Výkupné za Eraka

Třicet devět

Když Will s Umarem konečně dorazili k výhodnému stanovišti nad městem Mašabou, dopadaly na jeho obílené domy první sluneční paprsky.

Několik hodin šplhali v předjitřním šeru po úzkých zvířecích stezkách kolem města, potom se obloukem vrátili zpět a vyšli velký kus nad městem, v místě, odkud měli dokonalý přehled o pohybu jeho obyvatel.

Nyní si město pozorně prohlíželi. Po třech stranách se táhly nízké hradby, čtvrtá byla chráněna útesy, z nichž shlíželi dolů. Podél hradeb se pravidelně zvedaly strážní věže, ale po strážích nebylo ani památky. Will na to poukázal a Umar pohrdavě zavrtěl hlavou.

„Obyvatelé města jsou příliš líní, aby chodili na hlídku, a Tualagové si myslí, že na míle daleko žádní nepřátelé nejsou.“

Z mnoha míst po celém městě stoupal dým z kuchyňských ohnišť. Se štiplavým dýmem páleného dřeva se mísila další vůně a probouzela Willovy chutě. V kuchyních se připravovala čerstvá káva. Ven z města začínali proudit muži a ženy, scházeli po klikaté cestě k rovinám pod městem nebo k terasovitým políčkům na úbočí hory. Will na ně ukázal a povytáhl obočí.

„Rolníci,“ odpověděl Umar na nevyřčenou otázku. „V rovinách pěstují obilí a na terasovitých políčkách ovoce a trochu zeleniny.“

V Mašabě nebyl nedostatek vody. Do podzemní říčky protékající horami byla vyhloubena řada studní. Voda se kanály přiváděla k terasám nebo až dolů k polím. Byl to důmyslný systém zavlažování a obdělávání půdy a Will v této suché, vyprahlé zemi zatím nic podobného neviděl.

„Kdo tohle všechno vybudoval?“ zeptal se.

Umar pokrčil rameny. „To nikdo neví. Terasy a vodní kanály jsou stovky, možná tisíce let staré. Aridové je našli a město znovu vybudovali.“

„Aha, v každém případě pro nás znamenají příležitost,“ řekl Will. Umar na něj pohlédl, a tak pokračoval. „Když tolik rolníků chodí ven a dovnitř každý den, můžeme dostat některé z tvých mužů do města. Počítám, že když půjdou po jednom nebo po dvou, mohli bychom tam v průběhu dne dostat až padesát mužů.“

„A co potom?“ zeptal se Umar.

„Mohli by oslovit lidi ve městě a skrýt se mezi nimi. Obyvatelé města určitě uvítají každého, kdo se bude chtít jednou provždy vypořádat s Tualagy.“

Umar se zatvářil pochybovačně. „Moji muži se k tomu nehodí,“ prohlásil. „Bylo by hned poznat, že jsou tu cizí. Místní by jim nevěřili. Je dost pravděpodobné, že by je prozradili Tualagům.“

„Ale proč?“ Will ve zklamání nad odpovědí trochu zvýšil hlas a Umar ho naléhavým posunkem upozorňoval, ať se ztiší. Zvuk se v horách nese daleko. „Odpusť,“ pokračoval Will, „ale proč by vás prozrazovali? Žijete všichni v jedné zemi, ne?“

Bedullin potřásl hlavou. „Možná žijeme ve stejné zemi, ale jsme různé kmeny. My jsme Bedullini. Oni jsou Aridové. Každý mluvíme s jiným přízvukem, každý máme jiné zvyky. Obecně řečeno, Bedullin nevěří Aridovi a ten mu to oplácí stejně. Jakmile by mí lidé promluvili, poznali by v nich Bedulliny.“

„To je směšné,“ zabručel Will. Představa, že překážkou mezi lidmi mohou být tak malé rozdíly, byla pro něj urážkou rozumného jednání.

Umar pokrčil rameny. „Směšné možná. Ale je to tak.“

Will upíral zrak na město pod nimi, sledoval, jak další lidé vycházejí do ulic. V zamyšlení si hryzal palec.

„Ale včera v noci jsi tam jednoho muže poslal,“ prohlásil.

Umar pokýval hlavou. Po setmění jeden z bedullinských zvědů proklouzl přes hradby. Vrátil se ještě téže noci a hlásil, co ve městě slyšel.

„Jednoho muže. Pro jednoho muže je snadné projít nepozorovaně, zvlášť když nemluví, ale jen poslouchá. Nemůžeme ale vůbec doufat, že by se tam dostalo padesát mužů a nikdo by si nevšiml cizího přízvuku.“ Usoudil, že je na čase převést řeč jinam a ukázal na jeden z vchodů v čele útesu, v zadní části města. Na rozdíl od jiných podobných vchodů, u nichž byly dveře otevřené dokořán, aby jimi mohl proudit čerstvý ranní vzduch, u tohoto zůstávaly zavřené a zajištěné a kolem postávalo na tucet tualažských bojovníků.

„To skladiště je určitě místem, kde drží tvé přátele.“

Will zvedl ruce k čelu, aby si zastínil oči, a zaměřil pohled na přísně střežené dveře.

„Řekl bych, že máš pravdu.“ Na chvíli se zamyslel. „Zajímalo by mě, jestli je nějaký způsob, jak bychom je mohli odtamtud vysvobodit.“

Umar zavrtěl hlavou. „I kdyby ses do skladiště nepozorovaně dostal a měl dost mužů, aby přemohli stráže, ostatní Tualagové by tě viděli i slyšeli. Ven z města by ses pak musel probojovat.“

Willovy oči vyjely vzhůru po příkrých útesech tyčících se za městem.

„A co dostat se tam shora? A stejnou cestou odejít?“

Umar ten nápad zvažoval. „To by mohlo jít. Ale potřeboval bys provazy. Spoustu provazů. A ty nemáme,“ uzavřel.

Will pokýval hlavou. „Nejlepší tedy bude čekat, až Halta a ostatní z toho vězení vyvedou,“ řekl spíš sám pro sebe.

„Napadá mě jen jediný důvod, proč by to dělali,“ poznamenal Umar. „A sice ten, že by je vedli na popravu.“

Will na něj několik vteřin beze slova hleděl. „Nu, to je tedy velká útěcha,“ prohlásil.

Největší a nejpohodlnější dům ve městě zabral Júsal pro sebe. Bydlel v něm vládce města a Júsal ho i s rodinou přinutil, aby jeho i jeho tělesné strážce obsluhovali. Muž i žena měli ze zahaleného kočovnického vůdce velký strach a Júsal z toho měl požitek. Líbilo se mu, když jiným naháněl hrůzu. A líbilo se mu ponižovat lidi, jako byl vládce a jeho žena, podrývat jejich důstojnost a vážnost tím, že je nutil, aby pro něj jako sluhové vykonávali podřadné práce. Pohodlně se rozvalil na hromadě tlustých polštářů v hlavní světnici domu.

Vládce místnost právě obešel a v houstnoucím šeru rozsvěcel olejové lampy a svíčky. Júsal si poručil, aby lamp i svíček svítilo dvakrát až třikrát víc, než bylo zapotřebí. Ve městě, jako bylo toto, byly svíčky i olej drahé a těžko se sháněly. Júsal se zalíbením sledoval, jak žalostně se starý muž tváří při takovém plýtvání. Během několika týdnů Júsal spotřebuje až tříměsíční zásobu. Vůdce Tualagů to však nezajímalo. Až olej, svíčky a jídlo dojdou, odtáhne jinam.

Vstoupila žena, aby mu podala kávu. Vlezla dovnitř po kolenou, jak vyžadoval, a nabídla mu misku. Vzal si ji od ní a pak se na ženu upřeně díval, dokud nesklopila oči. Potom nadzvedl modrý závoj, který mu zakrýval ústa, a ochutnal kávu. Ženu odstrčil podrážkou boty, takže se svalila na hliněnou podlahu.

„Moc slabá,“ řekl.

S odvrácenou tváří se žena po rukou a po kolenou plazila ven z místnosti. Rychle se naučila nedívat se na tualažského válečného vůdce ve chvíli, kdy nadzvedne modrý závoj, aby pojedl nebo se napil. Když napoprvé odvrátila oči pomalu, nechal ji krutě zbičovat.

Na kávě ve skutečnosti nebylo nic špatného. Žena byla vynikající kuchařka a všechny aridské ženy se učily připravovat dobrou kávu už jako děti. Jenže pro Júsala to byla záminka, jak dát najevo svou moc, a to dělal rád.

Dobrá nálada ho opustila, když se otevřely hlavní dveře a vešel Toskjak.

Správně by obhroublý seveřan měl počkat, dokud nebude ohlášen a potom k asejchovi uveden. Júsal ho probodl pohledem a chvatně si upravoval závoj na ústech a nose.

„Měl bys počkat,“ řekl. „Měl bys být ohlášen a měl bys počkat na svolení, že můžeš vstoupit.“

Toskjak lhostejně pokrčil rameny. „Budu si to pamatovat,“ prohlásil ledabylým tónem, který Júsalovi sděloval, že mu na tom ani za mák nezáleží. „Řekni mi,“ dodal zvědavě, „sundáváš si někdy ten závoj?“

Když vcházel, všiml si rychlého pohybu. Modrý závoj, který Tualagové nosili, ho zajímal. Júsal byl jediný, kdo ho zřejmě nikdy neodkládal.

„Ano,“ příkře odpověděl Júsal a jeho tón Toskjakovi oznamoval, že víc se o tom nebude mluvit. Žádný skutečný důvod, proč Júsal nosil závoj nepřetržitě, vlastně neexistoval. Někteří se domnívali, že má strašně znetvořenou tvář, jiní že to není tvář lidská. Nechával si závoj nasazený, aby dohady a nejistotu přiživoval. Přispívalo to k ovzduší moci a tajemství, které ho obklopovalo a pomáhalo mu udržovat lidi ve strachu.

Toskjak pustil závoj z hlavy, pochopil, že Júsal to nehodlá dál rozebírat. Zpod kazajky vytáhl malý předmět a hodil ho asejchovi.

„Podívej se, co mám,“ řekl. „Nechal jsem tam pár mužů, aby prohledali tábořiště cizinců. Právě se vrátili s tímhle.“

Júsal tu věc obracel v ruce. Byla to malá schránka, která obsahovala hledanou Evanlyninu pečeť.

„Myslel jsem si, že ji určitě měla s sebou, ale nikde u sebe ani ve věcech ji neměla. Takže zbyla jediná možnost: schovala ji předtím, než se vzdali. Bylo to dost pusté místo, takže nebylo až tak těžké ji najít.“

Júsal se pod závojem usmíval v hlubokém uspokojení. Rozhodl se, že seveřanovi odpustí jeho neotesané způsoby.

„To je skvělé. Dobrá úvaha,“ prohlásil.

„Teď můžeme opatřit příkaz k výplatě peněz pečetí,“ připomněl Toskjak. „To je šedesát šest tisíc rílů stříbra.“

„Pro každého třicet tři tisíc,“ tiše řekl Tualag a vychutnával si slova i částku. K jeho překvapení však Toskjak zavrtěl hlavou.

„Šedesát šest tisíc pro tebe,“ řekl. „Já nic z toho nechci. Ber to jako odměnu.“

„Odměnu? Za co? Co chceš, abych udělal?“ zeptal se Júsal. Nebyl zvyklý, že by mu někdo dával tak velkou sumu peněz. Ale Toskjak usoudil, že se mu to vyplatí. Bude z něj oberjarl a to za třiatřicet tisíc rílů stálo.

„Zapomeň na výkupné,“ řekl Toskjak. „Chci, aby všichni zajatci zemřeli.“

Júsal překvapeně vytřeštil oči. „Úplně všichni?“

Skandijec kývnutím přisvědčil.

Júsal ten nápad zvažoval. Za Seleje el’Tína by dostal hodně peněz, pomyslel si. Ale zdaleka ne šedesát šest tisíc rílů. A vakír byl Júsalovi už pár let trnem v oku. Bez něj bude svět mnohem příjemnější. Jeho nástupce třeba nebude Tualagy tak usilovně pronásledovat, když si vyrazí na výpravu.

Ano, pomyslel si, bez Seleje el’Tína bude svět lepším místem. Pokud šlo o Skandijce a mladého Araluence, žádné výčitky ho netrápily. Ale zabít tu dívku by byla škoda.

„Proč tu dívku?“ zeptal se. „Na trhu s otroky by měla velkou cenu.“

„Chci, aby byli všichni mrtví, protože to potřebuju dotáhnout do konce,“ odpověděl Toskjak. „Ta dívka má v Araluenu vlivné přátele a Araluenci se přátelí s Erakem. Otroci můžou uprchnout, nebo být prodáni dál, a až budu oberjarl, nechci, aby se šířily nějaké zvěsti, že mám něco společného s Erakovým zmizením. Když bude mrtvá, nic takového nehrozí.“

Júsal zamyšleně pokýval hlavou. Uvědomil si, že to zní rozumně. Pravděpodobnost, že dívka by mohla jednoho dne uprchnout a dostat se zpátky do Araluenu, byla mizivá. Ale existovala. Za takových okolností je vždy lepší mít jistotu. Navíc, pomyslel si, hromadná poprava bude pro obyvatele Mašaby dobrou lekcí. Posílí legendy o Júsalovi a jeho záhadnosti, podobně jako modrý závoj.

„Nu dobrá,“ souhlasil nakonec. „Ale jestli je máme zabít všechny, tak bychom z toho mohli udělat významnou událost.“

Toskjak pokrčil rameny. „Dělej, jak myslíš,“ řekl. „Událost neudálost, když budou všichni mrtví, já budu spokojený.“