Výkupné za Eraka

Třicet sedm

Will s Umarem a sto dvacet bedullinských bojovníků rychle postupovali pouští.

Vstali čtyři hodiny před úsvitem, ujížděli čtyři hodiny po rozednění a ve dne během největšího vedra odpočívali. Pozdě odpoledne, několik hodin před západem slunce, znovu vyrazili a jeli dlouho po setmění, než opět zastavili na odpočinek. Will odhadoval, že když se utábořili na noc, bylo kolem deváté večer. Ale dvě přestávky, jedna v poledne a druhá pozdě večer, jim poskytly spoustu času, aby napojili a nakrmili koně a obnovili síly na další pochod.

Byl to náročný postup, ale rozumný. Jeli rovnoměrným tempem, spíše na koních klusali, než aby cválali nebo ujížděli tryskem. Will brzy pochopil, že při udržování stálého tempa urazí velké vzdálenosti, ale přesto byl v pokušení jet rychleji. Míle pod Cukovými kopyty ubíhaly a Will věděl, že tenhle způsob jízdy se nakonec vyplatí.

Umar rozhodl, že se budou řídit Džamilovou domněnkou, že Tualagové míří do jednoho z měst v severním masivu. Mohli proto jet přímou cestou, aby lupičům zkřížili cestu, a nemuseli se vracet na místo bitvy a pak sledovat stopy. Tato skutečnost, společně s velkou vzdáleností, kterou dokázali každý den urazit, znamenala, že byli na dobré cestě nepřítele dostihnout.

Will požádal Umara a Džamila, aby mu ukázali, kde se nachází masiv na jeho mapě. Ležel dál na sever od oblasti zachycené Seletinovou mapou. Bedullini si mapu se zájmem prohlíželi a rychle pochopili její důležitost, i když sami mapy nikdy nepoužívali. Na cestách se řídili zkušenostmi kmene a znalostmi předávanými po staletí z pokolení na pokolení. Ukazovali na orientační body, které Seletin zakreslil, a nazývali je jmény jako „Řeka zářivých kamenů“, „Alího hory“ nebo „Hadí údolí“. Zatímco některé názvy byly snadno srozumitelné, původ jiných se ztrácel v dávnověku. Nikdo si například vůbec nepamatoval, kdo byl Alí, a zářivé kameny, které daly jméno řece, už dávno zmizely — tak jako řeka sama.

Jednalo se o válečnou výpravu, takže ženy a děti choreských Bedullinů zůstaly v táboře v oáze spolu se sedmdesáti Umarovými bojovníky, kteří dohlíželi na jejich bezpečnost. Asejchovi se nechtělo snížit útočnou sílu o tolik mužů, ale poušť byla nebezpečné místo a sedmdesát bojovníků byl nejmenší počet, který mohl na ochranu svého lidu ponechat.

„Tualagové budou v přesile,“ řekl Willovi.

„Nebudou nás čekat,“ odpověděl Will a asejch s jistým pochmurným uspokojením kývl.

„Na to se těším.“

Třetího dne cesty se početní poměr upravil. Jeden z předsunutých zvědů přicválal zpět, aby ohlásil, že v poušti narazil na oddíl třiceti mužů bez koní.

Umar, Will a Hasan se s ním cvalem rozjeli napřed. Po necelých dvou mílích dorazili ke skupině mužů — seděli ve skrovném stínu pod břehem vádí a dělili se o poslední vodu z měchu, který jim zanechal zvěd.

„Aridští vojáci,“ poznal je Umar podle potrhaných uniforem, které měli na sobě. Will si všiml, že žádný z vojáků nemá boty, i když nohy měli omotané a chráněné kusy látky utrženými z plášťů a košil. V měchu bylo vody sotva na jeden lok pro každého a na její rozdělení pečlivě dohlížel mladý muž s odznaky poručíka. Všichni byli sice rozedraní a na pokraji vyčerpání, ale bylo zjevné, že udržují disciplínu. Will si nebyl jistý, ale důstojník mu připadal trochu povědomý. Napadlo ho, že by to mohl být jeden ze Seletinových mužů.

Záložní měchy s vodou, které s sebou tři jezdci přivezli, byly rychle rozděleny. Poručík přistoupil k Umarovi a pozdravil tradičním posunkem.

„Děkuji ti, asejchu,“ začal. Poznal odznak Umarovy hodnosti, tři prameny spletených koňských žíní, které svazovaly kufíji. „Já jsem poručík Alúm z —“

Umar ho pokynem ruky přerušil a podal mu svůj měch s vodou. Mladíkův hlas byl skřípavý a skuhravý. „Napřed se napij, poručíku,“ řekl mu. „Potom se ti bude mluvit líp.“

Důstojník vděčně zvedl měch k ústům a napil se. Will si všiml, že i když musel být vyprahlý žízní, usrkával jen malé doušky vody a pil pomalu, aby tělo dokázalo tekutinu dobře vstřebat. Pochopil, že lidé v Aridě dodržují při pití dokonalou kázeň, a vzpomněl si, jak zoufale se snažil hltat vodu, kterou mu Umar dával, když ho našel.

Bylo těsně před desátou hodinou dopoledne, doba, kdy Umar obvykle vyhlašoval zastávku k prvnímu odpočinku. Dal ostatním znamení, aby sesedli, a sám se zhoupl ze sedla.

„Utáboříme se tady,“ řekl. „Aridští vojáci se mohou během přestávky vzpamatovat.“

Poručík Alúm uhasil žízeň a pověděl jim o tualažském přepadení a následné bitvě — jak Halt a ostatní padli do zajetí a jak Júsal vyhnal poručíka a jeho vojáky do pouště bosé a se zanedbatelným množstvím vody. Stalo se to před dvěma dny.

„Tys udržel třicet mužů naživu a na pochodu s pouhými dvěma měchy vody?“ otázal se Umar. Jeho hlas měl v sobě úctu.

Poručík pokrčil rameny. „Jsou to dobří vojáci,“ řekl. „Chápou, že disciplína je nutná.“

„Mají dobrého velitele,“ prohlásil Will. Byl v pokušení skočit hned poručíkovi do řeči a dožadovat se zpráv o svých přátelích. Ale viděl, že mladý muž je na pokraji sil, a usoudil, že bude lepší, když ho nechá, aby svůj příběh odvyprávěl podle sebe. Poručík se na něj zadíval a pak ho poznal. Když válečná výprava vyjížděla z oázy, Will si oblékl bedullinské oblečení — volné kalhoty, dlouhou splývavou košili a plášť a samozřejmě kufíji, aby si chránil hlavu a obličej. Ale dlouhý luk a toulec zavěšený na zádech se nedaly s ničím splést.

„Ty jsi ten, kterému říkají Will!“ zvolal Alúm. „Mysleli jsme, že už jsi mrtvý!“

Will se usmál. „Díky, že jste mi tolik věřili,“ utrousil. Pak jeho úsměv pohasl. „Jsou Halt i ostatní v pořádku? Nestalo se něco Evanlyn?“

Alúm přikývl. „Když jsme odcházeli, byli v pořádku. Myslím, že Júsal mluvil o výkupném. Dívka se bude mít dobře. Je pravděpodobné, že ji bude chtít prodat do otroctví, a nikdo nechce koupit zbitou otrokyni. Muži takové štěstí mít nebudou. Čekal bych, že je budou bít.“

„Souhlasím,“ poznamenal Umar. Obrátil se k Willovi. „Bude to pro ně nepříjemné, ale ne moc zlé. Důvody jsou drsné. Júsal nedovolí, aby je někdo vážně zranil. To by ho zpomalovalo. A s dívkou má poručík také pravdu. Jestli existuje něco, v čem jsou Tualagové dobří, tak je to péče o budoucí zisk.“

„Asejchu, můžu se zeptat, jaké jsou vaše plány?“ zeptal se poručík. Pohlédl směrem, kde viděl z dálky přijíždět hlavní skupinu Bedullinů. Jeho bystré oči postřehly, že v ní nejsou ženy ani děti a skládá se výhradně z bojovníků.

„Jedeme za Tualagy,“ sdělil mu Will. „Asejch Umar a jeho lidé se nabídli, že mi pomůžou zachránit mé přátele.“

„A vakíra Seleje el’Tína?“ otázal se poručík.

Umar to přikývnutím potvrdil. „Vakír je můj starý druh. Nemám v úmyslu nechat ho v Júsalových špinavých rukou.“

Seděli v úzkém pruhu stínu, který vrhal břeh vádí. Alúm vyskočil na nohy a v očích mu zasvítilo nové odhodlání.

„Pak nám dovol, abychom se k vám připojili!“ prohlásil. „Ti zlořečení Tualagové mají u mě a u mých mužů vroubek! A já slibuji při svém bohu, že jim to vrátíme!“

Umar svraštil čelo. „Tvoji muži jsou vyčerpaní — a polomrtví žízní,“ poznamenal pochybovačně. Jenže Alúm vrtěl hlavou dřív, než to Umar dořekl.

„Jsou zdraví a jsou na tom dobře. Dopřej jim odpočinek přes noc, jídlo a dostatek vody. Zítra ráno budou připraveni na cestu, to ti přísahám.“

„Nejste ozbrojení,“ upozornil ho Will.

Alúm pokrčil rameny. „Vaši bojovníci jistě můžou postrádat několik dýk? Většina Bedullinů nosí víc než jednu. A jakmile začne boj, každý Tualag, kterého zabijete, poskytne zbraně jednomu mému vojákovi.“

Will s Umarem si vyměnili pohledy. „Bylo by užitečné mít s sebou dalších třicet vycvičených bojovníků,“ podotkl Will. Pak se zamračil. „Ale jak by nám stačili? Nemají boty ani koně.“

Umar to odbyl krátkým zavrtěním hlavou. „Mohou jet na koních ve dvojicích s mými muži,“ řekl. „Je jich jen třicet. Můžeme se o ně střídat, tak aby žádný kůň nenesl dvojitou zátěž příliš dlouho.“

Alúm dychtivě sledoval jejich rozmluvu a očima přejížděl od jednoho k druhému. Zvedl ruku a váhavě se vmísil do hovoru.

„Ještě něco,“ řekl. „Čtyři moji vojáci jsou ranění. Nesli jsme je. Nejsou schopni jízdy ani boje.“

Umar celou věc rychle zvažoval. Líbila se mu představa, že by měl pod svým velením víc bojovníků, a věděl, že aridští vojáci si povedou dobře. Pro něj byla odpověď jasná.

„Vyčleníme dva moje muže, aby se o ně postarali,“ přemýšlel nahlas. „Můžeme jim nechat trochu vody, ale sami budeme potřebovat skoro všechnu, co máme. Půl dne cesty na východ je malá mokřina. Pro půl tuctu mužů v ní bude vody dost. Jeden z mých bojovníků odtamtud přiveze vodu a druhý tu s nimi zůstane. Když uspějeme, cestou zpátky se pro ně zastavíme.“

Vteřinu nebo dvě o svém plánu přemýšlel, pak pokýval hlavou. Ztratí dobu večerní jízdy — pět hodin. A oslabí svou jednotku o dva muže. Ale na oplátku získá šestadvacet vycvičených vojáků. Ještě lepší bylo, že ti vojáci měli s Tualagy nevyřízené účty. To byl dobrý obchod.

„Utáboříme se tady pro zbytek dnešního dne a na noc,“ rozhodl. „Tvoji muži dostanou jídlo a tolik vody, kolik potřebují. Řekni jim, ať jsou připraveni vyrazit čtyři hodiny před úsvitem.“

Alúm se ponuře usmál. „Budou připraveni,“ slíbil.