Výkupné za Eraka

Osmnáct

Seletin je odvedl z audienční síně do menší postranní komnaty. Uprostřed byl malý stůl obklopený tlustě vycpanými, pohodlnými polštáři. Oblouková nezasklená okna vedla na stinnou verandu a nad hlavou se zvolna sem a tam míhal velký vějíř obsluhovaný nějakým neviditelným sloužícím, který udržoval v místnosti chladivé proudění vzduchu.

Seletin jim pokynul, aby usedli. Will si uvědomil, že tady není žádné významnější místo pro vakíra. Seděl na stejné úrovni jako jeho hosté. V komnatě zůstali dva vojáci, kteří netečně stáli po stranách dveří. Na znamení jednoho z nich vešli druhým klenutým vchodem sluhové a na stůl pokládali mísy s ovocem spolu s kávovou konvicí a malými šálky. Evanlyn se potají usmívala, když spatřila, jak třem hraničářům při pohledu na kávu zasvítily oči.

„Omlouvám se za tu hru, kterou jsme sehráli tam venku,“ uhlazeně řekl Seletin. Willa napadlo, že vypadá, jako by se dosavadním průběhem jednání trochu bavil. Evanlyn neprojevila ani náznak nějakého pobavení.

„Bylo to opravdu nutné?“ zeptala se odměřeně a Seletin sklonil hlavu.

„Bohužel jsem nabyl dojmu, že ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl. Evanlyn chtěla něco říct, ale on pokračoval: „Nepochybně uznáte, že jsem potřeboval získat jistotu, že mám tu čest s někým, kdo je k vyjednávání plně oprávněn. Předpokládal jsem, že tady Svengal,“ kývl směrem ke Skandijci, který se právě snažil pohodlně usednout se zkříženýma nohama na polštáři, „se vrátí s výkupným mnohem později, až za několik měsíců. Poselstvo z Araluenu, které dorazí tak brzy a bude jednat v jeho zastoupení, bylo rozhodně překvapením. Měl jsem podezření, že se jedná o nějakou lest.“

Opět šlehl pohledem po Svengalovi. „Nic ve zlém,“ dodal a Skandijec pokrčil rameny. Kdyby dokázal vykoumat nějakou šikovnou lest, jak Eraka osvobodit, byl by to zkusil.

„Měl jste moji pečeť,“ připomněla Evanlyn. „Nepochybně to byl dostatečný důkaz.“ Nebyla to otázka. Bylo to prohlášení. Seletin zamyšleně sklonil hlavu.

„Pečeť jsem samozřejmě poznal. Ale o osobě, která ji má v držení, jsem nevěděl nic. Koneckonců, pečeť je možné ukrást nebo i napodobit. Měl jsem vyjednávat s mladou ženou. Potřeboval jsem mít jistotu, že jste skutečná princezna. Proto jsem chtěl, aby se Amán za mě vydával. Věděl jsem, že ten podvod nejspíš odhalíte. Ale kdybyste měla v plánu nějakou vlastní lest, mohla byste předstírat, že na mou hru přistupujete. Jedině pravá princezna by odvážně a důstojně dala najevo, že mě prohlédla, a odešla by tak jako vy.“

Usmál se na Halta. „Vaše princezna má pevné nervy. Byla by z ní skvělá Aridka.“

„Je skvělou Araluenkou,“ odpověděl Halt a vakír mu dal za pravdu.

Potom si zamnul ruce a nedočkavě se usmál.

„Tak a teď snad můžeme vyjednávat!“

Smlouvání zabralo skoro celý zbytek dopoledne. Seletin se vrátil k základnímu požadavku osmdesáti tisíc rílů. Evanlyn odpověděla nabídkou pětačtyřiceti tisíc. Když na ni dotčeně pohlédl a připomněl, že předtím začínala na padesáti tisících, Evanlyn odvětila, že se ji předtím pokusil podvést a že její důstojnost si nyní žádá jako výchozí bod nižší částku.

Vyjednávání pokračovalo. Seletin vyzdvihoval skutečnost, že náklady na střežení Eraka a péče o něj už přišly jeho provincii na značnou sumu peněz.

„Ty vojáky by bylo možné výhodněji využít jinde,“ řekl vakír. „Loupeživí Tualagové bez ustání přepadávají naše vesnice.“

Při zaslechnutí toho jména Halt zbystřil. Údaje, které dostal od Crowleyho, se opíraly o výzvědné zprávy staré něco málo přes rok. Žil v domnění, že Tualagové, divoký loupeživý pouštní kmen, byli úspěšně potlačeni. Pokud se vakírovi dalo věřit, zřejmě opět získali něco ze své dřívější síly. Halt si pomyslel, že to je důležitá skutečnost — pokud to ovšem nebyla jen vyjednávací lest ze Seletinovy strany.

Evanlyn vyjádřila pochopení pro vzniklé výdaje. Ale tón jejího hlasu nenechával nikoho na pochybách, že ji ani za mák nezajímají. Jako protitah uvedla výdaje spojené s výpravou do Aridy — a cenu, jakou znamená její doprovod.

„Jen zřídka je výpravám dopřána přítomnost tří hraničářů,“ zdůraznila. „Jejich dovednosti jsou v mé rodné zemi velmi potřebné.“

Nyní byla řada na Seletinovi, aby zpozorněl. Když vyslovila slovo „hraničáři“, přimhouřil oči. Už předtím pochopil, že na těch třech mužích v pláštěnkách je něco zvláštního. Na pohled vypadali obyčejně, jako lučištníci nebo lovci. Ale obklopovala je sebejistota a ten starší, princeznin hlavní rádce, hovořil s velkou autoritou, jaká by se u prostého lučištníka nikdy nedala očekávat. Hraničáři. Ano, to slovo slyšel. O hraničářích z Araluenu se leccos proslýchalo — vyprávěli o nich námořníci, kteří jejich zemi navštívili. Byly to nepřesné, neověřené zkazky a nepochybně přehnané. Ale stačily k tomu, aby ho přiměly pohlížet na návštěvníky s oživeným zájmem.

Přestože mu hlavou táhly takové úvahy, pokračoval v přívětivé rozmluvě o vzniklých nákladech a výdajích — a o jejich náležité náhradě, kterou je třeba ve výkupném zohlednit.

„Nemělo by se zapomínat, že váš přítel a spojenec sem připlul jako nájezdník,“ prohlásil. „Chystal se vyloupit pokladnici města Al Šaby.“ Chytré použití slov „přítel a spojenec“ nenápadně naznačovalo, že araluenské království snad Erakův nájezd mlčky schválilo. Což Seletina povzneslo na mravně vyšší úroveň. „Takový úmysl vyžaduje určité potrestání.“

Evanlyn takové stanovisko uznala — stěží mohla udělat něco jiného. Oponovala však skutečností, že nic vlastně ukradeno nebylo, ale tohle kolo vyhrál Seletin a ona byla nucena zvýšit nabídku na padesát pět tisíc. Nato Seletin řekl, že možná bude zvažovat — ano, zvažovat — částku sedmdesát osm tisíc.

A tak to šlo dál. Seletin si průběh jednání očividně vychutnával. Smlouvání bylo jeho aridskému srdci velmi blízké. A Evanlyn ke svému překvapení po nějaké chvíli zjistila, že i jí se to líbí. Vakír byl okouzlující a zdvořilý muž. Bylo nemožné cítit se nějak dotčeně. A musela uznat, že je velmi pohledný, takovým cizokrajným a chvástavým způsobem.

Nakonec dospěli k předběžné dohodě. Suma činila šedesát šest tisíc, čtyři sta osm rílů stříbra v podobě příkazu k výplatě, který bude vystaven na Silasiánskou radu. K dodatečným čtyřem stům osmi rílům se dostali, když Seletin bědoval, že Silasiánští si od konečné částky odečtou odměnu pro sebe. Jelikož vyplacení stříbra bylo naprosto zaručené, trochu ustoupil v celkové částce. Ale odměna za zprostředkování ho pořád rmoutila.

Napsal výslednou sumu na pergamen a několikrát pokýval hlavou.

„Ještě si vezmu hodinu na rozmyšlenou,“ prohlásil.

Povstal a nabídl Evanlyn ruku, aby jí pomohl vstát. I když byla Evanlyn mrštná a pružná jako kočka, nabídku přijala a s potěšením se jeho ruky přidržela. Viděla, že Horác se trochu zamračil, a v duchu se usmála. Pomyslela si, že obdivovatelů nemá mladá dívka nikdy dost. Willa, jak si všimla, nijak nevyvedlo z míry, že se Seletinovy ruky držela o trochu déle, než předepisovala společenská pravidla. Ale co, hraničáři byli přece vycvičení, aby se tvářili, že je nikdy nic nevyvede z míry. Třeba v něm žárlivost vřela potají, napadlo ji.

Povstali i ostatní a Svengal při zvedání svého mohutného těla zahekal.

„Nechám vás doprovodit zpět do domu pro hosty,“ sdělil Seletin Evanlyn. „S odpovědí za vámi přijdu za hodinu.“

Navzdory odkladu Evanlyn věděla, že nabízená částka bude přijata. Než dopoledne vyšli z domu pro hosty, Halt jí řekl, že hodinová lhůta na rozmyšlenou je prostě nezbytnou součástí aridského vyjednávání.

Usmála se a mírně se uklonila. „Děkuji, Excelence. Budu očekávat vaše rozhodnutí.“

Když se vrátili do domu pro hosty a usadili se na dvoře kolem stolu, Svengal netrpělivě zakroutil hlavou.

„Proč kolem toho musejí nadělat tolik cirátů?“ divil se. „My víme, že tu sumu odkývají. Oni vědí, že ji odkývají. Proč to neříct rovnou a je hotovo?“

„Je to něco jako výraz úcty,“ vysvětloval mu Halt. „Celé to pak vypadá, že jsi to usmlouval natolik, že to nemohou přijmout hned. Potřebují dělat okolky. Oni si v takových jemnůstkách libují.“

Svengal zafuněl. Jako většina Skandijců dával přednost přímému jednání. Klikaté cestičky diplomacie ho nezajímaly.

Gilan se zasmál. „Líbila se mi jemná narážka, že jsme nějak namočeni do toho nájezdu.“

Halt kývl. „Myslíš tu zmínku, že jsme ‚přátelé a spojenci‘? To bylo hezké rýpnutí.“

Svengala pořád dopalovalo, že se tu takhle zbytečně mrhá časem. Navíc se nudil a byl unavený z toho diplomatického chování, a tak zatoužil po nějaké hádce, aby si ukrátil čas.

„No, svým způsobem má pravdu. To víte, tohle všechno je částečně i vaše chyba,“ prohlásil.

Halt se na židli předklonil a obočí mu vyjela nahoru. „Naše chyba?“

Svengal neurčitě mávl rukou. „Jo. Přece kdybyste vy mermomocí nechtěli, abychom my skončili s nájezdama na vaši zemi, vůbec bychom se sem nevypravili.“

„Odpusť mi, ale s tím nesouhlasím,“ řekla Evanlyn. „Přece nás nemůžeš chtít obviňovat z toho, že Erak má ve zvyku vyhrnout se na pobřeží, mávat sekerou a pobrat všecko, co není přibité?“ Hned si uvědomila, že ta slova mohla vyznít trochu hrubě, a tak omluvně dodala: „Nic ve zlém, Svengale.“

Svengal pokrčil rameny. „Budiž. Vlastně to Eraka při nájezdu dost vystihuje. Jenže jde o to, že…“

Ať už šlo o cokoli, zůstalo jim to utajeno, protože v tu chvíli se objevil sluha a oznámil Seletinův příchod. Vakír následoval pět kroků za ním, a když povstali, usmál se na ně.

„Ujednáno,“ oznámil a všichni kolem stolu se usmáli také.

„To je báječné, Excelence,“ řekla Evanlyn. „V zavazadlech mám příkaz k výplatě pro Silasiánskou radu. Je zapotřebí jen doplnit částku a já pak připojím svou pečeť. Můžeme to provést hned teď.“

Seletin spokojeně kývl. „Kdykoli vám to bude vyhovovat, Vaše Výsosti,“ řekl. „Nemusíte spěchat.“

Obě strany se naštěstí bez problému shodly na příkazu k výplatě. Příkazy pro Silasiánskou radu byly v této oblasti dobře známé, a i když Araluenci a Aridové měli rozdílné písmo, oba národy používaly stejnou číselnou soustavu. Odsouhlasená suma, kterou Evanlyn vyplní, bude pro všechny jednoznačná.

„Jsem si jistý, že s tím by Erak nesouhlasil,“ poznamenal Halt. „Kdy se s ním budeme moct setkat a oznámit mu tu novinu?“

Seletin zaváhal.

„Ach… ano. Dopravíme ho sem,“ souhlasil nakonec.

„Dnes?“ zeptal se Halt a opět se objevilo drobné zaváhání.

„Možná to potrvá trochu déle,“ odpověděl Seletin. Halt na něj podezíravě pohlédl.

„Jak dlouho?“ zeptal se velice důrazně. Seletin ho obdařil tím nejsmířlivějším úsměvem. Halt zůstával nesmiřitelný.

„Čtyři dny? Možná pět?“ řekl Seletin.

Evanlyn s Haltem si vyměnili rozhořčené pohledy.

„Kde vlastně je?“ zeptala se princezna Seletina. Willovi neušel napjatý podtón jejího hlasu. Podle všeho ani Seletinovi. Jeho odzbrojující úsměv trochu znejistěl.

„V pevnosti v Mararoku,“ řekl. „Jsou to čtyři dny jízdy směrem do vnitrozemí.“