Výkupné za Eraka

Dvacet osm

„V tomhle jsou ti Tualagové dobří,“ prohlásil Gilan, když se s Haltem vyhoupli zpátky do sedel. Seletin seděl na koni a čekal, až se doví, co hraničáři zjistili.

Bylo to popáté, co toho odpoledne ztratili stopu zanechanou válečným oddílem Tualagů, a museli slézt z koní a pěšky pátrat po nepatrných náznacích, kterým směrem jeli dál.

Halt odpověděl zabručením a opět vyrazili. První den se Tualagové hnali vpřed a nijak se nesnažili stopy zakrývat. Ale potom s tím začali a nechali za sebou malou skupinku, jež zahlazovala stopy hlavního oddílu, který postupně měnil směr jízdy. Samozřejmě, že se jim nemohlo podařit odstranit každou stopu po jejich průjezdu, ale zbývající nepatrné náznaky dokázali zpozorovat jen zkušení stopaři jako Halt a Gilan.

„Takhle to bylo pokaždé, když jsme se je pokusili pronásledovat,“ řekl Seletin. „Chvíli jejich stopu vidíme zřetelně, ale pak prostě zmizí.“

„To dává smysl,“ přikývl Halt. „K sledování takových stop potřebuješ denní světlo, tak jako ho potřebujeme teď. První den se snažili ze všech sil, aby ujeli co nejvíc mil. Myslím si, že vyrážejí před úsvitem a ujíždějí až do poledne. Pak odpočívají a pokračují pozdě odpoledne a večer. Potom, když mají před pronásledovateli náskok, začínají měnit směr a zahlazovat stopy.“ Pohlédl na Seletina. „Tehdy tvoji stopaři ztrácejí stopu a musíte to vzdát,“ dodal. Seletin mrzutě kývl.

„Aspoň že je tohle zpomaluje,“ poznamenal Gilan.

Halt s tím souhlasil. „Musejí jet za dne stejně jako my. A nedrží přímý směr. Odhaduji, že jsme jejich náskok snížili o půl dne.“

Oba hraničáři byli schopní ušetřit během pronásledování trochu času. Rychle se ukázalo, že Tualagové, možná přehnaně sebejistí díky zdařilému oklamání aridských pronásledovatelů v minulosti, přešli na pravidelné střídání falešných stop a ostrých změn směru. Po několika hodinách bylo možné tento postup předvídat a Gilan s Haltem mohli míjet některé falešné stopy, držet se přímějšího směru a odhadovat skutečnou trasu na pár mil dopředu. Rychle také vyšlo najevo, že když Tualagové vyrábějí falešnou stopu, věnují jejímu zahlazení menší úsilí. Jak poznamenal Gilan, byli dobří. Chyběl jim však důležitý prvek — důslednost do nejmenších podrobností.

Výhodné bylo pochopitelně i to, že Halt s Gilanem spolupracovali. Když dorazili k místu, kde se stopa větvila, Halt vedl aridský oddíl dál směrem, jímž nepřátelé mířili doposud, a Gilan pro jistotu krátce sledoval odbočku. Příznivá byla i okolnost, že oddíl pronásledovatelů postupoval brzy ráno a pozdě odpoledne. V šikmém, nízkém světle byly lépe vidět drobné nerovnosti a slabé otisky kopyt zanechané v tenké vrstvě písku pokrývající poušť.

Zatím pokaždé, když použili tuto taktiku, po pár mílích opět objevili pravou stopu a Gilan se k nim mohl zase připojit. Krajina byla naštěstí rovná, takže zůstávali na dohled i při velké vzdálenosti.

Jak řekl Halt, přiblížili se díky tomu Tualagům o půl dne. Ale on se chtěl přiblížit ještě víc. Pohlédl nahoru na slunce a rukou si stínil oči. Blížilo se poledne, čas, kdy by se měli schovat před vedrem.

„Přemýšlím o tom,“ oznámil Seletinovi, „že dnes odpoledne bychom ve třech mohli jet napřed. Budeme tak rychlejší a můžeme za sebou nechávat zřetelná znamení, aby nás mohl celý tvůj oddíl následovat. Do zítřejšího večera se chci dostat dostatečně blízko, aby se Gilan mohl na Tualagy podívat.“

Seletin kývl na souhlas. Byl to rozumný návrh. Postup padesátičlenného oddílu se řídil podle rychlosti nejpomalejšího koně. A čas zabíralo i průběžné zastavování a vyjíždění, když Halt s Gilanem museli na kamenité zemi hledat stopy. Pokaždé, když zastavili, trvalo dlouho, než byl velký oddíl připraven vydat se znovu na cestu. Vždycky se našel nějaký popruh, který bylo třeba utáhnout, kamínek v koňském kopytu, část výstroje, která se musela upravit, potřeba dát si ještě lok vody z měchu. Bylo to sice jen pár minut tu a pár minut tam, ale ty se za celý den nastřádaly do významného zdržení.

„Pojedeme ještě několik mil,“ řekl, „pak uděláme přestávku. My tři odpoledne vyrazíme napřed.“

Halta napadlo, jak výraznou změnu v jejich vztahu to znamená. Po původní podezíravosti na místě masakru karavany dal vakír dvěma hraničářům důvěru a nechal je, aby vedli jeho jednotku. Nyní byl ochoten oddělit se od svých vojáků a jet s Haltem a Gilanem napřed.

Co se vakíra týkalo, čím dál víc se mu zamlouvala vyhlídka, že kmeni Tualagů zasadí citelnou ránu. Kočovníci věděli, že s sebou nemá žádné bedullinské stopaře, a jak říkal vousatý hraničář, byli přehnaně sebejistí. Kdyby se jemu a jeho vojákům někdy v příštích dnech podařilo provést překvapivý útok, dávný nepřítel by v budoucnu neměl takovou chuť do nájezdů, protože by si už nebyl tolik jistý svým uměním zmizet aridským pronásledovatelům v pusté poušti. Tualagové by se nikdy nedověděli, jak se mu podařilo je v poušti vystopovat, a on by se postaral, aby se to k nim nikdy nedoneslo.

S velkou úctou pohlížel na schopnosti obou seveřanů číst znamení na zemi. Několikrát mu ukázali, co hledají a co vidí: nepatrný důlek v měkčí vrstvě písku, slabé škrábnutí od kopyta na kamenitém povrchu, vlákno ze sedlové pokrývky nebo z oděvu zachycené na některém z četných zakrslých keřů. Nepatrné stopy, kterých on by si nikdy nevšiml. A přece je jejich bystré oči četly, jako kdyby byly napsané na zemi velkými písmeny. Zachmuřeně se zamyslel i nad svojí ochotou jet s nimi sám. Byl v pokušení vzít s sebou i jednoho nebo dva ze svých vojáků. Takovou myšlenku však zavrhl. Cítil, že je důležité ukázat hraničářům, že jim věří.

Gilan se opět zhoupl ze sedla, odběhl kus napřed a upřeně prohlížel půdu. Jeho hnědák poslušně následoval za ním a šetřil mu čas potřebný k návratu a nasednutí. Mladý hraničář svým zaujetím a dychtivostí sledovat stopu Tualagů připomínal Seletinovi loveckého psa.

„Tudy,“ volal a ukazoval mírně vlevo. A oddíl Aridů pootočil koně a zamířil směrem, který Gilan označil.

Po poledním odpočinku vyjeli Seletin a oba hraničáři před hlavní skupinou a domluvili se, že budou ostatním nechávat znamení, aby je mohli následovat. Při každé změně směru měli vyrýt do země šipku. Nebo, pokud bude povrch příliš tvrdý, sestavit šipku z kamenů.

Po prvních dvou hodinách bylo zřejmé, že se pohybují rychleji než Seletinovi vojáci. Malý oblak prachu, který se za jednotkou jezdců zvedal, nebylo na obzoru téměř vidět. Halt ho podmračeně sledoval.

„Musíme na to pamatovat, až se k nim hodně přiblížíme,“ řekl. „Nechceme, aby věděli, že jsme jim v patách.“

Pokračovali v jízdě i v pozdním odpoledni, dokud se slunce nesklonilo k západnímu obzoru a světlo pro stopování nebylo příliš spolehlivé. Seletin si všiml, že hraničáři zrychlili, občas klusali, nebo dokonce cválali, když bylo možné stopu sledovat snadněji. Jejich statní koně nevypadali, že by jim rychlá jízda vadila, i když předtím jeli jen pomalým krokem. Jeho vlastnímu koni změna tempa nečinila potíže, ale to byl čistokrevný kůň a pocházel z dlouhého rodokmene nejlepších aridských koní. Seletin věděl, že někteří méně dobří koně, na nichž jeli jeho vojáci, by se rychlejšímu tempu bránili, a zadíval se na hraničářské huňaté koně mnohem pozorněji. Po boku jeho krásně stavěného a vyhřebelcovaného aridského koně vypadali škaredí a zanedbaní. Měli ale náramnou výdrž a úžasnou rychlost. Seletin věřil, že na krátkou vzdálenost by jeho hřebec, Pán slunce, byl pravděpodobně rychlejší. Ale pak by asi přišla ke slovu jejich schopnost udržovat stálou rychlost míli za mílí.

Napadlo ho, že by si měl o těch koních zjistit něco víc, a uvažoval, jaké výhody by znamenalo mít celou jízdu vybavenou takovými dobrými koňmi.

V době, kdy předsunutá trojice zastavila na nocleh, byla hlavní skupina dávno z dohledu.

Odsedlali koně, postarali se o ně a utábořili se. Seletin se vydal nasbírat palivo na malý signální oheň. Halt s Gilanem se zvedli, že mu pomůžou, ale on to mávnutím ruky odmítl.

„Vy jste pracovali celý den,“ prohlásil. „Já se jen vezl.“

Neušel mu mírně překvapený pohled, který si vyměnili, a v skrytu se cítil potěšen, že si získal jejich vděk a možná i trochu úcty. Soudil, že si nepotrpí na formality a vědí, že pravá autorita spočívá v ochotě podílet se na těžké práci, ne ve snaze povyšovat se nad ni. Záhy byl oheň rozdělaný a vrhal kruh jasného světla. Seletin věděl, že za tmy bude vidět zdaleka. Oddíl jedoucí za nimi je i potmě bez potíží najde.

„To je další věc, na kterou musíme dávat pozor, až se k nim dostaneme blíž,“ prohodil Halt. Na vzdálenost tří nebo čtyř mil byl oheň jasně viditelným bodem. A než vyjde měsíc, bude jeho zář vidět na obloze z ještě mnohem větší dálky.

Když je hlavní skupina tři hodiny po setmění konečně dojela, najedli se. Po jídle vojáci odpočívali, pili kávu a tiše si povídali. Seletin odešel mezi ně, tak jak by to měl udělat správný velitel. Zastavoval se u každé skupinky, poklekl na koleno a tiše je chválil, jak daleko za celý den postoupili, a vyptával se, jestli oni sami nebo jejich koně nemají nějaké potíže.

K Haltovi a Gilanovi se připojil Svengal a oba mladí lidé z Araluenu. Vychutnávali silnou aridskou kávu a s uznáním sledovali Seletina. Věděli, že vakír musí být unavený a že určitě touží po misce kávy a pohodlném poležení na stále ještě prohřáté zemi. On však dál procházel mezi svými muži, tu zažertoval s některým ze starých druhů, tam zas měl slůvko povzbuzení nebo projev zájmu pro mladého nováčka.

Nakonec vysoká, bíle oděná postava své pochůzky dokončila. Poněkud je překvapilo, když zamířil k místu, kde seděli.

„Smím se k vám připojit?“ oslovil je.

„Prosím,“ pokynul mu Halt na znamení, že je vítán.

Horác se začal zvedat. „Přinesu vám misku kávy,“ nabídl se, ale Seletin rukou naznačil, ať zůstane sedět.

„O to se postará Sidár,“ odpověděl a oni si všimli, že jeden z vojáků předvídal přání svého velitele a od malého ohně přináší misku. Seletin se posadil, spokojeně si oddychl a přijal od vojáka misku.

Usrkl dlouhý doušek a potom si znovu oddychl — úlevou nad tím, že unavené tělo se konečně dočkalo odpočinku.

„Co bychom dělali bez kahvy?“ zeptal se a užil přitom aridský a původní název tohoto nápoje.

„Když je člověk hraničář, tak skoro nic,“ odvětil Horác a všichni se zasmáli. Seletin už vypozoroval, že hraničáři mají tento nápoj ve stejné oblibě jako každý Arid. Vysoký bojovník jejich silnou náklonnost zřejmě sdílel, zatímco Skandijec nad svou večerní kávou obvykle bručel a přál by si místo ní tmavé pivo, které se pilo v jeho rodné zemi. Podle Svengalova názoru bylo pivo jediný nápoj, který se dal po dlouhém dni pít.

„Nechápu, jak se všichni dokážete obejít bez doušku dobrého piva,“ prohlásil. „Večer uklidňuje mysl, to pivo umí.“

Evanlyn se na něj usmála. „Stýská se ti po domově, Svengale?“ zeptala se. Velký pirát se na ni na chvilku upřeně zadíval a rozmýšlel si odpověď.

„Abych řekl pravdu, Vaše Veličenstvo,“ řekl, „já na tohle podnebí nejsem stavěný.“

Svengal trval na tom, že bude Evanlyn oslovovat Vaše Veličenstvo. A to navzdory skutečnosti, že ho opakovaně žádala, aby jí říkal Evanlyn nebo Kasandro. Dokonce ho upozornila, že jako princezna by správně měla být oslovována „Vaše Výsosti“, ne Vaše Veličenstvo. Jenže Svengal stál na svém. Evanlyn měla podezření, že je to trochu neotesaný způsob skandijského humoru a projev skandijského rovnostářství, jemuž se protivila představa o královském původu a dědičných králích předurčených vládnout jen proto, že se narodili. Věděla, že Skandijci si své vládce volí pro jejich schopnosti a oblíbenost. A když si vybavila některé z králů, s nimiž se musel Araluen ve své historii smířit, nebyla si úplně jistá, jestli skandijské pojetí není vlastně lepší.

„Ty nejsi stavěný ani na jízdu na koni,“ dodal Horác. „Řekl bych, že jde spíš o zadek otlačený od sedla než o stesk po domově.“

Svengal se neradostně pousmál a podvacáté si poposedl ve snaze najít pohodlnější polohu.

„To je pravda,“ přiznal. „Zjistil jsem, že mám na zadnici místa, o kterých jsem ani nevěděl, že tam jsou.“

Seletin se smál, líbil se mu laskavý humor a kamarádství cizinců.

Ale on sem nepřišel klábosit. Mírně si odkašlal a viděl, že okamžitě přitáhl Haltovu pozornost.

„Máš něco na srdci, Seletine?“ zeptal se Halt. Už překonali období, kdy vakíra oslovoval titulem nebo zdvořilým „Excelence“. Seletin se trochu předklonil a uhlazoval písek před sebou.

„Vlastně ano. Když jsem rozmlouval se svými vojáky, jeden desátník vyslovil zajímavý postřeh.“

Vytáhl zakřivenou dýku a do písku vyryl x. „Řekněme, že tohle je naše současná poloha,“ prohlásil. Pak od toho bodu načrtl klikatou, křivolakou čáru asi tři stopy dlouhou a směřující vzad. „A sem jsme se dostali tak, že jsme jeli za Tualagy, zatímco oni kličkovali, odkláněli se od přímé cesty a vraceli se zase zpět.“ Zvedl hlavu a pohlédl na Halta. „Jak jsi upozornil, máme díky tomu naději je dostihnout.“

Halt přikývl. Čekal, až pochopí, kam Arid míří.

„Jenomže přes všechny ty kličky a změny sem a tam se Tualagové pořád vraceli k jednomu základnímu směru.“ Proťal klikatou čáru středem. „A jestli tak pojedou dál, přivede je to sem.“ Vyhloubil v písku důlek na místě, kam by vedlo prodloužení spojnice označující základní směr Tualagů.

„A co tam je?“ zajímala se Evanlyn. Seletin se na ni podíval a odpověděl.

„Studny Chor-Abaš,“ odpověděl. „Nejlepší zdroj vody v okolí sta mil.“

Horác při pohledu na čáry vyryté v písku svraštil čelo. „Myslíte, že potřebují vodu?“ zeptal se. Seletin obrátil zrak k mladíkovi. Odpověděl s naprosto vážným výrazem.

„V poušti potřebuješ vodu vždycky,“ řekl mu. „Moudrý člověk nikdy nevynechá příležitost, aby si doplnil měchy vodou.“

„Není tu žádné jiné místo, kde by to mohli udělat?“ zeptal se Halt. Seletin vyryl dýkou do písku další značku.

„Zde jsou studny Orr-San,“ řekl. „Jsou menší a ne tak spolehlivé. A jsou o třicet mil dál na západ. Jestli Tualagové míří tam, kam si myslím, že míří, je to od jejich směru moc daleko.“

„A kam podle tebe míří?“ zeptal se Halt. Ostatní byli zpravidla spokojeni, když mluvení obstarával on.

„Sem.“ Dýka opět píchla do písku. „Na sever. Zde leží severní masiv.“ Načrtl čáru od východu k západu. „Jsou tam hory, útesy, slepá údolí. A několik měst, která mohou používat jako svou základnu.“

Halt svraštil čelo. „Já myslel, že jsi říkal, že Tualagové jsou kočovníci.“

Seletin přikývl. „To jsou. Města jsou aridská, ale Tualagové je dobyli a čas od času v nich měsíc nebo šest týdnů pobývají. Pak opět zamíří do pouště nebo dál do hor.“

Halt si zamyšleně mnul bradu a upřeně si prohlížel značky, které nakreslil Seletin.

„Takže pokud máš pravdu a Tualagové míří k těm studnám, mohli bychom je prostě přestat sledovat a jet přímo k vodě? S trochou štěstí bychom tam mohli počkat, až Tualagové dorazí.“

Seletin se mu zadíval do očí a kývl. „Samozřejmě to není úplně jisté,“ řekl. „Ale nenapadá mě jiné místo, kam by mohli mít namířeno.“

Halt se rozmýšlel. Rozhlédl se po tvářích svých společníků. Erak byl konec konců jejich společným přítelem, a pokud přijmou Seletinův plán, riskují, že úplně ztratí jeho stopu. Jeden po druhém všichni tiše přikývli. Obrátil se opět k Seletinovi.

„Uděláme to,“ řekl.