně o hluboké náklonnosti, kterou ke svému učiteli a příteli cítí. Alyss se jako členka diplomatické služby řečnickému umění učila a obdivovala Willa, že se nestyděl vyjádřit nahlas své skutečné city a navíc se vyvaroval laciné dojímavosti. Během Willovy řeči se podívala na Halta a viděla, že nepřístupný hraničář si potají utírá oči ubrouskem.

„Byla víc než dobrá,“ ujišťovala Willa. Když si všimla, že se začíná potutelně usmívat, šťouchla do něj loktem. „Co je?“

„Jen jsem uvažoval, že se nemůžu dočkat, až uvidím Halta, jak tancuje sólo s Paulinou. Není mi známo, že by měl zálibu v tancování. Bude to pohled k popukání, až bude šlapat zelí!“

„Opravdu?“ řekla Alyss suše. „A jak to podle tebe zvládneš ty?“

„Já?“ podivil se Will. „Já tancovat nebudu! To je sólo pro novomanžele. Ženich a nevěsta tancují sami!“

„Jedno kolečko kolem sálu,“ sdělila mu. „Potom se k nim přidají družba s družičkou a pak mládenec s druhou družičkou.“

Willa jako kdyby něco píchlo. Natáhl se přes Jenny po své levici ke Gilanovi.

„Gile! Tys věděl, že musíme tancovat?“ zeptal se. Gilan nadšeně přikyvoval.

„Jistěže ano. Poslední tři dny jsme s Jenny nacvičovali, viď, Jen?“

Jenny k němu obdivně vzhlédla a kývla. Jenny se zamilovala. Gilan byl vysoký, neodolatelný, pohledný, okouzlující a velice zábavný. A navíc ho obklopovalo vzrušující a romantické tajemno jako každého hraničáře. Jenny dosud znala jen jednoho hraničáře, zachmuřeného vousáče Halta.

Samozřejmě, ještě tu byl Will. Ale to byl kamarád z dětství a nevzbuzoval v ní žádný pocit tajemna. Zato Gilan! Byl tak krásný, myslela si.

A rozhodla se, že po zbytek hostiny bude patřit jí.

Když Will uslyšel, že hudebníci spustili první takty Navždy spolu, tradičního svatebního tance, zmocnila se ho panika. Halt s Paulinou se zvedli ze židlí, lidé povstali, tleskali a tlačili se, aby viděli, jak ji vede dolů ze stupínku k parketu.

„Já teda netancuju,“ ucedil Will přes zaťaté zuby. „Neumím to.“

„Ale tancuješ,“ ujistila ho Alyss. „A doufejme, že budeš bystrý žák.“

Pohlédl na ni a viděl, že nemá naději uniknout. „No tak v tom alespoň nebudu sám,“ prohlásil. „Halt bude taky strašný.“

Ani on, ani nikdo jiný z přítomných samozřejmě netušil, že Halt v posledních deseti dnech bral lekce tance u lady Sandry. Vždy měl dobrý smysl pro rovnováhu a lehké nohy a byl dost obratný, a tak baronova manželka, která sama byla velkou odbornicí, potřebovala jen několik hodin, aby z něj udělala vynikajícího tanečníka. Nyní se Halt s Paulinou vznášeli síní, jako kdyby se oba pro ten společný tanec narodili. Zástup vydechl překvapením a pak se rozpoutal nadšený potlesk.

Alyss vstala a Will ucítil, jak mu překvapivě silně sevřela předloktí, vytáhla ho na nohy a postrčila před sebe.

„Tak jdeme, šlapači zelí,“ řekla.

Věděl, že není úniku. Scházel po schůdcích před Alyss, a když sestupovala, nabídl jí rámě. Potom na ni nejistě pohlédl.

„Ruku sem,“ řekla. „Druhou, ty hlupáku. Tuhle ruku sem … dobře, připraven? Začínáme tvojí levou nohou. Na tři. Raz. Dva… K čertu, co ten tady dělá?“

Hleděla Willovi přes rameno k hlavnímu vchodu do síně, kde najednou nastal rozruch. Přímo ve dveřích stál velký muž v zaprášeném oděvu a dohadoval se se sloužícími a strážci u dveří, kteří se ho snažili zadržet. Podle vlněné kazajky a rohaté helmice bylo zřejmé, že se jedná o Skandijce. Hlavy se otáčely za zdrojem hluku a Horác už mířil středem sálu ke dveřím, aby zjednal pořádek. Po několika krocích se však překvapeně zarazil, protože ve stejnou chvíli jako Will toho muže poznal.

„To je Svengal,“ vyhrkl Will.