Výkupné za Eraka

Čtyřicet čtyři

Obrovský kat nehybně stál na štítu, který na ramenou nesli čtyři tualažští bojovníci směřující přeplněným tržním náměstím k popravišti. Když procházeli davem, shromáždění Tualagové zvedáním rukou a máváním zbraněmi dávali najevo obdiv k mohutné postavě.

Čtyři nosiči zastavili vedle popravčí plošiny a Hasún zlehka vystoupil nahoru. Jakmile to provedl, strhl se opět pokřik.

Když Halt nyní kata viděl zblízka, uvědomil si, že je to skutečně obr. Měřil bezmála sedm stop a jeho ramena a tělo byly rozložité ve správném poměru. Máchnutím vztyčil velký dvouruční meč nad hlavou a obešel s ním plošinu — vězňů si nevšímal a mával mečem před shromážděným davem.

Znovu se ozvalo sborové vyvolávání jeho jména.

Hasún! Hasún! Hasún!

Kat se otočil a přešel do středu plošiny, opojený bezuzdným obdivem davu. Když se zastavil uprostřed, zvedl meč co nejvýš nad hlavu, švihem mohutného zápěstí ho obrátil a se zaduněním spustil hrotem k zemi.

O krok ustoupil a meč, zabodnutý do dřeva, nechal pomalu dokmitat.

Pak trhnutím rozvázal tkanici, která mu přidržovala svrchní šat, a rozmáchlým pohybem odhodil oděv dozadu na zem.

Nyní měl na sobě pouze široké kalhoty stažené v pase a u kotníků, černou kufíji a tmavomodrý závoj tualažských mužů. Obnažený trup se leskl olejem a zřetelně byly vidět svalnaté paže, vypracovaný hrudník a břicho.

Vykročil vpřed, bez sebemenší námahy vytrhl meč ze dřeva a mával s ním kolem sebe a nad hlavou v ohromujícím sledu rychlých oblouků a kruhů. Ovládal obrovský meč, jako by to byla hračka, ale každý, kdo se ve zbraních vyznal a dovedl odhadnout hmotnost dlouhé, těžké, zužující se čepele, to vnímal jako působivou ukázku, která je přesvědčivým důkazem síly a obratnosti těla, paží a zápěstí. Černá, nablýskaná čepel odrážela paprsky ranního slunce, leskla se, oslňovala oči a míhala se tak rychle, že chvílemi vytvářela dojem pevného černého kotouče.

Hasún! Hasún! Hasún!

Znovu se zvedaly výkřiky a tentokrát se přidalo více Aridů, podmaněných silou a osobním kouzlem tualažského obra. Konec konců, šest ze sedmi zajatců stojících na plošině byli cizinci a Aridové neměli žádný důvod truchlit kvůli jejich popravě. A pokud šlo o sedmého, rozneslo se, jaký úřad Selej el’Tín zastává, a lidé ze zapadlých měst v řídce osídlených oblastech, jakým byla Mašaba, neměli žádný důvod mít v oblibě emrikíra nebo vakíry, kteří v jeho zastoupení vládli aridským provinciím. Halt už před pár dny vypozoroval, že úředníci v Aridě jsou úplatní, a pokud jednají s lidmi v nižším postavení, mají sklon vyžadovat úplatky. Seletin představoval výjimku z tohoto všeobecného pravidla, jenže to Mašabané nemohli vědět. Vládl ve vzdálené provincii, takže žádné zprávy z první ruky o něm neměli.

Kromě toho, obyčejní lidé obvykle přicházívali do styku s vládci v době placení daní, kdy museli obyvatelé měst odevzdat podíl ze všeho, co během roku vydělali nebo vypěstovali. V té době měli vládci pramálo porozumění pro město, které bylo před nedávnem přepadeno a vydrancováno loupeživými Tualagy.

„My hladovíme, zatímco v Mararoku tloustnou,“ znělo staré rčení a lidé v Mašabě cítili, že je hodně pravdivé. Má-li tedy přijít o hlavu dobře placený a dobře živený vládní úředník, nevzbuzovalo to v nich mnoho zármutku. S typickou odevzdaností rolníků usoudili, že se vždycky najde někdo jiný, kdo dychtivě nastoupí na jeho místo.

Takže teď, tváří v tvář divošsky vzrušující vyhlídce na hromadnou popravu, provedenou takovým umělcem, jako je Hasún, začali jásat a povzbuzovat ho k dalším kouskům.

Hasún s radostí vyhověl. Začal tančit ze strany na stranu, předváděl s mohutným mečem seky z boku i shora a hluboké výpady a meč kmital a švihal tak rychle jako hadí jazyk. Hasún přecházel zpředu dozadu, zleva doprava a zase zpátky.

Potom vyskočil vysoko do vzduchu a předvedl sek velikým obloukem směrem k zemi v napodobení stínání hlavy klečící oběti. Hrot meče se dunivě zabodl do dřevěných prken a Hasún ho opět pustil a nechal kmitat silou úderu.

Nato uchopil dvouruční rukojeť, znovu meč vytrhl a začal v polodřepu přecházet ze strany na stranu. Při každém kroku poklesl na koleno a meč celou dobu vířil, blýskal a sekal. Skandování Hasúnova jména se stupňovalo a rytmem se přizpůsobovalo katovým pohybům.

Z polohy v podřepu vyskočil vysoko do vzduchu, a když začal klesat, prudce se otočil k řadě zajatců a dvěma šikmými máchnutími naznačil ve vzduchu velký kříž. Pak se znovu rychle otočil čelem k davu. Navzdory své mohutnosti a síle měl obdivuhodně lehké nohy. Dal znamení jednomu z mužů, kteří ho přinesli k plošině, a bojovník natáhl ruku k nejbližšímu prodejnímu stánku a uchopil meloun. Vyhodil ho vysoko do vzduchu nad obra.

Meč se zablýskl dvěma protilehlými šikmými seky. První rozťal meloun na dvě části a druhý přesekl horní část dřív, než všechny kusy pleskavě dopadly na prkna plošiny.

Voják už bez vyzvání vyhodil obloukem do vzduchu další meloun — tentokrát ho Hasún rozdělil vodorovným švihem a horní polovinu poté rozsekl shora ještě jednou na čtvrtiny.

Dav uchváceně řval.

Hasún odpověděl přehazováním meče z ruky do ruky, rytmickými pohyby ho posílal z levé do pravé a zase zpět, chytal ho za dlouhý jilec těsně u záštity a ovládal ho jen silou ruky a zápěstí.

Vyhodil roztočený meč vysoko do vzduchu, a když se vracel k zemi, uchopil ho za jilec. Pak ve vysokém výskoku provedl otočku v půlkruhu a divoce sekl po zajatci, který stál právě před ním.

Shodou okolností to byl Horác.

Když obr vyskočil, prudce se zatočil a sekl, dav náhle ztichl. Čekali, že uvidí, jak cizinci přinejmenším rozsekne hlavu až po ramena. Jenže Hasún v obdivuhodné ukázce síly a mistrovství v posledním okamžiku sek shora zadržel, a tak se mohutná čepel pouze dotkla Horácových vlasů.

Dav ječel a pak náhle ztichl, když si všichni uvědomili, že mladý cizinec se nepohnul, že neuskočil. Nepokusil se zvednout svázané ruce v marném pokusu strašlivou ránu zadržet. Jenom stál, pevný jako skála, a s pohrdavým výrazem ve tváři kata sledoval.

Horácovi se zrychlil tep a tělo měl napjaté. Ale nebylo to na něm znát. Když velký muž před ním vyskočil a zatočil se, Horác nějak pochopil, co se blíží. Spojení rozmachu s otočkou ho varovalo. Vycítil, co přijde, a rozhodl se, že až úder dorazí, ani se nehne. K tomu byla zapotřebí nesmírná síla vůle, ale Horác to zvládl. Nyní se usmíval.

Kamaráde, tancuj a skákej, jak chceš, myslel si, já ti ukážu, z jakého těsta je araluenský rytíř.

Hasún se zastavil. Podmračeně zíral na smějícího se mladíka před sebou. V minulosti tento výstup spolehlivě končil tak, že vybraná oběť se vrhla k zemi a s rukama nad hlavou žadonila o smilování. Tenhle mládenec se zdvořile usmíval. A co bylo neuvěřitelné, napřáhl svázané ruce dlaněmi vzhůru.

„To bylo vážně moc dobré,“ řekl. „Mohl bych to zkusit taky?“

Vypadalo to, jako by skutečně čekal, že Hasún mu meč podá. Užaslý kat ustoupil o krok. Měl pocit, že věci se mu začínají vymykat z rukou. Pak si ještě ke všemu přisadili ti dva vousatí lotři ze Skandie.

„Dobrá práce, Horáci,“ prohlásil Erak a pobaveně se zachechtal.

Svengal jeho názor potvrdil. „Bravo, chlapče! Teď jsi hrozivýho Hasúna pěkně usadil!“

Se zuřivým výkřikem se Hasún obrátil k oběma rýpavým Skandijcům. Zatočil mečem nad hlavou a pak s ním švihl, tentokrát obloukem vedeným vodorovně, přímo na Erakův krk. Stejně jako u Horáce zadržel ránu v poslední chvíli. Ale Erak, podobně jako Horác, se ani nehnul.

Místo toho se obrátil ke svému krajanovi a uznale prohodil: „Zvládnul to pěkně, Svengale. Ten chlap má dobrý zápěstí. Docela rád bych ho viděl s bojovou sekerou v rukou.“

Svengal svraštil čelo, tak docela nesouhlasil.

„To já bych ho rád viděl s bojovou sekerou v hlavě, veliteli,“ prohlásil a oba se opět zachechtali, naprosto uvolněně, naprosto bez obav.

Hasún vycítil rostoucí netrpělivost a rozpaky davu. Přestal vyvolávat jeho jméno a projevil tak úctu k odvaze cizinců. Arida byla drsná země a násilná smrt byla na denním pořádku. Aridové i Tualagové obdivovali ty, kdo jí tak vyrovnaně dokázali čelit. Hasún věděl, že potřebuje opět získat úctu davu. Přecházel podél řady zajatců a hledal slabý článek.

A spatřil dívku.

Ta nedokáže snášet ohrožení velkým mečem, usoudil. Během několika vteřin ji promění v roztřesený, uplakaný uzlíček. A potom, myslel si, se ostatní zajatci už nebudou k němu chovat tak drze a přezíravě, až se ji budou snažit upokojit.

Zuřivost se v něm hromadila jako voda v přehradě. Pak ji s dlouhým nenávistným výkřikem vypustil a se zdviženým mečem skočil po dívce. Čepel se míhala a sekala před ní, vedle ní, nad ní, dunivě jí dopadala k nohám, až se prkna plošiny pod silou úderů otřásala. Sekal kolem ní, meč se stále pohyboval těsně u jejího těla. Byla to strašlivá, hrůzyplná přehlídka síly a zuřivosti.

Dívka se ani nepohnula.

Evanlyn stála jako socha, věděla, že se nesmí pohnout, nesmí se přikrčit, uhnout ani mrknout, i když kolem ní svištěla hrozivá zbraň a jen o vlásek míjela její hlavu a tělo. Uvědomovala si, že každý z těch úderů by ji mohl přeseknout v půli. A přece se opanovala a nedala najevo žádný strach. Srdce jí tlouklo a tep se hnal spolu s ním, ale Evanlyn to skryla hluboko v sobě. Mlhavě uvažovala, jak to, že Horác vydržel takovou těžkou zkoušku beze strachu, a potom jí svitlo. Nevydržel. Jenom strach ovládl, protože to byla možnost, jak se pomstít tomu hlupákovi, který se teď předváděl a natřásal před ní.

A rozhodla se, že se mu pomstí stejným způsobem. Rozum jí říkal, že celý Hasúnův výstup je pouhé divadlo. Několikrát zaznělo, že Halt zemře jako první. Takže všechno tohle švihání a sekání ji má prostě jen vystrašit. Přitom, jak si uvědomovala, by sebemenší Hasúnova chybička byla osudová. Kdyby ho bezmocná zuřivost přemohla a minul by třeba jen o čtvrt palce, Evanlyn by byla mrtvá.

A tak stála, oči měla otevřené, ale upřené do prázdna, a pět stop dlouhá čepel ostrá jako břitva jí svištěla a hvízdala kolem obličeje, krku a celého těla.

A nakonec to byl Hasún, kdo byl poražen. Ustoupil a sklonil meč. Tělo se mu lesklo potem. Oči nad maskou prozrazovaly naprostou bezradnost. A dav mlčel.

Potom se ozval jeden hlas odněkud zprostřed náměstí.

„Pusťte ji!“

A přidal se další a ještě další. Stejný názor vyjadřovala stále větší část davu. Většinou to byli Aridové. Když ale Júsal spatřil, že několik jeho mužů mává rukama a požaduje, aby byla Evanlyn osvobozena, zúžily se mu oči hněvem.

Rozzuřeně vykročil vpřed a tasil meč, aby jeho slova měla větší váhu.

„Už dost!“ zařval. „Dost!“

Júsalův mrazivý pohled přejížděl po zástupu a volání po propuštění Evanlyn utichalo. Halt za Júsalovými zády si uvědomil, že tohle je pro Evanlyn chvíle nejvyššího nebezpečí.

Júsal se klidně mohl rozhodnout, že s ní rychle skoncuje hned teď, aby překazil všechny další projevy odporu kvůli ní. Halt musel odvést pozornost od dívky a soustředit Júsalův hněv na sebe. Vykročil vpřed, nasadil tón přetékající nudou a pohrdáním a hlasitě oslovil tualažského vůdce: „Júsale, začíná to být hrozná nuda. Prosím tě, můžeme s tím trochu pohnout?“

Júsal se obrátil k němu a na Evanlyn zapomněl. Věděl, že právě tohoto muže jeho vojáci nenávidí. Nabízel se mu způsob, jak se opět stát rychle pánem situace. Haltovo propuštění nebude požadovat nikdo. Ukázal mečem na postavu s šedivými vousy a rozcuchanými krátkými vlasy.

„Zabij ho!“ poručil Hasúnovi. „Zabij ho hned teď!“

Dva z Júsalových mužů dovlekli Halta k okraji plošiny, kam třetí dopravil popravčí špalek — kus rozšířeného kmene vysoký něco přes tři stopy. Klečící odsouzenec byl přinucen sehnout trup k zešikmenému okraji, který poskytl podklad pro úder katova meče. Muž postavil špalek na místo a druzí dva stlačili Halta na kolena. Halt se ohlédl a spatřil Gilanův vyděšený výraz. Pochmurně se usmál.

„Will si dává na čas,“ řekl. „Budu mu muset domluvit.“

„Ticho!“ zaječel Júsal tak důrazně, že mu přeskočil hlas. „Otoč ho dopředu!“ pokračoval už zvládnutým hlasem k jednomu ze svých vojáků. Tualag oběma rukama uchopil Halta za hlavu a obrátil ho čelem k náměstí.

Halt přejížděl očima po obličejích před sebou — po tvářích davu. Byly tiché a nehybné. Žádnou lítost však nevyjadřovaly — jen zvrácené okouzlení z pohledu do očí člověka, který má brzy zemřít. Pak se Halt u jedné tváře zastavil, připadala mu vzdáleně povědomá. Muž mu pohlédl do očí a zvolna kývl. Halt usilovně vzpomínal a uvědomil si, že toho muže už předtím viděl — byl to jeden z aridských vojáků, které Júsal zanechal v poušti napospas smrti. Bylo to jisté!

Dav hlasitě zašuměl, když Hasún předstoupil, nakročil pravou nohou a zvedl meč vysoko nad pravé rameno.

Na chvíli všechno ztichlo. Pak Halt uslyšel zasvištění, cosi velkou rychlostí procházelo vzduchem. Bylo mu to mlhavě povědomé. Při podivně nezaujaté úvaze usoudil, že je to svist meče, který se řítí dolů, aby ukončil jeho život.

Občas uvažoval, jak k tomu asi dojde a jaký to bude pocit. Pomyslel si, že ani ne za vteřinu se to dozví.