Výkupné za Eraka

Třicet pět

Will právě prověřoval popruhy a řemínky, jimiž byla jeho výbava připevněna k Cukovu sedlu, když za zády uslyšel vrzání kroků po písku. Otočil se a spatřil, že k němu jde Umar a tváří se ustaraně.

„Je tu ještě něco, co bys měl vědět, než odjedeš,“ řekl Umar.

Bylo čtyři dny po závodě — po závodě, který jednou nepochybně vejde do bedullinských ústně tradovaných legend. Celou tu dobu bedullinský kmen Willa s Cukem oslavoval a Kijelíma je zahrnovala nepřetržitou péčí. Veselý, usměvavý cizinec a jeho podivuhodný kůň se soudkovitým tělem se v táboře stali oblíbenými postavami. Hasan s Willem se navíc stali dobrými kamarády — bedullinský mladík necítil žádnou zášť kvůli porážce v závodě a ztrátě nároku na Cuka. Bedullini byli nepolepšitelní hráči, jak si Will všiml, ale prohru přijímali bez nářků.

Přátelství napomohlo i to, že Umar, potěšený výsledkem závodu, daroval Hasanovi koně z vlastního stáda — Samumova pokrevního potomka. Hasan byl přešťastný a dobrovolně se nabídl, že doprovodí Willa na jeho cestě do Mararoku.

Konečně se vyřešila záhada pomýleného hledače severu. Když se Willa zeptali, podle čeho se chtěl řídit v poušti, kde nevedou žádné cesty, ukázal jim hledač severu a vysvětlil tajemství jeho magnetických vlastností. Na ukázku přiblížil k jehle čepel saxonského nože a ukazoval, jak se odchýlí ze správné polohy. Umarovi stačilo jen pár vteřin, aby pochopil souvislost.

„Tys projížděl Červenými horami?“ zeptal se a Will to potvrdil. „Ale ty jsou skoro čisté železo — jsou tam obrovská ložiska železa. Určitě to způsobilo, že tvůj přístroj byl nespolehlivý.“

Will pochopil, že má pravdu, a trochu se mu ulevilo. Někde na dně jeho mysli pořád přežívalo neurčité podezření, že Seletin mu podstrčil falešnou mapu. K tomu všemu cítil nesmyslnou vinu, že nějak zklamal Haltovu důvěru. Když nyní uměl najít příčinu chyby — a pochopil, že ji nemohl předvídat —, mohl na své obavy zapomenout.

Zatímco připravoval Cuka k odjezdu, přijel z pouště jezdec — zaprášený, zanedbaný a na unaveném koni. Šel podat zprávu rovnou do Umarova stanu. Will to sledoval celkem bez zájmu. Nepochybně šlo o nějakou záležitost, která se týkala pouze Bedullinů. Teď už si ale nebyl tak jistý.

Následoval Umara do prostorného nízkého stanu, který vůdce Bedullinů obýval s Kijelímou. Sehnul se, vešel a pozdravil zdejším posunkem ústa-obočí-ústa, který si osvojil během několika posledních dnů.

Na podlaze stanu byl hustý koberec, na němž ležely měkké polštáře. Will si jeden vybral a usedl na něj se zkříženýma nohama jako členové kmene. Na dalším seděl Bedullin, kterého neznal. Kijelíma mu podávala ovoce a vodu a on lačně jedl a pil. Pohlédl na Willa a potom se zvědavě podíval na Umara.

„Tohle je Džamil, jeden z našich zvědů,“ vysvětloval Umar a Bedullin kývl na pozdrav. Will odhadoval, že je mu něco přes třicet let, i když u Bedullinských mužů, jejichž kůže byla zahnědlá a zbrázděná sluncem, to bylo těžké posoudit.

„Tohle je ten cizinec, o kterém jsem ti říkal. Jmenuje se Will.“

Will opět po bedullinsku pozdravil. Připadalo mu to vhodné. Džamil byl zřejmě trochu překvapen, že cizinec ví něco o bedullinských mravech, a chvatně pozdrav opětoval. Will pohlédl na Umara s otázkou ve tváři. Asejch pokynul Džamilovi.

„Pověz Willovi, co jsi řekl nám.“

Džamil dojedl pomeranč, olízl zbytky šťávy z prstů a kouskem plátna si otřel ústa.

„Ty jsi cestoval s oddílem aridských vojáků,“ řekl. Bylo to spíše oznámení na úvod než otázka. Will kývnutím přisvědčil a svraštil čelo. Z mužova vážného chování vycítil, že se stalo něco neblahého.

„To je pravda,“ potvrdil.

„A byli tam i jiní cizinci… dva z nich oblečení jako ty.“ Ukázal na Willovu pláštěnku. Will přikývl. Bedullinský zvěd lítostivě potřásl hlavou nad tou skutečností a Willovo neblahé tušení, že se blíží špatná zpráva, ještě zesílilo.

„Co se jim stalo?“ zeptal se. Bedullin na něj chvilku hleděl a potom naštěstí přešel přímo k věci, aniž by se zbytečně pokoušel podávat zprávu šetrně.

„Zajali je Tualagové,“ řekl.

Will rychle pohlédl na Umara. „Tualagové?“ zeptal se.

Asejch se zatvářil velmi znechuceně.

„Lupiči. Zločinci. Bohem zapomenutí. Jsou to kočovníci jako my, ale olupují lidi, kteří cestují pouští, a bezbranné vesnice. Obklíčili tvé přátele a zajali je. Teď je vezou k severnímu masivu, spolu s vakírem Selejem el’Tínem a jeho vojáky. Došlo k boji,“ dodal na vysvětlenou a Willa náhle sevřel strach.

„K boji? Byl někdo z cizinců zraněn?“

Džamil zavrtěl hlavou. „Ne. Zajali je a spoutali jako toho dalšího cizince. Jsou zajatci jako on. Zdá se, že —“

Tohle bylo na Willa moc rychlé. Zvedl ruku, aby přerušil Bedullinovo vyprávění.

„Počkej chvilku! Další cizinec? O jakém dalším cizinci to mluvíš?“

Džamil omluvně pokýval hlavou, pochopil, že je zapotřebí další vysvětlování.

„Tualagové předtím zajali ještě jiného cizince. Z národa divokých seveřanů. Jeden takový byl i s tvými přáteli,“ dodal.

Willovi se zatočila hlava. Mohla být řeč jen o jedné jediné osobě. Ale podle toho, co naposled slyšel, byl Erak v rukou Aridů.

„Tohle je zmatené,“ řekl. „Ty určitě mluvíš o Erakovi. Ale toho převážela do Mararoku aridská karavana. Kde se najednou vzal u těch Tualagů?“

Džamil pokrčil rameny. Umar si zamyšleně mnul nos.

„Tualagové karavanu třeba přepadli a seveřana zajali,“ nabídl odpověď.

Will pokyvoval hlavou a zuřivě přemýšlel. Jestli to tak bylo, Gilan a Halt by dokázali ze stop vyčíst, že došlo k přepadení. Pak by se spolu se Seletinem a jeho vojáky vydali za pachateli. Potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Uvědomil si, že nezáleží na tom, jak se to stalo. Prostou skutečností bylo, že se to stalo.

Byl však překvapen, že Halt s Gilanem byli tak neopatrní a dopustili, aby se jim tualažští lupiči dostali na stopu.

„Máš tušení, jak Tualagové zjistili, že moji přátelé je stopují?“ zeptal se.

Tentokrát Bedullin zahanbeně odvrátil zrak. Než se zmohl na odpověď, chvíli váhal.

„Bojím se, že jsem je k táboru tvých přátel přivedl já,“ řekl. A když se Will rozzlobeně začal zvedat na nohy, chvatně ho zadržoval nataženou rukou.

„Ne! Prosím! Neudělal jsem to úmyslně! Já neměl ponětí, že tam tví přátelé jsou. Uviděl jsem z dálky oddíl Tualagů a přiblížil jsem se k němu, abych zjistil něco víc. Byla to mnohem větší jednotka, než pro ně bývá obvyklé — přinejmenším dvě stě mužů, možná víc. Po setmění jsem se připlížil k jejich táboru, abych si je lépe prohlédl. Tehdy jsem uviděl toho seveřana — přivázali ho na noc venku.

Před úsvitem jsem odjel a zamířil sem. Musel jsem těsně minout tábor tvých přátel, ale vůbec jsem je neviděl. Jenže ráno potom tualažská zadní hlídka zřejmě našla moje stopy a sledovala je — a při tom narazila na stopy tvých přátel. Ti jeli rovnoběžně se Zahalenými ve vzdálenosti asi dvou mil. Kdybych nechtěně nezkřížil jejich stopy, Tualagové by se o nich nikdy nedověděli.“

„Jak tohle všechno víš?“ zeptal se Will.

Zvěd nešťastně odpověděl. „Další den jsem se vrátil, abych pátral dál. Netušil jsem, že moje stopy byly předtím odhaleny. Ale viděl jsem, kde se Tualagové pustili za mnou, viděl jsem, kde překřížili stopy tvých přátel a obrátili se, aby je sledovali. Nejspíš si mysleli, že k nim patřím. Mrzí mě to, Wille. Já vůbec nevěděl, že tvoje přátele přivádím do nebezpečí.“

Will přešel omluvu mávnutím ruky. Pochopil, že Džamilova chyba to nebyla. Byla to jen proklatá smůla — Džamil byl jen náhodná, nečekaná okolnost, která vedla k tomu, že Halt a ostatní padli do zajetí. Jak mu Halt mnohokrát opakoval, když se něco může pokazit, pokazí se to.

„Nemohl jsi to vědět,“ řekl. „Máte představu, kam je odvážejí?“ Otázka byla určená jak Džamilovi, tak Umarovi.

„Řekl bych, že míří k masivu,“ prohlásil Džamil.

Will pohlédl na Umara a ten vysvětloval.

„To je rozlehlé pásmo útesů, kopců a hor na severozápadě. V horách jsou roztroušené aridské vesnice a Tualagové vesničany často přepadávají a sužují — kradou jim úrodu a zabíjejí dobytek. Pro jednotku dvou set mužů nebude těžké obsadit nějakou vesnici — nebo i malé městečko. Je pravděpodobné, že už mají jednu vyhlédnutou a že se v ní na jeden nebo dva měsíce usadí. Potom, až budou stáda vybita a zásoby jídla dojdou, potáhnou dál.“

Will sáhl za košili a vytáhl mapu, kterou mu dal Seletin.

„Musím se vydat za nimi! Ukaž mi to tady,“ požádal. Ale Umar mu přikryl ruku dlaní, aby se zklidnil.

„Zpomal, příteli Wille,“ varoval. „Když se pohrneš do pouště a nebudeš mít žádný plán, ničeho nedosáhneš. Tualagové jsou nebezpeční nepřátelé. Musím si promluvit s radou starších a potom uvidíme, co se dá dělat.“

Will se chystal odporovat, ale Umarův stisk zesílil.

„Wille, v tomhle mi věř. Dej mi jednu hodinu,“ řekl.

Will zdráhavě ustoupil, složil mapu a vrátil ji za košili.

„Tak dobrá,“ prohlásil. „Jednu hodinu. Ale pak odjíždím.“

Will se vrátil k trpělivě čekajícímu Cukovi a povolil sedlové popruhy, aby koni ulevil. Potom usedl, opřel se zády o kmen palmy, zavřel oči a snažil se celou situaci rozebrat.

Musel nějak zachránit své přátele. To věděl. Ale jak? Byl sám a na neznámém území. Naproti tomu jeho přátele zadržuje na dvě stě ozbrojených lupičů — krutí a bezcitní lidé, kteří jim bez váhání podříznou krk. Will byl cizinec. Takže i kdyby se mu podařilo najít správnou vesnici, mezi aridské vesničany by nezapadl. Uvědomil si, že ani neví, kde stopu Tualagů hledat. A soudě podle svých předchozích pokusů o hledání cesty, pravděpodobně by ji nikdy nenašel.

Pod vlivem denního žáru si nejspíš chvilku zdříml. Probudilo ho, když si Umar se slabým heknutím sedal vedle něj do písku.

„Probrali jsme to,“ oznámil prostě. Will na něj pohlédl. Umarův zdvořilý výraz nijak nenaznačoval, na čem se s radou starších usnesl.

„Dovolíš Hasanovi, aby mě doprovodil k místu, kde Tualagové zajali mé přátele?“ zeptal se.

Umar ho zdviženou dlaní zadržel. „Nech mě mluvit. Tady jsou skutečnosti, které jsem předložil své radě. Tualagové nejsou naši přátelé. Takhle velká válečná jednotka znamená, že mají za lubem něco nekalého a že by klidně mohli zaútočit na jiné skupiny Bedullinů — menší, než je naše. Pak je tu záležitost se Selejem el’Tínem. Nelíbí se mi, že je jejich zajatcem.“

„Ty znáš Seletina?“ zeptal se Will.

Asejch přikývl. „Bojovali jsme spolu proti Tualagům. Je to dobrý muž. Statečný bojovník. A co je ještě důležitější, je to čestný muž — člověk, kterému věřím. To jsou u vakíra dobré vlastnosti. Je možné, že jiný vakír by nebyl tak spravedlivý. A hodně Aridů nás nemá rádo. Považují nás za vetřelce ve své zemi. Vakír Selej el’Tín s námi zacházel vždy dobře. Asi by nám nevyhovovalo, kdyby ho nahradil někdo, kdo není tak čestný a spravedlivý.“

Jak asejch pokračoval v rozebírání situace, ve Willovi začínal doutnat plamínek naděje.

„Ty říkáš, že vy…?“ začal, ale Umar opět udělal ten posunek dlaní, aby ho umlčel.

„A jsou tu ještě další dvě věci k uvážení. Zaprvé: ty ses stal přítelem Bedullinů. Zachránil jsi život mému vnukovi a v té záležitosti se závodem jsi jednal poctivě. Můj lid tě má rád, Wille. A my bereme přátelství vážně.“

„Řekl jsi dvě věci,“ připomněl Will.

Umar potřásl hlavou a zatvářil se velmi vážně. „Jak přiznal Džamil, byla to jeho chyba, že tvoji přátelé padli do zajetí. Kdyby nebyl tak neopatrný, Tualagové by se nedozvěděli, že je sledují. Jeho chyba, jeho selhání, se stává selháním kmene jako celku. Džamil má z toho těžkou hlavu… a já také.“

Will se skoro neodvažoval doufat, že to, co si začíná myslet, by mohla být pravda. Opatrně, jako kdyby přehnaným očekáváním mohl způsobit, že ta myšlenka se rozplyne a odvane ji vítr, řekl: „Takže ty říkáš, že vy…“

Nedokázal se přimět, aby větu dokončil. Umar to udělal za něj.

„Já říkám, že jsme se všichni shodli. Vydáme se zachránit Seleje el’Tína a tvé přátele z rukou Zahalených.“ Usmál se na rozradostněného mladého muže vedle sebe. „Samozřejmě uvítáme, když pojedeš s námi, pokud si to budeš přát.“