Výkupné za Eraka

Dvacet šest

Po Haltových slovech Seletin rychle vzhlédl a na čele se mu udělala kolmá vráska.

„Kdo by jim platil, aby spáchali něco takového?“ zeptal se. „A proč by to dělal?“

Halt vyrovnaně čelil jeho upřenému pohledu. Věděl, že Arid má zlost a je rozčilený kvůli zmařeným životům tolika jeho mužů — a cítil, že ty pocity jsou živeny i dlouhotrvající nenávistí ke kmeni Tualagů. Byla to nebezpečná situace a Halt musel pečlivě vážit slova. Usoudil, že čím více se sám dozví o tom, co se tu stalo, tím přesvědčivěji bude znít to, co se Seletinovi chystal říct. Otočil se a tiše promluvil ke Gilanovi.

„Porozhlédni se kolem. Zkus zjistit, co se stalo.“

Mladý hraničář kývl a pustil se do pátrání. Teprve potom se Halt vyjádřil k Seletinově otázce.

„Řekl bych, že za tímhle je v první řadě ten, kdo zradil Eraka tobě, ať už to byl kdokoli,“ odpověděl.

„To bude Toskjak.“ Svengal se přiblížil nepozorován. Pátral na místě přepadení po oberjarlově těle a dospěl ke stejnému závěru jako Halt. „Přesně v něčem takovým by mohl mít prsty.“

Seletin se podíval na Halta, pak na Svengala a zase zpátky. Ve tváři se mu objevil nový prvek — podezíravost.

„Kdo je Toskjak?“ zeptal se vyzývavě. „To jméno jsem nikdy neslyšel. A proč by platil, aby unesli vašeho oberjarla?“

„Zaprvé ze stejného důvodu, kvůli kterému zradil Eraka tobě. Chce ho odklidit z cesty,“ odpověděl Halt. Viděl, že Seletin hodlá vyslovit další otázku, ale předešel ho a pokračoval. „Jde o politiku,“ prohlásil. „Skandijskou politiku. Ve Skandii je jistá klika, která stojí proti Erakovi a ráda by ho viděla sesazeného.“

Spatřil v Aridově tváři první záblesk pochopení. Politické pletichaření bylo v Aridě rozšířené a Seletin ho jako přijatelné vysvětlení uznával. Ale zcela přesvědčen nebyl.

„Opakuji. Nikdy jsem o žádném Toskjakovi neslyšel. Předpokládám, že je to Skandijec, jako ty?“ Otázka byla určena Svengalovi. Skiprova tvář se zachmuřila a potemněla.

„Je to Skandijec. Ale není jako já.“

Seletin přikývl a uznal rozdíl. Svengalův hněv si nezadal s jeho vlastní zlostí a byl možná nejpřesvědčivějším argumentem na podporu Haltových tvrzení. Ale Seletin našel skulinu.

„Jestli chce tenhle Toskjak vašeho oberjarla odstranit z cesty, proč by se obtěžoval s tím, že ho nechá zajmout a unést? Proč ho jednoduše nezabil spolu s ostatními?“

Ale Halt začal vrtět hlavou dřív, než Seletin otázku dokončil, jako kdyby ji předvídal.

„Potřebuje čas,“ odpověděl okamžitě. „Říkal jsem, že má kolem sebe jen hlouček příznivců. Většina Skandijců je s Erakem jako oberjarlem spokojená. Takže Toskjak a jeho stoupenci potřebují čas, aby mohli vyvolat nespokojenost a nejistotu. Mrtvý oberjarl by jejich účelům neposloužil. Ostatní Skandijci by si jednoduše zvolili nového — možná někoho z Erakových přátel. Třeba dokonce tady Svengala.“

„Před tím ať mě bohové chrání,“ vážně prohlásil Svengal. Halt se na urostlého Skandijce chmurně pousmál.

„Ale když Erak zmizí a bude někde uvězněn — a bude možné tvrdit, že v důsledku vlastní neschopnosti —, pak mohou Toskjak a jeho lidé začít potichu rozšiřovat pochybnosti o Erakových schopnostech, o jeho způsobilosti být skandijským vůdcem. Zejména když budou jeho věznitelé navíc požadovat po Skandijcích velké výkupné. Takové věci nemají Skandijci rádi.“

„To se ví, že ne,“ přitakával Svengal. „Taky proto mě Erak žádal, abych nejdřív hledal pomoc v Araluenu.“

Seletin pohlédl na hlouček vyslanců a pokyvoval hlavou. Ještě pořád nebyl přesvědčen. Ale opravdu se předtím divil, proč se Svengal vrátil s družinou cizinců, aby zaplatil výkupné. Jediný důvod, který zatím uváděli, byl ten, že Erak je araluenským spojencem. Teď viděl přijatelnější vysvětlení, proč se do toho zapojili. Rychlé vyřešení celého problému by Erakovi přineslo prospěch. Čím více by se záležitost protahovala, tím větší příležitost by nepřátelé měli, aby doma způsobili rozvrat.

„Když budou mít odpůrci dostatek času, mohli by využít vzrůstající nespokojenosti a navrhnout volbu nového oberjarla — pravděpodobně samotného Toskjaka,“ řekl Halt. Jedinou Svengalovou poznámkou k takové domněnce tentokrát bylo zlostné zamručení.

Seletin přecházel sem a tam, jednou rukou se probíral ve vousech a zvažoval Haltova tvrzení. Náhle se zastavil a opět se obrátil k Haltovi.

„Myslím, že je to možné…,“ připustil. Ve vzduchu však zůstalo viset nevyřčené slůvko „ale“. Halt vyčkával, byl rozhodnut, že on nebude tím, kdo vyjádří pochybnost. I on, podobně jako Seletin, si uměl představit jiná vysvětlení, proč došlo na poušti k tomuto masakru. Ale než s tím začal, přišel Seletin s další otázkou.

„Říkáš, že je za tím tvůj krajan Toskjak. Že nejprve zradil vašeho vůdce?“ otázal se Svengala. Mořský vlk přikývl a Seletin pokračoval. „Jenomže já o něm nikdy neslyšel. My jsme dostali zprávu od rybáře z malé vesnice dole na pobřeží. Vlastně je to spíš pašerák než rybář,“ dodal. „Je zvyklý plavit se nikým nepozorován v pobřežních vodách. Uviděl vaši loď a podal nám zprávu.“

Svengal neříkal nic. Halt měl však opět pohotovou odpověď.

„Ty bys asi sotva vyjednával s nějakým Skandijcem. Kdyby se byl Toskjak pokusil k tobě přiblížit, než by se vůbec dostal ke slovu, už by letěla první salva šípů. Pochopitelně, že potřeboval prostředníka. A navázat spojení s pašerákem pro něj asi bylo poměrně snadné. Je pravděpodobné, že ten, kdo podal zprávu vám, prodal také Erakovi falešný časový plán převozu peněz.“

„Ano, řekl bych, že to zní rozumně.“ Navzdory Seletinovým slovům stále všichni slyšeli v jeho hlase pochybnost. „Ale mě pořád napadá jiné možné vysvětlení pro tohle všechno.“

S odporem ukázal na obraz smrti a zkázy kolem. Halt netrpělivě čekal. Nech ho, ať to řekne sám, myslel si. Neříkej to za něj, jinak tomu přidáš na věrohodnosti.

„Souhlasím s vámi, tohle by mohla být práce Skandijců — nebo Tualagů zaplacených Skandijci. Ale může tu být ještě jeden důvod, proč tady Erakovo tělo není. Byla to záchranná skupina. Lidé, kteří zabili mé vojáky, to udělali proto, aby Eraka osvobodili. A on teď možná míří k pobřeží a k jiné lodi.“

„Myslíš si, že bychom se ti dobrovolně vydali do rukou, kdybychom něco takového měli v plánu?“ zeptal se Halt.

„Myslím si, že je to přesně taková dvojitá lest, která by vás mohla napadnout,“ opáčil Seletin. „Vyjednáváte se mnou, a zároveň zařídíte, aby další oddíl Skandijců vašeho přítele zachránil. Kdyby uspěli, ušetříte šedesát šest tisíc rílů. Kdyby ne, můžete se mnou pokračovat dál v cestě jako předtím a popřít, že máte s pokusem o osvobození Eraka cokoli společného.“

Halt několik vteřin mlčel. Už předtím si uvědomil, že politika a pletichaření jsou v Aridě ve značné míře součástí života. A tohle bylo přesně tak pokřivené uvažování, jaké by Seletinovi připadalo pravděpodobné. Halt věděl, že jeho další slova budou mít rozhodující význam pro úspěch celé výpravy. Shromažďoval myšlenky ve snaze předložit co nejlepší důvody, aby obnovil Seletinovu důvěru, ale vtom promluvil Horác. Zatímco Halt, Seletin a Svengal hovořili, Horác s Evanlyn přišli blíž a poslouchali. Mladý bojovník teď usoudil, že je na čase, aby také něco řekl.

„Mám otázku…,“ začal. Všechny oči se upřely na něj. Halt zvedl ruku, aby mu zabránil pokračovat dál. Jemné vyjednávání, přesně vyvážená a zacílená tvrzení, to nebyla mladíkova nejsilnější stránka. Horác byl bezprostřední člověk, ke každému problému, s nímž se setkal, přistupoval přímo.

„Horáci,“ varoval ho Halt, „tohle asi není nejlepší…“

Jenže i Horác zvedl ruku, aby Halta zastavil. Tvář měl odhodlanou a soustředěně zamračenou. Halt věděl, že je rozčilený domněnkou, že by se zapojili do takového nečestného plánu, jaký popsal Seletin. Halt nepotřeboval, aby Horácova uražená důstojnost teď všechno zhatila. Jenže mladík byl v ráži a na nic nedbal.

„Mám otázku pro vakíra,“ prohlásil. Evanlyn vedle něj se tvářila stejně znepokojeně jako Halt. Horác do toho asi pěkně šlápne, pomyslela si. Jenže Seletin už pokynul Horácovi, ať pokračuje, a bylo pozdě.

„Tvoje otázka zní?“ řekl uhlazeně.

„Jak jsme se to dozvěděli?“ zeptal se Horác. Jeho tón byl odměřený a vyzývavý. Seletin svraštil čelo, zatím nechápal.

„Jak jste se dozvěděli… co?“ otázal se.

Horácova tvář zrudla, částečně rozhořčením, ale také proto, že si uvědomil, že je středem pozornosti. To nikdy neměl rád. Ale cítil, že jeho připomínka je správná a že si zaslouží zaznít.

„Jak jsme se dozvěděli, že Erak je s touhle výpravou?“

Chvíli mu nerozuměl nikdo. Seletin trochu rozpačitě rozhodil rukama.

„Řekl jsem vám to já,“ odpověděl. Halt přihlížel a nejraději by byl Horáce objal. Přímočarost může být někdy mnohem účinnější než složitá a rozvláčná debata.

Horác přikývl. „Řekl jsi nám to večer předtím, než jsme odjeli z Al Šaby. Řekl jsi nám to, když skončila jednání. Ne dřív. A ty víš, že do té doby jsme si mysleli, že Erak je v zajetí v Al Šabě. Tak jak jsme během těch osmi hodin, které jsme měli, mohli zařídit, aby další oddíl Skandijců vyrazil do pouště, našel Tualagy a podplatil je, aby přepadli karavanu, o které jsme teprve slyšeli, že byla vypravena?“

„Nu… mohli jste…,“ Seletin se odmlčel, ale Horác využil svou výhodu.

„A ty víš, že poslední noc nikdo z nás neopustil dům pro hosty. Tak jak jsme to mohli provést? Myslím, že Halt je v takových věcech dobrý, ale tohle je dokonce i nad jeho síly.“

Halt usoudil, že je čas, aby se do toho opět vložil. Horác vyjádřil svůj názor a zapůsobil. Teď bylo na čase to zužitkovat, dřív než udělá nějakou chybu.

„Má pravdu, Seletine, a ty to v hloubi duše cítíš také,“ řekl Halt. Vakír znovu obrátil pozornost k němu a Halt věděl, že je pravý čas rozetnout to jednou provždy. Věděl, že je na čase přimět Seletina, aby se rozhodl, jestli bude s nimi, nebo se postaví proti nim. Velice opatrně se zeptal: „Když ponecháme stranou skutečnost, že v čase, který jsme měli, jsme tohle nemohli zařídit, tak mi, Seletine, pověz, ty opravdu věříš, že jsme schopni tak falešného jednání?“

Seletin otevřel ústa, pak zaváhal. Pohlédl na skupinku cizinců. Bojovník Horác a nájezdník Svengal byli válečníci. Ani jeden neměl v sobě podlost nebo úskočnost. Věděl, že při střetnutí na bitevním poli by byli nebezpečnými nepřáteli. Ale bojovali by čestně a statečně.

Pak tu byla princezna. I ona během vyjednávání prokázala odvahu a upřímnost. Vlastně, pomyslel si neradostně, jestli se vůbec vyskytlo nějaké nečestné jednání, tak vzešlo od něj. Poprvé, když nechal sluhu, aby se vydával za něj, a podruhé, jak právě upozornil Horác, když jim neřekl, že Erak už v Al Šabě není.

Zbýval ten, kterému říkali Halt. Zjevně byl vůdcem celé výpravy, navzdory dívčinu vysokému postavení. On nepochybně všechno promýšlel a plánoval. A přece Seletin vycítil, že má zdravé a poctivé jádro. Nevysoký, prošedivělý hraničář se mu docela zamlouval.

Bylo zřejmé, že ostatní si ho váží a věří mu. A co bylo možná nejdůležitější, měli ho rádi. Horác a Svengal byli možná prostí a přímočaří, ale nebyli hloupí. Horác to právě prokázal.

Seletin si zamyšleně kousal ret a přemýšlel o Haltově otázce. Pak odpověděl: „Ne. To si nemyslím.“

Halt byl v pokušení zhluboka si oddechnout úlevou. Věděl ale, že to by byla chyba. Místo toho jednou kývl, jako by vůbec nebyl pochyboval, co Seletin odpoví.

„Tak se do toho dáme,“ prohlásil rázně. „Co s tím vším uděláme?“

„Jakmile dorazíme do Mararoku, pošlu za nimi oddíl vojáků,“ pokrčil rameny Seletin. „Snad to bude něco platné.“

Z trpké zkušenosti věděl, jak si Tualagové počínají. Pokaždé zaútočili na karavanu a pak se jednoduše vytratili do pouště. Aridové žili většinou ve městech, nebyli zběhlí ve stopování a nevyznali se v poušti tak, aby mohli útočníky sledovat. Tualagové znali tyto pustiny jako své boty a věděli, jak se v nich ztratit. Ano, Seletin pošle oddíl pronásledovatelů. Ale bude to pouhé gesto. Po dvou nebo třech dnech vojáci stopu válečné tlupy Tualagů ztratí a vrátí se, unavení, zaprášení a zklamaní. Vždycky to tak bylo, pomyslel si Seletin. Kdyby měl s sebou několik Bedullinů, byla by tu jistá naděje. Bedullini byli lovci a stopaři a v poušti se vyznali stejně dobře jako Tualagové, jejich zapřísáhlí nepřátelé. Přesně takhle porazil Tualagy před pár lety — vytvořením dočasného spojenectví s Bedulliny. Jenže Bedullini jsou hrdí a svobodymilovní lidé, a jakmile bylo po bitvě a Tualagové poraženi, neměli zájem zůstat na Aridech závislí.

„Proč se za nimi nepustíme rovnou?“ zeptal se Halt.

Seletin se usmál nad tou pošetilostí. „Protože se rozplynou v poušti. Tak to dělají.“

„Potom je vystopujeme. Tak to děláme my,“ ozval se další hlas.

Byl to Gilan. Právě prozkoumal dějiště jednostranné bitvy, vracel se k nim a zaslechl Seletinova poslední slova.

Halt se k němu otočil. „Našel jsi něco?“

Gilan se usmál a pak ukazoval a vysvětloval.

„Schovávali se tam za těmi skalami na východě,“ řekl. „Bylo jich možná osmdesát nebo devadesát. Většinou na koních, ale někteří na velbloudech. Směrem na sever vyslali skupinu, která měla odvrátit pozornost — asi deset jezdců. Ti vyrazili, předstírali útok a pak se obrátili a ujeli. Když se vojenský doprovod rozdělil a rozjel za nimi, hlavní skupina zaútočila zezadu.“

Seletin pohlédl na mladého hraničáře s novou úctou. „Tohle všechno dokážeš poznat jen z toho, že si prohlédneš zem?“

Gilan se na něj zazubil. „Jak jsem řekl. Tak to děláme my,“ odpověděl. „Tak co říkáš? Pojedeme za nimi, nebo se stáhneme zpátky do Al Šaby?“

Pronesl to záměrně vzývavým tónem. Vycítil, že vakír potřebuje důvod, aby se mohl pustit do pronásledování Tualagů — aby je jednou provždy naučil, kdo je pánem této země. A měl pravdu. Seletin horečně přemýšlel. Tohle by mohla být přesně ta příležitost, na kterou čekal.

„Budou mít přesilu,“ řekl zamyšleně.

„My ale budeme mít na své straně výhodu překvapení,“ namítl Halt. „Obvykle je přece nepronásledujete, že?“

Seletin přemýšlel. Osmdesát Tualagů, říkal ten mladý hraničář. A on měl s sebou padesát dobře vycvičených, vyzbrojených a zkušených vojáků. A ještě Araluence a jednoho Skandijce. Věděl, že Horác a Svengal by byli dobří. Vlastně čím víc o tom přemýšlel, tím víc by se mu líbilo vidět Svengala, jak se s tou svojí bojovou sekerou prosekává tlupou Tualagů. A oba hraničáři měli přes ramena zavěšené mohutné dlouhé luky. Ochotně by se vsadil, že je nenosí jen tak pro ozdobu. Měl jednoznačný pocit, že tihle dva muži v pláštěnkách umějí napáchat hodně škody. Byl tu však jeden háček. Nemohl by si už dovolit své síly oslabit. Potřeboval by všechny muže, které má.

„A co princezna?“ zeptal se. Kdyby měla jet zpátky do Al Šaby, musel by vyčlenit část svých mužů na její doprovod. To by jeho síly oslabilo ještě více.

„Ta pojede s vámi,“ zvučně se ozvala Evanlyn.

Seletin pohlédl na Halta a obočí mu tázavě vyjela vzhůru. Halt se pochmurně usmál. Viděl už dřív, jak je Evanlyn odvážná v bitvě. A věděl, že s lehkým mečem, který nosí u boku, se o sebe dokáže postarat. Během plavby z Araluenu cvičila s Horácem a Gilanem, vynikajícími šermíři. A obstála. Sice se jim nevyrovnala, ale zdatná byla dost. Věděl, že Evanlyn nebude přítěží. Mohlo se klidně stát, že bude užitečná.

„Pojede s námi,“ prohlásil.