Výkupné za Eraka

Deset

Druhý den byli tři hraničáři v doprovodu Horáce a Svengala na cestě a mířili k hradu Araluenu.

Všichni s úsměvem sledovali, jak Halt rozpačitě políbil na rozloučenou svoji novomanželku. Lady Paulina snášela odloučení vyrovnaně. Když přijala Haltovu nabídku k sňatku, věděla, že jejich společný život budou narušovat naléhavá poslání a náhlé odjezdy. Ale stejně, pomyslela si lítostivě, by bylo krásné, kdyby právě tenhle odjezd byl trochu méně náhlý a trochu méně naléhavý.

Alyss stála vedle ní a společně mávaly pěti jezdcům, kteří pobídli koně do klusu a vzdalovali se po klikaté silnici od hradu Redmontu. Paulina stočila pohled na svoji chráněnku a musela se malinko pousmát nad jejím strnulým výrazem.

„Proč se tak mračíš?“ zeptala se nevinně. Alyss na ni pohlédla a ušklíbla se.

„Zase odjede s ní,“ řekla. Paulina se nepotřebovala ptát, koho tím myslí. Věděla, že Alyss a Will se v posledním roce často vídali. Hodně se sblížili. Alyss teď zřejmě vadilo, že Will se opět vydává na výpravu s Kasandrou. Alyss věděla, že mezi hraničářovým učněm a princeznou je zvláštní vztah. Jen si nebyla jistá, jak moc je zvláštní.

„Snažila jsem se vymyslet nějaký důvod, abych mohla jet s nimi,“ dodala trochu sklíčeně.

„Aby sis pohlídala to, do čeho vkládáš své úsilí?“

Alyss přikývla. „Přesně tak. Napadlo mě, že bych mohla nabídnout své služby jako její doprovod — a jako diplomatický poradce. Vždyť víte, že ve vyjednávání jsem dobrá.“

„To je pravda,“ uvažovala Paulina o jejím nápadu. „Vlastně by to bývalo stálo za zmínku. Já bych takovou myšlenku podpořila. Proč jsi to neudělala?“

Alyss odvrátila oči a zadívala se za skupinkou zvolna mizející z dohledu. Tedy přinejmenším za jedním členem té skupinky, opravila se Paulina.

„Ze dvou důvodů. Za prvé si myslím, že Will, Halt a ostatní nemají zapotřebí starat se ještě o další ženu. Kdybych byla s nimi, znamenalo by to méně ochrany pro Kasandru. Ona je přece jen korunní princezna.“

„A druhý důvod?“ vybídla ji Paulina. Alyss se smutně pousmála.

„Napadlo mě, že bych mohla podlehnout pokušení praštit ji veslem po hlavě,“ řekla. „Což by asi nebyl dobrý krok pro mou kariéru.“

Paulina jí oplatila úsměv. „Je to přece jen korunní princezna,“ dodala spiklenecky.

Jezdci pomalu mizeli v lese. Paulina vsunula ruku pod Alyssinu paži a odváděla dívku z cimbuří, odkud odjezd sledovaly.

„Nic si z toho nedělej,“ říkala. „Dejme tomu, že mezi Willem a princeznou je silné pouto. Po všem, čím prošli, je to nevyhnutelné…“ Tón jejího hlasu však napovídal, že chce ještě něco dodat. Teď byla řada na Alyss, aby Paulinu pobídla k řeči.

„Ale?“ zeptala se.

„Ale Will si zvolil cestu před několika lety, když se rozhodl, že zůstane hraničářem. Ví, že život hraničáře nelze sloučit se životem u dvora. A princezna s hraničářem prostě nejsou dobrý pár. A bylo by to dvojnásob složité, až se Kasandra nakonec stane královnou.“

„Zatímco,“ řekla Alyss, „o sňatcích hraničářů a diplomatek se toho dá říct hodně?“

Lady Paulina se mírně usmála. „Ale jistě. Diplomatka musí samozřejmě pochopit, že hraničář bude často odvoláván kvůli naléhavému poslání.“

„A on zas lépe pochopí, že i já budu mít svá vlastní poslání,“ prohlásila Alyss a přestala předstírat, že mluví o někom jiném.

Paulina ji pohladila po ruce. „To je moje děvče,“ řekla.

„Proč jsem nemohla jet s ostatními?“ zeptala se Kasandra snad už podvacáté.

Byla v komnatě, kterou měla vyhrazenou na hradě Redmontu, a chvatně cpala oblečení do kožených cestovních zavazadel. Když Duncan viděl, jak hrubě při balení zachází s jemným hedvábím a atlasem, nadzvedl obočí.

„Možná bys to měla přenechat služebnictvu,“ navrhl. Bylo jasné, že chumel dlouhých šatů, pláštíků, spodniček a šálů přetékající z brašen se jí nikdy nepodaří zavřít dovnitř. Kasandra netrpělivě mávla rukou.

„To si taky myslím. Mohli všechno tohle zabalit. A já mohla odjet s Willem a Horácem.“

„A připravit mě o posledních pár dnů tvé společnosti,“ mírně řekl Duncan a ona ihned zalitovala, že je tak nedočkavá. Věděla, že ji neposílá do Aridy s lehkým srdcem. Nijak to neskrýval. A věděla, že si o ni bude dělat starost od chvíle, kdy odjede, až do chvíle, kdy se vrátí — živá a zdravá.

Když tak uvažovala, uvědomila si, že až bude pryč, bude jí chybět otcova důvěrná a uklidňující blízkost. A láska. Možná se čas od času nepohodli, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že jeden druhého hluboce milovali.

Přistoupila k otci, položila mu zlehka paže kolem krku a přitáhla ho k sobě. „Promiň, tati,“ řekla tiše. „I já budu ráda ještě pár dní s tebou.“

„Oni musejí připravit loď,“ připomněl král. „Když pojedeš zpátky se mnou, celkově tě to nijak nezdrží.“

Pohladil ji po rameni. Cítil, že se mu do očí začínají tlačit slzy. Bude se mu po ní stýskat. Bude se o ni bát. Ale věděl, že především na ni bude pyšný. Bude pyšný na její odvahu, odhodlání a smysl pro povinnost.

„Jednou z tebe bude skvělá královna,“ řekl.

Svengal ležel v trávě a hekal. Stehna mu kroutila křeč. Zadek bolestí necítil. Lýtka měl v jednom ohni. A když teď sletěl z malého ponyho, pohmoždil si ještě ke všemu i rameno. Usilovně se snažil objevit na těle nějaké místo, které by příšerně nebolelo, ale s naprostým neúspěchem. Otevřel oči. První, co uviděl, byl upřený výraz obstarožního ponyho, na kterém předtím seděl.

Zvíře jako by se ptalo: Copak tě přimělo udělat takovou divnou věc?

Svengal postupně zaměřil pozornost i dál a uvědomil si, že na něj zírají další oči. Nejprve tři hraničářští koně a nad nimi tři hraničáři — všichni se stejně rozpačitými výrazy. Jen Horác a jeho velký kůň vypadali trochu soucitně.

„Víte, já nechápu,“ ozval se Halt, „jak se tihle lidi dokážou udržet na palubě lodi, která se kymácí nahoru a dolů a ze strany na stranu na deset nebo patnáct stop vysokých vlnách. Ale posaďte je na hodného starého poníka, který je krotký jako houpací kůň, a oni se honem honem snaží dostat se zase dolů.“

„Já se nesnažil dostat dolů,“ namítl Svengal. Zvolna se převalil a zvedl se do kleku. Svaly bolestně protestovaly. „Ách, u nejtlustší modrý velryby, proč mě všecičko bolí!“ posteskl si. Pak navázal na původní myšlenku. „Ta koňská potvora se postavila na zadní.“

„Postavila na zadní?“ žasl Gilan a schovával úsměv. „Viděli jste někdo, že by se tady Dříč postavil na zadní?“

Will s Haltem zavrtěli hlavami. Halt si to vychutnával až nezdravě. V době temudžajského vpádu do Skandie plul na vlčí lodi, která měla prověřit, jestli je Slagor zrádce. Když se Haltovi na moři udělalo špatně, Svengal patřil k těm, kdo se tím nejvíc bavili. Will už se přesvědčil, že když se jedná o lidi, kteří se v podobných chvílích škodolibě smějí, má Halt dlouhou paměť.

„Povídám, že se postavil na zadní,“ trval na svém Svengal. Stoupl si víceméně vzpřímeně a znovu zahekal. Nemohl pořádně narovnat záda. „Jasně jsem to cítil.“

„Zahnul doleva,“ řekl mu Gilan.

„Nečekaně,“ odsekl Svengal. Hraničáři si vyměnili nevěřícné pohledy.

„Dříč nikdy v životě neudělal nic nečekaně,“ prohlásil Halt. „Alespoň ne za posledních patnáct let.“

„Taky proto mu říkáme Dříč,“ přispěchal s vysvětlením Will. Svengal po něm loupl očima.

„Já mu tak neříkám,“ utrousil jedovatě. Tři hraničáři si opět vyměnili pobavené pohledy.

„Nu ano, uznávám, že dnes dopoledne jsme slyšeli jisté šťavnaté výrazy,“ poznamenal Gilan. Obrátil se k Haltovi. „Mimochodem, co je zač ten Gorlog? A má opravdu rohy, zuby a dlouhou huňatou hřívu?“

„To je velmi užitečná osoba,“ odpověděl Halt. „Můžeš se dovolávat všech jeho částí. Je rozmanitost sama. S Gorlogem se člověk nikdy nenudí.“

Během té bodré výměny názorů upíral Svengal oči na sekeru zavěšenou na vidlici Dříčova sedla. Nebyl si jistý, jestli by ji radši vzal na ponyho, nebo na tři hraničáře, kteří se tak náramně bavili jeho utrpením.

Horác usoudil, že už je toho příliš. Sklouzl z Kikrova sedla, vzal Dříče za uzdu a vedl ho k hekajícímu Skandijci.

„Vy tři zrovna moc soucitu nemáte, co?“ prohodil. Tři hraničáři se s úsměvem opět podívali jeden na druhého.

„Ani ne,“ zvesela souhlasil Gilan. Horác nad nimi jen mávl rukou a otočil se ke Svengalovi.

„Naskoč. Vysadím tě nahoru.“ Spustil ruce dolů a spojil je prsty, aby vytvořil třmen a pomohl Svengalovi vylézt do sedla. Skandijec couval a rukou si třel bolavá záda.

„Půjdu po svých,“ prohlásil.

„Nemůžeš celou cestu do Araluenu jít pěšky,“ domlouval mu Horác. „No tak. To nejlepší, co můžeš udělat, když spadneš z koně, je znovu na něj nasednout.“ Ohlédl se na tři hraničáře. „Nemám pravdu?“

Tři hlavy v kapucích kývly. Vypadají jako šedo-zelení krkavci, napadlo Horáce.

„Znovu na něj nasednout?“ zeptal se Svengal. „Na tohle zvíře?“

Horác povzbudivě kývl.

„Tenhle zplozenec pekel sebou škubal, vrtěl a házel, až mi zlámal každičkou kost v těle, a ty řikáš, že nejlepší, co můžu udělat, je znovu na něj nasednout a vydat se mu napospas?“

„Správně. Tak pojď. Vysadím tě.“

Svengal se ztěžka přibelhal, zvedl levou nohu a položil ji do Horácových spojených dlaní. Věděl, že teď přijde prudké trhnutí nahoru, při němž se pohnou všechny jeho ztýrané svaly a bude to bolet jako sám čert. Pohlédl Horácovi do očí. Upřímných. Povzbudivých. Bezelstných.

„A já myslel, že ty jseš můj kamarád,“ posteskl si trpce.