Výkupné za Eraka

Třicet dva

„Vůbec jsi neviděl, kdo to byl?“ zeptal se Halt, když Gilan podal hlášení. Mladý hraničář zavrtěl hlavou.

„Třeba to ani nebyl člověk. Mohlo to být nějaké menší zvíře.“

„Ale ty si to nemyslíš?“ zeptal se Halt. Tentokrát Gilan s odpovědí chvíli váhal.

„Ne, nemyslím,“ řekl nakonec. „Byl bych se přiblížil, abych prozkoumal stopy, ale nevěděl jsem, jestli už je pryč, nebo jestli tam pořád ještě je — a jestli s sebou nemá společníky. Kdyby došlo k nějaké potyčce, prozradil bych se Tualagům. Myslel jsem, že bude lepší vrátit se zpátky a podat hlášení.“

„Ano. Ano, to bylo správné,“ souhlasil Halt a zamračil se nad tou novinou. Pohlédl na Seletina. „Napadá tě, kdo by mohl Tualagy sledovat?“ zeptal se.

Vakír pokrčil rameny. Lámal si nad tím hlavu od chvíle, kdy to Gilan poprvé zmínil.

„Někde v této oblasti by se mohli vyskytovat Bedullini. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí. Kdyby to byli oni, dávalo by smysl, že si hlídají nepřítele.“

„Je pravděpodobné, že by na ně chtěli zaútočit?“ zeptal se Halt. Tentokrát byl vakír při odpovědi rozhodnější.

„To si nemyslím. Nepříjemnosti obvykle nevyhledávají a pustit se do dvou stovek Tualagů je trochu moc…“

„Totéž jsem si myslel i já,“ prohodil Halt.

Seletin vážně pokýval hlavou. „Správně. Ale jestli je sledovali Bedullini, je jisté, že prostě odtáhnou a Tualagům se vyhnou obloukem.“

„Myslíš, že tě viděl?“ obrátil se Halt ke Gilanovi.

Gilan zavrtěl hlavou. „Určitě ne. Viděl jsem jen já jeho, protože se náhle pohnul.“

Nebylo třeba, aby se Halt Gilana ptal, jestli se pohnul i on. Věděl, že jeho někdejší učeň by se takové hrubé chyby nikdy nedopustil.

„Cestou zpátky jsi samozřejmě zakryl svoje stopy.“

„Samozřejmě,“ potvrdil Gilan. „Neboj se, Halte, nezůstal po mně ani náznak, že jsem tam byl.“

Halt dospěl k rozhodnutí. „Dobře. Můžeme stihnout pár hodin spánku. Vyrazíme jako obvykle, až se přiblíží rozbřesk. Zkuste si trochu odpočinout, vážení.“

Seletin i Araluenci se otočili a zamířili ke svým stanům. Všichni si uvědomovali, jak je důležité načerpat tolik nových sil, kolik jim jen okolnosti dovolovaly.

Gilan sice žádné stopy nezanechal, ale neznámý pozorovatel bohužel nebyl tak opatrný, nebo tak zkušený. A největší smůlou bylo, že trasa, po níž se vzdaloval od tábora Tualagů, vedla tři sta kroků od místa, kde se na noc utábořili aridští vojáci.

Hodinu poté, co se skupina vedená Seletinem vydala na cestu, narazili tualažští zvědové při sledování stop, které našli poblíž svého tábora, na stopy, které za sebou zanechali Aridové s araluenským poselstvem. Tualagové je bedlivě sledovali, až spatřili aridské vojáky. Pak se velkým obloukem, aby sami zůstali nespatřeni, rychle vrátili ke svým vůdcům a hlásili jim, že rovnoběžně s nimi postupuje ozbrojený oddíl.

Po rychlé poradě se polovina Tualagů oddělila, vrátila se kus zpět a potom ujížděla k jihozápadu, dokud nenarazila na stopu Seletinových vojáků.

Tam skupina přidala na rychlosti a začala se přibližovat k nic netušícím Aridům. Halt s Gilanem předpokládali, že pokud k nějakým potížím vůbec dojde, bude to od severovýchodu, a tak neměli tušení, že z jihu se k nim blíží stovka bojovníků na koních. Nevěděli ani to, že čelní skupina Tualagů začala ujíždět rychleji a změnila směr, aby jim zkřížila cestu.

Z lovců se stala lovná zvěř.

Přes poledne zastavili, jak měli ve zvyku. Právě tím poskytli tualažským vůdcům rozhodující příležitost, aby sklapli past, kterou od rána chystali.

Když pominulo největší vedro a dřív, než pokračovali v cestě, probírala araluenská skupinka možnosti, jak osvobodit Eraka. Pod pláštíkem tmy by každý z obou hraničářů dokázal proniknout do tábora, aniž by ho Tualagové spatřili. Potíž nastávala, když přišlo na nenápadné opuštění tábora i s Erakem.

„Je jasné, že právě proto ho drží venku,“ mínila Evanlyn. „Když uprchne, každý, kdo se tím směrem podívá, uvidí, že je pryč.“

„Navíc ho bude třeba nějak dostat od těch velbloudů,“ poznamenal Horác.

„Možná jen od jednoho,“ napadlo Svengala. „Kdybyste dokázali přeříznout pouta k jednomu, tak by na druhém mohl z tábora ujet.“

„Buď trochu soudný,“ namítl Gilan. „Skandijce na velbloudovi je těžké si nevšimnout — a poslední, co chceme, je bojovat na ústupu proti dvěma stovkám Tualagů.“

Halt seděl stranou a tiše poslouchal, jak jeho společníci přicházejí s různými nápady a pak je zamítají. Většinou z těch nápadů se už důkladně zabýval. Ale vždycky byla naděje, že náhodná poznámka může vést k uspokojivému řešení problému. Zatím k tomu však nedošlo, pomyslel si nevesele. Nejlepší, co mohli v tu chvíli dělat, bylo pokračovat v dosavadním postupu. Kdyby se mohli dostat ke studním dřív než Tualagové, možná by dokázali něco podniknout — co přesně, to netušil. Ale dlouhá zkušenost ho naučila, že když člověk počká dostatečně dlouho, dřív nebo později se může naskytnout nečekaná příležitost.

„Halte, vy mlčíte,“ ozval se Horác a obrátil se k vousatému hraničáři. „Máte nějaký…?“ Nedořekl, protože očima přejel od Halta k pásmu kopců vzdálenému nějakých dvě stě kroků za ním.

„Dobrý bože,“ vyhrkl, „kde se tady vzali?“

Ostatní jeho pohled sledovali. Tábořili ve velké ploché proláklině, ukrytí před zraky náhodných opozdilců z řad Tualagů. Jenže když se ukryjete před cizíma očima, je nebezpečí, že i jiní jsou ukryti před vámi. Seletin samozřejmě rozestavil na kopcích hlídky. Později však uvidí jejich těla ležet tam, kde je zabili tualažští nájezdníci.

Pro tuto chvíli upírali pozornost k řadě ozbrojených jezdců, kteří se právě zjevili na vrcholcích kopců a v půlkruhu se rozestoupili ve směru, jímž oni chtěli pochodovat dál.

Halt tlumeně zaklel a rychle se otočil, aby se podíval, co je za nimi na druhé straně. Jak se obával, na temeni kopců stála další řada jezdců. Byli v pasti mezi dvěma oddíly — každý z nich měl přinejmenším stovku mužů. Teď už si nepřítele všimli i ostatní a aridští vojáci pobíhali, pokřikovali a ukazovali na dvě řady jezdců, které je polapily do pasti. Seletinův hlas všechny přehlušil a chvíle paniky pominula, když začal vojáky řadit do obraného kruhu s koňmi uprostřed. Araluenská výprava i Svengal rychle popadli zbraně a přesunuli se k aridskému vůdci.

Seletin hořce zaklel. Ještě včera večer se posmíval, jak jsou Tualagové přehnaně sebejistí, a teď se chytil do stejné pasti. Pouštní nájezdníci byli lstiví a nevyzpytatelní. Celou dobu měl předvídat, že zvětří, že někdo jde po jejich stopách. Netušil, že se tak stalo jen kvůli obrovskému štěstí, které Tualagy potkalo. A i kdyby to věděl, nic by se tím nezměnilo. Dobrý vůdce musí s nešťastnou náhodou počítat.

Když se k němu připojil Halt se svými druhy, krátce kývl hlavou. Věděl, že vzájemné obviňování nemá smysl. Jediné, co teď mohli udělat, bylo postavit co nejlepší obranu.

„Budete s nimi bojovat jako pěšáci?“ zeptal se Halt.

Arid přisvědčil. „Nemá cenu nasedat na koně a snažit se zaútočit. Je jich hrozná přesila.“

„A útočili byste do kopce,“ poznamenal Horác. „Všechny výhody by měli oni. Ať přijedou k nám.“

Seletin na něj trochu překvapeně pohlédl. Na to, jak byl mladý, odhadl Horác taktickou situaci rychle. Vakír věděl, že většina jeho mladých vojáků by se rozhodla pro útok na nepřítele. Horác si jeho pohledu všiml, uhodl, jaká úvaha se za ním skrývá, a pokrčil rameny. Měl dobré učitele. Vytasil meč z pochvy a čepel přitom vydala syčivý zvuk.

Svengal si prohlížel kruh aridských vojáků. Štíty měli zaklesnuté jeden do druhého a byli vyzbrojeni lehkými kopími, která obvykle používali ze sedla. Každý z nich měl navíc u sebe zakřivenou šavli pro boj zblízka.

„Štítová hradba,“ prohodil uznale. „Dobrá věc.“

Byla to základní skandijská bojová taktika a on se ihned cítil jako doma. Zkusmo zatočil mohutnou bojovou sekerou a velké těžké ostří zahučelo vzduchem. Prozatím se rozhodl držet se zpátky. Ale jakmile by se v hradbě udělala mezera, byl připraven ji okamžitě zaplnit. Na každého Tualaga, který by měl v úmyslu prorazit, bude čekat ošklivé překvapení.

Horác na něj pohlédl a jako by četl jeho myšlenky. „Přidám se k tobě,“ řekl tiše a postavil se hromotluckému seveřanovi bok po boku. Svengal se na něj zazubil.

„Když jsme tady my dva, tak můžeme tyhle chlapce poslat klidně domů,“ prohlásil.

I Gilan s Haltem stáli bok po boku, ale uprostřed kruhu tvořeného štítovou hradbou. Evanlyn na ně pohlédla a srdce se jí rozbušilo. Všichni vypadali tak klidní. Byla si jistá, že jí se třesou ruce. Chvíli uvažovala, že vytáhne prak, ale uvědomila si, že dlouhé luky obou hraničářů jsou více než dostatečnou palebnou silou na delší vzdálenost. A tak si od Seletina vzala volný štít a pohnula mečem v pochvě ze strany na stranu. Usoudila, že zatím není třeba ho tasit. Nervózně polykala.

Halt na ni tiše zavolal.

„Evanlyn, pojď sem k nám.“ Když přišla a postavila se vedle hraničářů, ukázal ke kopcům za zády. „Já s Gilanem zaměříme střelbu dopředu. Ty hlídej Tualagy za námi. Až budou na šedesát kroků, řekni nám a my se otočíme.“

„Ano, Halte,“ hlesla. V puse měla sucho a nevěřila si, že by ze sebe v tu chvíli dokázala vypravit víc.

Gilan se na ni usmál. „Dej pozor, ať je tě slyšet,“ řekl. „Bude tady spousta křiku.“

Napadlo ji, jak je uvolněný a bezstarostný. Jeho klidné chování pomohlo uvolnit tíseň, která jí svírala žaludek.

Přistoupil k nim Seletin. „Nejdřív zkusí to nejjednodušší,“ řekl. „Co nejmohutnější útok, aby prověřili, jestli prorazí naši obranu.“

„Což možná nebude tak jednoduché, jak si myslí,“ poznamenal Gilan a přezkoušel nátah luku. Seletin se na něj pozorně zadíval. Napadlo ho, že brzy uvidí, jak dobře umějí tihle dva cizinci v pláštěnkách střílet. Cítil, že nebude zklamaný.

„Můžu tě požádat, abys ke Svengalovi a Horácovi přidělil čtyři muže?“ řekl Halt. „Budou jako záloha pro případ, že by se kruh někde prolomil.“

„Dobrý nápad,“ odpověděl Seletin. Možná stáli proti čtyřnásobné přesile, ale měl dojem, že Tualagové dostanou co proto. Vyvolal čtyři jména a muži, které vybral, ihned vystoupili ze štítové hradby a spěchali k němu. Ostatní uzavřeli mezery, které po nich zůstaly, a Svengal dával čtveřici Aridů pokyny.

„Hlavně ať mám dost místa, abych se mohl pořádně rozmáchnout,“ prohlásil. Evanlyn si všimla, že se široce usmívá. Po vedru, písku a otlačování zadnice na koňském hřbetě měl Svengal před sebou konečně něco, co si opravdu užije. Evanlyn se při té úvaze bezděčně pousmála.

Halt si všiml, že jí trochu zacukaly rty. Skvělé děvče, pomyslel si.

Dříve, než zaznamenali nějaký pohyb, uslyšeli zařinčení výstroje. Pak se obě řady jezdců pohnuly vpřed.

„A je to tady,“ pronesl tiše Horác.