Výkupné za Eraka

Devět

Všechny oči se obrátily k princezně. Místnost na chvíli ztichla, protože všichni přítomní uvažovali o jejím návrhu. Pak se zhurta ozval král.

„Ty nepojedeš. To je vyloučené.“

Kasandra při jeho slovech zrudla. S velkým úsilím ovládala zlost a mluvila velice klidně.

„Proč? Proč by to mělo být vyloučené? Náš rod, naše země má vůči Erakovi čestný dluh. Skandijci jsou našimi spojenci jeho zásluhou. Tak proč bych já neměla vyjednávat o jeho osvobození?“

„Protože…“ Král zaváhal a princezna mu skočila do řeči.

„Říkal jsi, že ten úkol vyžaduje někoho, kdo má právo užívat královskou pečeť. Člena královského rodu. Kromě mě tu nikdo takový není. Proč bych místo tebe nemohla jet já?“ Odmlčela se a pak dodala s větší naléhavostí: „Tati, tohle je přesně to, co jsme před pár týdny probírali. Jednou budu královna. Když nezačnu některé z povinností přebírat teď, nebudu nikdy připravena stát se skutečnou královnou — na jakou bys byl hrdý.“

„Kasandro, ty nepojedeš a tím to končí. A už to dál nebudeme rozebírat. Je to trapné.“

Kasandra si uvědomovala chatrnost toho zdůvodnění a věděla, co za tím vězí.

„Je to trapné jen proto, že ty víš, že nemáš pravdu. Dlužím Erakovi za svůj život. Mám právo pomáhat při jeho záchraně.“

I králi začaly nyní tváře plát zlostí a princezna poznala, že trefila do černého. Žádný rozumný důvod, proč by se nemohla ujmout takového poslání, neexistoval. Otcovy námitky byly čistě osobní. Bylo to pochopitelné, uvědomila si. Ale nebylo to správné.

„Jde o to, Kasandro,“ začal král a také se snažil ovládat svůj hlas, „že jsi…“

„Děvče,“ skočila mu do řeči.

Umíněně zavrtěl hlavou. „To jsem říct nechtěl. Chtěl jsem říct, že jsi nezkušená a moc mladá. Nikdy jsi žádné podobné jednání nevedla.“

„Vyjednávala jsem o smlouvě se Skandií,“ odpověděla zostra. Král potřásl hlavou jako nevrlý medvěd, na kterého poňafává malý psík.

„Tehdy jsi měla jako poradce Halta,“ připomněl jí a ona okamžitě odpověděla a nedopřála mu oddech, protože věděla, že tu výhodu musí využít, jestli má mít nějakou naději v této hádce zvítězit.

„Může mi radit i tentokrát,“ řekla. Pohlédla na hraničáře. „Halte, jel bys se mnou, že ano?“

„Samozřejmě že ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl Halt. Na rozdíl od krále neviděl žádný důvod, proč by se takové poslání Kasandře nemělo svěřit. Ve Skandii dokázala, že je odvážná a vždy si ví rady. A jen tak něčeho se nezalekla. Prokázala to v bitvě proti Temudžajům, když dál řídila střelbu skupiny lučištníků, přestože na jejich postavení útočili divocí temudžajští vojáci. Halt vůbec nepochyboval o tom, že se o sebe umí postarat.

„Halte…,“ spustil král a pohlédl zlostně na starého přítele. Nyní se však zapojil i lord Anthony.

„Vaše Veličenstvo, ve skutečnosti má tato myšlenka v sobě jistou výhodu. Aridové jsou společenství, které je řízeno ženami. Nástupnictví se u nich určuje v linii matky. Takže nemají nic proti jednání se ženami — na rozdíl od některých jiných zemí. Pověřit vaším zastupováním princeznu by bylo vynikající volbou.“

Král se prudce zvedl. Těžké křeslo s vysokým opěradlem, v němž seděl, se na okamžik kymácelo na dvou nohách a pak se s tupým zaduněním opět vrátilo do původní polohy.

„Budu vám všem vděčný, když se do toho nebudete plést!“ požádal zbytečně silným hlasem. „Je to rodinná záležitost. Jen mezi mojí dcerou a mnou a netýká se nikoho z vás! Je to dost jasné?“

Poslední čtyři slova spíše zakřičel a v místnosti nastalo na několik vteřin nepříjemné ticho. Poté promluvil baron Arald.

„Ne, Vaše Veličenstvo. Domnívám se, že se mýlíte,“ řekl pevně. Králův zlostný pohled rychle přejel k němu. Arald mu neochvějně čelil.

„Barone Aralde, tohle se vás netýká. Rozumíte?“

Arald zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Nerozumím. Právě naopak, týká se mě to. Týká se to nás všech.“

„Barone Aralde, já jsem král a já říkám, že tahle záležitost je soukromá.“

Will sledoval barona Aralda s jistou úctou. Několikrát byl svědkem statečnosti mohutného rytíře v boji, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byl mnohem důležitější druh odvahy — odvaha zásadového člověka promluvit tehdy, když ho k tomu vede svědomí.

„A tato dvě tvrzení jsou navzájem v rozporu, Vaše Veličenstvo. Právě proto, že jste král, nemůže být tato záležitost soukromá. Protože to, co se týká vás a vašeho rodu, týká se celé země. Říkal jste předtím, že si mé rady vážíte —“

„No tak teď si jí nevážím!“ vypálil král.

Arald pokrčil rameny. „Pokud si vážíte mé rady jen tehdy, když s vámi souhlasím, tak si jí nevážíte vůbec,“ řekl bez obalu. Král sebou trhl, jako kdyby ho Arald udeřil. Uvědomil si, že pravdu má baron. Ale přece jen…

„Vy tomu nerozumíte, Aralde. Vy nemáte děti. Je to moje dcera a ta cesta bude nebezpečná…“

Kasandra pohrdavě sykla, ale Arald ji umlčel pohledem a pak smířlivě rozhodil rukama. „To uznávám, Vaše Veličenstvo. Stejně jako bylo nebezpečné, když jste vedl tažení proti Morgarathovi. Jako bylo nebezpečné, když jsme s Rodneym bojovali proti kalkarovi. Je to cena, kterou platíme za své výsadní postavení. Požíváme výsad, protože když přijde čas, musíme čelit nebezpečí. A vaše dcera není žádná výjimka. Poznala to, když s Willem zničili Morgarathův most a nechali se zajmout.“

Král byl ještě poměrně mladý, ale při zmínce o té hrozné době vypadala jeho tvář náhle ztrhaně a staře. Bylo to nejhorší období jeho života, pomyslel si. Zvolna se posadil. Arald trochu zmírnil hlas.

„Máte pravdu, Vaše Veličenstvo, já děti nemám, takže nedokážu plně pochopit, jak se cítíte. Ale pravdu má i vaše dcera. Jednou bude královna a chce vládnout tak, jako vládnete vy. To vše v sobě skrývá nebezpečí. Ale Kasandra je připravena ho podstoupit a vy byste měl být také.“

Král Duncan zvedl hlavu a pomalu přejel pohledem všechny shromážděné. Kasandra, jak viděl, se tvářila vzdorovitě jako vždy. Araldův výraz byl vyrovnaný a odhodlaný. Obličeje Halta a Crowleyho byly v stínu kapucí nevyzpytatelné. Oba mladíci měli trochu vyvalené oči — nejspíš byli z té vzrušené debaty dost nesví. Will měl však v očích stále náznak obdivu a upřeně hleděl na barona. Rodney pokyvováním hlavy dával najevo souhlas s baronovou řečí a Gilan si s předstíraným zaujetím prohlížel nehty. Anthonyho výraz byl omluvný, avšak neústupný. Alyss se jako obvykle snažila skrývat, co cítí, ale bylo jasné, že je stejně nesvá jako Will a Horác.

Jedině Paulina byla vyrovnaná a klidná. V jejím výrazu nebylo ani stopy po souhlasu. Král vycítil možného spojence.

„Pánové, Kasandro, Alyss, byl bych rád, kdybyste mě laskavě nechali chvíli o samotě s lady Paulinou,“ řekl.

Na jeho žádost deset ostatních osob se souhlasným mumláním opustilo komnatu a král zůstal sám s nejvyšší představitelkou diplomatické služby své země. Když se za Willem jako posledním z odcházejících zavřely dveře, Duncan se otočil k vysoké ženě sedící naproti.

„Co mám dělat, Paulino? Jak je mám přesvědčit, aby byli rozumní? Musíte mi s tím pomoct.“ Ze všech sil se snažil, aby jeho hlas zněl mírně a ani trochu svárlivě.

„Vaše Veličenstvo,“ odvětila klidně Paulina, „jestli jste mě požádal, abych zůstala, kvůli tomuhle, pak jste mě mohl rovnou poslat pryč spolu s ostatními. Souhlasím s Araldem. V tomto se mýlíte.“

„Ale ona je ještě moc mladá…,“ začal král.

„To je i Alyss. A přece jsem jí už několikrát svěřila docela nebezpečné poslání. Je vaše dcera vzácnější než moje pomocnice?“

„Je to korunní princezna!“ namítl rozčileně král a Paulina zvedla obočí.

„A jako taková má ke své zemi větší povinnosti než bezvýznamný sirotek, jako je Alyss. Baron má pravdu. Ti z nás, kdo požívají větších výsad, mají i větší povinnosti. A pokud jde o výsady, Kasandra následuje hned po vás.“

Duncan povstal a začal přecházet po pracovně. Paulina zůstala sedět, ale sledovala ho očima.

„Když jste mě jmenoval do vysokého úřadu v diplomatické službě, váhal jste kvůli tomu, že jsem žena?“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Byla jste pro tu práci nejlepší.“

Kývnutím hlavy poděkovala za poklonu. „Jste první panovník, který svěřuje ženám významné úřady bez ohledu na to, že jsou ženy. A bez obav, že by vaše rozhodnutí mohlo ohrozit jejich bezpečí.“

„Já si nade vše cením schopností,“ řekl. „Je jedno, jestli je to muž nebo žena.“

Mírně rozhodila rukama, jako by naznačovala: „Tak vidíte.“

„Ceňte si jich tedy i u své dcery,“ řekla nahlas. „Je to výjimečná mladá žena. A není z těch, které budou sedět u krbu a hloupě se usmívat, zatímco muži dělají všechnu nebezpečnou práci. To už dokázala. Už udělala a viděla víc, než někteří muži zvládnou za celý život. To děvče se nebojí nebezpečí a vy byste ji neměl odrazovat.

Já sama děkuji nebesům, když vidím povahu a statečnost osoby, která nastoupí po vás na trůn. Vaše Veličenstvo, vy jste dobrý král. A ona bude dobrá královna. Ale vy jí k tomu musíte poskytnout příležitost.“

Královi poklesla ramena, když si uvědomil, že Paulina má pravdu. Unaveně se na ni usmál. Bezmocně rozhodil rukama na znamení, že ustupuje, a posadil se do křesla s vysokým opěradlem.

„Co mě vůbec přivedlo k myšlence, že jste na mé straně?“ prohodil. Lady Paulina mu oplatila úsměv.

„My jsme všichni na vaší straně,“ poznamenala. „Vy jste byl jen trochu jinde.“ Odmlčela se a pak ho jemně pobídla: „Mám zavolat zpátky ostatní?“

Kývl hlavou. „Proč se ptáte mě? Rozhodujete přece vy všichni.“

Skupinka opět vešla do pracovny a všichni zaujali svá původní místa u stolu.

Vrhali na Paulinu zvědavé pohledy a pokoušeli se odhadnout, co se tu odehrávalo v době, kdy čekali v předpokoji. Diplomatka však byla ve skrývání vlastních pocitů zkušená a neposkytla jim žádný náznak, jaké padlo rozhodnutí.

Král Duncan seděl s lokty opřenými o stůl a s hlavou v dlaních si rovnal myšlenky. Když skončilo obvyklé postrkování křesel a usazování, pohlédl na shromáždění osob kolem sebe.

„Nuže dobrá,“ začal zvolna. „Rozhodl jsem. Kasandra povede vyjednávání s Aridy…“

Jeho dcera se prudce nadechla, pak svůj výraz rychle ovládla, pro případ, že by rozhodnutí třeba změnil. Pohlédl na ni a kývl hlavou. Potom opět upřel pohled přímo před sebe.

„Halte, ty s ní pojedeš jako hlavní poradce. Pomůžeš při vyjednáváních a budeš ji chránit.“

„Ano, sire,“ řekl Halt klidně.

„Wille, samozřejmě pojedeš i ty,“ pokračoval král. „Ochraňoval jsi ji předtím. Udělej to i teď.“

„Ano, sire,“ odpověděl se širokým úsměvem Will. Předpokládal, že bude svého učitele doprovázet, ale jeden nikdy neví. Pak se to dokonce ještě vylepšilo.

„Horáci, jen pro případ, že oni by to nemohli zvládnout sami, pojedeš jako Kasandřin osobní strážce. Rozumíš?“

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl Horác a s Willem si vyměnili úsměvy. Willovy rty naznačily slova „jako kdysi“ a Horác kývl. Kasandra se na ně na oba oslnivě usmála a přisunula se trochu blíž k nim. Alyss, sedící na jednom konci stolu, se zatvářila nelibě.

„Dobrá. Nuže tedy, kromě vás tří chci vyslat i přiměřeně velkou jednotku. Řekněme dvacet ozbrojenců z královské stráže.“ Král se odmlčel, protože Halt zdvihl ruku a chtěl něco říct. „Ano?“

„Sire, nebudou zapotřebí,“ začal, ale král mu skočil do řeči.

„Mně nejde o to, zranit tvou pýchu, Halte. Mě především netěší, že tím posláním pověřuji svou dceru, a opravdu trvám na tom, že potřebujete dostatečně velkou jednotku, aby ji chránila. Podle mého názoru vy tři nestačíte.“

„S tím souhlasím, Vaše Veličenstvo. Ale možná zapomínáte, že s námi bude i třicet plně ozbrojených Skandijců. To jsou nejlepší bojovníci na světě.“

Horác se neudržel a hlasitě zabručel na souhlas. Pak se posunkem chvatně omluvil za vyrušení. Král přejel pohledem od Halta k Horácovi a zase zpět.

„Ty jim věříš?“ zeptal se otevřeně a Halt kývl.

„Svěřil bych jim svůj život, Vaše Veličenstvo.“

Duncan si zamyšleně mnul bradu. „O tvůj život zrovna starost nemám.“

„I já bych jim svěřila svůj život, tati,“ klidně prohlásila Kasandra.

Halt přidal další ujištění. „Postarám se, aby Svengal složil kormidelnickou přísahu, že on i jeho třicet mužů budou princeznu chránit. Jakmile ji jednou složí, musel byste je všechny nejdřív zabít, abyste se ke Kasandře mohl jen přiblížit.“

Duncan bubnoval prsty na stole a rozmýšlel se. Nakonec ustoupil. „Nu dobrá. Ale chci mít jistotu.“ Pronikavě se rozhlédl kolem sebe. „Gilane, pojedeš i ty.“

„Ano, sire!“ vyhrkl horlivě Gilan. Vyhlídka na výpravu s Haltem a Willem se mu velice líbila. Jenže Crowley se zamračil.

„Vaše Veličenstvo, to je velice neobvyklé,“ namítl. „Znáte přece staré rčení ‚Jedno povstání, jeden hraničář‘.“

Rčení vycházelo z jedné proslulé události v minulosti. Jedno menší léno povstalo proti krutému a hrabivému vládci. Stovky lidí obklopily jeho sídlo a hrozily, že ho vypálí do základů. Po žádosti vyděšeného šlechtice o pomoc se dostavil jediný hraničář. Užaslý šlechtic zpupně hleděl na osamocenou postavu v kápi.

„Oni poslali jednoho hraničáře?“ ptal se nevěřícně. „Jednoho muže?“

„A kolik povstání tady máte?“ opáčil hraničář.

Král Duncan však neměl v tuto chvíli chuť nechat se zviklat nějakou pověstí. „Já mám nové rčení,“ odvětil. „Jedna dcera, dva hraničáři.“

„Dva a půl,“ upřesnil Will. Král se musel usmát na dychtivou mladou tvář před sebou.

„Nepodceňuj se,“ řekl. „Dva a tři čtvrtě.“