Výkupné za Eraka

Dvě

„Kasandro, tohle musí přestat,“ prohlásil Duncan.

Zlobil se. To jí bylo jasné. Kdyby to zřetelně nevyplývalo ze způsobu, jakým přecházel za stolem ve své pracovně, poznala by to podle toho, že ji oslovuje Kasandro. Obvykle jí říkal Kas nebo Kasi. Nezkrácenou podobu jména používal pouze v případě, kdy se na ni hodně zlobil.

A dnes se zlobil hodně. Měl před sebou perné pracovní dopoledne. Stůl byl zavalený písemnými žádostmi a soudními nálezy, pozornosti se dožadovala obchodní delegace z Teutlandu, a on musel všeho nechat a zabývat se stížností na chování své dcery.

Rozhodila rukama — pohybem, v němž se mísila bezmoc a snaha o vysvětlení.

„Tati, já se jen…“

„Ty ses jen po půlnoci plížila kolem hradu, stopovala nic netušícího strážného a pak mu málem vyhnala duši z těla tím svým zlořečeným prakem! Co kdybys místo kopí zasáhla přímo jeho?“

Rozhněvaně na ni pohlédl a natáhl ruku.

„Dej mi ho,“ vyzval ji, a když nechápavě zvedla hlavu, dodal: „Ten prak. Dej mi ho.“

„Ne,“ odmítla.

Královská obočí vyjela vzhůru. „Ty mi odporuješ? Jsem přece král.“

„Já ti neodporuju. Já ti jen nedám ten prak. Vyrobila jsem si ho. Trvalo mi týden, než se povedl. Cvičila jsem s ním řadu měsíců, takže trefím všecko, na co zamířím. Nedám ho z ruky, abys ho zničil. Promiň.“ Poslední slovo dodala po krátké odmlce.

„Jsem i tvůj otec,“ připomněl Duncan důrazně.

Kývnutím tu skutečnost potvrdila. „To uznávám. Ale jsi rozzlobený. A když ti svůj prak dám teď, bez váhání ho rozřežeš, viď?“

Rozčileně potřásl hlavou a otočil se k oknu. Nacházeli se v králově pracovně, ve velké, vzdušné a světlé komnatě, z níž byl výhled na okolí hradu.

„Nemůžu tě nechat, aby ses tu potmě plížila a přepadávala strážné,“ řekl. Pochopil, že v záležitosti praku se dostali do slepé uličky, a napadlo ho, že nejlepší bude zaútočit z jiné strany. Věděl, jak paličatá umí být jeho dcera.

„Není to správné,“ pokračoval. „Tohle je potřetí, kdy se to stalo, a jim ty tvoje hloupé hry vadí. Seržant od stráží žádá, abych ho ještě dnes přijal, a já vím, o co půjde.“ Obrátil se čelem k ní. „Dostala jsi mě do velmi obtížné situace. Budu se muset omlouvat seržantovi. Chápeš, jak to bude nepříjemné?“

Viděl, že se zatvářila malinko zkroušeně. „Mrzí mě to, otče,“ řekla. Zachovávala jeho formálnost. Obvykle ho oslovovala tati. Dnes byli Kasandra a otec. „Ale není to hloupá hra, věř mi. Já musím něco takového dělat.“

„Proč?“ dožadoval se trochu rozčileně. „Pro všechno na světě, ty jsi korunní princezna, a ne nějaká venkovská holka! Žiješ na hradě, kde je spousta vojáků, aby tě ochránili! Proč se musíš učit plazit ve tmě a zacházet s pytláckou zbraní?“

„Tati,“ zapomněla v rozhorlení na formálnost, „uvažuj o tom, co se mi zatím stalo. V Celtice mě pronásledovali wargalové. Moje ochránce zabili a já sotva vyvázla. Pak mě zajalo Morgarathovo vojsko. Odvlekli mě do Skandie, kde jsem musela přežívat v horách. Mohla jsem tam umřít hlady. Potom jsem se zúčastnila velké bitvy. Takže ta spousta strážců mě vlastně neochránila, je to tak?“

Duncan podrážděně máchl rukou. „Nu, asi ne. Ale —“

„Řekněme si to upřímně,“ pokračovala Kasandra. „Svět je nebezpečný a já jako korunní princezna jsem pro naše nepřátele dobrý cíl. Chci se umět bránit sama. Nechci být odkázaná jenom na jiné lidi. Kromě toho…“ Zaváhala a král se na ni upřeně zadíval.

„Kromě toho?“ opáčil. Kasandra se zřejmě rozmýšlela, jestli by měla říct ještě něco víc. Pak se zhluboka nadechla a pustila se do toho.

„Jsem tvoje dcera a jednou přijde čas, kdy bych ti měla pomáhat — převzít něco z tvých povinností.“

„Ale to přece děláš! Ta hostina minulý týden byla velký úspěch…“

Přezíravě mávla rukou. „Já nemám na mysli hostiny, královské oslavy a pohoštění venku v parku. Mám na mysli důležité věci — diplomatické cesty s tvým pověřením, nebo tvoje zastupování při řešení sporů. Dělat takové věci, které bys očekával od syna.“

„Jenže ty nejsi syn,“ namítl Duncan.

Kasandra se posmutněle usmála. Věděla, že otec ji miluje. Ale věděla i to, že každý král doufá, že bude mít syna, který bude pokračovat v jeho díle.

„Tati, jednou budu královnou. Doufám, že ne moc brzy,“ dodala chvatně a Duncan úsměvem vyjádřil souhlas s jejím postojem. „Ale až to přijde, budu muset tyhle věci dělat, a pak už bude trochu pozdě, abych se je teprve začala učit.“

Duncan se na ni dlouze a upřeně zahleděl. Kasandra měla silnou vůli a on to věděl. Byla odvážná, schopná a chytrá. Bylo vyloučené, že by se spokojila s postavením loutkové vládkyně, která nechá jiné, aby za ni rozhodovali a dělali těžkou práci.

„Myslím, že máš pravdu,“ řekl nakonec. „Měla by ses naučit o sebe postarat. Ale sir Richard tě učí zacházet s mečem. Proč se trápit s prakem a plížením?“

Nebylo zvykem, aby se urozené mladé dámy učily šermířskému umění. Kasandru několik měsíců vyučoval zástupce velitele bojové školy — používala lehký, zvlášť pro ni vyrobený meč. Princezna se s rozmrzelým výrazem otočila k otci.

„Meč je dobrý,“ připustila. „Ale nikdy se ho nenaučím ovládat dokonale a právě to bych potřebovala, abych se uměla ubránit útočníkovi s těžkou zbraní. S lukem je to stejné. Je zapotřebí roky výcviku, aby se z něj člověk naučil pořádně střílet, ale já ten čas prostě nemám.

Prak je zbraň, kterou už znám. Naučila jsem se ho používat, když jsem byla malá. Ve Skandii mi pomohl přežít. Rozhodla jsem se, že bude mou základní zbraní a že se budu zdokonalovat, dokud ho nebudu ovládat opravdu mistrně.“

„Můžeš cvičit vrhání na terč. Není nutné, abys děsila moje stráže,“ namítl Duncan.

Omluvně se usmála. „Uznávám, že to bylo vůči nim nepěkné. Ale Geldon říkal, že nejlepší je výcvik v podmínkách, které se co nejvíc blíží skutečnosti.“

„Geldon?“ Duncanova obočí se zamračeně stáhla k sobě. Geldon byl hraničář ve výslužbě a žil na hradě Araluenu. Příležitostně působil jako poradce Crowleyho, velitele hraničářského sboru. Kasandra zrudla, když si uvědomila, že vyzradila víc, než měla v úmyslu.

„Požádala jsem ho, aby mi trochu poradil, jak se pohybovat nenápadně,“ přiznala a potom chvatně dodala, „ale přísahám, že o praku nic nevěděl.“

„S ním si promluvím později,“ prohlásil Duncan, i když vůbec nepochyboval, že princezna mluví pravdu. Geldon by nebyl takový blázen, aby ji podporoval v nezodpovědných kouscích, které si vymyslela.

Posadil se a chvíli zhluboka dýchal, aby ho přešla zlost. Pak smířlivějším hlasem pronesl: „Kasi, uvažuj. Kvůli tomu tvému výcviku by ses do nebezpečí mohla dostat ty nebo i celý hrad.“

Nechápavě naklonila hlavu ke straně.

„Když teď strážní vědí, co dovedeš, mohli by si prostě přestat všímat nečekaného hluku nebo známek pohybu v okolí hradu. Kdyby třeba uviděli nějakou temnou postavu, jak se plazí ve tmě, mysleli by si, že jsi to ty. A mohli by se zmýlit. Co kdyby se do hradu pokoušel proniknout nějaký nepřátelský zvěd? Strážného by to mohlo stát život. Chtěla bys mít něco takového na svědomí?“

Kasandra se svěšenou hlavou uvažovala o jeho slovech. Pochopila, že má pravdu.

„Ne,“ hlesla.

„Nebo by to mohlo být naopak. Některý strážný by si mohl všimnout, že ho ze tmy někdo sleduje, a nedošlo by mu, že je to jen korunní princezna. Mohlo by to stát život tebe.“

Otevřela pusu, aby něco namítla, ale král ji zdvižením ruky zadržel.

„Já vím, že si myslíš, že na to jsi už dost zkušená. Ale uvažuj. Co by se stalo člověku, který by tě zabil? Chtěla bys, aby něco takového měl na svědomí on?“

„Asi ne,“ zašeptala a král pokýval hlavou. Viděl, že to zabralo.

„Takže chci, abys s těmi svými nebezpečnými hrami přestala.“ Znovu se chystala něco namítnout, ale předešel ji. „Když už musíš cvičit, ať ti Geldon připraví pořádný plán. Jsem si jistý, že ochotně pomůže, a možná bude těžší proklouznout jemu než poklouznout několika ospalým strážným.“

Když Kasandra pochopila, že otec nejenže jí nezabaví prak, ale že jí právě dal svolení, aby pokračovala ve výcviku se zbraní, rozzářila se jí tvář úsměvem.

„Díky, tati,“ řekla a z hlasu jí zřetelně bylo slyšet nadšení. „Začnu s ním ještě dnes.“

Jenže král Duncan už vrtěl hlavou.

„Na to bude čas později. Dnes potřebuji, abys mi pomohla a naplánovala cestu — v oficiální záležitosti. Chci, abys rozhodla, kdo by nás měl doprovázet. A budeš si muset asi nechat ušít i nové šaty — vhodný cestovní oděv a dlouhé slavnostní šaty, žádnou halenu a kalhoty, co máš teď na sobě. Říkáš, že chceš pomáhat, tak se chop příležitosti. Vezmeš si to celé na starost.“

Princezna kývla a lehce svraštila čelo v zamyšlení nad přípravami, které musela provést, a drobnostmi, které bylo třeba zařídit. Oficiální královská cesta vyžadovala všechno pečlivě naplánovat a týkala se spousty lidí. Princezna si uvědomovala, že v příštích týdnech bude mít plné ruce práce. Byla ale ráda, že otec si našel něco jiného a už netrvá na tom, aby mu odevzdala svůj prak.

„Kdy pojedeme?“ zeptala se. „A kam?“ Potřebovala vědět, jak daleko pocestují, aby mohla zařídit noclehy.

„Za tři týdny,“ odpověděl král. „Jsme pozvaní na hrad Redmont na svatbu, příští měsíc čtrnáctého.“

„Redmont?“ opáčila. Zmínka o Redmontu pochopitelně vzbudila její zájem. „Kdo bude mít na Redmontu svatbu?“