Výkupné za Eraka

Jedenáct

„Spouštět dolů!“ volal Svengal. „Teď pomalu! Dejte pozor! Trochu víc… Olafe, napni lano! Vem za to pořádně! Uhni s ním doleva! Drž to! Trochu víc… to je ono!“

Cuk se s vytřeštěnýma očima vznesl na plátěném popruhu protaženém pod břichem vysoko do vzduchu, pak se přehoupl přes bok lodě a měkce se spustil do posledního ze stání pro koně, která byla zbudována ve střední části Vlčího větru.

Na první pohled vlčí loď vypadala jen jako velký otevřený člun. Ale Will věděl, že ten dojem je klamný. Krytá střední část táhnoucí se mezi veslařskými lavicemi se vlastně skládala ze tří vodotěsných komor, které loď nadnášely v případě, že se přes ni přehnala vlna. Prostorné a uzavíratelné komory zároveň sloužily jako skladovací prostor pro kořist, kterou si posádka „osvojila“ při nájezdech. Do jedné z těch komor nyní umístili tři hraničářské koně a Horácova bojového koně Kikra. Svrchní část rozebrali a pro koně zřídili čtyři malá stání. Úpravy proběhly tak rychle a zručně, že bylo zřejmé, že podobnou práci Skandijci nedělají poprvé.

Stání byla velmi těsná, což ale v případě, že by loď zasáhla nepřízeň počasí, bylo jen dobře. Snižovalo se tak nebezpečí, že koně uklouznou a upadnou. Pro případ mimořádně nepříznivého počasí připravil Svengal a jeho námořníci další plátěné popruhy, které by koně přidržovaly a chránily před pádem.

Will vklouzl do stání s Cukem a uvolnil mu zvedací popruh upevněný pod břichem. Přivázal koníkovu ohlávku ke kruhu v přední části stání. Abelard ve vedlejší komůrce zaržál na pozdrav. Cuk pohlédl neklidně na svého pána.

Jako kdyby říkal: K čemu tohle bylo dobré? Koně by přece létat neměli. Will se usmál, pohladil ho po nose a dal mu půlku jablka.

„Hodný koník,“ chválil ho. „Tady nebudeš na dlouho.“

Posádka nyní rozebírala smykové zařízení, které sestavila, aby mohla koně zvednout na palubu. Všechno proběhlo hladce. Kikr byl ze všech koní nejvíc nervózní, takže šel na palubu jako první. Panovala obava, že kdyby spatřil své druhy ve vzduchu bezmocně hrabat nohama, mohl by se splašit. Když neví, co ho čeká, řekl Halt, spíš to zvládne. Při spouštění koní do komůrek na palubě čekal na každého koně jeho jezdec, aby ho uklidnil a povzbudil. Will ještě jednou poškrábal Cuka za uchem a vyšplhal ven ze stání.

„Vy už jste tohle někdy dělali,“ řekl Will Svengalovi. Skandijci na koních zpravidla nejezdili, takže tu bylo jen jediné vysvětlení.

Svengal se zazubil. „Někdy narazíme na opuštěný koně na pobřeží. Bylo by krutý nechat je tam, tak je bereme na palubu a najdeme jim hezký domov.“

„Opuštěné?“ zapochyboval Will. Svengal se zatvářil jako neviňátko.

„No, nikdo se po nich nikdy nesháněl,“ odpověděl. Potom dodal: „A navíc, po tom, co jsem slyšel o Haltovi a temudžajských koních, bych já na tvém místě kolem toho nedělal tolik řečí.“

Před mnoha lety si Halt „vypůjčil“ pár chovných koní z temudžajských stád. Dnešní hraničářští koně byli těm vypůjčeným zvířatům nápadně podobní. Bohužel bylo třeba dodat, že Halt ty koně stále ještě nevrátil.

„Dobrá připomínka,“ řekl Will. Pak s pohledem na přístaviště prohlásil: „Zdá se, že jsme skoro připraveni vyplout.“

Kasandra s otcem scházeli k lodi, doprovázeni malou družinou přátel a dvořanů. Král Duncan objímal dceru kolem ramen. Na výrazu jeho tváře bylo vidět, že Kasandřinu účast na této výpravě stále považuje za nemoudrou. Kasandra naproti tomu vypadala nedočkavě a odhodlaně. Cítila, jak se zbavuje nepříjemných omezení života na královském hradě. Místo drahých šatů, které musela obvykle nosit, si oblékla úzké kalhoty, vysoké boty, vlněnou košili, kožený kabátec sahající ke stehnům a opasek. Za ním měla dýku a v pochvě po boku lehký meč. Zavazadla za ní nesli dva sloužící. Doba strávená ve Skandii Kasandru naučila, jaký význam má cestování nalehko. Zářivě se usmála, když uviděla Willa s Horácem, jak se opírají o lodní hrazení. Oba mladíci se na ni také usmáli.

Svengal, s hbitostí překvapivou u člověka jeho rozměrů, se zlehka vyhoupl na bočnici lodě, seskočil na břeh a šel královskému páru vstříc. Na projev úcty ke králi zvedl ruku k čelu a zasalutoval. Král odpověděl rychlým kývnutím hlavy.

Je třeba říct, že Skandijci nebyli moc dobří v protokolu a spletitém chování u dvora. Svengal byl trochu na rozpacích, jak krále oslovit. Skandijci nikdy nikomu neříkali „pane“, protože to by naznačovalo, že mluvčí je vůči oslovenému v podřízeném postavení. Podobně ani titulování jako „Vaše Veličenstvo“ nebo „můj pane“ rovnostářským seveřanům příliš nesedělo. Sami mezi sebou si vystačili s používáním názvu hodnosti nebo úřadu: skirl, jarl či oberjarl. Žádný Skandijec nikdy neřekl Erakovi „pane“, nebo dokonce „můj pane“. Když mu chtěli projevit úctu, oslovili ho „oberjarle“. Svengal usoudil, že jestli je to dost dobré pro jeho vládce, mělo by to stačit i araluenskému králi.

„Králi,“ řekl, „Skandie je ti vděčná za pomoc, kterou nám poskytuješ.“

Král Duncan opět kývl. Nezdálo se, že je zapotřebí slov. Svengal pohlédl na štíhlou plavovlásku po králově boku.

„A vím, jak pro tebe musí být těžké, když posíláš svou dceru na takovouhle výpravu.“

„Nepopírám, že mám pochybnosti, kapitáne,“ odpověděl tentokrát Duncan. Svengal rychle kývl.

„Proto budu přísahat. Složím kormidelnickou přísahu — znáš kormidelnickou přísahu, králi?“

„Vím, že žádný Skandijec ji nikdy neporuší,“ řekl Duncan.

„To je pravda. Nuže, tady je přísaha a zavazuje mě i všechny mé muže. Budeme tvoji dceru chránit, jako kdyby byla naší vlastní dcerou. Dokud bude jediný z nás naživu, nedovolíme, aby jí někdo ublížil.“

Členové posádky, shromáždění u boku přivráceného ke břehu, odkud vše sledovali, nyní sborově zabručeli na souhlas. Duncan přejel očima po tvářích pod rohatými helmicemi, orámovaných vlasy svázanými do nevzhledných cůpků. Byly zjizvené a ošlehané větrem. Duncan byl urostlý muž, ale Skandijci měli těla jako obři. Byli mohutní, svalnatí a dobře vyzbrojení. A na jejich výrazech bylo vidět ještě něco — odhodlání dodržet přísahu, kterou složil jejich vůdce. Král cítil, že poprvé za poslední tři dny má z celé té záležitosti trochu lepší pocit. Tihle muži jeho dceru nikdy neopustí. Budou se rvát zuby nehty, aby ji ochránili a ubránili.

Mírně zvýšil hlas a jeho odpověď patřila nejen Svengalovi, ale i celé posádce.

„Děkuji vám, námořníci z Vlčího větru. Jsem přesvědčen, že moje dcera by nemohla být v lepších rukou.“

Upřímnost v jeho hlase byla zřejmá a z řad Skandijců se opět ozvalo hlasité souhlasné zabručení.

„Je tu ale ještě jedna věc. Myslím, že by bylo bezpečnější, kdyby od této chvíle až do okamžiku, kdy dorazíte do Al Šaby, Kasandra cestovala po jiným jménem. Rozhodla se pro jméno, pod nímž ji většina z vás zná — Evanlyn.“

Will šťouchl Horáce loktem do žeber. „Díky bohu za to. Nikdy jsem si nezvykl jí říkat Kasandro. Když s ní mám mluvit a uvědomím si, že je princezna, zdřevění mi jazyk.“

Horác se zazubil. Jemu nevadilo ani jedno. Naopak, vzhledem k tomu, že sloužil u araluenské hradní posádky, byl spíše zvyklý vídat se každodenně s Kasandrou.

Evanlyn, jak se jí teď mělo říkat, otce ještě jednou objala. Měli už za sebou dlouhé loučení v soukromí. Pak pohlédla vzhůru na trojúhelníkovou vlajku na vrcholu stěžně — její osobní zástavu s červeným jestřábem.

„V tom případě bychom tohle měli zatím raději spustit,“ řekla.

Když jeden z námořníků zamířil k lanu, aby vlajku spustil, král ke své dceři potichu prohodil: „Hleď, abys ji tentokrát dostala zpátky. Představa bandy pirátů plujících pod tvojí vlajkou se mi nijak zvlášť nezamlouvá.“

Usmála se a pohladila ho po tváři. „Máš pravdu. Časem by z toho mohla být mrzutost.“ Otočila se a s pomocí Axlovy podané ruky zlehka nastoupila na loď.

„Díky,“ řekla. Začervenal se, pokýval hlavou a zamumlal něco nesrozumitelného. Princezna odcházela na záď, kde čekali její společníci.

„Ještě něco?“ zeptal se Svengal a Halt ukázal k východu.

„Vyrazíme,“ řekl.

„Dobrá. Vztyčit vesla!“ Svengal zvýšil hlas do známého, uši drásajícího řevu, jímž skandijští kapitáni vydávali povely. Členové posádky veslařů s rachotem usedli na lavice, vytáhli uložená vesla a poté tyto deset stop dlouhé dubové tyče zvedli do svislé polohy.

„Vyvázat a odrazit!“

Muži, kteří obsluhovali lana, uvolnili příďové a záďové lano, jimiž byl Vlčí vítr pevně přivázán u přístavní hráze. Zároveň další tři námořníci zapřeli dlouhé tyče do dřevěného mola a odstrčili od něj loď, aby se dostala do proudu. Když se mezera mezi lodí a břehem zvětšila, vydal Svengal další povel.

„Spustit vesla!“ Ozvalo se klapání dřeva a šestnáct dřevěných vesel bylo zastrčeno do dřevěných vidlic podél boků lodi. Listy se natočily směrem k přídi a stanuly těsně nad hladinou, připravené k prvnímu záběru.

„Všichni zaberte!“ nařídil Svengal a uchopil páku kormidla. Lopatky vesel se ponořily a veslaři přitáhli držadla k sobě. Vlčí vítr vyrazil vpřed a páka pod Svengalovou rukou ožila. Příďový veslař na levoboku dal povel k dalšímu záběru, rychlost lodi se zvýšila a zčeřená voda tlumeně pleskala pod přídí.

Konečně byli na cestě.