Výkupné za Eraka

Dvacet sedm

Probudil ho pronikavý chlad pouštní noci.

Ležel tváří k zemi, a jak mu teplo unikalo z těla, prudce se třásl. Je to nespravedlivé, pomyslel si. Oslepující denní žár a skoro mrazivé noční teploty se spojily, aby ho připravily o poslední zbytky sil. Třas ho vyčerpával a on si to nemohl dovolit.

Will se pokusil zvednout hlavu, ale neuspěl. Pak se s velkým úsilím převrátil na záda a zjistil, že hledí na zářivé hvězdy, třpytící se na jasné noční obloze. Nádherné, pomyslel si. Jenže pro něj cizí. Chtěl natočit hlavu a podívat se k severu, kde by nízko na severním obzoru mohl spatřit souhvězdí, která znal z domova. Ale neměl sílu. Dokázal tu jen ležet a umírat pod cizími hvězdami, které ho neznaly a jimž byl lhostejný.

Bylo to opravdu velice smutné.

Přemýšlel teď překvapivě jasně, jako by celodenní vypětí a všechny přeludy zmizely a on dokázal nezaujatě posoudit svoji situaci. Věděl, že ho čeká smrt. Když ne dnes v noci, tak zítra určitě. V žádném případě nemohl přežít další den v tom pekelném žáru. Prostě vyschne a pouštní vítr ho odvane.

Bylo to velmi smutné. Rád by si poplakal, ale v těle mu nezbyla žádná voda na slzy. S návratem schopnosti jasně uvažovat se dostavil i dotěrný pocit roztrpčení. Chtěl vědět, co udělal špatně. Nechtěl umřít v nevědomosti. Všechno dělal správně — nebo si to aspoň myslel. A přece někde udělal chybu — osudovou chybu. Bylo smutné, že musí umřít. Trápilo ho, že neví, jak k tomu mohlo dojít.

Krátce uvažoval, jestli mapa, kterou mu dal Seletin, byla falešná. Vzpomínal si, že ve dne ho taková myšlenka napadla. Ale téměř okamžitě ji zavrhl. Seletin je čestný muž, řekl si. Ne, mapa byla správná. Chybu udělal on a teď se už nikdy nedoví jakou. Halt bude zklamaný, pomyslel si — a to bylo na celé věci asi nejhorší. Pět let se kvůli prošedivělému, podmračenému hraničáři, který se mu stal něčím jako otcem, snažil ze všech sil. Vždycky usiloval hlavně o Haltův souhlas se svým jednáním, bez ohledu na to, co si mysleli všichni ostatní. Pochvalné pokývnutí hlavou nebo jeden z Haltových vzácných úsměvů byly nejvyšším uznáním, jaké si dokázal představit. Teď, u této poslední překážky, měl pocit, že svého učitele zklamal, a nevěděl, jak nebo proč k tomu došlo. Nechtělo se mu umřít s vědomím, že zklamal Halta. Umírání snést dokázal, to zklamání však ne.

Blížil se k němu velký stín a zakryl část oblohy. Na chvíli se mu strachem rozbušilo srdce a pak pochopil, že je to Šíp. Uvědomil si, že mu na noc nespoutal nohy. Mohl by se zatoulat a ztratit, nebo by ho mohly napadnout šelmy. Opět se pokusil vstát, ale nedokázal to. Jediné, co svedl, bylo zvednout hlavu asi o palec nad tvrdou, kamenitou zem. Pak poraženě klesl zpět.

Přemýšlel, co se stalo s Cukem. Doufal, že koník je v pořádku. Možná ho někdo našel a teď se o něj stará. Ne že by se nálezci podařilo na něm jezdit, pomyslel si a v duchu se zasmál při představě, jak Cuk shazuje každého jezdce, který se pokusí na něj nasednout.

Šíp odcházel a tlumené šourání obalených kopyt Willa na chvíli zmátlo — než si vzpomněl, že mu je ovázal kusy deky. Jeden se musel uvolnit, protože Šípův krok zněl divně — tři duté údery a pak klapnutí, když se země dotklo holé kopyto.

Otočil hlavu, aby se podíval, jak se temný stín od něj vzdaluje.

„Šípe, vrať se,“ řekl. Alespoň si myslel, že to řekl. Jediným zvukem, který mu vyšel z úst, však bylo přidušené zasípání. Kůň si ho nevšímal. Vzdaloval se a pátral po kousku potravy, který by obsahoval alespoň trošičku vláhy. Will se opět pokusil přivolat Šípa zpátky, ale ani teď ze sebe nevydal žádný srozumitelný zvuk. Nakonec to vzdal. Cizí hvězdy se na něj dívaly a on se díval na ně.

„Tyhle hvězdy se mi nelíbí,“ zamumlal. Zdálo se, že slábnou, že jejich chladný třpyt pohasíná. To je divné, pomyslel si. Hvězdy obvykle svítily jasně, až dokud nevyšlo slunce. Nedošlo mu, že hvězdy září stejně jasně jako jindy. To on slábl. Po chvíli jen tiše ležel a sotva dýchal.

Lev ho minul o pár kroků. Šíp, zesláblý a vyčerpaný ztrátou vody, se soustředil na vysvobození dalšího kopyta z hadrového obalu. Až do posledního okamžiku velkou šelmu necítil. Zbyl mu čas jen na jedno úzkostné zafrkání, které téměř ihned uťaly mohutné čelisti.

Později si Will bude myslet, že to zafrkání snad zaslechl, ale nikdy si nebude jistý. Ve skutečnosti proniklo do jeho podvědomí, ale už byl moc daleko, aby ho vnímal.

Šíp zemřel rychle a svou smrtí zachránil Willovi život.

Někde u hlavy mu zafuněl kůň a Will ucítil, že ho očichávají měkké nozdry, olizuje drsný velký jazyk a pružné pysky mu žmoulají ruku.

Na jeden krásný okamžik si myslel, že je to Cuk. Pak klesl na duchu, protože si vzpomněl, že Cuk je pryč, ztracený někde v téhle pustině. Určitě se vrátil Šíp, napadlo ho. Nemohl otevřít oči. Ale ani to nechtěl. I přes zavřená víčka vnímal oslnivou záři slunce, které ho opět spalovalo, a nechtěl jí čelit. Daleko lehčí bylo jen tak ležet s očima pevně zavřenýma. Šíp se znovu pohnul, takže jeho stín padl na Willovu tvář a Will zašeptal své díky.

Pokoušel se donutit oční víčka, aby se otevřela, ale v napuchlém, spáleném obličeji byla pevně slepená. Mírně ho překvapilo, když zjistil, že není mrtvý. Věděl ale, že je to jen otázka času. Napadlo ho, že možná je mrtvý. Pokud skutečně byl, ten stav mu rozhodně nepřipomínal žádnou z představ o nebi, s jakou se kdy setkal, a uvažovat o jiné možnosti bylo nepříjemné. Šíp do něj opět strčil hlavou, jako by se ho snažil probudit. Willovi se vybavilo, že tak to dělával Cuk. Možná to dělají všichni koně. Nechtěl se probudit, nechtěl otevřít oči. Byla by to moc velká námaha.

Bylo zvláštní, pomyslel si, že před pár hodinami neměl sílu, aby se celý obrátil. Teď bylo nad jeho síly něco tak jednoduchého jako zvednout oční víčka. Snazší bylo jen tak ležet, spát a zvolna od všeho uniknout.

Uslyšel, jak někde blízko na písku a kamení skřípají kroky. Bylo to divné, nepamatoval si, že by tam byl někdo jiný. Pak mu čísi ruka vklouzla pod hlavu, nadzvedla ji a položila na něco, co připomínalo koleno, takže teď napůl seděl. Zavzdychal. Chtěl, aby ho nechali na pokoji.

Potom ucítil něco úžasného. Neuvěřitelného. Tenoučký chladivý pramínek vody mu smočil suché, rozpraskané rty. Dychtivě otevřel ústa a toužil po další zázračné vodě. Další troška stekla do úst a on se snažil zvednout, snažil se dosáhnout na měch s vodou a přisát se k němu. Zabránila mu v tom nějaká ruka.

„Opatrně,“ řekl kdosi. „Jen po troškách.“

A když to dořekl, další trocha vody stekla Willovi do vyprahlých úst a potom dolů do krku. Hrdlo se mu stáhlo a on se rozkašlal a vodu vyprskl, ale zároveň se ji snažil zoufale zadržet, protože věděl, že o ni nesmí přijít.

„Jen klid,“ řekl ten hlas. „Je jí dost. Jen pij nejdřív pomalu.“

Will se poslušně opřel a nechal neznámého, aby mu po troškách vléval vodu do úst. Byl mu vděčný a bylo mu jedno, kdo to je. Neznámý si však zřejmě neuvědomoval, že Will je polomrtvý žízní. Jinak by mu nechal vodu proudit do lačných úst, myslel si Will, že by ho zaplavovala a tekla by mu po bradě a on by jí hltavě spolykal celé vědro. Ale neřekl nic. Nechtěl svého dobrodince urazit, aby s tím nepřestal.

Někde blízko uslyšel nepokojné zaržání a zase si byl jistý, že je to Cuk, ale pak si vzpomněl. Cuk byl pryč.

„Je v pořádku,“ řekl hlas. Will usoudil, že mluví ke koni. To je od Šípa hezké, že má starost, pomyslel si. Až tak dlouho se neznali. Cítil, jak mu nějaká navlhčená látka jemně otírá oči a mne slepená víčka. Trochu vody stékalo po tvářích a on po ní lapal vystrčeným jazykem. Byla by škoda ji vyplýtvat.

„Zkus je otevřít,“ řekl hlas a on poslechl a ze všech sil se snažil rozlepit víčka.

Spatřil paprsek světla a nad sebou skloněný temný stín. Zamrkal. Stálo ho to nesmírné úsilí, ale když opět otevřel oči, šlo to trochu lépe a viděl malinko jasněji. Byla to hodně tmavá tvář. Vousatá, jak viděl. Rámovaná žluto-bílou kufíjí. Velký a zahnutý nos byl kdysi ošklivě zlomený, takže se křivil k jedné straně. Na chvíli utkvěl Will pohledem na nose. Pak znovu zamrkal a jeho pozornost přitáhly oči nad ním.

Byly tmavé, skoro černé. Hluboko posazené a chráněné hustými řasami. Výrazná tvář, pomyslel si. Ale ne hezká. O to se postaral velký křivý nos.

„To je velký nos,“ zachraptěl a ihned si uvědomil, že něco tak nezdvořilého neměl říkat. Pomyslel si, že určitě mluví z cesty. Ale tvář se smála. Proti tmavé kůži a vousům se zuby zdály nezvykle bílé.

„Jediný, který mám,“ řekl muž. „Ještě vodu?“

„Prosím,“ požádal Will a zázračná voda byla opět v jeho ústech.

A potom, div divoucí, se před jeho oči protlačila další hlava. Odstrčila vousatého muže, takže málem rozlil vodu. Stín na chvíli opustil Willův obličej a oslňující slunce ho přinutilo uhnout a zamrkat. Pak se stín opět vrátil a Will otevřel oči.

„Cuku?“ hlesl a neodvažoval se tomu uvěřit. A když ho kůň tentokrát pozdravil zaržáním, nedalo se o tom pochybovat. Byl to Cuk, stál nad ním, očichával ho a oždiboval měkkou tlamou a snažil se dostat k němu co nejblíž.

Šťouchl Willa hlavou do ramene důvěrně známým způsobem. Velké oči se upřeně zadívaly do Willových, z poloviny zavřených.

Vidíš, do jakých potíží se dostaneš, když nejsem s tebou, říkaly.

Vousatý muž přejel pohledem od koně ke spálené, puchýři pokryté cizincově tváři.

„Zdá se mi, že vy dva se znáte,“ řekl.

Byl jen napůl při vědomí, ale cítil, že mu někdo potírá spálenou kůži na obličeji a rukou zklidňující chladivou mastí. A byla tu další voda, kolik jen chtěl vypít — pokud ji pil pomalu. Už se poučil. Kdyby se pokoušel pít moc rychle, vodu by mu vzali. Pij pomalu a voda poteče. Staralo se o něj několik lidí a věděl, že Cuk je pořád tady, pořád u něj. Will střídavě usínal a procital a pokaždé, když se probral, ho na chvíli zachvátil strach, že se mu všechno zdálo a Cuk je pořád ztracený. Pak znovu spatřil známou, starostlivou tvář a dýchalo se mu volněji.

Mlhavě si uvědomoval, že je položený na nosítkách a že jsou nakloněná. Možná je přivázali za koně, pomyslel si. Když se pak dal do pohybu a ucítil zvláštní pomalý rytmus chůze zvířete, které ho táhlo, svůj odhad opravil. Musel to být velbloud. Nezvyklý, dlouhý a houpavý krok se přes dřevěné tyče s pruhem hrubé látky uprostřed přenášel na jeho tělo.

Někdo mu starostlivě dal nad hlavu stínítko, aby mu chránilo obličej a oči před prudkým sluncem. Postupovali pouští a Will podřimoval. Netušil, kterým směrem se ubírají. Nezáleželo mu na tom. Byl naživu a Cuk byl jen pár kroků od něj, pomalu kráčel vedle a byl ve střehu vůči každému náznaku, že by mu opět mohlo hrozit nebezpečí.

Neměl ponětí, jestli jedou půl hodiny, nebo půl dne. Později zjistil, že se vezl na nosítkách jen něco málo přes hodinu a půl, a potom dorazili do tábora zachránců. Zvedli ho z nosítek a položili na přikrývku ve stínu pod skupinkou palem. Vějířovité listy propouštěly jemné světlo a Will si pomyslel, že ještě nikdy v životě se necítil tak pohodlně. Kůže na obličeji a rukou pálila, ale další zklidňující mast bolest zmírnila.

Cuk stál vedle a pozorně ho sledoval.

„Je mi dobře, Cuku,“ řekl mu. S úlevou zjistil, že se mu zase vrací hlas. Stále trochu sípal, ale krk už neměl tak vyprahlý a dokázal mluvit srozumitelně. Smutně se usmál při pomyšlení na vyprahlý krk. Vzpomněl si, že tak žertoval se Šípem — zdálo se, že od té doby uplynuly celé měsíce.

Zajímalo ho, kam se Šíp poděl. Neviděl aridského koně od té doby, co se znovu probral. Doufal, že se neztratil.

„Musím přestat ztrácet koně,“ prohlásil rozespale. „Je to špatný zvyk.“

Vzápětí usnul.

Will se probudil po hlubokém posilujícím spánku. Ležel na zádech a díval se na vějíře palem.

Byl ve velké oáze. Slyšel, jak poblíž zurčí voda, a slyšel i kroky a hlasy mnoha lidí. Přejel pohledem kolem sebe a spatřil tábor postavený z nízkých stanů. Oáza a tábor se táhly několik set kroků na obě strany. Uprostřed leželo větší jezírko obklopené dalšími menšími jezírky a studnami. Lidé chodili sem a tam, nosili od studní nádoby s vodou, rozdělávali ohně na vaření nebo dohlíželi na stáda koz, velbloudů a koní. Podle velikosti tábora usoudil, že tu muselo být několik stovek lidí — všichni oblečení v dlouhých, splývavých oděvech. Muži nosili kufíje a ženy měly hlavy omotané dlouhými šály, které nezakrývaly obličej, ale chránily hlavu a krk.

„Jsi vzhůru.“

Hlas přicházel zezadu a Will se natočil, aby se na mluvčího podíval. Usmívala se na něj malá, štíhlá žena, asi čtyřicetiletá. Přinesla mělký košík s ovocem, chlebem a masem a také láhev vody. Zlehka poklekla vedle Willa, položila košík a posunkem ho pobídla, ať si vezme.

„Měl by ses najíst,“ řekla. „Určitě jsi dlouho nejedl.“

Chviličku si ji upřeně prohlížel. Její oválná tvář byla pravidelná a přátelská. Oči měla tmavé a šelmovsky v nich blýskalo. Když se usmála, tak jako teď, tvář jí velmi zkrásněla. Pokožka měla barvu bílé kávy. Šátek na hlavě a volný dlouhý šat byly jasně žluté. Willa napadlo, že má v sobě něco mateřského a přívětivého.

„Díky,“ řekl. Vzal si kousek ovoce, zakousl se do něj a cítil, jak mu šťáva tryská do pusy a jak se mu sbíhají sliny. Vychutnával ten pocit a vzpomněl si, jak ještě před krátkým časem měl jazyk i krk oteklý a vyprahlý. Matně si vzpomínal, že když spal, někdo mu opakovaně přikládal k ústům hrdlo měchu s vodou a nabádal ho, aby se napil, ale jen pomalu. Něčím to připomínalo sen, ale pochopil, že to byla skutečnost. Zachránci dokázali, že jeho tělo opět získalo dostatek vody, ale přitom ho vlastně neprobudili.

Dal si další doušek vody. Chtěl se zeptat, kde je, ale ta otázka mu připadala hloupá. Raději ukázal na lidi přecházející po táboře.

„Kdo jsou ti lidé?“ zeptal se. Usmála se na něj.

„My jsme choreští Bedullini,“ sdělila mu. „Jsme pouštní lidé. Já se jmenuji Kijelíma.“ Provedla posunek ústa-čelo-ústa, který viděl u Seletina. Necítil se na to, aby ho opětoval. Místo toho se vsedě nemotorně uklonil.

„Těší mě, Kijelímo. Já se jmenuji Will.“

„Buď vítán v našem táboře, Wille,“ odpověděla. Při hovoru si náhle uvědomil, jaký má hlad, a sáhl do koše pro jednu chutnou chlebovou placku. Byly tam i plátky studeného pečeného masa, tak si jeden vzal, zabalil ho do chleba a pořádně si ukousl. Maso bylo dobré, výborně upečené a plné šťávy, chutnalo trochu po kouři z ohně a bylo lehce ochucené lahodným kořením. Will žvýkal a polykal, pak utrhl další velký kus placky s druhým plátkem masa, naplnil si pusu a usilovně žvýkal. Kijelíma se mírně usmála.

„Mladík, který má takovou chuť k jídlu, na tom nemůže být nijak zle,“ prohlásila a on zaváhal a napadlo ho, že hltat jídlo takovým způsobem může vypadat nevychovaně. Zasmála se a posunkem ho pobídla, ať jí dál.

„Máš hlad,“ řekla. „A když jíš s takovou chutí, je to poklona pro mé kuchařské umění.“

S povděkem si posloužil dalším jídlem. Když utišil svíravý hlad, smetl drobky z klína a opět se rozhlédl kolem.

„Ten muž, co mě našel,“ zeptal se. „Kde je?“

Ukázala do středu tábora. Will si všiml, že ho položili na kraj tábora, pravděpodobně proto, aby mohl nerušeně odpočívat.

„Byl to Umar ibn Talúd,“ řekla. „Teď má na práci určitě spoustu důležitých věcí. Je to náš asejch.“

Viděla mu na očích, že nechápe, a pokračovala ve vysvětlování. „Asejch je náš výraz pro vůdce. Je to hlava choreských Bedullinů. Také je můj manžel,“ dodala. „A ví, že náš stan potřebuje opravit a že mám koberec, který potřebuje vyklepat. Proto má právě teď určitě na práci spoustu důležitých věcí.“

Po rtech jí přelétl slabý úsměv. Will měl dojem, že asejch je sice vůdcem svého lidu, ale jako každý jiný manžel na světě podléhá pravomoci své manželky.

„Rád bych mu poděkoval,“ řekl a ona přikývla.

„Určitě ho to potěší.“